JEDNA OBLOHA JAK OD BOWIEHO
„Myslím, že je to támhle,“ řekne máma. „Ale tam už jsme byli,“ odsekne táta už trochu naštvaně. „Ne, vždyť jsme na jiné silnici – koukej.“ „Vypadají všechny stejně.“ „Ne, tahle je užší než ty ostatní.“ „Co na to navigace?“ „Nefunguje. Pořád si myslí, že stojíme někde v poli.“ „A to je taky tak trochu pravda,“ přisadí si Lily. Jaká smůla, že trávím sedmnácté narozeniny s obličejem přitisknutým na okénko auta a celých osm hodin musím poslouchat, jak rodiče a ségra v jednom kuse švitoří, jako by se mezi tím ani nemuseli nadechnout. Jenže se se mnou chtěli rozloučit. Hned jsem jim říkal, že to mohli udělat už u nás před domem, ale to by podle nich nemělo tak hluboký smysl. Já si naopak myslím, že mělo. Smysluplné už by bylo jen to, že bych býval mohl jet vlakem a tohle všechno si ušetřit. Taky bych se mohl včera večer ještě rozloučit s Shelly a nemusel se o půl páté ráno budit za zvuků táty chrastícího mi 11