PROLOG
Máš děti, nemáš děti. Tak se v určitý moment začala společnost kolem mě dělit. Přišlo to nenápadně, někdy mezi třicítkou a čtyřicítkou. Přátelé, co měli děti, se spolu začali vídat víc. Podnikali vlastní akce, jezdili na společné dovolené, vyměňovali si výbavičky a sdíleli neštovice. My ostatní jsme se dál bavili bez omezení. Plánovali si čas podle svého, jezdili na single dovolené a po večerech obcházeli bary a večírky. Pořád jsme se všichni přátelili, ale bylo to často dost o nervy, protože děti bývaly hlavním tématem konverzace, hlučely v kavárnách a upatlávaly nábytek při návštěvách. Bylo tedy rozhodně jednodušší zůstávat v zemi svobodných.
Mohlo to tak pokračovat, kdybych neměla někde vzadu v hlavě vykřičník: bacha, ať to holka úplně neprošvihneš!
Následujícím textem se ze sebe pokouším dostat všechna menší či větší traumata, která jsem po cestě za dítětem nasbírala. Ráda bych touto cestou dodala odvahu komukoliv, kdo se bojí, že mu ujel vlak, a dodala naději všem, kdo se snaží, ale zatím se jim otěhotnět nedaří.
ROZHODLA JSEM SE NEPŘIJMOUT
FAKT, ŽE BY MI
UJEL VLAK.
Vždy jsem věděla, že chci mít dítě, ale také jsem vždy věděla, že chci mít kariéru a cestovat. Svému okolí jsem už od dvaceti říkala, že budu mít dítě nejdřív v pětatřiceti. A tak když po pětadvacítce začaly rodit moje spolužačky a kamarádky, nijak mě to nerozrušovalo, protože jsem přece měla plán, který nemohl být jiný než úspěšný.
Jenže o deset let později jsem se nacházela v takovém bodě svého života, ve kterém nepřipadalo dítě v úvahu. Měla jsem rozjetou kariéru – natáčela jsem dokumentární filmy ve své vlastní filmové produkci a byla radní pro kulturu v Praze 7. Celé mne to pohlcovalo a nebyl čas brzdit. Ani můj tehdejší milostný život dané změně nijak nenahrával. Byla jsem ve vztahu s mužem, který se mnou neplánoval zakládat rodinu. Ale mně to nevadilo. Jak jsem s oblibou říkala: žiju si svůj discopříběh, miluju svůj život.
Pak přišly moje třicáté šesté narozeniny a následoval další postup v kariéře. Stala se ze mě radní pro kulturu celé Prahy. To je jedna z nejvyšších komunálních funkcí, které lze dosáhnout. Začal ohromný kolotoč, pracovní zápřah, miliony schůzek střídaly miliony porad. Ráno jsem odcházela z domu a vracela se pozdě večer. Můj milostný život nijak netrpěl, spíš naopak, ale okolnosti rozhodně nenasvědčovaly tomu založit rodinu.
Někdy v té době jsem začala chápat, že když věcem nechám volný průběh, je klidně i možné, že zůstanu bezdětná.
Z toho jsem měla hrůzu. Nebylo to tak, že by se ve mně rozezněly biologické hodiny, spíš se začal ozývat strach z cejchu staré panny. Z toho, že budu jednou litovat. Věděla jsem, že si s sebou naše rodina táhne z obou větví lehké trauma, kdy obě pratety - tedy teta mámy i teta táty - zůstaly staré panny.
Každá asi z jiného důvodu a každá ke svému staropanenství přistupovala jinak, ale faktem zůstávalo, že se staly trochu odstrašujícími příklady.
Začala jsem cítit lehkou nervozitu hlavně ze strany mámy a bráchy. Rozhodla jsem se proto, že nebudu čekat, až to osud nebo náhoda zařídí, a zařídím si to sama. Jsem přeci vystudovaná produkční, produkcí se živím léta, dokážu si tedy zprodukovat i vlastní mateřství. Představovala jsem si to tehdy tak jednoduše, že se tomu musím zpětně až smát. Na druhou stranu je lepší, že jsem nic netušila a prostě se do toho vrhla.
Domluvila jsem se se svým kamarádem, že bude dárcem. Dohoda zněla, že mi nejprve bude nosit své vzorky domů a v případě neúspěchu domácích pokusů o oplodnění se obrátíme na kliniku. Představovala jsem si, že to bude víceméně rychlý proces - přijdeme tam, „otěhotní mě“ a já půjdu zase zpátky na poradu.
To se nestalo. Což, jak teď vím, bylo jenom správně. Potřebovala jsem ten proces, potřebovala jsem pochopit své priority, poznat víc sama sebe. Potřebovala jsem si vytvořit na dítě ve svém životě prostor – mentální i fyzický.
