9788028408954

Kapitola první

Sobota 8. března

Tklivý text písně „Desperado“ pronikal pavučinami opředeným rozvrzaným reproduktorem na stropě.

Tu baladu snad pustili schválně, aby ohlásili jeho příchod.

Po dvou krocích se zastavil, a jak se za ním zavíraly kůží čalouněné dveře, jeho silueta zalitá paprskem poledního slunce se zmenšovala, zatímco bar, v němž opět potemnělo, se rázem proměnil v zapadlý lokál, jaké člověk najde v každém koutu světa.

Tento se krčil poblíž linie, která se táhla mezi okresy Larouche a Terrebonne. Ačkoli se k němu ani jeden z okresů nehlásil s hrdostí, odpovědnost připadala Terrebonne. Poblíž se nenacházelo žádné město, jež by k němu mělo nějakou významnou vazbu, zato poštovní směrovací číslo lokálu odpovídalo městečku Auclair.

Sundal si sluneční brýle, složil jejich nožky a jednu z nich zastrčil do náprsenky své košile z šambré nad třetím lesklým cvočkem.

Barman přestal listovat časopisem, který tam zřejmě ležel už nějakou dobu, přelétl zákazníka pohledem a pak se zeptal: „Už prší?“

„Zatím ne, ale do večera asi sprchne.“ Přešel k barovému pultu a posadil se na stoličku.

„Jedno chlazené?“

„Kolu, prosím. Se spoustou ledu.“

„Hned to bude.“

Vtom se z rohu místnosti ozvalo: „Týpek přijde do baru a objedná si kolu. Na tu se chodí spíš do cukrárny, ne?“ Poznámka vyvolala vlnu smíchu.

Nově příchozí se ohlédl přes rameno k řadě kulečníkových stolů. Jediný, který byl právě využíván, osvětlovalo svítidlo zavěšené u stropu. Viselo dostatečně nízko nad plátnem, aby vrhalo světlo na čtveřici drbanů.

Dotyčný posměváček postával opřený o zeď, s rukama zkříženýma na hrudi, kolenem zvednutým a levou nohou zapřenou o betonovou zeď. Mezi zuby drtil sirku. Další z partičky líně křídoval kulečníkové tágo. Ostatní dva se opírali o stůl a usrkávali z láhví pivo.

Všichni si „týpka“ drze prohlíželi.

Poté, co mu věnoval dlouhý, neúprosný pohled, zastrčil drzoun sirku do koutku úst pod povislým knírem, nechal nohu sklouznout na podlahu, odstrčil se od stěny a pokynul tomu s tágem v ruce: „Budeš hrát, nebo co?“ Stále si mezi sebou něco pobaveně šuškali, nicméně pokračovali ve hře.

Barman, který jejich výměnu názorů se zájmem pozoroval, otevřel plechovku Coca-Coly a nalil ji do sklenice plné ledu. „Tady máte.“

„Díky.“

„Barmane, připište mi to na účet, prosím.“

Seděla v tmavém rohovém boxu, který zvolila proto, že z něj měla volný výhled na vchod a okamžitě zaregistrovala jeho příchod, přesně jak si přála. Ona přišla s předstihem, on přesně načas.

Pozorovala vše, co se tam odehrávalo, aniž by její přítomnost kdokoli zaznamenal. To gesto, které udělal se slunečními brýlemi, působilo vcelku nenuceně, jako něco, co člověk přirozeně dělá, když přichází z denního světla do temnějšího interiéru. Ona však usoudila, že mu to také poskytlo čas, aby si oči přivykly, prohlédly si scénu a udělaly si lepší představu o uspořádání baru a o tom, do čeho jde. Unikla jeho pozornosti jen proto, že se její box nacházel v té části baru, kam světlo příliš nepronikalo.

Od vchodu k pultu kráčel uvolněným, ležérním krokem. Přestože v rozhovoru s barmanem nepůsobil dvakrát

výřečně, tvářil se dostatečně přátelsky. Jediný jeho pohled však postačil k tomu, aby posměváčkům u kulečníku ztuhl

úsměv na tváři.

Sice mu v tu chvíli do obličeje neviděla, nicméně věděla jistě, že na ně upřel ten svůj významný pohled, který se nyní zaměřil na ni, zatímco s pozvednutou sklenkou kráčel směrem k jejímu boxu.

Jakmile tam došel, naklonil hlavu k volné lavičce. „Sedí tu někdo?“

Zavrtěla hlavou.

Vklouzl tedy naproti ní. S neskrývaným zájmem si jeden druhého mlčky prohlíželi, dokud neřekl: „Díky za kolu.“

„Není zač.“

Ponořila brčko do sklenice se svou sodovkou, aniž by po něm přestala zkoumavě pokukovat. Vůbec se nenamáhal udělat na ni dojem. Byl neoholený a měl rozcuchané vlasy. Jeho košile byla pomačkaná a obnošená.

Džíny měl čisté, ale vybledlé, na kolenou seprané téměř doběla. Na levé přední kapse měly díru a roztřepený lem.

