Pocta slavným motocyklům a skútrům z jihu Čech str. 20–23
Strakonice
Skleněný svět modeláře Emanuela Hody str. 24–27
Plástovice
Vyšňořená Zbudovská Blata str. 32–35
Barokní perla ukrytá mezi kopci str. 36–39
Blansek
Hrad rádce krále Přemysla Otakara II. str. 46–49
Viničné Šumice
Kanóny z časů Napoleona str. 50–53
Lomnice
Veselí nad Moravou
Kraj vzácných orchidejí a zapomenutých durancií str. 54–57
Uhry
Křížová cesta zrozená ve výhni str. 72–75
Karlovy Vary
Barokní perla v srdci lázeňského města str. 90–95
Turnov
Biograf vonící benzínem str. 108–111
Židlochovice
Ostrov pokladů pod Akátovou věží str. 58–61
Brno
Protiatomový kryt Denis str. 62–67
Dobronín
Lesní sklo od Františků str. 76–79
Mariánské Lázně
V lázeňském městě po stopách mistrů slova str. 96–99
Rousínov
Ranní rosa v Lužických horách str. 112–117
Náměšť nad Oslavou
Oblíbené místo učitele národů i Antonia Salieriho str. 80–83
Broumov
Kraj víry pevné jako kámen str. 100–103
Smržovka
Vzpomínka na knoflíkovou horečku str. 118–121
Kořenec
Vesnička s mlýnem bez perutí str. 68–71
Medlov
Výletní místo filmových hvězd první republiky str. 84–89
Česká Skalice
Putování po březích Východočeského moře str. 104–107
Bruntál
Sídlo velmistrů řádu německých rytířů str. 122–125
Obsah
KARLOVARSKÝ KRAJ
PLZEŇSKÝ KRAJ
ÚSTECKÝ KRAJ
LIBERECKÝ KRAJ
PRAHA
STŘEDOČESKÝ KRAJ
KRÁLOVÉHRADECKÝ KRAJ
PARDUBICKÝ KRAJ
KRAJ VYSOČINA
JIHOČESKÝ KRAJ
MORAVSKOSLEZSKÝ KRAJ
OLOMOUCKÝ KRAJ
ZLÍNSKÝ KRAJ
JIHOMORAVSKÝ KRAJ
Janovice u Rýmařova
Šípková Růženka rodiny Harrachů str. 126–129
Přerov
Zelená oáza místo bažin str. 138–141
Domažlice
Radíkov
Pevnost, o kterou se nikdy nebojovalo str. 130–133
Olomouc
Ptačí ráj na okraji hanácké metropole str. 134–137
Olomouc
Znovuzrozený strážce víry str. 142–145
Choceň
Město v parku a park ve městě str. 146–149
Dlouhá Ves
Rabštejn nad Střelou Čertovské nástroje bratrů Konradyových str. 150–153
Domov pánů de Longa Villa str. 154–157
Nejmenší historické městečko u nás str. 158–161
Nýřany
Přírodní ráj pod dálničním náspem str. 162–165
Český Bílý dům str. 178–183
Újezd nade Mží
Strážní hrad s tajnou chodbou str. 166–169
Jeruzalém na Labi
Kolín
str. 184–189
Žleby
Perla romantické architektury nad říčkou
Doubravou str. 200–205
Chomutov
Domov plazů z celého světa str. 220–223
Libodřice
Vybroušený kubistický klenot str. 206–211
Chomutov
Po kolejích proti proudu času str. 224–229
Praha
Hradčanský domov Petra Parléře i T. G. Masaryka str. 170–173
Pevnost nad Vltavou s tajemnými chodbami str. 174–177
Nové Strašecí
Keltské poklady v srdci Čech str. 190–193
Nádherné sídlo baronky Nádherné str. 194–199
Davle
Za legendárními plavci na soutoku Vltavy se Sázavou str. 212–215
Kroměříž
Strážci olomouckých biskupů a arcibiskupů str. 230–233
Neustupov
Zapomenutý klenot českého venkova str. 216–219
Soláň
Tajemný Valašský Olymp str. 234–237
Praha
Kačina
Vrchotovy Janovice
Vánoční magie na Hané
Příkazy
Adventní čas se v dobách našich předků nesl především v duchu ztišení, odříkání a radostného očekávání příchodu Ježíše Krista. Během čtyř týdnů před Vánoci se nesměly konat svatby ani zábavy a lidé měli v klidu rozjímat. Přísný půst se dodržoval i během Štědrého dne, ke kterému se navíc vázala celá řada zvyků a nepsaných pravidel. Mnohé postupně upadly v zapomnění, ale některé se zachovaly dodnes. Jejich společným jmenovatelem byla rodina, její pospolitost a přání dobrého roku, který měl přijít.
Nejinak tomu bylo i na Hané, v tradiční zemědělské oblasti Moravy. Adventní období začínalo kolem svátku svatého Ondřeje, tedy 30. listopadu, dokdy měli hospodáři dokončit všechny práce na polích a zahradách, jinak by jim prý hrozilo, že by je v dalším roce stihla špatná úroda. Do svátku Lucie, tedy do 13. prosince, pak měli stihnout opravit nástroje a nářadí a mít napletená povřísla, provazy z obilných stébel používané ke svazování snopů.
Do dnešních dní se dochovaly zvyky krájení jablek a pouštění lodiček. FOTO: PAVEL HORKÝ
Důležitých dnů bylo v tomto období několik. Kromě svatého Ondřeje měli v kalendáři místo svatá Barbora, dodnes nám známý svatý Mikuláš či týden po něm již zmíněná svatá Lucie, která noci upije, ale dne nepřidá. Právě o jejím svátku domy obcházely ženy v bílých pláštích a s pomoučněným obličejem, klepaly na okna a uvnitř pak kontrolovaly, zda hospodyně v den věnovaný této patronce švadlen a přadlen dodržují zvyk, že se tyto činnosti neprovozují. A samozřejmě se podívaly, jestli mají dost uklizeno. Pokud tomu tak nebylo, všechno rozházely a pomazaly moukou a popelem.