Nicméně, než jsem opravdu došla na kliniku číslo jedna, oddělení reprodukční medicíny v Podolí (pak byly ještě další
dvě), uplynuly dva roky a já tam vešla coby osmatřicetiletá.
Přitom jsem si připadala mladá, byla jsem na sebe pyšná, že to začínám řešit včas. Z omylu mne vyvedli víceméně v první větě. Přišla jsem za pět minut dvanáct, ne-li ve dvanáct. Hned mi ukázali grafy plodnosti u žen v závislosti na věku, ta klesající křivka byla víc než jasná. Začali mne tedy léčit na neplodnost. Chtěla jsem protestovat, že přece nikdo netvrdí, že jsem neplodná, že jsem jen single, ale na tohle zatím tabulky nejsou a pojišťovna to nehradí.
A tak to celé začalo. Najednou jsem se dostala do zdravotnického soukolí, pod odborný dohled, a říkala si, jestli je to opravdu to, co chci. A asi chtěla, respektive uklidňoval mě pocit, že s tím něco dělám, ale zároveň jsem svou snahu otěhotnět nevnímala jako hlavní prioritu. Dál jsem si žila ten svůj discopříběh, lítala jsem po pracovních schůzkách, poradách a kulturních akcích. Byla jsem ve stoprocentním zápřahu. Pak přišel covid a já zachraňovala pražskou kulturu a dávala pozor, aby se naši nenakazili. Celá akce s umělým oplodněním byl vlastně jen takový vedlejší projekt, do kterého jsem stále nedávala žádné emoce. Dokonce jsem si tenkrát ani neuměla představit, že by se to opravdu stalo a já otěhotněla, paradoxně jsem ale ani nečekala, že by se to nemuselo povést hned napoprvé.
NEŽ ZAČNETE S UMĚLÝM OPLODNĚNÍM
Ve svém životě jsem při rozhodování našla jeden kompas, který mi ukazuje, jak se rozhodnout. Pokud mám na výběr mezi dvěma variantami, zvažuji, jestli není možné, že bych u jedné mohla později litovat. A tak je to i s dítětem. Říkala jsem si, že s největší pravděpodobností nikdy nebudu litovat, že mám dítě, zato nejspíš budu litovat, pokud se rozhodnu dítě nemít. Zatímco jsem si dovedla představit být matkou, a to klidně samoživitelkou, nedokázala jsem si představit život coby padesátiletá a bezdětná. To už na mne sahaly temnoty a strachy, že bych jednou svého rozhodnutí mohla hořce litovat.
Tohle píšu, protože proces umělého oplodnění je náročný a není pro někoho, kdo váhá nebo kdo to dělá pro jiné. Takže než s tím začnete, ujistěte se, že to chcete. Já jsem věděla, že chci dítě, a také jsem střízlivě dokázala odhadnout svoji situaci na poli partnerských vztahů. Že bych potkala muže, se kterým bych chtěla a mohla mít dítě, se jevilo jako nepravděpodobné. Zároveň jsem si uvědomovala, že mám dobré výchozí podmínky pro to, být svobodnou matkou. S rodinou, kde se máme rádi, podporujeme se, a co víc, bydlíme společně v jednom domě v Praze a naše chalupy jsou blízko sebe, mi vše dávalo smysl. Také jsem věděla, že se na rodiče můžu spolehnout, i co se týče případné finanční podpory. Kdyby bylo nejhůř, nenechali by mě živořit, to mi bylo jasné. Samozřejmě jsem si ale začala šetřit, abych měla dostatečný polštář na to, vyjít s dítětem sama.
Velmi dobře si uvědomuji, že v tomhle mám štěstí a výchozí podmínky, které zdaleka nemá každá žena v mém věku. Nesnažím se popisovat nějaké univerzální návody, spíš se snažím popsat svoji situaci a svá rozhodnutí, která mne provázela na této cestě.
Co bych ale určitě ráda slyšela dřív, například deset let před svou první návštěvou kliniky, je jistá zásadní informace. Ta cenná rada, kterou jsem měla slyšet a neslyšela, zní: zamraz si svá vajíčka, dokud nejsi stará. A tím stará myslím třeba do třiceti. V tomhle jsou ta čísla absolutně nespravedlivá a jdou úplně proti tomu, jak se na stáří dívá dnešní společnost. Co jsem totiž během hodin biologie jaksi nepochytila, je fakt, že zatímco mužům se spermie tvoří neustále nové až klidně do jejich smrti, ženy se se všemi vajíčky už narodí a jen jim postupně každý měsíc jedno uzrává. Takže všechna ta vajíčka, která jsem se teď od osmatřiceti snažila oplodnit, se mnou prožila všechny mejdany, vykouřila všechny ty cigarety, vypila panáky, souložila s milenci, prochládala, když jsem nosila crop topy, flámovala a stresovala se. Není to tak, že bych žila úplně spořádaným životem, a jsem za to ráda, ničeho rozhodně nelituji. Ale kdyby mi někdo ve třiceti řekl „Nebuď blbá, je nejvyšší čas nechat si zamrazit vajíčka, čerstvější je už mít nebudeš a koupíš si tím cenný čas“, asi bych ho poslechla. Vždyť já celou dobu věděla, že chci dělat kariéru a dítě mít až později.
