Předmluva: Sám pes v divočině…
Byl teplý nedělní večer koncem března roku 2009. Slunce se sklánělo k obzoru a posledními paprsky omývalo korálové útesy a stovky tropických ostrovů roztroušených podél severního pobřeží australského Queenslandu. Na ostrůvku St. Bees vzdáleném zhruba třicet kilometrů od Mackay, ležícího na pevnině, se hlouček strážců národního parku a vědeckých pracovníků pozorně rozhlížel po písečné pláži. Konečně uviděli psa – nebo spíš siluetu středně velkého psa podobného vlčákovi, která se jasně rýsovala na pozadí obřího oranžového slunce a tmavnoucího oceánu. Běžel po břehu s hlavou skloněnou, krkem nataženým dopředu a ocasem drženým rovně dozadu.
„Támhle je,“ řekl ranger Steve Burke doktoru Billu Ellisovi. „Sám pes v divočině,“ utrousil Bill.
Bill si nemohl pomoct, ale nepřestával žasnout, neboť ten pohled vypadal jako scéna z filmu Volání divočiny. Pes jako by proplul otevřenou krajinou lhostejný k lidem, jichž si jen
zdánlivě nevšiml. Zjevně se rozhodl udržovat si odstup a jít si vlastní samotářskou cestou.
Bill, který od roku 1998 studoval na ostrově koalí populaci, právě strávil den vábením koalů ze stromů rostoucích ve zdejších kopcích hustě zarostlých křovinami. Vidět na St. Bees volně pobíhat psa bral jako nevítanou novotu. Žili
tady malí klokani wallaby a spousta zdivočelých koz coby potomků zvířat, která sem byla dovezena před více než sto lety. Avšak do roku 2009 se ostrůvek o rozloze přibližně tří čtverečních mil proměnil v národní park chráněný před civilizací nesoucí s sebou moderní rozvoj, stejně jako před nepůvodními živočišnými druhy. Ty by mohly škodlivě narušit život hojného místního ptactva, zahrnujícího posvátné ledňáčky, mořské racky či luňáky, a rovněž hadů (jichž se zde vyskytovalo poskrovnu) a spousty pavouků (většinou neškodných).
Ten pes zkrátka neměl co dělat na prakticky neobydleném ostrůvku patřícím do zóny, v níž se chov domácích zvířat zakazoval. Ani pro Stevea, ani pro Billa však již nebyl překvapením. Steve věděl o psu celé týdny. Přesněji ode dne, kdy na ústředí správy parku zatelefonoval David Berck, jenž měl propachtovanou zdejší jedinou soukromou oblast rozkládající se kolem Homestead Bay (Domovské zátoky). David sdělil, že se po St. Bees potuluje pes, který sem zřejmě přeplaval ze sousedního ostrova Keswick. Několik z keswickských čtrnácti obyvatel tam vloni v prosinci rovněž spatřilo psa, jenž odpovídal popisu tuláka zaznamenaného o pár týdnů později na St. Bees ležícím na dohled, neboť oba ostrovy od sebe dělil úzký, i když drsný průliv Egremont.
Zdálo se, že pes tady pobývá už celé měsíce, jenže nikdo neoznámil, že postrádá domácího mazlíčka. Do mackayské kanceláře správy The Queensland Parks and Wildlife Service (QPWS) často volali zoufalí majitelé psů, že během výletu ztratili svého milovaného přítele. Pokaždé se opakovala stejná historie – místní starousedlíci si vyjeli lodí na nějaký ost-
rov, kde si uspořádali piknik, pes se zatoulal do křovin a majitelé ho tam po marném hledání museli nechat, aby chytili příliv a bezpečně se vrátili na pevninu. Pak ihned zburcovali příslušné úřady. Tentokrát však žádné hlášení o ztrátě nepřišlo, a tak se Steve a jeho kolegové posledních pár měsíců snažili poněkud zmateně rozluštit záhadu, odkud ten pes pochází, a nevěděli přesně, jak se s tímto případem vypořádat. Nyní poprvé po několika pravidelných inspekcích, jež rangeři z mackayské základny každoročně vykonali na ostrovech, přijel Steve Burke na St. Bees s jasným posláním. Bylo načase psa polapit. Chycení do pasti znamenalo nejhumánnější způsob, který rangeři – sami milovníci a chovatelé psů – mohli vymyslet, aby odstranili záhadného vetřelce, který naháněl strach všem domorodým zvířecím druhům.
