V této knize představujeme osm párů, jejichž cesta k rodičovství byla nějakým způsobem dramatičtější, než je obvyklé. A ano, všechny se v určité chvíli ocitly na některé z českých reprodukčních klinik. Zkušenosti mají různé a nejde nám primárně o to, někoho nálepkovat a předem říkat, co si máte o jejich volbách myslet vy. Jen vyprávíme jejich příběhy. A příběhy jsou tu od toho, aby nastolovaly otázky, které si třeba jinak nechceme pokládat přímo.
Lidstvo dokáže operovat dítě v děloze matky a zachránit mu tak život. Dokáže léčit nemoci, které byly ještě nedávno smrtelné. Vyvíjíme technologie tak rychle, že to, co bylo nemožné včera, je dneska už zoufale zastaralé. Vytváříme umělou inteligenci. Inteligenci, která nás den za dnem dohání a je jen otázka času, kdy nás předežene. A ano… umíme vyrobit člověka. Dotýkáme se tak samotné podstaty života.
Je ale otázka, zda jsme zároveň i dostatečně zralí. Sociálně, emočně, vývojově. Zda jsme schopni domýšlet důsledky. A ptát se. Vrháme se do všeho po hlavě. Nechceme pochybovat.
Peníze. Ty všechno mění a zrychlují. Do oblasti reprodukční medicíny u nás vtrhly na konci devadesátých let
20. století. Jak je vůbec možné, že jsme to dopustili? Z té
nejintimnější a nejzranitelnější lidské touhy se stal… předmět byznysu. Je velmi složité rozeznat, kdy jsme na takové klinice pacientem a kdy klientem.
K této knize lze proto přistupovat několika způsoby.
Pro ty, kteří musejí počít potomka prostřednictvím asistované reprodukce, může být užitečným vzorkem zkušeností. Jsou tu uvedeny ty dobré i ty horší zkušenosti, a díky tomu se snad budete moct připravit na to, co vás bude čekat a na co si dát pozor. Pro odborníky a lékaře zase může být kniha nebývalým vhledem do myšlení jejich pacientek a pacientů, klientek a klientů. V ordinaci se jim pravděpodobně tolik nesvěřují a neotevírají, a to i proto, že na to není čas. Teď mají možnost nahlédnout do myšlení některých z těch, kteří sedávají naproti nim. A pro
čtenáře, kteří nespadají do žádné z těchto dvou kategorií, může jít o zajímavý pohled do toho, jak se v dnešní době tvoří „projekt Dítě“. Reprodukční medicína a otázky s ní spojené se koneckonců týkají nás všech, protože vytvářejí úplně novou generací lidí, jejichž podíl ve společnosti bude do budoucna růst.
Všechny příběhy, které vyprávíme, jsou ale ve výsledku silnější než jakákoliv věda nebo byznys. Figuruje v nich láska, která nakonec překoná opravdu cokoliv. A v tom je vždycky naděje. Láska a touha nakonec vždycky přežijí.
Všechno ostatní je jen překážka na cestě.
Tato kniha má dvě autorky, každá z nás má svou perspekti
vu a rukopis. Čtenáři tak mají možnost nahlédnout na toto nesmírně bohaté a složité téma ze dvou perspektiv.
Kateřina Krobová a Kateřina Hrochová, červenec 2025
Předmluva
Vít Kubant
reportér Českého rozhlasu a novinář, který se dlouhodobě zabývá tematikou reprodukční medicíny v ČR
V roce 1978 se lékařům ve Velké Británii podařil zázrak, od kterého se začala psát nová kapitola v řešení lidské neplodnosti. Po dříve neúspěšných pokusech se totiž narodilo první dítě „ze zkumavky“ – Luise Brownová. O mnoho let později za tuto revoluční metodu získal britský fyziolog
Robert Geoffrey Edwards Nobelovu cenu.
Za pouhé čtyři roky slavili lékaři první úspěch i za železnou oponou, a to přímo v Československu na brněnském pracovišti. Čeští lékaři tehdy předpovídali, že se tato metoda příliš nerozšíří, protože je složitá, a bude tak využitelná pouze pro několik desítek žen.
