JEDNA
OBLOHA JAK OD BOWIEHO
„Myslím, že je to támhle,“ řekne máma.
„Ale tam už jsme byli,“ odsekne táta už trochu naštvaně.
„Ne, vždyť jsme na jiné silnici – koukej.“
„Vypadají všechny stejně.“
„Ne, tahle je užší než ty ostatní.“
„Co na to navigace?“
„Nefunguje. Pořád si myslí, že stojíme někde v poli.“
„A to je taky tak trochu pravda,“ přisadí si Lily.
Jaká smůla, že trávím sedmnácté narozeniny s obličejem přitisknutým na okénko auta a celých osm hodin musím poslouchat, jak rodiče a ségra v jednom kuse švitoří, jako by se mezi tím ani nemuseli nadechnout. Jenže se se mnou chtěli rozloučit. Hned jsem jim říkal, že to mohli udělat už u nás před domem, ale to by podle nich nemělo tak hluboký smysl.
Já si naopak myslím, že mělo. Smysluplné už by bylo jen to, že bych býval mohl jet vlakem a tohle všechno si ušetřit.
Taky bych se mohl včera večer ještě rozloučit s Shelly a nemusel se o půl páté ráno budit za zvuků táty chrastícího mi
před obličejem krabicí čokoládových cereálií. Ještě tvrdil, že je to super mňamka před odjezdem.
Máma teď zase tvrdí, že mi pobyt v HappyHead udělá neskutečně dobře a já bych měl být rád, že si mě vybrali. Měl bych být dokonce vděčný.
„Je to hotové požehnání.“ Máma tohle slovo miluje.
„Opravdu,“ řekne, když ve zpětném zrcátku zachytí můj pohled. „Ty jsi byl vždycky trochu citlivěji založený, co?“
Myslím, že si tentokrát dokonce žádá odpověď.
Lily si odfrkne.
„Já…“
„A právě to na tobě milujeme, Sebe. Vážně. Vždycky všechno procítíš do hloubky.“ Panebože. „To určitě není samo o sobě špatně… a patří to k tobě. To proto jsi jedinečný.“ Nejradši bych otevřel dveře a skočil do křoví, které se míhá kolem. „Jen si občas dělám starosti, jak jednou budeš všechno zvládat. Život není peříčko.“
Poslední dobou mají moji rodiče i učitelé pocit, že se musí stát něco velkého, abych byl připravený na další životní fázi.
A tak, když mi přišel ten dopis, byli všichni nadšením bez sebe.
HappyHead: odpověď na všechny problémy.
Musí to tak být.
Všichni se na tom shodli.
Auto je přecpané mými zavazadly, a tak mě od Lily dělí bariéra ve švech praskajícího kufru, což je ale jedině dobře. Jen kdyby mě ta věc tolik netlačila do hrudníku, když táta dupne na brzdy, což bohužel dělá v jednom kuse. Nechtěl jsem sem vozit všechno, co mám ve skříni, ale máma jinak nedala. Když jsem namítl, že to není třeba, protože
nic z toho nestálo na seznamu povinné výbavy, odpověděla,
že člověk nemůže být nikdy dost připravený.
„Kde to jsme?“ vzdychne netrpělivě Lily.
„Už skoro na místě,“ odvětí máma, ale moc přesvědčivě to nezní. „Tyhle skotský cesty jsou trochu zrádný. Zkusme si to ale užít, ano?“
Užít.
Shelly říkala, že sežene lahev vodky a trávu. A její strejda by nám dovolil sedět úplně vzadu v jeho hospodě a nosil by nám pití zadarmo.
Budíček ve 4:30, napsal jsem jí včera. Dneska z toho nic nebude, pokud chci zítra přežít cestu. Promiň.
Já jsem do té hospody chtěl jít.
No fakt.
Chabá výmluva, odpověděla mi Shelly, vždyť máš sakra narozky, kámo, a navíc na týdny jedeš pryč. Pořád říkáš, jak jsi samostatnej, jenže oni tě maj pěkně pod palcem, Sebe. Máš z nich vítr. A vždycky jsi měl. Tak zatím čau a doufám, že si tam najdeš nějaký kámoše, abych ty tvoje blbosti nemusela pořád řešit sama.
Na to už jsem neodpověděl. Shelly ráda píše v celých větách a oslovuje mě jménem, když mě podezírá, že se chci z něčeho vykroutit. A vůbec – já přece pořád nedělám, co říkají naši, a pokud ano, pak jen abych všechno usnadnil, protože moc nezvládám, když je zklamu a oni pak nade mnou vrtí hlavou a prohlašují: „To snad ani nejsi ty, Sebe.“ A taky jsem už trávu zkusil a moc se mnou potom nebylo – jen se mi udělalo zle a nakonec jsem se poblil ve sprše.
