9788028412784

ÚVOD

Sáhněte si dolů a nahmatejte hlavičku. Slova mé porodní asistentky.

Těsně předtím: „Chceš zrcátko?“ ptá se mne Ben od nohou postele, kde stojí, a umělohmotnou rukojeť zrcadla svírá v pozdvižené ruce. Včera nám došlo z Amazonu. Vybalila jsem ho z krabice a plastového obalu. Uchopila jsem ho za držadlo. Představovala jsem si, jak v jeho čtvercové reflexní ploše poprvé uvidím dítě, které mám uvnitř. Jak mě ten pohled bude motivovat.

Teď, v tento okamžik, se do zrcadla, které jsem si právě kvůli tomu pořídila, podívat nemohu. Zoufale jsem si to přála. Ale teď dokážu jenom zavřít oči. Potřebuji se ponořit do sebe a dovolit, aby nad mým tělem převzal kontrolu porod. Tím, že zavřu oči, se ty dveře rozletí dokořán. Uvnitř vytrysknu a rozezním se. Postupující porod vnímám ve svém nitru jako příliv. Dokonce i tekutina v děloze je slaná, stejně jako oceán. Cítím, jak se vlna v mém nitru vrací zpět a nabírá na rychlosti a objemu. Cítím tlak vody vysávaný ze stěn orgánů, svalů a tepen uvnitř mého těla. Pak uvolnění, sevření, tlačení. Není to něco, co bych dělala. Jen fyzický vjem, kterému odolávám. Kéž by tomu moje mysl dokázala uhnout z cesty.

U předchozích porodů prostě síla kontrakce dělohy vystřelila moje děti ven. Nyní mé tělo tlačí, ale vlny ven neprorazí, místo toho se zastaví. U poševního vchodu cítím horko, škubnutí, jako kdyby mě někdo

chytil za límec. Ucuknu zpátky dozadu až tam, kde voda nenarazí na břeh, nerozpustí se v pěnu ani se znovu nevyvalí. Co se stalo? Čekala jsem, že tahle vlna vynese dítě ven. V hrudi zachytím záblesk pochybností, kvůli nimž jsem se neuvolnila.

„Sáhněte si dolů a nahmatejte hlavičku.“

Prorocká slova. Výzva. Natáhnu paži a dlaň přiložím na poševní vchod. Hlavička je měkká a teplá. Nahmatám vlhká vlákna vlásků svého dítěte. Ten dotek mě uvnitř rozzáří. Díky tomu, že své dítě cítím, vím, že je skutečné. Sbírám sílu ne proto, abych ten tlak znovu vydržela, ale abych ho vyvolala. Voda z celého mého těla se stáhne do jednoho sloupce. Moje sousedka mi později řekla, že mě slyšela křičet i skrz zeď. Čela postelí máme na stejném místě, jen každá z jiné strany stěny postavené ze stejných sto let starých cihel a omítky, vycpané proužky novin a koňskými žíněmi. Vlna se žene kupředu, proráží na hladinu. Ve vzduchu se třpytí pěna a kapky.

Ben a porodní asistentka chytí a položí mi na hruď naše dítě. Ještě je mokré a kroutí sebou. Asistentka nás přikryje ručníkem a na hlavičku mu natáhne bavlněnou čepičku, kterou jsem si nachystala na prádelník. Kromě krátkého, ostrého výkřiku je dítě potichu. Koupeme se v majestátnosti okamžiku. Nevíme, jakého je pohlaví a nesnažíme se to zjišťovat. Prostě dýcháme klid doznívajícího porodu.

Dítě má kůži pokrytou mázkem, bílou voskovou látkou, kterou v porodnicích smývají. Tady, v naší ložnici, to nikoho nezajímá. Trochu mázku si vtírám do kůže jako pleťový krém, nejdřív sobě, potom miminku. Mázek reguluje tělesnou teplotu dítěte v okamžik, kdy přichází z tekutiny žít na pevninu a začíná dýchat vzduch. O několik hodin později je pryč, vstřebá se.

QV okamžik porodu zažije žena největší pocit síly ve svém životě, tvrdí Sheila Kitzinger, britská zastánkyně přirozených porodů, aktivistka a autorka více než dvou desítek knih na toto téma. Sílu porodu přirovnává k síle vody. „Síla zrození je jako síla vody, která se kaskádovitě valí z kopce dolů, síla moří, přílivu a odlivu a pohybu hor. Nedá se ignorovat. Nemůžete s ní bojovat.“

Zrod člověka jako přirozený projev síly je součástí mnoha náboženských představ, uměleckých děl, literatury a historických pojednání

z celého světa. Je to „Mount Everest fyzických funkcí každého savce,“ domnívá se americká porodní asistentka Ina May Gaskin, jejíž kniha Guide to Childbirth (Průvodce porodem) se stala předporodní povinnou četbou. Gaskin říká, že pohyby u porodu, délka trvání fyzických vjemů, změny ve tvaru orgánů jsou tak obrovské a ženu to vše stojí tolik fyzické námahy, že to nejde popsat nikomu, kdo to nezažil. A přesto je porod naprosto zásadní, neodmyslitelnou součástí lidských životů a probíhá statisíckrát denně.

Mně se ale nejvíc líbí tradiční rčení: Žena se u porodu setkává sama se sebou.

Věřila tomu i Cynthia Caillagh. Byla jednou z mála porodních asistentek, které pracovaly způsobem předcházejícím modernímu porodnictví, a to až do své smrti v říjnu 2022. V 60. letech minulého století se vyučila u čerokézské porodní báby z Tennessee. V tradici Čerokézů je porod okamžikem sebepoznání a zároveň „ukazuje náš potenciál k dosažení nejvyšší formy, kterou se jako druh můžeme stát, pokud se jím necháme poučit“.

Někdo by mohl namítnout, že přece rodíme lépe než naše matky. Dnes tvoří polovinu amerických porodníků ženy, tedy lidé, kteří sami mohou rodit děti nebo již nějaké porodili. O porodu je k dispozici dostatek informací a vzdělávacích textů a vše je dostupné více lidem než kdykoli dříve. Medicína je dnes zodpovědnější, máme bezpečnější a účinnější léky i lepší technologie. Více lidí navštěvuje kurzy předporodní přípravy, stahuje si aplikace, sleduje stránky influencerů, čte knihy, nakupuje vybavení a píše si porodní plány. My, kdo rodíme dnes, máme lepší zdroje a víme toho o hodně víc než kdo kdy dříve. A přesto má jen málo z nás v těhotenství a během porodu pocit, že se nám dostává dostatek podpory, že nám druzí naslouchají a že nás uznávají jako odbornice na své vlastní tělo. Že bychom rodily tam, kde se cítíme v bezpečí, pohodlně a kde se nám dostává péče, díky níž se můžeme setkat samy se sebou.

Většina lidí by porod nepopsala jako „prožitek vlastní síly a moci“. Pro většinu z nás je porod pravým opakem: ztrácíme moc nad tím, co se děje, jsme vyděšené, cítíme se v ohrožení. Kontrolu nad porodem nemají ty, kdo rodí, ale jiní lidé. Lékaři, zdravotní sestry, odborní asistenti, pojišťovny, zákonodárci, soudy. Porod je nebezpečný, medicína dává bezpečí. Tak se to podává, realita je ale úplně jiná.