Ukončení venkovních prací na začátku adventu ale neznamenalo, že by nebylo co dělat, protože se muselo zpracovávat to, co se sklidilo. Ženy spřádaly konopí a len, který se v kraji pěstoval, dralo se peří a k němu patřilo i vyprávění příběhů a pohádek. Toto období mělo totiž vždy svou magickou atmosféru. A kdy jindy by se mělo zkoušet nahlédnout do budoucnosti než právě v čase nejdelších nocí v roce?
Hospodáře samozřejmě hlavně zajímalo, jaká bude napřesrok úroda a také počasí, které ji ovlivní. Odpověď jim měly dát cibule. Vzalo se 12 plátků – každý představoval jeden měsíc – na které se nasypala sůl a počkalo se, ideálně několik dní. Pokud pak byl plátek cibule suchý, znamenalo to, že bude daný měsíc bez srážek, mokrý naopak věštil déšť. Dívky chtěly pro změnu vědět, jestli je čekají vdavky. Zda v nadcházejícím roce skončí pod čepcem, se podle tradice dalo zjistit například boucháním na kurník na Štědrý den ráno. Pokud se ozval kohout, ženich byl na dohled, když slepice,
svatba se neblížila. Na stejnou otázku ale mohla odpovědět i dřevěná polínka. Děvče se pro ně vydalo k sousedovi, kde mu jich z hromady plnou náruč odcizilo, a doma je spočítalo. Bylo-li jejich množství sudé, do roka z něj byla mladá paní. Odkud nastávající přijde, respektive kam se za ním nastěhuje, pomáhal určit pro změnu bez
běžnou činností bylo krmení domácích zvířat od psa až po koně. V domě samotném se ráno nezatápělo, kamna se jen pořádně vymetla, uklízelo se a na řadu přišla i výzdoba. Ta byla ovšem mnohem skromnější než dnes. Na stromečky se věšela sušená jablka, oříšky nebo slaměné ozdoby a do okna se dával malý bet-
rostoucí na zahradě. Stačilo s ním zatřást a pronést: „Třesu, třesu bez, ozvi se mi pes, kde můj milej dnes!“ A ze směru, odkud se vzápětí ozvalo psí štěkání, mohla slečna vyhlížet ženicha.
Tyto rituály takřka zmizely v propadlišti dějin, ale například jablíčka se rozkrajují dodnes. Vytvoří-li jádřinec hvězdičku, slibuje šťastnou událost. A možná i vy si doma pouštíte po vodě lodičky z ořechové skořápky s malou svíčkou. Dříve platilo, že ten, komu doplula nejdále, se dostal do světa. Když někomu zhasla, bylo to znamení blížící se tragédie nebo neštěstí.
Štědrý den býval v chalupách výjimečný i proto, že se nepracovalo. Jedinou
lém. Středobodem slavnostních chvil byl ovšem sváteční stůl, jehož příprava byla vlastně jedinou prací hospodyně. Vydrhla ho a pokryla slámou, která se podle pověry měla proměnit ve zlato, protože byla kouzelná. Na ní se prostřel bílý ubrus a postupně se přinášelo vše, co v rodině považovali za největší dary.
Čestné místo měl chléb, k němu pak přibyly všechny pochutiny a nerosty, jež držely člověka při životě a pomáhaly mu ke zdraví. Důležitá byla sůl, dokonce se sypala na hromádky k místům, kde jednotliví členové domácnosti při večeři seděli. Kromě ní byste na tabuli našli i ovoce, hlavně jablka, cibuli a česnek, ořechy,
Vánoční stromeček býval ozdoben slámou, ovocem či ořechy. FOTO: PAVEL HORKÝ
Příkazy
máslo, med nebo pytlíčky se třemi druhy obilí. Pod stolem pak měl své místo koš s tím, co se urodilo na zahradě. Bývalo v něm zelí, zelenina nebo brambory.
Nohy stolu byly ovázány řetězem s velkým zámkem. Ten symbolizoval přání, aby celý další rok držela rodina pospolu, nikomu se nic zlého nestalo, dobytek byl v pořádku a grunt nepostihlo žádné neštěstí. Na místech, kde měli při večeři sedět starší členové domácnosti, byly na zemi položené placaté kameny. Tradovalo se totiž, že když si na takový stoupnou bosýma nohama, nebudou je celý další rok bolet.
Štědrý den se také nesl ve znamení půstu. Jen namísto dnes slibovaného „zlatého prasátka“ bděla nad jeho dodržováním Šperechta. Matky strašily děti, že pokud by někde něco sluply, přijde a rozpáře jim břicho, aby ho měly prázdné na večer. Ten začínal ve chvíli, kdy vyšla první hvězda. Pomyslné žezlo doma převzal hospodář, který zapálil svíčku na stole a teprve od ní se rozdělal oheň
v kamnech, na nichž se ohřívalo jídlo připravené den předem. Ke štědrovečerní tabuli pak usedli všichni v domě, včetně pacholků a děveček, a mohlo se jíst. Hodování tradičně zahajovaly sladké oplatky s medem. Pokračovalo se hrachovou nebo rybí polévkou a hlavním chodem býval zapečený nákyp s houbami, takzvaný kuba. Nechyběly ani různé kaše, třeba jáhlová či švestková, a jako zákusek se nabízelo sušené ovoce nebo ořechy.
Záleželo také na tom, jaká byla ten rok úroda a co se hospodyním podařilo sehnat. Na stole ale nesměl chybět štěpánský koláč, což byla v podstatě velká vánočka spletená do kruhu, která byla zároveň výslužkou pro pacholky. Ti totiž na Štěpána končili roční službu a do Nového roku dostávali volno. Po něm měly do Tří králů takový týden svobody pro změnu děvečky. Během večeře se nesmělo od tabule odcházet. Pak se rozdávaly dárky, veskrze hlavně praktické, třeba kabát nebo nové boty. A následně všichni vyrazili na půlnoční mši.
Adventní období trvalo do Tří králů. Po tomto svátku se grunt mohl pomalu chystat na masopust, který ohlašoval příchod jara. Počátku dalšího koloběhu polních prací, na jehož konci, jak všichni doufali, se celá rodina opět sejde u štědrovečerního stolu.
najdete v někdejším gruntu rodiny Kameníčkových. FOTO: PAVEL HORKÝ
Za tradičními zvyky se dnes můžete vypravit do řady muzeí či skanzenů. Ty hanácké prezentuje kupříkladu Hanácké muzeum v přírodě v Příkazích kousek od Olomouce. Obrazně vás přenese do doby, kdy předvánoční čas býval opravdu dobou rozjímání a největší cenu měly rodina a zdraví. Třeba v něm najdete inspiraci pro vlastní nejkrásnější svátky v roce.
