9788028412371

Page 1


Ze všech druhů nepřežije ani ten nejsilnější, ani ten nejinteligentnější, ale ten, který se dokáže nejlépe přizpůsobit změnám.

– Phileppe de Clermont, (citát často připisovaný Charlesi Darwinovi)

PRVNÍ KAPITOLA

Duchové neměli materiální podstatu. Skládali se pouze ze vzpomínek a srdce. Nahoře na jedné z kulatých věží Sept-Tours si Emily Matherová tiskla průsvitnou ruku doprostřed hrudi, kterou stále ještě tížil strach.

Bude to časem snazší? Její hlas, stejně jako zbytek jejího těla a osobnosti, byl téměř nezaznamenatelný. Pozorovat, čekat, vědět…

Dle mých zkušeností nikoli, odpověděl Philippe de Clermont stručně. Seděl kousek od ní a prohlížel si vlastní průhledné prsty. Že je mrtvý, Philippovi vadilo z mnoha důvodů – protože se nemohl dotýkat své ženy Ysabeau, protože ztratil čich a chuť, protože neměl svaly na pořádný šermířský zápas –, ale nejvíc ze všeho ho trápilo, že je neviditelný. Neustále mu to připomínalo, jak je jeho stávající existence nevýznamná.

Emily posmutněla a Philippe se tiše proklel. Od té chvíle, co umřela, mu tahle čarodějnice dělala neustálou společnost a jeho samota byla poloviční. Co ho to napadlo, takhle na ni vyjet, jako by byla jeho služkou?

Možná to bude snazší, až nás už nebudou potřebovat, dodal Philippe mírnějším tónem. Jako duch byl zkušenější, ale metafyzickou podstatu jejich situace lépe chápala Emily. To, co mu vyložila, bylo v přímém rozporu s Philippovou celkovou představou o posmrtném životě. Domníval se, že živí vidí mrtvé jen proto, že od nich něco potřebují: pomoc, odpuštění nebo odplatu. Emily ovšem tvrdila, že to jsou pouhé lidské pověry a že živí musí nejdřív dojít smíření a žít dál – teprve potom se jim mohou zjevovat mrtví.

Tím se vysvětlovalo, proč si ho Ysabeau nevšímá, což mu poskytlo jistou, byť nepříliš velkou úlevu.

„Nemůžu se dočkat, až uvidím Eminu reakci. Ta bude mrkat na drát.“ Dianin vřelý alt vylétl vzhůru a nesl se opevněním.

Diana a Matthew, řekli Emily s Philippem naráz a shlédli na dvůr dlážděný kočičími hlavami, který se rozkládal kolem zámku.

Tamhle jsou, řekl Philippe a ukázal na příjezdovou cestu. I po smrti měl upíří zrak, ostřejší než lidský. Kromě toho byl i teď větší fešák, než si jakýkoli muž zasluhoval, měl široká ramena a šelmovský úsměv. Právě takový úsměv nyní věnoval Emily, která si nemohla pomoct, aby ho neopětovala. Sluší jim to spolu, že? Podívejte, jak se můj syn změnil.

Upíři se s postupem času měnit neměli, takže Emily čekala, že uvidí tytéž černé vlasy, tak tmavé, až se modře leskly, tytéž oči, jejichž barva přecházela z šedivé do zelené a z jejichž pohledu bylo možné vyčíst odstup a chlad zimního moře, touž bledou pleť a široká ústa. Ale jak ji upozornil Philippe, bylo tu několik jemných rozdílů. Matthew měl kratší vlasy a plnovous, s nímž vypadal ještě nebezpečnější než jindy – úplně jako pirát. Emily zalapala po dechu.

Není Matthew… mohutnější?

Je. Když tu byl s Dianou v roce 1590, trochu jsem ho vykrmil. Z těch knih začínal měknout. Potřeboval se více prát a méně číst. Philippe vždycky tvrdil, že příliš vzdělání je na škodu. Matthew toho byl živým důkazem.

Ale ani Diana není stejná. S těmi dlouhými zlatavými vlasy se víc podobá matce, poznamenala Em, když si všimla nejnápadnější změny ve vzhledu své neteře.

Diana klopýtla o dlažební kostku a Matthew ji rychle zachytil, aby neupadla. Fakt, že byl Matthew Dianě neustále nablízku, připravený zasáhnout, Emily dříve považovala za známku typicky upířího ochranitelského komplexu. Ale teď, s vnímavostí ducha, si uvědomila, že tento Matthewův zvyk pramení z jeho nadpřirozené schopnosti uvědomovat si každou změnu v Dianině výrazu či náladě, každou známku únavy nebo hladu. Dnes se ovšem zdálo, že jsou upírovy smysly ještě soustředěnější a pronikavější.

Nezměnily se jen Dianiny vlasy. Philippe se zatvářil udiveně. Diana je v očekávání – čeká dítě s Matthewem.

Emily si neteř prohlédla pozorněji, přičemž zapojila zvýšenou schopnost vycítit pravdu, kterou jí dopřála smrt. Philippe měl pravdu – aspoň částečně. Chtěl jste říct „děti“, viďte? Diana čeká dvojčata. Dvojčata, vydechl Philippe užasle. Potom odvrátil pohled, protože ho vyrušil příchod jeho manželky. Podívejte, jsou tu i Ysabeau, Sarah se Sophií a Margaret.

Co nastane teď, Philippe? zeptala se Emily a srdce ji zabolelo v neblahé předtuše.

Konce. Začátky, odpověděl Philippe záměrně neurčitě. Změna.

Diana změny odjakživa nerada, namítla Emily.

Protože má obavy z toho, kým se musí stát, opáčil Philippe.

Od oné noci v roce 1781, kdy z něj Matthew de Clermont udělal upíra, zažil Marcus Whitmore víc hrůz, než bylo zdrávo. Ale žádná z nich ho nepřipravila na dnešní zkoušku: musel povědět Dianě Bishopové, že její milovaná tetička Emily Matherová už není mezi živými.

Ysabeau zavolala Marcusovi ve chvíli, kdy se s Nathanielem Wilsonem dívali na televizní zprávy v rodinné knihovně. Nathanielova žena Sophie a jejich malá dcerka Margaret pospávaly na pohovce.

„Chrám,“ vyhrkla Ysabeau bez dechu a z jejího hlasu bylo možné vyčíst naprosté zoufalství. „Přijď. Okamžitě.“

Marcus babičku poslechl bez dalšího vyptávání, pouze se mezi dveřmi otočil a zavolal na svého bratrance Gallowglasse a na tetu Verin, kam běží.

Když se blížil k mýtině na vrcholu, polojasný letní večer ještě víc zesvětlal – rozzářila ho nadpozemská síla, kterou Marcus zahlédl skrze stromy. Vzduch byl natolik prosycený magií, až se Marcusovi zježily vlasy.

Potom ucítil přítomnost upíra – Gerberta z Aurillacu. A ještě někoho jiného – čarodějnice.

Kamennou chodbou se rozléhaly lehké, rozhodné kroky, které Marcuse vytrhly z minulosti a vrátily ho do přítomnosti. Ozvalo se zaskřípání, které jako obvykle doprovázelo otevření těžkých dveří.