Celá věc však nešla tak snadno, jak by si přáli. Pes již několikrát obratně unikl jedinému zdejšímu osadníkovi Peteru Berckovi, jenž se pokoušel spřátelit se s ním a přivábit ho konzervami psích dobrot. Ten tvor prostě působil dojmem, že chce zůstat sám, a na St. Bees se nacházela spousta míst poskytujících dobrý úkryt. Sopečný ostrov měří napříč přibližně 2,5 míle (něco přes čtyři kilometry), tvarem připomíná vejce vyklepnuté na pánev a má velmi rozeklaný terén. Rangery teď čekaly čtyři dny zapeklité práce. Steve si uvědomoval, že pokud samotáře nevlákají do drátěné pasti, kterou si vypůjčili od Mackay Regional Councilu, budou muset přikročit k drastičtějším opatřením. Nikdo nechtěl ani pomyslet na krajní řešení, ale faktem bylo, že pes zde zůstat nesmí. Samozřejmě museli brát v úvahu, že když se straní lidí, mohl by být nebezpečný. A jestliže zdivočel a proměnil se v škodnou, mají dokonce povinnost skolit ho.
Prvním úkolem bylo nastražit past na místo, na něž se pes s největší pravděpodobností odváží jít. Měl tady spoustu prostor nabízejících útulek, navíc opustit St. Bees by pro něj znamenalo plavat. Po pečlivém zvážení situace počítal Steve
s tím, že pes je dost chytrý na to, aby další štreku přes vodu zamítl, a dost hladový na to, aby si vyčenichal cestu do pasti. Proto s kolegou Ludi Daucikem naskočili do nafukovacího motorového člunu čekajícího na mělčině a zamířili k své lodi Tomoya . Společnými silami přeložili prázdnou, avšak těžkou drátěnou klec z lodi do člunu a odjeli zpátky na St. Bees.
Dvojice mužů donesla klec pod mohutný keř s větvemi sklánějícími se nízko k zemi, jenž rostl nad značkou nejvyššího přílivu, zhruba na rozhraní Stockyard Bay (Dobytčí zátoky) a Honeymoon Bay (zátoky Líbánek). Byl to jeden z hrstky bodů chráněných před větrem a jasně viditelných od Peterova domu v Homestead Bay. Potom se Steve dal do plnění nepromokavého vaku obsahem plechovek s psím krmivem, které koupil v supermarketu. Vybral fantastickou pochoutku z hovězího masa zalitého masovou šťávou v přesvědčení, že odvede dobrou práci. S myslí u svého křížence kelpie a border kolie hrajícího si v bezpečí jeho domova v Mackay zasunul Steve vak do klece a zbytek žrádla rozmístil kolem, aby zajistil, že se libá vůně donese k nozdrám psího trosečníka. Pak přivázal vak k péru mechanismu na zadní stěně pasti. Sebemenší tlak na vak způsobí, že za záhadným psem spadnou dvířka.
Potom se nedalo dělat nic víc než vrátit se na noc na Tomoyu a pořádně se vyspat. Steve se pro jednou těšil, že si odpočine u televize, zatímco Bill prahl po studeném pivu.
Bill ještě jednou prozkoumal písečnou pláž kvůli stopám, avšak po psu nebylo nikde ani vidu, ani slechu. „Doufám, že tohle vyjde,“ prohodil a ukázal na past teď zahalenou temným stínem.
„Já také, kamaráde,“ řekl Steve.
1Každá holka potřebuje psa, mami…
Začínala druhá polovina roku 2005, když Bridget Griffithová poprvé spatřila Sophii. Bridget byla vysoká, urostlá šestnáctiletá dívka s mandlovýma očima a šibalským úsměvem. Pracovala v nákupním středisku v Mackay, kde si sjednala dvě prázdninové brigády. Předmětem jejího zájmu se stalo nesmělé ochmýřené štěně, jež stočené do klubíčka a s nosem přitisknutým na bříško spalo za sklem výkladní skříně petshopu. Sophie byla největší spáč z vrhu jinak velmi čilých a kurážných honáckých psů, kteří jako mláďata mají bílou srst, smáčknutý černý čenich, podsadité tělo a nápadně se podobají vlčatům.
