Byli to bezohlední lidé, Tom a Daisy – rozbíjeli věci a bytosti, a potom se stáhli zpátky do svých peněz nebo do své nekonečné bezohlednosti nebo co to bylo, co je drželo pohromadě, a nechali ostatní, aby dali do pořádku zmatek, který oni natropili…
F. S. Fitzgerald: Velký Gatsby
Prolog
Nacházíme se uprostřed archeologického naleziště kdesi na panamském pobřeží: já, dva chlápci, se kterými pracuju, hrstka lidí, kteří jsou v podstatě nazí, a Mark Zuckerberg. Mark není nijak nadšený. Tohle je Celoamerický summit roku 2015, mezinárodní setkání světových lídrů. Touto konkrétní událostí je státní večeře, které by se, tedy kromě Marka, měly účastnit výhradně hlavy různých států: Brazílie, Kolumbie, Kuby, Kanady, Spojených států a dalších více než třiceti zemí. Získat pro Marka pozvánku mi dalo hodně práce – snažila jsem se ho totiž přesvědčit, že si s těmito lidmi musí pěstovat vztahy.
Ale nějak se stalo, že jsme na tomhle večírku osamocení.
Pod temnou oblohou s nízkými mraky se mezi rozvalinami táhne do dálky červený koberec, nejasně osvěcovaný otevřenými ohništi. Po stranách na něm stojí kordon strážných v historických úborech s nabíraným límcem a kalhotami z barevného hedvábí, kteří třímají meče a cosi na způsob sekyr. Plus ti naháči, kteří jsou, jak zjišťuju při bližším ohledání, nazí jen napůl, poněvadž na sobě mají zkrácené historické oděvy v tělových odstínech. Na jednu stranu tu tedy máme partu lidí v mrňavých bederních rouškách a s nakrátko ostříhanými vlasy a o kus dál jsou jiní, kteří jsou pro změnu vymustrovaní jako členové jakéhosi prehistorického Ku-klux-klanu. Tohle všechno se odehrává před starověkým opevněním, na místě jednoho z nejstarších evropských sídel tichomořského pobřeží obou Amerik.
„Proč jsou na státní večeři ti naháči?“ šeptá mi Mark. „Po pravdě řečeno,“ snažím se vymyslet rozumnou odpověď, „vůbec netuším. Tohle je moje první státní večeře s naháči.“
Plahočíme se po nekonečném červeném koberci kolem podivných výjevů, zobrazujících rituály, obchodování, boj a bůhvíco ještě, a lidi z Facebooku, s nimiž tu jsem, většinou kvůli vší té nahotě odvracejí oči. A též kvůli tomu, že pokaždé když se přímo podíváte na někoho z nekostýmovaných přítomných, opětují váš pohled a upřeně na vás zírají. Je to otravné.
Když dojdeme k dosud prázdnému prostoru, kde se bude konat večeře, zjišťuju, kde kdo sedí, a je to hrůza. Protože Mark není hlava státu, určili mu místo u stolu mezi dvěma lidmi, kteří jsou nejspíš nahodile vybranými příbuznými prezidenta Panamy. Takže to klidně můžou být i nějací ministři, a proto se pokouším si je progooglovat a zároveň se tvářím, že celý tenhle večer je v pohodě, všechno je normální, a samozřejmě tady nemám žádný internetový signál, poněvadž jsme holt na archeologickém nalezišti na panamském pobřeží.
Moc jiných možností nevidím, a tak nonšalantně prohodím Markovu jmenovku s jmenovkou jakéhosi méně významného prezidenta u lepšího stolu. Cedulky přenesu nenápadně v kabelce, takže personál, který se vyrojil a teď se hemží kolem, si ničeho nevšimne. A pak s ulehčením vydechnu a sdělím týmu, co jsem provedla.
„Chce sedět vedle Castra,“ prohlásí Javi.
„Ani náhodou,“ opáčím.
Ze všech spolupracovníků, kteří tu dneska večer jsou, mám Javiho nejradši. Javier Olivan má ve Facebooku na starost „růst“, což znamená, že je osobou zodpovědnou za to, že se miliardy těch, kdo na platformě dosud nejsou, na ni přihlásí. Javi je Španěl, pohodář a jeden z mála v nejvyšším managementu, kdo má smysl pro humor.
Když se konečně začnou scházet hlavy států, mám za úkol ošéfovat „odtahy“. Dříve jsem pracovala na velvyslanectví a „odtah“ v diplomatické hantýrce znamená přesně to, co si myslíte: jde o to, odtáhnout stranou člověka, s nímž si chcete promluvit. Mark vyčkává na okraji davu, protože o smyslu celé věci není dvakrát přesvědčený. K mé práci ve Facebooku patří řídit mezinárodní strategii, a aby se mi to dařilo, musím Marka zapojovat do problematiky a politických tahů, s nimiž se Facebook ve světě setkává a jež sám vytváří. Jsou jisté věci, nezbytně nutné pro společnost na mezinárodní úrovni, které může udělat pouze její výkonný ředitel. Zpravidla se jedná přesně o to, co tenhle výkonný ředitel dělat nechce. Mark chová vůči tomuhle všemu hlubokou skepsi. A prostě ho to nebaví. Mým prvním cílem je kanadský předseda vlády Stephen Harper. Nadechnu se, přikradu se blíž a přistoupím k němu.
