Ruce mám obalené bahnem, zalezlo mi pod nehty a usadilo se kolem kůžičky. Prsty se mi obarvily nahnědo. Čím dál kopu, tím víc jsem mokrá a ruce mám tmavší.
Zdejší rašeliniště jsou podmáčené, na živiny bohaté plochy půdy, které slouží jako zdroj paliva a ekosystém pro volně žijící živočichy a rostliny. Ideální místo k pohřbení těla v této chladné, tiché noci.
Odhazuju lopatku a pokračuju rukama. Hlouběji a hlouběji. Tohle je dokonalé pohřebiště. Doufám, že tělo, které tu uložím, bude objeveno až za stovky let. Pohrávala jsem si s myšlenkou, že ho nejdřív rozřežu, aby se dalo snadněji převézt, ale nelíbila se mi představa, že pak budu muset uklízet všechnu tu krev. Místo toho jsem ho tedy přivázala ke kolečku na brikety, opřela o korbu džípu prkno, kolečko po něm vyvezla a náklad vyklopila dovnitř.
Nemohla jsem s džípem dojet blíž k místu, kde jsem chtěla vykopat hrob, takže mě ještě čeká cesta zpátky do úzké uličky, kde jsem zaparkovala. Pak budu muset tělo dotáhnout přes měkkou rašelinu zase sem. To všechno musím udělat sama. Moje práce. Můj zločin. Moje zodpovědnost.
Likvidace je prostředek k dosažení cíle. Zbavit se těla. Zapomenout na všechno to trápení. Jít dál, zatímco tělo se bude rozpouštět ve svém vodnatém hrobě.
Dělám, co je třeba.
Zbavuju svět zlého člověka.
O zlu vím všechno. Žila jsem s ním. Zakořenilo v mé duši. Bojovala jsem s ním. Ach, jak jsem s ním bojovala! Až už jsem nemohla vydržet být s ním ve stejné místnosti. Musela jsem svět zbavit toho zlého člověka, který ubližoval hodným lidem a učinil mě spoluviníkem těch zločinů.
Pokračuju v práci, jsem si vědoma toho, že do rozednění zbývá už jen pár hodin. Spěchám a odstraňuju zbytky promáčené
Patricia Gibneyová
hlíny. Jsem posedlá jakýmsi nutkáním. Nutkáním vykonat po tom všem správný skutek. Nutkáním udělat to jediným možným způsobem, a to zabitím jiné lidské bytosti. A musím zdůraznit, že se mi příčí použít slova člověk v souvislosti s touto osobou, kterou jsem zavraždila.
Soustředím se. Hloubím jámu. Pohřbívám to tělo v bažině.
V tu chvíli se cítím svobodná.
Netuším, že to bude trvat skoro rok, než bude zavražděn někdo jiný.
1. KAPITOLA
Orla Keatingová se ve dveřích baru u Fallona na okamžik zastavila. Na její smysly dolehl pach piva a smaženého jídla. V jednom rohu běžela televize. Stolů bylo obsazených jen pár a znuděná barmanka si povídala s nějakým chlapíkem na konci barového pultu.
Když se Orla s tou trojicí žen setkala poprvé, očekávala, že budou v černém. Staré vdovy nosily černé oblečení, když truchlily po svých manželech, ale Orla měla dojem, že žádnou takovou nikdy nepotkala. Co by o tom taky ve svých třiatřiceti věděla?
Pohřešovaný manžel nebyl mrtvý manžel, i když se po něm slehla zem už skoro před rokem. Myslela si, že jí to prospěje, když se k této skupině přidá. Policie po jejím Tylerovi nenašla žádnou stopu. Nenastoupil na palubu letadla do Liverpoolu. Jeho auto se nenalezlo na žádném z letištních parkovišť. Do dnešního dne se neobjevil ani on, ani auto. Sama sebe přesvědčila, že je mrtvý.
Ostatní vdovy ve skupině, Jennifer, Éilis a Helena, s ní souhlasily.
Dvě z nich už seděly v postranním boxu, když sem dorazila. Teď to byly její kamarádky. Objednala si gin s nízkokalorickým tonikem a čekala, než se mladá barmanka rozhodne, který gin nalít.