Jestli tyto řádky čte někdo, s kým tato věta zarezonovala a mohla by se ho týkat, vězte, že zamrazení vajíček není žádné drama. Já podobný proces později absolvovala celkem pětkrát. Celé to trvá přibližně dva týdny. Pícháte si do bři-
cha hormony, které spustí stimulaci. Zjednodušeně řečeno to znamená, že se z vás najednou stane kočka. Žena jinak není uzpůsobená k vícečetnému těhotenství, většinou tedy čeká jedno dítě. Dvojčata a vícerčata jsou spíš výjimkou. Je to tím, že ženě uzrává zpravidla pouze jedno vajíčko. Na rozdíl právě od kočky, kde samicím uzrává několik vajíček najednou a pak mají i několik koťat. Ty na to uzpůsobené jsou. Avšak díky
těm injekcím, které nejsou nijak strašné, moc nebolí a prostě si je jedenkrát za den píchnete do břicha, vám začne uzrávat víc vajíček, což je také účel. Do problémů byste se mohla dostat jen v případě, že by vás přesně v tu chvíli někdo oplodnil a vy jste pak měla klidně až dvacet dětí v břiše. Ale proboha, proč by to někdo dělal, a hlavně proč byste to dělala vy. Během těch dvou týdnů, co si injekce pícháte, se vám začne břicho trochu nafukovat a začnete cítit tlaky. Protože máte pocit, že asi brzo prasknete, sex je opravdu to poslední, na co myslíte. Když už jsou vajíčka dostatečně uzrálá (průběžně vás kontrolují), jdete na odběr. Ten se dělá pod narkózou a trvá chvilku. Uspí vás, potom zase vzbudí a pak ještě chvíli dospáváte na pokoji. Takže ráno vám vezmou vajíčka, v poledne vás pustí a zbytek dne doma prospíte. To je vše. Dva týdny lehkého nepohodlí a máte nakoupený čas, který následně můžete věnovat, čemukoliv chcete. Můžete dělat kariéru, můžete cestovat, můžete si žít svůj život. Nemusíte mít stres, když ten pravý pořád nepřichází. A pak, když už začnete pociťovat touhu mít děti, si zajdete na kliniku a z ledničky vytáhnete svá zachovalá mladá vajíčka.
Ano, tohle kdyby mi někdo před lety řekl a popsal, asi bych neváhala a šla do toho. Ale já nejsem ambasadorkou
žádných podobných procedur, všechno je pochopitelně potřeba pečlivě zvážit. Musíte se vždy napřed poradit se svým doktorem a informovat se o rizikách. Někomu to nemusí sednout, zamražená vajíčka nemusí být v dobré kondici, stojí to peníze. Social Freezing není dokonalý a pořád platí, že je lepší mít děti dřív a přirozeně než muset později jít cestou umělého oplodnění.
KDYŽ ZAČNETE
Jak jsem psala, věk je u ženské plodnosti úplně jinak nastavený, než co říkají módní časopisy a než co ukazují celebrity na sociálních sítích. To ostatně dokazuje i fakt, že pojišťovny hradí čtyři cykly umělého oplodnění do čtyřiceti let. Správně, i ty pitomý pojišťovny si vypočítaly, že po čtyřicítce už snahy o dítě ztrácí smysl, což jsem se mimochodem také hned dozvěděla na té první klinice, kam jsem v osmatřiceti nakráčela.
To s tou pojišťovnou je celkem dobrá informace, protože jak jsem později zjistila, umělé oplodnění není vůbec levná záležitost. Nakonec jsem do toho nalila peníze, za které bych objela svět, koupila si auto nebo obraz od předního českého malíře. A to jsem ještě stihla od té pojišťovny trochu něco dostat. Je to tedy další rozměr, který je dobré si uvědomit - fakt to něco stojí.
Určitě je lepší jít tradiční cestou, mít láskyplný vztah a zplodit dítě během krásného milování se synchronním or-
gasmem na závěr. Jo, takhle by se mi to taky moc líbilo. Jenže to bych asi nesměla být na muže tak náročná. A taky bych asi nesměla být spokojená sama se sebou a být šťastnější single než se zahazovat s nějakým debilem jen proto, aby mi dal dítě. Dobře, třeba by to nebyl hned úplný debil, ale faktem zůstává, že do svých osmatřiceti jsem nepotkala nikoho, kdo by se mnou dítě chtěl a já bych ho chtěla s ním.
