9788076702431

kapitola 2

Obloha měla těžkou, olověnou barvu a hrozila deštěm. Iris si přitáhla svetr blíž k tělu a ještě naposledy nahlédla do každého pokoje, než za sebou pevně zavřela dveře. První listopadový den byl typicky podzimní – chladný vítr vířil suché listí, které se lepilo k chodníkům a zachytávalo se v okapech. Co by teď dala za to, aby mohla zůstat doma, rozsvítit lampy v obýváku, rozdělat oheň v kamnech a zachumlat se na pohovce do deky s knihou v ruce. V troubě by se mezitím dusilo voňavé ragú a pekly brambory ve slupce.

„No tak, Iris. Co ti tak dlouho trvá?“

Povzdechla si. Nechtěla Willovi kazit náladu. Poslední dva týdny se snažila být co nejpozitivnější, ale teď, když nastal okamžik odjezdu, jeho nadšení nesdílela. Rozuměla významu jeho nové práce a měla z něj radost, jenže opustit Anglii… v tom už si nebyla tak jistá. Měla ale vůbec na výběr? Máma jí často opakovala, že manželství je o kompromisech. Iris to chápala a samozřejmě věděla, že s Willem nebudou vždycky chtít totéž. Jenže vzpomínka na nešťastné manželství rodičů ji strašila – vydrželi spolu celé její dětství, až do chvíle, kdy krátce po jejích šestnáctinách přišel rozvod. Teď se přistihla, že sama ustupuje už tak brzy. Bála se, aby neskončila stejně. Ale nebylo fér se s rodiči srovnávat – Will nebyl jako její otec, nevěrný a tajnůstkářský. Milovali se. A přesto v sobě cítila pochybnost, jestli chce strávit rok v cizím městě, když ještě před chvílí byla přesvědčená, že budou plánovat svatbu.

Nakoukla do koupelny, aby zkontrolovala kohoutky a přivřené žaluzie. Už nemohla dál otálet. Seběhla po schodech a dole našla Willa v džínách a zimní bundě, obklopeného kufry a taškami.

„Taxík je už tady,“ oznámil, zatímco sunul jeden z kufrů ke dveřím.

„Začni všechno vynášet, já jen naposledy zkontroluju kuchyň.“

Všechno bylo vypnuté, zadní dveře zamčené. Iris pohladila krabičku čokolády a lahev prosecca, které nechali na uvítanou pro bratrance Joea s manželkou – měli se nastěhovat v pondělí a pár měsíců tu bydlet, než si najdou dům v Yorkshire Dales. Nebyli jediní, koho čekala změna, ale Iris Joeovi jeho přesun z Londýna na sever tak trochu záviděla.

Dost zbytečného přemýšlení. Bylo rozhodnuto. Mířila do Amsterodamu – a hlavní bylo, že jedou spolu.

O jízdu taxíkem, vlakem, autobusem a hodinový let později přistáli na amsterodamském letišti Schiphol. Déšť, který se nad Anglií jen hrozivě stahoval, se tady spustil naplno a Iris toužila víc než kdy dřív být doma, v teple, u filmu, poblíž plápolajícího krbu. Místo toho jí byla zima a krk měla z nepohodlného spánku v letadle ztuhlý. Po vyzvednutí zavazadel zamířili na nádraží a po chvíli nastoupili do dvoupodlažního vlaku. Iris se posadila k oknu – Will jí pevně svíral ruku. Cítila z něj napjaté vzrušení, zatímco vlak svištěl vpřed. Kapky deště klouzaly po skle a za ním se rozlévala jen tmavá šeď, dokud se nepřiblížili k Amsterodamu a venku se neobjevily první světelné odlesky.

Iris nedokázala přesně pojmenovat, co cítí – nebylo to nadšení, ale ani tíživá nervozita. Poslední měsíc byl takový kolotoč zařizování, že si sotva našla chvíli pro sebe. Tady jí ale prázdno chybět nebude. Jakmile se zabydlí a Will v pondělí nastoupí do práce, bude mít celé dny na to, aby zjistila, co vlastně chce.