V USA u porodu umírá rekordní počet osob. To je vzhledem k pokroku, jehož náš moderní svět dosáhl, naprosto šokující. Úmrtí u porodu se začala sledovat teprve v posledních desetiletích. Když vědci poprvé standardizovali metodiku sběru dat, zjistili, že míra mateřské úmrtnosti v Americe se mezi lety 2000 a 2014 více než zdvojnásobila. Čísla výrazně stoupla také během pandemie koronaviru. V roce 2019 zemřelo v USA na následky porodu 754 lidí, v roce 2020 jich bylo 861. Nejhorší na celé tragédii je, že většině úmrtí u porodu lze zabránit.2

Stejně se zvýšil počet porodů zbytečně a nechtěně provedených chirurgicky. 30 až 40 % amerických žen popisuje svůj porod jako „traumatický“. Trauma se obvykle zamaskuje tvrzením, že je to normální. K traumatům by nemohlo docházet, kdyby nebyly ženy u porodu zbavovány vlastní síly a moci. Kontrola nad porodem vykonávaná ve velkém dává perverzní smysl, když si uvědomíte, kdo je pod kontrolou: ženy všech barev, trans muži a nebinární lidé, tedy příslušníci nejvíce marginalizovaných skupin v naší zemi.

QFascinují mě příběhy o porodu. Porod je nicméně považován za záležitost natolik všední, že je těžké se k nim dostat. Což je samo o sobě dost výmluvné. A tak jsem v posledních deseti letech vedla mnoho rozhovorů o těhotenství, porodech a vstupu do mateřství vůbec, s mnoha různými lidmi. První mi o svém porodu vyprávěla jedna moje kamarádka, která se příliš bála, než aby si k tomu, co ji čeká, něco zjistila. Přestože během porodu přesně dodržovala pokyny svého lékaře, hodně se při tlačení potrhala, ovšem kvůli anestezii o tom nevěděla. Bolelo mě to i za ni a její zkušenost mi nešla z hlavy. Byla jsem si nicméně jistá, že se to týkalo jenom jí. Jak jsem se mýlila. Různé porody, o kterých mi někdo vyprávěl, měly různý průběh, často ale končily stejně: neproběhlo to podle plánu, šlo to celé do

2 V České republice je dlouhodobě mateřská úmrtnost na velmi nízké úrovni. Data ale nejsou řádně centrálně sledovaná, a jelikož se jedná o úmrtí ženy v průběhu těhotenství, porodu nebo šestinedělí, může k němu dojít prakticky kdekoliv. V průměru se od roku 2000 jedná o 8 žen ročně, tedy přibližně na 100 tis porodů. Dlouhodobě nám také chybí konkrétní data o mateřské morbiditě a také informace o spokojenosti žen s porodem. Ročně v USA proběhne v posledních letech cca 3,5 mil porodů. Mateřská úmrtnost je tak až 3x vyšší než v ČR.

háje. Ze zdravých lidí s normálním těhotenstvím se stávají pacienti, kterým někdo přiřadí faktor rizikovosti, stanoví diagnózu, kteří prodělají okamžiky blízké smrti a končí s poškozeným zdravím. Vyvodí si z toho, že s jejich tělem nebo s jejich dítětem nebylo něco v pořádku, a obvykle jim to také někdo takhle vysvětlí.

Pokoušela jsem se najít potvrzení pro svůj vtíravý pocit, že v našem systému porodnictví je něco shnilého. Třeba to nevidím správně. Nebyla skutečnost, že jsem si vyslechla tolik příběhů o špatném porodu, že je ani nespočítám, nějakým způsobem ovlivněna těmi, kdo rodili? V mnoha případech to koneckonců říkali sami: určitě to byla jejich chyba.

Nebo je na vině někdo jiný? Přetížený zdravotnický systém zaměřený výhradně na zisky? Nebo třeba patriarchální bělošské struktury, které se cítí nadřazené ostatním, a celý systém vytvořily a řídí? Zajímalo mě, zda si ženy a další rodící myslí, že tyto síly ovlivnily podobu jejich porodu i těhotenství. Rozhodla jsem se, že zkušenosti těch, kdo dnes rodí a stávají se matkami, blíže prozkoumám.

V roce 2019 jsem si udělala vlastní průzkum a z jeho výsledků vycházejí informace, které najdete v celé této knize. Použila jsem formu dotazníku, většina otázek byla kvantitativních s možností výběru z více odpovědí. Zařadila jsem nicméně i kvalitativní otázky, na které mohly respondentky a respondenti odpovídat volně. Dotazník jsem rozeslala svým kamarádkám a kolegyním, svým pracovním kontaktům a do různých online rodičovských komunit. Dala jsem si záležet, abych se dostala i ke skupinám, jaké jsou v oficiálních výzkumech těhotenství a porodů nedostatečně zastoupené, tedy k lidem s různým etnickým a sociokulturním pozadím. Měla jsem to štěstí, že jsem mohla spolupracovat s týmem výzkumníků ze soukromé newyorské univerzity New School. Jejich odborné znalosti a zasvěcené komentáře mi hodně pomohly při správné interpretaci významu získaných dat. Nikdy by mě nenapadlo, že se do ankety zapojí 1 307 lidí. Počet účastníků, stejně jako rozsah a kvalita jejich otevřených odpovědí, jasně ukazují, že lidé prahnou po možnosti pohovořit si s někým o svých zkušenostech s porodem. Výmluvné je zjištění, že téměř 47 % procent respondentek se na průběh jejich porodu zeptal jen málokdo, nebo dokonce vůbec nikdo. Jen 45 % z nich mělo možnost vyprávět o porodu „při nějaké příležitosti“. Většina účastnic průzkumu byly

bílé ženy. Druhou největší skupinu v anketě tvořily Afroameričanky, následované Hispánkami, Latinoameričankami a Asiatkami. Většina respondentek byla vdaná a udávala, že je heterosexuální. Významné procento se ovšem identifikovalo jako LGBTQ. Většina z nich byla ve věku mezi třiceti a čtyřiceti lety, rodila v amerických městech, vystudovala vysokou školu a celá skupina relativně dobře vydělávala. Příjmy ani vzdělání je však neochránily před skutečností, že jejich porod neproběhl podle očekávání a často jej popisovaly jako traumatický. Čím déle porod trval, tím vyšší byla pravděpodobnost, že jej respondentky označí za traumatický. Čím více času strávily v porodnici, tím horší byla jejich zkušenost. Samotná situace, kdy se z rodící ženy stane „příjemkyně péče“ měla negativní vliv.

QV naší společnosti je zvykem kupovat nastávajícím matkám dárky pro miminko. Sledujeme a komentujeme jejich fyzické změny, dotýkáme se jejich břich. Většinou ale věnujeme příliš málo pozornosti tomu, jak se mění ony samy, a nijak jim s tím ani nepomáháme. Přijde miminko a my nevidíme nic, než je. Jako by je opravdu přinesl čáp. O cestě, kterou urazí duše a tělo, jež porodí, se nemluví. Obvykle se prostě ignoruje. Není divu, že více než 70 % dotazovaných uvádělo, že mediální obraz těhotenství neodpovídá jejich zkušenosti. Těhotenství mění naše těla v jakýsi druh veřejné komodity a nádobu na představy ostatních o tom, kdo jsme. Asi 79 % účastnic šetření uvedlo, že se jich lidé v těhotenství dotýkali nebo komentovali, jak vypadá jejich tělo. Téměř každá.

Ženy vstupují do těhotenství s plnou hlavou informací a rad z knih, filmů, z internetu, ale i od odborníků. Na porodní oddělení přicházíme se vším, co jsme si vyslechly, ať už se nám to líbilo, nebo bychom to raději zapomněly. Já jsem měla největší strach z císařského řezu a z toho, že se natrhnu. Během svého prvního těhotenství jsem vynaložila spoustu energie, abych se tomu vyhnula. Pro mnohé z nás je porod zklamáním, máme pocit, že s námi druzí lidé manipulovali a že nás zneužili (ať už samy pro sebe výraz zneužití použijeme, nebo ne).

