9788028408817

PROLOG

Limehouské vězení je, jak si asi umíte představit, příšerné. Akorát že si to ve skutečnosti představit nedokážete. Nemáme tu žádné herní konzole ani plazmové televize, jak jste si jistě přečetli v novinách. Nevládne tu žádná komunitní atmosféra, neexistuje žádné sesterství – atmosféra je tu obvykle šílená, příšerně hlasitá a často máte pocit, že se každou chvílí rozpoutá bitka. Od začátku se snažím nevyčnívat. Co možná nejvíc času mezi jídly, která by se občas při troše dobré vůle dala popsat jako stravitelná, trávím v cele a snažím se vyhýbat spolubydlící, jak si pořád nechává říkat.

Kelly je ženská, která ráda „klábosí“. V den, kdy jsem sem před čtrnácti dlouhými měsíci nastoupila, si sedla ke mně na postel, zmáčkla mi koleno svýma příšerně dlouhýma nehtama a řekla, že ví, co jsem udělala, a přijde jí to fantastický. Taková chvála mě příjemně překvapila, vzhledem k tomu, že jsem očekávala spíš příval násilí, když jsem se blížila k hrozivým branám tohohle zchátralého místa. Ach, ta naivita někoho, kdo ví o vězení jen tolik, kolik mu ukázalo jedno nízkorozpočtové televizní drama. Na základě tohohle prvního setkání se Kelly rozhodla, že

budu její novou nejlepší kamarádkou, a co hůř, spoluvězeňkyní na ozdobu. U snídaně ke mně pokaždé přiběhne, zavěsí se do mě a začne mi šeptat do ucha, jako bychom zrovna vedly důvěrnou debatu. Slyšela jsem ji, jak rádoby šeptem jiným vězeňkyním naznačuje, že jsem jí přiznala všechny detaily svého zločinu. Chce mít nad ostatníma holkama navrch a získat si jejich respekt. A pokud jí k tomu někdo může pomoct, tak vražedkyně Caro Mortonové určitě. Je to neskutečně otravné.

Sice jsem řekla, že Kelly tvrdí, že ví o mém zločinu všechno, ale možná tím své činy trochu shazuju. Osobně mi slovo zločin zní omšele, neelegantně a všedně. Zločiny páchají zloději. Pokud jedete šedesát na třicítce proto, abyste si koupili vlažné latté, než zahájíte další nudný den v kanceláři, pácháte zločin. Já udělala něco mnohem ambicióznějšího. Vymyslela jsem a uskutečnila komplexní a promyšlený plán, jehož kořeny sahají dávno před ony nepříjemné okolnosti spojené s mým narozením. A protože nemám v téhle šeredné a nudné kleci téměř nic na práci (jedna pomýlená terapeutka navrhla, abych chodila na hodiny mluveného slova, a potěšilo mě, že pouhý můj výraz zaručil, že už to nikdy znovu neřekla), rozhodla jsem se odvyprávět svůj příběh. Není to snadný úkol, vzhledem k tomu, že tu nemám žádný supermoderní laptop, na jaké jsem zvyklá. Když mi před nedávnem můj právník ukázal slabounké světýlko na konci tohohle tunelu, řekla jsem si, že zabiju čas tím, že sepíšu něco z toho, co jsem udělala. Cestou do jídelny jsem si pořídila tenký poznámkový blok a ošuntělou propisku – z mého týdenního rozpočtu patnácti a půl libry tak rázem pět ubylo. Zapomeňte na články žoviálně nabádající k tomu, abychom ušetřili peníze na kávě s sebou; pokud se chcete skutečně naučit šetřit, stačí strávit nějaký čas v Limehousu. To psaní možná k ničemu nebude, ale potřebuju si něčím ulevit od té ubíjející nudy, která tady vládne, a doufám, že když uvidí, že se na něco soustředím, přestanou se

mě Kelly a její „holky“, jak jim říká, ptát, jestli se s nimi půjdu dívat do čumcimry na reality show. „Promiň, Kelly,“ řeknu jí, „dělám si důležité poznámky k odvolání, popovídáme si později.“ Jsem si jistá, že i ten nejmenší náznak toho, že bych jí mohla říct nějaký pikantní detail ze svého příběhu, jí dodá falešný pocit spiklenectví a dá mi pokoj.

Svůj příběh samozřejmě nepíšu pro Kelly. Pochybuju, že by dokázala pochopit, co mě vedlo k tomu udělat to, co jsem udělala. Můj příběh je jen můj, i když věřím, že by ho čtenáři hltali, kdybych ho někdy vydala – což nikdy nemůžu. Ale přesto je hezké vědomí, že by nad ním lidé dumali. Byl by to bestseller a davy by se hrnuly do obchodů s nadějí, že se dozvědí víc o té atraktivní mladé ženě s tragickým osudem, která spáchala tak strašlivý čin. Bulvární plátky o mně píšou už měsíce a zdá se, že veřejnost ještě není unavená z mizerných psychologů ochotných mě diagnostikovat na dálku nebo opozičníků, co pobuřují twitter, když se mě zastávají. Veřejnost je ale mými činy tak fascinovaná, že je ochotná se podívat i na chvatně splácaný dokument o mojí osobě z produkce Channel 5, ve kterém nějaký tlustý astrolog vysvětluje, že moje znamení zvěrokruhu mou situaci předpovědělo. To znamení odhadl špatně.

