9788075889867

Pro všechny, kteří prožívají své noční můry, aby jiní mohli žít své sny.

NEZAPOMEŇ… PŘÍŠERY MILUJÍ

TEMNOTU.

VŠECHNO, CO SE ZDE DOČTEŠ, SI VTISKNI DO PAMĚTI. PŘIPRAV SE

VÝSLOVNOST

Lidé

Saeris – Séris

Rusarius – Rusarijus

Omnamshacry – Omnamšakráj

Iseabail – Išabál

Belikon – Belikon

Taladius – Taladejus

Daianthus – Dejantus

Lorreth – Lorut

Balquhidder – Balkider

Te Léna – Teléna

Danya – Danja

Místa

Zilvaren – Zilvaren

Yvelie – Yvélije

Cahlish – Kóliš

Sanasroth – Sanazrot

Lìssian – Lisijan

Ammontraíeth – Amontrejet

Omnamerrin – Omnamerin

AŽ NAHORU

„Buď to půjde po dobrém, nebo po zlém.“

Každý v Zilvarenu věděl, že lhát strážci se nevyplácí. Znamenalo to jistou smrt. A zrovna já se o tom přesvědčila na vlastní kůži a dost bolestivě. Většina Zilvareňanů byla podobné lekce ušetřena, ale já před rokem, téměř na den přesně, viděla, jak jeden z královniných mužů ve zlaté zbroji vykuchal mého souseda za to, že zalhal o svém věku. A ještě předtím, což bylo mnohem horší, jsem musela nečinně přihlížet tomu, jak jiný voják podřezává hrdlo mé matce a jak se proudy její horké, neurozené krve vpíjejí do sluncem spečeného písku.

Byl zázrak, že jsem pohlednému strážci, který mě držel pod krkem teď, ještě nevyklopila všechna svá tajemství. Krásná, rytinami zdobená rukavice jeho zbroje odrážela záři dvou sluncí na obloze jako zlaté zrcadlo. Zesílil stisk a zatnul mi kovem chráněné prsty do krku. „Jméno. Věk. Obvod. Ven s tím. Občané z nižších tříd mají vstup do centra zakázán,“ zavrčel.

Zilvaren, slavná a zářivá korouhev severu, byl jako většina měst vybudován do tvaru kola. Podél vnějších hradeb města se nad chudinskými čtvrtěmi a přetékajícími stokami tyčily do výšky pár desítek metrů špice – příčné zdi, jejichž jediným účelem bylo udržet lidi v příslušných obvodech.

Strážce mnou netrpělivě zatřásl. „Mluv, děvče, nebo šupem pomažeš k páté pekelné bráně.“

Chytila jsem ho za zlatou rukavici, ačkoli jsem ani zdaleka neměla dost síly k tomu, abych sevření jeho prstů uvolnila, a s úšklebkem jsem obrátila oči k bílému nebi. „Jak… ti… mám něco… říct…, když zatraceně… nemůžu… ani dýchat?“

Vojákovy tmavé oči zaplály vztekem. Přiškrtil mě ještě víc. „Máš vůbec ponětí, jaké vedro bývá touhle dobou v kobkách paláce, zlodějko? Žádná voda, žádný vzduch. Z puchu tlejících těl občas zvrací i popravčí. Do tří hodin bude po tobě, to si piš.“

Při zmínce o kobkách v paláci mě smích přešel. Už jsem tam za krádež jednou skončila, na celých osm minut. A i těch pár minut mi bohatě stačilo. V tuhle denní dobu si byla obě slunce na obloze, Balea a Min, nejblíž a odpolední vzduch se tetelil horkem. Ve vězeňských kobkách pod palácem nesmrtelné královny muselo být jako v peci. To si s radostí nechám ujít. Navíc jsem potřebovala zůstat nad zemí. Jestli se do soumraku nevrátím do dílny, můžu se s kšeftem, co jsem předchozí noci hodiny domlouvala, rozloučit. Žádný kšeft, žádná voda. A bez vody budou mí blízcí trpět.

Neochotně jsem se podvolila. „Lissa Fossicková. Dvacet čtyři. Svobodná.“ Zamrkala jsem na něj a ten parchant stiskl ještě silněji. Tmavé vlasy a modré oči nebyly ve Stříbrném městě moc obvyklé, ale naštěstí mě nepoznal. Ohledně věku jsem nelhala a pravdivý byl i můj tristní rodinný stav, zato jméno jsem si vymyslela. Moje skutečné jméno? To ze mě hned tak nedostane. Kdyby zjistil, že se mu podařilo dopadnout proslulou Saeris Faneovou, pochcal by se nadšením.

„Obvod?“ zavrčel.

Bohové. Tak on nedá pokoj. Však si ještě bude přát, aby se nikdy nezeptal. „Třetí.“

„Tře–“ Strážce mě prudce odstrčil. Dopadla jsem na rozžhavený písek a nechtěně vdechla pár horkých zrnek, která mi spálila hrdlo. Rychle jsem si zakryla ústa rukávem košile, ale ty nejmenší částice pronikaly i přes látku. Strážce vrávoravě ustoupil. „Občané z Třetího obvodu jsou v karanténě. Trestem za opuštění obvodu je… je…“

Žádný trest stanovený nebyl, protože se nikdo Třetí obvod opustit neodvážil. Lidé, kteří stejně jako já nazývali domovem ty špinavé uličky a páchnoucí stoky, obvykle zemřeli dřív, než na útěk stačili vůbec pomyslet.

Strážcův vztek se proměnil v cosi, co mnohem víc připomínalo strach. Až v tu chvíli jsem si všimla malého morového váčku na jeho opasku, a došlo mi, že jako tisíce dalších v Zilvarenu i on patří mezi Věřící. Vyděšeně uskočil a pak mě prudce nakopl do boku, až mi vyrazil dech. Schoulila jsem se bolestí, ale to už se chystal k dalšímu kopanci. Nebyl by to můj první výprask, jako každý úctyhodný podvodník z chudinské čtvrti jsem jich ustála už nespočet, jenže zrovna dnes odpoledne jsem na potyčky s Madřinými fanatickými stoupenci čas neměla. Musela jsem si pospíšit. Rychle jsem se přetočila a vrhla se vpřed. Chytila jsem strážce pod kolenem – na jednom z mála míst, kde ho nechránila těžká zlatá zbroj. Do očí mi vyhrkly slzy. Věrohodné slzy. Uměla jsem podat kvalitní herecký výkon, však jsem taky měla dost praxe. „Prosím, bratře! Neposílej mě zpátky. Umřu tam! Celou rodinu zchvátil chřepot.“ Dramaticky jsem zakašlala. Byl to suchý, sípavý zvuk, který se ani trochu nepodobal vlhkému, zahleněnému kašli umírajících. Jenže strážce nejspíš nakaženého člověka nikdy neviděl. Zděšeně zíral na prsty, které jsem mu zatínala do látky kalhot.