Déšť bubnoval neúnavně dál, a tak se rozhodli zavolat si taxi, namísto aby složitě hledali správný autobus s kufry v ruce. Jízda

netrvala dlouho – kola vozu šplouchala přes kaluže a oni míjeli podél kanálů domy s osvětlenými okny, jejichž odlesky se houpaly na hladině, kterou tu a tam překlenovaly malé mosty pro pěší. Iris zachytila útržky útulných interiérů a v tu chvíli zatoužila být někde uvnitř, v teple a suchu. Bylo teprve pozdní odpoledne, ale těžká obloha působila, jako by už padal večer.

Taxi zastavilo poblíž kanálu u rozlehlé budovy s vysokými okny. Nad širokými prosklenými dveřmi se vyjímalo jméno „The Mansion Apartments“. Jejich nový domov. Pod přístřeškem stála žena s deštníkem složeným v ruce. Ačkoli jim taxikář pomáhal s kufry, Will i Iris byli během pár okamžiků promočení.

„Wille, vítejte v Amsterodamu,“ usmála se žena v elegantním kostýmu na podpatcích, zatímco Iris si připadala rozcuchaná a zmáčená. Podala jí ruku. „A vy musíte být Iris. Jsem Chloe, personalistka. Vítejte doma. Jen se obávám, že budeme muset znovu na chvíli do deště – vchod do vašeho bytu je hned za rohem.“

Vyhýbali se proudům vody, když ji následovali úzkou uličkou mezi domy. Chloe odemkla nenápadné černé dveře. „Vchod sdílíte jen s jedním dalším bytem o patro níž,“ vysvětlila, „a samozřejmě odsud máte nádherný výhled na město.“

Výtahem vyjeli do druhého patra. Chloe odemkla dveře a pustila je dovnitř. V zrcadle v předsíni Iris zahlédla vlastní odraz – rudé kudrny zdivočelé větrem a deštěm, tváře zlehka zrudlé chladem.

„Jaká byla cesta?“ zeptala se Chloe, když si odložili kufry. „Kromě toho strašného počasí snad  bez problémů?“

Will jí něco odpověděl, ale Iris sotva vnímala. Už ji mezitím totiž zcela pohltil pohled na prostorný obývací pokoj s obrovskými okny a dechberoucím výhledem na kanál.

„Je to tady nádherné, že?“ Chloe zachytila její výraz a spokojeně se usmála. „Vaše reakce hovoří za všechno. Pojďte, ukážu vám kuchyň.“

Obývák přecházel v jídelní kout a ten plynule navazoval na velkou kuchyň. Pod nohama vrzaly staré dřevěné podlahy, kuchyň

působila okázale a přitom útulně. Přes šeď venku dovnitř pronikaly odlesky pouličních lamp, a když Chloe rozsvítila podsvícení linky a místnost se rozzářila, nadšeně se usmála. Černé skříňky kontrastovaly s odvážnou tyrkysovou stěnou a uprostřed stál stůl s lampou a mísou ovoce.

„To je funkční krb?“ zeptal se Will a kývl směrem k obýváku.

Iris se otočila a ucítila náhlý záchvěv vzrušení – kamna na dřevo, koš s poleny, zdobené obložení s vázou květin a velké zlacené zrcadlo. Už se viděla, jak tu sedí v sametovém křesle, s knihou v klíně a výhledem na kanál, místo aby se choulila na pohovce doma.

„Ano, krb tady máte v každé místnosti – v téhle jsou kamna a v ložnici nahoře otevřený krb. Pojďte, ukážu vám to.“

Zbytek prohlídky jim doslova vyrazil dech. Vysoké stropy, stěny v jemně modré barvě, měkké pohovky… A pak podkrovní ložnice – útulná, s námořnickou modří na stěnách, dřevěnými trámy a kamenným krbem, před nímž stála dvě sametová purpurová křesla.