„Hendrick’s,“ pomohla jí Orla.
„Dobře.“
Nemohla by sebou trochu hodit?
„Prosím.“
Orla si změřila pohledem velkorysou míru ginu, pak do něj nalila malou lahvičku toniku a zaplatila kartou. Otočila se a pozorně si obě ženy v boxu prohlížela. Měly hlavy těsně u sebe, aby nikdo nemohl zaslechnout, o čem si povídají. Bylo něco po sedmé večer. Odpolední hosté už odešli domů a ti večerní se ještě nerozhodli, jestli dnes někam vyrazí, nebo ne. Sečteno a podtrženo, u Fallona byl klid.
Se skleničkou v ruce přistoupila ke stolu. „Ahoj, dámy,“ pozdravila. „Omlouvám se, že jdu pozdě.“
Helena se zasmála a zatřásla měděnými kadeřemi. „To nic, hlavně že jsi tady.“
Éilis ji pochválila: „Páni, vypadáš skvěle. Líbí se mi ta sukně.
Super barva. Sluší ti.“
Orla si byla jistá, že Éilis ví, že sukně je zakoupená v dobročinném obchodě a že se na ni Éilis dívá skrz prsty, ale nechala to být, jako vždycky. Strčila kabelku pod stůl a posadila se na polstrovanou stoličku. V ruce svírala stopku baňaté sklenice, nutila se k úsměvu, aby zakryla nervozitu. Nemohla si pomoct. O nadcházejícím víkendu si připomene výročí Tylerova zmizení.
„O co jsem přišla?“
„O nic,“ ujistila ji Éilis.
Orla se opravdu hodně snažila mít Éilis ráda, ale byly si příliš podobné na to, aby se z nich staly skutečné kamarádky. Éilis byla přímočará, vždycky mluvila na rovinu. Stejně tak Orla. Právě Éilis založila na Facebooku tuhle skupinu a nazvala ji Život po ztrátě. Její manžel Oisín byl už tři roky po smrti a ona se stále potýkala s tím, jak skloubit starost o dvě děti s prací. Orla věděla, že Éilis má dobrou chůvu, tak proč se pořád tváří jako Matka Bolestná? Sama však nebyla ani matka, ani vdova, tak jak mohla tušit, čím si Éilis prochází?
„Jennifer se pořád neozvala?“ zeptala se na další členku skupiny.
„Ani ťuk,“ odpověděla Éilis. „Doufám, že je v pořádku. Už je to měsíc.“
„Volala jsi jí?“
„Mockrát. Zdá se, že má vypnutý telefon.“
„Nechceme na ni tlačit,“ vysvětlila Helena a odhrnula si neposedné kadeře z očí, než se napila. Orla ze zkušenosti věděla, že se Helena usilovně snaží držet krok s alkoholem a životem vůbec.
„Myslím, že jí musíme dát prostor,“ poznamenala.
„Vzpomínám si, že když Damien zemřel, na chvíli se úplně sesypala,“ pokračovala Helena a odložila skleničku. „Ztráta
manžela to s člověkem udělá. Zase se k nám vrátí. Jen potřebuje čas, aby to všechno zpracovala.“
„Nerada mluvím o lidech, kteří tu nejsou,“ řekla Éilis trochu nasupeně. Ale rychle se zase usmála. „Je dobře, že jsi dnes mohla přijít, Orlo. Zvládneš to o víkendu?“
„O víkendu?“ Orla se podívala z jedné na druhou a zvedla obočí. „Aha, ty myslíš kvůli Tylerovi. Ale jo. Vlastně jsem s tím docela srovnaná.“
„Cítím s tebou. My s Helenou aspoň víme, na čem jsme, když jsou naši manželé mrtví a tak,“ pokračovala Éilis. Ztišila hlas a dodala: „Musí to pro tebe být hrozné, když nevíš…“
„Už si zvykám.“ Orla sklopila oči a zadívala se na své nehty. „Dostává mě spíš ta samota, když mi společnost dělají jen čtyři stěny.“ Doufala, že se tváří dostatečně truchlivě; nechtěla přiznat, že se jí ve skutečnosti v tichém domě líbí.
