Obsah
Úvod 9
Kapitola 1
Jak jsem začínala 21
Kapitola 2
Báječná paní Riversová 33
Kapitola 3
Můj trénink v agility 51
Kapitola 4
Pouto, jakému se žádné nevyrovná 67
Kapitola 5
Zvířata lidi spojují 90
Kapitola 6
Nic jako postižené zvíře neexistuje 116
Kapitola 7
Každodenní život dokáže být překvapivě nebezpečný 131
Kapitola 8
Když se lidé neumějí chovat 149
Kapitola 9
Výjimečné dny 177
Kapitola 10
Zvučná jména 189
Kapitola 11
Zvířata a sex ve městě 202
Kapitola 12
Vypadám skvěle a moji mazlíčci musí taky vypadat skvěle 214
Kapitola 13
Tajný život lidí 235
Kapitola 14
Superboháči jsou opravdu jiní 249
Kapitola 15
Kdo je tady pacient? 270
Kapitola 16
Začátek a tři konce 285
Kapitola 17
Zachráněná zvířata – největší dar 296
Kapitola 18
Dobrý způsob, jak se uzdravit 307
Poděkování 315
Úvod
Kdykoli se mě někdo z Manhattanu při večeři zeptá: „A co vlastně děláte?“, veškerý hovor rázem utichne.
„Jsem veterinářka.“
Přinejmenším jeden člověk hned vykřikne: „Přesně tím jsem chtěl vždycky být!“
Já taky, pomyslím si. Jako malá jsem dávala plyšákům injekce a dokud mi to rodiče nezatrhli, motala jsem našemu psovi kolem krku obinadlo.
A teď jsem opravdová veterinářka a všechno je přesně takové, jak jsem doufala. Vlastně ještě lepší, protože nemusím s kočkami a psy pracovat ve sterilním prostředí nemocnice nebo kliniky. Místo toho chodím po domácnostech a léčím zvířata přímo v místě jejich bydliště – v luxusních střešních apartmánech, nájemních bytech a několikaposchoďových činžácích po celém Manhattanu.
Nejenom že můžu léčit zvířata, která miluju… ale ještě se mi často poštěstí nahlédnout i do životů jejich majitelů. Když dostane rodilá Newyorčanka jako já možnost dělat tuhle práci v tomhle městě, je to jako výhra v loterii.
Na svou cestu jsem vykročila v září roku 1992, kdy jsem přišla s nápadem založit City Pets – první veterinární praxi
na Manhattanu, v níž lékař své pacienty navštěvuje doma.
Tehdy nic podobného neexistovalo a já svůj obchodní plán vymýšlela za běhu. Od samého počátku jsem chodila na čtyři, šest, někdy dokonce osm návštěv denně. V běžné pracovní dny jsem se svým asistentem pendlovala mezi Battery Park City na spodním cípu Manhattanu a Harlemem až úplně nahoře na severu, jezdili jsme z East Side na West Side a navštěvovali jsme domovy superboháčů i lidí, co s penězi sotva vystačili do další výplaty. Po celou tu dobu jsem mohla z první ruky nahlížet do soukromí a utajených životů Newyorčanů a jejich zvířátek.
Stejně jako tenkrát začíná i dnes každý den sestavováním rozvrhu návštěv: seznamem jmen a adres mazlíčků, jejich rodin a potřeb zvířete pro daný den. Když naložíme nezbytné vybavení a léky do tašek, batohů a kufrů na kolečkách, vyrážíme s mým pomocníkem na cestu podle předběžného plánu – jenž se ovšem neustále mění kvůli akutním případům nebo nemocným mazlíčkům, kteří zkrátka nemůžou čekat. Je to hektická, zběsilá a nervydrásající práce. Také je ale neuvěřitelně zábavná.
Obvyklý den City Pets vypadá nějak takhle.
Moje první dopolední pacientka byla Sušenka Rosetonová, bílá fenka Jack Russell teriéra s několika skvrnkami na zádech a převislýma ušima, která se navzdory svým problémům vždy tvářila přátelsky. Žila v obrovském pětipatrovém panském sídle ve stylu Beaux-Arts na Upper East Side, jehož návštěva byla ohromný zážitek sama o sobě.
Už více než půl roku jsem za Sušenkou chodila pětkrát týdně, jelikož potřebovala zvláštní péči. Její majitelka paní Rosetonová totiž svému pejskovi při couvání z garáže
v rodinném sídle v Southamptonu nešťastnou náhodou přejela zadní nohy.
Ačkoli byla zraněná fenka šmahem převezena na pohotovost, kde jí zachránili život, utrpěla vážné poškození páteře a lékaři rodině sdělili, že jejich mazlíček už nikdy nebude chodit. Tehdy paní Rosetonová zavolala mně.
Naše společná rehabilitace probíhala dobře – zvířátku už se sice nikdy nevrátí plná hybnost, mým záměrem však bylo posílit Sušence svalstvo natolik, aby se dokázala pohybovat po okolí na dvoukolovém vozíčku. Toho jsme se já a můj asistent George snažili docílit tak, že jsme v hlavní koupelně Rosetonových napustili do obrovské vany s vířivkou teplou vodu a do ní pak Sušenku vložili. Předníma nohama se opírala o pultík sloužící coby náhrada plovací destičky, a zadní tlapky jí volně visely ve vodě. Proud vytvořený šestnácti tryskami fence masíroval nohy a já jimi pod hladinou kroužila, jako by Sušenka jela na kole. George mezitím udržoval její pozornost kousky lahodných psích pochoutek.
A fungovalo to! Sušenka tyhle rehabilitační půlhodinky ve vířivce milovala (nebo si zkrátka potrpěla na pamlsky) a její svalový tonus se zhruba po týdnu viditelně zlepšil. Po třech měsících se dokázala s pomocí částečně postavit.
