Je tiché pošmourné pražské ráno. Slunce se jen neochotně prodírá mraky ven.
Stejně podivně jako počasí se tváří i tři ženy, stojící vedle sebe na zastávce tramvaje.
Zdá se, že si udržují navzájem distanc, aby si zachovaly zdání soukromí. Očividně nemají nic společného, jen tu chvíli momentální blízkosti a zastavení se v čase.
První z nich, od pohledu energická žena, už ne dívka, je oblečená v temně vínovém kostýmku a na nohou má černé lodičky z kvalitní kůže. Vlasy tmavě hnědé barvy jsou sepnuté do přísného uzlu.
Přes rameno má přehozenou značkovou kabelu, která podle plochého tvaru skrývá ve svých útrobách nejspíš notebook.
Celým svým image inzeruje typ moderní úspěšné ženy. Fluidum kompetentnosti. Snahu mít všechno ve svém životě pod kontrolou.
Svědčí o tom i poměrně půvabný, pečlivě nalíčený obličej, který lehce hyzdí sevřené tenké rty. Napovídají, že buďto je povaha jejich majitelky hodně komisní, nebo že momentálně myslí na něco hodně nepříjemného.
Jmenuje se Vanda Trantinová a brzo oslaví třicítku. Pracuje jako účetní ve velké renomované poradenské firmě. Nevlastní manžela ani dítě, jen mírně rozverného přítele jménem Filip.
Oba dva dokonale ilustrují okřídlené rčení, že protiklady se přitahují. Zatímco Vanda je zodpovědnost sama, ale pod tvrdou slupkou ukrývá citlivé, i když poslední dobou už hodně frustrované a podrážděné já, Filip je typický free současný třicátník.
Stejně jako Vanda má poměrně dobrou práci, na rozdíl od ní ale hodně nejistou. Je makléř.
Filip je ten, kdo občas přináší pořádně naditou prkenici a organizuje letecké víkendy po evropských metropolích nebo dovolenou all inclusive. Jindy nemá ani na zaplacení týdenního nákupu.
Zato Vanda jejich hromádkové soužití jistí. Stará se, aby bylo na pravidelné zaplacení hypotéky i složenek. Až donedávna jí to celkem nevadilo, ale poslední dobou se přistihuje při myšlenkách, že takhle si svůj život nepředstavovala. Plný stresu a pracovního vypětí. Radši by dělala něco smysluplnějšího, i když míň placeného.
Ale to by Filip musel zaujmout k životu trochu jiný postoj.
Bohužel se zdá, že mu zatím existence ve stylu velké jízdy, prokládaná koníčky a taky bohatýrskými chlastačkami s kamarády, docela vyhovuje.
Společný byt a hypotéka je zatím maximum závazků, které jsou ti dva schopni unést.
Druhá žena, stojící zadumaně na zastávce, na rozdíl od Vandy vypadá, že nemá pod kontrolou vůbec nic včetně vlastního života i zjevu, ale ani v nejmenším ji to netrápí.
Oblečená je do vytahané bavlněné mikiny a zvonových džínsů. Na nohou mírně okopané sportovní boty značky made in tržnice.
Nevlastní ani úhlednou kabelku. Místo ní má prapodivný textilní vak, jehož neforemný tvar svědčí o tom, že obsah je mírně řečeno různorodý…
Uvnitř se nachází změť nejrůznějších předmětů – od vlhčených papírových ubrousků, přes dětské sušenky až po antiperspirant, který je snad jediným zástupcem ženských propriet. Žádná rtěnka, make-up nebo stíny.
Ostatně svědectví o přírodním ženství podává i její obličej. Světlé neupravované obočí, stejně jako skoro neviditelné řasy. Na rtech bezbarvou pomádu.
Její účes se dá nazvat jediným slovem – praktický. Krátké vlasy s náznakem ježka.
Typ „umýt a jít“.
Jediné, co se pokouší hrát na strunu osobitosti v jejím vzhledu, je pár barevných proužků v ofině.
Ve Vendule Velebové není ani náznak koketerie a marnivé ženskosti.