Každý den o polední přestávce šla Bridget rovnou k petshopu, jenž byl skoro naproti papírnictví, ve kterém pracovala. A pak stála před výkladní skříní, do níž bezpochyby strategicky umístili štěňata, aby vábila všechny děti procházející kolem. Přestože sama měla holčičí léta za sebou, toužebně vzdychala a pokukovala po pejscích, kteří poskakovali, dráp-
ky škrábali na sklo a vzhlíželi k ní lačnýma očima. Obvykle po celou dobu tam jedno štěně zůstávalo ležet jako chlupatá koule v koutě kotce a vůbec si nevšímalo potencionální paničky ťukající na skleněnou tabuli, mávající rukou a svůdně se usmívající.
Bridget se už roky všemožně snažila prosadit si u maminky a tatínka, aby dostala psa. Každý z jejích tří starších sourozenců už ho měl. Osobně snila o štěněti s kouzelným dívčím jménem jako například Alicia, které by všude brala s sebou jako věrného druha, jakého našel její bratr Luke ve svém psu. Rodiče však vytrvale říkali ne. Jednoho honáckého psa už v rodině mají – Lukeovu Jordy. A mimochodem Bridget má přece spoustu povinností – školu s domácími úkoly a dále basketbal, o rušném společenském životě ani nemluvě. To však Bridget nestačilo. Potřebovala společníka, s nímž by vše sdílela, a pevně si předsevzala, že si nějaké štěně pořídí.
Jednoho suchého červencového dne Bridgetina matka Jan – elegantně se oblékající energická padesátnice – nasedla do auta a rozjela se do nákupního střediska Caneland, kde si dala po práci schůzku s dcerou, což byl vzácný jev. Jan nenáviděla obří nákupní střediska ze stejného důvodu, kvůli němuž horlivě odsuzovala nedávné změny v Mackay. Zastávala názor, že způsobily do značné míry odlidštění kdysi idylického přímořského města, které se po celá desetiletí opíralo o tvrdou práci drobných podnikatelů, mezi něž patřili i ona a její manžel Dave. Proto se vždy uvolila jen ke krátké návštěvě Canelandu. Když se Bridget a Jan sešly, podle plánu se rozdělily, aby nákupy zvládly v co nejkratší době.
Bridget zamířila do sportovních potřeb Lorna Jane, neboť potřebovala pár nových basketbalových dresů. Potom se rozhodla udělat malou zacházku. Chtěla se podívat na štěňata, i když si dokázala představit, jak by to rozladilo Jan. Ale musela svoje zlatíčka vidět.
Jakmile přišla k výkladu, s údivem zjistila, že skupinka, kterou chodila obdivovat týdny, se zčistajasna smrskla na párek – kluka a holčičku. Stála tam očarována spíš pejskem než fenkou. Ten malý ďáblík poskakoval kolem, přičemž si tlapky zamotal do papíru, štěkal do výlohy a celkově působil velmi živě, zatímco fenka se jako vždy choulila v koutě, podřimovala a zjevně neměla zájem o sebemenší pozornost. Bridget si nemohla pomoct – musí si pořídit psa! Vyhledala Jan v butiku Best & Less, jenž nabízel krásné spodní prádlo, a hned začala žadonit, aby se zašly podívat na štěňata. „Slibuji, že se s nimi nebudu mazlit, vážně,“ lhala Bridget. Jan se zatvářila neochotně, protože dobře věděla, že mazlení se stejně bude konat. Přesto ale jen stěží mohla říct ne nadšením a odhodláním sršící Bridget, která ji vzala za ruku a táhla k petshopu, dřív než se mohla vzepřít.
Skálopevnost Janina rozhodnutí nedát se oblomit začala slábnout v okamžiku, kdy štěňata uviděla, a ledy brzy roztály úplně.
„Mohu si chlapečka pochovat?“ zeptala se Bridget prodavačky.