BABY NEBUDE SEDĚT V KOUTĚ
Nechápejte mě špatně, já mám ráda muže. Nemyslím si, že by muži byli nějací nepřátelé, méněcenní tvorové nebo uzurpátoři. Vůbec ne. Naopak, já mám k mužům opravdu pozitivní vztah a kolikrát vykazuju i dost mužské chování a uvažování.
Můj pohled na vztahy utvářely minimálně tři pilíře – vyrůstání v rodině, kde se naši měli a mají doteď rádi, můj starší bratr a až toxická záliba v romantických filmech.
Moji rodiče jsou jako reklama na harmonický vztah. Poznali se úplnou náhodou v hospodě, po dvou měsících se zasnoubili a po dalších čtyřech vzali. Domluvili se, že nejdřív budou poznávat jeden druhého a pak si teprve udělají děti. Takže brácha Tomáš přišel na svět až tři roky po svatbě a já po dalších čtyřech. Táta vyrůstal v rodině, kde byla emancipovaná žena, babička byla středoškolskou profesorkou a překladatelkou.
Byla to velká osobnost a děda, kterého jsem bohužel nepoznala, byl výstřední hudební skladatel, legionář, intelektuál.
Takže když táta poznal moji mámu, která už tehdy byla emancipovaná režisérka dokumentárních filmů, nedivil se, že mu neservíruje teplé obědy a nesedí doma s pletením. Byli si rovni od začátku. Letos oslavili padesát let od svatby. Navzájem se respektují a podporují ve všem, co dělají. Je radost na ně pohledět. Zároveň to však pro dítě může být lehce zatěžující - vidět, jak by to mělo a mohlo fungovat. Laťka pro mne i bráchu byla nasazena opravdu vysoko. Zanechalo to ve mně pocit, že pokud moje manželství nebude vypadat jako jejich, pak ho raději nechci.
A do tohoto harmonického vztahového příkladu ze strany rodičů se mi v pubertě začal plést vzor v podobě staršího bratra. S bráchou jsme měli vždycky dobrý vztah, samozřejmě mě v pubertě strašně rozčiloval, prali jsme se a hádali. Ale v jádru jsme se měli rádi a máme pořád. Byl ke mně vždy ochranitelský a já těžila z faktu, že se mi díky němu otvírá svět dospělých daleko dřív než někomu jinému. Díky bráchovi mě naši pustili na první diskotéku už někdy ve dvanácti. Díky bráchovi jsem kamarádila s partičkou o dost starších lidí, většinou kluků. A v pubertě se počítá každý rok, kdy je někdo starší. Díky bráchovi jsem rozuměla klučičímu světu a orientovala se v něm. To je cenná výbava do dalšího života každé dospívající dívky. Ale díky tomuto vhledu jsem měla taky možnost naplno vidět, jak kluci přistupují ke vztahům a randění. Nebo tedy alespoň ten můj brácha. Brácha byl totiž prvotřídní děvkař. Holky na něj šíleně letěly a letěj doteď. On nebyl prvoplánový krasavec, ale rozhodně měl a má charisma a všechno umí dobře okecat. Takže většinou dostal každou holku, na kterou se trochu zaměřil. A pak mi o tom nezapo-
mněl vyprávět. Samozřejmě ne úplně do detailů, ale dostatečně na to, abych pochopila, co všechno jsou kluci schopní holce nakecat, jen aby ji dostali. A jak často je pro kluky randění jen fyzickým aktem, na rozdíl od holek, které to mají vždycky trochu šmrncnutý romantickou představou. Tohle všechno ve mně zaselo jisté semínko skepse vůči milostným vztahům.
No a přesným protipólem byly všechny ty romantické filmy, které jsem hltala. Filmem všech filmů, svatým grálem a biblí je pro mne Hříšný tanec. Poprvé jsem ho viděla u spolužačky Terezy někdy ve druhé třídě - z kazety, která byla kopií kopie kopie, takže to celou dobu mělo takový divný pruh přes celou obrazovku. Byl to ale český dabing a to bylo daleko lepší než třeba Top Gun, který jsem poprvé viděla s německým rychlodabingem a vůbec jsem z něho nepochopila děj filmu. Mimochodem jsem si myslela, že Maverickova parťáka Goose napadla v moři obrovská chobotnice, a tak umřel. Až později jsem pochopila, že ta chobotnice byl vyfouknutý padák a on se ve skutečnosti zabil o kokpit.
