ÚVOD
Sáhněte si dolů a nahmatejte hlavičku. Slova mé porodní asistentky. Těsně předtím: „Chceš zrcátko?“ ptá se mne Ben od nohou postele, kde stojí, a umělohmotnou rukojeť zrcadla svírá v pozdvižené ruce. Včera nám došlo z Amazonu. Vybalila jsem ho z krabice a plastového obalu. Uchopila jsem ho za držadlo. Představovala jsem si, jak v jeho čtvercové reflexní ploše poprvé uvidím dítě, které mám uvnitř. Jak mě ten pohled bude motivovat. Teď, v tento okamžik, se do zrcadla, které jsem si právě kvůli tomu pořídila, podívat nemohu. Zoufale jsem si to přála. Ale teď dokážu jenom zavřít oči. Potřebuji se ponořit do sebe a dovolit, aby nad mým tělem převzal kontrolu porod. Tím, že zavřu oči, se ty dveře rozletí dokořán. Uvnitř vytrysknu a rozezním se. Postupující porod vnímám ve svém nitru jako příliv. Dokonce i tekutina v děloze je slaná, stejně jako oceán. Cítím, jak se vlna v mém nitru vrací zpět a nabírá na rychlosti a objemu. Cítím tlak vody vysávaný ze stěn orgánů, svalů a tepen uvnitř mého těla. Pak uvolnění, sevření, tlačení. Není to něco, co bych dělala. Jen fyzický vjem, kterému odolávám. Kéž by tomu moje mysl dokázala uhnout z cesty. U předchozích porodů prostě síla kontrakce dělohy vystřelila moje děti ven. Nyní mé tělo tlačí, ale vlny ven neprorazí, místo toho se zastaví. U poševního vchodu cítím horko, škubnutí, jako kdyby mě někdo
Reprodukcni prava_OK.indd 17
08.10.25 12:48