Zdálo se, že jsou s ním srostlé, pasovaly mu až příliš dobře, než aby se takto – byť módně rozervané – daly pořídit. Tyto džíny jejich majitel doopravdy nosí. Dlouhá léta.

„Čekala jsem, že budete vypadat jinak,“ konstatovala.

„Fakt? Zato vy jste přesně taková, jak jsem očekával, teda až na ten ohoz.“

„Z čeho jste si o mně udělal takový obrázek?“

„Z vašeho hlasu po telefonu.“

„A co je s ním?“

„Zníte jako něžná květinka, ale zdání možná klame.“

Přestala si pohrávat s brčkem a nechala ho klesnout do sklenice. Opřela se, překřížila ruce na prsou a podrobila ho delšímu a ještě nesouhlasnějšímu zkoumavému pohledu, který skončil u jeho pronikavých očí. Neucukla před nima.

„Co jste myslel tím ‚až na ten ohoz‘?“

„Třeba kšiltovku z univerzity v Louisianě. Tu máte na hlavě poprvé. Nesedí vám, je moc nová a neladí k vaší na míru

šité kabelce.“ Pohlédl na doplněk spočívající vedle ní. „Spíš bych vás tipl na kšiltovku od Vuittona.“

Nepřiznala, že se trefil. „Nemáte odznak.“

K tomu, co bylo evidentní, se nevyjádřil.

„Máte ho vůbec?“ zeptala se.

„V peněžence.“

„Průkaz totožnosti?“

„Taky tam.“

„A tu máte u sebe?“

„Ano.“

„Ukázal byste mi je, prosím?“

„Ne.“

„Ne?“

„Ne.“

„Proč?“

„No…“ Složil ruce na stole, naklonil se k ní a ztišil hlas. „Zaprvé, vy jste mě požádala – ne, vlastně jste mi nařídila, abych se tu neukazoval jako polda. Nošení odznaku tomu tak trochu odporuje. Každopádně ho nikdy nevystavuju.

Zadruhé, vidíte tu smečku hyen u kulečníku? Vím, že jim je v patách protidrogové. Kdyby teď zahlédli, jak se tu oháním odznakem a průkazem, zaškatulkovali by si mě jako strážce zákona, a to by pravděpodobně vedlo k řadě problémů. Zatraceně dobře vím, že jsou ozbrojení – jenom nevím, kolik zbraní přesně mají u sebe, a zjišťování by mohlo vyústit v krveprolití.

Zatřetí, barman vzhlédl od svého časopisu o auťácích, aby vyleštil skleničku na panáka. V podniku, jako je tenhle, je taková úroveň čistoty neobvyklá, ne-li přímo neexistující. Předstírá, že nás nesleduje, ale neuniklo mu absolutně nic. Nevím, na čí straně by byl, kdyby došlo k přestřelce. A kdyby k ní došlo – a to vám můžu prakticky zaručit –, mohla byste přijít k úhoně, a to bych nerad.“

„Vaše svědomí by se z toho nikdy nevzpamatovalo?“

„Ne, moje kariéra. Můj nadřízený už nějakou dobu hledá záminku, aby mi mohl dát padáka. Kdybyste vy, nevinná

kolemjdoucí, přišla k úhoně, nebo ještě hůř, kdyby k tomu došlo během mnou iniciované přestřelky, byla by to pro něj dokonalá záminka, aby mě vyrazil.

Tím chci říct, že si nechám peněženku s průkazem v kapse, zbraň za podolkem, v klidu si tu popovídáme, a až to uzavřeme – ať už se jedná o cokoli –, určitě si zjistím poznávačku pickupu těch buranů, co parkují venku, o kterém jsem si skoro jistý, že nepatří vám, ale těmhle pašerákům fentanylu, a pak oznámím protidrogovému, kde se poflakují.

Takže pro bezpečí a blaho všech budeme dál předstírat, že jsme se tu sešli náhodně, že jste ženuška v domácnosti, na kterou manžel nemá čas, a tak se potlouká tady v téhle díře. Přišla jste sem hledat trochu povyražení, odpolední rodeo, já se tu náhodou ocitl, vy jste mě omrkla a usoudila, že bych mohl obstát.“

Než domluvil, byla už celá bez sebe, ale snažila se vypadat co nejklidněji. „Sedíte zády k barmanovi. Jak víte, co dělá?“

„Vidím jeho odraz v zatemněném okně za vaším pravým ramenem. Ne, neotáčejte se k němu. Prostě mi věřte.“

Zvedl sklenici, dlouze se napil a jen taktak zdusil říhnutí.

Potlačila narůstající podráždění, které by jí u něj stejně nijak nepomohlo. Nedokázala si však pomoct a řekla: „Přišla jsem sem bez předsudků, ochotná to s vámi zkusit, ale vy jste doopravdy arogantní parchant, viďte.“

„Heleďte,“ opáčil dotčeně, „jestli vám jde fakt o to povyražení –“

„To tedy ani náhodou.“

„Aha, takže kdo koho pozval? Mimochodem, z dosud neznámých důvodů.“ Očima ji přelétl. „Snad jsem si vás s někým nespletl? Jestli se nejmenujete Beth Collinsová, tak –“

„Jmenuju.“

„Uf. Málem jsem se ztrapnil.“ Nesnažil se potlačit úsměv a nahrbil se k opěradlu boxu.