„To je tak smutné.“ Éilis si zastrčila tmavé vlasy za ucho a odhalila ten největší smaragd, jaký kdy Orla viděla. Ladil jeho nositelce s oblečením. Nápadnému a barevnému. Takhle se vymódit jen kvůli čtvrtečnímu večeru u Fallona?
„Jak je to dlouho, co vaši manželé zemřeli?“ Orla svou otázku směřovala na obě ženy.
Éilis promluvila jako první. „Tři roky, co zemřel můj Oisín, a tvůj Gerald, Heleno? Kdy to bylo?“
„Och, už to musí být tři, ne, čtyři roky. Ale připadá mi to jako včera.“
Orla čekala na slzy, žádné ale nepřišly. Heleně se jich jaksi nedostávalo. Zato Jennifer připomínala prasklý balonek s vodou. Plakala kvůli všemu. Nad mrtvým manželem, nad prací, nad opečeným sendvičem se špatným sýrem. Nikdy jí nedalo moc práce přepnout na slzy.
„Jak už jsem mockrát řekla, je mi vás obou hrozně líto.“ Orla se zadívala na svůj gin, aniž zvedla sklenku. „Myslíte, že bychom měly hledat nové členky? Další ženy, které přišly o manžela?“ Když viděla, jak se Éilis ve tváři mihl zděšený výraz, rychle doplnila: „Nemyslím tím, že bychom zabíjely nějaké manžele, abychom měly víc vdov…“ Co tím chtěla říct?
Éilis zatleskala a zasmála se. „Ty jsi dobrá! Tohle je skupina pro ženy, které vědí, jaké to je někoho ztratit, ať už kvůli úmrtí, rozchodu, nebo rozvodu. Ne ztratit ve smyslu, že dotyčného nemůžou najít. Jé, omlouvám se. Nemyslela jsem to tak, že ty jsi toho svého ztratila právě tímhle způsobem –“
„Nic se nestalo. Je to chytrý vtip.“ Orla se nuceně usmála.
„Nedělala jsem si legraci z tvé situace. No, radši už mlčím, ať zase něco nejapného neplácnu.“ Éilis se decentně napila, jako by v jejím nápoji mohl být jed.
Helena se pustila do svého půllitru guinnesse a zdálo se, že nemá co říct. Půllitr! To je úroveň! pomyslela si Orla. Helena byla oblečená do tmavomodrých džínů a černé saténové halenky s hlubokým výstřihem. Bez podprsenky, ale nejspíš měla na svých štědrých křivkách přilepené pásky. A ty její vlasy! Nádherná hříva kaštanových kudrn. Určitě má nový kulmofén značky Dyson.
„Nemyslíte, že bychom měly podniknout nějaký výlet?“ zeptala se Orla. „Jako tenkrát, když jsme šly do zoo. Co třeba zajet do galerie Hugha Lanea v Dublinu?“ Věděla, že by se to Éilis líbilo. Heleně? Té už tolik ne.
„Myslím, že ani ne,“ řekla Éilis s uzarděním a Heleně spadla brada. „Posledně to byl s Romanem a Becky v té zoo trochu boj.“
„Samozřejmě. Promiň.“ Ježíši, bylo to jako sedět na smuteční hostině svého nejhoršího nepřítele.
Éilis se vzpamatovala a zelené oči jí zazářily. „Vím, že ti tenkrát šly na nervy, Orlo. Ty děti. Nechci, aby se to opakovalo.“
„Nešly mi na nervy. Jen nejsem moc zvyklá na děti. Jsem spíš na kočky.“
„Nikdy ses nezmínila, že máš kočku,“ divila se Helena. „Jak se jmenuje?“
Orla žádnou kočku neměla. Mohla by říct, že jí říká Číča, nebo by zašla moc daleko? „George je zrzavý, jako Garfield.“
„Můj Noah miluje Garfielda. Neříkala jsem vám, že máme voříška? Mutta. Gerald, můj manžel… zesnulý manžel…“ Smutné poklesnutí Heleniných víček způsobilo, že se Orle chtělo zvracet, „Gerald ho tak pojmenoval.“
„Dobré jméno pro voříška.“ Orla předstírala úsměv. Tenhle rozhovor ji k smrti nudil. „Éilis, a jak se má tvůj malý kamarád?“
Její instagramový kanál byl zahlcený fotkami bílého psa, který by mohl být teriér.
