Kapitola první
Spát vedle Autumn je děs. Mluví ze spaní, kope kolem sebe, uzurpuje si přikrývky, používá vás namísto polštáře. Mohl bych vyprávět, kdybych měl komu. Avšak Autumn se za svoje noční vyvádění překvapivě stydí a je to jedna z excentričností, za které ji není radno pošťuchovat. Naše mámy – Matky, jak jim Autumn začala přezdívat, když jsme byli malí – mají vlastní historky o jejím nočním běsnění a pohled, který po nich pokaždé vrhne, mě donutí nechat si vzpomínky na naše neklidné až násilnické přespávačky pro sebe.
Letos v létě jsem si uvědomil, jak málo se ve skutečnosti změnila. Předevčírem mě sledovala, jak hraju videohry, a po chvíli usnula.
Když se mi konečně, konečně podařilo provést přesně načasovaný skok, v klíně mi přistála její ruka, což způsobilo, že se moje postava zabila při pádu. Jemně jsem jí nadzvedl paži a poposedl o kousek dál, ale zase ne o moc. Když se probudila, vůbec jsem se jí o tom nezmínil; spustila by, že je unavená a musí jít domů, a já bych se raději vzdal všech svých videoher, než abych promrhal byť jen minutu toho, co se mezi námi odehrávalo od chvíle, kdy se s ní Jamie rozešel.
Právě proto jsem si včera dal záležet, abych si ustlal mezi ní a Jackem. Bylo jasné, že přespíme u nás, a považoval jsem za svoji povinnost schytat všechny rány.
Popravdě: doufal jsem, že k něčemu takovému dojde.
Poprvé mě probudily její prsty bubnující mi o žebra.
Teta Claire nelže. Autumn opravdu začala chrápat. Když jsme byli malí, tak nechrápala. Skoro bych jí uvěřil, když mě zas a znovu přesvědčovala, že to její matka říká ze srandy.
Ale přímo tady, pod mojí paží, v přístřešku z dek, který jsem pro ni postavil, mám důkaz. Leží na boku, schoulená do klubíčka, a chrápe, i když potichu. Její dech vychází v krátkých, horkých poryvech.
Poté, co Jack minulou noc odpadnul, jsme si ještě chvíli povídali. Autumn chvílemi usínala, ale nehodlal jsem se jí jen tak vzdát, a tak jsem ji nutil odpovídat, dokud neřekla: „Pššt, Finny.
Potřebuju se na to uklízení soustředit.“
Otočil jsem se k ní a ve tmě rozpoznal, že má zavřené oči a mělce oddechuje.
„Myslíš usínání?“
Zakabonila se.
„Ne. Nevidíš ten smeták? Je tu takovej binec…“
„Kde?“ zeptal jsem se.
„No, však víš… v prostoru… mezi…“
„Mezi čím?“
„Hm?“
„V prostoru mezi čím, Autumn?“
„Předstíráním a realitou. Pomoz mi. Je v tom fakt hroznej binec.“
„Proč je v tom binec?“ chtěl jsem vědět, ale odpověď už jsem z ní nedostal.
Usnul jsem přesně tak, jak ležím teď: na zádech a s očima upřenýma na pléd rozprostřený nad námi. Pamatuju si, jak jsem natáhl paži nad hlavu a přitom vnímal, jak Autumn pár
centimetrů ode mě sebou škube a něco si pro sebe mumlá, zatímco smýčí prostor mezi dvěma světy. Naše těla se nedotýkala, ale připadalo mi, jako by se atomy v meziprostoru mojí láskou k ní zahřívaly.
O něco později mě probrala rána do tváře. Odstrčil jsem její ruku a obrátil se čelem k ní. Ležela blízko, ale ne tak, aby se na mě lepila. Jedna její pěst svírala přikrývku a druhá – ta, která mi dala pecku – spočívala mezi námi. Přinutil jsem se odvrátit, zavřít oči a pokusit se znovu usnout.
Zato teď…
Teď jsem v sedmém nebi. Autumn se ke mně tiskne čelem, hlavu má pod mojí paží, kterou ji objímám kolem ramen. Instinkt nás svedl dohromady. Vědomě bych to neudělal, ani v polospánku. Nebyl bych si jistý, jestli by jí to nevadilo. Nejsem si jistý ani teď, ale nemůžu se ani hnout.
Můj penis se na základě velmi nepřímých důkazů rozhodl, že zažívá nejlepší den našeho života. Chápu jeho nadšení, ale (bohužel) dost přecenil situaci.
Když se pohnu, probudím Autumn.
A když se Autumn probudí, uvidí, jak na ni moje tělo reaguje.
Do téhle situace jsem se uvrtal sám. Už zase.
Ne že bych s Autumn zažil přímo tuhle situaci. Ale jak už jsem říkal, mohl bych vyprávět.
Ozve se spláchnutí. Ani jsem si nevšiml, že se můj druhý nejlepší kamarád v mezičase z bunkru vytratil.
