KAPITOLA PRVNÍ
Probudí mě zvonění telefonu. Ospale zamžourám do zšeřelé místnosti a podívám se ven nezatemněným oknem, za kterým se už rozprostírá tma. Vážně jsem odpoledne na gauči usnula?
Vezmu do ruky mobil, na jehož displeji bliká jméno Laura. Unaveně hovor přijmu.
„Stalo se něco?“ zachraptím do telefonu.
„Musíš mě zachránit, Mio!“ vyhrkne Laura naléhavě. „Brácha si udělal cosi s kotníkem, musí na pohotovost a mně mají přijít ti hokejisti.“
Hokejisti? Paráda. Banda sebevědomých nafoukanců, kteří si myslí, že jim svět leží u nohou.
„O.K. V kolik mám přijít?“
„Co nejdřív, prosím.“
„Fajn. Do půl hoďky jsem tam,“ slíbím jí.
Zvednu se a zamířím se upravit do koupelny. Zrcadlo mi vrátí obraz pobledlé dívky s velkýma hnědýma očima a dlouhými zvlněnými zrzavými vlasy. Dnešek je zatraceně špatnej den. Opláchnu si obličej. Pravděpodobně druhý, maximálně třetí nejhorší den v mém životě. Kéž bych ho mohla zaspat, na vše zapomenout a dělat, že se nic z toho, co se dnes přihodilo, nestalo.
Rychle si přetáhnu řasy černou řasenkou a na rty nanesu rudou rtěnku. Ta barva mi sluší. Na sebe hodím černé elastické legíny a k nim zvolím upnuté triko ve stejné barvě, abych se nemusela potom, co dorazím do baru, znovu převlékat.
V tomhle se mi bude dobře obsluhovat. Na závěr si pořádně rozčešu vlasy. V předsíni popadnu kabát, kabelku, klíče a vyběhnu do chladných redwoodských ulic.
K baru to vezmu poklusem. Nechce se mi prodírat davem lidí cestou na metro, nemám to ráda. Pokud to jde, snažím se všude přepravovat pěšky.
„Seš moje záchrana,“ oddechne si Laura – jedna z mých nejlepších kamarádek –, když mě spatří.
„Stihla jsem to?“ zajímám se.
„Ještě nepřišli.“
Jen co si vzadu odložím kabát s kabelkou a vrátím se na bar, uvidím, jak se do místnosti hrne tlupa mladých kluků.
Laura počká, až si odloží, usadí se a trošku se zklidní, pak se k nim vydá. Já si stoupnu za pípu a začnu roztáčet piva.
Tyhle týmy sportovců znám jako své boty. Vždycky pijí pivo. Všichni. Je jedno, jestli jsou to ragbisti, basketbalisti či hokejisti. Chmel chutná všem. Rovnám vysoké půllitry z tlustého skla na tác, když jich natočím dostatek, vezmu těžký podnos a jdu na plac.
„Kde byla ta piva?“ položím do plénu prakticky zbytečnou otázku.
Že jsem se vůbec ptala. Kromě jedné jediné světlé výjimky úplně všude. Postupně před ně pokládám piva. Vždycky mě bavilo lidi pozorovat. Buď od baru, nebo si prostě jen sednout do kouta a dívat se. Nasávat atmosféru. Dumat, co se jim honí hlavou, skenovat jejich tváře, odkrývat v nich emoce. Líbilo by se mi mít speciální moc a umět číst myšlenky. Dnešek je ovšem úplně jiný. Všechno je špatně už od rána. Ledabyle sjedu pohledem osazenstvo u stolu. U žádné-
ho obličeje se nijak zvlášť nezastavuju. Všechno jsou to kluci v mém věku plus mínus pět let. Někteří možná maličko starší. Těžko říct. Přála bych si mít kolem sebe neviditelnou bublinu a do té se schovat, abych nemusela poslouchat jejich dvojsmyslné narážky.