Vteřinu nato mi košilí pronikl hrot meče a zapíchl se mi přímo mezi ňadra. Stačilo, aby trochu přitlačil, a byla by ze mě jen další mrtvá zlodějka, co vykrvácela v ulicích Zilvarenu. Myslela jsem, že to udělá, a nejspíš to měl i v úmyslu, jenže pak mu očividně došlo, co by následovalo. V jiných obvodech zůstávala těla pohozená na ulici, na stromy lemovaných třídách centra to však chodilo jinak. Písek, který přinášel žhavý západní vítr, elita Zilvarenu zastavit nemohla, ale tlející mrtvolu nějaké zavšivené krysy z chudinské čtvrti? Takovou pohanu na svých ulicích trpět nebudou. Kdyby mě strážce zabil, musel by se těla okamžitě zbavit. A z výrazu v jeho tváři bylo zřejmé, že se do tak riskantního podniku pouštět nehodlá. Jako občanka Třetího obvodu jsem totiž byla mnohem nebezpečnější než běžná kapsářka. Byla jsem nakažlivá.

Strážce si strhl z ruky kovovou i látkovou rukavici – z té ruky, kterou mě před chvílí škrtil – a zahodil je do písku. Nablýskaný kov s břinknutím dopadl na zem. Mým uším to znělo jako rajská hudba a všechny moje předchozí plány vyletěly oknem. Strážce mě přistihl, když jsem ze stánku na trhu sebrala kousek zkrouceného železa.

Zvážila jsem tehdy všechna rizika a usoudila, že mi za to ten malý plíšek stojí. Dal by se střelit za rozumnou cenu. Ale tohle? Takové množství drahého kovu zahozené na zem jako smetí? Nemohla jsem odolat.

Vystřelila jsem s rychlostí, jakou strážce nečekal. Hbitě jsem vyskočila a popadla rukavici za širší konec. Byla dechberoucí, skutečné mistrovské dílo. Drobná zlatá očka se spojovala do kroužkového kusu zbroje, kterou nepronikla žádná zbraň ani magie. Avšak tíha té rukavice, neuvěřitelné množství zlata skrývající se v jediné malé součásti brnění… v životě bych se k podobnému jmění znovu nedostala.

„Stůj!“ Strážce se ke mně rychle sehnul. Pozdě. To už jsem si rukavici navlékla na ruku a zajistila na zápěstí. A vzápětí jsem se jako

o závod řítila k vnější zdi kolem centra. „Zastavte tu holku!“ Strážcův křik se rozléhal po dlážděném nádvoří, ale nikdo neposlechl. Dav, který se kolem nás těsně po mém dopadení shromáždil, aby si užil podívanou, se rozprchl jako hejno vyplašených slepic, sotva jsem zamumlala slovo: „Třetí.“

Před přijetím do Madřiny královské stráže procházeli rekruti tvrdým výcvikem. Každý, kdo se do elitního programu probojoval, strávil následujících osmnáct měsíců tím, že ho dennodenně topili a snažili se z něj vymlátit duši všemi typy bojových umění, co se daly v zaprášených městských knihovnách najít. Ti, co výcvik přežili, dokázali ustát nepředstavitelné množství bolesti a v boji byli téměř neporazitelní. Byli jako stroje. Na cvičišti kasáren bych proti strážci nevydržela ani čtyři vteřiny. Královna Madra si zakládala na tom, že má ve své stráži jen ty nejlepší z nejlepších. Jenže Madřina pýcha byla neukojitelná bestie. Nejenže její muži museli být ti nejlepší bojovníci, taky museli dobře vypadat. A zbroj královské stráže byla pekelně těžká uniforma. Ano, na cvičišti by se mnou ten sráč, co mě přistihl při krádeži železa, udělal krátký proces. Jenže my nebyli na cvičišti. Byli jsme v centru, nad hlavami nám pařila dvě slunce, a ten nebohý prevít se ve své obřadní zbroji pekl jako krocan.

V těžkém, kovovém brnění nemohl běhat.

Nejspíš byl rád, že vůbec chodí.

A šplhání? Tak na to mohl rovnou zapomenout.

Řítila jsem se k východní zdi tak rychle, jak mi to jen rozbolavělé tělo dovolilo. Vyskočila jsem a tvrdě dopadla na drolící se pískovec, až jsem si vyrazila dech.

„Au, au, au,“ hekala jsem. Jako by mě Elroy praštil do břicha kladivem. Nechtěla jsem si ani představovat, s jakými modřinami se ráno probudím. Pokud se vůbec probudím. Na takové úvahy jsem teď ale neměla čas. Zatnula jsem prsty do škvírky mezi velikými pískovcovými bloky, vycenila zuby a vytáhla se výš. Špičkami bot

jsem zašátrala po další mezírce, kde bych se mohla zapřít. A našla jsem. Jenže moje pravá ruka…

Ta zatracená rukavice.

Kdo tohle vymyslel?

Zlato při kontaktu se zdí sladce břinklo, ale popravdě bylo dost na obtíž. Moje prsty – hbité, štíhlé, jako dělané na otevírání zámků a západek na oknech, nebo vískání Haydenových vlasů – na šplhání samy o sobě nestačily. Potřebovala jsem ohýbat zápěstí. A to v rukavici nešlo.

Do prdele práce.

Zdálo se, že není zbytí. Pokud jsem chtěla přežít, musela jsem rukavici zahodit. Kacířská myšlenka. Vážila dobrá dvě kila. Dvě kila čistého kovu. Nemohla jsem ji tam nechat. Představovala víc než jen kousek kradeného kovu. Ta rukavice byla vzdělání pro mého bratra. Tři roky jídla. Cesta pryč ze Zilvarenu, dál na jih, kde horké větry, které tady bičovaly suché kopce a ulice Stříbrného města, byly o dvacet stupňů chladnější. Mohli bychom si pořídit domek, kdybychom chtěli. Nic okázalého. Jen něco, co by odolalo rozmarům počasí. Něco, co bych mohla Haydenovi odkázat, až mě strážci nevyhnutelně dopadnou. Protože to byla jen otázka času.

Kdybych tu rukavici zahodila, nepřišla bych jen o život, ale o něco mnohem cennějšího. O naději. V žádném případě. To si dřív utrhnu vlastní ruku.

A tak jsem se znovu pustila do šplhání.