Nedokážu se před Jackem tvářit, že se nic neděje. Nemyslím, že by to tentokrát nechal plavat. Ví, že jsem i po všech těch letech stále zamilovaný do Autumn, i když jsem jinak šťastný se Sylvií. Celou střední to nechával být, ale teď už mi nedovolí cokoli předstírat.
Pár týdnů nazpět, poté co jsme byli v kině na tom trapném hororu, při kterém Autumn třikrát zařvala hrůzou, oba – Jack i Autumn –prohlásili, že se skvěle bavili. A že chápou, proč mám toho druhého tak rád, a jasně, klidně si to můžeme někdy zopakovat.
Autumn to myslela upřímně. To jsem poznal.
Ne že by tomu u Jacka bylo jinak. Akorát mi zdaleka neřekl všechno.
Nevím, jestli předchozí noc něčemu pomohla. Chci, aby Jack pochopil, že Autumn není pozérka, která si akorát hraje na princeznu, jak tvrdí Alexis nebo Taylor.
Spíš je skutečná princezna, akorát z jiné planety. Je tou nejsebevědomější a zároveň nejméně sebejistou osobou, jakou jsem kdy poznal.
Samozřejmě až na Sylvii.
Vzpomínka na Sylvii připraví můj penis o mylnou představu, že se co nevidět stane zázrak, a způsobí, že ve mně už tak masivní pocit viny ještě nabobtná.
Jack se vyzvrací a odplivne si. Ozve se další spláchnutí, pak proudění vody z kohoutku. Slyším, jak se jde do kuchyně napít.
Pokusím se vybavit si Sylviin rozpis letů. Teď už musí být vysoko v oblacích. Že by nad Lamanšským průlivem? Nedokážu říct přesně. Představím si ji usazenou v sedadle, v uličce, kde prý sedává nejradši. Discmana má položeného na vyklápěcím stolku, a kdykoli se zaposlouchá a nakloní hlavu na stranu, zlatavé vlasy se jí sklouznou po rameni.
Doufám, že jí tahle cesta pomohla tak, jak potřebovala a jak předpokládal její terapeut.
Zpočátku jsem měl pochybnosti. Sylvie samotná v Evropě, bez nikoho, kdo by ji držel zkrátka? Jasně, už v Evropě byla, mluví
plynně francouzsky a kromě toho u sebe má mobil. Přesto jsem zůstal nevěřícně zírat, když terapeut trval na tom, aby pomaturitní cestu, kterou jí naordinoval, podnikla sama, bez kamarádů i rodičů.
Teď už vím, že na to doktor Giles nejspíš kápnul. Sylvie se o sebe dokáže postarat, když si nemusí na nic hrát. Opije se pouze tehdy, když potřebuje ohromit okolí. Kdyby ji nikdo nevyhecoval, nepředvedla by žádný ze svých legendárních opileckých kousků.
Sylvie prošla celý kontinent sama, s batohem na zádech a mapami, seznamy hostelů a jízdními řády vlaků v ruce.
V Amsterdamu zažila horké chvíle, protože si neuvědomila, že se ji nějací týpci pokouší sbalit, ale dostala se z toho, a když mi konečně zavolala, bylo dávno po všem.
Doufám, že Sylvii docvakne, jak je schopná, chytrá a vytrvalá.
Snad se bude mít ráda pro to, jaká je, ne pro to, jak ji vidí ostatní. Mohla by dosáhnout všeho, co si zamane, kdyby se přestala starat o to, co si o ní myslí nesprávní lidé.
K nim patřím i já, a proto doufám, že nepohřbím veškerý pokrok, který za toto léto udělala.
Jack se vrátí do pokoje. Rychle zavřu oči. I když si můj penis zachoval poslední zbytky optimismu, dokážu to skrýt pod přikrývkami. Měl bych začít něco dělat, probudit Autumn a předstírat, že se k ní moje ruka ani nepřiblížila, ale zatím se k tomu nemám.
Zaslechnu, jak se klopa našeho přístřešku nadzdvihne. Jack si povzdychne. Řekne tu samou větu jako tehdy, kdy jsem uvěřil
Sylvii, že nebude pít a odřídí to z pařby domů, a pak jsem mu musel totálně namol volat, aby pro nás přijel.
„Co teda děláš? A co na to ona?“ Kývne bradou k bunkru.
I když nehulákáme, začne šeptat. „Musela by být nejblbější osoba na týhle planetě, aby si nevšimla, že jseš z ní úplně hotovej.“
„Není blbá. Jenom neví, jak moc…“ – nedokážu ze sebe to slovo vypravit – „… mi na ní záleží. Myslí si, že je to láska z dětství.“
Věnuje mi další upřený pohled, ale já nevím, co ode mě chce slyšet. Autumn se mnou neflirtuje. Nemá dvojsmyslné narážky ani ve mně nevyvolává falešné naděje. Ne vědomě.