„Hele, puso, mícháte tady drinky?“ osloví mě jeden z nich. Zatnu ruce v pěst, abych nevypěnila. Místo úsměvu ho zpražím pohledem, natáhnu se k sousednímu stolu a podám mu nápojový lístek.
„Tady prosím.“ Nejraději bych ho po něm hodila. Ovládnu se. Nechci způsobit Lauře komplikace. Ostatně oni nemůžou za mou špatnou náladu. Oni na rozdíl ode mě přišli slavit, chtějí se bavit, zapít výhru a užít si příjemný večer. Oni totiž nestrávili celé odpoledne přemítáním o tom, co bude dál. O tom, jakým směrem by měli teď svůj život směřovat.
Možná by bylo skutečně nejlepší se na všechno vykašlat, spálit mosty, prodat zahradu po rodičích a začít si užívat. Žít naplno. Alespoň nějakou chvíli nic neřešit. Teď, když je mi pětadvacet a můžu si to dovolit.
Ve volnější chvíli se přichomýtnu k Lauře postávající za barem a zeptám se jí: „Co Lucas? Už se ozval?“
„Zatím ne.“
„Co, prosím tě, dělal, že si pochroumal nohu?“
„Ani mi nemluv. Spadla mu na ni ve sklepě bečka.“
Vykulím oči: „Jako plná?“
Laura se vyleká. „Nestraš. Jen prázdná. To bohatě stačí. Snad bude v pohodě, jinak to tu sama nedám.“
„Ale dáš,“ těším kamarádku. „Přinejhorším máš mě.“
Vděčně se na mě usměje a pak odběhne ke stolu pro další objednávky. Kromě piva se pije ve velkém už i rum a whisky. Elita místního hokejového týmu začíná být víc a víc rozjařená a hlasitější. Už se těším, až je odsud vypakujeme.
Pomáhám kamarádce roznášet a dostanu se opět ke stolu.
„Ty vlasy… jsou přírodní?“ osloví mě kluk s polodlouhými tmavými lehce zvlněnými vlasy. Na tyhle dotazy jsem zvyklá. Dostávám je několikrát do měsíce, pokud zrovna obsluhuji. Ptají se mě nejen muži, ale i ženy. Moje barva je výrazná a hodně lidí zaujme. Ne úplně ohnivá, spíš medově měděná.
Pohlédnu mu do tváře. Upoutají mě jeho oči. Jsou děsně tmavé. Démonické. Kolem úst mu hraje úsměv. Nehodlám mu odpovědět. Tím spíš, když dodá: „Prý dobře pícháte.“
Spoluhráči z jeho týmu se pobaveně zasmějí.
„Ale no tak, Sebe,“ krotí ho jeden z nich. „Prostě slečně řekni, že by sis přál, aby byla tvůj puk, který chceš mít pod kontrolou.“
Nechápu, čemu se ti burani tlemí.
„Jo, to jo,“ souhlasí kluk samolibě. „Ukázal bych jí, co je to pořádný náraz.“
Pohrdavě se ušklíbnu a zhluboka se nadechnu: „Pokud je tvá střelba stejně dobrá jako tvoje narážky, pak bys měl víc trénovat na ledě než tady.“
Místností to zašumí. Prostě debilové. Nehodlám se s nimi víc zdržovat. Položím na stůl tác s panáky, ať si je sami rozeberou, a hodlám se vzdálit.
„Slečno,“ houkne po mně blonďák s bledě modrýma očima.
Soustředím svůj pohled na něj.
„Šla byste se mnou na rande?“
„Ne,“ odvětím rázně.
„A se mnou?“ zajímá se brunet s aknózní pletí.
„Ne.“
„Dobře, tak jinak. S kým z nás byste šla na rande?“ chce vědět kluk s narezlými vlasy, na kterého volají Šelmo.
„S nikým,“ odpovím popravdě.
„Myslel jsem kdybyste musela,“ nechce se vzdát.