Holé podlahy nesly stopy minulosti – mezi obroušenými prkny se místy leskly zbytky starých nátěrů v odstínech červené, hořčicové a zelené.

„Já nemám slov,“ vydechla Iris a zrak jí klouzal po drobných detailech – obrovité rostlině v glazované nádobě, nočních stolcích se zásuvkami, káždá v jiné barvě, bronzových svícnech na krbové římse.

Will se na ni spokojeně usmíval a Chloe, opřená o zábradlí, se usmála také. „Máte celý víkend na zabydlení,“ řekla. „V pondělí, Wille, vás čeká seznamovací den v práci. Kdybyste cokoli potřebovali, dejte mi vědět.“ Podala mu vizitku a dvě sady klíčů. „Nechám vás užít si páteční večer. Máte nějaké dotazy?“

Will se podíval na Iris. „Teď mě nic nenapadá.“

„Výborně. V kuchyni najdete základní potraviny – chleba, mléko a podobně. Na stolku v předsíni jsou letáky s nabídkou okolních restaurací. Nedaleko je skvělá indonéská restaurace a kavárna na

rohu u mostu dělá vážně úžasnou kávu. A ty jejich dorty, bože... No, však uvidíte sami.“ Zasmála se. „Užijte si víkend.“

Její kroky se vytratily po schodech a pak se ozvalo bouchnutí dveří.

Will se otočil k Iris, chytil ji za paže a zazubil se. „Tak co, teď už jsi nadšená?“

„Dobře, uznávám, že mi to vyrazilo dech,“ pousmála se Iris. Její obavy se už dávno rozpustily v bublající radosti.

Přitáhl si ji blíž. „Věřila bys tomu? Věděl jsem, že to bude hezké, ale tohle…“

„Je to mnohem lepší, než jsem si představovala,“ usmála se na něj Iris.

„Jsi šťastná?“

„Jo,“ přikývla. „Poslední týdny se toho semlelo tolik a tak rychle, že jsem vlastně nevěděla, co si o tom myslet. Ale tohle místo… nevím, jsem z toho tak nadšená, jak bych ani nečekala.“

„To rád slyším. Měl jsem pocit, že tě do toho tak trochu tlačím, a nebylo mi to příjemné. Chci, abys si ten rok tady užila stejně jako já.“

„Určitě si to tady užiju. Jen potřebuju čas, abych všechno vstřebala.“

Položila mu ruce na ramena a pousmála se. „Ale nejdřív musíme vybalit a sehnat něco k jídlu. Umírám hlady.“

Déšť dál bubnoval do oken, takže ven se jim nechtělo. Po vybalení začali objevovat byt. U vstupní haly našli sprchový kout, vedle podkrovní ložnice soukromou koupelnu s leskle zelenými obklady a volně stojící vanou ve zlatém odstínu. Nakonec se usadili na šedé sametové pohovce ve stylu chesterfield a začali se probírat hromádkou jídelních lístků.

„Toho je,“ zavrtěla hlavou Iris. „A všechno to zní skvěle.“

„Já mám takový hlad, že bych asi snědl cokoli.“

„Co máš navrchu?“

„Nějakou thajskou restauraci.“

„Rozváží?“

„Jo.“

„Tak objednáme odtamtud.“

Zatopili v krbových kamnech, a zatímco čekali na donášku, rozhodli se jít prozkoumat kuchyň, kde našli talíře a příbory. Chloe nelhala – v lednici bylo mléko a máslo, na lince čerstvý chleba a marmeláda, na stole mísa s ovocem a k tomu lahev malbecu a krabička čokolád s uvítacím vzkazem od Willovy firmy.

Iris otevřela víno a nalila jim oběma sklenku. Pak se postavila k velkému oknu a zadívala se ven. Mokrou noc prořezávaly jen kužely pouličních lamp a teplé světlo z domů na druhé straně kanálu. Podzim a zima byly její nejoblíbenější období a v koutku duše se bála, že o ně letos ve svém nově dokončeném domově přijde. Přesto měl tenhle amsterodamský byt zvláštní kouzlo – působil tak útulně, až ji to vnitřně uklidňovalo.