Jsem si tedy jistá, že by lidé viseli na každém mém slově. Aniž bych se pokusila cokoli podrobně vysvětlit, stal se můj případ nechvalně známým. A ironií je, že nikdo ani neví o mých skutečných zločinech. Justiční systém v téhle zemi je vážně k smíchu a nic ho neilustruje lépe než tato věta: Zabila jsem několik lidí (některé brutálně, jiné s klidem), a přesto teď trpím ve vězení za vraždu, kterou jsem nespáchala.

Kdyby se vědělo o zločinech, které jsem opravdu zosnovala, zaručeně by na mě ještě desetiletí, možná i staletí, vzpomínali –pokud tedy lidská rasa tak dlouho přežije. Doktor Crippen, Fred West, Ted Bundy, Lizzie Borden a já, Grace Bernardová.

To mi vlastně trochu vadí. Nejsem ani amatér, ani idiot. Jsem někdo, na koho byste na ulici obdivně zírali. To je možná důvod, proč se mě Kelly drží, místo aby ze mě vymlátila duši, jak jsem očekávala. I tady si zachovávám jistou eleganci a rezervovanost, skrze kterou se jedinci slabší než já snaží proniknout. Navzdory svým činům jsem prý dostala hromady dopisů, ve kterých mi lidé projevují lásku, obdiv a ptají se, odkud mám šaty, co jsem měla na sobě v první den soudního řízení. (Z Roksandy, pokud vás to zajímá. Hned o měsíc později bohužel vynesla něco podobného i ta příšerná manželka našeho premiéra.) Často chodí i nenávistné dopisy. A občas kraviny, když si třeba pisatel myslí, že mu asi posílám zprávy vzduchem. Zdá se, že se mě lidé opravdu snaží zaujmout a napodobit, když už ne činy, tak alespoň oblékáním. Ale na tom nezáleží, protože si nic z toho stejně nepřečtu. Můj právník to všechno sebere a odnese. Beztak je mi jedno, jak mě vidí cizí lidé dostatečně ubozí na to, aby vzali tužku, papír a šli mi napsat.

Možná jsem k veřejnosti až moc laskavá a připisuju jí mnohem komplexnější emoce, než si zaslouží. Možná že ten trvalý a horečný zájem o můj případ lze přičítat Occamově břitvě –teorii, podle které je ta nejjednodušší odpověď většinou ta správná. V takovém případě bude mé jméno známé ještě dlouho po mé smrti, a to z toho nejprozaičtějšího důvodu – jednoduše proto, že představa milostného trojúhelníku působí dramaticky a opovrženíhodně. Když ale přemýšlím o tom, co jsem skutečně udělala, je mi trochu líto, že se nikdo nikdy nedozví, jak komplexní operaci jsem podnikla. Jsem samozřejmě ráda, že mi to prošlo, ale možná že až už budu dávno pryč, někdo otevře starý sejf a najde tohle doznání. Veřejnost bude v šoku. Konec konců, téměř nikdo jiný na světě nepochopí, jak někdo v útlém věku osmadvaceti let může v klidu zabít šest členů své rodiny. A pak vesele prožít zbytek života a ničeho nelitovat.

KAPITOLA JEDNA

Vystupuju z letadla a cítím ten nádherný závan horkého vzduchu, na který Britové vždy reagují dramatickým výkřikem, kdykoli přistanou někde, kde je horko, a uvědomí si, že si zbytek světa užívá i něco jiného než šeď a zimu. Umím se po letišti pohybovat rychle a dnes to platí obzvlášť, protože bych se ráda vyhnula muži, vedle něhož jsem měla tu smůlu sedět. Amir se mi představil ve chvíli, kdy jsem si zapnula pás. Bylo mu kolem pětatřiceti, na sobě měl košili, která se zoufale napínala přes téměř až komické prsní svaly a z nevysvětlitelných důvodů ji doplnil lesklými tepláky. Nejhorší částí a třešničkou na celém jeho outfitu byly pantofle, které měl na sobě místo bot. Plážové pantofle Gucci s ladícími ponožkami. Bože. Zvažovala jsem zeptat se letušky, jestli si můžu sednout jinam, ale nikde jsem ji neviděla, a když letadlo začalo pojíždět po dráze, už jsem byla uvězněná mezi tím nazdobeným svalovcem a okénkem. Amir byl tak jako já na cestě do Puerto Banús, ale já bych mu to nikdy neřekla. Bylo mu třicet osm, dělal do nočních klubů a rád opakoval, že miluje „velkolepost“. Zavřela jsem oči, zatímco mě nudil povídáním o životě v Marbelle a vykládal mi, jak

složité je nechat si tam na léto poslat svá oblíbená auta. I přes řeč mého těla můj spolucestující nepolevil, takže jsem se nakonec musela zapojit. Řekla jsem mu, že jedu navštívit svou nejlepší kamarádku. Ne, nebydlí v Puerto Banús, ale dál ve vnitrozemí a pravděpodobně se do města, kde bychom mohly zakusit radostí nočního klubu Glitter, neodvážíme.

„Potřebuješ auto?“ zeptal se hromotluk. „Mám jedno hustý, ve kterým byste se mohly vozit. Stačí dát vědět a zařídím ti na dovču pěknýho meďoura.“ Tak slušně, jak jsem jen dokázala, jsem odmítla a pak neústupně prohlásila, že ještě musím před přistáním na něčem pracovat.

Jakmile jsme začali klesat, využil Amir příležitosti a připomněl mi, abych si zavřela počítač. Opět jsem byla vtažena do konverzace a jen si připomínala, že nesmím zmínit své jméno nebo mu dát jakékoli osobní informace. Jeho pozornost mě rozčilovala, zvlášť když jsem schválně letěla v černých kalhotách, košili a bez make-upu, abych byla co nejméně nápadná. Žádné šperky, nic osobitého, co by mohlo potenciálnímu svědkovi utkvět v paměti. Ne že by bylo třeba někoho vyslýchat, jsem přece jen mladá dívka, co letí na dovolenou do Marbelly, tak jako to v létě dělává spousta lidí.