Nicméně k Hříšnému tanci. Ta kombinace naivní čisté dívky a sexy tanečníka v černých kalhotách a tílku, kdy Baby nebude sedět v koutě, na mě zapůsobila tak mocně, že jsem ho viděla nejméně stokrát a doteď dokážu celý film převyprávět zpaměti, s veškerou intonací hereckých přednesů. Ideálně v původním znění s Martinou Hudečkovou. Hříšný tanec mi ukazoval tu romantickou stránku vztahů. Až daleko později jsem si uvědomila, že Hříšný tanec i většina dalších romantických filmů, co přišly po něm, končí víceméně na začátku. Po všech těch peripetiích se konečně políbí, jsou opravdu
spolu a… Závěrečné titulky. No ale co se děje potom? Baby s Johnnym se tedy z prázdninového resortu Maxe Kellermana vrátí někam, kde spolu začnou bydlet? Ona začne studovat tu vysněnou vysokou školu a on se snaží uchytit jako tanečník?
Ona začne mít nové inspirativní přátele z vejšky, on někde po nocích předvádí sambu? Anebo ji rovnou zbouchne a musí jít do svazu malířů pokojů a štukatérů, aby uživil rodinu, zatímco se Baby musí vzdát studií? Nebudu tady vymýšlet další scénáře, spokojím se s konstatováním, že je dobře, že nikoho nenapadlo natočit pokračování a celou tu krásně romantickou představu rozdupat realitou.
Když svoje dospívání takhle zpětně hodnotím, říkám si, jestli jsem také nezamrzla někde u prvního dílu. Vždy mě bavilo s kluky flirtovat, snažit se je sbalit. Stejně jako ten můj bratr, i já v sobě objevila vlohy kluky nějak ukecat. Brala jsem to skoro jako sport – na někoho se zaměřit a prostě ho zkusit dostat. Ale jakmile došlo na závěrečné titulky a další díl, to už jsem začala mít pochybnosti. Nakonec jsem tedy vyloženě hodně vztahů neměla, spíš jsem sbírala zkušenosti a randila, na rozdíl třeba od mých spolužaček z gymplu, které už udržovaly vážné vztahy. Zato mě radost z randění neopustila ani v dalších letech.
Jeden vážný vztah přišel po dvacítce, kdy jsem se šíleně zamilovala do Jakuba. Chodili jsme spolu sotva dva roky, z toho první rok to byla láska, ten necelý druhý rok už spíš trápení. Ale já, jakmile se do něčeho pustím, jsem držák. Takže jsem chtěla být s Jakubem dál, on to naštěstí včas rozpustil. Ale tak nějak nečekaně a nepěkně, že jsem se z toho lízala ještě další roky. Respektive ne „nepěkně“ – prostě mi řekl,
že už mě nemá rád. Na to má úplně každý právo a teď už to vím a chápu. Tenkrát jsem měla tak strašně zlomené srdce, že jsem to fyzicky cítila. Mimochodem někde jsem četla, že se srdce dá opravdu zlomit jen jednou, a vlastně bych tomu i věřila.
Po Jakubovi jsem se víceméně vrátila ke svému zaběhnutému a vyzkoušenému modelu chování. Balení a randění byla zábava. Dál jsem věřila na romantickou lásku, ale zároveň jsem se chovala jako kluk, co chce získat další zářez. Nevím, jestli mne za to neodsoudíte, ale já si psala seznam kluků, které jsem dostala. Hezky mi to hladilo ego. Byla jsem připravena se zamilovat, ale kupodivu jsem se nejčastěji zamilovávala do kluků, kteří mne z nejrůznějších důvodů nechtěli. Anebo mě třeba i chtěli - fyzicky, ale nechtěli se mnou chodit.
Zároveň těžko říct, jestli bych je chtěla já, kdyby oni chtěli mě. Je to celé děsně složitá alchymie a nějaký psychoterapeut by v tom jistě našel spoustu zajímavých diagnóz.
Někdy v době, kdy jsem slavila třicetiny, mi hezky spadnul hřebínek. Asi zaslouženě. Zabouchla jsem se do kluka, se kterým jsem v té době špásovala. Myslela jsem si, že spolu chodíme. Chtěla jsem s ním být, jenže on chtěl být i s někým dalším. Na jednom mejdanu, kde jsme byli spolu, si začal s jiným klukem přímo v posteli, kde jsem spala – vlastně nespala – i já. To hezky zacloumalo s mojí sebejistotou a nadhledem. K tomu se navíc přidala třicátnická krize. Ostatní kolem se už brali a rodili děti, zatímco já se potácela odnikud nikam. Cesta z této krize vedla přes práci. Začala jsem hodně pracovat a věnovat všechen čas a energii nové produkční firmě, kterou jsem založila. Další roky plynuly, moje práce přinášela
výsledky, točila jsem jeden film za druhým. Etablovala jsem se ve své profesi. A pak přišla nabídka vstoupit do politiky na komunální úrovni v naší čtvrti. Moc jsem nevěděla, co to všechno obnáší. Ale je mi vlastní přijímat výzvy, a tak jsem přijala i tuto. Volby jsme vyhráli a mně začal úplně jiný život s novými lidmi okolo. To mi bylo třicet dva.