Teplo z kamen se rozlévalo po pokoji, svíčky na stole vrhaly drobné stíny a krbová kamna sálala měkkou, oranžovou září. Will k ní přišel, objal ji kolem pasu a spolu se zadívali ven, na nový výhled, který byl teď jejich.

Cinkl svou sklenkou o její. „Na zdraví.“

„Na zdraví,“ pousmála se Iris. „Na naše nové dobrodružství.“

kapitola 3

Podkrovní ložnice byla příjemně vyhřátá a se zataženými roletami přes střešní okna nešlo poznat, kolik je hodin. Iris se protáhla a vychutnávala si, že je víkend a nemusí vstávat, pokud nechce. Will ležel na boku, zády k ní, jeho hruď se pod tričkem za tichého chrápání pravidelně zvedala a klesala. Postel byla stejně pohodlná jako ta doma, ale samotný pokoj působil větší, luxusnější a rozhodně taky temnější. Byl jako stvořený pro zimní měsíce, i když si nebyla jistá, jaké to tady bude uprostřed léta. Naštěstí byl teprve začátek listopadu a blížily se vánoční přípravy.

Rozsvítila lampu na nočním stolku a vstala. Pohodlí ložnice kontrastovalo se světlým, otevřeným prostorem přízemí. Ranní světlo proudilo dovnitř dvěma obrovskými okny s výhledem na kanál. Předchozí noc byla příliš deštivá a tmavá, než aby Iris dokázala jejich nový výhled naplno ocenit, ale teď se konečně ukázal v celé kráse.

Mraky se rozptýlily a obloha nabyla jemně azurového odstínu s šedými cáry. Domy naproti, zalité vodnatým světlem, hrály všemi barvami – lososová se mísila s kávovou, uhlově šedou i rezavě červenou. Stromy na nábřeží zářily žlutí proti tmavým větvím. Bylo to okouzlující. Iris stála u okna, nasávala tu paletu barev a připomínala si vzrušení, které cítila předchozí večer, když poprvé vstoupili do bytu. Možná že přestěhování do Amsterodamu opravdu nebyl tak špatný nápad. Doma už příliš dlouho přešlapovala na místě, minimálně co se práce týkalo. A i když ji myšlenka začít od nuly

v cizím městě znervózňovala, pocit nových možností jí vléval do žil určitý optimismus.

Od výhledu se nemusela odtrhnout ani při přípravě snídaně.

Okna vedla podél celého bytu a byla tak velká, že kanál i městské domy měla pořád před očima. Našla podnos s obrázkem Van Goghových Slunečnic a s největší opatrností ho zanesla po strmých schodech zpátky do ložnice.

„Dobré ráno.“ Will seděl opřený o polštáře a listoval v mobilu.

„Ty jsi vážně úžasná,“ usmál se. „Ale tohle bych měl dělat já pro tebe.“

Iris položila podnos doprostřed postele a posadila se k němu.

„To nic není, už jsem stejně byla vzhůru. A je to jen toust a káva.“

Vzala si plátek toustu s džemem a Will jim oběma nalil kávu. Šálky jemně cinkly o sebe.

„Na zdraví. Na nás a náš rok v Amsterodamu.“

„Na zdraví.“

„Ještě jednou díky – i za to, že ses rozhodla sem se mnou jet. Moc to pro mě znamená.“

Iris se zasmála mezi sousty toustu. Počkala, až polkne, a zavrtěla hlavou. „Měla jsem snad na výběr? Vážně Wille, moc možností jsi mi nedal.“

Stydlivě se na ni podíval svýma velkýma očima a s úsměvem, který v ní rozpustil poslední zbytky zloby.