„Ahoj, zlato.“ Marcus se otočil zády k výhledu na auvergneský venkov a zhluboka se nadechl. Vůně Phoebe Taylorové mu připomněla šeříkové keře, které rostly u červeně natřených dveří statku, jenž patříval jeho rodině. Tahle jemná, ale pronikavá vůně symbolizovala naději, kterou přinášelo jaro po dlouhé massachusettské zimě, a vyvolávala vzpomínky na chápavý úsměv jeho dávno zesnulé matky. Ale teď Marcuse nepřiměla myslet na nic a na nikoho jiného než na drobnou ženu se železnou vůlí, která stála před ním.

„Všechno bude dobré.“ Phoebe se k němu natáhla a upravila mu límeček. V jejích olivových očích se zračily obavy. Od té doby, co Marcus vyměnil trička z koncertů svých oblíbených kapel za formálnější oděv, se začal podepisovat jako Marcus de Clermont místo dřívějšího Marcus Whitmore, jak se jmenoval, když se s ním seznámila – o upírech, otcích starých patnáct set let, francouzských zámcích plných zlověstně vyhlížejících příbuzných a čarodějnici jménem Diana Bishopová jí pověděl až potom. Fakt, že Phoebe zůstala po jeho boku, Marcus pokládal za učiněný zázrak.

„Nebude.“ Chytil ji za ruku a vlepil jí pusu na dlaň. Phoebe nevěděla, co je Matthew zač. „Zůstaň tady s Nathanielem a ostatními. Prosím.“

„Marcusi Whitmore, říkám ti naposledy, že až se budeš vítat se svým otcem a jeho ženou, budu stát vedle tebe. Nemyslím si, že je dál o čem diskutovat.“ Phoebe k němu natáhla ruku. „Půjdeme?“

Marcus její ruku sevřel, ale místo aby za ní vyšel ze dveří, jak očekávala, přitáhl si ji k sobě. Phoebe nečekaně spočinula na jeho hrudi, jednou rukou se držela jeho ruky a druhou mu tiskla na srdce.

Překvapeně se na něj podívala.

„No dobře. Ale půjdeš se mnou jen za určitých podmínek. Zaprvé se musíš neustále držet buď mě, nebo Ysabeau.“

Phoebe se chystala něco namítnout, ale Marcus ji umlčel vážným pohledem.

„Zadruhé, pokud tě vyzvu, abys odešla na chodbu, uděláš to. Bez odkladu. Bez vyptávání. A půjdeš rovnou za Fernandem. Najdeš ho v kapli nebo v kuchyni.“ Marcus se pátravě zadíval na Phoebeinu tvář a vyčetl z jejího výrazu opatrný souhlas. „Zatřetí se nesmíš za žádných okolností přiblížit na dosah mému otci. Přijímáš?“

Phoebe přikývla. Jako všichni dobří diplomaté byla připravená řídit se Marcusovými pravidly – tedy prozatím. Ale jestli byl Marcusův otec netvorem, za jakého jej někteří členové domácnosti považovali, potom Phoebe udělá to, co udělat musí.

Fernando Gonçalves zalil rozšlehanými vejci dohněda osmahlé brambory na rozpáleném pekáči. Jeho tortilla española patřila k těm několika málo jídlům, která byla Sarah Bishopová ochotná sníst, a dnes se potřebovala posilnit víc než kdykoli jindy.

Gallowglass seděl za kuchyňským stolem a vyrýpával z mezer mezi starými prkny kapky vosku. Blonďaté vlasy mu padaly na ramena a svalnatou postavou připomínal mrzutého medvěda. Po předloktích a bicepsech se mu vinulo pestrobarevné tetování, jehož náměty vždy prozrazovaly, co momentálně zaměstnává jeho mysl, protože upírům žádné tetování nevydrželo víc než několik týdnů.

V daný okamžik patrně myslel na své kořeny, poněvadž jeho paže pokrývaly keltské vzory, runy a bájní tvorové z nordických a gaelských mýtů a legend.

„Nedělej si starosti.“ Fernandův hlas byl vřelý a kultivovaný jako sherry vyzrálé v dubových sudech.

Gallowglass na chvíli zvedl oči, ale potom se znovu začal zabývat voskem.

„V tom, co musí udělat, Matthewovi nikdo nezabrání, Gallowglassi. Pomstít Emilyinu smrt je věc cti.“ Fernando vypnul sporák a zamířil ke Gallowglassovi. Bosýma nohama neslyšně našlapoval po kamenných dlaždicích a za chůze si shrnul rukávy bílé košile k zápěstí. Košili měl neposkvrněnou, přestože toho dne už strávil v kuchyni mnoho času. Zastrčil si ji do džínsů a prohrábl si tmavé, vlnité vlasy.

„Marcus se pokusí vzít vinu na sebe,“ podotkl Gallowglass. „Ale on za Emilyinu smrt nemůže.“

Vzhledem k okolnostem probíhal onen výjev na hoře podivně klidně. Gallowglass přiběhl k chrámu chvíli po Marcusovi. Nebylo tam nic než naprosté ticho a Emily Matherová klečící uprostřed kruhu ohraničeného světlými kameny. Vedle ní stál čaroděj Peter Knox, ruce měl položené na její hlavě a tvářil se nedočkavě, dokonce až hladově. Všemu se zájmem přihlížel nejbližší upíří soused de Clermontů Gerbert z Aurillacu.

„Emily!“ Úzkostný výkřik Emilyiny partnerky Sarah prořízl ticho s takovou silou, že i sám Gerbert ucouvl.

Vyplašený Knox pustil Emily. Ta se v bezvědomí zhroutila na zem. Sarah zasáhla čaroděje jedinou, mocnou kletbou, která Knoxe vymrštila do vzduchu, až přeletěl na druhou stranu mýtiny.

„Ne, Marcus ji nezabil,“ ozval se Fernando, čímž si získal Gallowglassovu pozornost. „Ale jeho nedbalost…“

„Nezkušenost,“ přerušil ho Gallowglass.

„Jeho nedbalost,“ trval na svém Fernando, „v té tragédii sehrála svou roli. Marcus si je toho vědom a přijímá za to odpovědnost.“

„Marcus si o tu funkci neřekl,“ zabručel Gallowglass.

„To ne. Navrhl jsem ho já a Matthew si myslel, že je to dobrá volba.“ Fernando Gallowglassovi krátce stiskl rameno a vrátil se k plotně.

„Proto jsi přišel? Protože cítíš vinu za to, že jsi odmítl vést bratrstvo, když tě o to Matthew požádal?“ Když se Fernando objevil v Sept-Tours, nikoho to nepřekvapilo víc než Gallowglasse. Fernando se totiž tomuto místu vyhýbal už od čtrnáctého století, kdy zemřel Gallowglassův otec Hugh de Clermont.