ZAJÍMAVOSTI Z OKOLÍ
Litovelské Pomoraví
Řeka Morava tvoří mezi Litovlí a Olomoucí labyrint koryt a říčních ramen, unikátní
Popisovanou oblast najdete na turistické mapě SHOCart č. 461 Olomoucko nebo v mobilní aplikaci PhoneMaps.
vnitřní deltu řeky, která vznikla díky krasovému podloží. Podobnou byste našli snad jen v Africe na řece Niger. Území se pyšní bohatstvím v podobě vodních rostlin i koloniemi ptáků. Poznávat jej můžete prostřednictvím řady cyklostezek a tras pro pěší. Přirozenou branou do tohoto lužního světa je Horka nad Moravou, kde najdete Dům přírody Litovelského Pomoraví či galerii v přírodě, která přibližuje tuto specifickou krajinu s mnoha stále ještě neprobádanými zákoutími.
Fort Křelov
Olomouc bývala po dlouhá léta pevnostním městem. Původní středověké hradby vystřídaly v éře baroka pětiúhelníkové bastiony a celý systém byl v průběhu 19. století doplněn řadou předsunutých pevnůstek, jejichž úkolem bylo udržet nepřítele co nejdále od zástavby. Stavěly se v předpokládaných směrech útoku, čtveřice vznikla například západně a jihozápadně od hanácké metropole. Polygonální permanentní Fort Křelov XVII. byl vybudován v letech 1851 až 1854. Sloužil coby postavení těžkých děl, ubikace a sklady pro případ obležení. Dnes v něm můžete v sezóně navštívit expozice věnující se historii areálu a militariím. Spolu s průvodcem pak máte v rámci prohlídky šanci prozkoumat rovněž místní kasematy.
Příkazy
Nová křížová cesta z kamene a skla
Trhové Sviny
Kalvárie neboli křížové cesty patří nejen do české krajiny už po staletí. Jsou, dalo by se říci, místem pro meditaci či modlitbu. Jednotlivá zastavení někdy tvoří sochy, jindy třeba obrazy znázorňující poslední den života Ježíše Krista včetně ukřižování. Biblický příběh utrpení, oběti i naděje poskytuje křesťanům příležitost prožívat zbožnost, ale také přemýšlet o životě a hledat inspiraci. Cesty lemované vyobrazením jednotlivých etap Kristova příběhu lidé na vesnicích i ve městech opečovávají, leckde je dokonce obnovují. V Trhových Svinech na Českobudějovicku se ovšem rozhodli vytvořit si zcela novou.
K tomuto dnes neobvyklému kroku je přivedla zřejmě sama prastará cesta vedoucí z města ke kostelu Nejsvětější Trojice, po níž po staletí chodívali poutníci, aby se v jedinečném barokním chrámu vyzpo
na vrch dělá společnost 14 žulových desek o rozměrech 250 × 80 centimetrů s nepravidelně olamovanými okraji, do nichž jsou vloženy jedinečné mozaikové obrazy vytvořené z tisíců drobných, zhruba centimetrových barevných kostiček z muránského smaltovaného skla z Itálie.
ní. Od Velikonoc roku 2025 jim při výšlapu
Poutní trasa vede z Trhových Svinů po staletí, od roku 2025 je nově i cestou křížovou. FOTO: MIRKA BEZROUKOVÁ
Novinku vytvořili manželé Jan a Pavla Michalikovi ve spolupráci s kamenosochařem a kameníkem Janem Křížem a jeho týmem. Vše začalo debatou o vhodném materiálu. Nakonec byla zvolena proslulá mrákotínská žula, z níž byl vytvořen například i obelisk na nádvoří Pražského hradu. Rozhodlo i její mírně okrové zbarvení, které dokonale ladí s okolní otevřenou krajinou. Cesta využívá stínu starých jabloní a dalších původních stromů, v němž je možné vnímat vůni dozrávajícího obilí a neobyčejně bohaté kolekce lučního kvítí. Lidé rádi usednou na lavičky a stejně jako generace před nimi tu odpočívají, zamýšlejí se nad vyobrazeními a zastavují se i u několika původních kamenných božích muk, jež tu zanechali dávní mistři kameníci. To vše působí velmi harmonicky a poutníka naladí na zážitek, jenž ho čeká před chrámem Nejsvětější Trojice.
Jan Michalik má jako sochař a restaurátor bohaté zkušenosti z mnohaletého působení v sousedním Rakousku, kam před lety emigroval a kde posléze studoval. Pracoval mimo jiné na velmi prestižních projektech ve vídeňské Albertině, na Horním Belvederu, na památkách ve Vídni nebo v Linci. V Česku už od roku 2019 pracuje spolu s manželkou Pavlou, která se předtím věnovala například obnově exponátů Jihočeského muzea. Šlo například o náby-
tek, polychromované sochy, repliky historických předmětů, odlitek sochy svatého Floriána a také třeba o staré houpací koně.
S opracováním kamene si poradil Jan Kříž se svými kolegy. Sám je už v pořadí třetím zástupcem rodu kamenických mistrů. Jeho děda se podílel na obnově Národního divadla, s otcem pracovali mimo
sice k dispozici modernější pneumatické s nástavci, velká dřina a nutnost porozumět si s kamenem, který prý má podobně jako dřevo také patrná léta, je to ovšem dodnes. Po vytvoření a schválení výtvarných návrhů autoři kontaktovali rodinnou sklářskou dílnu nedaleko italských Benátek. Pavla s úsměvem vzpomíná, jak bylo tře-
Trhové Sviny
Sklo bylo nutné nalámat a nařezat na malé kousky.
jiné v Českém Krumlově na znovuzrození komplexu klášterů nebo na neobyčejně rozsáhlé a náročné rekonstrukci rokokového letohrádku Bellarie v zahradě tamního zámku, po níž přišla na řadu fasáda českobudějovické katedrály.