K čertu s tím přetvařováním, že ji ten chlap nerozčiluje.

Konečně dala průchod svým pocitům. „Bavíte se dobře?“

„Docela jo.“

„Ujišťuju vás, že tady se o žádnou zábavu nebo hru nejedná.“

„Ne?“ Pokrčil rameny. „Oukej. Kdy se konečně dostaneme k tomu, proč jste se mnou chtěla mluvit? Přiznám se, že hořím zvědavostí. Zvlášť teď, když vás vidím.“

Na tuto návnadu se chytit nenechala. „Takže jste sem přišel z čiré zvědavosti?“

„Upřímně? Ne. Říkal jsem si, že vám dlužím laskavost, protože se vám podařilo správně vyslovit moje jméno. Ne Bow-ie jako ta rocková hvězda, ale Boo-ie. Jako ten lovecký nůž.“

„No, pane Bowie, jako ten nůž, se vší vážností vám děkuju, že jste takhle narychlo souhlasil s naším setkáním, aniž bych vám musela podrobnosti vysvětlovat předem. Vezmeme to od začátku, souhlasíte?“ Odmlčela se. Gestem ji vyzval, aby pokračovala. „Ta záležitost je důležitá a mě tlačí lhůty.“

Úsměv mu rázem zmizel z tváře, chvíli si ji zkoumavě prohlížel. Zdálo se, že intenzita, s jakou mluvila, na něj udělala dojem a zaujala ho. Alespoň už nevypadal, že se musí přemáhat, aby se jí neposmíval.

„Dobře, paní Collinsová, jsem tady. Přišel jsem na vaši žádost, jak jsem vám řekl. O co jde?“

Přinutila se uvolnit ramena – hlavně proto, že barman, jehož periferně zahlédla leštit skleničku, je doopravdy pozoroval. Přinutila se usmát na rozcuchaného muže sedícího naproti a pak nesměle sklopila oči, jako by flirtovala. „Řekl jste včera někomu na policejním oddělení, že jste se mnou mluvil?“ zamumlala.

„Ne.“

„Nebo že se dnes máme sejít?“

„Ne.“

„Když jste odcházel z policejní stanice a přišel sem…“

„Mám dneska volno. Přijel jsem rovnou z domova.“ Po chvilce dodal: „Přímo z postele.“

Věděla, že to dodal jen proto, aby zjistil, jak zareaguje, takže nezareagovala nijak. „Řekl jste někomu, že se se mnou máte sejít? Své ženě?“

„Žádnou nemám.“

„Aha.“ Její překvapená reakce na to byla mimovolná. „Ale měl jste.“

„Už ne.“ Svraštil obočí, čímž se mu mezi nimi objevila hluboká vráska. „Jak to sakra –“

„Něco jsem si o vás zjišťovala.“

„Kde?“

Měl se ptát od koho, pomyslela si, nicméně ho neopravila ani mu nedala přímou odpověď. „Taky jsem si udělala nějaký vlastní průzkum.“

Jeho pohled ji prakticky přišpendlil ke stěně boxu. Aniž by odvrátil zrak, sáhl po své sklence a napil se. Když ji odkládal, zeptal se: „O co vám jde? Jsme jedno obyčejné oddělení v průměrném městě. A to je velkoryse řečeno. Jestli máte potíže, proč se obracet zrovna na nás?“

„Na vás. Chci říct, volala jsem konkrétně vám.“

„Čím jsem si to zasloužil?“

Olízla si rty a ztišila hlas. „Případ té mladé ženy, která zmizela v listopadu 2022.“

Zatnul čelist. V šedých očích se mu zablýsklo. Vypadal hrozivě, jako kobra připravená zaútočit.

Přestože očekávala nepřátelství, jeho reakce byla ostrá a zastrašující a ona pod jejím vlivem málem ztratila pevnou půdu pod nohama.

„Její jméno –“

„Já znám její jméno.“

Podívala se na barmana, který stále leštil tu zatracenou skleničku. Když se vrátila k Johnovi Bowiemu, promluvila sladce s falešným úsměvem. „Náš pozorovatel sice neslyší, co říkáte, ale z vašeho rozzlobeného tónu a řeči těla si jistě neodvodí, že si děláte naděje na nějaký flirt.“

Zamrkal, jako by v sobě chtěl znovu probudit strážce zákona. „To předstírání je důležité?“

„Ano. Prozatím.“

Vzal ji za slovo, uvolnil se a znovu se naklonil dopředu. „Tak to bych se měl víc snažit.“ Natáhl se přes stůl, vzal její ruku a pohladil ji palcem po dlani. „Co tohle? Lepší?“

Potlačila nutkání mu svou ruku zpod dlaně vytrhnout, bránila se náznaku pohlazení a ono zachvění, které to vyvolalo v jejím podbřišku, rozhodně odmítala. Místo toho se na něj ostýchavě usmála a s předstíranou neochotou stáhla svou ruku zpět.