„Jsem tady, protože mě Matthew podržel, když francouzský král popravil Hugha. Tehdy jsem byl na celém světě sám a provázel mě jen žal,“ odpověděl Fernando drsným tónem. „A Lazarův řád jsem odmítl vést, protože nejsem de Clermont.“

„Byl jsi otcův druh!“ protestoval Gallowglass. „Jsi stejně tak de Clermont jako Ysabeau nebo její děti!“

Fernando opatrně zavřel dvířka trouby. „Já jsem Hughův druh,“ prohlásil zády ke Gallowglassovi. „Tvůj otec pro mě nikdy nebude minulostí.“

„Promiň, Fernando,“ hlesl Gallowglass sklíčeně. Přestože byl Hugh po smrti téměř sedm set let, Fernando se z jeho ztráty nikdy nevzpamatoval. Gallowglass pochyboval, že k tomu vůbec někdy dojde.

„A pokud jde o to, jestli jsem de Clermont,“ pokračoval Fernando s pohledem upřeným na zeď nad sporákem, „Philippe si to nemyslel.“

Gallowglass se opět začal rýpat ve vosku. Fernando rozlil červené víno do dvou skleniček a přinesl je na stůl.

„Pij,“ podal jednu ze skleniček Gallowglassovi. „Dnes budeš potřebovat sílu.“

Do kuchyně se přihnala Marthe. Coby Ysabeauina hospodyně této části zámku kralovala a nelíbilo se jí, že do ní pronikli vetřelci. Vrhla na Fernanda s Gallowglassem kyselý pohled, začenichala a potom otevřela dvířka trouby.

„Tohle je můj nejlepší pekáč!“ vyjela Marthe.

„Já vím. Proto jsem si ho vybral,“ opáčil Fernando a napil se vína.

„Vy do kuchyně nepatříte, dome Fernando. Běžte nahoru. A Gallowglasse vezměte s sebou.“ Marthe vzala z police u dřezu ča-

jový pytlík a čajník. Pak si všimla konvice, která stála zabalená v utěrce na podnosu spolu se šálky, podšálky, mlékem a cukrem. Zamračila se.

„Co je na tom špatného, že jsem tady?“ chtěl vědět Fernando.

„Nejste sluha,“ vysvětlila mu Marthe. Nadzvedla pokličku a podezíravě si přičichla k obsahu konvičky.

„Dianin nejoblíbenější. Říkala jste mi, co má ráda, vzpomínáte?“ usmál se Fernando smutně. „A v tomhle domě slouží de Clermontovým všichni. Rozdíl je jen v tom, že Alain, Victoire a vy za to pobíráte štědrou mzdu. Od nás ostatních se čeká, že budeme za tohle privilegium vděční.“

„Z dobrého důvodu. Jiní manjasangové sní o tom, že do téhle rodiny patří. To si pamatujte do budoucna. Ještě citron, dome Fernando,“ připomněla mu Marthe, přičemž položila důraz na jeho šlechtický titul. Potom popadla podnos s čajem a dodala: „Mimochodem, pálí se vám vajíčka.“

Fernando přiskočil k troubě, aby zachránil, co se dalo.

„Pokud jde o tebe,“ pokračovala Marthe a černýma očima se zadívala na Gallowglasse, „neřekl jsi nám o Matthewovi a jeho ženě všechno, co jsi měl.“

Gallowglass provinile sklopil hlavu a civěl do skleničky.

„ Madame, tvoje babička, si to s tebou vyřídí později.“ A na ta hrůzná slova Marthe vypochodovala ze dveří.

„Copak jsi to provedl?“ zeptal se Fernando, zatímco vytahoval z trouby tortillu – která se, alhamdulillah, nespálila. Dlouholetá zkušenost ho naučila, že ať je to jakákoli patálie, Gallowglass se do ní namočil veden dobrými úmysly a bez ohledu na možné katastrofické následky.

„Prrosím tě,“ zadrnčela Gallowglassova skotská „r“, „možná jsem vynechal jednu nebo dvě věci.“

„Například?“ nedal se odbýt Fernando, který kromě domácké vůně kuchyně najednou zavětřil závan pohromy.

„Například, že tetička je těhotná. A že ji neobtěžkal nikdo jiný než Matthew. A že ji děda přijal do rodiny jako dceru. Bože, jeho krevní přísaha byla ohlušující,“ Gallowglass vypadal zadumaně. „Myslíš, že ji ještě někdy uslyšíme?“

Fernando stál mlčky, s pusou dokořán.

„Nedívej se na mě takhle. Nezdálo se mi správné vyslepičit, že čeká dítě. Ženské jsou v těchhle věcech zvláštní. A o krevní přísaze

řekl Philippe těsně před svou smrtí v roce 1945 i tetičce Verin, a ona si to taky nechala pro sebe!“ bránil se Gallowglass.

Náhle se všechno roztřáslo, jako by v místnosti neslyšně vybuchla bomba. Kolem kuchyňského okna se mihlo cosi zeleného a ohnivého.

„Co to sakra bylo?“ Fernando rozrazil dveře a zaclonil si oči před ostrým sluncem.

„Rozběsněná čarodějnice, řekl bych,“ odhadl to Gallowglass pochmurně. „Sarah patrně oznámila Dianě a Matthewovi, co se stalo Emily.“

„Nemyslím ten výbuch, ale tohle!“ Fernando ukázal na saint-lucienskou zvonici, kolem níž kroužila okřídlená, dvounohá bytost chrlící oheň. Gallowglass vstal, aby obhlédl situaci.

„To je Corra. Ta je tetičce pořád v patách,“ poučil ho Gallowglass věcně.

„Ale vždyť je to drak!“ Fernando upřel na nevlastního syna divoký pohled.

„Pch! Jakýpak drak. Nevidíš, že má jen dvě nohy? Corra je ohňodračice.“ Gallowglass natočil paži, aby bylo vidět tetování znázorňující okřídleného tvora, který tuto létající bytost silně připomínal. „Jako tahle. Možná jsem vynechal pár detailů, ale na každý pád jsem všechny upozornil, že tetička Diana nebude taková, jakou ji znali dřív.“

„Je to pravda, holčičko. Em je po smrti.“ Sdělit Dianě a Matthewovi tu smutnou zprávu bylo na Sarah očividně příliš. Byla by přísahala, že viděla draka. Fernando měl pravdu. Nesmí pít tolik whisky.

„Tomu nevěřím,“ vypískla Diana v panice. Rozhlédla se po Ysabeauině salonu, jako by čekala, že najde Emily schovanou za jednou ze zdobných pohovek.

„Emily tady není, Diano.“ Matthewův tichý hlas se chvěl lítostí a něhou. „Odešla navěky,“ dodal a předstoupil před Dianu.

„Ne.“ Diana se ho pokusila odstrčit, aby mohla pokračovat v pátrání, ale Matthew ji vzal do náruče.

„Moc mě to mrzí, Sarah,“ řekl a tiskl si Dianu k sobě.

„Neříkej to!“ vyjela Diana a snažila se vymanit z pevného upírova sevření. Bušila Matthewovi do ramene pěstí a křičela: „Em neumřela! Je to jen noční můra. Vzbuď mě, Matthewe, prosím! Chci se vzbudit a zjistit, že jsme zůstali v roce 1591.“

„Není to noční můra,“ ozvala se Sarah. Dlouhé týdny ji přesvědčily o tom, že Emina smrt byla strašlivě skutečná.