Pořádným soustem byly jistě i manipulace s deskami z lámané žuly a jejich následné usazování do patek podél historické cesty. Nešlo o to, vytvořit stejné leštěné pomníky, ale naopak o to, umožnit kameni přirozené zvlnění v pomyslném dialogu s okolní krajinou. Hrubého povrchu dosáhla parta z dílny takzvaným pemrlováním, což je prastará technika. Speciálním kladivem, kterému se říká pemrlice, se tisíci údery dosahovalo kýženého vzhledu. Dnes už jsou
ba vyčkat na konec léta, během kterého v tamním kraji vládne pomalejší tempo života i práce, než byli manželé pozváni na návštěvu a jednání. To bylo prý velmi odborné, ale i lidsky jedinečné. Michalikovi vybrali odstíny, jež pro svou další práci potřebovali. Šlo o takzvané koláče nebo talíře, tedy přibližně třiceticentimetrová kola. Z nich už pak ve svém ateliéru sami řezali, lámali a upravovali jednotlivé kostičky a jejich tvary tak, aby bylo možné dosáhnout plastického, se světlem hrajícího výsledku, který by zachytil i dojem a atmosféru dění, jež mozaikové obrazy vyprávějí.
Nešlo zdaleka jen o mechanické skládání, neustále bylo nutné ověřovat i emocionální a uměleckou stránku působení na
FOTO: ARCHIV JANA A PAVLY MICHALIKOVÝCH
KONTAKTY
Kulturní a informační centrum Žižkovo náměstí 40 374 01 Trhové Sviny tel. 734 793 434 kic@tsviny.cz www.tsviny.cz
člověka, který bude u obrazu stát a rozjímat. Každý výjev o rozměrech přibližně 60 × 40 centimetrů je složen ze zhruba 2 000 částeček. Ty se nejdřív skládaly na detailně rozkreslený plán na pauzovacím papíru a pak se v dílně Křížových vkládaly do lepicí hmoty, kde měly zatvrdnout, a posléze se připravovaly pro místo určení. To byl při zimním a předjarním počasí trochu oříšek. Trhosvinenský duchovní Andrej Šabo totiž vyslovil přání, aby dílo mohlo být posvěceno a veřejnosti předáno o Velikonocích. Křížová cesta, která je výsledkem nejen snažení tvůrců, ale také spolupráce a podpory města, církve i veřejnosti, je rovněž kulturním a duchovním odkazem předaným dalším generacím. A nejde o nějakou pseudokopii děl, která vznikala v předchozích staletích. Nese otisk naší doby – byly tu využity výtvarné prostředky, které spojují respekt k minulosti s výrazem ryze dnešním, uvolněnějším, který zasahuje současné lidi. To se povedlo tak, že zastavení působí, jako by tu byla odjakživa. A zcela nenápadně je tady umístěn i QR kód, takže i mladí mohou získat způsobem sobě blízkým povědomí o příběhu, který představují. Křížová cesta spojující Trhové Sviny s barokním klenotem – kostelem Nejsvětější Trojice – nabízí jedinečné prožitky věřícím i těm, kteří touží po vlastní spirituální pouti, meditaci, rozhovoru v sobě. Je lákadlem pro turisty i milovníky umění. Každý si tu může hledat a nacházet to své. Jan Michalik trochu s údivem poukazuje na klenutí
Tým tvůrců je na své dílo náležitě pyšný. FOTO: ARCHIV JANA A PAVLY MICHALIKOVÝCH
osudu. Chodíval tudy kdysi s maminkou a po desetiletích ve stejných místech nyní s pokorou a láskou zanechává své stopy. Zážitek vrcholí na konci cesty v kostele Nejsvětější Trojice, jenž udivuje barokní architekturou se třemi oltáři, trojicí štítů, věžiček a trojúhelníkovými okny. Nejméně od 16. století do něj přicházely davy poutníků. Ty časy připomíná také obraz přímo v chrámu obklopeném ambity. Po letech chátrání se nyní areálu zase věnuje větší péče a postupuje jeho obnova. Příchozí se odedávna zastavují i u vedlejší kapličky s pramenem, jehož voda prý prospívá především očím. Nedaleko stávaly ještě lázničky, které provozovalo město. Pozoruhodná je rovněž okolní příroda plná stále vzácnějších lučních rostlin a motýlů. Turisté zatím do této části jižních Čech nepřicházejí tak často jako třeba na sousední Třeboňsko, ale když už sem cestu objeví, rádi se vracejí. Mnoho lidí tu pociťuje zvláštní klid, harmonii, přitažlivost a vlídnost krajiny. Někdy se to vysvětluje tím, že v těchto místech bývala už dávná pohanská božiště, dochovaly se zde stopy slovanských Doudlebů. Jde o oblast promodlenou už od časů rozvoje křesťanství. Někdy se zmiňují i zvláštní energie vyplývající z místních geologických podmínek. Každopádně vás tu čeká zvláštní kouzlo, mimořádná přitažlivost i půvab.
ZAJÍMAVOSTI Z OKOLÍ
Město Trhové Sviny
Odedávna tudy vedly cesty z Rakous do českého vnitrozemí, což této oblasti přinášelo prosperitu a rozmach řemesel. Dařilo se tu zejména soukeníkům, obuvníkům a knoflíkářům. Velmi slavné bývaly zdejší dobytčí trhy, což dodnes odráží i název města. Při jeho návštěvě vás dozajista zaujme šestiboká kašna i honosná radnice a měšťanské domy s loubím. Silnou duchovní tradici připomíná skvostný chrám Nanebevzetí Panny Marie ze 13. století se stále čitelnými stopami
Popisovanou oblast najdete na turistické mapě SHOCart č. 441 Třeboňsko, Horní Lužnice nebo v mobilní aplikaci PhoneMaps.
rožmberské pětilisté růže. K zajímavostem patří i svatostánek velmi mladý – Sbor církve československé husitské zde byl vystavěn v roce 1936. Unikátní jsou na konci města okrouhlé milníky určující směr pro dávné formany a další cestující. Mnoho hostů i ze zahraničí sem také přijíždí na festival dechových hudeb Karla Valdaufa, zdejšího rodáka.