Někdy to tak vnímáme už v průběhu porodu, jindy svou zkušenost potlačíme a potřebujeme celé roky na to, abychom si ji připustily, pokud jsme toho vůbec schopné. Tiše obviňujeme doktora, který nám

nepomohl, nevrlou zdravotní sestru, ale kdesi ve svém nitru přijmeme, že na vině bylo naše tělo nebo že byl nějaký problém s dítětem. Pak si vyčítáme, že jsme to nepředvídaly nebo nenapravily. Omlouváme chybné úsudky, zbytečné léky, které s námi někdo „odsouhlasil“, příšerné chování nebo lži, co se tváří jako starostlivost. Necháme se zmanipulovat, abychom uvěřily, že to všechno nám nebo našemu dítěti zachránilo život.

Skutečnost, že zdravotníci odmítli udělat, oč jsme je požádali, nebo předtím, než začali něco provádět s naším tělem, nepožádali o naše svolení, smeteme ze stolu jako nepodstatnou. Když některé části našeho porodu neproběhnou podle plánu, viníme z toho samy sebe. Neměly jsme si prostě zas tak moc přát ten přirozený porod. Je hloupé věřit na zázraky. Nebo jsme se možná na kurzech předporodní přípravy měly více zajímat o císařský řez. Třeba bychom se operaci vyhnuly nebo na ni byly aspoň připravené. Slibujeme si, že příště už nebudeme tak pečlivě plánovat, nebudeme si dělat žádné velké naděje, jinak budeme znovu zklamané a zase to v nás vyvolá pocity viny. Donekonečna omílanou frázi, že porod je nepředvídatelný a že máme sakra štěstí, že odcházíme živé a zdravé s dítětem, které dýchá v našem náručí, přijímáme za svou.

Netrávíme v porodnici dost času na to, abychom viděly, oč se ve skutečnosti jedná: o systém a profesi vystavěné na bázi strachu z tvůrčích sil rodících těl. Porodnictví je obor vybudovaný na základě přesvědčení, že černá těhotná těla snesou více bolesti a jsou náchylnější k různým komplikacím, zatímco křehká bílá těhotná těla vyžadují odbornou kontrolu, znalosti lékařů, nástroje, medikaci. Porodnická profese je vysoce kvalifikovaná, zároveň ovšem silně omezená nemocničním systémem, do kterého porodnické služby přispívají největšími zisky. Každý porod je uměle vytvořená krizová situace vyžadující odbornou medicínskou péči. Tuto krizi mohou vyřešit pouze lékaři za dodržení přesných postupů prováděných v nemocnicích s mnohamilionovými příjmy. Je to systém, který se vyvinul za tím účelem, aby bylo možné ovládat ženy a vydělávat na tom.

„Je neuvěřitelné, jak výnosné může být, když se porody dělají špatně,“ řekla mi Kavita Patel, lékařka a bývalá manažerka nemocnice, která pro federální vládu vyjednávala ceny služeb placených pojišťovnami. Nemocnice jsou ze své podstaty pro porod naprosto hrozným

místem. Jsou obvykle plné stresu, nemocí, naplněné kakofonií zvuků, narcismem, toxickou dynamikou vztahů na pracovištích a tvrdostí, počínaje vzhledem prostor a konče administrativními předpisy. Rodící jsou jediní lidé, kteří hledají pomoc v nemocnici, přestože nejsou nemocní ani zranění. Patel přirovnává porodnickou péči k montážní lince: čím více těl jí projde, tím více peněz přinese pro medicínsko-průmyslový komplex.

V Americe se přibližně 98 % porodů odehrává v nemocnici. Chodíme tam z různých důvodů, hlavně kvůli kulturním zvyklostem a konvencím, zákonům, ale i z neznalosti. Prcháme z bezpečí domova a od lidí, které máme rádi a kterým důvěřujeme, a odevzdáváme svá těla zařízením, jež existují proto, aby odvrátila smrt a léčila nemoci. Až příliš snadno přijímáme názor, že jsou pro porod bezpečným místem, protože jejich hlavní funkcí je ochrana.

Ale my jsme v ženských tělech, černých tělech, trans tělech a nám ochranu nikdo nezaručil. V nemocnici dochází ke zbytečnému ohrožení naší fyzické a duševní pohody a někdy i našich životů. Jsme pod kontrolou řady technických zařízení, politických nařízení, léků, lékařů a úředníků. Říkají nám, že rodíme moc rychle nebo moc pomalu, moc brzy nebo moc pozdě, že jsme příliš hlučné, příliš tiché, děláme toho moc nebo zase málo. Všechny tyhle výtky jsou nám blízké, protože je jako ženy a rodící lidé slýcháme po celý život i v jiných situacích. Odsuzující hodnocení intimně známe. Nejprve nám proniknou do myšlení a samomluvy, pak se zavrtají hlouběji, až se z komentářů stanou fakta.

Když nastane den porodu, ukazuje tvrdá realita, že bez ohledu na to, kolik jsme si toho před narozením dítěte nastudovaly, vyrvou nám naprosto děsivými způsoby veškerou možnost kontroly. Explicitně i implicitně nám opakují, že nejsme odbornice na své vlastní tělo, že cizí lidé vědí všechno nejlépe. Tvrdí nám, že chceme-li si uprostřed hrozivé tsunami rizik zajistit nějaké bezpečí, musíme se podřídit příkazům bezejmenných tváří. Ty nám velí z moci svých titulů, zkratek za jmény, závazných nařízení, předpisů, postupů, monitoringu a celé řady strachů. Z přirozené události velmi osobního a slavnostního charakteru se fyziologický porod stal otázkou přežití. A pokud přežijete, ospravedlňuje cíl všechny brutální prostředky použité k jeho dosažení.

Protože jsem slyšela nespočet příběhů o vynucených zákrocích a řízených porodech, nijak mě nepřekvapilo, když jsem je našla i v odpovědích v mém dotazníku. U účastnic průzkumu, které rodily s mužem porodníkem, byla statisticky významně vyšší pravděpodobnost, že se jim dostalo péče, kterou nechtěly, se kterou nesouhlasily a které nerozuměly. Když porod neprobíhal podle plánu, měly ženy obvykle pocit, že je to jejich vina a že je za to porodní doktoři a doktorky odsuzují. Zdálo se jim, že poskytovatelé porodní péče neberou jejich bolest a trápení vážně. Čtvrtina účastnic uvedla, že se poskytovatelé porodní péče během porodu více než o bezpečí matky starali o bezpečí dítěte. Všechny tyto zkušenosti – nechtěné zákroky, ignorování bolesti, pocity, že je personál obviňuje nebo odsuzuje, a větší zájem o dítě než o matku – měly nicméně i ty, jež rodily v péči žen-lékařek. Z mého průzkumu vyplynul silný, statisticky významný vztah mezi výskytem porodního traumatu a pocity, že ženu někdo z něčeho viní nebo za něco odsuzuje. Nic z toho nebylo statisticky významně přítomno u porodů s porodní asistentkou.

Tato zjištění bohužel potvrzují, že jsme u porodu odříznuté od prožitků radosti, úžasu a síly okamžiku, všeho, čím porod je a čím by měl být. Místo toho nás zmanipuloval systém, který používá strach jako zbraň, jejíž pomocí vládne. Lékař nám řekne, že je naše dítě v ohrožení, provede zákrok, který jím zjištěné riziko eliminuje, a (díky jeho zásahu) se my později radujeme ze zdravého dítěte. Na co bychom si asi tak chtěly stěžovat? A už nás ženou ze dveří. Po porodu jsme v jednom zápřahu. Staráme se o své děti a rodiny a nevracíme se k tomu, co se nám zdá příliš hrozné, než abychom se tím zabývaly. Kde na to vzít čas? Řekneme si, že je to minulost, práskneme dveřmi a jdeme dál. Děláme to, abychom přežily.