Pátý měsíc jsem spatřila náznaky spinální chůze, nedobrovolného pohybu napodobujícího přirozenou chůzi, ačkoli mezi sebou v tu chvíli mozek a nohy vůbec nekomunikují –vypadá to trochu, jako by si nohy žily vlastním životem. Na pohled to sice není kdovíjak pěkné, ale je to samostatný pohyb.
Těšila jsem se, že při dnešní návštěvě objevím další známky zlepšení. Zazvonila jsem a dveře mi otevřela rozpačitá a znepokojená paní Rosetonová. „Doktorko Amy! Moc se omlouvám, měla jsem vám zavolat a dnešní návštěvu zrušit,“ řekla.
V domě, který byl obvykle jako ze škatulky, panoval naprostý chaos. Po majestátním ústředním schodišti proudila voda jako po kruhové verzi Niagarských vodopádů. V hale pobíhalo půl tuctu lidí, vysávali vodu a pokoušeli se tu potopu zkrotit.
„Co se stalo?“ podivila jsem se.
„Prasklo potrubí! Instalatér říká, že odpad vířivky v hlavní koupelně byl naprosto beznadějně ucpaný, a když ta trubka praskla, voda se vylila až dolů do sklepa.“
S Georgem jsme se po sobě podívali a oba jsme nasucho polkli. Psi plemene Jack Russell línají jako diví a nikoho – mě nevyjímaje – nenapadlo vyčistit po každé Sušenčině rehabilitaci odtok. Pět měsíců fyzioterapie – to už je spousta chlupů.
Za tenhle průšvih můžu já – snad mě nevyrazí, pomyslela jsem si. Chtěla jsem Sušenčinu léčbu dotáhnout do konce a popravdě řečeno jsem potřebovala i práci, kterou mi její panička dávala.
„Tady ji máme!“ zvolala náhle paní Rosetonová. Sotva Sušenčina panička uviděla, jak se k nám její pejsek potácí, aby se s námi navzdory veškerému zmatku okolo pozdravil, a jako typický Jack Russel se u toho vesele zubí, její vystresovaný výraz rázem vystřídal obvyklý úsměv. Bylo zřejmé, že paní Rosetonové nezáleží na desítkách (nebo stovkách?) tisíců dolarů za škody způsobené vodou – zajímá ji jenom, že se Sušenka zase dokáže samostatně pohybovat.
Rozzářeně se na pejska podívala a obrátila se ke mně.
„Dnešní cvičení by nemělo přijít nazmar. Mohli byste se dnes přesunout do kuchyně? Je to jediná suchá místnost v domě.“
„Něco vymyslíme,“ ujistila jsem ji a pokoušela se nedat na sobě moc znát, jak se mi ulevilo, že mě rovnou nevyhodila ze dveří.
Další schůzku jsme měli na rohu Východní 26. ulice a Lexington avenue, nedaleko slavné Flatiron Building – a od velkoleposti Sušenčina mramorem obloženého sídla se nemohla lišit víc. Gail byla nová klientka a objednala si kontrolu své desetileté šedobílé kočky Cukřenky, která trpěla zácpou. Urazit těch pár kilometrů do centra města nám trvalo půl hodiny, nakonec jsme však přece jen dorazili k tuctovému činžáku
čítajícímu zhruba padesát bytů.
Zazvonila jsem na venkovní bzučák a dvojitými dveřmi jsme vešli dovnitř. Dlouhá úzká chodba nás zavedla k výtahu, jenž cestou dolů do přízemí vydával podezřelé skřípavé zvuky.
„Tak do tohohle nevlezu,“ prohlásil rezolutně George. „Je to hotová pojízdná rakev!“
Vyjela jsem proto do pátého patra se vším vybavením a on si těch pět poschodí vyběhl. Když jsme se pak sunuli matně osvětleným bludištěm chodeb až ke zvonku u dveří bytu 5F, funěl jako lokomotiva. Robustní žena středního věku, navlečená do potrhaných legín a obrovského trička s obrázkem ze seriálu Simpsonovi, pod kterým neměla podprsenku, se pokusila co nejvíc pootevřít dveře, abychom mohli projít. „Řekla bych, že víc už to asi nepůjde,“ usoudila nakonec se stoickým klidem. Já sama bych se sice vzniklou škvírou protáhnout dokázala, ale kufr na kolečkách jsem musela natočit bokem, jinak by se nevešel.
Jakmile jsem se ocitla uvnitř, okamžitě mi bylo jasné, proč Gail nemohla otevřít dveře dokořán. Na podlaze v předsíňce se vršily závěje novin a dalšího nepořádku.
Gail byla hromadička. Celou garsonku měla přecpanou celoživotními nánosy věcí, co měla už před lety vyhodit. Protáhli jsme se za ní úzkým průchodem mezi štosy papírů, potrhanými kartonovými krabicemi a věžemi z přepravek od mléka, které si sem natahala z ulice, aby si do nich mohla ukládat věci.
Všude, kam jsem se podívala, se válelo nevyprané oblečení, sklenice s tajuplným obsahem a hromady špinavého nádobí. Páchlo to tam hnilobou s nádechem marihuany. Na podlaze v kuchyni jsem uviděla desítky misek se zbytky zaschlých konzerv, které kočka dostala už před několika dny nebo dokonce týdny.
Cukřenka se Gail ovinula kolem nohou. Byla to pěkná bílá kočička se šedivými skvrnami, která by zoufale potřebovala vykartáčovat. „Myslím, že má zácpu,“ oznámila nám Gail a zastrčila si pramínek prošedivělých kudrnatých vlasů za ucho.
„Tak se na to podíváme,“ řekla jsem. Byla jsem připravená začít s prohlídkou, rozhlédla jsem se proto po zaneřáděném obýváku a pátrala po kousku volného místa, jenže každá dostupná plocha byla zarovnaná nějakým haraburdím. Na jediné volné židli seděla Gail.
„Nemáte někde stůl, kde bychom mohli pracovat?“ zeptala jsem se jí.