„Nebuď blázen, holka!“ hřímal pode mnou strážce. „Nahoru se nikdy nedostaneš. Spadneš a zlomíš si vaz.“

Kdyby se vrátil do kasáren bez rukavice, čekal by ho trest. Nevěděla jsem jaký, ale určitě by nešlo o nic příjemného. Pro mě za mě, ať mu klidně useknou obě ruce a pohřbí ho po krk v písku, aby se zaživa upekl v odpoledním horku. Co mně je po tom. Já jdu domů.

Škrábala jsem se po zdi nahoru. Z konečků prstů mi vystřelovala bolest do paží a ramen, přesto jsem šplhala dál. Vyhlédla jsem si část zdi, která se zdála být sice narušená, ale stále dost stabilní. Nemohla jsem si moc vybírat. Suchý vítr dokázal s trochou času rozežrat úplně všechno a město pod jeho krutovládou úpělo už tisíce let. Pískovec byl zrádný. Městské budovy a zdi působily odolně, ale zdaleka tomu tak nebylo. Jeden dobře mířený kopanec mohl poslat k zemi celý dům. Nebyla jsem nijak těžká, jenže na tom ani za mák nezáleželo. S každým přítahem jsem si koledovala přinejlepším o zlomeninu, přinejhorším o smrt.

Zapřela jsem se nohama a skočila. Žaludek mi udělal kotrmelec, a když jsem se znovu zachytila na zdi, sevřel se jako pěst. V žilách mi proudil adrenalin. Staly se tři zázraky současně.

Zaprvé: zeď vydržela.

Zadruhé: Podařilo se mi levou rukou dobře zachytit.

Zatřetí: Nevykloubila jsem si rameno.

Nohy. Nohy. No–

DO HAJZLU!

Levé chodidlo mi sklouzlo po zdi a celá jsem se zhoupla na stranu. Srdce mi vyskočilo do krku.

Kdesi pode mnou zaznělo do ticha něžné ženské zajíknutí. Tak jsem přece jen nějaké obecenstvo měla.

Nepodívala jsem se tam.

O několik napjatých vteřin a plejádu sprostých slov později jsem konečně našla rovnováhu a odvážila se znovu nadechnout.

„Holka! Vždyť se zabiješ!“ křikl za mnou strážce.

„Možná. Ale co když ne?“ zahulákala jsem.

„I tak to bude k ničemu! V celém městě nenajdeš jediného zbrojíře, který by byl tak hloupý, aby odkoupil ukradený kus zbroje.“

„Ale no tak. Já jich rozhodně pár znám.“

Neznala jsem.

Život v Zilvarenu byl tvrdý, spousta rodin umírala hlady, přesto by se nikdo neopovážil namočit do obchodování s kradenou rukavicí, která se mi třpytila na předloktí. Ale to bylo jedno. Nechystala jsem se ji prodat.

„Nechám tě jít. Máš moje slovo. Zahoď tu rukavici a nebudu tě pronásledovat!“

Vyštěkla jsem smíchy. A pak že strážci nemají smysl pro humor. Tenhle byl pořádný vtipálek.

Další skok. Další záblesk bolesti. V duchu jsem se snažila co nejlépe vypočítat každý pohyb a vybírala jsem si na pohled co nejpevnější kusy kamene. Vysoko nad zemí jsem se konečně na chviličku zamyslela. Kdybych se pokusila přesunout rukavici na druhou ruku, spadla by mi? A udržela bych se mezitím na slabší ruce? Spousta věcí by se mohla pokazit a já neměla čas vymyslet dost dobrý plán.

„Jak se chceš dostat na druhé straně dolů, dítě?“

Dítě? Ha! Ten měl teda nervy. Jeho volání znělo tišeji. Byla jsem nějakých patnáct metrů nad zemí. Už jsem viděla vrcholek zdi. A současně jsem byla tak vysoko, že mě při každém pohledu dolů polil ledový pot.

Strážce měl pravdu. Sestup byl stejně nebezpečný jako výstup, jenže tenhle fackovací panák Nesmrtelné královny se narodil do luxusu. Vyrostl v centru. Jeho rodiče nemuseli na noc zamykat dveře. Ani nepřemýšlel nad tím, že by přelezl zeď, která ho chránila před nevděčnou, nakažlivou lůzou žijící na druhé straně. Já naproti tomu většinu života strávila tím, že jsem pobíhala po zdech z jednoho obvodu do druhého a vtírala se na místa, kde jsem neměla co dělat.

Byla jsem v tom dobrá.

Ba co víc… bavila jsem se tím.

Do dvou minut jsem byla nahoře. Rukavice dopadla do vrstvičky písku naváté na zdi. Vytáhla jsem se přes okraj právě ve chvíli,

kdy zlato ožilo. V písku začaly vibrovat částice křemene a zvedly se milimetr nad kámen.

Dech se mi zadrhl v hrdle. Ten zvláštní výjev mě vyvedl z míry.

Ne. Tady ne. Ne teď…

Rukavice šeptala a škubala sebou ze strany na stranu. Vylezla jsem na vrcholek zdi. Částice křemene stoupaly výš a výš.

Vidí nás.

Cítí nás.

Vidí nás.

Cítí nás.

Vi–

Zakryla jsem rukavici dlaní a zbroj se zklidnila. Třpytivé kousky křemene popadaly zpět do písku.

„Najdu si tě, zlodějko! Přísahám! Jestli se nechceš až do smrti ohlížet přes rameno, hned mi tu rukavici vrať!“

A bylo to tu – poprvé jsem v jeho hlase zachytila náznak paniky. Konečně si uvědomil vážnost situace. Došlo mu, že teď už nespadnu a nezabiju se. A ani nechtěně neupustím rukavici, kterou tak znechuceně zahodil, když zjistil, že se dotkl nakažené krysy.

Proklouzla jsem mu mezi prsty a on s tím nemohl nic dělat. Mohl jen hulákat prázdné hrozby k nebi. Já už totiž byla pryč. Nebyl to první Madřin voják, kterého jsem proti sobě poštvala, proto jsem se tím nijak zvlášť netrápila. Raději jsem si představovala všechny ty úžasné věci, které ze zlaté rukavice ukovu.

Nejprve jsem však tu krásku musela roztavit.

SKLÁŘ

„Ne. Ani náhodou. Ne tady. V mojí dílně ne.“

Elroy se na mě díval, jako bych byla čtyřhlavá saň a on nevěděl, která z hlav po něm ňafne první. Toho staříka se mi podařilo rozčílit už milionkrát a na milion různých způsobů, ale zrovna tenhle káravý výraz byl novinkou. Mísilo se v něm zklamání s hrůzou, až jsem na zlomek vteřiny zapochybovala, jestli jsem přece jen neudělala chybu, když jsem ukradenou rukavici přinesla do jeho dílny.