Jemně se dotkl jejího ramene. „Jsi příliš hodná, Iris. A uznej –teď, když tu jsi, že je to skvělé?“

„No jasně,“ kývla. „Teď už vidím, proč tě to tak nadchlo. Ale chápeš, že jsi na mě hodil bombu? Mělo to být naše rozhodnutí, ne jen tvoje.“

„A já už jsem se ti tisíckrát omluvil. A budu se omlouvat, dokud mi úplně neodpustíš.“

Iris na něj mávla polovinou toustu. „Nic se neboj, já si to už nějak vyberu.“

„Tak mě napadlo, že bychom mohli dnešek nechat jen na tobě.

Budeme dělat cokoli, co si jen zamaneš,“ pousmál se. „Když už jsem tě sem teda přitáhl.“

Kdykoli Iris přepadly vlny výčitek za to, jak často si stěžovala na stěhování do Amsterodamu a jak nedokázala sdílet Willovo nadšení z vysněné práce, připomněla si, že to byl on, kdo se rozhodl změnit jejich život bez jediné otázky. Zatím šlo všechno hladce, ale v jejích očích měl pořád co dohánět.

„Tak co dnes podnikneme?“ zeptal se Will.

„Ráda bych viděla Rembrandtův dům, jestli ti to nevadí.“

„Myslel jsem si, že to navrhneš. A pak?“

„Nevím. Uvidíme, na co budeme mít náladu.“

Tropický liják, který je přivítal včera večer, se tentokrát držel dál. Den byl jasný a slunečný, i když už panoval chladný, opravdový podzim. Iris byla ráda za svůj kabát, šálu a Willovo teplé rámě, do něhož byla zavěšená. Ještě před odchodem spolu prostudovali mapu, aby našli cestu podél hlavních kanálů až k Rembrandtovu domu – první zastávce jejich amsterodamského dobrodružství.

Amsterodam byl na jejich seznamu výletních cílů už dlouho, ačkoli původně spíše jako krátký výlet. Barcelonu, Lisabon i Prahu už měli za sebou, a tak byla možnost konečně prozkoumat tohle město vzrušující. Jenže poslední týdny pohltil shon kolem práce a stěhování, a tak plánování, co tu budou dělat, ustoupilo do pozadí. Naštěstí teď měli času dost.

Muzeum v Rembrandtově domu Iris překvapilo. Moderní vstup skrýval pečlivě obnovený dům ze sedmnáctého století – obývací pokoj, ateliér, kuchyni, vše šikovně a věrně přivedené k životu. Umění nikdy nepatřilo mezi Willovy priority, ten dával přednost technologiím a sportu. O to víc ji potěšilo, že alespoň projevoval snahu – kladl jí otázky na Rembrandtovy malířské techniky a působil opravdu zaujatě.

„To bylo vlastně mnohem zajímavější, než jsem čekal,“ přiznal, když vyšli zpět na chodník plný lidí. Po levé straně se kanál stáčel

pod rušnou silnicí. Naproti ní se rozprostírala pěší zóna, kde budova připomínající vysokou školu vrhala stín na ulici.

„Kam teď?“ zeptal se Will.

„Mám hlad.“

Stejně jako předchozí večery byl výběr z restaurací nekonečný, takže se rozhodli dát na doporučení přátel. Podnik jménem Vlaams

Friteshuis nabízel hranolky, o kterých se říkalo, že jsou nejlepší široko daleko. Nechtělo se jim tam sedět, a tak si koupili kornout s brambůrky a majonézou do ruky a zamířili cestou zpět směrem k mostu přes Singel.

Místo aby se vmísili do proudu lidí mířících na květinový trh a do kaváren, uhnuli stranou a našli si klidnější kout u vody. Slunce se odráželo na hladině a Iris si připadala, jako by se město na chvíli ztišilo jen pro ně dva.