Blahosklonně se na něj usměji: „Já mám ale to štěstí, že nemusím.“
„To je tak těžké si někoho z nás vybrat?“ odfrkne Seb znechuceně, načež směrem ke svým kamarádům dodá: „Slečna se asi ráda dělá zajímavou a nedobytnou.“
Ten týpek mi začíná pít krev. Svou poznámkou mě naštve i vytočí zároveň. „Fajn. Když to chcete mermomocí vědět, šla bych s tím z vás, kdo má vyšší IQ než sto patnáct.“
Hokejové naděje se po sobě zmateně podívají. Asi čekali konkrétní typ. Takhle netuší, kam tím mířím. „Nikdo nemá?“ zeptám se udiveně. „Dobře, tak bych šla s tím z vás, kdo má dokončenou alespoň základní školu. Pochopitelně s vyznamenáním.“
„Nedokážu si představit, že by zrovna barmanka ocenila tak vysoké IQ,“ nechá se slyšet Seb – ten trouba. Jeho oči přitom žhnou a sežehávají mě.
Zaksichtím se na něj. „A co když nejsem jen barmanka?“
„Vážně ne?“ podiví se.
„Každý, kdo v ruce drží hokejku, taky není hokejista.“
„To je fakt,“ uznají jeho kolegové, kteří zaujatě sledovali naši slovní přestřelku.
„Ale ona…“ namítne Seb.
Neslyším co ona. Rozhodnu se vycouvat.
„Seš pěkně v ráži,“ všimne si Laura.
„Promiň, asi dnes díky mně přijdeš o dýško.“
„Uvidíme,“ zasměje se kamarádka.
Laura si pohlídá, abych stála převážně za barem a pomáhala jí, než abych chodila ke stolům a obsluhovala.
Do terénu se vydám už jen jednou jedinkrát pro špinavé sklo. Ani to se neobejde bez konfliktu. Nahnu se nad stůl, abych sebrala prázdné sklenice, pro jeden půllitr se musím natáhnout, je daleko a ti mamlasové mi ho sami od sebe nepodají a ani mi ho nepřiblíží. Musím se opatrně vmáčknout
mezi dva kluky a… v tu chvíli mě někdo plácne po zadku. Ne lehce. Pořádně to štípne. Jen poskočím. Štěstí, že mám prázdný tác. Okamžitě vidím rudě. Zkurvenej den! Zasranej život! Podělaní hokejisti! Prásknu tácem o stůl, jen to zadrnčí.
Narovnám se, prudce se otočím, nenávistně zúžím oči a přiblížím svou tvář s vyceněnými zuby k opovážlivci. Periferním viděním jsem zahlédla klesající paži. Vím přesně, čí ruka přistála na mém pozadí. Jeho kolegové ocení jeho počin uznalým zahučením a pobaveným smíchem. Primitivové! Vypatlanci! Jednoho z nich za svými zády slyším říkat: „To je prdelka.
Taky bych si plácnul.“
„Ještě jednou mi sáhneš na zadek, zavolám policii a udám tě za sexuální obtěžování,“ zasyčím jedovatě tmavovlasému klukovi, kterému říkají Seb, zblízka do tváře. Moje reakce ho zaskočí. Všechny zaskočí. V první chvíli se humor u stolu zcela vytratí, jenže vzápětí ho nahradí rýpavé poznámky.
„Tohle kotě má pořádně ostré drápky, potřebovalo by seřezat.“ Nevšímám si jich. Co nejdřív naplním tác a zmizím jim z dosahu.
Naštěstí už brzy vypadnou. Uleví se mi, když spatřím jejich záda. Pomůžu Lauře rychle poklidit, zavřít bar a vydám se nočním městem domů.
Nebojím se. Dnes ne. Ještě včera bych se možná bála, jenže včera bylo vše zdánlivě v pořádku a dnes se můj dosavadní život zhroutil jako hromádka z karet. Všechny mé sny a plány vzaly za své. Jak málo stačí k tomu, aby se život převrátil vzhůru nohama? Jeden jediný kratičký okamžik, jedna jediná zpropadená informace.
