kapitola 2
Obloha měla těžkou, olověnou barvu a hrozila deštěm. Iris si přitáhla svetr blíž k tělu a ještě naposledy nahlédla do každého pokoje, než za sebou pevně zavřela dveře. První listopadový den byl typicky podzimní – chladný vítr vířil suché listí, které se lepilo k chodníkům a zachytávalo se v okapech. Co by teď dala za to, aby mohla zůstat doma, rozsvítit lampy v obýváku, rozdělat oheň v kamnech a zachumlat se na pohovce do deky s knihou v ruce. V troubě by se mezitím dusilo voňavé ragú a pekly brambory ve slupce. „No tak, Iris. Co ti tak dlouho trvá?“ Povzdechla si. Nechtěla Willovi kazit náladu. Poslední dva týdny se snažila být co nejpozitivnější, ale teď, když nastal okamžik odjezdu, jeho nadšení nesdílela. Rozuměla významu jeho nové práce a měla z něj radost, jenže opustit Anglii… v tom už si nebyla tak jistá. Měla ale vůbec na výběr? Máma jí často opakovala, že manželství je o kompromisech. Iris to chápala a samozřejmě věděla, že s Willem nebudou vždycky chtít totéž. Jenže vzpomínka na nešťastné manželství rodičů ji strašila – vydrželi spolu celé její dětství, až do chvíle, kdy krátce po jejích šestnáctinách přišel rozvod. Teď se přistihla, že sama ustupuje už tak brzy. Bála se, aby neskončila stejně. Ale nebylo fér se s rodiči srovnávat – Will nebyl jako její otec, nevěrný a tajnůstkářský. Milovali se. A přesto v sobě cítila pochybnost, jestli chce strávit rok v cizím městě, když ještě před chvílí byla přesvědčená, že budou plánovat svatbu. 22