„Musela jsem někde špatně zabočit… nebo jsem zkazila uzel, když jsem tkala zaříkadlo pro cestování časem. Tady jsme určitě skončit neměli!“ Dianou otřásal žal od hlavy k patě. „Em mi slíbila, že neodejde bez rozloučení.“

„Na rozloučení neměla čas. Nemohla dát sbohem nikomu. Ale to neznamená, že tě nemilovala.“ Sarah si to sama připomínala stokrát denně.

„Diana by se měla posadit,“ ozval se Marcus a přisunul židli blíž k Sarah. Matthewův syn vypadal v mnoha ohledech stejně jako onen mladičký surfař, který přišel minulý říjen k Bishopovým. Kožený řemínek se zvláštními přívěsky posbíranými za několik staletí měl stále zapletený do blonďatých vlasů na zátylku. Na nohou měl kecky značky Converse stejně jako dřív. Ale bylo tu i něco nového: v jeho očích se zračila obezřelost a smutek.

Sarah byla ráda, že jí dělá společnost Marcus s Ysabeau, ale v daný okamžik si vedle sebe přála mít především Fernanda, který jí byl v téhle těžké době velkou oporou.

„Děkuju, Marcusi,“ řekl Matthew a usadil Dianu na židli. Phoebe se pokusila vtisknout Dianě do ruky sklenici vody. Diana na vodu zírala prázdným pohledem, dokud Matthew nezasáhl a neodložil sklenici na stůl.

Všichni se zadívali na Sarah.

Tyhle věci Sarah nešly. Rodina Bishopových měla jinou historičku: Dianu. Ta by věděla, kde začít a jak ze složitých událostí uplést srozumitelný příběh se začátkem, prostředkem a koncem, a snad by dokázala věrohodně vysvětlit i to, proč musela Emily zemřít.

„Neříká se mi to lehko,“ spustila Dianina teta.

„Nemusíš nám říkat nic,“ podotkl Matthew, z jehož očí vyzařovalo pochopení a soucit. „Vysvětlení může počkat.“

„Ne, je důležité, abyste oba věděli, jak k tomu došlo.“ Sarah se natáhla po whisky, která obvykle stála opodál, ale nic nenahmatala. S němou prosbou v očích se otočila na Marcuse.

„Emily zemřela ve starém chrámu,“ řekl Marcus, který převzal roli vypravěče.

„V chrámu zasvěceném bohyni?“ zašeptala Diana a samým soustředěním nakrčila čelo.

„Ano,“ zachraptěla Sarah a odkašlala si, aby se zbavila knedlíku v hrdle. „Emily tam trávila čím dál víc času.“

„Sama?“ Matthewova vřelost a pochopení byly pryč a z jeho tónu mrazilo.

Znovu se rozhostilo ticho, tentokrát těžké a rozpačité.

„Emily s sebou nikoho jít nenechala,“ připustila Sarah a sbírala odvahu k upřímnosti. Diana byla také čarodějnice a poznala by, kdyby jí chtěla lhát. „Marcus se ji pokoušel přesvědčit, aby si s sebou někoho vzala, ale Emily to odmítla.“

„Proč chtěla být sama?“ zeptala se Diana, která vycítila, že je Sarah celá nesvá. „O co šlo?“

„Od ledna hledala pomoc u vyšší magie.“ Sarah odvrátila pohled od Dianina polekaného výrazu. „Měla zlé tušení, že dojde k neštěstí a někdo zemře, a myslela si, že by se mohla dozvědět proč.“

„Ale vždycky přece říkala, že vyšší magie je pro čarodějnice příliš nebezpečná,“ znovu zvýšila hlas Diana. „Říkala, že každá čarodějnice, která si myslí, že je vůči takovému ohrožení imunní, pozná na vlastní kůži, jak je tahle magická síla mocná.“

„Mluvila z vlastní zkušenosti,“ vysvětlovala Sarah. „Tyhle čáry mohou být návykové. Emily nechtěla, abys věděla, že ji lákají. Věšteckého kamene se nedotkla celá desetiletí a stejně dlouho nevyvolávala duchy.“

„Duchy?“ Matthew přimhouřil oči. S tmavými vousy vypadal skutečně děsuplně.

„Myslím, že se snažila spojit s Rebeccou. Kdybych si uvědomila, jak daleko ve svých pokusech zašla, vynaložila bych větší úsilí, abych ji zastavila.“ Sarah se zalily oči slzami. „Peter Knox určitě vycítil, s jakými silami Emily pracuje. Vyšší magie ho vždycky fascinovala. Jakmile ji našel…“

„Knox?“ Matthew se ptal mírně, ale Sarah se přesto varovně zježily chlupy na zátylku.

„Když jsme Em našli, byli u toho Knox a Gerbert,“ přiznal Marcus nešťastně. „Prodělala infarkt. Musela být pod nesmírným tlakem. Snažila se odolat Knoxovým kouzlům, ať už se pokoušel o cokoli. Jen s námahou zůstávala při vědomí. Zkoušeli jsme ji se Sarah vzkřísit. Ale už jsme pro ni nemohli nic udělat.“

„Co tam dělali Gerbert s Knoxem? A co si Knox sliboval od toho, že zabije Em?“ křičela Diana.

„Myslím, že ji nechtěl zabít, holčičko,“ odpověděla Sarah. „Četl její myšlenky, nebo se o to aspoň snažil. Její poslední slova byla: ‚Znám tajemství Ashmoleova svazku a vy se k němu nikdy nedostanete.‘“

„Ashmoleova svazku číslo 782?“ Diana užasla. „Víš to jistě?“

„Naprosto.“ Sarah litovala, že se ten prokletý rukopis z Bodleyovy knihovny tehdy dostal neteři do rukou. Většinu problémů, s nimiž se teď potýkali, zapříčinil právě on.

„Knox trval na tom, že de Clermontovi mají chybějící stránky z Dianina rukopisu a znají jejich tajemství,“ vložila se do toho Ysabeau. „S Verin jsme mu říkaly, že se plete, ale jediné, co dokázalo odvést jeho pozornost jiným směrem, bylo miminko. Margaret.“

„Nathaniel a Sophie přišli za námi do chrámu. A Margaret měli s sebou,“ vysvětloval Marcus v reakci na Matthewův údiv. „Než Emily upadla do bezvědomí, Knox si Margaret všiml a chtěl vědět, jak je možné, že se dvěma démonům narodila malá čarodějnice. Odvolával se přitom na smlouvu. Vyhrožoval, že předá Margaret Kongregaci, kde zůstane, dokud se toto – jak to nazýval – ‚zásadní porušení zákona‘ neprošetří. Zatímco jsme se pokoušeli vzkřísit Emily a dostat miminko do bezpečí, Gerbertovi s Knoxem se podařilo uniknout.“

Kongregaci a smlouvu Sarah donedávna považovala za nezbytné zlo. Pro tři nadpřirozené druhy – démony, upíry a čarodějnice – nebylo jednoduché žít mezi lidmi. Proti všem třem byl v té či jiné dějinné éře namířen lidský strach, všechny tři se v minulosti staly terčem násilností, a tak se bytosti před mnoha a mnoha lety dohodly na smlouvě, aby minimalizovaly riziko, že si jejich světa začnou všímat lidé. Smlouva omezovala navazování vztahů mezi jednotlivými druhy i jejich angažovanost v náboženských a politických záležitostech. Devítičlenná Kongregace vymáhala dodržování

smlouvy a jejích podmínek ze strany všech bytostí. Ale když teď byli Diana s Matthewem doma, mohla jít Kongregace i se smlouvou třeba k čertu a Sarah by na tom nesešlo.