Jenže kam jinam jsem měla jít? V podkroví nad krčmou, kde jsme s Haydenem posledních šest týdnů přespávali, se to hemžilo šváby a páchlo to tam jako v doupěti písečného jezevce. Do  Oázy jsme se vplížili škvírou v rozbité střeše. Každou noc jsme se tiše vkradli dovnitř a spali mezi shnilými, dávno zapomenutými bednami od vína a moly prožranými hromadami těžkého plátna. Zatím nás nikdo neodhalil. S bratrem jsme si však nedělali žádné iluze. Byla jen otázka času, kdy nás majitelé hostince objeví a násilně nás ze své půdy vystěhují. Budeme utíkat ve spěchu a nestihneme si ani

posbírat věci. Naštěstí jsme žádné neměli. Dokonce ani oblečení, vyjma toho, co jsme měli na sobě. Ukrývat rukavici tam by bylo šílenství. Elroyova dílna byla jediné řešení. A navíc jsem k roztavení zlata potřebovala jeho pece. Neměla jsem na vybranou. Musela jsem rukavici roztavit a zatraceně rychle z ní vyrobit něco jiného, protože byla jako koule na noze, která nevyhnutelně povede k mučení a popravě.

„Jako by nestačilo, že jsem musel před hodinou říct Jarrisi Wadeovi, že tu nejsi. Zuřil. Prý jsi porušila nějakou vaši dohodu. A pak se tu ukážeš s tímhle. Na co jsi při všech bozích myslela?“ Z jeho hlasu čišelo zoufalství. Náhle jsem zalitovala, že jsem mu ji vůbec ukázala. „Proč jsi ji ukradla? Teď to tu začnou ty Madřiny zmije pročesávat.

A až tě najdou, stáhnou tě na náměstí z kůže. A Haydena taky. A já? Já? I kdyby nakrásně uvěřili, že jsem s tím neměl nic společného, useknou mi obě ruce jen za to, že jsem ti dovolil ten krám přitáhnout pod svou střechu. Hloupé, pošetilé děvče. Jak se asi uživím bez rukou, hm?“

Elroy pracoval se sklem. Využil toho, že nás ze všech stran obklopuje písek, a obětoval život tomu, aby se stal nejlepším sklářem a sklenářem v Zilvarenu. Ačkoli okna si mohla dovolit jen smetánka z centra. Ve Třetím se lidé sháněli po jiných výrobcích. Kdysi dávno

Elroy potají vyráběl zbraně pro povstalecké skupiny, které měly v plánu svrhnout Madru. Hrubé meče z kousků železa, ale vesměs nože, protože jejich ostří byla kratší a nebylo na ně zapotřebí tolik kovu. I z toho nejhoršího železa se dala vyrobit kudla dost ostrá na to, aby poslala Madřina vojáka ke stvořitelům. Jenže postupem času začal být život odbojáře neúnosný.

Čerstvého jídla bylo pomálu. Děti se na ulicích rvaly o patku okoralého chleba. Ve Třetím dnes přežili jen ti, kteří se naučili směňovat a obchodovat… nebo ti, kteří donášeli na své sousedy strážcům. Pokud jste nebyli mrtví, nebo neměli smrt na jazyku, pak jste měli

hlad, a co by hladovějící člověk neudělal pro trochu jídla? Poté, co jsme kvůli udání několikrát jen o vlásek unikli zatčení, Elroy prohlásil, že už svoje zákeřné, tenounké nože vyrábět nebude, a zakázal to i mně. Měli se z nás stát skláři a nic víc.

„Nemám slov. Zkrátka nemám slov… Nemůžu ani pochopit…“ Nevěřícně potřásl hlavou. „Nemám nejmenší tušení, na co jsi myslela. Uvědomuješ si vůbec, do jakého maléru jsi nás zatáhla?“

Když jsem byla malá, připadal mi Elroy jako obr. Byl legenda dokonce i mezi těmi nejobávanějšími zločinci, kteří měli Třetí obvod pod palcem. Vysoký, urostlý, s mohutnými svaly rýsujícími se pod propocenou košilí. Byl jako přírodní úkaz. Kamenný sloup vytesaný z kusu skály. Pevný. Nezničitelný. Teprve nedávno mi došlo, že dlouhé roky miloval moji matku. Po její smrti jsem sledovala, jak pomaličku, kousek po kousku, chřadne a stává se pouhým stínem svého starého já. Dnes jsem ho už skoro nepoznávala.

Roztřesenou mozolnatou rukou ukázal na nablýskanou rukavici, která se lákavě třpytila na stole mezi námi. „Koukej to odnést zpátky tam, kdes to sebrala, Saeris.“

Vyštěkla jsem smíchy. „Na to zapomeň. Ani kdyby se do mě opřeli všichni zapomenutí bohové silou všech čtyř zkurvených větrů. Málem jsem si zlámala vaz, abych ji získala –“

„Sám ti zlámu vaz, jestli ta věc nebude do patnácti minut pryč.“

„To mám jako nakráčet ke strážní budce a odevzdat ji?“

„Nebuď směšná. Bohové, proč musíš všechno tak zlehčovat?

Prostě vylezeš na zeď a až Dvojčata trochu klesnou, hodíš ji zpátky do centra. Jeden z těch dementních zbohatlíků ji najde a bez přemýšlení strážcům vrátí. Nebude ani uvažovat nad tím, jaký je to poklad.“

Zatnula jsem zuby a překřížila paže na prsou. Snažila jsem se nemyslet na to, jak moc se mi pod látkou košile rýsují žebra. Na kůži mě svrběla vrstvička potu. Ztrácela jsem vodu, kterou moje tělo zoufale potřebovalo. V Elroyově dílně bylo jako vždycky proklatě

horko a já svůj příděl vody nechala schovaný ve zdi na půdě Oázy –

nechtěla jsem, aby mi ho někdo sebral, zatímco budu já vybírat kapsy lidem na trhu.