Co se týče mého milostného života, začali přicházet muži, kteří už měli jiné ženy. Bylo to celkem logické, v mém věku třicet plus už byli muži obvykle ženatí. A mně to nevadilo, mohla jsem si dál nerušeně žít svůj život a utěšovat se tím, že vlastně sama nejsem, že si užívám a zároveň nemusím řešit nudnou každodennost v nějakém vztahu. Měla jsem svůj prostor, ale měla jsem i vztahy. Tedy takové pseudovztahy. Samozřejmě všichni, co jsou v nějakém vztahu, namítnou, že vztah není o příležitostném sexu, ale je o intimitě, blízkosti, společném řešení problémů, vzájemné podpoře a již zmiňované všednodennosti. A já prostě nenašla nikoho, s kým bych tohle všechno chtěla. A bylo to vzájemné. To je tedy další lež romantických filmů a pohádek - tam se ti dva vždy najdou.
V reálném životě začíná být spíš zázrak, když se dva najdou.
A když se najdou dva, co se ještě mají rádi a nemusí žít život plný kompromisů, pak je to dvojitý zázrak.
Abych k sobě byla ale upřímná, jeden pokus tam byl. Mezi všemi zadanými muži se najednou objevil jeden nezadaný a řekl, že se mnou chce být. Znali jsme se už léta a celou dobu měl pověst šíleného kreténa. V té době začal být úspěšným scenáristou. Měl rozpadlé manželství a dvě děti. Když mě začal balit, byl sám a nasadil na mne veškeré svoje charisma, humor, inteligenci a ultimátní balicí větu: „Udělám ti dítě.“
Měsíc jsem odolávala, pořád jsem měla na paměti jeho pověst. Pak mě ale ukecal. A vydrželo to přesně další měsíc. V momentě, kdy jsem už částečně propadla jeho kouzlu, vypěstovala si vůči němu opravdové emoce a začala si malovat naši společnou budoucnost, to ukončil. Ve tři ráno ode mne odešel z postele se slovy, že se omlouvá, že to prostě nedává.
Nic jsem nechápala a hledala moment, kdy jsem něco pokazila. Celá epizoda trvala dohromady dva měsíce, takže porozchodová fáze naštěstí nebyla tak dlouhá. Celkem rychle jsem pochopila, že to on je rozbitej a jeho pověst se zakládá na pravdě. Co mě na tom všem ale zaujalo, byl fakt, jak moc na mě zapůsobil ten slib ohledně dítěte. Uvědomila jsem si, že jsem málem mohla mít dítě s kreténem a že tedy už je možná trochu čas to začít řešit víc pragmaticky, než potkám dalšího kreténa a zase se mi zatemní mozek.
KAMARÁD
Když se můj věk po pětatřicítce překulil a začal se blížit čtyřicítce, jeden kamarád mi nabídnul, že pokud bych chtěla, daruje mi svůj materiál. Nejdřív to spíš byla jen taková humorná představa, ale časem jsem o tom začala reálně přemýšlet. Byl to model, co jsem si uměla představit. A říká se, že když si něco umíte představit, může se to stát.
Předem jsme se domluvili, že by to pro něho neznamenalo být plnohodnotným tátou, na to měl svůj nespoutaný
život příliš rád, ale byl by mně i dítěti nablízku. Byl by spíš takovým kmotrem a já bych byla matkou samoživitelkou. Že jsem si celý proces početí představovala jako Hurvínek válku, jsem tady už naznačila. Zezačátku jsme to tedy zkoušeli podomácku. Viděla jsem to v jednom dokumentu, kde si takhle dítě udělaly dvě lesby. Vypočítala jsem si dny ovulace a on mi domů přinesl kalíšek se svým vzorkem. Abych vás nenapínala, je to jen ztráta času, a pokud o tom opravdu přemýšlíte, naběhněte rovnou na kliniku, ušetříte si čas. Vyzkoušeno za vás.
Kromě toho, že jsem si samotné početí představovala velmi jednoduše, měla jsem velmi vágně promyšlené i to, co bude následovat po oplodnění. Tou dobou jsem byla již ve vedení města a ve velkém pracovním zápřahu. Denně jsem vyřídila několik schůzek, desítky e-mailů a telefonátů. Každý týden jsem prožívala stresové jednání rady města a každý měsíc seděla klidně i dvacet hodin na jednání zastupitelstva. Velmi často jsem prožívala niterný hluboký stres. Velmi často mě přepadávaly velké úzkosti ze špatného rozhodnutí. Z toho, co na mne připraví opozice nebo co vytáhnou novináři, případně co si o sobě přečtu na sociálních sítích. Ráno jsem se budila s ohromnou depresí. Netušila jsem, jak přežiju další den. První, co jsem si po probuzení řekla, bylo: Co tě nezabije, to tě posílí. Depresi jsem většinou spláchla ve sprše a ten den nějak dala.