Ten let je to jediné, co ode mě Amir dostane, a ani to jsem mu nedala dobrovolně. Takže teď se prodírám lidmi, rozhazuju úsměvy, zatímco se tlačím na začátek fronty na pasovou kontrolu a mířím přímo k výdeji zavazadel. Prostor se plní lidmi, já si stoupám přímo za sloup a koukám do telefonu. O pár minut později už vidím svoji tašku, popadnu ji, otočím se na podpatku a rozhodně zamířím k východu. A pak mě něco napadne a zastavím se.

Opírám se o zábradlí před budovou letiště, když se Amir vynoří. Zatáhne břicho, vypne hrudník a tvář se mu rozzáří.

„Hledal jsem tě!“ řekne a já si všimnu zářivých zlatých hodinek, když gestikuluje.

„Jo, promiň, hrozně spěchám, abych ke kamarádce dorazila včas na oběd, ale nemohla jsem odjet bez rozloučení,“ odvětím.

„No tak si můžeme nějaký večer vyrazit, dej mi svý číslo a dáme si vědět.“ Tak to ani náhodou, ale musím si udržet jeho náklonnost, abych dostala, co chci.

„Mám nový mobil, Amire, a za boha si nevzpomenu na číslo. Ale co kdybys mi dal to svoje a já se ozvu,“ usměju se a lehce se dotknu jeho paže. Poté, co jsem si číslo uložila a odmítla jeho nabídku na odvoz, mu zamávám na rozloučenou.

„Amire,“ volám na něj, když odchází, „ta nabídka auta, platí ještě?“

* * *

Po necelých dvou hodinách relativně klidné cesty z letiště přijíždím ve vypůjčeném autě do pronajatého bytu. Našla jsem ho na airbnb a domluvila se s majitelkou, že jí zaplatím hotově, aby nikde nebylo uvedeno moje jméno. Když jsem řekla, že jí zaplatím dvojnásobek, souhlasila se soukromým pronájmem. Je to šíleně drahé, zvlášť na vrcholu sezóny, ale v práci mám volno jen tenhle týden a ráda bych se pustila do svého plánu, takže problémy řeším penězi. Byt je malý a dusný, stylem výrazně připomínající estetickou kliniku z osmdesátek, jen s porcelánovými panenkami navíc. Zoufale chci vidět oceán a protáhnout si nohy, ale můj čas tady je omezený a mám před sebou spoustu práce.

Proklepla jsem si ty dva úzkoprsé starochy, jak jen si lze proklepnout lidi s minimální online stopou, a mám celkem přesnou představu, kde dnes večer budou. Z toho mála, co jsem posbírala na Kathleenině facebookovém profilu (chudinka má veřejný profil, díky bohu za to, že důchodci nerozumí nastavení soukromí), se zdá, že když se právě nerozčilují nad množstvím Španělů žijících ve Španělsku, tráví staří Artemisovi nejvíce času šouráním se mezi restaurací Villa Bianca přímo na nábřeží

a kasinem Dinero za městem. V restauraci jsem si zarezervovala stůl na večeři.

Aby bylo jasno. Vůbec nevím, co dělám. Je mi dvacet čtyři, už spoustu let přemýšlím o tom, jak nejlépe pomstít svou matku, a tohle je zatím ten největší krok, jaký jsem podnikla. Zatím jsem se soustředila hlavně na šplhání po kariérním žebříčku, spoření, zkoumání celé rodiny a snahu dostat se k ní co nejblíž. Pomohlo to, ale byla to nuda. Samozřejmě se obětuju, abych se zase přiblížila svému cíli, ale bože, předstírat, že mě zajímá zákaznický průzkum, a účastnit se nepovinných (čtěte povinných) pátečních sedánků s kolegy je náročné. Kdybych věděla, že budu muset pít jägerbomby s lidmi, co dobrovolně pracují v marketingu, nastudovala bych si předem něco o trepanaci. Možná proto na tenhle velký krok tak spěchám, zoufale se snažím sama sobě dokázat, že dělám pokroky a dokážu to, co jsem si ve třinácti předsevzala. A přesto jsem žalostně nepřipravená. Představovala jsem si, že v době, kdy dorazím do Marbelly, už budu mít pevný plán, pečlivě vymyšlenou trasu, načasování a také zainvestuju do neuvěřitelného přestrojení. Místo toho jsem zalezlá v bytě, co smrdí, jako by vám doma pod skříní umřel křeček a vaše matka nevěděla, odkud se ten zápach bere, takže tam půl roku bezcílně pobíhala se savem. V hlavě mám plán, ale netuším, jestli se mi ho podaří zrealizovat. Mám paruku koupenou v obchodě s kosmetikou ve Finsbury Park, která pod umělým osvětlením obchodu vypadala docela přesvědčivě, ale v záři španělského slunce působí znepokojivě hořlavým dojmem. I přes vlny úzkosti pramenící z mé nepřipravenosti mnou proudí i vzrušení. Nasazuju si paruku, nanáším make-up a cítím se, jako bych se chystala na úžasné rande, a nikoli na to, že zabiju své prarodiče.