„Ne,“ přerušila dceru Jan. „Vezmi holčičku.“
V řádce psů, jež Griffithovi vlastnili, to byly až na jednu výjimku samé feny. Jan se nerozplývala radostí při vidině, že by měl doma přibýt další přírůstek, avšak uvědomila si, že sázky už stojí proti ní – a tak si snad může dovolit vybrat alespoň pohlaví, na něž si zvykli. Dave vždy věřil, že feny mají lepší povahu než psi. „A kromě toho,“ jak by řekl bez servítků, kdyby chtěl vlastní volbu obhájit pádněji, „na rozdíl od chlapů ženské netrpí sklony všechno pochcat.“
Bridget tedy zvedla ospalou fenku, která se mezitím celá roztřásla. „Byla opravdu moc vyděšená,“ vzpomíná Bridget. Ale jak ji tehdy držela a hladila pod bradou, pomalu se uklidnila. Štěně bylo měkké a teplé a bílošedou srst zdobily modré fleky. Čumák mělo trochu zvednutý nahoru, prostě takový
miminkovský pršáček. Vonělo psími sušenkami a čerstvě vypranými ručníky. Když se uklidnilo, zvedlo hlavu a olízlo Bridget tvář. „Lamačka srdcí, absolutně neodolatelná,“ zajásala Bridget.
Potom položila štěně zpátky do kotce vystaveného ve výkladu a vyšla s matkou ven, aby prodiskutovaly, co by pro rodinu znamenalo rozrůst se o dalšího psa. Bridget předem zvážila věc ze všech úhlů a nyní nasadila všechny páky, aby maminku přesvědčila, že neexistuje žádný důvod štěně si nevzít. Jak mluvila a mluvila, začaly jí téct slzy, avšak byla připravená zajít ještě dál a trochu se i vztekat. Chodila se na štěňata dívat celé týdny a umírala touhou mít jedno doma. Vytáhla z rukávu starý známý refrén. Slíbila a dokonce odpřísáhla, že bude malou krmit a pečlivě se o ni starat. Vždyť bráškové a sestra mají vlastní psy, takže teď je na řadě ona!
Jan se nedala obalamutit, jelikož věděla, jak umí její teatrální dcera přehánět, když si chce něco vydobýt. Bridget se nezdráhala jít do extrémů, avšak Jan si nemohla pomoct, aby ji za to do určité míry neobdivovala. Dívka vždy přesně věděla, co chce a jak to dostat, a ve skutečnosti nemusela zavalit Jan horou argumentů. Tu štěňata naprosto okouzlila.
Jan souhlasila, že se vrátí do petshopu a nechá Bridget, aby fenku ještě jednou pochovala. Při pohledu na dceru mazlící se s budoucí Sophií si v dojetí přitiskla ruce na ústa. Ty dvě vypadaly, jako by k sobě patřily, a zcela jasně se do sebe zamilovaly až po uši. Bridget podala štěně matce, která mu rovněž rázem beznadějně podlehla.
Jan řekla prodavačce, že si jen něco zařídí a vrátí se, a požádala, aby fenku neprodávala. Všechny však věděly, že hodiny neúprosně tikají. Zbytek vrhu si lidé již rozebrali, a tak Bridget ještě trochu přitlačila, aby matku přiměla uznat, že uzrál čas si nové štěně pořídit. Jan však potřebovala pouze nalít čistého vína Daveovi, jenž byl v kanceláři rodinné elektrikářské firmy.
Když tam Jan zavolala a řekla, že si musejí vážně promluvit, Dave znejistěl. Dave Griffith, ramenatý muž něco po šedesátce, nebyl od přírody nervózní typ, jenže se nestávalo často, že manželka odkudsi zatelefonuje s upozorněním, aby se přichystal na vážný rozhovor. Náhle dostal strach a naplněn obavami se v duchu ptal, jestli ho po třiceti letech společného života nehodlá opustit, čemuž nemohl uvěřit. Usilovně přemýšlel, jakou chybu udělal nebo čeho špatného se dopustil, ale na nic nepřišel. I když možná… Právě koupil loď Honey May – 32 stop (asi 9,6 metru) dlouhou cestovní motorovou jachtu se dvěma malými kajutami sloužícími jako ložnice a salonkem s polstrovanými a umělou kůží potaženými stěnami a sedačkou. Pořídil ji proto, aby si s Jan mohli zpříjemnit pozdní léta vyjížďkami na oceán, rybařením, pozorováním velryb a vychutnáváním si mořského ráje, který od města ležícího v tropickém pásmu dělila slabá hodina. Ale když Jan sdělila, že je na cestě do kanceláře, začal si dělat starosti, jestli pro ni není nejnovější hračka dostatečným důvodem hodit manželskou poslušnost do koše.