Proč těch chvil, kdy je člověk maximálně šťastný, naprosto opojený euforickými pocity, je v životě každého z nás jen několik desítek a trvají chvíli? Proč mnohem častěji zažíváme ubíjející nudnou rutinu, všednost a stereotyp?
„Byl tady,“ mrká po mně spiklenecky Laura hned, jakmile se potkáme v neděli na baru.
„Kdo?“ nechápu.
„Jeden z těch hokejistů.“
„Hm,“ zahučím.
„Tebe nezajímá, co tu chtěl?“ podiví se moje nejlepší kamarádka.
„Nejspíš pivo,“ odtuším.
„Ptal se na tebe,“ převeze mě.
„Hm.“
„Ale no tak, Mio, tebe to vážně netěší? Takhle přece nemůžeš žít.“
„Proč bych nemohla?“
„Měla by sis užívat. Měla bys těm klukům dát alespoň šanci.“
„Jenže já nechci. Nechci jim dávat šanci.“
„Ale proč?“
„Protože jsem prokletá.“
Laura si stoupne přede mě a zadívá se mi vážně do tváře: „Jdi ty. Každý má přece právo na lásku. I ty. Zasloužíš si ji víc než kdokoliv jiný.“
„Jenže já už se nechci zamilovat!“
„Proč ne?“ nechápe.
„Nikdy!“ dodám důrazně.
„Proč?“
„Copak si nepamatuješ, jak to dopadlo s Christopherem?“
„Christopher byl kretén. Opustil tě při náznaku prvního problému!“
„Při náznaku?!“ vyjeknu. „Vždyť to byl problém. Sakra velký problém!“
„Dobře, tak při prvním velkém problému. Stejně si myslím, že bys mu měla dát šanci.“
„Komu?“
„Nevím… třeba tomu klukovi, co se tady dnes stavil.“
Okamžitě se naježím. „Tomu debilovi, jo? Ty mi přeješ,“ odfrknu zostra.
„Jak to můžeš vědět? Vždyť ses ani nezeptala, který z nich sem přišel.“
„Všichni byli debilové,“ informuji pohotově kamarádku o svém soudu.
„Aha. Tak ten debil ti tady nechal kytku,“ kývne hlavou a naznačí mi směr, kterým mám koukat.
Ani se nepodívám, je mi to fuk. Hlavou mi jen letí, že bych měla zahradu co nejdřív prodat a vypadnout odsud. Začít žít. Začít si plnit přání.
Umíním si, že se hned zítra poté, co se vyspím, spojím s realitní makléřkou a nabídnu jí zahradu k prodeji.
Jenže když se o několik hodin později ocitnu na kvetoucí parcele, začnu mít pochybnosti, jestli to dokážu. Jestli dokážu prodat to, co máma s tátou měli tak rádi. Milovali toto místo tak moc, že tady trávili téměř všechen svůj čas. Ani mně není lhostejné. Přirostlo mi k srdci a stalo se mým domovem.
Zvládnu udělat za vším tlustou čáru a vydat se na pár měsíců jiným směrem? Nechci, ale vnitřně cítím, že bych měla, že musím, že je to to jediné, co mi v tuto chvíli dává smysl. Podívám se nahoru k nebesům a rozpláču se. Je mi to tak líto. Mami, tati, snad mi jednou odpustíte. Kdybyste věděli, jak mi tady chybíte. Tak moc bych vás teď potřebovala mít vedle sebe.
Po nějaké době, kdy se bezradně rozhlížím kolem na všechny strany, si hřbetem ruky utřu slzy a hrdě vztyčím hlavu. Mě na kolena nedostaneš. Mě ne. Jsem silnější, než si vůbec dokážeš představit. Se mnou si hrát nebudeš. Ještě uvidíš.
Vylovím z kapsy džínů svůj mobil a vytočím číslo na realitní makléřku. Nebere to. Že by znamení osudu? Pravděpo-