Od té doby se ale situace dramaticky změnila. To, co bylo před čtyřiceti lety přelomem ve vědě, je nyní standardním řešením při onemocnění neplodností. Metodě in vitro fertilizace (IVF), jak se způsob mimotělního oplodnění nazývá, vděčilo za život na celém světě v roce 2024 přes deset
milionů dětí. Odhaduje se, že v Česku se podíl narozených
dětí ze zkumavky každý rok pohybuje kolem pěti procent. S dokumentaristkou Kateřinou Hrochovou jsem se poprvé setkal při natáčení televizního dokumentu pro Českou televizi Reprodukce 2.0, na kterém jsem se také podílel. Na začátku projektu se ve vysílání České televize objevila výzva, že se hledají lidé, kteří mají zkušenost s umělým oplodněním. Otázku jsme formulovali takto: „Máte zkušenosti s léčbou neplodnosti darovanými vajíčky nebo spermiemi? Ocitli jste se v roli dárkyně nebo příjemce?“
Síla odezvy nás šokovala. Do e-mailové schránky začaly přicházet stovky e-mailů se zkušenostmi a životními příběhy rozprostřenými po celé škále spokojenosti. Od párů, které celou cestu reprodukční klinikou za vytouženým dítětem prošly s úsměvem na tváři, až po ty, co takové štěstí neměly a z této náročné životní etapy si odnesly několik šrámů na duši, ale i na zdraví. Bylo nám jasné, že všechny příběhy zachytit nedokážeme. Před námi se otevřel svět, ve kterém není všechno růžové. Zjistili jsme, že někdy je to pouze slabý nátěr a pod povrchem se schovává nepřeberné množství radostných chvil, ale i těch, u kterých se do očí hrnou slzy. Jsem proto rád, že tato kniha rozvádí přes zkušenosti konkrétních lidí další lidské, morální i etické otázky, jež komplexní téma asistované reprodukce provázejí.
Od chvíle, kdy se v Brně narodilo první dítě ze zkumavky, se mapa Česka, kde páry mohou IVF podstoupit,
výrazně zabarvila. Reprodukční centra a kliniky už dávno nejsou pouze ve vlastnictví státu, ale naopak významnou roli hrají soukromí hráči. Zatímco v porevolučních letech zakládali kliniky samotní lékaři, v poslední době se situace mění, a to třeba i kvůli stárnutí generace těchto průkopníků. Zajeté společnosti tak začaly skupovat velké holdingy, které jsou často nadnárodní a v tomto oboru tak podnikají i v dalších evropských státech, a lékaře ve vedení těchto společností vystřídali profesionální manažeři.
Počet klinik často kolísá, ale na začátku roku 2025 se v celé republice nacházelo 40 center, která mohou nakládat s pohlavními buňkami a embryi. Mezi nimi je pouze sedm státních subjektů zastoupených především fakultními nemocnicemi, zbylé více než tři desítky center se řadí do soukromého sektoru.
O tom, že se těmto privátním klinikám daří, vypovídá například finanční situace nejmenovaného holdingu, který vedle České republiky podniká v dalších jedenácti zemích a každý rok vydělá přes miliardu korun. Pokud bychom sečetli všechny jeho pobočky, dojdeme k číslu vypovídajícímu o tom, že každou hodinu tato společnost přivede na svět jedno dítě.
Léčba neplodnosti pomocí metod asistované reprodukce je hrazená ze zdravotního pojištění od roku 1997, i tak si ale pacienti za každý cyklus připlatí několik desítek tisíc korun. Kliniky uvádějí, že pojišťovny za základní
úkony a léky při jednom pokusu IVF zaplatí za pojištěnce zhruba 73 000 korun.
Nezapočítávají se do toho ale další podpůrné metody, které zvyšují šanci na početí dítěte, jako například metoda zvaná ICSI, tedy přímý vpich spermie do vajíčka. Úspěšnost těchto metod se aktuálně v Česku pohybuje kolem
35 procent a páry by si na každý takový pokus měly vyčlenit zhruba 30 až 40 000 korun. Tyto propočty samozřejmě
platí pro české občany za předpokladu, že splní zákonné podmínky.