Dave se mýlil.
Jan zastavila před budovou Dave Griffith Electrical Services, nechala na nejvyšší míru vzrušenou Bridget v autě, uhladila si bílé kalhoty, sevřela rty a s rozhodným výrazem v obličeji se rázným krokem vydala do kanceláře. Sotva vešla dovnitř, oznámila: „Dostaneme nového psa.“
Dave strnul a zvedl obočí. Nicméně si oddechl, když si uvědomil, že na programu není žádné drama.
„Jo, jistě, dělej si, co chceš,“ odpověděl s úlevou. „Pokud se se mnou nerozvádíš…“
Jan vrhla na manžela udivený pohled a beze slova spěšně vyšla z kanceláře. Musely se co nejdřív dostat zpátky do Canelandu.
Bridget vystrčila hlavu z okénka auta a netrpělivě matku vyhlížela. Jakmile se Jan objevila ve dveřích, napjatě zapá-
trala v jejím obličeji. Když spatřila úsměv, hned věděla, že znamená ano! Jan znovu sedla za volant a rychle se rozjela do nákupního střediska. Bridget byla jako na trní. Jestliže mezitím někdo štěně koupil, umře žalem.
Jakmile dorazily na místo, Bridget vyskočila z auta a běžela napřed, aby neztrácela čas, než Jan zaparkuje. Ve výkladu petshopu byla stále dvě štěňata. Holčička samozřejmě opět spala a kluk poskakoval kolem, občas se postavil na zadní a přitiskl tlapky na sklo. Zřejmě poznal dívku, jež dlouhou dobu chodila štěňata navštěvovat. Zatímco Jan uvnitř platila za fenku, Bridget ještě jednou koukla do výkladu, který ji sem denně lákal celé týdny. Téměř neměla sílu podívat se na pejska, jenž k ní vzhlížel a radostně vrtěl ocáskem. Měla příšerný pocit při pomyšlení, že ho tam nechá samotného. Nehodlala však pokoušet štěstí. Po letech, kdy snila o vlastním psu, se ji konečně podařilo přimět rodiče k souhlasu. Vzít si obě štěňata nepřicházelo v úvahu a přít se, kterému z nich dát přednost, by se nevyplatilo. Bridget byla radostí celá bez sebe a nic jí nemohlo zkazit náladu. Bude fence tou nejlepší matkou, a když šla s novou kamarádkou v náruči k autu, jako první jméno jí vytanulo na mysli Sophie – krásné a velmi ženské.
Jan s Bridget a čerstvým úlovkem na palubě projely branou rodinného panství. Griffithovi vlastnili jednoposchoďový dřevěný roubený dům natřený na krémovo, jenž představoval typickou ukázku queenslandské architektury čtyřicátých let 20. století. Byl pro rodinu dokonalý, velmi komfortní, vybavený přepychovou koupelnou, prostorem pro rožnění a dvěma televizory s velkoplošnými obrazovkami – jedním v přízemí a druhým nahoře. V prvním patře se nacházely ložnice – na čelní straně manželská – a rovněž hostinský pokoj, jejichž okna nabízela výhled na přední dvůr, kterému vévodil plavecký bazén ledvinového tvaru obklopený červenou
prkennou plošinou a tropickou zahradou plnou ibišků a královských pinií.
Když Jan zastavila, dostavil se uvítací výbor v podobě Jordy, jež nejprve oběhla zahradu, a jakmile se dveře auta otevřely, přiběhla dámy pozdravit radostným zaštěkáním. Bridget vysunula nohy ven a s dosti značným úsilím se postavila, neboť pažemi stále objímala Sophii, která měla vlhký černý nos zavrtaný do ohybu dívčina loktu, jako by se tam narodila. Jan neušlo, že Jordy přestala vrtět ocasem v okamžiku, kdy spatřila Bridget. Nosu staré feny netrvalo dlouho, aby zavětřil známou vůni. Přišel další pes…
Griffithovi patří k národu milovníků psů. Vždy měli psy. Dave i Jan s nimi vyrůstali. Jan pocházela ze čtvrté generace rodiny, jež žila od počátku v Mackay. Chovala různá plemena včetně feny australského honáckého psa jménem Biddy, kterou adoptovala poté, co ji někdo odložil na sedadlo auta Janina otce. Dave vyrostl v jednom z řady měst ležících na centrálním pobřeží Nového Jižního Walesu. Počátkem sedmdesátých let odešel za prací na sever a jako elektrikář získal místo v uhelných dolech v Bowenské pánvi. Dětství strávil ve společnosti série jezevčíků, z nichž každého pojmenoval Tinker. První Tinker měl zaječí pysk. Ten poslední provázel Davea všude a dokonce s ním a jeho mladším bratrem Lloydem surfoval – vozil se po vlnách na prkně – a pak dováděl na pláži.