Naučná stezka Trhosvinensko
zbožné i hříšné
Městské infocentrum je velmi dobře zásobeno řadou prospektů i tipů pro výletníky. Jedinečné jsou vedle elektronických informací také tištěné publikace z pera známého spisovatele Jana Štiftera. Jedna z nich patří
ke stezce Trhové Sviny zbožné i hříšné, která nabízí netradiční pohled na zdejší život. Pokud jde o chování lidí, bývalo prý takřka stejné jako dnes, jen se vše odehrávalo v jiných kulisách. Trasa ukazuje například místa, kde lapkové ukradli celý vůz s vínem i koňmi, ale i ta, kde se praktikovalo právo útrpné. Připomíná také, jak se řešily důsledky smilstva, zvláště tragické pro mladá svobodná děvčata. Zmiňuje rovněž případy domácího násilí, kdy navenek spořádaný měšťan dlouho hladem a zimou trýznil a před světem skrýval svou manželku, nebo vypráví o praktikách handlířů, kteří se snažili připravit na prodej koně a dobytek tak, aby vypadal aspoň nakrátko mladě a čiperně.
Trhové Sviny
2 Pocta slavným motocyklům a skútrům z jihu Čech
Strakonice
Město na soutoku Otavy a Volyňky je neodmyslitelně spjato zejména s čertovskými nástroji, tedy s dudami. Stejně pevně k němu ale patří motocykly, které ve 20. století dobývaly svět. Ve fabrice s až šesti tisíci zaměstnanci, kde vyhlášené „čézety“ vznikaly, pracovaly celé rodiny z města i okolí. Slavnou velkovýrobu sice odnesl čas, ale zdá se, že doklady o věhlasu někdejšího technického umu se ze Strakonic neztratí. Stará se o to parta kamarádů, členů místního Veteran Car Clubu, kteří si od radnice pronajali část bývalé přádelny a vybudovali takzvané Moto Depo Čezeta. Parkuje v něm na 120 strojů, pánové jej ovšem míní dál rozšiřovat. Roste totiž i počet majitelů motorek, kteří by v jejich expozici rádi zaparkovali své poklady. Zakladatelé chtěli původně prostor zaplnit mašinami různých značek, nicméně nakonec se rozhodli zaměřit pouze na stroje místní produkce. Vysta-
To, že mnoho motorek čekalo na znovuzrození i po stodolách, připomíná i stylizovaná část expozice. FOTO: MIRKA BEZROUKOVÁ
vili tu silniční i sportovní, ale také oblíbený skútr, na němž v šedesátých letech za řidičem zpravidla bokem sedávaly krásky v kolových sukních a se šátky nebo stuhami ve vlajících vlasech.
Značka ČZ vznikla v roce 1919 pod názvem Česká zbrojovka. Po válce se v továrně pustili do výroby jízdních kol, posléze s přídavným motorkem. A pak přišly na řadu motocykly. Od počátků se cenilo jejich technické řešení, spolehlivost v nejrůznějších terénech, jednoduchá údržba i cena. Exportovaly se do zhruba 120 zemí. Existovala spousta modelů, takže návštěvníci Moto Depa se mají opravdu čím kochat. A dělají to rádi a docela emotivně, jak říká jeho spoluzakladatel Pavel Brož. Mnoho lidí prý přijde a nadšeně hlásí, že některý ze strojů měli doma nebo je na něm třeba dědeček vozil na ryby. Strakonické motorky byly určeny hlavně pro každodenní využití. V týdnu se na nich jezdilo do práce, v neděli na výlet. Ale slávu si vydobyly i stroje sportovní, které bodovaly v nejvyšších světových soutěžích. Na to vzpomíná i bývalý zaměstnanec ČZ a nyní restaurátor některých kousků Josef Janeček. Dobře pamatuje, jak v šedesátých letech, kdy se konala velká mezinárodní klání pod názvem Šestidenní, získávali reprezentanti tohoto podniku mnoho vavřínů. A byli to i pracovníci firmy, takže je kolegové sledovali, povzbuzovali či kritizovali i s celými rodinami. Všichni měli radost, když se jejich motocyklům dařilo, a byli hrdí na „svou“ značku.
Mezi nejslavnější československé reprezentanty, kteří sedlali motocykly ČZ, patřili Jaroslav Falta, Stanislav Malina, Jaroslav
Pudil nebo Bohumil Staša. Na zdejších strojích ovšem startovali i zahraniční borci, a to nejen na motokrosových závodech, ale také při rychlostních silničních a dalších.
Fabrika ale nebyla jen montovnou. Zdejší konstruktéři a vývojáři tvořili – tehdy ještě bez počítačů – u rýsovacích prken s tužkou, pauzákem, křivítkem a prvními kalku-
dlouhých peripetiích se vrátil zpátky do Strakonic přímo do expozice, do níž ho koupili členové Veteran Car Clubu. V Moto Depu ale najdete i různé další rarity. Mezi ně patří také stroj, který vozil newyorské hasiče.
Některé exponáty, včetně závodních, se lesknou jako nové, u jiných naopak jistě
Strakonice
Slávu strakonické fabriky dodnes udržují velmi oblíbené skútry v mnoha variantách barev i vybavení. FOTO: ARCHIV PAVLA BROŽE
lačkami na kličku nějaký čas stroje, které patřily mezi světovou špičku. Bývali jsme koneckonců strojírenskou velmocí. Tyto časy připomíná v expozici instalace tehdejší projekční kanceláře.
Tisíce strojů odjely do zapomnění, některé si ale i ve stodolách počkaly na chvíli, kdy se stanou ceněnými veterány a zaslouží si renovaci. Každý z motocyklů má svůj příběh. Například jeden vyrobený v roce 1974 byl exportován do USA a po
oceníte téměř nálezový stav, který je dokladem jejich často náročných životních poutí. I proto se návštěvníkům líbí také část představující stodolu, v níž mnohé mašiny přečkaly v ne úplně příhodných podmínkách klidně desítky let. Okouzlují i sady helem a dalšího vybavení motorkářů. Velkou kapitolou a podívanou je potom sbírka starých velocipedů a motokol. V expozici je mnoho zajímavých kusů, například motokolo ČZ od začátku
KONTAKTY
V expozici je k vidění i Velorex v úpravě, která umožňuje podívat se i do jeho útrob.