Dopil kolu a nechal si do úst spadnout kostku ledu o velikosti oblázku. Zatímco ji chroupal, nedůvěřivě si ženu před sebou prohlížel. „Co má s vámi společného případ Crissy Mellinové?“

„Stala se z toho celostátní story.“

Hořce si odfrkl. „Řekněte mi něco, co nevím.“

„Na vyšetřování jste se intenzivně podílel.“

„To už vím.“

„Vaše jméno bylo často zmiňováno ve zprávách.“

„I tohle už vím.“

„Ale vy jste všechny prosby o rozhovor odmítl.“

„Nedalo se říct, že by se ty hyeny nesnažily.“

Zaváhala a nadechla se. „Ačkoli jste se na kameře nikdy neobjevil, zmiňovali vaše jméno a často vás citovali. Sem tam nějaké útržky, větička, ze kterých brzy vyplynulo, že jste s postupem vašeho oddělení při vyšetřování nesouhlasil.“ Po krátké odmlce se zeptala: „Byla vaše otevřenost důvodem, proč vás chtěl váš nadřízený vyhodit?“

„Byl to jeden z důvodů.“

„Existuje ještě další?“

„Mám většího ptáka než on a to ho strašně štve. Ne že bychom si je někdy porovnávali, ale chápete.“

Věnovala mu kyselý úšklebek. „Ach, záměrná vulgarita. Používáte ji v naději, že se urazím, popadnu svou na zakázku šitou kabelku a vyrazím odsud.“

„Nenechte se zdržovat, paní Collinsová.“

„Promiňte, pane Bowie. Budete se muset snažit o něco víc.“

S obočím stále přísně svraštěným se k ní naklonil a odvětil tak tiše, že to znělo jako zavrčení. „Už mě to unavuje. Proč jste mě pozvala do tohohle zapadákova? Uprostřed

odpoledne. Zrovna když mám volno. Jako bych neměl nic lepšího na práci než vzpomínat na něco, co bych nejradši vymazal z paměti?“

Přimhouřenýma očima si ji zběžně prohlédl. Když se jejich pohledy opět setkaly, líně se na ni usmál. „Pokud tedy vážně netoužíte po nějakém rodeu. Třeba s mužem, který má pouta, odznak a pistoli? O to vám jde? Některé ženy to dost vzrušuje. Divila byste se, kolik se takových najde.“

„To by mě ani v nejmenším nepřekvapilo.“

„Jestli je to i váš případ,“ pronesl, „jdeme na to.“

Zrůžověly jí tváře. Potlačila touhu mu něco odseknout, místo toho sáhla po své sodovce a napila se brčkem. S důrazem odložila sklenici zpět na stůl. „Volala jsem, protože Kritický okamžik, televizní pořad o skutečných zločinech, jemuž dělám producentku, má brzy odvysílat epizodu, která se bude týkat případu Crissy Mellinové.“

V očích se mu znovu objevil ten děsivý lesk, když zasyčel: „Do hajzlu. Když tady dole natáčel štáb, vyvolalo to pořádný rozruch. Ale už je to docela dlouho. Doufal jsem, že už se na to zapomnělo.“

„Nezapomnělo.“

„A vy do toho jdete s nimi?“

Se zaváháním přikývla.

„Tak nashle.“

Než se stačil posunout na okraj lavice, její ruka vystřelila, chytila ho za předloktí a přikotvila mu ho k desce stolu. „Byl jste v tom případu jediným klíčovým aktérem, který odmítl spolupracovat s naším produkčním týmem. Nikdo se vám nedovolal, a když už, zavěsil jste mu hned, jak se představil.

Zůstal jste neoblomný i vůči našemu nejstaršímu moderátorovi, který je svou vytrvalostí a přesvědčovacími metodami přímo proslulý. Ani za nic byste mu neposkytl rozhovor, dokonce ani soukromě. To on mi řekl, že jste arogantní parchant.“ Srdce se jí rozbušilo. Znovu se nadechla. „Obracím se na vás v zoufalé naději, že budete mluvit alespoň se mnou.“

Pohlédl na její ruku, která mu svírala paži těsně pod ohrnutou manžetou rukávu. „Nechci se tu s vámi prát. Zvlášť před publikem. Pusťte mě.“

„Vyslechněte mě.“

„Pusťte mě.“

„Prosím, pane Bowie. Byla by strašná chyba, kdybyste o tom nemluvil…“

„Mou strašnou chybou bylo, že jsem se dal zlákat naléhavým a sexy ženským hlasem v telefonu. To se musí nechat. Nastražila jste na mě lákavou past.“

„Dejte mi dvě minuty.“

„Ještě jednou díky za kolu.“

Pohnul se k odchodu. Sevřela mu paži ještě pevněji. „Dvě minuty.“

Rezolutně zavrtěl hlavou. „Odcházím.“

„Třicet sekund. Prosím. Třicet sekund a vaše cesta sem nebyla zbytečná.“ Když vycítila jeho zaváhání, stiskla mu paži. „Půl minuty. Prosím.“

Kousal se do tváře, jak to zvažoval, a nakonec řekl: „Povězte mi něco, co nevím.“

Vydechla a zašeptala: „Dojde k tomu znovu.“

Kapitola druhá

„Ještě jednu?“

Když barman vyšel zpoza baru a zamířil k nim, John spatřil jeho odraz v zatemněném okně. Ale Beth Collinsová, zcela pohlcena jejich rozhovorem, si mužova příchodu zřejmě nevšimla, dokud nepromluvil, a tak sebou celá trhla.