„Mozart je dokonalý v každém ohledu.“
„Tvoje děti ho určitě milují.“ Orla se naklonila dopředu a předstírala zájem. Éilisinu synovi bylo osm a její holčičce pět. Dokonalá rodina s dokonalým psem. Br! „Taky ho pokřtil tvůj manžel?“
„Dostala jsem ho až po Oisínově smrti. Můj terapeut mi řekl, že mít doma psa by bylo pro děti dobré.“
„Aby jim nahradil tátu?“
Výraz obou žen Orle napověděl, že přestřelila. „Dělám si legraci. Omlouvám se. Neber to jako urážku.“
„Bylo to trochu necitlivé, mám-li být upřímná,“ zpražila ji Éilis a narovnala se. „Určitě by se ti taky nelíbilo, kdybych takhle mluvila o tvém Tylerovi.“
Orla si pohrávala se skleničkou a usrkla ginu, snažila se vyvolat slzy. „Moc se omlouvám. Já jen, že v sobotu je výročí jeho zmizení… Už jsme o tom mluvily.“ Teď už to rozebírat nechtěla.
„Pomůže ti, když promluvíš o tom, jak jste spolu žili,“ ponoukla ji Éilis.
Byl to snad vědoucí záblesk v jejích očích? Orla si nebyla jistá. Helena měla hlavu skloněnou. Nejspíš přemýšlela, kdo zajde k baru. Sklenici měla prázdnou.
„Víte, že jsme byli manželé pět let, a omlouvám se, jestli jsem se vás nějak necitlivě dotkla, ale jsem tak zmatená od té doby, co zmizel, že jsem úplně ztratila smysl pro společenské normy. Když jsem s vámi, je to pro mě jediná možnost, kdy můžu vyjádřit své pocity, a je skvělé být se ženami, které to chápou.“
Přinutila se vymáčknout slzu a snažila se, aby jí sklouzla po tváři a pokud možno s sebou vzala i trochu řasenky. Předstírání smutku bylo otravné.
Helena se k ní natáhla a vzala ji za ruku. „Jsi jedna z nás, Orlo. Že jsme rády, že ji máme?“
Patricia Gibneyová
Éilis pootevřela ústa jen trochu, jako by to pro ni byla příliš velká námaha, a přisvědčila: „Jasně že jsme.“
A tak Orla věděla, že je z toho venku. „Další guinness, Heleno? A co si dáš ty, Éilis? Vodku?“
Éilis se zatvářila, jako by vycucla vejce a uvízlo jí v krku. „Bože, ne! Nic tak vulgárního. Dám si ještě jeden chilský sauvignon. Bílé víno,“ dodala, jako by Orla byla, co se alkoholu týče, úplný nedouk.
Orla dopila gin a šla k baru. S úlevou.
2. KAPITOLA
Éilis vešla do svého zrekonstruovaného dvoupodlažního domu a zula si boty. Venku bylo chladno a podlahové topení ji okamžitě zahřálo od chodidel až ke kolenům. Zaplatila Biance, dívce ze sousedství, která jí čas od času dělala chůvu, i když měla letní brigádu v supermarketu Dolan. Když Bianca odešla, Éilis zamkla dveře a zajistila je bezpečnostním řetízkem.
V kuchyni zapojila telefon do nabíječky a klíče odložila do misky na lince. V obývacím pokoji přiložila do krbových kamen další poleno a tiše zavřela prosklená dvířka. Z horního patra se neozval ani hlásek. Roman a Becky spali.