* * *

To jsem samozřejmě trochu zdramatizovala. Nezabiju je dneska, to by byla hloupost. Potřebuju je vidět, poslechnout si, o čem si povídají a jestli náhodou neprozradí něco o svých plánech na tenhle týden. Potřebuju si několikrát projet trasu k jejich vile, a hlavně si musím u Amira vyzvednout to slíbené auto. To je buď znamením, že jsem chaotická hlupačka a měla bych své plány odložit, nebo darem od neznámého boha. Tak schválně, co z toho!

Už dávno jsem se rozhodla, že nás Kathleen a Jeremy Artemisovi opustí jako první. Důvodů je hned několik, počínaje faktem, že jsou staří, takže to tolik nevadí. Důchodci, co akorát plýtvají důchodem a otupují se v oblíbeném křesle, nedělají –dle mého – lidstvu dobrou reklamu. Je skvělé, že jsme přišli na to, jak lidem s pomocí medicíny a zdravějšího životního stylu prodloužit život, ale bohužel se z nich stanou akorát darmožrouti, co jsou čím dál protivnější, až nakonec nejsou ničím jiným než úzkoprsými monstry okupujícími pokoj, z něhož jste si chtěli udělat pracovnu.

Nedělejte, že jste v šoku, vím, že si myslíte totéž. Užijte si život a kolem sedmdesátky se odeberte do věčných lovišť. Jen ti největší suchaři by chtěli žít do stovky – přičemž jedinou odměnou vám bude stručný a neosobní dopis od královny. Takže spíš všem dělám laskavost. Jsou staří, postradatelní a žijí naprosto zbytečný život. Popíjejí u oběda víno, dávají si šlofíky a jezdí do místních butiků nakupovat příšerné šperky a nevkusné hodinky. On hraje golf, ona tráví spoustu času tím, že si nechává napíchat obličej, v důsledku čehož vypadá jako staré batole. Je to plýtvání životem, a to jsem vám ještě neřekla, jací jsou rasisti. Ale kašlu na to, určitě si to dovedete živě představit. Žijou sice v Marbelle, ale přesto vůbec neumí španělsky, takže asi tak. Dalšího vysvětlování netřeba.

Jde mi samozřejmě o hodně. Nejsem Harold Shipman, abych vesele pozabíjela tolik gerontů, kolik se mi zlíbí. Chci zabít jenom

dva, zbytek může dál v klidu sledovat Esmeraldu a kupovat strašné dárky vnoučatům, která nesnáší jejich nudné návštěvy. Tihle lidé jsou, technicky vzato, moji prarodiče, ale nikdy jsem je neviděla a nedostala od nich ani čokoládu. Ale vědí o mně.

Vysvětlím vám to. Dlouhé roky jsem o tom nevěděla a myslela si, že mě můj otec Simon úspěšně drží v tajnosti. Nedávno ale do Londýna zavítala mámina kamarádka Helene a u skleničky vína mi přiznala, že je navštívila, než před mnoha lety odjela zpátky do Paříže. Měla pocit, že mou úžasnou matku zklamala, když mě opustila. Nebohá mrtvá Marie. Helene udělala to jediné, co ji napadlo, aby pocit viny zmírnila. Vyhledala si je na internetu a v obchodním rejstříku našla jejich londýnskou adresu. Málem jsem přelezla stůl, abych si poslechla, co jí řekli a uložila si to do paměti. Samozřejmě jsem u jejich domu mnohokrát byla, než se natrvalo odstěhovali do Španělska. Strávila jsem hodiny pozorováním, čekáním a občas sledováním auta, kterým se nechali vozit, když někam šli. Ale mluvit s nimi bylo něco úplně jiného a já byla napůl ohromená a napůl naštvaná, že mi Helene o téhle schůzce nikdy neřekla. Zjevně se zdráhala mi říct, jak hrozné to setkání bylo, a když popisovala, jak jí nejprve zabouchli dveře před nosem, když se představila, ani se na mě nedívala. Nicméně neodešla a nakonec ji pustili dovnitř a chladně jí sdělili, že vědí všechno o mně i mojí „příšerné“ matce. V uších mi hučelo, jak jsem se to snažila strávit, a přejela jsem si nehty po hrdle v očekávání knedlíku, který se tam co nevidět objeví. Věděli o mně od začátku, řekla Helene, kdy jejich „nebohý“ syn přišel jednou nečekaně pozdě domů a během přecházení po místnosti přiznal, že se dostal do problémů. Podle Jeremyho, který mluvil, zatímco Kathleen ztuhle seděla na pohovce a upíjela z velkého ginu s tonikem, se Simon zeptal, co má říct své ženě, Janine, a řekl otci, že bude třeba mě nějak finančně zaopatřit.

„Svým způsobem chtěl udělat správnou věc,“ řekla téměř provinile Helene, zatímco pila víno a hrála si s vlasy. Tu poznámku jsem ignorovala a řekla jí, ať pokračuje. Neměla jsem zájem brát v úvahu jeho trapné pokusy, jak ulevit svědomí.