Dave se s Jan seznámil, když pracovala jako velice atraktivní barmanka v zakouřeném lokále Wilkie’s, kde čepovala a roznášela pivo klientele tvořené místními obchodníky a důlními zaměstnanci. Jejich známost se v Mackay stala legendární, neboť kvůli prchlivosti a vrtochům obou stran se námluvy táhly donekonečna. Jan snad stokrát Daveovi řekla, ať si sbalí kufry a vypadne odtud, a Dave pro změnu slo-
žil hromadu slibů, že se změní a polepší. Jako mladí společenští lidé spolu hojně chodili na zábavy a party, avšak ten pár spojovaly rovněž věci, o nichž ani jeden neměl ve zvyku mluvit. Ve svých dvaadvaceti letech ztratil Dave otce, který na prahu středního věku náhle zemřel, a přestože mezitím uplynulo téměř celé desetiletí, ta rána byla stále živá. Janinu rodinu zasáhla podobná tragédie a dalo se čekat, že jakmile někdo začne mluvit o Janině o rok mladším bratru Dannym, jenž zemřel, když jí bylo třináct let, Jan řekne: „Pokud vážně nechcete, abych odešla, tak ihned přestaňte.“ Žádný z nich nepatřil k těm lidem, co prudce projevují city, avšak nalézali útěchu v dohodě o mlčenlivosti, kterou spolu uzavřeli. Zpráva, že za pár dnů uzavřou sňatek, způsobila mezi přáteli pozdvižení, a po svatební oslavě čekalo všechny značně kalné probuzení, jelikož jako jedna velká banda skoro celou noc zvesela popíjeli ve Wilkie’s. Ale nyní již manželé Griffithovi zahájili novou životní etapu a netrvalo dlouho a měli dvě děti – Matthewa a Ellen. Navíc úspěšně založili soukromou elektrikářskou firmu. O několik roků později přibyli do rodiny Luke a Bridget.
Stejně jako se Dave a Jan shodovali v názoru, že děti nejlépe vychová spousta koníčků a rozličných činností, a nikoli videohry a televize, byli přesvědčeni o tom, že dětství a rodinný život učiní krásnějšími psi. Matthew dostal Macka – čistokrevné štěně border kolie –, který se ukázal jako neobyčejně domácky založený pes a ve školce pro štěňata se stal miláčkem cvičitele, neboť byl nesmírně sladký a uměl se vzorně chovat. Na rozdíl od Tiny – něžně vyhlížející, avšak panovačné fenky teriéra –, neoficiálně přidělené Ellen. Když Ellen chodila do čtvrté třídy, oblékla se do školy jako Dorotka z Čaroděje ze země Oz a vzala s sebou štěně obsazené do role Tota. V jednu dobu měli Griffithovi tři psy: Macka, Tinu (vládkyni smečky) a Biffy – australského teriéra, jehož adoptovali od Janiných rodičů.