Posadila se na žlutou dvoumístnou pohovku a narovnala oranžové a bílé sametové polštářky. Barvy ji uklidňovaly a dům jich byl plný. Dálkovým ovladačem ztlumila světla a nohy skrčila pod sebe, ale cítila, jak jí klesají víčka, a tak se rozhodla jít spát dřív, než otevře lahev sauvignonu. To by bylo nebezpečné.
Nechtěla jít Heleninou cestou. Zavřela klapku kamen a zamířila nahoru.
S nohou na měkkém pruhovaném koberci horního schodu se zastavila. Neozval se dole nějaký zvuk? Pozorně se zaposlouchala a uslyšela ho znovu. Že by polena usazující se v kamnech?
Vstupní dveře přece zamkla. Ale zamkla Bianca zadní dveře na terasu? Ty nezkontrolovala. A bylo možné, že si ta holka během hlídání odešla na zahradu zakouřit.
„Sakra,“ zamumlala a zamířila zpátky dolů po schodech.
Když procházela úzkou, červeně vymalovanou kuchyní, rozsvítila světla a vešla do otevřeného prostoru přístavby s vysokým stropem. Nikdy nepatřila k vyznavačům usedlého stylu, takže stěny pulzovaly barvami z množství abstraktních obrazů. Pokud je váš život nudný, vneste do něj jas, to bylo její motto. Jako návrhářce interiérů jí to nepůsobilo problém.
Zatáhla za posuvné skleněné dveře a zjistila, že jsou odemčené.
Patricia Gibneyová
„Proboha, Bianco.“
Zamkla a zadívala se na svůj odraz ve skle. Vrznutí za jejími zády ji přimělo, aby se otočila. Místnost byla prázdná.
V tu chvíli si vzpomněla, že od příchodu domů neviděla ani neslyšela psa.
„Mozarte?“ zavolala tiše, nechtěla budit děti.
Pes nepřiběhl tak jako obvykle. Že by ho Bianca vypustila na zahradu? Neměl rád tmu. Vrátil by se hned zpátky. Napadlo ji vzít si nahoru telefon, ale ten se stále nabíjel. Cestou zase zhasla světla.
Znovu to uslyšela. Nahoře. Roman a Becky!
Vyběhla schody po dvou a málem upadla, jak se jí sukně zamotala kolem nohou. Strach se jí v hrudi hromadil jako nakynutá koule, a aniž pomyslela na to, že vzbudí děti, vpadla do Beckyina pokoje a rozsvítila.
Holčička se prudce posadila a mžourala ve světle. „Maminko?“
„To nic, zlatíčko. Spinkej zase.“
Políbila dceru a přikryla ji peřinou až po bradu. Zhasla světlo a zamířila k Romanovu pokoji. Strčila hlavu do dveří a nechala do místnosti dopadnout jen světlo z chodby. Její syn tvrdě spal.
Zavřela za ním dveře a s úlevou se svezla po zdi na zem a poslouchala bušení srdce v uších. Ten zvuk ji znervózňoval. Kde je Mozart?
Unaveně vstala, nadzvedla si lem sukně a vešla do svého pokoje.
Byl tam, spal na její posteli. Ten čoklík věděl, že tam nesmí. Už ho chtěla vzbudit a zahnat dolů, když vtom ucítila v místnosti jakousi negativní energii. Na útěk už bylo pozdě, a tak zůstala stát jako přimrazená, když zpoza dveří vyšla jakási postava.
Chtěla vykřiknout, ale ústa jí zakryla ruka v rukavici a táhla ji pozadu ke zdi.
„Ani slovo, nebo tvoje děti zemřou.“ Hlas tlumila černá kukla bez otvoru na ústa, která vetřelci zakrývala obličej.
Nemohla vykřiknout, natož řvát. Ruka jí pevně zacpávala ústa a skoro celý nos. Několikrát se zoufale nadechla a kopla
útočníka do nohou. Ruka v rukavici zesílila stisk a zcela jí zablokovala nos.
Pokusila se máchnout paží dozadu a zasadit ránu, ale každou vteřinou slábla. Hrůza těch okamžiků jí uvolnila močový měchýř, nedokázala zastavit ten teplý proud stékající po nohou. Útočníka to neodradilo. Ruka ji znovu ještě víc sevřela. Strach byl bombou v její hrudi, připravenou k výbuchu.