Podívala se okolo a zkonstatovala: „Ne.“
„A jak jíte?“
„Vestoje.“
Aha. Přesunuli jsme s Georgem několik krabic a vytvořili si na zaprášené podlaze kousek pracovního prostoru, kam jsem si klekala dost neochotně. Cukřenka zácpu neměla a ani jinak vyšetření neukázalo nic zvláštního. Na tomhle chaotickém smetišti se mohla vykálet naprosto kamkoli a bylo by zhola nemožné hromádku najít. Udělala jsem kočce pár krevních testů, doplnila chybějící očkování, ostříhala jí drápy a pročesala srst – zjevně poprvé v jejím životě.
„Mohla byste mi ukázat, kde má bedýnku?“ zeptala jsem se.
„Tamhle v koupelně.“ Gail naznačila směr.
George zůstal s ní a já si mezitím dodala odvahu a vkročila dovnitř. Koupelna byla opravdu nechutná. Skvrny na podlaze, na stěnách i uvnitř záchodové mísy, odpady zanesené chomáči
vlasů a chlupů (instalatérovi paní Rosetonové by z toho asi běhal mráz po zádech) a skutečně nejodpornější kočičí záchůdek, jaký jsem kdy viděla. Byl skoro až po okraj plný ztvrdlých malých hromádek a podle toho, jak vypadal a páchl, ho Gail nečistila celé měsíce.
Jak proboha pozná, jestli má ta kočka zácpu, když jí nevybírá bedýnku?
Vrátila jsem se do obýváku a všimla si, že Cukřenka sedí Gail na klíně a tře se jí hlavou o tvář. Gail dala své společnici pusu a poprvé za celou dobu se na nás usmála. „Díky, doktorko, už vypadá o dost líp.“
Ty dvě se měly očividně velice rády.
„Aby byla Cukřenka zdravá, Gail, bude potřeba udělat ještě pár věcí.
Dávejte jí každý den čerstvé krmení a vodu. Potom posbírejte a umyjte misky. A co je opravdu, ale opravdu důležité: každý den jí vyčistěte záchůdek, ať víte, kdy na něm byla.“
„Provedu, doktorko.“
„Ráda bych ji za měsíc zkontrolovala.“ Když bude Gail vědět, že se ještě vrátím, třeba si dá pozor, aby měla její kočka čerstvé jídlo a čistou bedýnku.
Gail souhlasila a mně se ulevilo. Takhle můžu na obě dohlédnout – trocha pomoci by se zřejmě hodila nejen pacientce, ale i klientce. Tou dobou jsem ještě netušila, jak prozíravé to ode mě bylo.
Na další schůzku, do domova manželů z Chelsea, kteří byli mezinárodně uznávanými hvězdami ve světě vážné hudby, už jsme jeli pozdě. U většiny manželských párů se mnou jednala žena. V domácnosti rodiny Hurvitzových tomu ale bylo přesně naopak.
„Schumanna trápí žaludek,“ vyhrkl pan Hurvitz, sotva nám otevřel, a vtiskl mi do ruky vodítko svého kokršpaněla ještě dříve, než jsem stačila překročit práh.
„Nic mu není,“ oponovala z jiného pokoje paní Hurvitzová. „Prostě se přejedl a pak to vyhodil.“
„Kdy se to stalo?“ chtěla jsem vědět.
„Včera ráno,“ odpověděl pan Hurvitz.
„Zvracel od té doby ještě?“
„Kdepak, snědl své obvyklé porce a ještě něco málo navíc a všechno udržel. Dnes ráno jsem mu dokonce dal bagel.“
„Průjem nebo řídká stolice?“ pokračovala jsem.
„Ne, to je všechno v pořádku.“
„Pozorovali jste u něj nějaké jiné příznaky?“
„To sice ne, ale opatrnosti není nikdy nazbyt,“ opáčil.
Do místnosti vstoupila rozladěná paní Hurvitzová. „Mindele,“ oslovila svého chotě, „za celých osmnáct let jsi s naším synem nebyl ani jedinkrát u doktora. Ani na preventivní prohlídce, ani když byl opravdu nemocný. A teď máš veterinářku na rychlé předvolbě?!“
„Mám svého psa prostě rád!“ bránil se pan Hurvitz.
Prohlídky, které jsem během toho dopoledne absolvovala, byly jen zlomkem všech návštěv u více než sedmi tisíců manhattanských rodin a jejich čtrnácti tisíců mazlíčků, s nimiž jsem od počátku své praxe přišla do styku. Někdy šlo o jednorázové záležitosti, ale s většinou svých klientů a jejich rodin jsem v kontaktu po celá léta, občas dokonce i desetiletí. Se spoustou z nich se poprvé setkám, když si přinesou domů nové zvířecí miminko, provázím jejich mazlíčky štěněcími a kotěcími léty, starám se o očkování, léčím zvířátkům záněty uší a bolavá břicha a celou dobu dbám o jejich blaho. Jak dospívají
a stárnou, pomáhám s jejich neduhy. A když pak nastane
čas, musím bohužel některé z těch hýčkaných a milovaných chlupáčů uspat.
Vídám celý životní cyklus pacientů i jejich rodin.
Díky všemu, co jsem zažila, jsem se toho o lidské nátuře hodně dozvěděla. Tak například že to, co lidé vystavují světu na odiv, se nemusí nutně shodovat s tím, jací jsou doopravdy.
Měla jsem klienty, co se oblékali jako otrhaní středoškoláci, nosili roztřepené džíny a sepraná trička, a pak jsem se nestačila divit, když jsem zjistila, že bydlí v luxusním dvoupodlažním bytě na Páté avenue za devět milionů dolarů (a v Aspenu mají další dům). A zažila jsem i opačné případy: PR manažerku celebrit, co ve značkovém oblečení snad i spala, přesto bydlela v prťavém bytečku s regulovaným nájmem v Alphabet City. Veškeré svoje peníze totiž utratila za oblečení – a za kočky.