Žena může podle české legislativy podstoupit umělé oplodnění až do čtyřicátých devátých narozenin, ale pojišťovna jí na to přispěje pouze do čtyřiceti let. První metodou, ke které kliniky přistupují, obvykle bývá inseminace, tedy zavedení spermií během ovulace přímo do dělohy ženy. Ze zdravotního pojištění páry mohou toto podstoupit až šestkrát, zároveň je nutné podotknout, že ne pro všechny páry je tato metoda vhodná. V takovém případě se přistupuje k mimotělnímu umělému oplodnění, které pojišťovny hradí maximálně čtyřikrát za předpokladu, že při prvních třech pokusech vložili lékaři ženě do těla pouze jedno embryo.
Páry se většinou na kliniku obracejí po delší době, kdy nemohou přirozeně počít. Dvojice se totiž za neplodnou považuje až po ročním neúspěšném snažení, kdy mají pravidelný nechráněný pohlavní styk. V ten moment přichází
do ordinace reprodukční kliniky na první vyšetření a konzultaci, muž zpravidla odevzdá vzorek ejakulátu na rozbor zvaný spermiogram. Pod mikroskopem se hodnotí počet, vzhled a pohyblivost spermií. Žena podstoupí gynekologické vyšetření a nechá si změřit hladinu hormonů.
Lékař také určí, zda má žena ještě dostatek vlastních kvalitních vajíček. S touto zásobou se totiž již narodí a postupně se jejich počet snižuje, když každý měsíc během menstruačního cyklu jedno dozrává. Při řešení neplodnosti pomocí IVF se ale lékaři pokoušejí o to, aby vajíček dozrálo víc, oplodnila se a byla k dispozici, kdyby se například vývoj u některých z nich zastavil nebo nebyla dostatečně kvalitní.
Z toho důvodu musí žena podstoupit hormonální stimulaci vaječníků. Po dobu asi dvou týdnů si aplikuje injekce do břišní oblasti a dochází na kontroly do reprodukčního centra, aby lékař dohlížel na to, jak rostou folikuly, ve kterých se vajíčka nacházejí, a v jakém množství dozrávají. Již během této fáze může nastat komplikace, takzvaný ovariální hyperstimulační syndrom, tedy moment, kdy vaječníky nadměrně reagují na stimulaci, což vede k silným bolestem, zvracení, v krajních případech až k tvorbě krevních sraženin.
Pokud ale vše probíhá, jak má, pacientka na konci tohoto období podstoupí celkovou anestezii, při které jí jehlou přímo z vaječníků odeberou vajíčka a často ještě ten
den je oplodní. Takto oplodněná vajíčka se v laboratorních
podmínkách vyvíjejí dva až pět dní, embryo poté lékaři vloží ženě přímo do dělohy nebo ho nechají zamrazit k pozdějšímu užití. Po zhruba čtrnácti dnech od vložení embrya si žena může udělat těhotenský test. V ten moment pár zažije obrovské chvíle štěstí, nebo naopak až pocity ztráty někoho blízkého, jak nám už dříve dvojice popsaly.
Takto popsaný proces ale může narušit několik skutečností. Třeba hned na samém začátku zjištění, že vajíčka nebo spermie nedosahují požadované kvality, a pár by měl přistoupit k dárcovskému programu. Lidé tak k početí mohou za příplatek využít darované vajíčko, spermie nebo rovnou embryo.
Darování pohlavních buněk (vajíček a spermií) ale v Česku vzbuzuje emoce, a to hned z několika důvodů. Jako
první se nabízí otázka, do jaké míry jde o altruistický čin, když na letácích i cílených reklamách na sociálních sítích nabízejí kliniky ženám za jedno darování i přes 30 000 korun.
Stává se pak, jak nám popsala i jedna bývalá zaměstnankyně kliniky, že dárkyněmi bývají většinou ženy s podprůměrným vzděláním z nižších sociálních vrstev, které darování vnímají jako rychlý výdělek, a přesto o nich kliniky svým klientům tvrdí, že jde o dobře zabezpečené vysokoškolačky. To je možné pouze za předpokladu, že je dárcovský program anonymní, což Česko přesně splňuje.
Zatímco dárkyně jsou v drtivé většině Češky, jejich
vajíčka v průměru z 85 procent využívá zahraniční klientela. Dárce se nedozví, kolik dětí kliniky po celém světě zplodily z jeho genetického materiálu. Dítě takto narozené zase nemá podle zákona právo svého biologického rodiče poznat.