Příběhy o porodech mají velkou sílu. „Ukazují nám možnosti, o jakých bychom v jiné situaci vůbec neuvažovaly,“ říká porodní asistentka Ina May Gaskin. Proto v knize kromě souboru rozsáhlých reportáží, průzkumů a rozhovorů s odborníky a rodícími také popisuji, jak systém, který si u porodů uzurpuje naši moc, formoval má vlastní těhotenství a porody. Podávám o tom zprávu a zároveň jsem to prožila. Dvakrát jsem rodila v téže brooklynské porodnici. Poprvé s porodní asistentkou, podruhé s mužem porodníkem. Můj třetí porod byl plánovaný domácí porod s porodní asistentkou. Na následujících

stránkách se s vámi podělím o své zkušenosti s porodem: jak mě poskytovatelé péče v porodnici k něčemu nutili, jak jsem zvítězila a jak jsem o všem, co se dělo během mých nemocničních porodů i po nich, začala pochybovat. V jedenácté kapitole uvádím své intimní zkušenosti s domácím porodem. Chtěla bych totiž demystifikovat způsob porodu se špatnou pověstí, o kterém by podle mého názoru mělo uvažovat a případně se pro něj rozhodnout mnohem více lidí. O vlně domácích porodů v době pandemie referovala řada vzrušených zpráv v médiích. Ta se stala inspirací pro mnoho dalších. Od roku 2019 do roku 2020 stoupl počet domácích porodů o 22 %, což je nejprudší nárůst tohoto způsobu rození za posledních zhruba třicet let. Přesto se dnes mimo nemocniční prostředí odehraje jen něco málo přes 1 % všech porodů.

QÚmrtnost matek se nezvýšila, protože těhotenství a porod jsou v Americe ze své podstaty běžně smrtelně nebezpečnou záležitostí. Hluboce zakořeněný strach žen ze smrti, bolesti a zranění při porodu se zneužívá k provádění rutinních lékařských zákroků bez našeho souhlasu, jak se tomu věnuji ve 2. a 3. kapitole. Matky ale nejčastěji trpí a umírají v důsledku nadužívání medicínských prostředků, které údajně slouží ke zvládání situace kolem porodu. Ne tehdy, když nikdo nic neudělá.

Všeobecně je známo mnoho faktorů, které přispěly ke vzniku naší současné katastrofické situace, co se týče úmrtnosti matek. Jednou z příčin špatných výsledků porodní péče je velmi vysoký počet provedených císařských řezů. Tomu se věnuji v 6. kapitole. Přibližně třetina porodů je operačních, což je nejméně dvojnásobek toho, co je nutné. Nepomáhá ani krátký poporodní pobyt v nemocnici, který se během pandemie ještě smrskl: v roce 2020 asi 73 % porodnic posílalo matky a děti domů dříve než 48 hodin po porodu. Hlavní příčinou úmrtí matek je poporodní krvácení a rodící jsou příliš často za dveřmi porodnice dříve, než k němu dojde.

Na poporodní krvácení málem zemřela Serena Williamsová, jedna z nejslavnějších sportovkyň světa. Podle ní to bylo z nemalé části způsobeno tím, že je černoška. U černých žen je třikrát až čtyřikrát vyšší pravděpodobnost úmrtí při porodu než u bělošek. Rasismus a skryté předsudky ve zdravotnictví a společnosti vedou k poskytování horší

péče. V minulosti, v počátcích medicíny a porodnictví, se věřilo, že černé ženy jsou odolnější a lépe snesou bolest. Je to nepředstavitelně bigotní a dávno zdiskreditovaný názor, který, jak vysvětlím v 1. kapitole, přesto dodnes kvalitu porodní péče ovlivňuje.

Na to, jestli žena porod přežije, má přímý vliv sociální prostředí, v jakém se pohybuje, a jeho kulturní představy. V jižních státech USA žije pětina žen v reprodukčním věku v okresech s vysokým rizikem úmrtí při porodu a dalších závažných problémů s porodem spojených, jako je poporodní krvácení, preeklampsie3 a předčasný porod. Průběh porodu negativně ovlivňují chronické nebo neléčené nemoci, bezdomovectví a nedostatek potravin. Ženy jiné než bílé pleti žijí častěji v místech, jež jsou pro jejich porod riziková. Výzkumníci z neziskové organizace, která se věnuje zdravotní situaci v této oblasti, o celé situaci psali v roce 2021 v deníku New York Times. Označili ji za „ostudnou“ a naléhali na Spojené státy, aby se zabývaly kvalitou porodní péče spolu s „celým prostředím kolem [matky] – od toho, zda má přístup ke zdravotní péči, až po dostupnost potravin v její komunitě“. Zdá se, že si právě začínáme uvědomovat, nakolik jsou špatné výsledky porodů a úmrtnost matek důsledkem nejen nedostatečné porodní péče, ale také stavu světa, který je pro ženy, především pro ženy barevné pleti, prostě toxický.

Ženy jsou během porodu vystaveny ponižování a porodnickému násilí, ale jen zřídka se jim dostane spravedlnosti. Často se stává, že nikdo nebere jejich utrpení vážně. Místo toho, jak vysvětluji v 5. kapitole, se dozvídají, že je použité postupy zachránily, nebo že jejich tělo bylo od počátku vadné (to je kapitola 4). Ženy, které zažily porodní trauma, to výzkumnici a profesorce porodnictví americké University of Connecticut Cheryl Beck líčily jako pocit, že je někdo „znásilnil na stole, kolem kterého stáli další lidé, všichni se dívali a nikdo jim nepomohl“. Beck říká, že nějakou verzi podobného popisu celé situace slyšela nesčetněkrát. V 7. kapitole dokumentuji groteskní případ takového znásilnění. Podle mého názoru musíme skoncovat s praktikami, jako například ženy „tvrdě informovat“, tj. přesvědčovat je k souhlasu

3 Preeklampsie je těhotenská komplikace charakterizovaná vysokým tlakem a přítomností bílkoviny v moči, objevuje se nejčastěji po 20. týdnu těhotenství. Může vést k poškození cév a orgánů matky, křečovým stavům, omezení růstu plodu a ohrožení života matky i dítěte.

s konkrétními vyšetřeními a zákroky ne argumenty, ale manipulací a nátlakem.

Nikoho nepřekvapí, že lékařsky vedené porody mají nezřídka za následek psychické problémy, jako jsou deprese, úzkosti a posttraumatická stresová porucha. V 10. kapitole podrobněji rozvádím, jaký dopad mají jejich důsledky nejen na jednotlivce, ale i na celé generace v jedné rodině. Ke vzniku problémů v oblasti duševního zdraví přispívá také nedostatečná pomoc v šestinedělí, která trápí mnohé novopečené matky. Tomu se věnuji v 8. kapitole. Svou roli hraje i společenské nastavení, které sice papouškuje, že „kojení je nejlepší“, zároveň ovšem aktivně maří veškeré snahy o zahájení kojení a jeho úspěšné pokračování (kapitola 9).

Porodní zkušenost je natolik osobní, až občas zapomínáme, že je také politická. Víme, že během těhotenství, porodu a v počátcích mateřství čelí nespočet žen řadě problémů. Na jejich potíže ovšem nenahlížíme optikou systémového sexismu, rasismu a nerovnosti. Naše společnost vlastně problémy matek a mateřství vůbec nevnímá jako skutečné problémy. Tvrdíme, že je to záležitost daných žen, a ony se pak v konečném důsledku obviňují za problémy, které jsou ve skutečnosti systémové. Než budeme schopni vymýtit u porodu misogynii, sexismus a rasismus, musíme uznat, že při nich hrají svou roli.