John se od ní odklonil, usmál se na barmana a sáhl po čerstvém nápoji. „Díky, chlape. Jak jste to uhodl?“

„No, podle toho, jak to tu vypadá, se zatím moc nezadařilo.“ Z mohutného hrudníku se mu vydral smích. „A co vy, zlatíčko? Tentokrát něco ostřejšího?“

Jakmile ji oslovil „zlatíčko“, celá se napjala, nicméně s úsměvem a předstíranou nenuceností odpověděla: „Ne, děkuju.“ Hezky sladce jako něžná květinka.

„Vlastně…“ Otevřela svou drahou kabelku a vytáhla z ní dvacetidolarovou bankovku, jako by se chtěla vyhnout platbě kreditní kartou. „To by mělo pokrýt naše pití. Drobné si nechte.“

„Služebníček.“ Barman od ní převzal bankovku, a když odcházel, poplácal Johna po rameni a pod vousy směrem k němu zamumlal: „Hodně štěstí, kámo.“

„Myslíte, že si mě zapamatuje?“ zeptala se, když byl z doslechu.

To myslela vážně? Kdyby měla místo baseballové čapky diamantovou čelenku, nemohla by v tomto prostředí působit nápadněji. Navzdory kšiltovce a obyčejnému bílému tričku na ní všechno křičelo, že patří k vyšší třídě. Pravda, viděl ji jen od pasu nahoru, ale tričko bylo z pružného materiálu, a jestli se spodní část jejího těla svými tvary alespoň trochu blížila té horní, napadlo ho, že hodina nebo

dvě rodea v levném motelu s rychlým občerstvením by mohly být jako odpolední program docela fajn.

Tedy pokud by to rodeo probíhalo mlčky.

Na její otázku odpověděl: „Jo, myslím, že si vás zapamatuje. Je to snad problém? Naruší to váš sabotážní plán?“

„Není to žádný plán.“

Vrhl po ní významný pohled.

Položila obě ruce na stůl a naklonila se přes ně. „Nepochopil jste, co jsem řekla?“

„Rozuměl jsem tomu dokonale. Taky chápu, že se jednalo o léčku. Nenávidím se za to, že jsem naletěl, ale teď odcházím.“

Ohlédl se za sebe na čtveřici u kulečníkového stolu a viděl, že si jich zdánlivě nevšímají. Tedy zejména jí. Něco sprostého si pro sebe zamumlal a pak se s povzdechem vrátil pohledem zpět. „Zastrčte si tu zatracenou kabelku pod paži. Pevně. Nedívejte se nikomu do očí. Rozumíte? Nikomu. A ať vás ani nenapadne se mnou o tomhle diskutovat.“

Vylezl z boxu, natáhl se k ní, vzal ji za loket, a když se postavila, nasměroval ji k východu. Barman na něj mrkl a v pochvalném gestu zvedl palec.

Když procházeli kolem partičky u kulečníku, drzý chlápek s knírem a sirkou v ústech mu ukázal vztyčený prostředníček. John si toho nevšímal, otevřel mohutné dveře a vyvedl ženu ven.

Stahovala se dešťová mračna, takže ačkoli byla teplota na toto roční období nízká, vlhký vzduch naznačoval, že přijdou srážky.

Vyprostila se z jeho sevření a ukázala směrem k černému sedanu. „To jsem si domyslel,“ poznamenal.

Kromě jeho SUV a sedanu byl na štěrkovém parkovišti jediný další vůz – pickup s rozbitou maskou chladiče a dvěma dírami po kulkách v rezavém zadním blatníku. Doprovodil Beth Collinsovou k sedanu.

Poté, co ho přívěskem na řetízku odemkla, se John natáhl a otevřel jí dveře řidiče. „Pěkná kola. Nadstandardní výbava.“

„Nevím, k čemu polovina z toho slouží. Je to auto z půjčovny, vyzvedla jsem si ho na letišti.“

„Kdy?“

„Včera.“

„Vy jste přiletěla z New Yorku?“ Snadno si to vydedukoval. Pořad, pro který pracovala, se vysílal právě odtamtud.