„Dobrý den, pane premiére,“ řeknu. „Jsem Sarah Wynn-Williamsová z Facebooku. Budete si mě pamatovat ze všech těch debat o datových centrech a ochraně soukromí.“
Hele, já vím, že to není nijak oslnivý začátek, ale nic víc po ruce nemám a s tou hláškou, že si mě bude pamatovat, jsem si fakt zapřeháněla. Osobně jsme se nikdy nesetkali, a jestli si pamatuje jednání ohledně našeho datového centra, má nejspíš pocit, že jsme jeho vládu pěkně podrazili. Facebook je totiž přinutil souhlasit s fůrou ústupků, načež jsme si to datové centrum vybudovali v Iowě.
Premiér Harper na mě jen bezvýrazně civí. Tváří se, jako by si zkoumal bradavici na chodidle. Periferním viděním zahlédnu Javiho, kterému se zjevně ulevilo, že odchyt hlav státu pro Marka zajišťuju já.
„No, každopádně jsem tady s Markem Zuckerbergem.“
Odmlčím se. Má neproniknutelný výraz. „Napadlo mě, jestli byste se s ním nechtěl seznámit.“
„Ne,“ pronese pevně premiér Harper. „Nechtěl.“
Vedle sebe zaslechnu „pfffff“, jako když uniká vzduch z pneumatiky, a dojde mi, že Javi s sebou přivedl Marka, který teď stojí přímo vedle mě připravený na nadcházející konverzaci. Premiér Harper odchází družit se s ostatními hlavami států. My s Markem jen stojíme a koukáme na sebe. Obrátím se k Javimu, který prohlásí: „Přinesu nám všem mojita,“ a odpochoduje k baru. Nechá nás tam stát v nepříjemném mlčení. „A ať jsou rovnou dvojitý!“ křiknu za ním. Po zbytek hodiny vyhrazené pro popíjení koktejlů se nám političtí vůdcové vyhýbají obloukem. K Markovi nepřistoupí ani jeden. Není zvyklý na to, aby ho lidé ignorovali. Zpravidla ho považují za nejzajímavější osobu v místnosti a bez okolků ho nahánějí. A teď trapně trčí uprostřed tohohle nóbl večírku jako ryba na suchu. Všichni tři do sebe obrátíme mojito, které nám obstaral Javi, načež ho pošlu pro další.
Ještě jednou se jdu přesvědčit, že Mark má svoje místo u stolu jisté, a shledávám, že mě personál prokoukl a vrátil jmenovky nazpět. Snažím se tu Markovu opět prohodit s jmenovkou jakéhosi ještě méně známého prezidenta. Zůstanu stát opodál a přihlížím, jak se cedulky během pár minut vracejí na původní místa. Světla začínají pohasínat, což signalizuje konec drinků a počátek večeře, a tak situaci honem vysvětlím Markovi.
„Musím tady zůstat?“ zeptá se mě naléhavě.
„Ne,“ odpovídám s vědomím, že dnes už beztak zažil dost podivný večer.
„Tak pojďme pryč.“
A přesně v tomhle okamžiku světla zhasnou, až na jediný bodový reflektor, namířený na koridor vedle nás. Vyřítí se tudy proud koní ozdobených pestrobarevným hedvábím, které pohánějí účinkující v důmyslných kostýmech.
Jak se odsud dostaneme?
Projít zpátky po tom nekonečném červeném koberci se nedá. Na jeho konci číhá veliká skupina zástupců médií a my nesmíme dopustit, aby mezinárodní tisk postřehl, jak Mark Zuckerberg prchá ze státní večeře. Ale jiný východ vidět není.
Všemi směry se rozkládají zříceniny a opevnění, z nichž vede pouze červený koberec a koridor, kudy uhánějí koně.
Prezident Panamy se postaví a vyzve přítomné, aby zaujali svá místa. Naposledy se rozhlédnu a učiním strašné rozhodnutí. Vybídnu Marka a zbytek týmu Facebooku: „Honem! Poběžte za mnou!“
Rozbíhám se k místu, odkud se vynořují ti koně. Dovtípila jsem se, že ať už pádí odkudkoli, musí tam být východ. Ale jakmile zahlédnu vyděšené výrazy Javiho a Marka, kteří mě hladce předbíhají, protože sprintuju na vysokých podpatcích, dojde mi, jakou jsem udělala chybu. Koně se nám totiž musejí v protisměru vyhýbat a vyhlížejí přitom stejně zděšeně jako my. Patrně neočekávali, že by se v tomhle koridoru vedoucím přes pobořený hrad, kostel, pevnost – nebo kudy to vlastně pádíme – proti nim vrhal mladý ředitel technologické firmy. Tohle je bláznovství. Vnímám svištění kopyt a ocasů a hedvábných čabrak, teplá těla savců, horký dech a výrazy překvapení ve španělštině. A vzápětí zničehonic jakoby zázrakem ten koridor skončí. Vypadneme na druhé straně do tmy. Zlomím se v pase, zčásti proto, abych popadla dech, zčásti proto, že se nedokážu podívat Markovi do očí, a zčásti i z toho důvodu, že nemám ponětí, jaká tady vzhledem k přítomnosti tolika světových lídrů platí bezpečnostní opatření, a mám tedy strach, že nás můžou každou chvíli sejmout odstřelovači.