Pro práci v politice je dobré být tak trochu psychopat, který si tyto dílčí strachy ani neuvědomuje, zato miluje stoupat po mocenském žebříčku a poslouchat sám sebe. Čím dál víc mi v pozici radní pro kulturu připadalo, že na tuto funkci nejsem dostatečný psychopat. Až moc jsem si některé věci brala
a nechávala je na sebe působit. V některých situacích jsem se nechala unášet emocemi, ať už to byl zmíněný strach, nebo třeba rozčilení. Jestli je to vlastní ženám, nedokážu posoudit. Otázku, jaké je to být žena v politice, jsem dostávala často. Většinou jsem odpovídala, že kdyby bylo v politice více žen, jistě by to všem prospělo. Muži se rádi poslouchají. Hodiny a hodiny řeční a onanují nad svými rétorickými schopnostmi. Ženy toho většinou potřebují hodně stihnout, a tak jim stačí k vyjádření kratší čas. Na druhou stranu politika je právě o řečnění a předvádění se u řečnického pultu, a tak je v ní pořád víc politiků mužů než žen.
RADNÍ PRO KULTURU
19. 5. 2019
Musím sem dopsat čtyři měsíce a devatenáct dní! Myslím, že jsem za celou dobu, co si píšu deníček, neměla nikdy tak dlouhou pauzu. To jen dokazuje, v jakým rytmu teď žiju.
Myslím, že jsem nikdy neměla tak náročné období. Nikdy jsem tolik nepracovala ani nebyla v takovém stresu a pod takovým tlakem.
Je to prostě hukot. Pořád dokola říkám, že snad příští týden / příští měsíc to bude lepší, že už uvidím světlo na konci tunelu, ale situace se zlepšuje jen strašně pomalu. Totální hukot je to furt. Mám za sebou půl roku ve funkci, takže osmina už je za námi. Ale teda musím říct, že strašně bojuju, pořád pochybuju. Pochybuju,
jestli na to mám, jestli mě to baví, jestli jsem ta pravá a jestli je to opravdu to, co v životě chci. Občas mě přepadá děsná depka, že ztrácím čas a že takhle žít nechci. Zase si ale opakuju, že co tě nezabije, to tě posílí a že to bude zajímavá zkušenost. Víc proto taky řeším svůj plán s dítětem, který je stále aktuální. Dokonce už mám termín, kdy s kamarádem doma zkusíme první pokus. Normálně injekční stříkačkou. Beru to trochu jako exit strategy, protože takhle bych celý ty čtyři roky žít nechtěla. A určitě chci dítě.
16. 8. 2019
Těhotná nejsem, i když jsme to s kamarádem už jednou zkusili. Ale pak mi to dvě ovulace nevyšlo (jednou byly Vary a jednou dovolená). Zkusíme to zase koncem srpna. Je teda takový divný vpravovat do sebe přes injekční stříkačku jeho sperma. Ale zas z toho třeba budou vtipný historky. Párkrát to takhle zkusíme, a když to nevyjde, půjdeme na kliniku.
V práci je to pořád dost náročný na nervy a psychiku. Neustále se na nás valí nějaký shitstormy kvůli něčemu, co jsme buď udělali, nebo naopak neudělali. Je těžký v tom pak vidět smysl. Upřímně ani nevím, jestli mě to baví.
Už ale nemám takový zaječí úmysly, jako jsem měla v zimě. Přece jen jsem si už trochu zvykla a našla si nějaký systém a řád.
Ale stejně mívám noční můry a úzkosti.
29. 12. 2019
Co se týče dalších důležitých témat, těhotná nejsem. Kamarád mi jednou měsíčně nosí vzorek, ale zatím nic. Já se tomu zas tolik nedivím, ta metoda je hodně intuitivní. Až se kamarád vrátí z Bali v únoru, rozjedeme lékařskou pomoc.
Aby to nevypadlo, že jsem prožila čtyři roky ve funkci jen v mukách, ta zkušenost mi přinesla i mnoho dobrého a zajímavého. Sice nejsem dostatečný psychopat, ale mám ráda své ego a ráda jsem si ho celé ty čtyři roky hladila a zvětšovala. Situace, kdy přijdete do místnosti a všichni vás jdou pozdravit, protože jste v tu chvíli nejdůležitějším člověkem, je moc hezká a návyková. Taky si jde velmi rychle zvyknout na to, že vás při schůzkách a poradách všichni poslouchají a plní vaše pokyny. V různé míře vám ukazují, jak jste důležití, lezou vám do prdele, smějou se vašim vtipům. Až by se z toho jednomu zamotala hlava.