„Mateřské problémy“ jsou považované za nedůležité a nepodstatné prkotiny, kterým není potřeba věnovat pozornost, nebo je dokonce řešit. Když se ukázalo, že placená mateřská dovolená zatěžuje provádění Zákona o investicích do infrastruktury a zaměstnanosti z roku 2021, byla výrazně osekána. Politici ani jedné strany ji nepovažovali za dost důležitou pro rozvoj země. Bolestné protesty matek a krize v péči o děti se scvrkly na téma časopiseckých článků. Bez ohledu na to, kolik příběhů žurnalisté zveřejní, stejně se nic neděje. Stejně jako pověstné matky v Massachusetts a New Yorku během pandemie, stojíme uprostřed prázdného fotbalového hřiště a křičíme do tmy.

Naše potíže, hněv a bolesti jsou ovšem skutečné a brání pokroku naší země i našeho druhu. Měli bychom postavit před soud vědu, zdravotnictví, politiku, ekonomiku, marketing, systémy, jazyk a kulturní zvyklosti, které jsou oporou patriarchálního, bělošského statu quo v oblasti porodů a porodnické zdravotní péče. Jak připomíná americká básnířka a feministická aktivistka Adrienne Rich, „nebyly

ukradené porody, zpackané nelegální potraty, zbytečné císařské řezy, nedobrovolné sterilizace, střety jednotlivých matek s arogantními a bezohlednými lékaři nikdy pouhými výjimkami z pravidla. Jsou to svědectví, jimiž lze doložit nespravedlnost a násilí páchané na ženách ze strany zdravotního systému“. Naše příběhy, naše svědectví by měly inspirovat vznik nových institucí a uspořádání, které bude sloužit našim potřebám.

Chceme-li zachránit další životy a zlepšit porod pro všechny, posílit roli rodiny a změnit stav naší společnosti k lepšímu, musíme nejprve pochopit a poté odstranit systémový patriarchát a nadřazenost bílé rasy, které jsou základem moderní perinatální zdravotní péče. Reprodukce a porod jsou o moci – kdo ji má a kdo ne. Ti, kdo skutečně plodí potomky, ji nemají. Porod se musí vrátit pod naši kontrolu.

Závisí na tom naše životy.

VÍTEJTE V TĚHOTENSTVÍ

Povídám si se Sloane, Valerií a Olivií o tom, že jednou budou mít měsíčky. Je těsně před prázdninami roku 2019, dívkám je deset a právě končí pátou třídu. Vysvětluji jim, že píšu reportáže, a díky tomu jsem zjistila, jak málo toho dospělé ženy o svém menstruačním cyklu nebo ovulaci vědí. Sedím na nízké židli naproti nim. Přes velké těhotenské břicho se jich ptám, co se ve škole o menstruaci, ovulaci, sexu a vůbec o svých tělech, ve kterých tyto procesy probíhají, naučily.

„Moc teda ne,“ říká Valerie, ruce až po lokty zabořené do krabice se sýrovými zlatými rybičkami. Chroupání sušenek bude zvukově doprovázet celý náš tříhodinový rozhovor. Děvčata při něm sedí na gauči, na zemi, mluví jedna přes druhou, nosí si věci z kuchyně a projíždí své telefony. Když souhlasí s tím, co řekne některá z ostatních, zamumlají: „Já taky.“

Nedávno přetrpěly dvoudenní cyklus přednášek o  pubertě s hostující lektorkou, kterou pozvala jejich státní základní škola v brooklynském Brownstone. Chlapci a dívky nebyli odděleni – všechny přednášky měli dohromady.

„Řekli nám jen to, že je to součást puberty. V intimních partiích máte krev a musíte nosit vložky a tampony nebo něco, co vám pomůže,

aby se krev nemohla dostat ven,“ vysvětluje Sloane a houpe se na Oliviiných berlích. Olivia se zranila při basketbalu a černou ortézu má od kotníku až po stehno.

„Povídali, že z toho člověk tak trochu vyšiluje,“ dodává Valerie a hraje si přitom se svým zeleným plátěným kloboučkem. Jedna její kamarádka už menstruaci měla a Valerii řekla, že nejhorší bylo říkat si učitelům, aby si mohla během vyučování odskočit na záchod. Nejvíc starostí dívkám dělá technická stránka menstruace. Je jim to trapné a stydí se. Vysvětlují mi, že jim to komplikuje i skutečnost, že ve škole nejsou hygienické pomůcky volně k dispozici. Na záchodě nejsou žádné, musí si o ně říkat zdravotní sestře.

Kdyby Valerie začala poprvé krvácet ve škole, má v plánu si z toaletního papíru smotat dočasnou vložku. Když to bude doma, vezme si jednu zpod umyvadla. Sloane a Valerie to okamžitě řeknou maminkám. Olivia počká, jakou bude mít máma náladu.

Citové projevy nebo nějakou oslavu by rozhodně nevítaly. Nikdo nechce slyšet, že se „stává ženou“ nebo že „rychle dospívá“, to by bylo „trapné“. O tom, že dostaly menstruaci, se nebudou bavit ani s tatínky nebo sourozenci. Náš rozhovor nakonec přeruší příchod Sloanina o něco staršího bratra. Když mu matka připomene, že mu zakázala vstup do pokoje, ostentativně zasténá a pak se nás snaží špehovat shora ze schodiště. Stávám se svědkem toho, jak se Sloane, Valerie a Olivia domluví, že si navzájem řeknou, až menstruaci dostanou. Mají strach říct to někomu, kdo neumí udržet tajemství. Bojí se, že se to dozví kluci. „Nechci, aby se na mě dívali jinak. Jako bych byla starší nebo tak něco,“ říká Valerie.

Když se jich ptám, jestli by přednáška ve škole proběhla lépe bez přítomnosti chlapců, shodnou se všechny, že ano. „Bylo těžší se soustředit, protože spousta kluků byla trochu mimo. Nikdo z nich totiž pořádně nevěděl, co je to menstruace,“ myslí si Valerie.

Olivii rozptyloval chlapec vedle ní. „A on na mě: ,To je tak trapný‘, a já na něj: ,Můžeš toho nechat? Snažím se poslouchat,‘“ říká.

„Bylo by mi příjemnější být jen s holkami, protože si myslím, že bych se mohla zeptat i na věci, kterým by se kluci nejspíš smáli,“ doplňuje Valerie.

Lektorka jim ukázala obrázky pohlavních orgánů. Sloane si myslí, že obrázek pro chlapce byl jednoduchý, protože na něm byly „jen

spermie, penis a zadek“. Obrázek pro děvčata byl zmatený, „protože tam toho bylo tolik“. Hodně se mluvilo o tom, co se děje u chlapců.

„Jako když mají e-vakuaci? E-rudici?“ Sloane si není jistá, jak to slovo přesně zní. Ostatní se jí snaží pomoct.

„Elekci?“ navrhuje se Olivia.

„E-rupci?“ zkouší Valerie. Podívají se na mě, jestli jim nepomůžu. Pomůžu.

„Erekci!“ vyprsknou jednohlasně.

„Ale ne, znělo to ještě jinak,“ řekne Valerie.

„Ejakulaci?“ zeptám se.

„Jo, ejakulaci,“ souhlasí.

„Saháš si přitom na sebe,“ vysvětluje mi Olivia.

„Ejakulace je, když...,“ začne Sloane. A Valerie dokončí větu. „Když si třeš penis,“ řekne. Olivia vypadá zmateně.

„A co je to, když...,“ vrací se Sloane k tématu.