Pochybnosti panují také nad tím, jak vysoce jsou dárci prověřováni, když lékaři přiznávají, že se musejí pouze spoléhat na to, co jim dárce o sobě a rodinné anamnéze řekne, a nemají možnost si zdravotní dokumentaci od praktických lékařů vyžádat.
Dlouhou dobu navíc v Česku neexistoval registr dárců.
Kliniky tak ani neměly přehled, zda ta jedna žena či ten jeden muž neobchází více center v regionu a nezanechává za sebou více genetického materiálu, než by bylo zdravé pro společnost, jako se to dělo v medializovaných případech například v Nizozemsku.
Stejně tak registr vyřazených dárců, tedy lidí, z jejichž pohlavní buňky se například narodilo dítě s genetickým postižením, začal vznikat až v roce 2025. Do té doby se reprodukční centra musela spoléhat na to, že jim jiná klinika takové informace sama nasdílí.
V již zmiňovaném dokumentu pro Českou televizi jsme pak zachytili slečnu, která se rozhodla darovat vajíčka, ale kvůli komplikacím při zákroku málem přišla o život.
Když se snažila od kliniky získat vyšší kompenzaci, ta jí
nevyhověla, protože předtím podepsala takzvaný informovaný souhlas, který dárkyni upozorňuje, že při výkonu může přijít o vaječníky, nebo i zemřít. Právě informované souhlasy jsou dalším velkým tématem celého zdravotnictví, především pak to, do jaké míry lékař před podpisem takového dokumentu pacienty výslovně upozorní na možné komplikace.
A zamyšlení na závěr. Vytvořili jsme obor, který pomáhá neplodným párům počít dítě a splnit jim tak ty nejzákladnější lidské touhy. Do jaké míry ale v České republice myslíme na dítě, které tímto způsobem přivedeme na svět?
Například při adopcích mají rodiče povinnost dítěti říct, že má jiné biologické rodiče, než nastoupí do první třídy základní školy. Při dárcovském programu takové pravidlo neexistuje a lidé takto zplození mohou v životě čelit výzvám, o kterých se jejich vrstevníkům ani nezdá. Existují studie, které konstatují, že čím později se dítě takovou skutečnost dozví, tím hůře se s tím může vyrovnat. Lidé, se kterými jsem měl možnost mluvit, popisují, jak prožívali krizi identity, měli obrovskou touhu poznat svého biologického rodiče, aby dokázali určit, odkud pocházejí. Tak, jak jim to zaručuje Úmluva o právech dítěte, ke které se Česká republika před mnoha lety zavázala.
Slovníček některých užívaných pojmů
Darované pohlavní buňky či darované embryo
V případě, že jeden z páru nebo oba nemohou poskytnout kvalitní pohlavní buňky, mohou využít darované spermie, vajíčka nebo celé embryo. Ty pocházejí od anonymních dárců, kteří se rozhodli věnovat klinice za kompenzaci své pohlavní buňky.
Embryoglue
Je kultivační médium, kterým se může obalit embryo před vložením do dělohy. Mělo by pozitivně přispět k zahnízdění embrya v děložní sliznici. Odborní lékaři ale vedou debaty nad účinností tohoto produktu.
Embryotransfer
Jde o zavedení několikadenních embryí, tedy oplodněných vajíček, do dělohy pacientky. Oproti devadesátým letům 20. století, kdy se zavádělo ženě i několik embryí najednou, se nyní zavádějí maximálně dvě.
Hyperstimulační syndrom
(ovariální hyperstimulační syndrom)
Před odběrem vajíček musí každá žena podstupovat hormonální stimulaci, kdy ve větší míře přijímá hormony, které způsobují dozrávání vajíček ve vaječnících. Může se ale stát, že vaječníky začnou na stimulaci reagovat nadměrně, což vede k silným bolestem, zvracení, v krajních případech až k tvorbě krevních sraženin.
IUI (intrauterinní inseminace)
Je metoda, při níž se spermie zavádějí přímo do dělohy v době ovulace, což zvyšuje šanci na úspěšné oplodnění. Je často první volbou.
IVF (in vitro fertilizace)
Metoda mimotělního oplodnění, takzvaně ve zkumavce, kdy se páru odeberou pohlavní buňky (gamety), tedy vajíčka nebo spermie, lékaři provedou v laboratoři oplodnění vajíček, několik dní je nechají vyvíjet a následně takto vzniklé embryo pod ultrazvukovou kontrolou zavedou do dělohy pacientky.