Jeremy hrdě pověděl Helene, že se ženou strávili několik hodin snahou smést tenhle nápad ze stolu, ukázat mu, že to Marie udělala úmyslně pro peníze, a varovat ho, že Janine tohle nikdy nerozchodí. „Simon udělal jako mnoho mladých mužů hloupou chybu,“ řekl Helene, „a je mi líto, že to děvče musí vyrůstat bez rodičů, ale spousta lidí si prošla horšími věcmi. Sám jsem v mládí přišel o matku, a nechodil jsem žebrat k cizím lidem.“ Helene prý na to konto vykřikla, že Marie na jejich syna žádnou takovou léčku nechystala, a snažila se vysvětlit, že to, jak je bohatý, nebo že má ve skutečnosti manželku, zjistila až mnohem později. O tom ale nechtěli ani slyšet. „Ta holka se ho kvůli penězům pokusila zničit,“ křičela Kathleen a náhle se zvedla ze sedačky. „Jestli si myslíte, že dcera vaší kamarádky začne s tímhle vším zase nanovo, tak jste stejně bláhová, jako byla ona.“ A to bylo celé. Podle Helene, která do sebe kopla víno a teď rozzuřeně gestikulovala, pak začala Kathleen znenadání vzlykat a mlátit manžela do hrudi. Ten ji chytil za ruce a silně ji odstrčil zpět na pohovku, načež se otočil k Helene, která stála trochu šokovaně u dveří. „Rozrušila jste mou manželku a zkazila nám večer. Zmizte z mého domu a ať vás ani nenapadne zkoušet tyhle hovadiny na mého syna. Budete mít na krku právníky tak rychle, že budete mít holou prdel ještě dřív, než se vůbec dostaneme k soudu.“

„To už jsem se trochu klepala,“ řekla Helene, „protože najednou vypadal naštvaně. Oči mu lezly z důlků a pečlivě sčesané stříbrné vlasy vlály do všech stran. A nejdivnější bylo, že se mu úplně změnil přízvuk. Na začátku zněl jako pravý anglický gentleman, ale ke konci měl hlas drsný a tvrdý a připomínal mi

prodavače z tržiště v mém rodném městě. Mrzí mě to. Zkusila jsem to, ale myslela jsem, že budou jeho rodiče milejší, že budou mít pochopení. Myslela jsem, že budou chtít poznat svou krásnou vnučku, proboha! Ale ne. Sice se mají dobře, ale ve skutečnosti jsou to grázlové, Grace.“

Takže jsou staří, nepříjemní a zabírají na světě drahocenné místo. A to by samo o sobě bylo dostatečným důvodem k tomu jim připravit o něco nepříjemnější konec, než jaký by je jinak čekal. Ale mám-li být upřímná, jde hlavně o to, že to věděli.

Věděli o mojí matce. Věděli o mně. A ne že by nad tím mávli rukou a nechali to být. Naopak ovlivňovali svého syna a vinili Marie, Helene, kluby i jeho přátele, kteří ho svedli na scestí. Vinili všechny kromě Simona. Zbavil se zodpovědnosti otce a rodina mu s tím pomohla. Myslela jsem si, že žili v domnění, že jejich syn svou dceru zavrhl a její matku nechal v nesnázích. Ale oni to tak chtěli. A to mi nakonec pomohlo v rozhodování. Oni zemřou první.

* *

Do restaurace na pláži přicházím na šestou, protože předpokládám, že jako většina důchodců večeří i moji prarodiče brzy. Chtěla jsem sice stůl na terase, ale ukazuje se, že je restaurace mnohem větší, než vypadala na internetu, a já mám strach, že od nich budu příliš daleko, a nezjistím tak nic užitečného. Objednávám si sklenku bílého vína (mám ráda víno, Latimerovi si vždy rádi dopřáli to nejlepší, takže volím rioju) a donutím se otevřít knihu, co mám s sebou, abych nevypadala tak nápadně, až je začnu odposlouchávat. Vybrala jsem si Hraběte Monte Crista, což bylo možná až moc okaté, ale při balení mi to přišlo vtipné. Nemusím dlouho čekat a Artemisovi přichází. Jsem sotva za první stránkou a koutkem oka zaznamenám pohyb. Dva číšníci vedou čtyři postarší osoby kolem baru a na terasu. Nehnutě

sedím, nedovolím si vzhlédnout od knihy, ale cítím, že se přibližují. Ozývá se hlasitý ženský hlas: „Ne, tenhle stůl ne, Andreasi, ten je na přímém slunci. Posaď nás támhle.“ Skupinka se otočí a zamíří na druhý konec prostoru. Jdi do prdele, Kathleen. Poté, co se uvelebí na svých místech a objednají si pití, což se stížnostmi na vítr a rozvahami o tom, co si objednat, trvá celou věčnost, si dovolím rychlý pohled na scénu před sebou. Stárnoucí Artemisovi ke mně sedí čelem, jejich přátelé proti nim. Kathleen má takovou foukanou, že by Joan Collinsová při pohledu na ni praskla závistí. Její světlé blond vlasy mají tak rigidní strukturu, nikoli styl, že by se jich ten vítr, kterého se tolik obávala, neodvážil ani dotknout. Kosmetické zákroky v obličeji jsou na ní vidět i z dálky a oči si nechala záměrně udělat „překvapené“, což asi mělo působit koketně, ale vypadá to leda tak dementně. Přes béžové kalhoty má béžovou tuniku a na stole položenou až nevkusně velikou kabelku od Chanela. Krk má ověšený velkým náhrdelníkem s… nevím, co je to za kameny, ale hádám, že zirkony to nebudou. Chvíli si užívám možnosti na ně zírat, protože jsou všichni ponořeni do svých menu. Když zvedne ruce a sepne je, spatřím její nehty a zapřemýšlím, jestli mám s touhle nespokojeně vyhlížející ženou něco společného. Jsou špičaté a nalakované klasickou červenou, jakou mají britské poštovní schránky. No vida, Kathleen. Moje ruce, držící knihu, na kterou jsem mezitím zapomněla, jsou na rozdíl od jejích dlouhé a útlé. Ale nehty, ty mám také zářivě rudé a špičaté. Po pár minutách předstírání, že jsem ponořena do čtení, si zavolám číšníka a požádám ho, zda mě může přesunout z přímého slunce. Bylo to tak tak, protože mám vtíravý pocit, že se mi paruka může každou chvílí roztéct. Na terase je živo, ale není zcela obsazená, takže dostávám stůl přímo za svými cíli. Mnohem lepší. Chci slyšet, o čem si povídají. O jejich charakteru se nic zajímavého či duchaplného nedozvím, na to jsou příliš