Když se přinutím zvednout hlavu, zjistím, že stojíme uprostřed obrovité pláně vedle nějaké prastaré hradby, kousek od několika rozptýlených koní v hedvábných čabrakách, jež se ve svitu měsíce lesknou. Mark se na mě vyčerpaně
usměje. Poněvadž si nejsme jistí, co jiného dělat, vykročíme přes pláň do tmy. Jsme nastrojení do formálních úborů, vhodných pro večeři na státní úrovni, naše telefony nemají signál a nikdo z nás netuší, kde to vlastně jsme – víme jen, že v Panamě. Tou černou divočinou se trmácíme snad celé kilometry v naději, že narazíme na silnici. Nakonec se mi na displeji telefonu objeví jedna čárka, takže přivolám auto.
Když se mě zeptají, kam ho mají poslat, prohlásím: „Upřímně řečeno, nemám páru.“ Mark to zaslechne a dá se do smíchu a ostatní se k němu opatrně přidají.
Takhle nějak se odvíjela moje první léta ve Facebooku. Často jsme se pouštěli do různých věcí, které nefungovaly tak, jak se očekávalo. Strávila jsem tam sedm let, a kdybych měla tohle období shrnout jednou větou, řekla bych, že začínalo jako nadějná komedie a skončilo v temnotě a lítosti.
Patřila jsem k těm, kdo nejvyšším představitelům firmy, Marku Zuckerbergovi a Sheryl Sandbergové, radili, když se vymýšlelo, jak by měla firma jednat s vládami po celém světě. Nakonec jsem s beznadějí přihlížela, jak podlézají autoritářským režimům, jako je Čína, a bezstarostně mystifikují veřejnost. S Markem jsem seděla v soukromém tryskáči toho dne, kdy konečně pochopil, že Facebook patrně pomohl Donaldu Trumpovi do Bílého domu, a vyvodil z toho vlastní temné závěry. Ale po většinu dnů, kdy jsem pracovala na strategii Facebooku, nešlo tolik o to, abych se pokoušela sehrát nějakou kapitolu z Machiavelliho, spíš to připomínalo sledování party čtrnáctiletých výrostků, kteří získali superschopnosti a navrch nekřesťanské množství peněz, a teď si lítají tryskáčem po světě ve snaze zjistit, co si za tuhle moc koupí a co všechno jim přinese.
A tohle je příběh, který vám tu chci vyprávět.
1 Prostoduchá naděje
Do Facebooku mě původně přivedl idealismus. Když se tak ohlížím zpět, trochu se stydím, že tohle musím přiznat. Stalo se to v roce 2009, kdy bylo dosud možné hledět na Facebook optimisticky, v oněch dobách nevinnosti, kdy se ještě dalo pohlížet s nadějí na internet jako takový.
Těžko přiznat, že jste chtěli „zachránit svět“, aniž byste to sousloví museli dávat do uvozovek, ale přesně tohle jsem si od svých zhruba pětadvaceti myslela, že dělám. V těch letech jsem pracovala pro Nový Zéland jako diplomatka v Organizaci spojených národů.
Vyrostla jsem v novozélandském Christchurchi, což je město zemědělských služeb, největší město na Jižním ostrově, o velikosti Lincolnu ve státě Nebraska. Abych vám přiblížila, jaký Christchurch je, měli byste vědět, že v listopadu tam probíhá svátek zvaný Show Day, kdy se celé město vypraví prohlédnout si ovce a zeleninu a koná se přehlídka psů a koňské dostihy a všichni pijí jako duhy. Show Day jsem milovala.
Vyrostla jsem v rodině se čtyřmi dětmi. Jako nejstarší. Ta zodpovědná. Dětství jsem měla vcelku normální, řekla bych, tedy až na ten moment, kdy na mě zaútočil žralok.
Když k tomu došlo, bylo mi třináct. Trávili jsme prázdniny na pláži, kde moje rodina každoročně tábořila. Stojím
s kamarádkou ve vodě. Nevidím to. Jen cítím. Sílu nesmírně mocnou a nečekanou. Útok žraloka je, jako kdyby do člověka zajel nůž připevněný k nákladnímu vlaku. Jaktěživa jsem nepocítila tak pronikavou bolest jako tehdy, když se žraločí zuby zarývaly hloub a hloub.
Žralok mi svírá zuby kolem těla, vpravo těsně nad pasem. Jako by se snažil do mě proniknout, dere se stále hlouběji, aby mi z těla vyrval žaludek, ten kus mě. Jsem v pasti. Žralok se mnou začíná cloumat jako pes, který smýká hračkou sem a tam. Snaží se mě dostat pod vodu. Jednou se potopím a s námahou se postavím na nohy, vzápětí se potápím podruhé a potřetí. Když se to stane potřetí, nalokám se mořské vody a hlavou mi bleskne: No jo, on se mě pokouší utopit! Mohla bych se utopit. Měla jsem totiž za to, že když na vás zaútočí žralok, umřete v důsledku samotného útoku, ale on přitom existoval úplně nový způsob smrti, který jsem si neuvědomovala. Teď mě má v tlamě, svírá mezi zuby, táhne mě pod vodu. Zoufale potřebuju vzduch.