Nedokázala bych ani spočítat, kolikrát jsem z výhně v dílně omdlela. Nechápala jsem, jak to může Elroy ustát. Zasloužil si úctu a jen kvůli tomu jsem se na vteřinku zarazila a jeho žádost opravdu zvážila. A pak jsem si představila chladný jižní vánek, příjemně plný žaludek, měkký dotek péřové matrace a budoucnost, kterou bych mohla Haydenovi zajistit. Ve srovnání s tím působila náklonnost k muži, který kdysi miloval moji matku, zcela nepodstatně. „To nemůžu udělat.“

„Saeris!“

„Nemůžu. Prostě nemůžu. Přece ti musí být jasné, že takhle dlouho nevydržíme –“

„Ale taky vím, že žít s málem je pořád lepší než vykrvácet někde venku na ulici. Tak tohle chceš? Chceš umřít Haydenovi před očima? Chceš, aby tvoje tělo zetlelo ve škarpě, kde budou tvoji páchnoucí mrtvolu obírat vrány? Chceš dopadnout jako matka?“

„ANO! Samozřejmě že přesně tohle chci!“ Praštila jsem pěstí do stolu, až zlatá rukavice poskočila a vrhla na zdi duhové odlesky. „Jasně že chci zemřít a Haydena stáhnout s sebou. A tebe taky, jak jinak. Celá se třesu na to, až se mi budou všichni posmívat a vzpomínat na mě jako na pošahanou sklářovu učednici, která se opovážila okrást Madřina strážce a nechala se kvůli tomu zabít. Přesně tohle chci!“

Ještě nikdy jsem takhle s Elroyem nemluvila. Nikdy. S královninými strážci si toho sám užil víc než dost. Kolik z jeho blízkých vytáhli uprostřed noci z postele a bez soudu je popravili? Kvůli královně přišel i o bratra, který těsně před mým narozením zemřel hlady, protože Madra navzdory nezvykle neúrodnému roku odmítla rozdat jídlo z centra jiným obvodům. Místní smetánka si dál

pořádala okázalé večírky, pochutnávala si na exotických lahůdkách dovážených z dalekých krajin a opíjela se vzácnými víny a whisky, zatímco zbytek Zilvarenu umíral hlady nebo na úplavici. Elroy to všechno zažil na vlastní kůži. Dokonce i dnes se sotva protloukal.

Strážci mu v jednom kuse bušili na dveře a dělali neohlášené prohlídky ve snaze najít u něj nelegálně vyrobené zbraně nebo bájné zaříkávače ovládající magii. Ne že by snad nějací existovali. A Elroy si to všechno nechal líbit. Nehnul ani prstem.

Vzdal to. Naopak já ještě nebyla připravená zadusit poslední jiskřičky naděje.

Elroy nakrčil husté, prošedivělé obočí. Oči mu potemněly. Chystal se k dalšímu ze svých proslovů o tom, jak se musíme držet při zemi a nepřitahovat pozornost, jaký je to zázrak, že vůbec žijeme a jak každou noc při ulehnutí na svoji mizernou pryčnu děkuje stvořitelům za to, že se mu ten den opět podařilo ošálit smrt. Musel však zahlédnout plamen doutnající v mém nitru, protože pro jednou zaváhal.

„Víš, že jsem bojoval. Vzdoroval jsem stejně, jako se o to snažíš ty. Obětoval jsem všechno, úplně všechno, co mi bylo drahé, jenže tohle město je bestie, která se živí utrpením, bolestí a smrtí a nikdy nemá dost. Všichni do jednoho se jí můžeme vrhnout do chřtánu a nic se tím nezmění, Saeris. Lidé budou trpět dál. A umírat. Madra městu vládne tisíc let. A bude mu vesele vládnout dál. A tahle bestie, kterou stvořila, bude dál žrát a chtít víc a víc, dokud celé tohle proklaté místo nepohltí písek a nezůstanou tu jen duchové a prach. A co potom?“

„To nemění nic na tom, že někteří bojují za lepší svět, zatímco jiní se už nechali zlomit,“ vyprskla jsem.

Popadla jsem rukavici a chystala se z dílny vyběhnout, ale Elroy byl stále docela hbitý. Chytil mě za ruku a prosebně se mi zadíval do očí. „Co když přijdou na to, co dokážeš? To, co umíš s kovem…“

„Obyčejný salónní trik, Elroyi. Nic, co by je zajímalo.“ Lež jako věž, pochopitelně. Zajímalo by je to a moc. Některé předměty se kolem mě občas začaly třást. Předměty ze železa, cínu nebo zlata. Jednou se mi podařilo bez doteku roztočit na matčině stole Elroyovu dýku. No a? Při pohledu na jeho zoufalý výraz jsem jen pokrčila rameny. „Jestli mě najdou, oddělají mě ze spousty jiných důvodů.“

Elroy si povzdechl. „Nejde mi o tebe. Dokonce se nebojím ani o sebe. Jde mi o Haydena. Ten kluk není jako my. Zatím. Ještě se umí smát. Přál bych si, aby mu ta nevinnost vydržela o něco déle. A to se nestane, jestli se bude muset dívat, jak mu věší sestru.“

Vyškubla jsem se mu a zaskřípěla zuby. Na jazyk se mi draly stovky ostrých, příkrých slov a rvaly se o to, které ze mě vyletí jako první. Stejně rychle mě však vztek opustil. „Už je mu dvacet, Ele. Jednou musí dospět. Navíc to dělám pro něj. Všechno, co dělám, dělám pro něj.“

Tentokrát už se mě Elroy nepokoušel zadržet.

V některých ohledech jsme si byli s Haydenem podobní. Například jsme byli oba vysocí a hubení. Měli jsme stejný smysl pro humor a oba jsme byli přeborníci v trucování. Zbožňovali jsme slanou, štiplavou chuť nakládaných střevlí, se kterými se kupci občas vrátili od pobřeží. Vyjma té hrstky povahových zvláštnůstek a skutečnosti, že jsme se tyčili nad většinou lidí, jsme toho ale moc nesdíleli. Já měla tmavé vlasy, on světlé. Vlnily se mu tak, že vypadal v jednom kuse rozcuchaně, a měl jich hrozně moc. Z jeho vřelých, hnědých očí sálala laskavost, po níž v mých modrých nebylo ani stopy. Po našem zesnulém otci podědil hranatou bradu s ďolíčkem uprostřed, po matce hrdý, rovný nos. Říkávala mu „letní děťátko“. Sníh sice nikdy neviděla, ale právě ten jsem pro ni byla já: její zimní vánice. Odtažitá. Chladná. Ostrá. Bratra jsem nemusela hledat dlouho. Měl jedinečný dar namočit se do každého maléru, ke kterému se nachomýtl, a já měla na potíže

čuch, takže jsem o něj zcela nepřekvapivě div nezakopla jen o pár minut později. Válel se celý zakrvácený na zemi před Domem Kaly, kterému místní říkali jednoduše Kala. Bylo to jedno z mála míst, kde prodávali jídlo a pití i výměnou za zboží, nejen za peníze. A kdo měl kromě prázdného břicha i prázdné kapsy, mohl se pokusit nějaké zboží vyhrát v kartách, pokud byl natolik statečný nebo hloupý, aby se posadil ke stolu se zdejšími prevíty. S bratrem jsme neměli ani peníze, ani nic na prodej, zato Hayden uměl skvěle podvádět v kartách (lepší švindlíř v celém Zilvarenu jsem byla snad už jen já), dávalo tedy smysl, že se tu pokoušel z někoho křivou hrou vymámit džbán piva.