Její děti.
Už přišly o tatínka; nemůžou ztratit ještě i ji. Pak jí blesklo hlavou, proč Mozart neštěká.
Neměla na vybranou, nezbývalo než dovolit útočníkovi, aby ji postrkoval po schodech dolů a ven z domovních dveří. Cítila, jak ji hází jako nějaký balík do auta. Něco ostrého se jí zarylo z boku do krku. Bez ohledu na to, jak moc se tomu snažila zabránit, cítila, že omdlí.
Nedokázala zformulovat souvislou myšlenku, mozek se jí zamlžil. Byla bezmocná, aby zastavila tu tmu, ty černé kaňky, které začaly překrývat barvy jejího života.
* * *
Povlak smrti jí potahuje oči jako tenký film; umírající rybníky naplněné slzami. Už není schopná je vytřeštit, beze slov žadonit o svobodu. Až se mi to bude hodit, dám jí to vytoužené vysvobození, ale nikdy ne svobodu.
Neslyším nic z toho, co by mi chtěla říct, protože má ústa zalepená několika vrstvami lepicí pásky.
Žabí skřeky, které jí bublají v hloubi hrdla, jí už ze slepených rtů neuniknou. Ten zvuk připomíná myší pištění. Otravuje mě k smrti. Drásá mi nervy. Zvyšuje mi napětí ve svalech.
Mám ráda, když se moje kořist trochu brání, tak akorát dost na to, abych mohla čelit výzvě v podobě slabých. Slabý, to je to klíčové slovo. Všechny jsou slabé. Dívám se na svou druhou kořist, která spí, ale ne na dlouho. Jen na tak dlouho, abych měla čas zlikvidovat tuhle.
Chodím bosá po místnosti a cítím, jak mě gravitace táhne do pekla. Nevadí mi to. Nebe jsem se vzdala už dávno. Koberec pod
Patricia Gibneyová
mýma nohama byl kdysi měkký, ale teď je hrubý a opotřebovaný, zakrytý plastovou fólií. Na okamžik se zastavím u krbu a prohlížím si bronzové sošky na římse. Jsou vyrobené tady, v Ragmullinu.
V průběhu let jsem vlastnila i jiné, ale ty jsem odnesla do jednoho charitativního obchodu ve městě. Nechala jsem si jen tyhle dvě. Z nějakého důvodu.
Vezmu do ruky sošku holčičky sedící na hromadě knih. Předpokládám, že je nemůže číst, protože nemá oči. Tam, kde by je měla mít, je jen hladký bronz. Chtěl tím sochař něco říct? Nevidět žádné zlo? Je to něco, nad čím v osamělých chvílích přemýšlím. Vrátím ji na své místo vyznačené čistým kruhem v okolní vrstvě prachu.
Odvrátím se od studeného krbu a vidím ji tam sedět, vychrtlou na kost, přivázanou k židli. Svůj účel už splnila. Je čas, abych se oblékla k závěrečnému aktu. Beru igelitový sáček s bílým forenzním oblekem. Je poslední, a když ho roztrhnu, v duchu si ho připíšu na seznam vedle lepicí pásky. Vím, že obojí ještě budu potřebovat. Mám vyhlédnutou další kořist. To mě vzrušuje ještě víc.
DEN PRVNÍ
3. KAPITOLA
Na kruhovém objezdu řidič zapnul směrovku, která signalizovala, že odbočuje se svým kamionem doleva. V šest ráno ještě nebyl velký provoz. Zařadil rychlost a zamířil k distribučnímu velkoskladu. Vpravo na něj už čekal otevřený dok číslo třináct.