Probouzejí se ve mně zvířecí pudy. Škrábu, kopu, mlátím kolem sebe pěstmi, tahám a dělám všechno, čeho jsem fyzicky schopná, abych ze sevření unikla. Bojuju všemi způsoby ve snaze dostat hlavu nad hladinu.
Ať už nakonec zabralo cokoli, stačí to, abych žraloka vyděsila. Pouští mě a mizí pryč.
S námahou plavu ke břehu a posílám kamarádku pro pomoc. Plavky mám na cáry. Podívám se dolů a zahlédnu dvě veliké rány po kousancích a místo, kde mám strženou kůži. Kus kůže je pryč. Z těla se valí krev. Bojím se, že krev přiláká žraloka zpátky anebo připlují i další žraloci, a proto vrávorám vodou co nejrychleji ke břehu. Ale jakmile se ocitnu na mělčině, zhroutím se a zůstanu tam ležet. Cítím přitom, jak mi z té díry v těle prýští krev a v ráně mě štípe sůl.
Nevím, jak dlouho takhle ležím, když vtom jdou kolem nějací rybáři.
„Jsi v pořádku?“
V pořádku očividně nejsem. Ale je tu ještě jeden zádrhel: jsem obnažená. Žralok mi z plavek urval tak velký kus, že jsem téměř nahá. Je mi koneckonců třináct. Tak se jim snažím sdělit, že jsem v pohodě, a jen doufám, že se zase vzdálí. Oni na to: „No, moc v pohodě nevypadáš.“ A já zase: „Jsem v pořádku, to zvládnu, jen klidně jděte.“ Možná to způsobí ta krev nebo cáry plavek, ale rybáři mi to nezbaští. „Vytáhneme tě z vody.“ A já jim pořád vykládám, že jsem v pohodě, až do chvíle, kdy se mnou přestanou smlouvat, popadnou moje polonahé tělo a vynesou mě na břeh. Umírám studem. Strašlivě se stydím. Na břehu se k mé hrůze začnou sbíhat lidi. Dorazí i moji rodiče a vyzvednou mě na zadní sedadla našeho rodinného auta. Pláž se nachází v odlehlé části Nového Zélandu a nikde poblíž není nemocnice. Vyrazíme k nejbližšímu městu, které leží dvacet minut jízdy odsud.
V tomhle městě nemocnici nemají, takže musíme zavolat místnímu doktorovi, aby pro nás otevřel ordinaci, což je malá přízemní budova. Jakmile jsme tam, zdá se, že se všem ulevilo, jako by krize pominula. Táta se s doktorem baví o kriketu a plánech na víkend téměř vesele. Bodře mu vykládá, že jsme se včera snažili vrátit do moře velryby, které se zatoulaly na nedalekou pláž, že jsem měla na starost dvě malé velryby, kterým jsme dali přezdívky Moby a Maybe, přičemž jsme nevěděli, jestli to ta menší z nich zvládne. Nikdo nemá naspěch. Nikdo se nevyptává, co se mi stalo. Lékař mi vyčistí ránu, stáhne kůži kolem stop po čelistech a sešije ji tak, že už mi žádný kus kůže neschází. Dá mi protitetanovou injekci a varuje rodiče, že se mnou asi v noci zažijí trochu dramatické chvíle, protože nejspíš dostanu šok, ale budu v pořádku. Zjevně jsem bojovnice. Všichni se smějí.
Vrátíme se na tábořiště. Mám dovoleno zůstat v karavanu, nemusím pod přístřešek ke svým třem sourozencům, protože mám bolesti. Ano, doktor mě i rodiče upozornil, že se dají očekávat mírné bolesti od těch stehů. Velmi rychle si uvědomuju, že ta bolest není mírná. Je setsakra prudká. Začnu zvracet krev a takové ty husté, tmavé, lepkavé chrchle, které vypadají jako lógr od kávy. Odhaduju, že je to výstelka žaludku, ale o lidském těle nevím nic. Vytáhnu velký kelímek z červeného plastu a zvratky do něj zachycuju, abych nepotřísnila karavan.
Všichni ostatní jdou do postele, ale já spát nemůžu. Je mi hůř a hůř. Mám pocit, jako bych byla v jednom ohni. Čekám co nejtišeji, abych neprobudila ostatní. Po chvíli je červený kelímek po okraj a začnu zvracet do druhého. Bolest je mučivá.
Nakonec probudím rodiče.
„Jsem v jednom ohni. Uvnitř mě to pálí jako čert.“
„Jdi spát. Budeš v pořádku.“
Takhle to pokračuje celou noc: probudím rodiče, oni mi řeknou, že podle doktora mám být v pořádku. Co se se mnou doopravdy děje, se dozvíme až později. Žralok mi na několika místech prokousl střevo, takže to bylo, jako bych utržila celou řadu bodných ran. Krev a obsah střeva mi vytékají do břicha a v podstatě mě tráví. Mám sepsi, akutní zánět pobřišnice. Nakonec je té jedovaté tekutiny smíšené s krví tolik, že mi začíná kolovat v těle a proudí mi do plic, takže se mi stále hůř dýchá. Jako bych se dusila.