„Ano.“

„Nezníte jako Newyorčanka.“

„Vyrostla jsem tady. Přestěhovala jsem se tam hned po studiu v Louisianě.“

„A tam jste se taky naučila, jak lstí lidi přimět k tajným schůzkám. Nebo jste k tomu výcvik nepotřebovala? Naučili vás v televizi, jak to dělat efektivně, nebo to máte v krvi?“

Rozrušeně otočila hlavou ke straně a sledovala, jak kolem nich na silnici prosvištěl kamion. Vrátila se pohledem k němu a řekla: „Pane Bowie – nebo vám mám říkat detektive Bowie?“

„A co Johne?“

Nakonec se s oslovením neobtěžovala. „Přijela jsem si sem promluvit právě s vámi.“

„No, to je smůla. Protože já mluvit nebudu. Vyřiďte svému slizkému moderátorovi, že když mě nazve arogantním parchantem, dělá parchantům špatné jméno. Řekněte svým šéfům, že jsem byl hrubý, sprostý macho. Připište si, jaká nelichotivá přídavná jména chcete. Jejich názor na mě je mi úplně putna. Vlastně čím horší, tím budu spokojenější.“

Muselo se jí přičíst k dobru, že se nenechala vytočit. „Nejste ani trochu zvědavý, proč si myslím, že to, co se stalo Crissy Mellinové, se bude opakovat, že se objeví další oběť?“

„Samozřejmě že se objeví. Stokrát. Tisíckrát. Je to politováníhodné. Smutné. Tragické. Násilí na ženách je jako zhoubný nádor, který rozežírá strukturu většiny takzvaných civilizovaných kultur. Ale tyhle zločiny budou problémem někoho jiného. Mým ne.“

„Ale on to bude váš problém. To se vám snažím říct.“ Kdyby ho barman předtím nepřerušil, možná by ji požádal,

aby to rozvedla, nebo by se alespoň zeptal: Co tím sakra chcete říct? Tu příležitost však promarnil a teď byl za to rád, aspoň ze sebe neudělal hlupáka.

Posledních tři a půl roku od případu Mellinové se pohyboval na hraně a zapletení se do čehokoli se snažil usilovně vyhnout. Kdyby dal jen trochu za pravdu Beth Colinsové a rozhodl se, že to prověří, byť jen maličko, mohlo by to snadno zvrátit rovnováhu, jíž se mu s Thomasem P. Barkerem, jeho šéfem a úhlavním nepřítelem, podařilo dosáhnout. Do jejich antagonistického vztahu jí však nic není a zasvěcovat ji do něj by mohlo podnítit další konverzaci, které by se nesmírně rád vyhnul, asi jako onemocnění leprou. Navzdory tomu, co hlásal o své neúctě k názoru ostatních, však nestál o to, aby si Johna Bowieho pamatovala jako naprostého kreténa.

Přešlápl z nohy na nohu, pod botami mu zakřupal štěrk.

„Poslyšte, paní Collinsová –“

Místo aby ho poslouchala, přerušila ho. „V nadcházející epizodě dojde k oznámení, že únosce Crissy Mellinové je po smrti.“

„To taky kurva je. Sám jsem ho totiž odřízl.“

„Co když ten mladík nebyl pachatel?“

„Aha, už chápu, kam míříte. Chytili jsme nesprávného.“ Odfrkl si. „Toho, kterého jsme našli oběšeného ve vězeňské cele.“

„Ano, toho mám na mysli.“

„A skutečný bubák je pořád na svobodě?“

„Je to možné.“

„Ehm.“

„Jak to děláte?“ zeptala se rozrušeně.

„Co?“

„Chováte se tak nevzrušeně. Právě jsem vám řekla něco, co by vás mělo vyděsit. Vy jste to ale zavrhl. Jako by se nejednalo o nic mimořádného. Jako by se vám to stávalo denně.“

„Taky že stává. My, stejně jako všechny orgány činné v trestním řízení na světě, dostáváme denně desítky

takových telefonátů. Všelijací šílenci volají s konspiračními teoriemi nebo chtějí nahlásit –“

„To je jedno.“ Otočila se k němu zády a nastoupila do auta. „Začala jsem s vámi, protože v jednom článku jste byl citován, že vyšetřování bylo vedeno ‚ukvapeně‘. Zřejmě jste během těch let změnil názor. Omlouvám se, že jsem vás obtěžovala.“ Natáhla ruku, aby zabouchla dveře.

„Počkejte, vydržte chvíli.“ S vědomím, že si později nejspíš vynadá za to, co se teď chystá udělat, se chytil dveří nad oknem a přidržel je. Chvilku si hráli na přetahovanou. Nakonec zvítězil a dál držel dveře otevřené, zatímco ona na něj zírala ze sedadla řidiče.

Položila dlaň na tlačítko klaksonu uprostřed volantu. „Pusťte ty dveře, nebo začnu troubit.“

Sklonil hlavu k budově za sebou. „Ti šmejdi vás přijdou zachránit, a až mě vyřídí, co pak? Zůstanete s nimi sama, aby si s vámi pořádně užili? To asi těžko.“

Vydechla. „Prosím, pusťte ty dveře.“

„Proč ta lest?“ Otázka vytržená z kontextu upoutala její pozornost. Přestala se s ním přetahovat.

„Cože?“

„Když jste mi včera volala, proč jste rovnou neřekla, že jdete kvůli tomu pořadu?“

„Vždyť byste mi hned zavěsil.“

Správná odpověď. Ale když ji teď vyslovila, místo do očí se mu najednou podívala na třetí knoflík jeho košile. Vytušil, že nemluví pravdu. Přinejmenším ne úplnou pravdu. „A?“

Nic nedodala.