„To je masturbace,“ přeruší ji Valerie. Tolik slov se stejnou koncovkou.

„Jo, všechno je to -ce,“ říká Sloane. „Je to, když sperma vystříkne ven, nebo když se penis postaví?“ Olivia má jiný názor. „Masturbace je něco jako menstruace u holek. Saháš na sebe a něco z tebe vyteče.“

Valerie to vidí jinak. „Ne, myslím, že masturbace je spíš něco, jako když se chceš rozmnožovat, ale je to prostě jenom příjemné.“

„Jako mokrý sen,“ řekne Sloane.

„O mokrých snech jsme mluvili hodně,“ vzpomíná Olivia.

Diskuze o třech slovech končících na -ce: erekce, ejakulace a masturbace jasně ukázala, jak přednáška zaujala dívky hlavně tím, co se děje s těly, která mají penis. Jednoduchý anatomický nákres následovaný podrobným vysvětlením mokrých snů a možných orgasmů lákavě naznačily, že puberta u chlapců je něco vzrušujícího, na co se mohou těšit. Složitější schéma ženské anatomie spojené se zmínkami o krvi, menstruačních pomůckách, změnách nálad a bolestech je upozornilo, že dívky mají spíš očekávat potíže a nepříjemnosti. Vysvětlili jim, že to hlavní na pubertě je, že u každého „bude něco muset ven“. U chlapců sperma, u dívek krev. To první je žádoucí a příjemné, to druhé nepředvídatelné, nekontrolovatelné, spojené s potřebou schovat se a umýt. Vyvodily si z toho, že pohlavnímu styku je lepší se vyhnout, protože je bolestivý a vede k nechtěnému

těhotenství. Jediná antikoncepce, o které se mluvilo, byly kondomy.

Děvčata věděla, že jsou „pro kluky“. O tom, jaký druh antikoncepce je „pro holky“, jim nikdo neřekl nic. Také se nebavili o tom, že k otěhotnění může dojít jen několik dní v měsíci. Valerie byla překvapená, když se to dozvěděla od Olivie a Sloane, které to slyšely od svých maminek.

„Myslím, že masturbace je spíš o tom, že hodně chcete mít sex, ale nechcete děti,“ domnívá se Valerie.

„Masturbace je, když saháš sama na sebe,“ myslí si Sloane.

„Jo. A pak to z tebe vyteče, jako když ti to druhé vyteče z vagíny,“ dodává Olivia.

„Mluvili taky o tom, že když masturbuješ, teda když kluk masturbuje, tak má taky ejakulaci,“ podotkne Sloane.

„Kluci si to můžou udělat sami. Chtějí si to dělat. Ale holky ne,“ říká Valerie.

„My si nemůžeme udělat menstruaci,“ doplní ji Olivia a jde si pro další zlaté rybičky.

„Ale ne, masturbaci,“ opraví ji Valerie.

„My si taky nemůžeme udělat masturbaci,“ prohlásí Olivia s plnou pusou.

„Když budeme masturbovat, nebudeme mít menstruaci,“ je si jistá Sloane.

Olivia se otočí ke mně. „Jo, když kluci masturbují, uleví se jim. Cítí se pak líp,“ vysvětluje mi.

„U holek se o tom nemluvilo,“ pronese Valerie. Sloane se zarazí. „Že by holky masturbovaly?“ vykřikne. „Cože?“

Je příznačné, že o možnosti ženského potěšení nepadla ani zmínka. Jako by se snažily odvést pozornost od této nespravedlnosti, pustí se Sloane, Valerie a Olivia unisono do tanečku, který viděly na TikToku.

Jejich přednáška vykazovala mnoho dalších nedostatků. Lektorka například běžně zlehčovala věci, které páťákům dělaly starosti. „Říkala jen: ‚To bude v pořádku, nemáte se čeho bát‘. Ale my se bojíme, my nechceme dostat menstruaci,“ vysvětluje Valerie. „A kluci mají určitě taky nějaké starosti. Podávala to tak, aby všechno vypadalo lepší, než to je. Vyhýbala se realitě.“

Asi jen zdůrazním něco, co je naprosto zřejmé: tyhle desetileté dívenky byly výjimečně chytré. Než aby přijaly neúplný obrázek,

snažily se zjistit si, jak je to s menstruací ve skutečnosti  – třeba jen podle zkušenosti jedné ženy. Jsem si jistá, že dokázaly poznat pravdu, nebo si alespoň ponechat určité výhrady, stejně dobře jako kterýkoli dospělý. Mohla jsem jim říct, jak to bylo se mnou, ale neudělala jsem to. Nezdálo se mi to vhodné. Nebo jsem si to možná jen namlouvala, abych o tom nemusela hovořit a nemusela se u toho stydět.

Před setkáním s dívkami jsem doufala, že uslyším, že sexuální výchova je teď jiná, než když jsem byla dítě já. Že je otevřenější a promyšlenější, že se žáci mohou ptát a nemusí věřit všemu, co jim někdo říká. Ale historie se opakovala. Byl to jako zásah na solar.

Tyto desetileté děti se menstruace děsily. Nejen proto, že jim to špatně vysvětlili, ale i proto, že menstruace znamená být jiná. Být jiná v době, kdy se nejvíc cení stejnost. Dívky se domnívaly, stejně jako kdysi já a spousta jiných dívek dodnes, že identita je pevně daná. Začátek ovulace pro ně není žádný milník, nevypovídá nic o jejich zdravotním stavu. Je to povinnost. Břemeno. Řekli jim, že celá záležitost, která se týká jejich těla a jich samotných, je prostě biologická danost, naprosto běžná situace a je třeba ji akceptovat. Že nemůže být předmětem nějakých interpretací a nelze ji zpochybnit. Že na tom všem není nic špatného.

Q„Sexismus sociálně konstruuje ženské tělo jako ze své podstaty vadné. Jako takové potřebuje neustálé vylepšování zapojením do konzumní kultury.“ Tolik Chris Bobel, profesorka genderových studií na University of Massachusetts (Massachusettské univerzitě) a autorka několika knih o menstruaci. Podle jejího názoru se menstruace obvykle považuje „za takovou trošku větší nepříjemnost, kterou je potřeba rychle uklidit“.

Protože se menstruaci nepřipisuje dostatečná váha, je snadné nám ji sebrat. Dozvídáme se, že menstruovat není nezbytně nutné. A skutečně je tomu tak. U stovek milionů žen na celém světě menstruační cyklus během jejich plodného života ve skutečnosti neprobíhá. U mě neprobíhal skoro třináct let.

Když jsem šla na vysokou, začala jsem brát perorální antikoncepci.

V té době pro mě byla symbolem svobody, dospělosti a umožňovala

mi si bezstarostně užívat sexu. Sice jsem to nedělala, ale protože jsem byla až nad hlavu přecpaná patriarchálními představami o životě, upřímně jsem po tom toužila a byla jsem pevně přesvědčená, že bych klidně mohla.

Cestou na zdravotní středisko v kampusu jsem si nacvičovala průběh rozhovoru s lékařem, protože jsem měla strach, že mě odmítne. Připravovala jsem se na své první vaginální vyšetření. Vůbec jsem nepochybovala, že k tomu dojde, protože gynekolog si bude chtít být jistý, že už jsem na antikoncepci dost zralá a můžu ji bezpečně užívat. Doktor byl vysoký, nad ušima mu trčely chomáče tuhých vlasů. Z kapsy pláště vytáhl blok receptů, něco do něj načmáral, horní list vytrhnul a podal mi ho. Žádné vyšetření, žádný rozhovor. Neřekl mi ani název přípravku. Ten jsem zjistila, až když mi lékárník podal krabičku. Ortho Tri-Cyclen, hormonální antikoncepce zabalená v roztomilém kulatém růžovém pouzdře. Přečetla jsem si přiložený návod a spolkla tabletu dvakrát větší než znaménko, co mám na tváři.