Znovu budím rodiče.
„Nemůžu dýchat. Nemůžu dýchat. Nemůžu nasát žádný vzduch!“
Matka, která už byla unavená z toho, jak ji neustále vytrhuju ze spaní, odvětí autoritativním hlasem: „Mysl zvítězí nad hmotou. Přestaň s tou hyperventilací!“ Stane se z toho
rodinná hláška. Když se od té doby někdo z nás zmíní o problémech s rýmou, škrábancem nebo zánětem slepého střeva, odpovídáme mu: „Mysl zvítězí nad hmotou. Přestaň s tou hyperventilací!“
Později se dozvíme, že mi levá plíce zkolabovala v důsledku plicního otoku. A pravá plíce je poškozená.
Do rána je mi jasné, že přestávám být schopná chůze.
Opět burcuju rodiče a řeknu jim: „Umírám.“
Ale nedaří se mi je přesvědčit. A na tom, zda je přesvědčím, závisí můj život. Nemám žádný plán B. Neumím řídit auto. Nemám vlastní telefon. Píše se rok 1993.
Nazítří ráno, poté, co se moje rodina probudí a začne chystat snídani, už nedokážu nabrat do plic dost vzduchu, abych mohla dýchat. Vzápětí se mi oči obrátí dovnitř do hlavy. Později mi matka řekla, že když uviděla moje bělma, měla pocit, jako by se propadala pod zem. Teď už mi věří. A chce mě honem dopravit k doktorovi.
Potíž je s tátovým autem. Protože se ani v nejmenším nestrachoval o to, jak mizerně se mi daří, odjel ukázat cáry mých plavek rybářům v naději, že se jim podaří identifikovat, jaký žralok to byl. A podezírám ho, že potají doufal, že se s nimi vypraví na lov.
Jakmile se vrátí, nastupujeme do auta. Tou dobou už mi jedna plíce zkolabovala a ve druhé se mi rychle městná tekutina, takže se musím plně soustředit na to, abych vůbec dokázala do těla nabírat a zase z něj vypouštět dostatečné množství vzduchu. Ležím na břiše na zadních sedadlech vozu, a když vyrážíme směrem k městu, poprvé začínám pochybovat, zda budu schopna v této namáhavé činnosti pokračovat a udržovat se tak naživu.
Mezitím se zdá, že táta nemá naspěch. Je vášnivý rybář. A přísahám, že když projíždíme po mostě, auto zpomalí, zatímco táta jako vždycky pátrá zkoumavým pohledem
ve vodě po rybách. Matka ho ze zadního sedadla pobízí, ať na to šlápne.
Nakonec uvázneme za farmářem, který po krátkém mostě žene svoje stádo, což se na Novém Zélandu stává běžně. Nicméně já jsem tuto situaci nezapočítala do svého odhadu, „jak dlouho se budu muset udržovat v chodu, dokud se mi nedostane pomoci“, a teď to přestávám zvládat. Zvolna ztrácím vědomí. Jako bych se na palubě letadla odlepovala od země. Je fajn necítit žádnou tíži ani bolest. Odplouvat do bezvědomí, kde už není žádná trýzeň. Jenomže já s tím bojuju. Myslím si: „Musím se vrátit zpátky.“
Konečně dorazíme do města. Zase k té ordinaci s lékařem, který sdělil mým rodičům, že budu v pořádku. Teď už nemůžu mluvit, nemůžu se hýbat a chvílemi omdlévám. Táta mě dovnitř nese v náručí a už se k nám šine ten doktor ze včerejška. Tenhle chlap ne! říkám si v duchu, když mě vyzvedávají na stůl. Doktor a spolu s ním dva další se kolem mě shluknou a začnou mě vyšetřovat, všelijak do mě šťouchají a dloubou a najednou ode mě ustoupí a požádají moje rodiče, ať jdou s nimi stranou. Slyším, jak jeden z nich vykládá cosi, čemu úplně nerozumím, ale zní to jako „ona umírá“ anebo „je mrtvá“.
Táta zaskučí: „Tohle byla moje nejmilejší dcera!“ Chvíli si to fakt užívám. Mám dvě sestry. A nemůžu se dočkat, až jim to povím. Vždycky jsem to tušila! Vzápětí zakvílí matka: „Přesně jako ta kočka!“ Protože nedávno vzala předčasný konec naše kočka Winkels. Přesně jako ta kočka! Dost drsné.
Poté se můj táta strašně rozlítí a začne na doktory řvát, ať koukají něco dělat, ať zjistí, co se takhle zvrtlo.
Potom se mi vybavuje až to, jak se ten lékař vrací. Vytasí obrovskou čepel, která vypadá jako miniaturní sekyrka, a začne se jí ohánět. Zatíná mi ji stále hloub do levé paže. Pak do pravé. Jako bych byla kus masa, který je potřeba rozsekat
na kusy. Bez umrtvení. Bez varování. A já už jsem překročila hranici, kdy mám ještě jakžtakž kontrolu nad vlastním tělem. Nedokážu se pohnout ani promluvit. Nedokážu spustit kravál.