Do bratra se opíraly poryvy větru s pískem, který se hromadil v malých kopečkách v záhybech zmačkané košile. Stále na ní byly viditelné otisky rukou toho, kdo bratra popadl a z  Kaly ho vyhodil. Zrovna ho míjela rozjívená skupinka opilců. Kolem tváří měli omotané šály, jež je chránily před žárem Dvojčat a pískem, a Haydena bez zájmu překročili a šli dál. V těchto končinách nebyl mladík s rozraženým rtem a tmavnoucím monoklem na oku nic zvláštního.

Zastavila jsem se u bratrových nohou a překřížila paže na prsou.

Vak s rukavicí jsem si tiskla pevně k boku. Kapsáři a zlodějíčci tu taky nebyli nijak neobvyklým jevem. Banda hladových pouličních krys bez váhání přepadla každého, u koho vycítila dobrou kořist. Kopla jsem Haydena do zaprášené boty. „Zase Carrion?“

Pootevřel oko a zasténal. „Zase! Čekal bych, že ten parchant bude mít na práci lepší věci než mi v jednom kuse rozbíjet hubu.“

Choulil se a chránil si žebra. Nejspíš jich měl pár zlomených.

Znovu jsem ho nakopla špičkou boty, tentokrát tvrději. „A já bych čekala, že se poučíš a budeš se od něj držet dál.“

„Hej! Saeris! Kde je tvůj soucit?“

„V Carrionově kapse, spolu s penězi, co jsem ti dala na  vodu.“

Měla jsem sto chutí mu dolámat i zbytek žeber, ale jeho chlapecký

úsměv můj hněv rozehnal. Tak už to s ním chodilo. Byl pošetilý a lehkovážný až hrůza, ale člověk se na něj nedokázal zlobit dlouho. Podala jsem mu ruku a pomohla mu na nohy. Následovala spousta bolestného hekání a klení, načež si Hayden oprášil košili a kalhoty a nasadil dravý úsměv, který naznačoval, že na pohmožděná žebra už zapomněl a cítí se jako znovuzrozený. „Kdybys čirou náhodou měla třeba jeden chit, určitě by se mi podařilo vyhrát zpátky nejen peníze na vodu, ale i tu červenou šálu, co mi Elroy dal.“

„Pche! Na to můžeš, milej zlatej, rovnou zapomenout.“ Prosmekla jsem se kolem něj a vyběhla po schodech do krčmy. V Kale bylo jako obvykle narváno. Ve vzduchu se mísila vůně pečeného kozího masa s pachem potu. Sotva jsem vešla do dveří, stočila se ke mně desítka hlav. Všichni vytřeštili oči. Hayden tu býval dennodenně, ale já sem chodila, jen když jsem za sebou měla opravdu špatný den. Když jsem potřebovala upustit páru. Zašukat si. Nebo se porvat. Tradovalo se tu o mně kdeco, byť do očí by mi to nikdo neřekl. Špitali si to jen s ústy zakrytými opálenýma rukama. Například že kdykoli se posadím k baru, je šance tak padesát na padesát, že se nějakému chlapovi buď poštěstí, nebo dostane pořádně na budku. Dneska jsem se k baru neposadila. Rozhlížela jsem se v lokále po místních opilcích a hledala v moři bílé, šedé a hnědé záblesk barvy. Támhle. Seděl se třemi svými slaboduchými kumpány na opačné straně krčmy, u rohového stolu, aby neměl nikoho za zády. Carrion Swift: nejproslulejší karbaník, podfukář a pašerák v celém městě.

A taky byl neobyčejně dobrý v posteli. Jako jediný dosáhl toho, že jsem křičela jeho jméno rozkoší, a ne vzteky. Jeho zářivé kaštanové vlasy ve zšeřelém lokále svítily jako signální oheň.

Vydala jsem se k němu mezi stoly, už po pár krocích mi však skočila do cesty ošlehaná čtyřicátnice s obrovskou dřevěnou vařečkou v ruce.

„Ne,“ pronesla rozhodně.

„Nezlob se, Brynn, ale slíbil, že nechá bratra na pokoji. To nad tím mám jen tak mávnout rukou?“

Brynn měla příjmení, jen ho nikdo neznal. Kdykoli se jí na něj zeptali, odvětila, že ho v dětství ztratila a neobtěžovala se ho hledat.

Měla za to, že člověka s příjmením jde vypátrat snáz než člověka bez něj, a to měla naprostou pravdu. Dům Kaly patřil jí a lidé, kteří ji ještě neznali, jí často říkali Kalo, v domnění, že podnik pojmenovala po sobě. Brynn se na ně pokaždé zakabonila a vycenila zuby. V její rodné řeči slovo kala znamenalo pohřeb a Brynn se nijak zvlášť nezamlouvalo, když ji někdo spojoval se smrtí.

„Mně je to upřímně fuk.“ Výhrůžně se přes moje rameno zamračila na Haydena, který se za mnou vplížil dovnitř jako nevinnost sama. „Dobře ví, že Carrion podvádí. Žádnou další rvačku tady nechci. Dneska ne. Ten neřád a ten tvůj blbec mě už tak stáli dvě židle.“

„Nejsem blbec!“ namítl Hayden.

„To teda jsi,“ zavrčela na něj Brynn. „A taky máš čtyřiadvacetihodinový zákaz vstupu. Mazej ven. Jestli to tvoje sestra zaplatí, nechám ti tam donést džbánek piva.“

„Nic platit nebudu.“

Hayden měl tu drzost zatvářit se zklamaně. „Bez svojí šály nikam nejdu,“ nevzdával se. „Než bych došel domů, měl bych plíce plné písku.“

„Tak to abys zadržel dech. Padej. Už ať jsi pryč.“ Brynn na něj výhrůžně zamávala vařečkou a bratr viditelně zbledl. Ostražitě obrovskou měchačku sledoval, jako by s ní dneska už jednou dostal a stále měl v živé paměti, co dokáže. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby monokl na jeho oku měla na svědomí právě Brynn, a ne Carrion.

„Běž počkat ven. Já ti tu šálu donesu,“ slíbila jsem.

„Silou ji nezískáš,“ varovala mě Brynn a stočila vařečku mým směrem. Tahle výhružka na mě ale nezabrala. Aby vyvedla z míry mě, musela by v ruce držet něco nablýskanějšího a mnohem ostřejšího.

A dobře to věděla. Spustila vařečku a zvolila vlídnější přístup. „Myslím to vážně, Saeris. Prosím. Žádné rvačky, aspoň kvůli mně. Mám nervy nadranc, a to ještě není ani osm.“

„Máš moje slovo. Žádný zničený nábytek. Vezmu si, pro co jsem přišla, a budu pryč dřív, než se naděješ.“

„To doufám.“ Očividně mému slovu nevěřila, přesto si povzdechla a ustoupila. Hayden se na mě škemravě zadíval, abych se za něj zaručila – vždycky to musel zkusit ještě jednou –, ale na mě tyhle štěněcí pohledy už nezabíraly.