Potom se vše obrátilo a rodina zůstala bez psa, avšak jen nakrátko. Luke, který tehdy dovršil dvanáct let, řekl mamince, že musí mít honáckého psa. Jeho nejlepší kamarád Adam „Jenko“ Jenkins totiž právě našel vrh nabízený na prodej. Matčina odpověď zněla ne, protože firma se konečně rozjela na plné obrátky, šestiletá Bridget si nárokovala spoustu času a Jan a Dave nebyli připraveni na další psí přírůstek do rodiny. Luke vykulil oči a dobře vyzbrojený na obranu svého požadavku ze sebe vysypal: „Co vyroste z kluka, který žil bez psa?“ Hladce poražena synovou logikou Jan nedokázala odmítnout. Tak přišla Jordy, téměř psychoticky věrný modrý honácký pes, jež trávila většinu dnů chráněním Lukea před vším a každým včetně ostatních členů rodiny, kdo udělal nějaký podezřele působící pohyb. Jordy tady pobývala už jedenáct let, když na domácí půdu vstoupila Sophie, a zjištění, že odteď má společnost, stárnoucí fenu nepotěšilo. Když se z auta vynořila Bridget se Sophií v náruči, Jordy tiše zavrčela a pohlédla na dívku zcela zaneprázdněnou něžným drbáním chlupatého mrněte vlastní bradou. Odnesla štěně k bazénu před domem a položila ho na červenou prkennou plošinu zalitou slunečními paprsky. Sophii vytržené z dřímoty se podařilo vratce se postavit na čtyři a oklepat se, avšak vzápětí se jí zadní nohy podlomily, ztratila rovnováhu, jako pytel se skácela na bok a vyvalila bříško. Bridget si klekla na kolena, sklonila hlavu a tvářemi hladila a laskala Sophiin hebký bílý kožíšek. Štěně se převalilo na břicho a začalo se plazit. Bridget našla jeden z Jordyiných poněkud roztřepených tenisových míčků, který po zemi dokutálela k Sophii. Ta vrtěla ocáskem, ale dost dobře nevěděla, co má s míčkem dělat, a tak do něj hravě zaťala drápky, dřív než se zase odkutálí. Bridget nakonec malou zvedla a nechala ji znovu usnout ve své náruči.
Kdyby Jordy byla mladší, asi by dělala mnohem větší povyk s cílem zajistit, aby si psí nováček uvědomil, kde je jeho
místo. Nemohla však nepoznat, že Sophie se bezpochyby stala Griffithovou, a proto zkrotila zlost. Měla potíže se srdcem a trpěla artritidou. A tak když se Bridget se Sophií usadila u bazénu, Jordy se uchýlila do doupěte, jež si uchystala za brazilským třešňovým keřem na zadním dvoře. Ve zkažené náladě tam často zmizela světu naschvál.
Jordy setrvala v doupěti celý první Sophiin týden v domě. Ven vycházela pouze kvůli jídlu, jelikož neomylně usoudila, že tyto chvíle poskytují nejlepší příležitost předvést, jak mocnou převahu má nad štěnětem. Pokaždé se přihnala k miskám s krmivem a obratně blokovala drobnou Sophii, jíž nedala jinou šanci než čekat v povzdálí, dokud se sama řádně nenají. Vybízela k pořádku, který štěně přijalo bez otázek a námitek. Sedělo za Jordyinými zády pod přístřeškem pro auta, neježilo se, nekňouralo a jen sledovalo, jak její vrchnost vyprazdňuje misku. Instinktivně pochopilo, jaká hierarchická stupnice platí mezi psy.
Pravdou bylo, že štěně nevyžadovalo mnoho pozornosti a péče. První týdny strávilo bohulibou činností, což znamenalo, že jen spalo a jedlo. Nezvyklá situace dospěla k bodu, kdy Bridget začala ztrácet nervy. Proč malá není živější, nehopsá v zahradě, neválí sudy a netancuje dokola, aby chňapla ocásek? Sophie spala hodiny a hodiny v košíku v přízemí domu a probudila se, jen když dostala hlad. Přinejmenším apetit měla obrovský, čímž rodinu naplňovala jistotou, že neexistuje důvod k obavám. Jakmile Jordy dokončila své hody, Bridget postavila před Sophii misky s nadrobno nasekaným masem a sušenkami pro štěňata a pak sledovala, jak v několika vteřinách všechno zmizí. Potom se malá ihned odbatolila zpátky do koše, aby upadla do ještě hlubšího spánku. Bridget se o své milované štěně pomalu přestala třást strachem, avšak stále si myslela, že se chová trochu podivně. Dave dceru uklidňoval: „Štěňata jsou jako miminka – nepotřebují nic víc než jíst a spát.“
Luke a Dave jako rozumní chlapi nesouhlasně namítali, že pořád Sophii nosit jako panenku věci neprospívá, ale Bridget si tvrdošíjně dál hrála na chůvu. Luke se pořídil vlastní bydlení nacházející se nedaleko rodičovského domu, kde se však zastavil skoro denně, a nezdráhal se sdělit vlastní názor na sestřinu výchovu psa. Bridget štěně vždy zvedla, v náruči donesla k čelním schodům nebo k bazénu, posadila se, a zatímco listovala dámskými časopisy (které Jan vyhodila poté, co vyluštila křížovku), Sophie se jí v klíně stočila do klubíčka a jemně pochrupovala. „Jestli toho psa alespoň občas nepostavíš na zem, nikdy se nenaučí chodit,“ rozčiloval se Luke. „Slečinka doteď vůbec neví, že od přírody dostala nohy,“ notoval si s otcem.