Domnívala jsem se, že mi útok žraloka způsobil víc bolesti, než kolik člověk dokáže snést, a že mě už nemůže potkat nic horšího. To jsem však byla na omylu.
Doktor se přesouvá k mému kotníku a značnou silou mi do něj tu hrozivou čepel zatne, takže rozčísne pokožku a dostane se až na kost. Proč mi ten člověk nasekává kotníky? Jediné vysvětlení, na které přijdu, je, že mě už považuje za mrtvou. Prožívám svou vlastní pitvu. Vrací se mi smrtelná hrůza, kterou jsem cítila během žraločího útoku – pocit, že můžu každou chvíli zemřít. Bolestnou smrtí. Rozsekaná na kusy. Co je divnější: umřít při útoku žraloka, anebo při pitvě? Dozvědí se vůbec, že mě zabili? Dusí mě strach, protože očekávám, že mi další rána sekyrou rozpoltí krk, lebku nebo jinou zranitelnou část těla a bude to rána smrtelná.
Místo toho mi další úder dopadne na kost v levém kotníku. Bolest je tak trýznivá, že se moje tělo křečovitě zasvíjí. Nálada v místnosti se změní, jako by ve mně opět uviděli člověka. Už nejsem jen neživý předmět. Uvědomují si, že jsem naživu. Kdosi telefonuje pro helikoptéru, aby mě mohli přepravit do nemocnice.
Později jsem se dozvěděla, že se o pitvu nejednalo. Věděli, že jsem naživu. Ztratila jsem tolik krve, že lékaři byli přesvědčeni, že pokud do mě okamžitě nedostanou nitrožilně transfúzi, zemřu. V případech vážného traumatu, kdy u pacienta nelze najít žílu, poněvadž má velice nízký krevní tlak, představuje naříznutí paží či kotníků standardní nouzový postup. Proto mám dnes na pažích a nohách třícentimetrové jizvy. (Jsou ovšem vysloveně decentní v porovnání s jizvami po žraločích čelistech, které mi zůstaly na břiše.)
Nebyl čas mi podávat anestetikum ani vysvětlení. Doktoři podle mého názoru ani nečekali, že přežiju. Než mě naložili do helikoptéry, nečekal to nejspíš vůbec nikdo. A později, po několikahodinové operaci, lékaři v nemocnici sdělují mým rodičům, že to pravděpodobně nezvládnu. Naši začali plánovat můj pohřeb.
Když se po několika dnech probouzím na jednotce intenzivní péče z kómatu a pomaloučku začínám vnímat okolí, uslyším, jak ošetřovatelka přivolává mou matku.
Matka se nade mnou skloní, podívá se mi do očí a řekne: „Máš ty ale štěstí! Doktoři tě zachránili!“
Nemůžu mluvit, protože jsem připojená k přístrojům a plicní ventilaci, která mi pomáhá dýchat. Tak gestem naznačím, ať mi podají propisku a papír. Navážu s matkou oční kontakt, abych se přesvědčila, že mě sleduje, a zvolna píšu a pak s rozmyslem podtrhávám tlustou černou čárou každé slovo, abych je patřičně zdůraznila:
ZACHRÁNILA JSEM SE SAMA
Nejsem si jistá, zda dokážu vyjmenovat, v kolika ohledech mě tenhle zážitek změnil, ale řekla bych, že mi přinejmenším dodal odvahu. Pokaždé když přede mnou vyvstane šance na nějaké dobrodružství a musím se rozhodnout, jestli do toho půjdu, tak to udělám. Rok poté jsem se přiměla vrátit se na stejné pláži ve stejnou denní dobu zase do vody. Nehodlala jsem se až do konce života vzdát koupání v oceánu. Měla jsem ho příliš ráda. Čímž chci říct, že jsem se rychle vzpamatovala. Období dospívání bylo fajn. Zpívala jsem s kapelami, poflakovala se ve společnosti mládeže, která měla ráda muziku, ale neopouštěl mě přitom jeden pocit: proč mě tohle potkalo? Jestli jsem navzdory vší pravděpodobnosti přežila,
muselo to mít nějaký důvod, ne? Pokaždé když mi někdo
řekl, jakou jsem měla kliku, že jsem přežila, mi blesklo hlavou: Neměla bych s tímhle životem podniknout něco pořádného? Neměla bych se věnovat tomu, abych nějakým způsobem změnila svět? Jak to mám provést?
Na právnické fakultě mě to táhlo k lidským právům a mezinárodním smlouvám o životním prostředí, protože jsem si myslela, že k nějakým změnám bych mohla přispět kupříkladu v tomhle oboru. Na Novém Zélandu můžete snadno nabýt dojmu, že jste na konci světa. Sice jste přede všemi o jedno časové pásmo napřed, ale přitom za nimi pořád jaksi pokulháváte. Všemu dávají formu jiné země. Snadno získáte pocit, že plujete po moři, které vytvářejí ostatní. Poté, co jsem se stala právničkou, jsem se ocitla v diplomatických službách, poněvadž mi to připadalo jako způsob, jak změnit svět, a navíc jsem toužila po dobrodružství. Skončila jsem v Organizaci spojených národů, jelikož jsem upřímně věřila, že je to sídlo světové moci. Místo, kam se člověk uchýlí, když si přeje změnit svět. Jinými slovy: byla jsem mladá, byla jsem Novozélanďanka, a navíc velice naivní.