„Pro někoho znamená smůlu,“ zabručel si jen tak pro sebe. Než odbočil do areálu, podíval se doleva přes malý kruhový objezd a ujistil se, že cesta je volná. Ragmullin byl těmi zatracenými kruháči úplně zamořený. Nějaký rádoby vtipný inženýr na radnici si zřejmě myslel, že to jednou bude dobrý fór. Grahamu Wardovi to vtipné nepřipadalo. Od chvíle, kdy sjel z dvouproudé silnice, musel překonat čtyři takové objezdy. Podíval se směrem k volnému prostranství po své levici. Něco mu padlo do oka. Jakási žlutá vlaječka, která zářila a povívala v mírném ranním větru. Asi nějaký zapomenutý pozůstatek z těch několika dní, kdy do města přijel lunapark. Byl to hrozný týden. Už tak úzkou silnici vedoucí k depu lemovaly karavany a přívěsy. Dvakrát se mu stalo, že při průjezdu tím paskvilem kruhového objezdu zadní částí návěsu do některého drcnul.
Zacouval k bráně doku, vyskočil z kabiny a zapálil si cigaretu. Nakládat ani vykládat neměl v popisu práce, tak přešel silnici a postavil se k plotu. Lačně potáhl z cigarety a zadíval se na to, co předtím upoutalo jeho pozornost. Vyfoukl kroužek kouře. Co to je? Něco žlutého s černým vrškem? Vypadalo to jako nějaká látka. Vyfoukl nosem další kouř. Křečovitě se rozkašlal. Ze žlutého kopečku se zvedly dvě vrány, zakroužily nad ním a odletěly.
Graham típl cigaretu a hleděl k tomu místu. Kolem panovalo ticho narušené jen vzdáleným hučením aut na dvouproudé silnici a vrčením hydraulického výtahu u nákladiště číslo třináct.
„Sakra,“ zamumlal a překročil nízký drátěný plot. Půda tam byla rozblácená a pneumatiky pouťových vozidel místy po sobě
Patricia Gibneyová
zanechaly několik centimetrů hluboké koleje. Po celou dobu jarmarku vytrvale pršelo, a i když teď momentálně bylo docela hezky, na obzoru se zlověstně kupily další mraky.
Když zamířil k objektu svého zájmu, nízko nad hlavou mu přeletěla další vrána a hlasitě krákala. Odehnal ji máváním rukama. Čím víc se blížil, tím namáhavěji dýchal a cítil, jak mu ledová ruka strachu svírá zátylek. To přece není možné, že? Ne. Chtěl se otočit a utéct zpátky ke kamionu, odjet domů do Dublinu a skočit do postele vedle své přítelkyně. Teplem jejího těla by se možná rozpustil ten ledový strach, který se mu uhnízdil na spodině lebky a způsobil, že se mu na krku zježily všechny chloupky.
Prudce se zastavil a rychle sáhl po telefonu v zadní kapse. Dlouhé zrzavé vlasy se jí vějířovitě rozprostíraly kolem porcelánově bílého obličeje, který, jak viděl, měla ošklivě poničený. Ptáci? Ruce a nohy zkroucené v nepřirozených úhlech, jako by spadla z nějaké výšky. Neviděl žádnou krev, ale to neznamenalo, že se neprolila. Nebyl prostě dost blízko, ale přesto si připadal až moc blízko, než aby to bylo příjemné. Mladá. Možná zhruba v jeho věku? Grahamovi bylo sedmadvacet a tahle nešťastnice nevypadala o nic starší. Ale slyšel, že smrt člověku vrací mládí.
To žluté, co viděl z kabiny kamionu, byly její světlé bavlněné šaty. Tenká ramínka jí sklouzla skoro až k loktům. Bosé nohy. Špinavé, jako by běžela tím blátem. Nebo ji někdo táhl? Pak si všiml malé kulaté dírky v jejím spánku.
„Ježíšikriste,“ zamumlal a stiskl na telefonu 999, třesoucí se a zpocené prsty se mu přilepily na displej.
„Haló? Ano. Jmenuju se Graham Ward. Našel jsem nějakou mrtvou ženu. Myslím, že ji někdo zastřelil.“
Mraky se protrhly a z nebe se spustily velké a těžké kapky deště.
4. KAPITOLA
Lottie Parkerová se probudila v pět ráno. Po rychlé sprše se oblékla a odhadovala, jaké bude počasí. Podívala se z okna. Vypadalo to na déšť, tak si nazula kotníkové boty pro případ, že by musela vyrazit na nějaké rozbahněné místo činu. Je dobré být připraven na nejhorší.