úzkoprsí, ale mohla bych alespoň zjistit, co mají tenhle týden v plánu. Budu tady jen pět dní, což je veškerá dovolená, kterou jsem si mohla vybrat, takže není času nazbyt. Objednám si další sklenku vína s různými tapas a zase si otevřu knihu. Jeremy si mě prohlíží způsobem, který zná každá žena. Ten starý chlípník mě hodnotí, líbí se mu moje mladistvost, a ani netuší, jak trapně vypadá. Na malý moment se usměju, zčásti proto, že se bavím nad tím, jak mě vlastní děda očumuje, a částečně proto, aby měl pocit, že jsem okouzlená. Tu chvíli ale naruší číšníci, kteří jim přináší jídlo. Sice si nic neobjednali, ale když vidím obsah talířů, nejsem překvapená. Steak s hranolkami pro celý stůl. Pravděpodobně je to to jediné, co si tu dávají. Steak s hranolkami, hlavně nevyzkoušet nic nového, neudělat něco jinak, hezky zůstat omezení a nepříjemní. A když jsem celé tohle vyčetla z pouhého steaku, představte si, co bych zjistila na základě jejich knihovny. Jen žertuju, ti doma knížky mít nebudou.

Melou něco o přátelích z golfového klubu a pak o nějakém Brianovi, který se nedávno znemožnil na charitativní aukci (chudák Brian, představte si tu hanbu, když vás zavrhne banda postarších expatů). Kathleen a žena vedle ní, která se jí dost podobá, ale je tlustší a její chanelka menší, mění téma a drbou kadeřníka, kterému všechno příliš trvá a minulé pondělí si neudělal čas na Kathleeninu kamarádku. Ztrácím pozornost. Chci zjistit všechno, co jde, ale dobrý bože, opravdu mi to neusnadňují.

Můžu si dát ještě jednu skleničku, nebo tím sabotuju svou misi? Nasrat. Sklenička je na cestě a já se nimrám v pozůstatcích svých tapas. Cíle mého pozorování to možná s tím steakem vymyslely dobře. Jídlo, co jsem si objednala já, je podivně gumové a spíš než z moře působí jako z nějakého skladu u dálnice. Skupinka přede mnou si objednala kávu a Kathleen vyvádí kvůli skvrně na Jeremyho kravatě, ačkoli je to jen kravata s logem

nějakého klubu. Vsadím se, že je Jeremy svobodný zednář, to by fakt sedělo. Manžel tlusťošky se ptá, kdy budou zase v kasinu, a zmiňuje akci, která se má konat nadcházející čtvrtek.

„Ano, budeme tam,“ odpoví Jeremy ostře a ignoruje ubrousek, který mu Kathleen podává. „V půl osmé jdeme na večeři s Beresfordovými, tak se zastavíme cestou zpět.“

Chce se mi zařvat KAM JDETE NA TU VEČEŘI, ale víc už neřeknou. Místo toho Jeremy stroze kývne na číšníka v žádosti o účet. Druhý muž u stolu po něm chňapne hned, jak se dotkne stolu, a pokývne na mé prarodiče.

„Dnes je to na nás, jsem si jistý, že jsme na řadě – ne, vážně, trvám na tom.“ Na stůl letí zlatá kreditka a Jeremy sotva zareaguje, místo toho zase kouká na mě. Tentokrát pohled odvracím. Nechci, aby si mě moc prohlížel a zapamatoval si moji tvář. Ale jsem bez obav, jistě tráví spoustu času koukáním po ženách, které by věkem mohly být jeho vnučkami. Těch skutečných asi moc nebude, i když kdo ví, vzhledem k Simonově historii?

Když odchází, lépe si všímám Jeremyho kravaty. Mýlila jsem se, nejsou to zednáři. Písmena „RC“ v zelené a žluté. Google mi hned hlásí, že jde o oficiální kravatu Regency Clubu, soukromého podniku otevřeného v roce 1788 v londýnské čtvrti Mayfair, kde se muži, urození a zámožní, stýkají bez svých žen. Skoro se musím smát. Vím, odkud jsi vzešel, Jeremy. Z dvoupokojového příbytku na předměstí, matka švadlena a otec, co zmizel někam do hajzlu dřív, než ti bylo pět. Simon o tom v rozhovorech mluví s hrdostí, bere to jako symbol úsilí, které tvá rodina musela vynaložit, aby ve světě uspěla. A teď jsi tady ve své kravatě v domnění, že dává jasně najevo tvůj původ – původ, který sis koupil. Někomu se to může zdát obdivuhodné. Dokonce i mně, vzhledem k tomu, že se snažím dosáhnout téhož – vyškrábat se z chudoby a oprostit se od startovní pozice, kterou jsem v životě dostala. Ale já vím, jaký jsi. Vykládej si, co chceš, ale vím,

jakou nenávist chováš ke svým kořenům. Viděl jsi je i ve mně, a když jsi byl požádán, abys své vlastní krvi pomohl z podobné situace, raději jsi zdrhl. Helene měla pravdu. Jsi jen obyčejný grázl a soukromé kluby ani drahé oblečení to neschovají. Jen si tu svou kravatu nos. Čtvrtek je tu za chvíli.