Shelly žádný dopis z HappyHead nedostala.
A taky nikdo jiný od nás ze školy.
Jen já.
Možná závidí.
Koukám, že máma si otevřela prospekt pro rodiče –teď už celý pokrytý lepkavými kolečky od hrnků s kávou a na okrajích osahaný, jenže jí to čtení asi pořád nestačilo, takže do toho papíru zírá znovu. „Ach, Sebe. Byl jste vybrán.“
„Jsem si jistej, že je to naprosto náhodná volba, mami.“
Nevím, jestli se s tím letákem od chvíle, kdy nám dorazil poštou, vůbec rozloučila. Přelouskala ho už tolikrát, že ho teď musí umět prakticky nazpaměť. Občas mi z něho dokonce cituje věty jako „pěstujeme vaše silné stránky“ a „podpoříme vaše sportovní nadání“.
V autě je najednou vedro k zalknutí.
„Asi na tobě něco vidí, Sebe. Musí. Určitě se při výběru řídí nějakým… souborem předepsaných požadavků. Co, Richarde?“
Táta mlčí.
„Vždyť mě ještě vůbec nepotkali, mami.“
„A ty,“ pokračuje máma tvrdošíjně dál, „vážně potřebuješ trochu podpořit. Když ti teď tak padá prospěch, tak…“
„Jo, mami. Je to super.“
Otočí se na mě a celá září novou nadějí. „Podepsala jsem už ten rodičovský souhlas. A ty jsi zase pečlivě vyplnil dotazník, že?“
Kývnu.
„Dobře. Ten byl totiž povinný. Bože. Skoro jako kdysi vojna…“
Vždycky se snažím vyhnout tónu jejího hlasu, který se dá vyložit jen jako: prosím, prosím, prosím, synku, tentokrát to nepodělej.
Najednou pocítím v břiše známý záškub strachu. Z balíčku v kapse kabátu si vytáhnu jeden citrónový bonbon. Když si ho přitisknu ke rtům, zjistím, že se mi třesou ruce.
„Můžeme si pustit Hunky Dory?“ zeptám se.
Lily protočí oči tak usilovně, že vidím už jen bělma. Hrozně ráda se tváří, jako bych ve skutečnosti nemiloval Davida Bowieho a tvrdil to jen proto, že se chci dělat zajímavým, jenže to vůbec není pravda.
„Předstíraná posedlost,“ zabrblá.
„Chviličku, Sebe. Potřebujeme teď chvilku ticha, abychom dokázali jasně přemýšlet,“ zmáčkne máma prudce knoflík na palubní desce, čímž umlčí Lighthouse Family, kteří ještě před chvilkou vyhrávali z reproduktorů.
Nikdy jsem neměl pocit, že bych svůj obdiv k Bowiemu musel někomu vysvětlovat – tím méně pak svojí pitomé mladší ségře. Myslí si, že jsem si hledal něco zvláštního jen kvůli image, protože jsem přece tak obyčejný, až to bolí, jenže to se plete.
Bowie si totiž našel mě.
Lily by nikdy nepochopila důležitost chvíle, kdy jsem ve třinácti na přebalu cédéčka u Shellyiny mámy poprvé uviděl, jak mu tvář protíná blesk.
A nerozuměla by ani tomu, proč jsem ho musel ukrást.
Nebo tomu, že když jsem tu desku poslouchal, tančil jsem po pokoji v máminých botách na podpatku a někdy u toho i brečel.
Nic z toho jí povídat nemusím.
Taky nemám sebemenší touhu se jí svěřovat, že Bowie byl první muž, do kterého jsem se zamiloval.
A tím myslím opravdu.
V hlavě mi divoce hučí, nemůžu se soustředit, nemůžu myslet na nic jiného, pod peřinou mluvím s jeho fotkou, chci si roztrhnout hruď a ochladit tak žal nad tím, že spolu nikdy nebudeme, o ledové srdce všech, kdo takový cit nikdy nezažili. Tak takhle jsem byl zamilovaný.
Cítím tátovy chipsy s příchutí sýra a cibule, které se tu snaží křoupat, zatímco rukama svírá volant. Zvedne celý sáček, ale místo do úst si lupínky nasype na obličej.
„Ach, sakra.“
„Koukej se na cestu, zlato.“
„Promiň.“
Z Lilyiných sluchátek začne vyřvávat ta odporná muzika, kterou zbožňuje. Často opakuje, že její hudbu nechápu a že je to ve skutečnosti dost významný proud. Jenže ve skutečnosti se jedná o křesťanský pop. Miluje kostelní kapely, a proto jí naši pořád něco dávají, vozí ji čtyřikrát týdně večer na freestyle taneční hodiny a zpátky a vždycky má v kabelce srolovanou dvacetilibrovku. Už v patnácti je bohatší než většina lidí, které znám. Nikdy to nepochopím, ale takhle to asi vypadá, když je vám vůle boží nakloněna.