Zmrazené embryo
V případě, že se dobře vyvíjí více oplodněných vajíček, než mohou lékaři vložit do dělohy, zbytek těchto embryí se zamrazí, aby je žena případně mohla využít někdy v budouc-
nu, a nemusela tak podstupovat další odběr pohlavních
buněk. Během několika vteřin jsou embrya zmrazena v tekutém dusíku na teplotu –196 ˚C. Takto v nádobách vydrží
i několik desítek let, stejným způsobem se mrazí i pohlavní buňky.
Petra a Jirka pohledem
Kateřiny Hrochové
„Kdo začne?“ ptá se ona trochu plaše partnera. „Já, jsem o šest let starší,“ odpoví on sebejistě. Tenhle úvod jasně určil energii celého rozhovoru. Petra a Jirka. Jin a jang. Dva kousky puzzle, které do sebe zapadly. Žijí nedaleko Prahy. Vyrůstali ve stejné vesnici, kousek od sebe. Petra byla celou základní školu ve stejné třídě jako Jirkův bratr. Jirka odmala znal rodiče Petry. Tak to na vesnici chodí. Když bylo Petře šestnáct a Jirkovi dvaadvacet let, začali spolu chodit. Petřini rodiče z toho nebyli nadšení. Jirku znali. Měl pověst lamače ženských srdcí. Jirka s rukama založenýma na prsou působí během rozhovoru jako energický chlap. Petra je přesně ten typ ženy, za kterým se muži otáčejí. Jemná pleť, která vypadá, jako by právě přijela od moře. Tmavé kudrny, plná ženská postava. Krásný pár, pomyslím si. Jen jejich oči prozrazují, kolik jim toho osud nadělil.
Chemie přišla pak
„Jirka byl můj první partner… co taky jinýho očekávat v šestnácti. Zaujala mě jeho náklonnost, zamiloval se okamžitě a já to opětovala. Láska trvá... láska je zkrátka láska. Po dvou letech mě Jirka požádal o ruku. To mi bylo osmnáct. Kývla jsem, ale domluvili jsme se, že se vezmeme až po mojí škole.“
Tak to Petra vzala hodně hopem. Jirka je mnohem sdílnější. Rozpovídá se o tom, jak byla Petra v pubertě a nepolíbená holčina. Zatímco on už čtyři či pět let s dívkami experimentoval a řádil. Pověst se s ním táhla, přestože odjel studovat vysokou školu do Brna a nebyl moc doma. Po jejím dokončení začal pracovat v automobilovém průmyslu a hodně cestoval. I po světě. No a pak se takhle jednou ocitl doma, zrovna před pálením čarodějnic. Což je na vesnici událost.
„Domů jsem přijel, protože jsem řešil nějaké trable, po dlouhém vztahu jsem se rozešel s přítelkyní. A musím říct, že ten večer, kdy se to s Petrou přehouplo, týden před čarodějnicemi, mám docela v oparu. Měl jsem v sobě litr vodky, jak jsem si řešil ty soukromý věci. Tak to nebylo úplně fresh.“
Petra nereaguje. Dívá se před sebe. Neusmívá se ani nemračí.
Jirka musel působit atraktivně. Takový typ rošťáka, který dokáže okouzlit i v podroušeném stavu. Vesnice už dávno spala a oni si povídali dlouho do noci. Jirka od té doby vnímá Petru jako skvělou posluchačku.
„Mně se s Petrou mluvilo hrozně dobře, a ještě v té mé situaci mi hrozně pomohlo, že jsem měl parťáka na mluvení, a ta chemie přišla potom.“
Jirka s Petrou rozebíral svůj předchozí vztah. Petře jistě imponovalo, že ji tenhle ostřílený kluk vtáhl do svého světa a svěřoval se jí o tom, jak se vrátil ze služební cesty k bývalé přítelkyni, která ho postavila před hotovou věc. Oznámila mu, že byla na interrupci. To byl pro Jirku konec.
Rozešel se s ní.