Iris se opřela o zábradlí, namočila hranolek do majonézy a zadívala se přes kanál na krytý trh. „Připadá mi, jako bychom tady byli jen na víkend, a ne jako bychom tady bydleli.“

Will se k ní připojil a opřel se o zábradlí mezi zaparkovanými koly. „To proto, že děláme samé turistické věci.“

„A taky proto, že nemám žádnou práci. Teď je to fajn, ale co budu dělat, až v pondělí nastoupíš do práce? Zůstanu tady úplně sama.“

„Určitě si něco najdeš. Bude nám trvat celé týdny, možná i měsíce, než to tady celé prozkoumáme.“ Chytil ji za ruku, pak ji pohladil po tváři a zasunul jí neposedný pramen vlasů za ucho. „Opravdu si vážím toho, že to kvůli mně podstupuješ. Slibuju, že to bude stát za to, dobře?“

Iris projela hlavou nepříjemná vzpomínka na to, jak byla minulý měsíc rozrušená a plná zloby. Dobře ale věděla, že za to nemohl Will, ale její zklamaná očekávání – doufala v zásnuby a místo toho přišlo stěhování do cizí země.

Objala Willa kolem pasu, vzhlédla k němu a tiše řekla: „Mrzí mě, že jsem byla tak mrzutá, když ty jsi měl radost. Já zase slibuju, že si to tady pokusím užít.“

„Tohle je fajn začátek, ne?“

„To rozhodně.“

Políbil ji a všechno napětí se rozplynulo jako mlha nad řekou. Zůstalo jen vědomí, že jsou spolu – a to bylo nejdůležitější. Čekalo je dobrodružství, na které budou jednou s úsměvem vzpomínat.

„Pamatuješ, jak jsme spolu začínali?“ naklonil se k ní Will a přitáhl si ji blíž. „A pořád jsme se předháněli v těch našich kuchařských soubojích? Řekl bych, že náš nový byt je jako stvořený na další experimenty.“

Iris se zasmála. „To bylo naše labužnické období.“

„Vsadil bych se, že jsme vyzkoušeli skoro každou restauraci v Yorku.“

Pohladila ho po tváři. „Možná bychom to měli zopakovat i tady. Jen se bojím, že nám rok nebude stačit.“

„Tenhle rok bude skvělý, Iris, slibuju.“ Políbil ji do vlasů. „Tak co podnikneme dneska?“

„Nevím… je mi zima.“ Zabořila bradu do šály a trochu se zamračila.

„Co kdybychom koupili dort a kávu s sebou, vrátili se domů, zapálili v krbu, schoulili se na pohovce a pustili si film?“

Iris se usmála a přikývla. „To zní jako naprosto dokonalý plán.“

kapitola 4

Po útulné sobotě, kdy se schoulili na pohovce u praskajícího ohně, a po neděli strávené v rytmu turistického objevování města –dlouhá snídaně, brunch, procházka Vondelparkem a nakonec Van Goghovo muzeum – přišlo pondělí a s ním první skutečný den jejich nového života.

Will vyrazil do práce už v osm. Do kanceláře to měl sotva deset minut pěšky, ale chtěl tam být dřív a v klidu se zabydlet. Jakmile za ním zaklaply dveře, ocitla se Iris v prázdném, tichém bytě. Všechno kolem ní působilo cize a pořád ještě tak trochu neosobně – jako by tu jen přespávala, ne jako by to měl být jejich domov. Uklidila po snídani, uvařila si čaj a posadila se k jídelnímu stolu. Na mobilu projížděla seznam dvaceti nejlepších amsterodamských atrakcí a přemýšlela, čím zaplní svůj první samostatný den.

Když si sbalila tašku a vyrazila ven, s mapou v telefonu jako průvodcem, pocítila dávno zapomenuté vzrušení. Najednou měla volnost i svobodu dělat si, co si jen zamane, podobně jako kdysi na studiích umění. Doma by v tuhle chvíli seděla v kanceláři, odškrtávala úkoly a těšila se na víkend. Poslední roky žila jen pro volné dny a dovolené a teprve teď, daleko od rutiny, si uvědomila, jak moc ji práce vyčerpávala. Možná, že tuhle šokovou stěhovací terapii přece jen potřebovala. Čas ukáže.

Rozhodla se, že místa, která by Willa nezajímala, si projde sama a to, co by stálo za společný zážitek, si nechá na víkendy. Byla to