„Lily, ztlum to! Napsali jsme do toho formuláře i Sebovy prášky? Myslím, že na ty jsme zapomněli. Opravdu jsme je tam neuvedli? Protože takové věci oni potřebují vědět. A to, jak vloni bral nějakou dobu diazepam? Richarde?“
„Je to tam všechno, mami,“ začínám hledat tlačítko, kterým by se dalo katapultovat z auta.
Lily pohazuje rameny v nějakém streetdanceovém třesu, který se asi naučila na všech těch hodinách tance.
„A co ten levandulovej sprej na polštář?“ ozve se sestra.
„Ten tam chtějí mít uvedený taky?“
Máma se ustaraně podívá na tátu: „No jo. Chtějí?“
„Jsi fakt vtipná, Lily,“ poznamenám. „Jak ti jde hip hop, ségra? Koukám, že se ti ty tvoje taneční začínají vyplácet.“
„Čuráku,“ procedí mezi zuby.
„Prosím? Neslyšel jsem tě.“ Protočí oči. „Musíš to říct víc nahlas, Lily!“
Č-U-R-Á-K-U, naznačí mi rty. „No tak, Sebe. Ty bys měl ze všech nejlíp vědět, co to slovo znamená,“ přelétne očima od telefonu k mámě a podle se zakření. Vždycky vyhrožuje, že to poví rodičům. Takže se nechám vydírat patnáctiletou holkou. Miluje to. Sadistka jedna prťavá. Pokrčí nenuceně rameny, jako by říkala: Jen to zkus.
Chce se dívat, jak se kroutím.
Beztak je mi to jedno. Naši to určitě vědí. Musí.
Odvrátím se od ní, abych si zase přitiskl čelo na studené okno, které se zamlží, sotva vydechnu.
Soustředím se na jasně žlutá pole.
Obloha je dnes elektricky modrá.
Jako od Bowieho.
Lily se opře jazykem zevnitř do tváře, takže se vyboulí. „HappyHead. Šťastná hlava. Tam se budeš cítit jako doma, Sebe, protože jsi taky na hlavu,“ opře se samolibě do sedadla, jako by zrovna něco vyhrála.
Už to nebude trvat dlouho. A pak budu mít trochu klidu. Od tohohle.
Skoro celé dva týdny.
Zírám ven z okna a pozoruju, jak se obloha pomalu šeří a barví purpurovou a růžovou jako čerstvá modřina.
Máma nabere ostře vzduch do plic. „A to, že se Seb jako malej v noci počurával, tam máme?“
„Ježíš, mami,“ zavrčím, „je tam všechno, tak už toho nech, ano?“
Auto poskočí na silnici, až se bouchnu hlavou do skla.
„Jak to mluvíš?“ ozve se uraženě máma.
Lily se usměje.
Najednou táta dupne na brzdy. Váha vlastního těla mě přitlačí do pásů.
„Tati!“ štěkne Lily. „Vážně bych se ještě ráda dožila Loliny oslavy narozenin příští týden, jo?“
„Promiňte, rodino.“
Podívám se na hustou stěnu rákosí, do kterého jsme málem vletěli. Toho samého, jež vidíme buď na jedné, nebo na druhé straně už celou hodinu.
Necítím prsty ani zadek a nutně potřebuju na malou.
„ Záhada Blair Witch, rodinná edice,“ podívá se Lily na větrem rozhoupané rákosí.
Znovu sáhnu po bonbonech.
„Nemůžeme tady jen tak stát,“ sykne máma na tátu.
Hodiny na palubní desce ukazují 19:30.
„Musíme tam dorazit před osmou,“ řeknu.
Aspoň tak to stálo v tom dopise.
V den příjmu se dostavte nejpozději do 20:00.
„Ano, Sebe, my to víme,“ vydechne máma a otevře palubní přihrádku. Chvilku se probírá mentolovými bonbony, jako by čekala, že se mezi nimi nějakým zázrakem objeví mapa.
Minutu tam jen tak mlčky sedíme a posloucháme skučení větru v rákosí a Lilyino naštvané odfrkování. Sáhnu do batohu pro telefon.
Píše mi Shelly.
Otevřu zprávu:
Užij si to, Sebe. To dáš levou zadní.
Ještě pořád mě oslovuje jménem, ale konečně zase začíná roztávat. Odepíšu jí:
Dík. Pokud se vůbec vrátím, ptž mě tenhle debilní výlet možná zabije ještě dřív, než tam dojedem. Jak bylo včera?
Najednou někdo zabuší na okno.
„Do prdele!“ zaječí Lily.
„Lily!“ okřikne ji máma, ale hned toho nechá, když uvidí to, co my. Přes okno nad sestřinou hlavou zírá dovnitř mužská tvář.