Nahlížím i do soukromí a skutečných životů svých klientů. Nepřestává mě udivovat, co jsou lidé schopni nechat ležet na očích, i když vědí, že přijdeme – porno, důvěrnou korespondenci, bankovní výpisy, šperky, erotické hračky.
Kdybych pracovala v klasické veterinární nemocnici, nic z toho bych nespatřila. Nedozvěděla bych se, co se doopravdy odehrává v životě zvířat – nebo jejich majitelů – ani jaké pouto se svými mazlíčky mají. A nenavazovala bych se svými klienty tak blízké vztahy.
Když jsem se s paní Rosetonovou setkala poprvé, byla naprosto zdrcená z toho, že omylem zranila svého psa. Tím, že jsem denně přicházela pomáhat Sušence obnovit sílu v nohou, jsem zároveň dodávala paní Rosetonové naději a pocit, že může nějak přispět ke zdárnému řešení celé situace. O tom, že jsme v jejím překrásném domě způsobili potopu, nikdy nepadla ani zmínka – naopak se z nás stali hrdinové, kteří jí vrátili psa, co mohl žít kvalitním životem, a zmírnili tak její pocit viny z nehody.
Když jsem viděla otřesné podmínky, v jakých žila Gail, a přesto jsem se k ní zas a znovu vracela, došlo mi, že naším úkolem není jen zkontrolovat, jestli nemá Cukřenka zácpu, ale také se ujistit, že na těle či na duchu nestrádá ani její majitelka. Gail mi důvěřovala natolik, že mě pustila do svého osobního prostoru, a tím pádem jsem mohla do jejího bytu dál chodit na pravidelné návštěvy a udržovat si přehled i o jejím tělesném a duševním zdraví. Vlastně se domnívám, že jsem byla nějakou dobu jediný zdravotník, se kterým Gail přišla do styku. Svým způsobem jsem tedy s Cukřenkou spolupracovala na tom, aby Gail dokázala fungovat. A když pak Cukřenka sama onemocněla, přispěchala jsem se svým týmem na pomoc, protože nám bylo jasné, kolik je toho v sázce.
Hurvitzovi představovali pro vnější svět dokonale kultivovaný a velice úspěšný pár. Já ale viděla něco jiného. Jsem přesvědčená, že pan Hurvitz mohl svou lásku k Schumannovi vyjadřovat způsobem, jaký nikdy nedokázal projevit vůči členům své rodiny, a ti zřejmě žárlili.
To, jak zacházíme se svými mazlíčky, často odhaluje i silné a slabé stránky našich ostatních vztahů.
Jsem rozená Newyorčanka a jsem zrozená pro práci veterinářky. Celý svůj život jsem zasvětila péči o psy a kočky ve městě, které miluju. Podařilo se mi naplnit své sny inspirované knížkami Jamese Herriota o tom, že budu navštěvovat lidi a jejich zvířátka přímo v jejich domovech a stanu se nedílnou součástí jejich životů. Zpočátku jsem se domnívala, že mým posláním je učit se pečovat o zvířata ve sterilním nemocničním prostředí, dnes už ale vím, že je to jen malý zlomek toho, čím by moje profese měla být.
Starám se o zvířata, která patří lidem – a díky tomu můžu pečovat i o lidi samotné. Oba tyto aspekty své práce mám moc ráda.
Ať už zastřihuju drápky miliardářovy kočky, nebo probírám s vrátným, proč jeho pes kulhá, se všemi klienty zacházím stejně, neboť všichni své mazlíčky z celého srdce milují. Láska nesouvisí se společenským postavením ani stavem bankovního konta. Přes třicet let v rámci svého pracovního života denně vídám lásku mezi různými typy lidí a jejich mazlíčků a je to pro mě velká čest.
Na těchto stránkách se s vámi podělím o zkušenosti, které odhalují pravdu o síle toho zvláštního pouta mezi lidmi a zvířaty, o významu mazlíčků v našich životech i o složitostech lidské povahy.
Vztah s domácím zvířetem se žádnému jinému nepodobá. Když si domů přineseme živého tvora, z něhož se stane součást rodiny, sdílíme s ním svůj život a pečujeme o něj, jednáme nejsoucitněji, nejempatičtěji a nejnesobečtěji, jak dokážeme. Jsem přesvědčená, že láska ke zvířatům tvoří podstatu našeho lidství.
Zkrátka a dobře, naši mazlíčci z nás dělají lepší lidi.
Kdyby se mě na té večeři někdo zeptal, čím se živím, a navázal otázkou, jak jsem se k tomu dostala, odpověděla bych: „Ta cesta je příliš dlouhá, abych ji zvládla vměstnat mezi jednotlivé chody.“ Ale je to dobrý příběh. Vystupuje v něm záštiplný šéf, legendární bavič, jorkšír s neustálými žaludečními problémy, můj přítel, miliardář…
Tady jsou mé příhody o mazlíčcích žijících ve velkoměstě.
Kapitola 1
Jak jsem začínala
Když jsem četla známou knihu Jamese Herriota To by se zvěrolékaři stát nemělo pojednávající o životě venkovského veterináře (později podle ní natočili i oblíbený televizní seriál), jako by se ve mně rozezvonil budík. Nastal čas, abych si přestala na veterinářku jen hrát a stala se jí doopravdy. A rozhodla jsem se začít tím, že si seženu opravdovou práci ve skutečné zvířecí nemocnici.
Jenže mi bylo pouhých třináct a neměla jsem ponětí, jak se taková práce vlastně shání, natož jak se mám stát veterinářkou.
A tak jsem vytáhla tlustý rodinný výtisk newyorských Zlatých stránek, vyhledala si v seznamu písmeno „V“ a začala otáčet tenoučké listy, dokud jsem nenarazila na „veterinární kliniky“. Pak jsem do každé z nich zavolala a požádala o práci. Dostávala jsem odpovědi jako: „Zavolejte nám, až budete mít víc zkušeností“ nebo „Dobrovolníky nepřijímáme kvůli pojištění“. Nejhorší reakce byla „Ozvi se, až vyrosteš“, po níž dotyčný rovnou zavěsil.