Její matka Rose byla v kuchyni.
„Mami! Proč už jsi v tuhle hodinu vzhůru?“
„Dala jsem prát prádlo. Vím, že máš moc práce.“
„Včera večer jsem vyprala.“
„Musela jsem si vyprat povlečení. Už by to mělo být doprané.“
Lottie se dívala, jak se matka šourá k pračce a vytahuje prostěradlo, povlak na peřinu a povlaky na polštáře. Úplně mokré.
Zvolila špatný program. Teď ho Lottie bude muset přepnout na dlouhé odstřeďování.
„Já to doperu,“ řekla podrážděně.
„Snad umím vyprat pár kousků povlečení!“
„Běž si raději uvařit konvici čaje. Dám to do sušičky.“
„Zvládnu to pověsit na šňůru, slečinko.“
Lottie nesnášela, když jí někdo říkal slečinko. „Tak dobře.“
Nedokázala zamaskovat rozmrzelost v hlase, protože byla zatraceně naštvaná. Hodiny ukazovaly půl šesté ráno – její čas pro sebe – a nesnášela konflikty, obzvlášť takhle brzy.
„Jestli to tak moc chceš udělat, tak můžeš.“ Rose pustila koš.
Když ho Lottie zvedla, uvědomila si, že necítí žádnou vůni čerstvě vypraného prádla. „Dala jsi tam prací prášek?“
„Aha, takže teď si myslíš, že jsem blbá a zároveň přicházím o rozum. Dej to sem.“ Rose zase popadla koš a vypochodovala zadními dveřmi na zahradu.
Lottie zapnula konvici a opřela si hlavu o kredenc. Nedokázala určit, jestli se matčino myšlení ještě zhoršilo, nebo
Patricia Gibneyová
jestli to napětí mezi nimi podněcuje ona svým nedostatkem trpělivosti. Tak či tak, být v práci bude možná lepší než se doma hádat.
Rozloučila se s myšlenkou, že si uvaří kávu, popadla tašku a cestou ze dveří zavolala Boydovi.
Seděla s detektivem seržantem Markem Boydem v autě před benzinovou pumpou Millie’s. Okna se zamlžovala v nemilosrdně bušícím dešti. Tolik k prádlu, které její matka pověsila ven na šňůru.
„Co sis nechal dát do sendviče?“ zeptala se s plnou pusou.
„Ochutnat ti nedám, jestli ti jde o tohle,“ odpověděl.
Polkla a unaveně zavrtěla hlavou. „Copak se dneska ráno nemůžu nikoho na nic zeptat, aniž bych to hned schytala?“
Zmuchlala mastný obal se zbytkem kůrek a hodila si ho pod nohy. „Od té doby, co ses vrátil z Malagy, jsi nervózní jako stará panna.“
Mlčel.
Podívala se na kapky deště stékající po skle. Červencové počasí bylo kruté a teď v polovině srpna nebylo o moc lepší. Dva dny svítilo slunce, tři dny pršelo. Pro Ragmullin bylo typické zažít čtyři roční období během jediného dne. Otrava.
Když předtím rozmrzele odcházela z domu, popadla z háčku na chodbě jednu ze Seanových mikin. V autě si ji natáhla a s hrůzou zjistila, že má na přední straně obrázek Batmana. Nemohla celý den chodit s rukama založenýma na prsou, takže bude muset vydržet rádoby vtipné poznámky. Pro Boyda to bude ještě horší, protože jemu se v tom případě budou posmívat, že je Robin. Na vteřinu se tomu usmála a pak ucítila, jak ji vážná atmosféra v autě tíží. Boyd měl mizernou náladu a ona na tom byla ještě hůř od té doby, co si k sobě nastěhovala matku, takže momentálně působili jako správná dvojka.
Uvědomovala si, že to, co potřebují, je nějaké velké vyšetřování. Něco, do čeho by se mohli pořádně zakousnout. Aby tým pilně pracoval a usilovně se soustředil. Všichni už měli plné zuby