Diana se prudce otočila a po tváři jí přelétl nevěřícný výraz.

„Gallowglassi?“ zašeptala a přijímací pokoj začala zaplňovat vůně moře.

„Vítej doma, tetičko.“ Gallowglass vykročil kupředu a jeho zlatavý vous se třpytil ve slunci. Diana na něj užasle zírala a po chvíli se rozvzlykala.

„Ale no tak.“ Gallowglass ji sevřel v medvědím objetí. „Už je to hodně dávno, co se nějaká žena rozplakala, jakmile mě spatřila. Mimoto bych to měl být já, kdo bude ronit slzy, protože ty jsi se mnou naposledy mluvila před několika dny, kdežto v mém případě od té doby uběhlo několik staletí.“

Dianino tělo oblila mihotavá záře připomínající pomalu se rozhořívající svíci. Sarah zamrkala. Vážně musí toho pití nechat.

Matthew si vyměnil pohled se svým synovcem a jeho tvář prozrazovala narůstající obavy, protože Dianě tekly slzy čím dál rychleji a záře kolem ní se rozjasňovala.

„Nech Matthewa, ať tě odvede nahoru.“ Gallowglass sáhl do kapsy a vytáhl z ní žlutý pomuchlaný šátek. Podal ho Dianě a přitom ji opatrně zakrýval před pohledy ostatních.

„Není jí něco?“ zeptala se Sarah.

„Je jen trochu unavená,“ uklidňoval ji Gallowglass a spolu s Matthewem navigoval Dianu směrem ke komnatám v Matthewově odlehlé věži.

Jakmile byli Diana a Matthew pryč, Sarah už nedokázala předstírat vyrovnanost a dala se do pláče. Události vedoucí k Emině smrti prožívala zas a znovu každý den, ale tentokrát ji to bolelo ještě víc, protože u toho byla Diana. Vtom se v salonu objevil Fernando. Tvářil se ustaraně.

„To nic. Jen se vyplač, Sarah,“ šeptal Fernando a přitáhl ji k sobě.

„Kdes byl, když jsem tě potřebovala?“ ptala se Sarah, když její pláč přešel ve vzlyky.

„Teď jsem tady,“ ujistil ji Fernando, držel ji v náručí a chlácholivě s ní pohupoval. „A Diana s Matthewem jsou v bezpečí domova.“

„Pořád se třesu.“ Dianě drkotaly zuby a v rukou a nohou jí škubalo, jako by je někdo ovládal pomocí neviditelných nitek. Gallowglass semkl rty a ustoupil stranou. Matthew svou ženu zabalil do deky.

„To je tím šokem, mon coeur,“ šeptal Matthew a políbil ji na tvář. Dianu nerozrušila pouze Emilyina smrt, ale také vzpomínky na dřívější trauma – na ztrátu jejích rodičů. Matthew jí přes deku třel ruce, aby se zahřála. „Můžeš přinést trochu vína, Gallowglassi?“

„Já bych neměla. Děti…,“ začala Diana. Znovu se zatvářila rozlíceně a do očí jí opět vstoupily slzy. „Nikdy Em nepoznají. Budou vyrůstat bez ní.“

„Prosím.“ Gallowglass podal Matthewovi stříbrnou placatku. Strýc mu věnoval vděčný pohled.

„To je ještě lepší,“ poznamenal Matthew a vytáhl zátku. „Trochu se napij, Diano. Jeden lok dvojčatům neublíží a pomůže tě uklidnit. Řeknu Marthe, aby ti přinesla pořádně oslazený černý čaj.“

„Petera Knoxe zabiju,“ prohlásila Diana odhodlaně poté, co si lokla whisky. Záře, která ji obklopovala, se opět rozjasnila.

„Ale ne dnes,“ opáčil Matthew rozhodně a vrátil placatku Gallowglassovi.

„Je tetina blesknost takhle jasná celou dobu, co jste zpátky?“ Gallowglass Dianu neviděl od roku 1591, ale nevzpomínal si, že by zářila tak výrazně.

„Ano, ale používá maskovací zaklínadlo. Ten šok ho musel narušit,“ odpověděl Matthew, zatímco pokládal Dianu na pohovku. „Diana chtěla, aby se Emily a Sarah nejdřív radovaly z toho, že z nich budou babičky. Otázky ohledně nárůstu jejích schopností měly přijít až potom.“

Gallowglass v sobě zadusil zaklení.

„Je to lepší?“ zeptal se Matthew a přiložil si její prsty ke rtům. Diana přikývla, ale zuby drkotat nepřestala. Gallowglass si toho všiml. Zraňovalo ho pomyšlení, jaké úsilí musí Diana vynakládat, aby se dokázala ovládnout.

„Je mi to moc líto,“ řekl Matthew a vzal Dianinu tvář do dlaní.

„Zavinili jsme to my? Zůstali jsme v minulosti příliš dlouho, jak to říkal táta?“ Diana mluvila tak tiše, že ji Gallowglass sotva slyšel.

„Jistěže ne,“ odsekl. „Tohle je práce Petera Knoxe. Nikdo jiný za to nemůže.“

„Teď nebudeme řešit, kdo za co může,“ ozval se Matthew, ale v očích měl hněv.

Gallowglass chápavě přikývl. Ke Knoxovi s Gerbertem se Matthew vyjádří později – a nebude to pěkné. V tuto chvíli se musel postarat o svou ženu.

„Emily by chtěla, abys dávala poz or na sebe a na Sarah. To prozatím stačí.“ Matthew odhrnul Dianě z obličeje medové pramínky vlasů, které jí sůl z jejích slz přilepila k tvářím.

„Měla bych se vrátit dolů,“ hlesla Diana a otřela si oči jasně žlutým šátkem od Gallowglasse. „Sarah mě potřebuje.“

„Jen tu chvíli zůstaň. Počkáme, až Marthe přinese čaj.“ Matthew si sedl k Dianě. Ta se o něj opřela a snažila se polykat slzy, až se z toho rozškytala.

„Nechám vás o samotě,“ řekl Gallowglass ochraptěle. Matthew mu poděkoval pokývnutím.

„Děkuju, Gallowglassi,“ řekla Diana a podávala mu šátek.

„Nech si ho,“ zabručel Gallowglass a vydal se ke schodům.

„Jsme sami, už nemusíš být silná,“ zašeptal Matthew, zatímco Gallowglass scházel po točitém schodišti.

Gallowglass zanechal Matthewa s Dianou spojené nerozvazatelným uzlem – tváře měli zrůzněné bolestí a utrpením, ale navzájem si poskytovali útěchu.