Na dvacátý pokus mi však telefon zvedl sám veterinář z kočičí nemocnice ve Forest Hills. Doktor Jay Luger si trpělivě vyslechl mé pubertální nářky o tom, že „prostě musím být veterinářka.“
„Také jsem už odmala věděl, že chci být veterinářem,“ odvětil. „Co kdyby ses za námi tedy někdy po škole zastavila a podívala se, co tady děláme?“ Byla jsem v sedmém nebi –jenom z toho, že bych se mohla dívat, i kdyby jen jediný den.
Nechtěla jsem přijít pozdě, a tak jsem vynechala oběd, abych mohla odejít ze školy dřív. Špatný nápad. Už když jsem dorazila do ordinace, točila se mi hlava. Netuším, jestli to měla na svědomí nízká hladina cukru v krvi nebo vzrušení.
Usměvavý technik mě doprovodil na vyšetřovnu, abych se mohla podívat, jak doktor Luger ošetřuje poslední případ toho dne. Pacientem byl starý šedivý mourovatý kocour. „Tenhle chlapík nedávno hodně zhubl a já potřebuju zjistit proč,“ řekl doktor.
Nejdřív zvíře prohlédl a pak si nachystal vybavení na krevní testy. Doktorův asistent pacienta jemně hladil a přitom ho pevně držel tak, aby hrdlo zůstalo odkryté. Naklonila jsem se blíž, abych dobře viděla, jak doktor zapichuje kocourovi do jugulární žíly dlouhou injekční jehlu. Stříkačka se začala plnit tmavě červenou krví. Doktor část přelil do zkumavky s fialovým víčkem a podal mi ji se slovy: „Pomalu tu zkumavku obracej, Amy, pěkně vzhůru nohama a zase zpátky, ať se krev nesrazí.“
Otáčela jsem tedy nádobkou, přesně jak mi přikázal, a sledovala, jak krev teče z jednoho konce na druhý a zase zpátky. Po třech opakováních mi začalo být divně – jako by se se mnou roztočil celý svět… a pak jsem omdlela na podlaze ve vyšetřovně – pouhých patnáct minut poté, co jsem do své první „práce“ ve zvířecí nemocnici nastoupila.
Odebraný vzorek se podařilo zachránit, moji hrdost nikoli.
Ačkoli jsem měla slíbenou jen jednu návštěvu, doufala jsem, že bych mohla do ordinace doktora Lugera docházet každý den.
Teď mi ale bylo tak trapně, že jsem se tam prostě nemohla znovu ukázat. Nazítří jsem se tedy vrátila ke Zlatým stránkám a začala od prvního záznamu pod kočičí nemocnicí ve Forest Hills.
Naštěstí se našel další veterinář, který mi řekl, že se můžu přijít na jedno odpoledne podívat. Tentokrát jsem si dala záležet, abych se před cestou pořádně naobědvala. Do nemocnice jsem dorazila právě ve chvíli, kdy se doktor chystal začít s operací břicha u labradora. Asistent mi pomohl nasadit čepici, roušku a boty. Když jsem vcházela na sál, zachytila jsem v prosklených dveřích svůj odraz a napadlo mě, že vypadám jako opravdová veterinářka. Byla jsem na sebe nesmírně pyšná.
Sledovala jsem, jak doktor přejel skalpelem po čerstvě oholené a vydezinfikované kůži psího břicha, a soustředila se na myšlenku, jak ostrý ten skalpel musí být. Zhluboka a čím dál hlasitěji jsem dýchala skrz roušku. Veterinář nařízl kůži a břišní stěnu, čímž odhalil vnitřní orgány, a já spatřila, jak ven po troškách prosakuje krev.
„Tomuhle se říká explorativní zákrok, protože neznám plný rozsah problému, kterým ten pes trpí,“ vysvětlil mi. „Nejdřív proto důkladně zkontroluju jednotlivé orgány a pak odstraním útvar na játrech, o kterém už vím.“
Stěží jsem vnímala, co mi doktor říká, protože už jsem dýchala tak nahlas, až jsem se bála, že mě všichni uslyší. V místnosti bylo zničehonic nesnesitelné horko. Zrak se mi rozostřil. Proč je všechno černobílé? podivila jsem se okamžik předtím, než jsem se skácela na zem. Zase.
Personál v téhle nemocnici měl pro celou situaci pochopení, přesto jsem toho dne odcházela se staženým ocasem, div jsem se nepropadla hanbou, a celý ten zážitek mnou hluboce a existenciálně otřásl. Jak se mám stát veterinářkou, když při pohledu na krev omdlévám?
Přesto jsem se nevzdávala. Budu si zkrátka muset napravit reputaci.
Veterináři ve Zlatých stránkách, kterým bych mohla zavolat, už mi ovšem pomalu docházeli, tak jsem se hned nazítří pořádně naobědvala, třemi různými autobusy se přepravila ke kočičí nemocnici a bez ohlášení se tam zjevila.
„Říkali jsme si, že se možná zase ukážeš. Nachystali jsme ti čichací sůl,“ poznamenala suše sestřička doktora Lugera, sotva mě uviděla. Nejenže jsem tentokrát neomdlela, ale do Forest Hills jsem se potom vracela dalších šest let.
Omdlévání při pohledu na krev bylo první z mnoha překážek, jež jsem na své cestě k veterinární praxi musela překonat.
Na konci prvního ročníku Barnard College nastal čas řešit podání přihlášky na veterinu. Potřebovala jsem senzační studijní průměr, fantastické výsledky testů, nadšená doporučení a rozsáhlou mimoškolní praxi.
Poslední položka na seznamu mě poněkud znepokojovala. Tou dobou už jsem se docela vyznala v běžných domácích mazlíčcích a laboratorních myších, postrádala jsem však zkušenosti se zemědělskými zvířaty. Pokud by se mi přes léto podařilo sehnat si brigádu u nějakého veterináře specializovaného na velká zvířata, měla bych v rukávu spoustu es ke zkouškám na veterinární školu a zároveň bych mohla na vlastní kůži prožít svůj herriotovský sen.