FOTO: ARCHIV PAVLA BROŽE
výroby v roce 1932 zvané Kaktus a typy, které na něj navázaly. Jsou zde i všechny modely předválečné produkce až po elegantní ČZ 500 se sajdkárou. Na druhé straně je možné si prohlédnout i motocykly z posledních let fungování továrny, kupříkladu ČZ 180 v několika verzích nebo ČZ-Cagivu se čtyřtaktním motorem ČZ 200 – 4Ti s dvoutaktem 125. Uvedené stroje jsou dokonce umístěny na stylizované montážní lince.
Na počátku 90. let, kdy továrna opět nabízela kola, se vrátila i k výrobě motokol. Všechny zajímavé exponáty vyjmenovat nezvládneme, protože se sbírka neustále doplňuje. V nedávné době do ní přibyl třeba Velorex s motorem ČZ 175, který se používal ve skútrech. Pro výstavní účely
Moto Depo Čezeta Na Dubovci 140 386 01 Strakonice tel. 776 834 901 info@cezeta-strakonice.cz www.cezeta-strakonice.cz K časům nejvyšší obliby skútrů se pastelové barvy objevovaly i na dopravních prostředcích. FOTO: ARCHIV PAVLA BROŽE
je pro názornost potažen průhlednou fólií, aby byla vidět jeho konstrukce.
Značku ovšem proslavily také skútry nabízené v řadě verzí i barev. K vidění je tu kupříkladu i rikša 505, unikátní svou zajímavou karoserií, jež ukryla jezdce v kabince tak, že na něj nepršelo, ani mu nebyla zima. Takové úpravy využívali hlavně údržbáři v podnicích a nářadí si tak vozili i topenáři, instalatéři nebo elektrikáři.
Podobné užitkové nástavby vyráběla kovodružstva, motory a části karoserií pocházely ze Strakonic, konečná montáž parádních variant pak probíhala ve skútrárně v Českých Budějovicích.
V expozici ale najdete také luxusnější, „frajerské“ mašiny. Skútry se tu vyráběly v letech 1957–1964 a dodnes jsou ikonou šedesátých let i ukázkou tehdejšího výtvarného a životního stylu. I proto po takových krasavcích touží také mladí lidé, kteří se shánějí po veteránech i replikách, renovují je a pořádají různé srazy. Trochu nevábně znějící přezdívka „Prase“, kterou si tvarem přední části tyto stroje vysloužily, je v přímém rozporu s tím, jak elegantně a půvabně tento na oblibě neztrácející klenot působí.
Obdivovat všechny zmíněné krásné kousky je možné po předchozí domluvě v působivém industriálním objektu hned vedle strakonického hradu. Na své si přijdou všichni, kdo ocení nejen stroje a jejich příběhy, ale i typickou vůni směsi benzínu a oleje, která mnohým připomíná roky mládí.
ZAJÍMAVOSTI Z OKOLÍ
Boží kameny u Kraselova Zvláštní pocity související s přírodními energiemi vyhledávají příznivci mystických jevů nedaleko Kraselova, asi 10 kilometrů západně od Strakonic. Prostoru mezi skalisky lidé po generace přičítají pozitivní působení při některých zdravotních obtížích, popisují i zážitky duchovní, mnozí ho dokonce ozna-
Popisovanou oblast najdete na turistické mapě SHOCart č. 433 Pootaví, Sušicko, Strakonicko nebo v mobilní aplikaci PhoneMaps.
čují za jedno z energeticky nejsilnějších míst u nás. K tajemným Božím kamenům se lze dostat ze silnice mezi Kraselovem a Tažovicemi, ze které doprava odbočuje polní cesta k samotám Dřetiny. Geologové ho popisují jako skalní útvar mrazový srub, kdy se žula klimatickým působením rozpadá na hranaté bloky.
Muzeum psacích strojů Kraselov
Na 300 psacích strojů vyrobených v USA, Německu, Anglii, Francii, Itálii, ale i v Československu od roku 1891 představuje jedinečné muzeum v Kraselově, 10 kilometrů od Strakonic. Návštěvníky možná překvapí zjištění, že existovaly speciální verze vojenské, dět-
ské, slepecké, těsnopisecké a jiné. Mezi vystavenými kousky nechybí ani Hermes Baby, na němž v roce 1941 napsal Zdeněk Jirotka legendární román Saturnin. Model Perkeo zase zapůjčil majitel i průvodce zdejší sbírky Štěpán Kučera pro natáčení dokumentu České televize Něžný Hrabal. Právě na takovém tvořil tento slavný spisovatel v mládí svá jedinečná díla. V expozici si můžete k některým klávesnicím také sednout a vyzkoušet si, jak se na nich píše a jak zní klapot starých půvabných předchůdců dnešních počítačů. Lze si tu pořídit i originální selfíčko. Muzeum otevírá dveře po předchozí domluvě v pátek a v neděli od začátku června do konce září. Máte ale šanci dohodnout si i jiný termín.
Strakonice
3 Skleněný svět modeláře
Emanuela Hody
Strakonice
Emanuel Hoda ze Strakonic našel svůj svět ve skleněných lahvích. Když začal skládat první model, netušil, že o několik desetiletí později bude jeho sbírka čítat přes 1 200 miniatur a některé kousky z ní se podívají až do Vatikánu. Zatímco mnozí jeho kamarádi trávili volné chvíle před televizí nebo u počítače, on se ponořil do tichého světa milimetrových dílků dřeva, lepidla a trpělivosti. A každý model, který se zrodil pod jeho rukama, vyprávěl nový příběh.
Emanuelova cesta k tomuto netradičnímu koníčku začala, pro mnohé překvapivě, v armádě. Jako mladý voják se věnoval stavbě modelů letadel, které sloužily k výcviku pilotů. Tehdy ho zaujala technická preciznost i krása miniatur. Ale po návratu do civilu se pustil do tvorby mnohem titěrnější. Před více než třiceti lety seděl s partou kamarádů v hospodě, kde se dostali k vášnivé debatě o tom, jak mohl někdo vsunout vývrtku do lahve a zašroubovat ji zevnitř do zátky. Zatímco se ostatní dohadovali, on jen tiše přemýšlel. Neuplynulo ani pár dní a dokázal totéž. Metr piva, který mu přislíbili jako odměnu, sice nikdy nedostal, ale zato našel nový koníček.