Nikdy jsem tě sem neměla volat. Odpovědi na své otázky jsem měla zjistit jiným způsobem. Emily se otočila čelem ke své nejbližší přítelkyni. Měla bys být se Stephenem.

Radši budu se svou dcerou, než abych byla kdekoli jinde, ujistila ji Rebecca Bishopová. Stephen to chápe. Potom se otočila zpátky k Dianě a Matthewovi, kteří se stále drželi v truchlivém objetí.

Nemějte strach. Matthew se o ni postará, ozval se Philippe. Zatím si nebyl jistý, co si má o Rebecce myslet – byla to neobvykle provokativní bytost a tajemství dokázala střežit stejně šikovně jako upír.

Postarají se o sebe navzájem, dodala Rebecca s rukou na srdci, věděla jsem, že to tak bude.

DRUHÁ KAPITOLA

Matthew se hnal dolů po točitém kamenném schodišti, které spojovalo pokoje v jeho věži s hlavním podlažím zámku. Přeskočil kluzké místo na třicátém schodě a sedmnáctý schod s odlomeným okrajem – při jedné z hádek ho Baldwin urazil mečem. Matthew si kdysi postavil věž, aby se měl kam uchýlit před neustálým shonem, který obklopoval Philippa s Ysabeau. Upíří rodiny byly velké a hlučné, nikoli bez zádrhelů se v nich propojovaly dvě či více krevních linií a pokoušely se žít jako spokojená tlupa. Jenže to se predátorům, dokonce i těm dvounohým, kteří bydlí v honosných sídlech, povedlo málokdy. Z toho důvodu si Matthew navrhl své útočiště tak, aby sloužilo především k obranným účelům. Ve věži nebyly dveře, které by ztlumily plíživý příchod jiného upíra, a dovnitř i ven vedla jediná cesta. Matthewova promyšlená opatření byla výmluvným svědectvím o jeho vztazích se sourozenci. Nyní tohle odloučení působilo tísnivým dojmem – do rušného života, jaký s Dianou vedli v alžbětinském Londýně, kde je obklopovala rodina a přátelé, to mělo hodně daleko. Když Matthew pracoval jako královnin zvěd, bylo to sice náročné, ale mělo to i své výhody. Z pozice člena Kongregace se mu podařilo zachránit několik čarodějnic před šibenicí. Dokonce si vzali domů dva sirotky a dali jim šanci na lepší budoucnost. Život v šestnáctém století nebyl vždycky med, ale jejich dny naplňovala láska a naděje, které Dianu provázely, kamkoli se hnula. Tady v Sept-Tours jako by kolem sebe neměli nic než smrt a de Clermontovy.

Z téhle kombinace byl Matthew nervózní, a přestože se v Dianině blízkosti snažil ovládat ze všech sil, co chvíli hrozilo, že vybuchne. Když ho Ysabeau stvořila, předala mu dědičnou chorobu, která způsobovala var krve a dokázala si vmžiku podmanit upírovu mysl i tělo, aniž mu poskytla prostor pro rozvahu či sebeovládání. Protože se Matthew snažil udržet tuto chorobu na uzdě, neochotně souhlasil s tím, že nechá Dianu v Ysabeauině péči a půjde se projít se psy Fallonem a Hectorem kolem zámku, aby si vyčistil hlavu.

Gallowglass si ve velké zámecké síni pobrukoval námořnický popěvek. Z nějakého důvodu, který Matthewovi zůstal utajen, končil každý verš zakletím nebo výhrůžkou. Matthew chvíli váhal, ale pak zvítězila jeho zvědavost.

„Podělaná ohňodračice.“ Gallowglass si vzal ze skrýše zbraní u vchodu kopí a pomalu s ním mával ve vzduchu. „ Sbohem a adieu, španělské dámy. Pohni zadkem, nebo tě babička uvaří v bílém víně a hodí tě psům. Neboť jsme dostali příkaz odplout do staré Anglie. Co tě to napadá, lítat po domě jako dementní papoušek? Možná vás, krásné dámy, již nikdy nespatříme.“

„Co to sakra vyvádíš?“ chtěl vědět Matthew.

Gallowglass na něj upřel velké modré oči. Matthewův synovec měl na sobě černé tričko s potiskem lebek a zkřížených hnátů. Triko bylo vzadu roztržené od levého ramene až k pravému boku. Díry v džínsech patrně nezpůsobila válka, ale pouhé prošoupání látky. Vlasy měl ještě rozčepýřenější, než u něj bylo obvyklé. Ysabeau mu začala přezdívat „pan Vagabund“, ale to ho k větší péči o vzhled nepřimělo.

„Pokouším se polapit tu potvoru tvojí ženy.“ Gallowglass provedl náhlý výpad kopím. Ozvalo se překvapené zavřísknutí, po němž následovala sprška zelených šupin, které se na podlaze lámaly jako slída. Blonďaté chloupky na Gallowglassových předloktích se třpytily pod vrstvičkou opaleskujícího zeleného prášku. Gallowglass kýchl.

Dianina pomocnice Corra se zachytila pařáty za ochoz vyhrazený žakéřům, bláznivě cvakala zuby a mlaskala a nemínila se pustit. Zamávala ostnatým ocasem Matthewovi na pozdrav, přičemž propíchla gobelín nevyčíslitelné hodnoty znázorňující jednorožce v zahradě. Matthew sebou škubl.

„V kapli jsem ji zahnal do kouta u oltáře, ale je to vychytralá holka,“ řekl Gallowglass uznale. „Schovala se nahoře na dědečkově hrobce a roztáhla křídla. Spletl jsem si ji s plastikou. A podívej na ni teď. Nahoře mezi krokvemi, domýšlivá jako ďábel – a vyvádí ještě hůř než on. Protrhla ocasem jeden z Ysabeauiných nejoblíbenějších závěsů. Babičku z toho klepne.“

„Jestli se Corra podobá svojí paní, zahánět ji do kouta není dobrý nápad,“ poznamenal Matthew mírně. „Radši si s ní zkus promluvit.“

„To jo. To se u tetičky Diany osvědčilo,“ zašklebil se Gallowglass. „Co tě to posedlo, že jsi nechal Corru zmizet z dohledu?“

„Čím je ohňodračice živější, tím je Diana klidnější,“ vysvětloval Matthew.

„Možná, ale výzdobě to neprospívá. Odpoledne rozbila jednu z babiččiných váz ze sèvreského porcelánu.“

„Jestli to nebyla jedna z těch modrých se lvími hlavami, které dostala od Philippa, nedělal bych si starosti.“ Když Matthew uviděl Gallowglassův výraz, zaúpěl. „ Merde.“

„Stejně reagoval Alain.“ Gallowglass se opřel o kopí.

„Ysabeau se bude muset smířit s tím, že má o jeden kousek porcelánu míň,“ uzavřel to Matthew. „S Corrou jsou sice potíže, ale Diana spí poprvé od našeho návratu jako dudek.“

„Potom je to v pořádku. Stačí, když řekneš Ysabeau, že je nešikovnost dračice dobrá pro vnoučata, a babička se vzdá všech váz, jako by to byla rituální oběť. Já se tu xantipu mezitím pokusím zabavit, aby se tetička vyspala.“

„Jak to uděláš?“ zeptal se Matthew skepticky.