Přes známé jsem si sehnala jméno a číslo veterináře specializujícího se na velká zvířata, který provozoval mobilní praxi v zemědělské oblasti ve východním Connecticutu. Přesně něco takového jsem hledala. Vytočila jsem číslo a ozval se ženský hlas: „Ordinace Nat Johnson –“
„Mohla bych prosím mluvit s doktorem Johnsonem?“ zeptala jsem se.
„Já jsem doktorka Johnsonová.“Nat jako Natalie? Ani ve snu by mě nenapadlo, že ten odborník na velká zvířata bude žena! Teď už jsem tu práci prostě musela získat.
Rychle jsem se představila, objasnila doktorce účel telefonátu a zdůraznila svou touhu naučit se pracovat s velkými zvířaty a ochotu udělat prakticky cokoli, abych byla nápomocná.
„Líbí se mi vaše nadšení, Amy,“ odpověděla. „Možná by se dalo zařídit, abyste mě mohla pár týdnů sledovat při práci. Než se ale rozhodnete, musím vám ohledně fungování své praxe pár věcí objasnit. Tak především: jsem na všechno sama. Na začátku dne si sama chystám vybavení, sama se musím dostat, kam je třeba, postarat se o své pacienty, a když se na konci dne vrátím domů, musím všechno umýt a doplnit do auta chybějící vybavení. Pracuju sedm dní v týdnu, akorát v neděli to omezuju jen na půl dne.“
Tahle praxe by pro mě mohla být naprosto ideální. Kromě nás dvou tam nikdo nebude, takže dostanu spoustu příležitostí přiložit ruku k dílu. Pomůžu i s mytím a doplňováním vybavení – prostě s čímkoli, jen abych byla užitečná. A navíc to znělo přesně jako práce Jamese Herriota v yorkshirském Dalesu.
„Mám manžela, tři děti, čtyři psy a kočku,“ pokračovala doktorka Johnsonová, „a bydlíme v domku, do kterého se už tak stěží vejdeme. Takže se obávám, že pro vás nemám pokoj.
Vzadu na dvoře mám ale starý koňský přepravník. Mohli bychom ho umýt a dát vám dovnitř matraci. Není v něm voda ani elektřina, ale stejně byste tam jenom přespávala.
Musela byste s námi jíst a dělit se o sociální zařízení.“
„Chápu,“ odvětila jsem. Sice jsem s něčím takovým nepočítala, ale zvládnout by se to dalo.
„Jo, a ještě jedna věc: mám co dělat, abych tuhle praxi udržela nad vodou, takže se obávám, že vám nemůžu dát žádné peníze. Můžu vám ale slíbit bohaté zkušenosti!“
Raději jsem nad tím moc nedumala, přijala jsem podmínky doktorky Johnsonové a společně jsme pak doladily detaily.
Navrhla mi, že můžu přijet v neděli odpoledne – během jejího půldne volna. O víkendu mě k ní tedy rodiče zavezli.
Cestou jsme míjeli jednu nádhernou farmu za druhou, až jsme nakonec dorazili ke zchátralému domu na adrese, kterou mi doktorka Johnsonová dala.
Zaťukala jsem na dveře se sítí proti hmyzu. Přes křik dětí a štěkot psů mě zpočátku nikdo neslyšel. Zrovna když jsem se chystala zaklepat podruhé, vyhrnula se celá rodina na verandu, aby se se mnou seznámila. Doktorka Nat nás všechny bleskově představila a pak mě pobídla, ať si vezmu tašku a vyrazím s ní k přepravníku za domem.
Uprostřed neuspořádaného zarostlého dvora trůnil lehce nakloněný rezavý přívěs s několika malými okénky pokrytými několikaletým nánosem špíny. Nasadila jsem úsměv, položila jsem si tašku těsně za dveře a potom jsme se vrátily zpátky k mým rodičům, kteří už se nemohli dočkat, až vyrazí na dvouhodinovou zpáteční cestu domů. Vlastně se mi u doktorky Johnsonové moc nelíbilo, ale byla jsem pevně rozhodnutá dotáhnout svůj plán do konce.
„Kdybys něco potřebovala, zavolej nám,“ řekla máma a starostlivě se přitom mračila. Dala mi pusu a objala mě, načež následovalo ještě extra dlouhé objetí od táty.
„Víš opravdu jistě, že nechceš dělat člověčího doktora stejně jako tvůj bratr?“ pošeptal mi snad posté do ucha a snažil se přitom zamaskovat obavy úsměvem.
Přesně jak mi doktorka Nat slíbila, seznámila mě s rutinou svého každodenního života a fungování. Všichni vstávali v šest ráno, a protože byla v domě jen jedna koupelna, používali
jsme ji podle přísného, předem stanoveného řádu: první byla na řadě doktorka Nat, pak její manžel Scott, po něm já a nakonec děti. Společně jsme se nasnídali, já spolu s doktorkou Nat umyla nádobí a poté jsme se vydaly na pochůzky.
Obě jsme si navlékly stejné světlehnědé pracovní kombinézy a holínky a vyrazily na farmy v sousedství zaopatřovat pestrou směsici nemocných nebo březích krav, ovcí, koní a příležitostně i koz nebo psů. Doktorka Nat rozhodně nepřeháněla, když mě varovala, že je to pěkně špinavá práce. Často jsme se ke svým pacientům musely prodírat blátem a hnojem. Pokud na místě netekla voda, nesla jsem v jedné ruce po okraj plný kbelík a tekuté mýdlo, v druhé láhev lubrikantu a ze všech sil se snažila nic nerozlít. Doktorka Nat měla na starost dvě obří brašny s léky a vybavením. Ani jsem si nedovedla představit, o kolik delší a náročnější musela být její každodenní práce bez pomocníka.
