KAPITOLA PRVNÍ
Probudí mě zvonění telefonu. Ospale zamžourám do zšeřelé místnosti a podívám se ven nezatemněným oknem, za kterým se už rozprostírá tma. Vážně jsem odpoledne na gauči usnula? Vezmu do ruky mobil, na jehož displeji bliká jméno Laura. Unaveně hovor přijmu. „Stalo se něco?“ zachraptím do telefonu. „Musíš mě zachránit, Mio!“ vyhrkne Laura naléhavě. „Brácha si udělal cosi s kotníkem, musí na pohotovost a mně mají přijít ti hokejisti.“ Hokejisti? Paráda. Banda sebevědomých nafoukanců, kteří si myslí, že jim svět leží u nohou. „O.K. V kolik mám přijít?“ „Co nejdřív, prosím.“ „Fajn. Do půl hoďky jsem tam,“ slíbím jí. Zvednu se a zamířím se upravit do koupelny. Zrcadlo mi vrátí obraz pobledlé dívky s velkýma hnědýma očima a dlouhými zvlněnými zrzavými vlasy. Dnešek je zatraceně špatnej den. Opláchnu si obličej. Pravděpodobně druhý, maximálně třetí nejhorší den v mém životě. Kéž bych ho mohla zaspat, na vše zapomenout a dělat, že se nic z toho, co se dnes přihodilo, nestalo. 5