Navzdory Daveovu tvrzení, že s novým členem rodiny je všechno v pořádku, si Griffithovi po dvou týdnech začali dělat starosti, zda Sophie není hluchá. Věděli totiž, že u honáckých psů není hluchota ojedinělý jev. Štěně jen s obtížemi pochytilo své jméno. Když ho Bridget nebo Jan znovu a znovu volaly, často neotočilo hlavu a dokonce ani nenašpicovalo uši, kvůli čemuž někdy přišlo o pamlsky v podobě zbytků od večeře.
Sophiiny uši zůstávaly nadále svěšené tak, jak tomu bylo v petshopu, zatímco většina honáckých psů má v prvních měsících života uši nepřetržitě postavené vzpřímeně. Schlíplé uši dodávaly Sophii roztomilý vzhled a Griffithovi nakonec dospěli k závěru, že jsou pravděpodobně výsledkem Jordyiných sesterských rýpanců, jež štěně poznamenaly. Vrchní pes prostě dokazoval svoji nadřazenost a druhá strana se chovala jako padavka, čímž si vysloužila drobné úšklebky. Když Ellen, která žila v Brisbane, zavolala a zeptala se, jak se nové štěně má k světu, Dave odpověděl, že je okouzlující, nicméně kapku hloupé. Vůbec se nepodobalo Jordy, která projevovala značnou drzost, střežila dům od chvíle, kdy do něj vkročila, a tak celou rodinu vedla k přesvědčení, že by mohla být tím
nejchytřejším a nejschopnějším psem. Sophie podle všeho stála hlavně o lásku a náklonnost a ze všeho nejraději se zabývala sněním za bílého dne.
Jak záhadné štěně rostlo a sílilo, začalo vycházet z pelíšku, podnikalo malé průzkumné výpravy a připojovalo se k rodině. Pokaždé přihopkalo k Bridget, když si četla u bazénu nebo na malém domácím hřišti za přístřeškem pro auta házela míčem na koš, aby se trénovala v basketbalu. Bridget ihned všeho nechala, sebrala Sophii ze země, aby se spolu pomazlily, a přitom cukrovala: „Ahoj, drahoušku.“ Sophie položila bradu na dívčino rameno, svěsila tlapky a nechala se nosit a kolébat.
Bridget použila tenisové míčky, aby otestovala Sophiinu bystrost, mrštnost a schopnost koordinace. Štěně mělo čelisti ještě příliš úzké na to, aby hozený míček sevřely. Přesto se nedalo odradit od pokusů a s tlamičkou otevřenou dokořán a hřbetem naklánějícím se ze strany na stranu stálo připravené pomalu letící míček polapit. Zkoušky chytačského umění však byly Sophiinou nejmenší starostí. Jakmile začala dny vyplňovat více činností než spaním, neustále se potýkala s problémem, jak hladce vyjít s Jordy, která zde měla vrchní postavení.
Jordy s mohutnou hrudí, vypracovanými svaly a buldočí silou trávila dny slíděním po pozemku Griffithových a čeřením vln v předměstském klidu a míru. Vrčela a štěkala na každého, kdo se ocitl v blízkém okolí domu, a čumákem rýpala lidi do pat, jestliže se dostali příliš blízko k její rodině. Dokonce i Matthew a Dave se zařadili mezi oběti Jordyina otloukání kotníků. Jako prvořadou práci samozřejmě chápala chránit Lukea, což vykonávala se žhavostí poledního slunce. A když se den ze dne přihodilo, že se teď musí o vše dělit, jako druhý úkol si stanovila zajistit, aby si nová příchozí uvědomila, kdo je tady šéf. Moudře se rozhodla, že jako starší a světaznalá Sophii povede a zasvětí do způsobů honáckého