Zpátky do bytu se vracím pěšky a cestou nasávám atmosféru místní promenády. Butiky jsou plné žen, které si před zrcadly zkouší zdobené šaty a povídají si s kamarádkami. Kolem prochází dospívající dívky ponořené do debaty o svém opálení.

Přemýšlím, jestli bych byla taky takhle dutá, kdybych vyrostla mezi Artemisovými. Čtu knihy, sleduju světové dění, zajímám se o víc než boty a golf. O tom, že jsem lepší než tihle lidé, není pochyb. Ale i přes svoje ignorantství vypadají šťastně. Možná právě proto. Co je může trápit? Nikdo z těchhle idiotů neřeší klimatickou krizi, zajímá je tak akorát, co si zítra obléct na jachtu. Je ale fascinující to sledovat a mám na to už jen chvilku. Jakmile splním svůj úkol, už se na tohle hřiště rádoby smetánky nevrátím. Možná bych si měla pořídit nějaký suvenýr. Koukám na výlohy plné předražených krámů. Nemám peníze ani touhu koupit si tu kaftan s kožešinovými manžetami, a to ani z legrace. Krom toho už asi vím, co si nechám na památku, a nedám za to ani korunu.

Druhý den se po krátkém běhu po pláži vydávám k jejich domu. Bydlí v obrovské vile v hlídaném komplexu ukrytém před lůzou a chráněném vysokými branami a budkou se znuděným sekuriťákem. Ten má nejspíš zjišťovat totožnost návštěvníků, ale s mávnutím mě pouští dovnitř, když mu řeknu, že jsem z butiku Afterdark a vezu šaty paní Lyleové z čísla osm. Hádala jsem, že tu budou zvyklí na nepřetržitý příval zásilek pro osamělé znuděné paničky z nablýskaných vil, které si neustále objednávají něco nového na sebe nebo potřebují narychlo udělat manikúru. Neřekla jsem, že jedu k Artemisovým. Nechci, aby

mezi námi vznikla nějaká souvislost, pro případ, že by se někdo začal vyptávat.

Jejich dům, číslo devět, vypadá skoro stejně jako čísla osm a deset. Bílá štuková omítka, terakotová dlažba vedoucí až ke vchodu. Po obou stranách terasy palmy. Dokonalý zelený trávník, i v tomhle parnu. Zákaz zavlažování v období sucha se na vás asi nevztahuje, když bydlíte v komplexu daleko od normální společnosti. Sundávám nohu z pedálu a projíždím kolem, ale není tu moc k vidění. Široké ulice zejí prázdnotou, nikde žádný pejskař ani matka s kočárkem. Tolik peněz a výsledkem je akorát ticho. Ticho mám, mimochodem, ráda. Když vyrůstáte na hlavní třídě v Londýně, zaručeně sníte o dni, kdy se odstěhujete někam, kde sousedi střídavě vztekle nesouloží anebo nevzlykají u  Bídníků. Tenhle klid je ovšem umělý – působí prázdně a mdle, jako kdyby ho vytvořili pro lidi, co chtějí žít v prostředí, které zcela popírá hlasitou realitu lidského života. Dům Artemisových mi o nich neříká vůbec nic. Byl postaven pro boháče, které nezajímá design, ale potrpí si na bezpečnost a status. Koupili si známí dům v tomhle komplexu? Tak my si koupíme větší. Jednoduché. Žádná osobitost ani aktivita – pouze přikrášlená konformita. Odjíždím trochu v depresi. Když mám geny těchhle lidí, znamená to, že i já budu jednou prahnout po krémových kobercích a služce, na kterou můžu být hnusná? Mít služebnou by asi bylo fajn, ale myslím, že by mě její nevyhnutelný smutek trochu tížil. Pro Kathleen je to však nejspíš bonus. Každý den mít před očima někoho, kdo se má mnohem hůř než ona.

Z jejich bydliště mířím rovnou do kasina, kam se jede asi půl hodiny poměrně ošemetnou cestou. Za krajnicí je sráz, který vede rovnou do… rokle? Nebo strže? Nevím. Jak jsem už řekla, vyrostla jsem na hlavní a vždycky jsem měla, podle mě, zdravou nedůvěru ve velké otevřené prostory. Venkov je pro mě záhadou

a jet někam z domova půl hodiny autem je pro mě ztráta času. Občas dostanu chuť na rychlé setkání s mužem (ano, na sex, netvařte se tak překvapeně) nebo zabíjím čas bezcílným bloumáním po seznamkách. Prohlížím si prospěcháře pózující před svými BMW, jako by to snad vypovídalo o jejich úžasném úspěchu, a ne o tom, že jsou stupidní, pokud si myslí, že se jim nákup na splátky vyplatí. Nicméně nevkusné auto a tričko s výstřihem do V nemusí být nutně zlo. Konec konců, já s těmihle chlápky zbytek života stejně nestrávím. Nestojí mi ani za to, abych si zapamatovala jejich jména. A také mám svoje hranice. Pokud jsi ode mě víc než pár kilometrů, nic nebude. Nálada se mi mění a nebudu čekat, až přestoupíš na nádraží nebo mi napíšeš, že má vlak kvůli opravám na trati výluku. Španělský venkov je pro mě tedy skutečnou španělskou vesnicí a pod tím posraným srázem za krajnicí je pro mě za mě třeba strž. Říkejte tomu, jak chcete, je to prostě hluboká propast se srázem porostlým drsným křovím. Navíc na téhle trase nepotkáte ani živáčka. Super. Slunce svítí a ruku, kterou mám při řízení opřenou v okýnku, mi ovívá teplý vánek. Zapnu si rádio a na místní stanici zrovna hrajou Beach Boys. Za zvuku „God Only Knows“ plnícího prostor autíčka z půjčovny koly téměř sevřu silnici a pomalu mířím směrem do kasina. V Boha samozřejmě nevěřím. Žijeme v době vědy a Kardashianek, takže bych řekla, že patřím k té normálnější části lidstva. Zároveň by mě žádný bůh se skutečnou mocí přece nespojil s těmihle lidmi a nepověřil mě tímhle posláním. Takže ne, žádný Bůh. Ale mám pocit, že dnes se na mě někdo shora usmívá.