Tišeji zopakoval: „A?“

Otevřela ústa, aby promluvila, ale pak je zase zavřela. Ramena jí poklesla a hlava se jí sklonila dopředu. Kšiltovka jí spadla a zpod ní vykoukla hříva světle melírovaných vlasů. Podrážděně odhodila čepici na sedadlo spolujezdce a všemi deseti prsty si shrábla vlasy z obličeje.

„Já jsem nepřijela jménem televize ani toho pořadu,“ sdělila mu. „Přijela jsem z vlastní vůle a na vlastní náklady.“

Tiše a rozčarovaně se rozesmála, když k němu vzhlédla. „Prosím, odpusťte mi, že jsem plýtvala vaším časem. Užijte si to, co vám zbývá z volného dne.“ Znovu zatáhla za dveře svého auta.

Málem ji pustil, aby se vrátil domů, zapnul si kabelovku a s plechovkou piva v ruce udělal přesně to, co mu navrhla: užil si zbytek volného dne.

Ve zlomku sekundy svého pozoruhodně špatného úsudku si to však rozmyslel a dveří se přidržel. „Proč si myslíte, že tam venku čeká, aby mohl znovu udeřit?“

Nyní se mu podívala přímo do očí a řekla: „Krvavý úplněk.“

Chvíli na něj zírala, načež se jí ty dveře podařilo zabouchnout.

John se rozpolceně a otráveně díval, jak couvá se sedanem a poskakuje po rozježděném parkovišti k dvouproudé silnici. Než se jí podařilo odbočit doleva do pruhu směřujícího na východ, projelo kolem několik vozidel. Zatímco čekala, až se bude moct zařadit, stihl vytáhnout telefon a vyfotit zadní poznávací značku.

Chtěl se za ní rozjet, přestože se na něj jeho selský rozum rozkřikl: Copak ses úplně zvencnul?

Díval se za jejím autem, dokud nezmizelo za zatáčkou, a pak pomalu přešel ke svému SUV. Otevřel dveře řidiče, ale zůstal stát mezi nimi a chvíli zpracovával vše, co se událo od okamžiku, kdy vstoupil do baru.

Ne, ještě předtím. Včerejší telefonický rozhovor s ní byl už od samého začátku tajnůstkářský, jako by měla zapotřebí hovořit pološeptem, jako by měla co skrývat. Nebo měla… obavy. Bála se? Cítila se provinile? Jak by to sakra asi tak mohl vědět? Každopádně ho to zajímalo.

Sžíralo ho to dokonce natolik, že se na jejich odpolední schůzku dostavil. Přišel na místo, kam by jinak normálně nevkročil, plný zvědavosti, ale také podezření. Prvních pět minut se bavil, přesně jak si o to koledovala.

Teď se však nemohl zbavit pocitu, že i když se mýlí, ona tomu skutečně věří: „Dojde k tomu znovu.“

Podrážděně odháněl komáry, kteří se k němu drze slétali, když byl v takovém rozpoložení. Především se zlobil na ni –za to, že ho otravovala. Nepotřeboval, aby něco narušovalo jeho současný i budoucí život, který momentálně připomínal rozviklaný zub.

Pak se zlobil na sebe, že je takový trouba, když jel až sem, aby osobně poznal tu ženu se sexy hlasem v telefonu, a teď tu stojí a snaží se zabránit tomu, aby ho komáři uštípali k smrti, zatímco přemýšlí o jejím přesvědčení, že s uzavřením případu Crissy Mellinové není něco v pořádku.

Moc si přál oficiální závěry toho vyšetřování přijmout. Chtěl je přijmout, pak to pohřbít, vymazat z paměti, navždycky s tím skoncovat. Finito.

S odstupem více než tří let byl tak blízko tomu, aby se s tím konečně smířil. A teď si sem nakráčí… ona. To její rozcuchané háro, jako by právě vylezla z něčí postele. Osvěžila mu paměť, vzkřísila pochybnosti, probudila posedlost, která měla potenciál znovu zničit všechny aspekty jeho života a z mizerného udělat ještě mizernější.

V žádném případě, dámo. Nezáleží na tom, jak rozkošné jsou ty tvoje rty.

Celou tu dobu, co v něm narůstal vztek na Beth Collinsovou, upřeně civěl na vchod do putyky. „Já se na to můžu vysrat…“ ulevil si a podtrhl to zabouchnutím dveří svého SUV. Došel k polstrovanému vchodu, otevřel si a vstoupil dovnitř.

Barman vzhlédl od svého časopisu a věnoval mu potměšilý úsměv. „Tak se nezadařilo, jo?“

Aniž se namáhal odpovědět nebo zvolnit krok, přistoupil John k chlápkovi se sirkami, který mu předtím ukázal vztyčený prostředníček, a uštědřil mu ránu pěstí do břicha.

„Určitě to myslela jako metaforu.“

John ležel na pohovce, s hlavou položenou na boční opěrce, a byl oblečený – až na kovbojské boty, které spočívaly

na podlaze. V pravé ruce držel láhev piva, vzpřímeně na břiše. V levé měl provizorní ledový obklad, jímž si chladil tvář.