Moje úkoly v OSN? Spousta všelijakého ochraňování: ochrana biodiverzity, ochrana oceánů, ochrana velryb, ochrana ohrožených druhů. Též otázky klimatických změn. Zpočátku jsem se toho nemohla nabažit a radostně se hroužila do velikých globálních problémů, které překračují hranice, do záležitostí, s nimiž lze pohnout jedině díky mezinárodní spolupráci. Ale po těch letech nekonečných vyjednávání a debat, které k žádným výraznějším změnám ve světě zjevně nevedly, jsem se ocitla v newyorském hlavním sídle OSN, což bylo nezajímavé bludiště sestávající z přecpaných zasedaček s laciným nábytkem a staromódními dekoracemi, kde jsem musela přetrpět řadu dalších ubíjejících schůzí o zachování života v oceánech, jež se táhly dlouho
do noci. Sepisovali jsme výroční zprávy k „úmluvě o mořském právu“ – desítky právníků, kteří sedí v kruhu, a s nimi delegáti, kteří se doslova handrkují o interpunkci. Vím, že je to klišé, ale to klišé má svůj důvod. Norští, ruští a čínští právníci se div nervali kvůli tomu, zda vložit středník nebo čárku za nějaké slovo v odstavci ztraceném v hloubi dokumentu, který už nikdy nikdo nebude číst.
Navázala jsem nepravděpodobné přátelství se stárnoucím argentinským diplomatem, vedle něhož jsem seděla. Během pauzy v jednání se ke mně naklonil a bezstarostným tónem se mě zeptal: „Víte, co mělo v posledním desetiletí skutečně největší vliv na ochranu oceánů?“
„To je těžká otázka. Máte na mysli nějaké zasedání OSN?“ tipla jsem si.
Zasmál se.
„Kdepak. Nemo!“
V domnění, že „Nemo“ je asi nějaké španělské slovo, které neznám, jsem se společensky zasmála s ním, třebaže jsem nechápala pointu.
„No přece ta ryba!“ dodal. „Ta kreslená rybička, kterou musejí najít.“
„Ach tak!“ Konečně mi to došlo. „ Hledá se Nemo!“
Musela jsem připustit, že má pravdu. Systém byl porouchaný. Marnila jsem ty pěkné roky života mezi dvacítkou a třicítkou tím, že jsem se lopotila ve společnosti party dvakrát tak starých byrokratů na sklonku kariéry, hádali jsme se o interpunkci a namlouvali si přitom, bůhvíjak nechráníme životní prostředí. Když si člověk uvědomí, že rybička z kresleného filmu může zaznamenat větší úspěch nežli Organizace spojených národů, je načase odejít.
Přestěhovala jsem se za prací na novozélandském velvyslanectví do Washingtonu. Doufala jsem, že se přiblížím místu, kde se doopravdy dělají důležitá rozhodnutí o světě.
Nejlegračnější na téhle práci bylo to, kolikrát mě státní úředníci počastovali poznámkou: „Páni, vy ale mluvíte opravdu dobře anglicky!“ Nikdy jsem neměla to srdce se přiznat, že je to moje mateřština. Zkrátka jsem jejich komplimenty přijala. Naše velvyslanectví bylo maličký podnik, čítající pouhých osm diplomatů, a já jsem zodpovídala za všechno, čím by mohl Kongres nebo některý z vládních úřadů členských států USA ovlivnit Nový Zéland, tedy s výjimkou vojenských záležitostí a výzvědné služby. Rychle jsem zjistila, že američtí politikové a úředníci považují Nový Zéland za neškodnou zemi, kam by si sice rádi zajeli na dovolenou, ale která nemá z hlediska světového dění žádný význam. Takhle nás viděli. Roku 2008, poté, co zimbabwský prezident Robert Mugabe odmítl po porážce ve volbách opustit svou kancelář, svolalo ministerstvo zahraničí diplomaty mnoha zemí do svého sídla ve čtvrti Foggy Bottom, abychom mohli reagovat jednotně. Cestou na tuto schůzi jsem instrukce, které jsem dostala, nahlas předčítala svému protějšku z Jihoafrické republiky –byl to telegram od mých šéfů, kteří mi sdělovali, že by Nový
Zéland měl zaujmout přední místo v opozici proti Mugabemu. Kolegyně se rozesmála tak, že sotva lapala po dechu.