„Budu jí zpívat přece.“ Gallowglass zvedl hlavu. Corra spokojeně zavrkala, protože si jí zase všiml, a ještě víc roztáhla křídla, až se zaleskla ve světle pochodní rozmístěných v držácích podél zdí. Gallowglasse to povzbudilo, zhluboka se nadechl a spustil další burácivou baladu.

„V hlavě mám zmatek a celý hořím, / miluju s vášní draka. / Zdali znáš jméno té, jíž se kořím? “

Corra souhlasně zacvakala zuby. Gallowglass se zakřenil a začal pohupovat kopím, jako by to byl metronom. Než pokračoval ve zpěvu, povytáhl obočí a otočil se na Matthewa.

„ Posílal jsem jí korále, perly a spoustu šperků, a když se mrzela nadále, poslal jsem vám ji – k čertu.“

„Hodně štěstí,“ zabručel Matthew a upřímně doufal, že Corra písničce nerozuměla.

Matthew se rozhlédl po přilehlých místnostech, aby zjistil, kdo

kde je. Hamish vyřizoval administrativní záležitosti v knihovně –Matthew to poznal podle skřípání pera a slabé vůně levandule a máty. Chvíli zaváhal a potom otevřel dveře.

„Máš čas na starého kamaráda?“ zeptal se.

„Už jsem si myslel, že se mi vyhýbáš.“ Hamish Osborne odložil pero a uvolnil si kravatu s květinovým vzorem, na který by si většina mužů netroufla. Hamish byl i tady, na francouzském venkově, oblečený v proužkovaném obleku tmavě modré barvy a levandulové košili, jako by se měl setkat s poslanci parlamentu. Vypadal jako elegán z edwardiánských časů.

Matthew věděl, že se démon snaží vyprovokovat přátelskou hádku. S Hamishem se kamarádili desítky let, už od oxfordských studií. Jejich přátelství bylo založeno na oboustranné úctě a zůstalo tak hluboké, protože oba disponovali pronikavým intelektem a vzájemně se doplňovali. I obyčejná výměna názorů byla v jejich podání stejně složitá a takticky vedená jako šachová partie dvou mistrů. Ale na to, aby dal Matthew Hamishovi náskok, bylo příliš brzy.

„Jak se má Diana?“ Hamish si všiml, že se Matthew záměrně nenechal nachytat na vějičku.

„Tak dobře, jak to za daných okolností jde.“

„Zeptal bych se jí sám, ale tvůj synovec mě poslal pryč.“ Hamish zvedl vinnou sklenku a napil se. „Víno?“

„Z mého, nebo z Baldwinova sklípku?“ Matthewova zdánlivě nevinná otázka sloužila jako jemná připomínka, že když je teď s Dianou zpátky, Hamish si bude muset vybrat mezi ním a zbytkem de Clermontových.

„Je to klaret.“ Hamish nechal víno omývat stěny skleničky a čekal na Matthewovu reakci. „Drahý. Starý. Vynikající.“

Matthew ohrnul ret. „Děkuju, nechci. Nikdy jsem ho neměl tak rád jako většina mých příbuzných.“ Raději by Baldwinovy zásoby vzácného bordeaux nalil do fontán v zahradě, než aby ho pil.

„Jak je to s tou dračicí?“ Hamishovi zacukalo v obličeji, ale Matthew nedokázal odhadnout, jestli to byla známka pobavení, nebo vzteku. „Gallowglass říká, že si ji Diana přivezla jako suvenýr, ale nikdo mu nevěří.“

„Patří Dianě,“ opáčil Matthew. „Musíš se zeptat jí.“

„V Sept-Tours se všichni třesou, když jste teď tady.“ Hamish náhle změnil téma. „Ostatním ještě nedošlo, že ze všech nejvíc jsi vyděšený ty.“

„A jak se má William?“ Matthew dokázal změnit téma stejně nečekaně a účinně, jako by byl démon.

„Drahý William se citově angažuje jinde.“ Hamish se zašklebil a odvrátil se. Jeho neskrývaná skleslost partii předčasně ukončila.

„To je mi líto, Hamishi.“ Matthew si myslel, že jim vztah vydrží. „William tě miloval.“

„Ne dost.“ Hamish pokrčil rameny, ale bolest v očích skrýt nedokázal. „Obávám se, že naděje na šťastný konec milostného románku budeš muset vložit do Marcuse s Phoebe.“

„S tou holkou jsem ještě pořádně nemluvil,“ řekl Matthew. „Co o ní víš?“

„Slečna Taylorová pracuje v aukčním domě v Londýně – v Sotheby’s, nebo v Christie’s. Pořád se mi to plete,“ odpověděl Hamish a zabořil se do koženého křesla u vyhaslého krbu. „Marcus se s ní seznámil, když tam vyzvedával něco pro Ysabeau. Myslím, že je to vážné.“

„To ano.“ Matthew si vzal skleničku s vínem a nepokojně začal přecházet kolem polic s knihami, které lemovaly zdi. „Je z ní cítit Marcusova vůně. Spároval se s ní.“

„Já to tušil.“ Hamish se napil a pozoroval neklidné pohyby svého přítele. „Nikdo samozřejmě nic neřekl. Tvoje rodina by mohla učit MI6, jak zachovávat tajemství.“

„Ysabeau to měla zarazit. Phoebe je na vztah s upírem moc mladá,“ prohlásil Matthew. „Nebude jí víc než dvaadvacet a Marcus ji svázal nezrušitelným poutem.“

„No jistě, zakázat Marcusovi, aby se zamiloval… To by mělo velký úspěch,“ zavtipkoval Hamish, a čím byl rozjařenější, tím byl jeho skotský přízvuk nápadnější. „Ukazuje se, že v lásce je Marcus stejně paličatý jako ty.“

„Možná že kdyby myslel na povinnosti, které má coby vůdce Lazarových rytířů…“

„Tohle neříkej, Matte, musím tě zarazit dřív, než vyslovíš něco, co bych ti nemohl odpustit,“ vyjel Hamish zostra. „Dobře víš, jak je těžké být velmistrem bratrstva. A od Marcuse se čekalo, že vyplní mezeru jak vrata. Ano, je to upír, ale není o moc starší než Phoebe.“

Řád svatého Lazara vznikl v době křižáckých výprav. Jeho rytíři měli chránit zájmy upírů ve světě, který stále větší měrou ovládali lidé. Jeho prvním velmistrem byl Ysabeauin partner Philippe de Clermont. To byla postava vskutku legendární – nejen mezi upíry, ale i mezi ostatními bytostmi. Philippe nastavil laťku tak vysoko, že se mu nemohl nikdo vyrovnat.

„Já vím, ale zamilovat se…,“ namítl Matthew. Začínal se vztekat.