„Takže s Péťou to začalo jako mluvení a snaha pochopit jeden druhého. Ale upřímně, já jsem na začátku vůbec netušil, že to dopadne, jak to dopadlo.“
Petra Jirkova slova komentuje pouze stručně: „My jsme si zkrátka sedli. A tím, jak jsme si sedli, tak jsem se do toho nechala vtáhnout a držím doteď. Jsme spolu sedmnáct let.“
Petra dodělala vysokou školu, studovala Českou zemědělskou univerzitu v Praze, a s Jirkou se brali, když jemu bylo skoro třicet let. Působí uzavřeně a svůj bohatý svět myšlenek a pocitů příliš neodhaluje. Jirka je opak Petry, otevřený a povídavý.
„Tchána jsem znal od svých šesti let, říkal o mně, že nejsem žádný netáhlo. On je sedlák, takže to má tak, že za člověkem musí být vidět práce, musí se umět postarat o rodinu a o jeho dceru. Je to realisticky založený chlap a možná se bál, abych Petře neublížil.“
Nastane pauza. Jirka se ve svém vyprávění zarazí.
Jako by se v duchu odhodlával říct něco, co pro něj není jednoduché. A váhá, jestli to říct, nebo ne. Řekne to? Neřekne? Chvíle napětí… A pak se Jirka zhluboka nadechne a začne mluvit.
Exekuce
„Mně jenom v hlavě ještě běží jedna věc, která je důležitá pro pochopení, proč jsme to všechno nakonec ustáli. Neměl jsem původně v plánu o tom mluvit. Zkoušel jsem podnikat při práci a úplně mi to nešlo. Stálo mě to spoustu peněz. Péťa mi pomohla to všechno zvládnout, což utužilo náš vztah. Když nad tím zpětně přemýšlím, asi i připravilo půdu pro zvládání věcí, které nás v životě čekaly a možná ještě čekají,“ vysvětluje hned zpočátku Jirka.
Jirka se totiž ještě před svatbou ocitl v exekuci. Petra studovala, on chodil do práce. Jeho výdělek exekuce pokryl a zbylo jim i na jídlo. Ale už ne na naftu, aby mohl jezdit do práce. A tak Petra chodila na brigády a naftu platila.
„Dávala mi všechny svoje peníze. Trvalo nám to asi dva a půl roku, kdy já jsem měl tři sta korun na jídlo na týden. Až asi tři čtvrtě roku před svatbou se nám to povedlo všechno zaplatit. Ještě před pěti lety jsem se v noci budil hrůzou, kdo mi kdy zavolá, že dlužím někde někomu... Bylo to strašný.“
Exekuce a vůbec problémy s penězi dokážou lidi
a vztah dramaticky změnit. Petra má můj obdiv. Ne každá by pro svého partnera dřela na brigádě a nemohla si přiměřeně svému věku užívat. Po celou dobu Jirkova vyprávění sedí Petra vedle něj. On má ruce složené na prsou, ona je má volně v klíně. Nedívá se na něj, ale před sebe. Mlčí, sedí tiše a ani mimikou neprojeví, co se jí honí hlavou.
„Všechno jsem Petře říkal. Neměli jsme žádné tajemství.
Ne. Péťa má přístupy k účtům i teď, aby viděla, jak na tom jsme.“
„Nebyla chvíle, kdy bych si řekla, že to vzdám. Mně se na Jirkovi líbí, že si jde za svým, tvrdě za svým. I když to nepřijímám jednoduše. Dokáže totiž dělat náhlý změny, ale nakonec si s nimi poradí. Díky tomu, jak pracuje, se dostal na takovou úroveň, kde je. To by jiný člověk nezvládl,“ popisuje
Petra.
„Petra to řekla hodně hezky, ale ty změny nesnáší.“
Petra se směje. „Jak říkám, nebyli bychom tak daleko, kdyby fungoval jako já. Kdy já bych se bála udělat nějaký krok, protože mi za tím běží spousta strachů. Kdežto Jirka to tak nemá a jde do všeho po hlavě a...“
Jirka skočí Petře do řeči: „Občas to bolí, i finančně.“
Petra: „Bolí, ale já si stojím za tím, že jsme na velmi dobré úrovni, kde bychom nebyli, kdyby nedělal tahle rozhodnutí. A ještě jsem chtěla doplnit… Mně se moc líbí, že je laskavý, projevuje mi denně lásku, vnímám to. A to je pro mě láska.“