Jakmile jsme dorazily do kravína, mým prvním úkolem bylo identifikovat naši pacientku – obvykle jsem ji poznala podle červeného přívěsku na uchu. Hned jsem jí zastrčila do řitního otvoru rtuťový teploměr a připevnila ho svorkou k ocasu, aby neupadl na zem nebo aby ho kráva nevtáhla do sebe. Doktorka Nat pak zvíře prohlédla „zvenčí“ – podívala se mu na oči, uši a zuby, poslechla si srdce a plíce, zkontrolovala končetiny a struky – svá zjištění mi odrecitovala a já je naškrábala do jejího lékařského zápisníku. Byla to skvělá učitelka.
Potom mi nařídila, ať napřáhnu pravou ruku, a navlékla mi na ni dlouhou rukavici, která sahala až k rameni. Následně jsem umyla každičký centimetr kravské zádě mýdlovou vodou. Teď byla na řadě doktorka Nat – nasoukala se do rukavice, namazala ji lubrikantem a ponořila se doslova až po rameno do kravské řiti. Skrz stěnu tlustého střeva jemně prohmatala rozmnožovací orgány, popsala, jak jsou na tom na omak vaječníky,
a určila velikost dělohy. Během přepisování jejích komentářů jsem žasla nad doktorčinou schopností přesně určit stadium březosti a stanovit termín porodu. Ve tváři se jí zračilo uspokojení z práce a já toužila mít její schopnosti a sebedůvěru.
Obvykle jsme během dne stejný proces zopakovaly minimálně na třech dalších farmách. Jindy jsem se musela spokojit s rolí pozorovatele, třeba když kůň utrpěl tržnou ránu, která se musela zašít, nebo bylo potřeba vykastrovat býka. (Jednou navečer, když jsme připravovaly jídlo, jsem v mrazáku zahlédla nádobu označenou nálepkou se slovy „Koule Billova býka“, a dost se mi ulevilo, když jsem zjistila, že nejsou součástí jídelníčku.)
Brzy jsem pochopila, že Natin manžel Scott své ženě nehodlá pomáhat ani doma, ani v práci. Většinu času se jen poflakoval kolem s plechovkou piva v ruce nebo se na předzahrádce natáhl do houpací sítě.
Pár týdnů bylo všechno fajn. Pak jsem ale jednou v noci, zrovna když jsem usínala v přívěsu, zaslechla tiché ťuk-ťuk-ťuk na dveře, které jsem předtím naštěstí instinktivně zavřela na závoru. Vykoukla jsem špinavým okénkem ven a spatřila na prahu vrávorat pana Johnsona.
Ťuk-ťuk-ťuk.
Asi deset minut jsem seděla nehybně jako skála, než jsem se odvážila znovu podívat ven.
Byl pryč.
Tiše jsem se přikradla ke dveřím, zkontrolovala, že jsou zamčené, a zavrtala se zpátky pod omšelou přikrývku. Po zbytek noci už jsem nezamhouřila oko. V hloubi duše jsem se obávala, že by se něco podobného mohlo stát. Ten člověk mi od prvního dne naháněl husí kůži. Sice jsem se odhodlaně přesvědčovala, že je neškodný, ale podvědomě jsem vytušila, že s ním budou problémy. A teď jsem si musela všechno dobře promyslet.
Druhý den ráno jsem seděla se zarudlýma očima u snídaně a tupě civěla do talíře, zatímco si všichni ostatní pochutnávali na vajíčkách. Doktorka Nat vyrazila nakrmit svoje milovaná kuřata a já mezitím opláchla nádobí. Scott Johnson si šel dát šlofíka do houpací sítě.
Rozhlédla jsem se, abych se ujistila, že nikdo není na doslech, zvedla jsem sluchátko telefonu na zdi v kuchyni a zavolala svému starému příteli a mentorovi, doktoru Lugerovi z kočičí nemocnice ve Forest Hills. Diskrétním šeptem jsem mu vylíčila, co se stalo, a on ani na vteřinu nezaváhal. „Bez ohledu na to, jak máš tu práci ráda, tohle součástí dohody nebylo,“ řekl mi. „Zavolám tvým rodičům, ať si pro tebe přijedou.“
Můj první impulz byl mámu s tátou před touhle odpornou situací chránit, právě proto jsem nejdřív zavolala doktoru Lugerovi. Bylo mi však jasné, že má pravdu, a tak jsem souhlasila. Vrátila jsem se do přívěsu, naházela si věci do tašky a vydala se za doktorkou Nat do kurníku.
„Doma ve městě se vyskytly nějaké potíže a mu-m-musím se tam vrátit,“ vykoktala jsem. „Rodiče už si pro mě jedou.“
Chvíli se mi upřeně dívala do očí a pak mlčky přikývla. Na nic už se nevyptávala a já jí k tomu nic víc neřekla, vycítila jsem však, že tuší, co se stalo. Znovu musela nést na bedrech veškerou tíhu své práce. A já měla po brigádě.
Příštího rána, zpátky ve svém dětském pokoji, jsem se znovu pustila do shánění kontaktů. Pomohl mi s tím i strýc. Vyráběl krabice pro jednu z největších mlékáren ve státě New York a zařídil, aby mě jeden z jejích hlavních dodavatelů mléka přijal jako dobrovolnici na farmě na severu. Ačkoli tam měli dost místa pro osmnáct set dojnic, jedna vysokoškolačka se už nevešla, navrhli mi proto, ať si přivezu vlastní přívěs.
Ale ne, zhrozila jsem se. Další přívěs už ne. Zoufale jsem však toužila získat zkušenosti s velkými zvířaty, a tak jsem se táty zeptala, co si o tom myslí.
„Můj kamarád Sam má velký obytňák a myslím, že už s ním asi deset let nikde nebyl. Zavolám mu a zeptám se, jestli bychom si ho nemohli na léto vypůjčit,“ řekl.