To je mimochodem další poznatek, co jsem si z politiky odnesla. Když člověk vstoupí do politiky a není nikým, většinou ho to semele. Jakmile dostanete nějakou politickou funkci a všichni kolem vás začnou tančit, najednou jste někým, jste tou funkcí, a to je pak velmi těžké si zachovat zdravý rozum a nepropadnout tomu. Pokud do politiky ale vstoupíte už jako hotový člověk se svojí kariérou a jste si vědomi svých schopností a faktu, že se umíte uživit a obstát i bez nálepky politika, je veliká šance, že z politiky budete umět odejít nesemletý. Jestli je totiž na někoho fakt smutný pohled, tak na kariérní politiky - na lidi bez vize a názoru, kteří jsou na politice závislí, protože moc dobře vědí, že by v reálném světě jinak neobstáli. A že jsem takových potkala opravdu mnoho. Většina z nich v politice doteď je, někde dál schůzují a předhánějí se v řečnění. Ale silně pochybuju o tom, že by ještě věděli, proč tam vlastně jsou nebo za co bojují.
2. 4. 2020
Za normálních okolností bych asi popisovala, jaké je v Praze krásné jaro, jak mám děsně práce, jak jsem oslavila narozky.
Jenže…
Svět zasáhla pandemie CORONAVIRU.
Najednou jsme se všichni ocitli v americkým filmu. Jen čekáme, kdy přijde Dustin Hoffman a zachrání nás. Ale zatím nic. Je to vlastně úplně neuvěřitelný. Na podzim se začaly objevovat zprávy z Číny, že tam ve městě Wuchan vypukla nějaká epidemie.
Všichni jsme se smáli tomu, jak jsou Číňani neschopní dodržovat základní hygienu. Jenže někdy v únoru se ta epidemie objevila v Itálii, kde zrovna lyžovala polovina České republiky. Pak už se virus začal masivně šířit po celém světě. Kolovalo, že je hodně infekční a nejvíce jsou ohrožení senioři a lidé se špatnou imunitou.
Takže 10. března vydala vláda nařízení, že divadla a kina nesmí hrát. Zavřely se školy a všechny akce nad sto lidí zrušili. Pak se zavřely hospody a zakázalo se vycházet ven kromě cesty do práce a na nákupy. Je to neuvěřitelný psycho. Fakt bych neřekla, že něco takovýho můžeme zažívat v 21. století. Ještě 7. března proběhl Český lev – to bylo naposled, kdy jsem byla ve společnosti a měla na nohou podpatky. Rok a půl jsem trávila doma maximálně dva večery v týdnu. A teď? Můj život přešel ze 100 % na 0 % za pár dní.
Hned jak se situace začala přiostřovat, poslala jsem naše na Vyžlovku, protože oni jsou přesně ta ohrožená skupina. Takže jsme se už tři týdny neviděli, jen si voláme přes FaceTime.
Už tři týdny trvá tahle šílenost, kdy jsou všichni zalezlí a všechno se zastavilo. Já mám teda pořád šíleně práce. Na Magistrátu jsme hned začali řešit, co s krizí na kulturní scéně, kde tisíce lidí přišly o příjmy ze dne na den. Rozjíždíme různé kampa-
ně na záchranu kultury. Z toho mám radost. A na radnici Prahy 7 zase pomáháme konkrétně. Tam se ihned rozjela humanitární akce v podobě šití roušek a výroby dezinfekce. Obvoláváme dobrovolníky a podnikatele – mám radost, že jsem co platná takto v „přední linii“.
Zvykám si na nošení roušky, večer se zatím vždycky cítím přidušená.
Nejhorší je momentálně situace v Itálii, Španělsku a USA. Prognózy nevypadají dobře. Nás čeká vrchol nějak do tří týdnů, ale pak asi ještě hodně dlouho potrvá, než se svět vrátí do normálu. Než zase otevřou školy, hospody a divadla. Je to děsnej průšvih. Hodně lidí přijde o práci, všichni budeme chudší. Náš život bude chudší. Historie se bude už navždy dělit na dobu před koronou a po koroně.
JDU DO PLNEJCH
V létě roku 2020 jsem rozjela svůj první pokus o umělé oplodnění. Už nebyl čas zkoušet to nějak podomácku. Poprvé jsem si začala píchat hormony. Bála jsem se, jak na mne budou hormony působit, ale snášela jsem je dobře. Nebyla jsem nijak plačtivá ani jsem nepřibírala. Bylo to úplně v pohodě. Jediné, co mi vadilo, bylo, že jsem si je musela píchat v devět večer. Až později jsem zjistila, že si čas aplikování můžu určovat podle sebe. Ta devátá večer mne totiž dost omezovala v mém tehdejším rozjetém životním stylu. Šla jsem