Když už jsme u Boha, v Bibli je příběh (není tak úplně v Bibli, slyšela jsem ho ve filmu a zahrnuje moderní technologie), který zní asi takhle: V jednom malém domku už mnoho let spokojeně žije muž, u něhož jednoho dne zaklepou záchranáři a řeknou: „Pane, blíží se bouře a musíme vás evakuovat.“ A on

odpoví: „Děkuji, pánové, ale věřím v Boha a vím, že on mě zachrání.“ Záchranáři odjedou a přijde bouře. Voda kolem domu stoupá a kolem jede loď. „Pane,“ řekne kapitán, „pojeďte s námi, voda bude stoupat dál.“ Muž ale řekne: „Děkuji, pánové, ale věřím v Boha a vím, že on mě zachrání.“ Později už musí vylézt na střechu, protože dům je zatopen. Najednou se nad ním objeví vrtulník. „Pane, hodíme vám žebřík, vylezte k nám do bezpečí.“ Muž na ně jen mávne. „Děkuji, pánové, ale věřím v Boha a vím, že on mě zachrání.“ Nakonec se muž utopí. Když přijde do nebe, setká se s Bohem a říká: „Otče, věřil jsem ti a zachoval ti svoji přízeň. Proč jsi mě nechal utonout?“ A Bůh se na něj rozčileně podívá a řekne: „Davide, poslal jsem ti záchranáře, loď a vrtulník. Proč jsi tady?“

Někdo mi seslal velkého hloupého Amira a jeho rychlá auta, přesné datum, kdy budou moji prarodiče večer mimo dům, a nebezpečnou silnici zmítanou větrem. A na rozdíl od toho trouby z příběhu, já toho všeho hodlám využít.

* * *

Mám jen něco málo přes třicet šest hodin, než uskutečním svoje plány. Mohla bych ten čas strávit tím, že je budu sledovat, abych se o nich dozvěděla víc, ale opravdu nejsou tak zajímaví, aby mi to stálo za to. Trávím tedy zbytek odpoledne na soukromé pláži, kde se cachtám na lehátku a popíjím rosé u knížky o ženě, která po letech manipulace a citového týrání zabije svého manžela. Nemohla jsem už pokračovat v Monte Cristovi – až příliš se podobá pravdě. Nakoukla jsem ale alespoň na konec. Ano, hrozný zvyk, ale i tak byl ten podvod odměněn tímto výrokem: „Veškerá lidská moudrost je obsažena v těchto dvou slovech: ‚čekej a věř‘.“

Čekej a věř. Podle téhle formulky žiju už od dospívání a ono čekání se teď snad konečně blíží ke svému závěru. Položím si

ruku na rozpálený hrudník a snažím se poznat, jestli mi srdce bije rychleji než obvykle. Ale ne, dýchám normálně, jako by dnešek byl jen obyčejným dnem a já se nechystala spáchat nic hrozného. Zvláštní. Procházím si plán v hlavě pořád dokola a očekávání stoupá jako pára, která mi asi brzy vystřelí z uší. A přesto tu ležím, schovaná za tmavými brýlemi, a zdá se, že ani srdce mě nezradí a nevyskočí z hrudi ven. Tělo je připravené, i když se mysl chová jako teenager, co se chystá na první rande. Než si jdu večer lehnout, posílám Amirovi zprávu z nového jednorázového mobilu. Tak nazval Edward Snowden telefon, který si koupíte, když chcete být nevysledovatelní. V mém případě je možná trochu zbytečný, vzhledem k tomu, že neznám žádná státní tajemství. I tak to byl dobrý tip a za dvacet minut cesty do jedné méně spořádané londýnské čtvrti plus šedesát liber v hotovosti jsem měla tohle starodávné véčko, na které jsem si dobila kredit, abych mohla posílat zprávy. Do Anglie už se nevrátí, ale poslouží mi dobře. Ptám se Amira, jestli bude zítra někde v okolí a mohl by mi případně na pár dní sehnat auto. Řekla jsem mu, že jedu na noc hlouběji do vnitrozemí a ve větším autě bych se cítila bezpečněji, což je vlastně pravda. V těch nejlepších lžích je vždycky zrnko pravdy, takže se člověk snáz drží svého příběhu a neztratí se v jeho různých verzích. Můj kamarád Jimmy neumí lhaní zamaskovat, koutky mu vždycky vyjedou nahoru, když kecá. Je to docela roztomilé, ale člověk mu nemůže nic svěřit, vzhledem k tomu, že při konfrontaci obvykle povolí.

Když se vzbudím, ihned zkontroluju mobil. Amir odepsal ještě v ranních hodinách, jak jsem čekala. V Glitteru byla asi párty. Hned mu píšu zpátky a děkuju za pozvání na večerní schůzku, ale znovu vysvětluju, že odpoledne odjíždím. Je mi jasné, že pouhé předání klíčů mi neprojde, a tak navrhnu, že se ve dvě sejdeme ve zmrzlinárně na Calle Ribera. Tipuju, že