Zpočátku tvořil jedno duché dárky pro přátele. Do lahví nasoukal další vývrtky, pak krávu, loď ku nebo kytaru. Ale jak zájem o jeho díla stoupal, přibývaly výzvy. Kamarád, který miloval vlaky, dostal model lokomotivy. Další, chovatel holubů, objevil v nádobě svůj holubník. Pro hodináře vznikl miniaturní ciferník, pro zemědělce selská jizba. Prostě každý našel ve skle uloženou část vlastního života.
Ve sklepní dílně ukryté v suterénu domu tráví Emanuel hodiny pečlivou přípravou. Pracuje převážně se dřevem – dubovým, lipovým či bukovým – a se sadou nástrojů, které si sám upravil. Práce na každém modelu začíná nákresem, rozměry a výpočtem. Některé dílky jsou milimetrové, jiné o poznání větší. Všechny ale musí projít hrdlem, které často nemá v průměru ani 2 centimetry. Aby se dostaly dovnitř, je nutné je rozložit na jednotlivé části, jež pak autor lepí, barví, ohýbá, a nakonec přes úzký otvor skládá zpátky dohromady jako trojrozměrné puzzle.
To, co pro většinu lidí zůstává nepochopitelnou záhadou, je pro něj takřka běžnou
Do láhve se vešla i kapela Beatles. FOTO: EMANUEL HODA
Tradiční vánoční scéna. FOTO: EMANUEL HODA
činností. Vytváří modely s takovou přesností a nápaditostí, že se nad nimi každý musí pozastavit a žasnout. V jedné lahvi se odehrává šachová partie, v další boxerský zápas. Jinde stojí čtyři hudebníci na pódiu s nástroji v rukou. Právě tímto dílem vzdává
Emanuel hold The Beatles – skupině, kterou vždy miloval.
níkům v písecké Sladovně nebo v Podřipském muzeu v Roudnici nad Labem. Během pandemie pak vytvořil unikátní „covidovou scénu“ – figurky lékařů v ochranných oblecích, čekárnu a pacienta s rouškou. Tento model věnoval jako poděkování místní nemocnici za péči, kterou mu sami zdravotníci poskytli. Jeho nejnovějším pro-
Strakonice
Emanuel Hoda při práci. FOTO: VÁCLAVA KOSTOHRYZOVÁ
Model Beatles se mu do pětilitrového demižonu podařilo vměstnat až na čtvrtý pokus. Postavičky s typickými účesy, kytary i bicí – vše muselo sedět do posledního detailu. Tento kousek je jeden z Emanuelových nejpracnějších a zároveň nejoblíbenějších. Nejsou to však jen ikony popkultury, které vkládá do lahví. Inspiraci čerpá z každodenního života, vzpomínek i vyprávění lidí ve svém okolí. Proto se v jeho sbírce objevují i miniaturní motocykly legendární strakonické ČZ, kde v mládí pracoval jako projektant. Motorky, které kdysi pomáhal navrhovat, dnes ztvárňuje v měřítku 1 : 100 s láskou k místu, kde prožil většinu života. Emanuel Hoda svou tvorbu představil například na výstavě v Muzeu Vysočiny v Jihlavě, kde mohli lidé obdivovat kolem 200 modelů. Svá dílka ukázal i návštěv-
jektem je ztvárnění šumavské Há jenky na Knížecích Pláních. Čas od času se Emanuelova tvor ba ocitne ve světle reflektorů. Největ šího uznání se mu dostalo v roce 2024, kdy byl jeho betlém na motivy díla Josefa Lady vybrán Svatým stolcem ve Vatikánu
Dárek pro fanoušky Karla Gotta. FOTO: VÁCLAVA KOSTOHRYZOVÁ
KONTAKTY
Emanuel Hoda
Tovární 151
386 01 Strakonice tel. 604 677 137
mezi stovku nejlepších z celého světa. Mezi vystavenými modely ze všech kontinentů zaujal nejen poetikou, ale i jedním nečekaným detailem. Mezi poutníky, kteří kráčí k jesličkám, se objevil i dobrý voják Švejk se svým typickým výrazem a plnou polní. Modelářů, kteří se věnují vkládání miniatur do lahví, není na světě mnoho. A tak mají o Emanuelovy kousky zájem sběratelé z Evropy, Ameriky i Asie. Strakonický tvůrce také figuruje v České knize rekordů s největší kolekcí modelů v lahvích. I když jeho díla už obdivovaly desetitisíce návštěvníků výstav, nejraději má chvíle, kdy sedí ve své dílně, s brýlemi na očích a modelem v ruce. Pracuje často na několika projektech současně. V každém z nich je kus jeho života, jeho trpělivosti a citlivosti k detailu. Spoustu lidí určitě napadne, kde lahve získává. Jenže to je prý ta nejmenší starost. Kontejnery jsou jich plné. Stačí jít kolem, podívat se a vybrat si nějakou vhodnou.
Emanuelův domov připomíná galerii. Na dřevěných policích v obývacím pokoji stojí desítky lahví, z nichž každá ukrývá
miniaturní svět. Každý model má své jméno, jejich tvůrce jim všem říká „moje děti“. V jeho šlépějích už kráčí i desetiletá vnučka Stella, která má na kontě čtyři vlastní modely a začíná tak psát svou vlastní kapitolu. Tato podoba modelářství se zrodila v 18. století, kdy námořníci během dlouhých a osamělých plaveb začali vytvářet zmenšeniny svých lodí. Vkládali je do skleněných lahví nejen jako připomínku domova, ale i jako dárky pro své blízké. Tato tvorba se časem proměnila v originální řemeslo a později i v uměleckou disciplínu. S narůstající náročností začali autoři vymýšlet vlastní nástroje a techniky: od skládání jednotlivých dílků přes úzké hrdlo až po rafinované sklápěcí systémy. Dnes zachycují celé krajiny, scény ze života i fantazijní světy. Z koníčku mořeplavců se stalo umění s celosvětovou komunitou sběratelů i výstav.