V následujících měsících jsem nemohla dopnout kalhoty. Prudce jsem přibrala, nejvíc v životě, přestože jsem všude chodila pěšky, pravidelně cvičila a hrála fotbal. Vůbec mě nenapadlo, že by to mohlo mít něco společného s antikoncepcí. Myslela jsem si, že je to moje vina –co piju, jak jím. Sex mě čas od času opravdu těšil (příliš často jsem se zapletla s nesprávným člověkem), to se nijak neměnilo. Měla jsem čistou pleť a menstruaci, nebo to, co jsem za ni považovala, jsem měla slabou a bez bolestí, netrvala navíc nijak dlouho. Občas jsem přeskočila ten týden, kdy se berou cukrové pilulky, které jsou součástí balení. Máte se s jejich pomocí přesvědčit, jestli nejste těhotná s falešným krvácením. Vrhala jsem se rovnou na další balení, jen abych nemusela krvácet vůbec. Třeba když jsem jela na dovolenou nebo když jsem se chtěla s někým vyspat. Prsa mi narostla tak obrovská, že jsem přešla na podprsenky bez vycpávek. Kůži jsem měla čistou a hebkou jako dětská prdelka.

Pak mi kamarádka řekla o antikoncepci, která obsahuje méně estrogenu. Říkala, že se po ní netloustne. Znovu jsem si zajela do univerzitního zdravotního střediska. Opět žádné vyšetření, otázky ani rozhovor. Ještě ten den jsem začala užívat Aviane. Pleť jsem měla i nadále krásně čistou, prsa pořád jako grapefruity na pesticidech, ale váha šla dolů.

Informovaný souhlas je nosným pilířem moderní medicíny. Když nám odborníci nabízejí léky nebo léčbu, mělo by se s ní začít na základě našeho rozhodnutí. Měli by nám vysvětlit všechny její klady a zápory, abychom si mohli být jistí, že to tak opravdu chceme. Podle

Lisy Hendrickson Jack, zkušené specialistky na plodnost a autorky knihy The Fifth Vital Sign (Pátý projev života), která se věnuje ovulaci a menstruačnímu cyklu, proběhlo u mě předepsání antikoncepce bez jakéhokoliv vysvětlení, rozhovoru nebo otázek naprosto typicky. Můj příběh odráží zkušenost většiny žen užívajících hormonální antikoncepci.

Hormonální antikoncepce se pro mě stala něčím, s čím si není třeba lámat hlavu. Zapomněla jsem, že ji vůbec beru. Do zdravotnických formulářů, kde se vyplňovaly léky na předpis, jsem ji nikdy neuváděla. Ani po deseti letech jsem o ní ve skutečnosti s žádným lékařem nikdy nemluvila. Dokončila jsem školu a přestěhovala se do New Yorku. Našla jsem si práci, postel, byt a manžela, přesně v tomto pořadí. Po letech jsem přestala antikoncepci užívat, protože jsem chtěla mít děti.

Na webových stránkách neziskovky Planned Parenthood (Plánované rodičovství) se dočtete: „Díky hormonální antikoncepci je pro vás menstruace hračka.“ Ve skutečnosti díky hormonální antikoncepci menstruační cyklus zmizí, protože užíváním antikoncepce dochází k potlačení ovulace. Lékaři se svými pacientkami o potlačení ovulace téměř nikdy nemluví. Není nám ani jasné, jaký má dlouhodobé užívání hormonální antikoncepce dopad na naši plodnost, těhotenství a porod. Až do svých třiceti let jsem vůbec nechápala, jak funguje můj reprodukční systém. Nevěděla jsem, že otěhotnění je možné jen několik dní v měsíci, a netušila jsem, co antikoncepce vlastně dělá. Asi 27 % respondentek mého průzkumu, přibližně 350 žen, uvedlo, že předtím, než se začaly pokoušet otěhotnět, neměly ani zdání, jak funguje menstruační cyklus a ovulace.

Hormonální antikoncepce zlepšila, dokonce možná zachránila mnoho životů, protože lidem umožnila si rodinu naplánovat. Otěhotnění ovšem zabraňuje tím, že ochromuje reprodukční systém, který toho pro těla dělá mnohem více než inkubaci dětí. Hormonální antikoncepce přenastavuje fungování těla a mysli ženy bez ohledu na to, jakou její formu konkrétně používáte. Pilulky a dlouhodobě působící reverzibilní antikoncepce, jako jsou nitroděložní tělíska, náplasti

a injekce, blokují produkci životně důležitých hormonů, především estradiolu a progesteronu, a nahrazují je padělky. Falešné hormony narušují celý endokrinní systém včetně funkce mnoha žláz, které jsou mimo jiné zodpovědné za metabolismus, růst, vylučování dalších hormonů, spánek a náladu. Změny to nejsou malé. Mohou způsobit vážné potíže od depresí, přes snížené libido, poruchy orgasmu a bolestivý sex až po přibývání na váze, únavu a mozkovou mlhu. Mezi ženami se o těchhle věcech sice tiše mluví, ale oficiální místa nám už léta tvrdí, že si to všechno vymýšlíme.

„Ženy se o plodnosti a menstruačním cyklu obvykle nedozvědí vůbec nic,“ sdělila mi Hendrickson Jack, která se zabývá vzděláváním v otázkách plodnosti. „Říkají nám, že menstruace se můžeme zbavit. Říkají nám, že dokud nebudeme chtít otěhotnět, k ničemu ji nepotřebujeme.“ Jedna věc je nerozumět ovulaci před tím, než poprvé dostanete menstruaci, což je situace, ve které byly Sloane, Valerie a Olivia. Ovšem úplně jiná věc je nechápat ji v době, kdy se snažíte otěhotnět.

Mnoho odborníků na ženské zdraví, s nimiž jsem mluvila, mi potvrdilo, že menstruace je důležitá. Menstruační cyklus je skutečně pátým projevem života. Menstruace je stejně důležitá jako krevní tlak, srdeční tep, teplota a dechová frekvence. Když sledujete svůj menstruační cyklus, dostává se vám řady informací o stavu celého vašeho těla a vašem celkovém zdravotním stavu. Většina lidí se však o svůj cyklus začne zajímat až v okamžik, kdy se snaží počít. Stejně jako já. A přitom jsem si vůbec neuvědomila, že jsem vlastně žádný menstruační cyklus neměla.

QSituace kolem početí a těhotenství jsou vzorovým příkladem toho, jak americká společnost krásně zpackala všechny aspekty porodu. Když vám potvrdí, že jste těhotná, sdělí vám ze všeho nejdřív váš „termín porodu“. Na zjištění termínu porodu nepotřebujete ani odborníka. Pomocí internetových kalkulaček si ho bez problému vypočítáte samy. Stačí zadat první den poslední menstruace a voilà. Vzhledem k tomu, že většina poskytovatelů porodní péče nechce těhotnou vidět dříve než v osmém týdnu těhotenství, skýtá možnost vypočítat si takové důležité datum ženám určitou útěchu. Těhotná

díky němu získá pocit reálnosti situace ještě předtím, než se u ní projeví i fyzické příznaky těhotenství.

Termín porodu se může zdát jako jediný pevný bod ve víru změn. My těhotné se ho držíme jako záchranného kruhu. Může se stát kotvou celého těhotenství nejen pro nastávající maminku, ale i pro všechny kolem ní. Jsme jím úplně posedlí a přemýšlíme o něm dlouhých devět měsíců. Rušíme schůzky v kalendáři, upozorňujeme sousedy a své nejbližší připravujeme na den, kdy, jak nám říká příroda a medicína, dorazí naše dítě konečně mezi nás.