„Jééé! Tak to se Mugabe po těch desetiletích despotického vládnutí podělá strachy, namouduši! Nový Zéland zaujímá přední místo v opozici proti Mugabemu!“
Počátkem roku 2009 jsem podlehla tomu, co umím popsat jen jako zásadní objev Facebooku. Začalo to poměrně nenápadně. Facebook pro mě představoval záchranný kruh, způsob, jak se spojit s věcmi, které pro mě byly důležité. Washington, hlavní město Spojených států, mi stále připadal cizí a cítila jsem se v něm trochu ztracená. Přihlásit se na Facebook bylo, jako bych se uchýlila na nové, avšak povědomé místo, kde dál přebývali moji kamarádi, rodina i útržky mého někdejšího života. Facebook existoval zhruba
od roku 2004 a kolem roku 2009 ho po celém světě používalo asi čtyři sta milionů lidí. Pořád to byla dost nesouvisle sflikovaná platforma, kterou spousta lidí pořád považovala za místo, kde můžou vysokoškoláci krásně marnit čas – proto to bylo tak bláznivé. Na svoje sestry, bratra a kamarády, kteří na Facebooku dosud nebyli, jsem naléhala, ať se taky přidají. Trávila jsem tam čím dál víc času a sledovala novorozená miminka a nové vztahy svých přátel a staré fotky doma v Christchurchi. Všímala jsem si, jak se ztrapňují politici. Vzpomínám si, jak jsem si prohlížela fotky z dovolené jednoho novozélandského politika, na kterých byl on i jeho děti, a jak mi to připadalo zajímavé a osvěžující. Pak jsem zaznamenala, jak můj skutečný kamarád z reálného života
Chris Hipkins, který byl právě zvolen do parlamentu, na svém facebookovém profilu přímo reaguje na voliče.
V polovině roku 2009, když jsem stále pracovala na velvyslanectví, se moje fascinace Facebookem rozvinula v neotřesitelné přesvědčení, že Facebook změní svět. Ale kdykoli jsem se pokusila někomu vysvětlit, proč tomu věřím, nepodařilo se mi to. Ba co hůř: budila jsem dojem, že mi dočista přeskočilo. Tahle síť člověku otvírala svět. Bylo zjevné, že se na Facebooku bude dělat politika, a až se to skutečně stane, až se politika přesune na tohle ohromné nové shromaždiště, pak se Facebook a ti, kdo ho řídí, ocitnou v centru dění. Budou určovat pravidla této globální konverzace. Tyhle nepopsatelné možnosti mě naplňovaly posvátnou úctou.
Nesmírný rozsah informací, které Facebook shromažďoval, neměl obdoby: údaje o všem. Údaje, které byly dosud výhradně soukromé. Údaje o občanech všech zemí světa. Historické množství údajů, jež mají neuvěřitelnou cenu.
A informace znamenají moc.
V určité fázi budou chtít vlády dostat Facebook pod kontrolu. V OSN jsem byla svědkem toho, jak se otázky typu
„Kdo získá ryby v moři?“ rodí ze záležitostí, které překračují hranice, mají svou cenu a dotýkají se mnoha zemí. Obzvlášť jasně to bylo vidět v případě technologií. Když se rozšířily geneticky modifikované organismy, OSN chtěla pro užívání této nové, strach nahánějící technologie stanovit celosvětová pravidla. Řadu let jsem pracovala na smlouvách, jež se pokoušely tato pravidla nadefinovat, určit, kdo získá výhody, jak spravovat rizika a kdo bude platit škody v případě, že se něco pokazí.
Facebook měl být záležitost svým způsobem ještě významnější, zejména pro životy politiků – i jejich voličů –, nežli geneticky modifikovaná kukuřice. Mohla jsem si jen představovat, v jakém rozsahu se povede celosvětová bitva o vytyčení hranic, která s jistotou nastane.
Po létech, kdy jsem pátrala po něčem, co by mohlo změnit svět, jsem dospěla k závěru, že jsem nalezla tu největší ze všech možných věcí. Jako správný šiřitel evangelia jsem shledala, že se síla Facebooku potvrzuje ve všech aspektech každodenního života. Ať už se Facebook rozhodne udělat cokoli, respektive udělá to pomocí hlasů, jež se na něm shromažďují, změní to směr lidského dění. Tím jsem se byla jistá.
Tohle byla revoluce.
Co uděláte, když vám dojde, že propukne revoluce? Já osobně se rozhodnu, že se ze všech sil vynasnažím stát se její součástí. Být uprostřed dění. Jakmile vám tohle dojde, nesmíte zůstat v ústraní. Zoufale toužím být ve hře. Ani si nevzpomínám, že bych někdy po něčem toužila víc.
Je tady jeden problém: zdá se, že nikdo ve Facebooku takhle neuvažuje. Pokud je mi známo, Facebook chápe sám sebe v nejlepším případě jako způsob, jímž lidé můžou marnit čas na internetu. Facebook o sobě zjevně nesmýšlí jakožto o výbušné síle, která roztrhá na kusy celosvětovou politiku a přeskládá ji do nového tvaru. Dokonce se zdá, že
v týmu ani nemá lidi, kteří by pracovali na politice, strategii či vztazích s vládami mimo území USA, ani na ničem z toho, co sžírá mě. Facebook patrně netuší, že se blíží revoluce –a že tou revolucí je on sám.
Takže jak o tom mám lidi z týmu přesvědčit? Nikdy jsem nebyla v Silicon Valley. Dosud nikdy jsem nerozpoznala blížící se revoluci ani novou formu politiky a jsem jenom tuctová Novozélanďanka. Takže… jak se mám dostat k lidem pracujícím pro Facebook a přesvědčit je, aby dali na mou radu? Jak je mám přesvědčit, ať mě zaměstnají?
Tohle byl úkol, který jsem si stanovila.