ZAJÍMAVOSTI Z OKOLÍ
Strakonický hrad
Dominantou Strakonic je hrad, patřící k nejvýznamnějším historickým památkám v jižních Čechách. Vznikl ve 13. století jako pevnost pánů Bavorů, později sloužil i rytířskému řádu johanitů. Jeho areál zahrnuje gotický ambit, barokní sýpku, věž Rumpál a kostel sv. Prokopa. Z věže se otevírá panoramatický výhled na město i řeku Otavu. Památka je sídlem Muzea středního Pootaví, nabízejícího bohaté expozice věnované například historii dudáctví nebo motocyklové výrobě značky ČZ.
Naučná stezka Podskalí
Kdo chce poznat přírodu kolem Strakonic, měl by se vydat na naučnou stezku Podskalí podél Otavy. Její trasa je zhruba 3 kilometry dlouhá a propojuje klidná říční zákoutí s historickými i moderními artefakty. Jedním z neobvyklých děl je replika sochy Moai z Velikonočního ostrova připomínající experiment stavebního inženýra Pavla Pavla s přesunem těžkých objektů bez moderní tech-
Skleněný
Emanuela Hody
Emmanuel Hoda v lahvi postavil i hasičskou stříkačku. FOTO: EMANUEL HODA
Rumélie II. v Šanghaji. FOTO: EMANUEL HODA
Popisovanou oblast najdete na mapě SHOCart č. 433 Pootaví, Sušicko, Strakonicko nebo v mobilní aplikaci PhoneMaps.
niky. Cestou narazíte i na informační tabule, altánky a lavičky s výhledem. V okolí se často konají koncerty nebo divadelní představení, které tomuto místu dávají další rozměr.
Vodní mlýn Hoslovice
V malebné vesničce Hoslovice, vzdálené asi 15 kilometrů od Strakonic, se nachází nejstarší dochovaný vodní mlýn v Čechách, datovaný do poloviny 17. století. Je plně funkční a nabízí návštěvníkům autentický pohled na tradiční venkovský život. Uvnitř najdete původní zařízení k mletí obilí, pec nebo obytné prostory. Jeho areál je spravován Muzeem středního Pootaví a často se v něm konají tematické akce – od pečení
chleba po ukázky lidových řemesel. Návštěva je výpravou proti proudu času. Pro děti je připraven i interaktivní program, který jim přiblíží, jak se žilo bez elektřiny a moderních technologií.
Rozhledna Kbíl
Jen pár kilometrů od Strakonic se zvedá vrch Kbíl, nejvyšší bod v okolí, na jehož vrcholu stojí moderní ocelová věž z roku 2008.
Z výšky 25 metrů se otevírá působivý výhled na Šumavu, Blatensko i město samotné. Ke stavbě vede turistická stezka vhodná i pro rodiny s dětmi. Okolní malebná krajina plná polí a lesů láká k pěším výletům i k výpravám v sedle bicyklu.
Strakonice
4 Vltavské jezero s kostelní věží
Orlík
Budování kaskády přehrad na Vltavě změnilo v minulém století život mnoha lidem. Těm, kteří měli domov na březích, ale i všem, pro které byl její tok zdrojem obživy. Udělalo mimo jiné tečku za dlouhou a slavnou tradicí voroplavby. Na druhou stranu přineslo ochranu příbytků i továren, které do té doby ničily povodně, a vodní díla se rovněž stala cenným zdrojem elektrické energie. Jako první v pořadí vyrostla hráz ve Vraném nad Vltavou a postupně k ní mezi Šumavou a Prahou přibylo osm dalších. V roce 1954 byla zahájena stavba té, která se nachází na rozhraní Středočeského a Jihočeského kraje a jež mezi díly na Vltavě dodnes zaujímá výjimečné místo. Orlická přehrada už mnohokrát prokázala, že své úkoly dokáže plnit. Úspěšně zvládla i obrovskou zatěžkávací zkoušku při povodních v roce 2002, kdy odolala extrémně silnému říčnímu proudu a nepustila ničící živel dál.
Jméno dostalo celé dílo podle zámku Orlík, který se ještě po 2. světové válce tyčil na skalním ostrohu nad malebným jihočes-
Kostel, který stával v Červené nad Vltavou, je cennou historickou památkou.
FOTO: PETR PODHAJSKÝ
kým údolím. Dnes voda dosahuje téměř až k němu. Betonová hráz o výšce 91 metrů, která nemá v naší zemi obdoby, jí dokáže zadržet až 720 milionů metrů krychlových. Jde tak co do objemu o největší nádrž svého druhu v Česku. Po zatopení tu vzniklo na 70 kilometrů dlouhé umělé jezero, jež svou plochou přes 25 kilometrů čtverečních patří k nejrozlehlejším vodním plochám u nás i k oblíbeným rekreačním cílům.
Dopřejme si na úvod našeho putování krátký výlet proti proudu času. V již zmíněném roce 1954 se rozjely přípravné práce, které měly zajistit vše nezbytné pro stavbu tohoto monumentálního díla. Začaly se kácet lesy v lokalitách, jež později skončily pod hladinou, odvážela se úrodná zemina, pokládaly se koleje, po nichž se pak vozil materiál. Celé dílo dostal na starosti odborník na slovo vzatý. Inženýr Alois Kraus měl za sebou náročné budování slovenské Oravské přehrady i českých Slap. A zkušenosti získával také na podobných stavbách v zahraničí – v egyptském Asuánu, v íránském Teheránu nebo v Indii. Při vlastní realizaci projektu pak muselo všechno šlapat. Denně se do práce zapojilo až 1 500 dělníků. Velký důraz byl kladen na kvalitu používaného betonu, jenž musel obstát při náročných testech. Pokud normy nesplnil, posloužil k jiným účelům v místech, kde nehrozilo žádné nebezpečí. Nebyl totiž nekvalitní, jen nesplňoval přísně nastavené parametry.
Hotovo bylo na počátku 60. let. Napouštění nádrže trvalo necelý rok a rozhodně nebylo bezbolestné. Voda zatopila zhruba 12 obcí. Domy v některých z nich nestihli dělníci zbořit, a tak se stále ukrývají v hlu-