„Ven. Hned. Tohle pohlídej. Neopovažuj se to pustit z očí.“ Vrazila jsem mu do náručí svůj vak. Na vteřinu mě sevřela panika, jenže jsem neměla na vybranou. Promenádovat se po obvodu s obrovským kusem kradeného zlata ve vaku byla jedna věc. Ale přinést cenný kontraband Carrionu Swiftovi přímo pod nos? To bylo čiré šílenství. Ten chlap se neštítil ničeho. Před jeho chmatavýma rukama nebylo v bezpečí nic. Mě dokázal oblbnout tak, že jsem se s ním i vyspala – což byl mistrovský kousek, o kterém si lidi vyprávěli ještě celé měsíce. Nehodlala jsem riskovat, že vyčenichá v mém vaku něco zajímavého a pokusí se mě o to připravit.

„Dej mi deset minut,“ řekla jsem Haydenovi. Zašklebil se a uraženě vyšel z krčmy na ulici.

Hosté v lokále přerušili své hry s kůstkami a veselý hovor podezřele utichl. Všichni po očku sledovali, jak se blížím ke Carrionovu stolu. Pašerák ke mně zvedl pobavené jiskřivě modré oči. Vlasy mu hrály v odstínech mědi, zlata a tmavého okru, jako by byl každý pramen naleštěný prut kovů, které měla královna Madra tolik v lásce. Vždycky byl nejvyšší v místnosti, přinejmenším o dvacet čísel, měl široká ramena a nosil se s hrdostí, která k němu přitahovala pohledy všech dívek v Zilvarenu. Neochotně jsem musela uznat, že právě jeho sebejistota byla to, co vlákalo do jeho postele i mě. Chtěla jsem mu dokázat, že není na místě, že je to jen fasáda. Chtěla jsem

rozdrtit jeho ego na prach, jenže jemu se podařilo nemyslitelné.

Jeho chvástání bylo, jak se ukázalo, zcela oprávněné. Více než oprávněné. Jen při té vzpomínce mi vřela krev. Byl to zloděj a lhář a taky nadutý až hrůza. Kdo, no schválně, kdo by se oblékl takhle okázale?

Do krčmy plné divochů, kteří by člověku strhli z nohou i staré, okopané holínky? Je to šílenec.

„Debile,“ pozdravila jsem prkenně.

Zakřenil se a můj žaludek udělal bezděčně kotrmelec. V duchu jsem zaklela. „Mrcho,“ opáčil. „Jaké milé překvapení. Myslel jsem, že už… se nevídáme.“ Jeho přátelé zahýkali smíchy jako oslové a významně se dloubali lokty do břicha. Dokonce i oni věděli, že je to narážka. Rýpanec. Když jsem Carriona viděla naposledy, drápala jsem se z jeho postele, rychle sbírala oblečení a přísahala na všechny zapomenuté bohy a čtyři světové větry, že raději zemřu, než abych si s ním dala druhé kolo. Věděl, že vyhrál. A ani trochu se za to nestyděl. Zmetek nafoukaný. Prohlásil, že se ještě vrátím s prosíkem, a já mu velmi peprně popsala, jak mu ukroutím ptáka, jestli se ke mně znovu přiblíží. Nebo něco v tom smyslu.

Jeho kámoše i tu neskrývanou narážku jsem okatě ignorovala a přešla rovnou k věci. „Slíbil jsi, že už s Haydenem nebudeš hrát.“

Carrion naklonil hlavu a zadíval se do stropu, jako by nad tím přemýšlel. „Opravdu?“ podivil se. „To se mi ani trochu nepodobá.“

„Carrione.“

Ostře zalapal po dechu a znovu se zaměřil na mě. „Řekla mi jménem,“ zakňoural s předstíraným dojetím. „Slyšeli jste to taky? Řekla mi jménem.“ Jeho dětinští kumpáni se znovu zasmáli.

„Nejenže jsi porušil slovo, cos mi dal, ale taky jsi z něj vymlátil duši, Carrione.“

„Ale no tak. Nepřeháněj.“ Rozhodil rukama. „Chtěl hrát. Uprosil mě. Víš, že neumím říkat ne. A kdybych z něj vymlátil duši, asi sotva bych ho před chvílí zahlédl, jak trucuje támhle u baru, ne? To

by ještě pořád ležel venku a plival krev do písku. Praštil jsem ho…“

Zamyslel se. „Jednou. Možná dvakrát. To je stěží výprask. Přátelé si sem tam pár výchovných facek dají, ne?“

„Hayden není tvůj přítel. Je to můj bratr. Mlátit ho je proti pravidlům.“

Carrion se předklonil, opřel se lokty o stůl a provokativně povytáhl obočí. „Já pravidla porušuju děsně rád, sluníčko.“

„Měli jsme dohodu. Živě si ji vybavuju. Já slíbila, že nebudu narušovat tvoje dodavatelské řetězce do centra, a tys slíbil, že necháš Haydena na pokoji.“

Nakrčil čelo. „Hmm, jo, to mi zní povědomě.“

Taková drzost. Naprosto nehorázná troufalost. „Tak proč jsi s ním hrál?“

„Možná mi poslední dobou neslouží paměť,“ prohodil Carrion.

„Je fakt, že dostáváš často po hlavě.“

„Nebooo,“ protáhl a zakroužil pitím ve sklence, „jsem věděl, že když s ním budu hrát, vylákám z úkrytu tebe. Možná jsem si tu příležitost nechtěl nechat ujít.“

„Zlámal jsi bratrovi žebra, abys mě mohl vidět?“ vyprskla jsem nevěřícně. Tak šílený nemohl být ani Carrion.

Náhle zvážněl. „Ne, Saeris,“ odsekl zostra. „Zlámal jsem mu je, protože se mě pokusil bodnout jedním z tvých nožů, když jsem odmítl hrát dál. Dokonce ani tvému bratrovi nemůže něco takového jen tak projít.“

Sevřela mě ledová hrůza. „To by neudě–“

„Ale udělal.“ Carrion dopil pivo, praštil prázdnou sklenicí o stůl a rázem byl jeho okouzlující úsměv zpět. „A když už jsi tady, můžeš se se mnou napít. Na přátelství a tak.“

Bylo až k nevíře, jak rychle dokázal Carrion střídat emoce. A neméně působivá byla jeho schopnost obelhávat sebe sama, kdykoli se mu to zrovna hodilo. „Nehodlám s tebou pít. Je mi fuk, jestli si to

Hayden zasloužil. Nejspíš na tebe ten nůž vytáhl jen proto, že se snažil získat zpátky svoji šálu. Což by se nestalo, kdybys s ním nehrál!“

„Máš ráda whisky, že ano? Dvojitá může být?“ Už vstával od stolu. „Carrione! Já s tebou pít nebudu!“

Ten pohledný neřád se mě pokusil obejmout kolem pasu, ale já si v minulosti poradila i s mnohem hbitějšími predátory. Uskočila jsem a rychle zvětšila odstup. Měla jsem sto chutí sáhnout po svých nožích – těch, které si Hayden „nepůjčil“ –, jenže jsem dala slovo Brynn. Žádné rvačky. Carrion mě sjel pohledem a na chviličku se zastavil u mých boků a zaculil se. Zničehonic se mi vybavilo, jak mě na těch bocích líbal. Cítila jsem, jak rudnu.