„Marcus odvedl výbornou práci, o tom není pochyb,“ přerušil ho Hamish. „Najal nové členy a dohlížel na finanční stránku našich operací. Vyzval Kongregaci, aby potrestala Knoxe za to, co tu provedl v květnu, a vznesl formální žádost, aby zrušila smlouvu. Nikdo nemohl udělat víc. Ani ty ne.“

„Potrestání Knoxe ani zdaleka neučiní spravedlnosti zadost. On a Gerbert vnikli ke mně domů. Knox zavraždil ženu, kterou moje manželka považovala za druhou matku.“ Matthew hltavě dopil zbytek vína, aby uhasil svůj hněv.

„Emily dostala infarkt,“ připomněl mu Hamish. „Marcus říkal, že pravou příčinu nelze zjistit.“

„Já toho zjistil dost,“ rozzuřil se Matthew a mrštil prázdnou skleničku na druhou stranu místnosti. Roztříštila se o kraj knihovny a na tlustý koberec se snesla sprška střepů. Hamish vykulil oči. „Naše děti Emily nikdy nepoznají. A Gerbert, který byl důvěrným přítelem naší rodiny celá staletí, stál vedle Knoxe a nezasáhl, přestože věděl, že Diana patří ke mně.“

„Všichni tady říkali, že nenecháš Kongregaci, aby zjednala nápravu. Já jim nevěřil.“ Hamishovi se nelíbilo, jak se mu kamarád mění před očima. Jako by pobyt v šestnáctém století otevřel nějakou starou, zapomenutou ránu.

„Měl jsem si to s Gerbertem a Knoxem vyřídit už poté, co pomohli Satu Järvinenové unést Dianu a drželi ji v La Pierre. Kdybych to byl udělal, Emily by byla mezi námi.“ Matthew se nahrbil pod tíhou výčitek. „Ale Baldwin to zakázal. Prohlásil, že Kongregace má už tak dost problémů.“

„Myslíš ty upíří vraždy?“ zeptal se Hamish.

„Ano. Říkal, že kdybych se postavil Gerbertovi s Knoxem, jen bych všechno zhoršil.“ Zprávy o těchto vraždách – o přeťatých tepnách a nepřítomnosti krve, o bezmála animalistických útocích na

lidská těla – se objevily v novinách od Londýna po Moskvu. A všechny se pozastavovaly nad zvláštním způsobem, jakým vrah zabíjel, čímž zvyšovaly riziko, že se upíři dostanou pod drobnohled.

„Podruhé už stejnou chybu neudělám,“ pokračoval Matthew. „Mlčet už nebudu. Když mou ženu a její rodinu nejsou schopni chránit Lazarovi rytíři a de Clermontovi, postarám se o to sám.“

„Nejsi zabiják, Matte,“ trval na svém Hamish. „Nenech se zaslepit vztekem.“

Matthew se na něj zadíval černýma očima a Hamish zbledl. Přestože věděl, že Matthew má ke zvířecí říši o několik kroků blíž než většina dvounohých bytostí, nikdy neviděl, že by vypadal tak nebezpečně a tolik se podobal vlkovi.

„Víš to určitě, Hamishi?“ Matthew zamrkal obsidiánovýma očima, otočil se a vypochodoval z místnosti.

Matthew se nechal vést jedinečnou vůní lékořicového kořene smísenou s opojnou vůní šeříků a podle ní snadno vystopoval svého syna Marcuse Whitmora až do prvního patra zámečku. Trochu se zastyděl při pomyšlení, kolik toho mohl Marcus díky svému vytříbenému upířímu sluchu zaslechnout – výměna názorů s Hamishem byla poměrně ostrá. Když ho nos zavedl ke dveřím vedle schodů, semkl rty a zadusil v sobě záblesk vzteku, který doprovázel jeho zjištění, že Marcus využívá starou Philippovu pracovnu. Matthew zaklepal, ale do těžkých dřevěných dveří se opřel, aniž čekal na odpověď. S výjimkou leskle stříbrného notebooku posazeného na psacím stole v místě, kde bývala podložka se savým papírem, se v místnosti od roku 1945, kdy Philippe de Clermont zemřel, nezměnilo nic. Na stole u okna stál tentýž bakelitový telefon. Byly tu komínky tenkých obálek a zežloutlý papír s oslími rohy, které jako by čekaly, až se Philippe pustí do vyřizování korespondence. Na stěně visela stará mapa Evropy, na níž Philippe sledoval rozmístění Hitlerovy armády.

Matthew ucítil náhlou, prudkou bolest a zavřel oči. Jedno Philippe nepředvídal: že upadne do rukou nacistů. Jedním z nečekaných darů, kterých se mu dostalo při cestování časem, byla možnost znovu se s Philippem setkat a udobřit se s ním. Jenže pak za to zaplatil: musel se nanovo smířit s tím, že je na světě bez otce.

Když oči zase otevřel, spatřil rozzlobenou tvář Phoebe Taylorové. Marcusovi trvalo jen zlomek vteřiny, než se mezi Matthewa a teplokrevnou ženu vklínil. Matthewa potěšilo, že jeho syn přece jen neztratil po spárování všechen rozum, ačkoli si byl jistý, že kdyby chtěl Phoebe ublížit, už by bylo po ní.

„Marcusi.“ Matthew vzal na vědomí přítomnost svého syna, ale vzápětí se mu zahleděl přes rameno. Phoebe vůbec nebyla Marcusův typ. Vždycky dával přednost zrzkám. „Když jsme se viděli poprvé, nebyl čas na představování. Já jsem Matthew Clairmont. Marcusův otec.“

„Vím, kdo jste.“ Phoebein britský přízvuk upomínal na soukromé školy, venkovská sídla a upadající šlechtické rodiny. Marcus, který byl mezi Clermontovými demokratickým idealistou, se zamiloval do ženy s modrou krví.

„Vítejte do rodiny, slečno Taylorová.“ Matthew se uklonil, aby zakryl své pobavení.

„Říkejte mi Phoebe.“ Phoebe vmžiku obešla Marcuse a natáhla k Matthewovi ruku. Matthew si podané ruky nevšímal. „Většina slušných lidí by nabízenou ruku stiskla, pane profesore.“ Phoebe zněla značně nakvašeně a ruku měla stále napřaženou Matthewovým směrem.

„Tady jste obklopená samými upíry. Co vás přivedlo na myšlenku, že jste v civilizovaném světě?“ Matthew ji upřeně pozoroval. Phoebe to nebylo příjemné a uhnula pohledem. „Moje přivítání se vám může zdát zbytečně formální, ale žádný upír se nedotkne partnerky či partnera – ani zaslíbené či zaslíbeného –jiného upíra bez svolení.“ Matthew sklopil oči k velkému smaragdu na Phoebeině levém prsteníčku. Marcus ten drahý kámen vyhrál v kartách v Paříži už před několika staletími. Tehdy i teď měl nesmírnou hodnotu.

„Aha, to mi Marcus neřekl,“ zamračila se Phoebe.

„Ale řekl jsem ti o několika jednoduchých pravidlech. Možná je načase, abychom si je zopakovali,“ zašeptal Marcus snoubence. „A když budeme u toho, nacvičíme si svatební slib.“

„Proč? Slovo ‚poslouchat‘ do něj stejně nedostaneš,“ odsekla Phoebe pohotově.

Než mohlo dojít k hádce, Matthew si odkašlal.

Turn static files into dynamic content formats.

Create a flipbook
Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.