P RO LO G Ruce mám obalené bahnem, zalezlo mi pod nehty a usadilo se kolem kůžičky. Prsty se mi obarvily nahnědo. Čím dál kopu, tím víc jsem mokrá a ruce mám tmavší. Zdejší rašeliniště jsou podmáčené, na živiny bohaté plochy půdy, které slouží jako zdroj paliva a ekosystém pro volně žijící živočichy a rostliny. Ideální místo k pohřbení těla v této chladné, tiché noci. Odhazuju lopatku a pokračuju rukama. Hlouběji a hlouběji. Tohle je dokonalé pohřebiště. Doufám, že tělo, které tu uložím, bude objeveno až za stovky let. Pohrávala jsem si s myšlenkou, že ho nejdřív rozřežu, aby se dalo snadněji převézt, ale nelíbila se mi představa, že pak budu muset uklízet všechnu tu krev. Místo toho jsem ho tedy přivázala ke kolečku na brikety, opřela o korbu džípu prkno, kolečko po něm vyvezla a náklad vyklopila dovnitř. Nemohla jsem s džípem dojet blíž k místu, kde jsem chtěla vykopat hrob, takže mě ještě čeká cesta zpátky do úzké uličky, kde jsem zaparkovala. Pak budu muset tělo dotáhnout přes měkkou rašelinu zase sem. To všechno musím udělat sama. Moje práce. Můj zločin. Moje zodpovědnost. Likvidace je prostředek k dosažení cíle. Zbavit se těla. Zapomenout na všechno to trápení. Jít dál, zatímco tělo se bude rozpouštět ve svém vodnatém hrobě. Dělám, co je třeba. Zbavuju svět zlého člověka. O zlu vím všechno. Žila jsem s ním. Zakořenilo v mé duši. Bojovala jsem s ním. Ach, jak jsem s ním bojovala! Až už jsem nemohla vydržet být s ním ve stejné místnosti. Musela jsem svět zbavit toho zlého člověka, který ubližoval hodným lidem a učinil mě spoluviníkem těch zločinů. Pokračuju v práci, jsem si vědoma toho, že do rozednění zbývá už jen pár hodin. Spěchám a odstraňuju zbytky promáčené 7
Tri vdovy.indd 7
06.10.25 10:33