Samův karavan se s tím ubohým rezavým přepravníkem u Johnsonových nedal vůbec srovnat. Uvnitř byly dvě rozkládací postele, jídelní stůl se židlemi, lednička a toustovač. Odvezli jsme ho s tátou na farmu na dalekém severu, jen kousek od hranic s Kanadou. Táta na mě znovu upřel ten svůj pohled „co takhle léčit lidi?“, ale já si ho nevšímala. A tak jsme se jen na rozloučenou objali a já začala svůj druhý pokus o léto strávené mezi velkými zvířaty.
Ačkoli jsem se ze všech sil snažila, abych si svůj neexistující plat zasloužila a svým optimismem a nadšením si získala přízeň spolupracovníků, má přítomnost se setkávala s přetrvávající nevraživostí. Pomocníci na farmě mě považovali za špeha z mlékárny, a co hůř, krávy jsem tak znervózňovala, že jim klesla produkce mléka! Od vedení tedy přišlo nařízení, že už se k dojnicím nesmím ani přiblížit. Musela jsem proto najít jiný způsob, jak být užitečná.
Záhy jsem ho objevila. Ukázalo se totiž, že mám přirozený talent pro péči o telata.
Můj den začínal v pět ráno v malé stodole. Nejprve jsem se postarala o všechny krávy, co se přes noc otelily. Očistila jsem jim struky, promasírovala vemena a odstříkala mléko do kbelíku. Prvnímu mléku se říká kolostrum a obsahuje životně důležité protilátky. A právě tím jsem pak z lahve krmila novorozená telátka. Naučit ta malá stvořeníčka sát vyžaduje trpělivost, a té jsem měla víc než dělníci na farmě, kteří měli tuto činnost na starost přede mnou. Telata si na mě brzy zvykla, s chutí jedla a rostla rychleji než dřív.
V osm hodin jsem si dala v přívěsu přestávku, připravila si vydatnou snídani a na pět minut zavřela oči.
Pak teprve začala skutečná dřina.
Lidé na farmě se přímo vyžívali v hledání úkolů, které bych mohla plnit – často byly namáhavé a s péčí o zvířata neměly nic společného. Pokud danou práci nechtěl dělat nikdo jiný, padla na mě – dobrovolnici z velkoměsta. Ačkoli jsem v době, kdy uvnitř byly krávy, nesměla do dojírny ani vkročit, jakmile zvířata odešla na pastvu, musela jsem vyčistit odtokové kanálky zanesené močí a výkaly a plnit další podobně nechutné a zapáchající úkoly.
Nikdy předtím jsem nevykonávala tolik fyzicky námahavé práce. Ze snídaně složené z cereálií a jogurtu jsem postupně přesedlala na tři obložené chleby s marmeládou a burákovým máslem zhltnuté na posezení, a svaly na rukou mi tak zmohutněly, že mi u košil s krátkým rukávem potrhaly manžety.
Časem jsem si díky poporodní péči na krávy zvykla a ony si zase zvykly na mě. Získala jsem tak opět přístup do dojírny, což znamenalo, že jsem se mohla účastnit návštěv veterináře. Moje dny se poté dělily na kolečka s doktory a péči a o mláďata i jejich krmení, a zároveň jsem stále odváděla svůj díl práce při kydání.
Ačkoli jsem si práci začala užívat, trápila mě osamělost –hlavně během prvních týdnů. Jedla jsem sama ve svém přívěsu a byly dny, kdy jsem s jinou lidskou bytostí prohodila stěží pár smysluplných vět. Jelikož jsem neměla možnost bavit se s lidmi, udělala jsem, co pro mě bylo přirozené: uchýlila jsem se ke zvířatům.
Velká vzdušná stodola kousek od mého přívěsu byla domovem přinejmenším tuctu koček a koťat. Začala jsem tam tedy trávit volný čas, neustále jsem se honila za koťaty a užívala si jejich společnost. Především jedno z nich – mrňavá šedivá kočička – mělo zjevný talent ocitnout se pokaždé ve špatný
čas na špatném místě. Několikrát třeba vypadlo ze seníku, ale pokaždé přistálo na všech čtyřech, otřáslo se a utíkalo honit myši. Pojmenovala jsem ho Mieskeit, což v jidiš doslova znamená „ošklivý“, ale stejně jako všechna slova v tomto jazyce má i subtilnější význam. Brala jsem ho zkrátka jako způsob, jak láskyplně říct, že někdo „vypadá trošinku legračně“.
Mieskeit (což uším pomocníků na farmě znělo jako „Miss Cat“ – slečna kočka) mě postupně začala ve stodole vyhlížet, a když jsem vydržela dost dlouho sedět bez hnutí, spokojeně se mi schoulila do klína a čekala na pomazlení.
Postupně mi došlo, že si mě tak trochu adoptovala – a bylo to vzájemné. Začala se mnou přespávat v přívěsu.
Pomalu jsem si získávala i lidské osazenstvo. Když na mě spolupracovníci začali chystat různé kanadské žertíky, z nichž jeden skončil tím, že jsem uvízla až po pás v hnoji, došlo mi, že jsem konečně „jedna z nich“. Smála jsem se těm vtípkům stejně hlasitě jako ostatní – cítila jsem se jako součást party, což za tu dlouhou horkou sprchu rozhodně stálo.
Léto mi přineslo všechno, v co jsem doufala, a ještě něco navíc. Nasbírala jsem spoustu zkušeností a znalostí o velkých zvířatech, objevila v sobě vlohy pro veterinární porodnictví (a mláďata všeho druhu obecně) a získala několik prima přátel. Od svého šéfa, proslulého škudlila, jsem dokonce dostala prémie.
„Pokud bys k nám někdy měla cestu, ozvi se,“ nabádal mě majitel farmy. Popadla jsem malou Mieskeit a nastoupila do tátova kombíku, připraveného odtáhnout Samův přívěs zpátky do města. „A taky nám dej vědět, kdybychom ti mohli nějak pomoct přesvědčit ty vaše nóbl školy, že z tebe bude senzační veterinářka.“