Ale vypočtený termín porodu skoro nikdy nesedí. Jen 5 % těhotných rodí ve vypočítaném termínu. To znamená, že 95 %, drtivá většina, ne. Mně se to nepodařilo nikdy. Moje první dítě se narodilo den po termínu, druhé o čtyři dny později a třetí o šest dní dříve. Já jsem se narodila dva dny po termínu, můj manžel o dva týdny dříve. Ani vy jste se pravděpodobně nenarodili v termínu, který někdo vaší matce určil. Ani vy pravděpodobně neporodíte své dítě v termínu, který vám vypočítají. Celá naše společnost akceptuje termín porodu jako danou věc. Jako ten den, kdy nebo, kdy zhruba, bychom měli očekávat narození miminka. Ale když je to tak často zavádějící a nepřesné, proč se pořád zvyku počítat datum porodu zuby nehty držíme?

Systém výpočtu data porodu si vymysleli muži. V polovině 17. století stanovil nizozemský profesor medicíny a botaniky Hermann Boerhaave okamžik početí. Boerhaave vyvodil, že k oplodnění ženy dochází „po skončení menstruace“. Tvrdil, že ze sta porodů dochází „k devadesáti devíti v devátém měsíci po poslední menstruaci, přičteme-li k poslední menstruaci týden a počítáme-li od té doby devět měsíců těhotenství“.

Na počátku 19. století položil Franz Carl Naegele, profesor porodnictví na univerzitě v Heidelbergu v Německu, základy teorie početí, kterou používáme dodnes. Postavil ji na učení bible a Boerhaavových úvahách. „Obvyklý výpočet délky těhotenství, totiž počínaje poslední menstruací, je ve většině případů správný,“ napsal Naegele. Stejně jako Boerhaave je však Naegele nepřesný. Neuvádí, od kterého dne menstruace máme počítat. Doktoři v devatenáctém století nevěděli, jestli zvolit první, nebo poslední den, a tak je používali oba. Dočetla jsem se, že britští lékaři byli toho názoru, že správné je přičítat k prvnímu dni poslední menstruace ženy pět dní a irští lékaři přičítali sedm dnů.

Sedm dnů přičítali také doktoři v Americe, ale k poslednímu dni menstruace, nikoliv k prvnímu. Každá z použitých metod tedy vedla ke stanovení jiného termínu porodu. Takže stejná žena by měla jiný termín porodu podle toho, zda by rodila v Anglii, Irsku nebo Americe.

Ve dvacátém století se Naegeleho výpočet dostal až do amerických porodnických a gynekologických učebnic. Podle jejich textů bylo Naegeleho pravidlo nejpřesnější metodou výpočtu termínu porodu. Nikdo ovšem nevysvětlil, proč tedy zároveň tvrdí, že správný výpočet je přidat sedm dní k prvnímu dni poslední menstruace a následně připočítat devět měsíců. Proto se tedy počítá s délkou trvání těhotenství čtyřicet týdnů nebo 280 dní.

Naegeleho pravidlo je samozřejmě staršího data než výpočty moderní medicíny a nezakládá se ani tolik na vědeckých výzkumech jako na jeho pozorování a odhadech. Vysloužilo si proto spoustu kritiky.

Podle jednoho názoru se pravidlo opírá „o všeobecné přesvědčení, že těhotenství ženy trvá deset menstruačních cyklů, a nevychází z empirických údajů“. Jiný zase tvrdí, že se „nezakládá na žádných vědecky podložených důkazech a je dokonce možné, že to tak Naegele ani nemyslel“. A přesto, když chtějí američtí doktoři určit datum porodu, přičítají dodnes 280 dní k prvnímu dni poslední menstruace.

Z Naegeleho dvě stě let staré teorie vycházejí i kalkulačky na výpočet očekávaného dnu porodu, které zaplavují internet. Naegeleho metoda předpokládá, že všechny ženy mají stejnou menstruaci. Že máme všechny dokonalý osmadvacetidenní menstruační cyklus a spořádaně a bez výjimky vypouštíme vajíčka čtrnáctého dne. Ve skutečnosti se ale žádná synchronizace ovulace nekoná.

Délku trvání našeho menstruačního cyklu mohou měnit úplně obyčejné věci, jako je stres, strava, cestování, nemoci a nepravidelné spaní. Můj se výrazně mění, když se nastydnu. Když má žena cyklus delší než dvacet osm dní, Naegeleho metoda jí pravděpodobně určí pozdější datum porodu. Pokud je její cyklus kratší, bude termín vypočítaný příliš brzy.

Často toho ovšem o svém menstruačním cyklu nevíme dost, takže se uvedeným pseudovědeckým názorům neumíme postavit. Učíme se menstruaci zvládat, ne v plné míře rozumět přirozeným procesům v našem těle spojeným s ovulací. Pro mnohé z nás je skvrna, co se nám každý měsíc objeví na spodním prádle, překvapením. Jen asi polovina

žen si přesně pamatuje první den své poslední menstruace. Když to ale nevíte, nemáte, jak si určit datum očekávaného porodu. Hodně těhotných podle mého názoru nejspíš hádá.

Aby se situace ještě více zkomplikovala, i ty, které si jsou dnem počátku své poslední menstruace jisté, se mohou mýlit. Hlavně díky všudypřítomné hormonální antikoncepci. Vzhledem k tomu, že hormonální antikoncepce znemožňuje přirozený průběh menstruačního cyklu a vyvolává falešné krvácení, nikoliv skutečnou menstruaci, nemusí ženy, které otěhotněly během prvních cyklů po vysazení hormonální antikoncepce vědět, který den začala jejich skutečná poslední menstruace. Nejspíš to ani zjistit nejde. Není jasné, kolika rodících lidí se to týká, ale 46 % respondentek mého průzkumu uvedlo, že když chtěly otěhotnět, přestaly užívat hormonální antikoncepci.

Moderní věda a nové měřicí nástroje odhalily další nedostatky Naegeleho metody. Podle studie z roku 1990, kterou vedl dr. Robert Mittendorf z bostonské Harvard School of Public Health (fakulty veřejného zdraví Harvardské univerzity), rodily prvorodičky o osm dní po datu vypočítaném podle Naegeleho vzorečku a zkušené matky o tři dny později. V roce 2001 se Gordon Smith, profesor porodnictví a gynekologie na univerzitě v Cambridge, pokusil stanovit délku normálního těhotenství na základě studie vzorku 1 514 těhotných žen. Jeho práce, publikovaná v britském časopise Human Reproduction (Lidská reprodukce), přinesla přesnější informace o délce těhotenství. Stejně jako v harvardské studii použil Smith ke stanovení data počátku a konce těhotenství menstruační anamnézu žen. Výpočet navíc potvrdil ultrazvukovým vyšetřením v prvním trimestru, s jehož pomocí se snažil délku trvání těhotenství určit přesněji. Jeho metodika měření tedy byla přesnější než u předchozí studie. I on zjistil, že těhotenství netrvá čtyřicet týdnů ani u prvorodiček, ani u matek, které rodily opakovaně. U nových matek trvalo těhotenství o pět dní déle, než Naegele předpokládal, u matek, které rodily již dříve, bylo delší o tři dny. Použije-li se k určení doby trvání těhotenství ultrazvuk a vyšetření je provedeno ve správný okamžik (o tom více níže), můžeme získat přesnější představu o jeho délce než při výpočtu pouze na základě data poslední menstruace. V roce 2013 publikovali vědci studii Early Pregnancy Study (Výzkum rané fáze těhotenství), ve které použili pro stanovení přesného