„Ty se červenáš? Sluší ti to, mimochodem.“ Zatracený zloděj, nic mu neuniklo. „Uděláme to takhle. Dáš si se mnou jeden drink a já ti vrátím Haydenovu šálu.“

„Ani náhodou.“

„Ne?“ Vypadal upřímně zaskočeně.

„Jestli mám přetrpět patnáct minut u tvého stolu, tak chci víc než jednu zavšivenou šálu, ty supe.“

„Kdo mluvil o patnácti minutách? Víš, že si rád dávám načas.“

Světci, smilujte se. Silou vůle jsem zaháněla vzpomínky, které se mi draly před oči. Carrion mi chtěl tou nevinnou poznámkou připomenout, kolik času strávil s jazykem mezi mými stehny. Chtěl, abych si vybavila, jak dlouho oddaloval vlastní rozkoš – přesně, jak by ksakru taky měl –, zatímco prodlužoval moji. Tu radost mu neudělám.

„Jeden drink. Patnáct minut. A vrátíš mi i peníze, co jsi z něj vymámil. Plus pět chitů navíc, jako odškodné za to, že musím dýchat stejný vzduch jako ty.“

Carrion povytáhl obočí a změřil si mě. Tušila jsem, že ať z něj vypadne cokoli, nebude se mi to líbit. „Kdybych věděl, že je tvůj čas na prodej, Saeris, byl bych už na mizině a z tebe by byla velmi

bohatá žena. Poslední tři měsíce bys strávila na zádech a škemrala bys, abych přirážel tvrději a –“

„Ještě slovo a rozluč s koulema, šmejde,“ zavrčela jsem.

Co Carrionu Swiftovi scházelo na dobrých mravech, vynahrazoval zdravým rozumem. Poznal, kdy má vycouvat, pokud se chce vyhnout krveprolití. Rozhodil rukama a poraženě sklopil hlavu, až se mu vlasy zaleskly odstíny rudé, zlaté a sytě tmavě hnědé. „Dobře, dobře. Šála, chity a pět navrch, protože jsi chamtivá. Posaď se. Prosím. Dojdu ti pro to pití.“ Ukázal ke stolu, jako by čekal, že se vmáčknu mezi něj a jeho kumpány. Pro bratra a sklenici čisté vody bych udělala kde co, ale tohle? Ani mě nehne. Otočila jsem se a odkráčela k prázdnému boxu o tři stoly dál.

Já Haydena zabiju. Rozsekám ho na nudličky. Co ho to popadlo?

Opravdu se ten šašek pokusil bodnout Carriona? Byl jen o tři a půl roku mladší než já, ale občas se choval, jako by mu ještě nesestoupily koule. Dříve či později bude muset začít jednat zodpovědněji. Musí pochopit, že jeho činy mají následky. V tu chvíli mi v hlavě zazněla Elroyova slova, kupodivu velmi podobná mým vlastním myšlenkám.

Nemám nejmenší tušení, na co jsi myslela. Uvědomuješ si vůbec, do jakého maléru jsi nás zatáhla?

„Tady.“ Carrion přede mě postavil sklenku s jantarovou tekutinou. Ta zatracená věc byla plná až po okraj.

„To není jeden drink.“

„Je v jedné sklenici,“ namítl. „Takže to je jeden drink.“

Kdybych to vypila celé, musela bych se zpátky do  Oázy doplazit. Při šplhání do podkroví bych si nejspíš srazila vaz. Přesto jsem sklenku zvedla a pořádně si lokla. Tenhle rozhovor střízlivá nepřežiju. Whisky se mi propálila hrdlem až do žaludku a okamžitě mě prohřála zevnitř. Snažila jsem se na sobě nedat nic znát. To poslední, o co bych teď stála, bylo, aby Carrion Swift po celém obvodu roznášel, že jsem padavka a neumím pít.

„Takže?“ vyštěkla jsem. „Co chceš?“

„Jak to myslíš? Tvoji společnost přece.“

Lháře jsem poznala na první pohled a muž sedící proti mně byl ostřílený profík. „Ven s tím, Carrione. Nenutil bys mě tu zůstat, kdyby ti o něco nešlo.“

„Co když mě zcela uchvátila tvoje krása? A tvůj andělský hlas?“

„Nejsem krásná. Jsem špinavá a unavená a můj hlas je jízlivý a podrážděný. Můžeme přejít k věci?“

Carrion se uchechtl a napil se z vlastní (podstatně menší) sklenky s whisky. „Před třemi měsíci s tebou teda byla větší zábava. Jak můžeš být tak krutá? Neustále na tebe myslím.“

„Ale no tak. S kolika ženami jsi od té doby spal?“

Zmateně přimhouřil oči. „Jak to s tím souvisí?“

Začínala jsem ho mít plné zuby. Postrčila jsem sklenku jeho směrem a opřela se, jako bych chtěla vstát.

„Tak dobře! Světci, s tebou je vážně kříž.“ Zhluboka se nadechl. „Když jsi to teď zmínila, vlastně s tebou úplnou náhodou něco probrat chci.“

„Jaký šok.“

Carrion můj tón ignoroval. „Donesla se ke mně jedna zajímavá informace. Jakási černovlasá rebelka ze Třetího údajně zákeřně přepadla královnina strážce a ukradla mu kus zbroje. Rukavici. Věřila bys tomu?“

Hmm. Tak on si chce hrát? Z důsledně netečného výrazu ve tváři a až podezřele uvolněného posedu jsem vyčetla všechno, co jsem potřebovala. Pochopitelně věděl, že jsem tu rukavici sebrala já. Ne že bych se to snad chystala přiznat. Tak hloupá jsem nebyla. „Ne! Opravdu? Ale… jak? Vždyť obyvatelé Třetího nemůžou obvod ani opustit.“ Znovu jsem si lokla whisky.

Carrion si mě chvíli mlčky měřil. Šacoval mě. Na moji předstíranou nevědomost neskočil, ale taky nechtěl uprostřed plného lokálu