„‚Krvavý úplněk‘ může být metaforou pro spoustu věcí, že jo? Soudný den. Zúčtování. Armagedon. Kouzla a proroctví o konci světa a podobné strašidelné nesmysly. Určitě to nemyslela doslova.“

Zhasl stropní světlo, protože dráždilo jeho oteklé, namodralé oko. Televizor byl zapnutý, ale nevěnoval mu pozornost, a zvuk ztlumil, protože ho z něj bolela hlava ještě víc. Hrst tablet ibuprofenu neotupila ani bolehlav, ani ty další bolístky, kvůli nimž se snažil najít si na hrbolatém gauči pohodlnější polohu.

Pivo – už druhé – mu udělalo opravdu dobře, ale z donáškového hamburgeru snědl jen polovinu. Zbytky ležely v krabičce na konferenčním stolku. Láhví piva v ruce k ní pokynul.

„Posluž si.“

Říkal mu Vořech, protože právě to slovo psa vystihovalo. Jednoho rána, když se chystal odjet do práce, si všiml, že se pod jeho autem nachází něco, co připomíná odrbaný pytel od brambor, který tam někdo pohodil. Po bližším ohledání zjistil, že je to zablešená kůže omotaná kolem kostry, která kňučí.

Udělal tu chybu, že vzal z odpadkového koše v kuchyni zbyteček pizzy a před odjezdem ho tomu zuboženému stvoření hodil. Když se toho večera vrátil domů, psisko se mu choulilo na verandě. Další kousek suché pizzy to zpečetil. Stal se z něj Johnův pes.

Zbavil to zanedbané zvíře zvyku vrhat se po každém zbytku jídla a přesvědčil ho, že už není nutné, aby ho pokaždé spolklo celý naráz. Ale teď, když dostal svolení, Vořech zhltl rychle hamburger a pak se uložil do škvírky mezi konferenčním stolkem a pohovkou. Zívl si tak, že si málem roztrhl čelist, a položil si hlavu na jednu z Johnových bot.

„Nemáš zač.“ John se narovnal, zvedl nohy z pohovky, překročil psa a posbíral odpadky ze stolku. Cestou do kuchyně dopil zbytek piva, pak vyhodil prázdné láhve a odpadky a do dřezu odložil igelitový sáček s tajícím ledem.

Když se vrátil do obývacího pokoje, prohodil: „Zdání klame, víš?“ Vořech, aniž zvedl hlavu, otevřel oči a podíval se na svého páníčka. „Byla sexy, to jo. Ty vlasy. Hnědý oči, ale ne zas tmavý jako čokoláda. Světlejší. Jako vážně dobrá whisky.

Taky pěkný prsa. Ani ne extra velký, jenom prostě… pěkný.“ Na chvíli se nechal pohltit vzpomínkami na půvab toho jejího obyčejného bílého trička, načež potřásl hlavou.

„Jak jsem říkal, vypadala normálně, ale asi jí totálně šibe. Je to jednoduchý. Nebo jí možná nešibe, jenom se nudí. Potřebuje pozornost. Proměnit nudný odpoledne ve trochu vzrůša. Až na to, že přijet až z New Yorku, aby tady hledala vzrůšo, moc nedává smysl.“

Protřel si zátylek. „Pamatovala si moje jméno z doby před lety, ale to vlastně nebylo nic těžkýho. Bowie jako ta kudla. Takže ona… ona…“

Vořech zvědavě povytáhl obočí.

John zaklel a gestem jako by rozřízl vzduch. „To je fuk.

Prostě na tohle podělaný odpoledne hezky rychle zapomeneme. Už to nikdy nevytahuj. Jasný?“ Vořech zavřel oči. „Tak fajn.“

Prošel krátkou chodbou do koupelny a rozsvítil si lampičku nad umyvadlem. Opřel se rukama o jeho okraj, naklonil se k němu a prohlížel si v zrcadle svůj potlučený obličej.

Žádné trvalé následky to sice nezpůsobilo, ale přesto nevěděl, jak Barkerovi vysvětlí, že dostal očividnou nakládačku.

Přepadli mě. Věřil bys tomu? Vycházím ze supermarketu s balením piv a pytlíkem chipsů.

Za to může to zatracený psisko. Zakopl jsem o okraj skříně. Skoro jsem si zlomil vaz, bolelo to jako čert.

Nebo se možná setkání vyhne úplně a prostě zavolá, že je nemocný. Cítím se pod psa, tak jsem si udělal test na covid. Hádej, co?

Barker by takové lži vycítil na hony daleko. Rozhodl se, že se na to vyspí, uvidí, jak bude vypadat ráno, a pak přijde na nějakou výmluvu.

Osprchoval se. Horká voda mu ulevila od bolestí, ale zůstal ve sprchovém koutu, dokud netekla jen studená. Osušil se, natáhl si volné sportovní šortky a vracel se chodbou k obývacímu pokoji, když někdo vstoupil do spojovacích dveří. Objevila se v nich mužská silueta, která říkala: „Nazdar, ty vole.“

Byl to ten chlápek se sirkami.