Problém je ve mně. Moje srdce zazmatkuje, kdykoli mi projeví náklonnost, která by měla být vzhledem k naší minulosti přirozená.
„Koukni, Finne,“ odtuší Jack. „Já nejsem jako ty. Nejsem z rodiny, kde by se mluvilo o pocitech a tak. Je to pro mě těžký, ale i tak se o to pokusím. Opět.“
Opět.
Má pravdu.
„Jsi dobrej kámoš,“ řeknu. „A dík. Ale ona mě potřebuje. Mezi ní a jejíma kamarádama je to teď špatný.“
„Vždyť se s tebou celou noc smála!“ Jack to vysloví, jako by mi chtěl každé slovo vtlouct do hlavy.
„Byla opilá, a kromě toho, je jako…“ Dojde mi, co se chystám říct, ale ta slova ze mě vyletí dřív, než stačím dupnout na brzdu.
„… Sylvie. Až děsivě dobře dokáže skrývat svoji bolest.“
Jack zasténá a přejede si dlaní po obličeji. Pak řekne něco, čemu úplně nerozumím, ale zachytím slovo „typ“. Autumn ze sebe v bunkru vyloudí zvuk. Nato oba zadržíme dech a zaposloucháme se.
Nic, jen ticho.
„Když už mluvíš o Sylvii,“ zašeptá Jack. „Občas si na ni postěžuju, to jo, ale je to i moje kámoška, a…“
„Já vím. Mám v plánu…“
Autumn ze sebe vyrazí další zvuk.
„Je vzhůru,“ upozorním ho.
Jack si povzdychne. Má ohledně Autumn pravdu a ví, že jsem si toho vědom.
Oběma je nám jasné, co bude následovat. Autumn a já nastoupíme na Springfield. Najdeme si nové kamarády, možná tentokrát společné, ale Autumn nakonec potká někoho, kdo se jí bude líbit a bude mít to, co ji přimělo dát se dohromady s Jamiem.
A mě to úplně zničí. Totálně mě to převálcuje. S Jackem jsme si dostatečně blízcí, aby ho to taky zasáhlo. Já se však nedokážu vzdát toho, co s Autumn máme, a když ten kluk přijde, hodlám se ujistit, že se o něj bude moct opřít a že se k ní nebude chovat jako k problematickému, ale zároveň drahocennému úlovku.
Nebo jako k podržtašce. Nebo jako k terči vtipů.
„Fin-ne,“ zanotuje Jack. Luskne mi prsty před obličejem. „Haló!“
„Promiň, já…“
„Přemístil ses za ní do jiný dimenze? Poslední dobou jseš takovej… no… však si vzpomeň na minulej tejden!“ Nato se Jack zeptá: „Jak jsi ten zápas mohl zasklít?“
„Byli jsme s Autumn v obchoďáku.“
„Vždycky ses díval, když byli Strikers v televizi,“ připomene.
To je pravda; byl jsem na sebe naštvaný, když jsem si na ten zápas vzpomněl. St. Louis sestavilo horko těžko dohromady ligový tým a já si dal za úkol mu fandit. Ale Autumn začala mluvit o tom, že obchoďák je zpustlá zahrada, kde část záhonů zmírá rychleji než zbytek. Podle Autumn je okolí kina slunné místo, kam proudí nejvíc vláhy. Potulovali jsme se po areálu a označovali stánky za plevel a obchody za zanedbané okrasné dřeviny.
Mé pokrčení rameny Jacka neuspokojí. Dál čeká, co mu k tomu řeknu.
„Až Sylvie zítra přijede, oznámím jí, že je mezi náma konec.“
„To mi došlo,“ utrousí. Zní to prostě, ale v jeho tónu zaslechnu obvinění, které mi patří. „A pak co?“
„Ježíši!“ vyjekne Autumn a v rychlosti se vysouká ven z bunkru.
„Autumn,“ vyhrknu automaticky, když zamíří k toaletě vedle kuchyně, z níž se před chvílí vrátil Jack. Varoval jsem ji, že když si dá ten čtvrtý koktejl, bude jí zle. Byla to její volba, ale i tak se cítím provinile. Navíc ho namíchal Jack, na rozdíl od předchozích tří, které jsem připravoval já, takže nejspíš obsahoval víc alkoholu. Chystám se nadhodit něco o Jackových barmanských dovednostech, když si všimnu výrazu v jeho tváři a vzpomenu si, že v téhle debatě momentálně nemám navrch. „Jdu se podívat, jak je na tom,“ řeknu.
„To mi došlo,“ zopakuje Jack. „A pak co?“
„A pak se budem jen tak flákat?“ Pokusím se to pronést vzletně, jako by se jeho otázka týkala pouze dneška, ale nikoho tím neošálím. Oba víme, že se vyhýbám klíčové otázce: Jak mám strávit zbytek života zamilovaný do Autumn Davisové bez naděje, že by moji lásku opětovala?