Na něco podobného bohužel nemá čas ani náladu.
Její tři děti – pětiletá Markéta, tříletá přemoudřelá a negativistická Nela a rozmazlený benjamínek Samík ji vytěžují víc než dost. Někdy za své čtvrté dítě považuje i svého muže Tomáše.
Je stejně stará jako Vanda, ale ve skutečnosti jako kdyby je dělilo životními zkušenostmi nejmíň dvacet let.
Jen ten, kdo by viděl do jejího nejhlubšího nitra, dokázal by rozpoznat pod tou slupkou trochu zanedbané, ale spokojené flegmatičky narůstající temné pochybnosti o sobě samé i o svém životě.
Třetí žena je podivný hybrid mezi intelektuálkou a bohémkou.
Vlasy má stažené do culíku jako holčička, což působí v jejím věku blížícím se Kristovým rokům infantilně. Oči mhouří za brýlemi v levných kulatých kovových obroučkách.
Oblečená je do dlouhé šatové sukně, která má dolní lem ozdobený batikou. Tento kus oděvu je očividně domácí výroby.
Ani ona není výrazně nalíčená. Absence líčidel u ní však na rozdíl od Venduly nevyjadřuje zanedbanost a rezignaci, spíš manifestuje její životní názor na nedůležitost povrchního pozlátka.
Kvůli tomu ale zbytečně zaniká největší deviza jejího vzhledu.
Jsou to oči – živé, bystré a proměnlivé.
Bleskurychle vyjadřují směs nejrůznějších pocitů odehrávajících se v její duši. Chvíli je v nich vidět únava, pak zase jakési obavy… a při pohledu na zbylé dvě spolutrosečnice na tramvajovém ostrůvku i podivná podrážděnost.
Jmenuje se Magda a stejně jako Vendula je už pár let vdaná.
Vlastní kromě manžela Jindřicha i dvě rozjívené holčičky –Andělu, které poté, co začala postupně projevovat zcela neandělskou náturu, rodina říká Aduš, a Jozefínu, zkráceně Pepču.
A taky vlastní velký sen o životě na venkově v lůně přírody. Daleko od exhalací, dopravní špičky i psích exkrementů.
Hlavně ale co nejdál od tchyně, se kterou sdílí společné bydlení v rodinné vilce.
VANDA
A budu tam SAMA.
Maximálně si udělám drink a budu sledovat nějakej stupidní seriál, za což mě Filip nepochybně zkritizuje, až se konečně dostaví.
Nedokáže totiž pochopit, že po celodenní ubíjející činnosti už nemám energii na intelektuální nízkorozpočtový film nebo dokument.
Jeho práce baví, takže ho dobíjí, ale mě ubíjí a odsává energii jako upír krev.
Připadám si v naší velké účetní poradenské firmě jako součást dobře promazaného soukolí. Jako jedno malé ozubené kolečko v orloji.
Není tam moc prostoru ani na osobní vztahy. Se spolupracovníky se setkáváme leda tak na chodbě u automatu na kafe.
Ale vzhledem k vysoké hypotéce a k tomu, že na pravidelnost Filipova příjmu se nedá spolehnout, z tohohle pracovního kolečka, které mě ničí, není cesta ven.
Nehorší je, že moji úlitbu vyššímu životnímu standardu Filip ani neocení. Sem tam hodí kousavou repliku o tom, jaká jsem bývala free kočka, s níž byla sranda.
A já mlčím… většinou. Ohradit se znamená nic neřešící hádku a posléze jeho odchod do baru za kámoši, kteří mu rozumí líp než já.
Většina z nich je toho času single, takže ho rádi podpoří v protislepicoidních názorech. Já už v jejich očích slepice jsem, protože pařby mě bavit přestaly. Nemůžu si dovolit druhý den ráno bolehlav. Můj začátek pracovní doby je totiž striktně daný.
Když se někdy dostaví taková depka, jako je ta dnešní, říkám si, že se všichni snad mají líp než já… a rozhodně jsou svobodnější.
Samozřejmě je to iracionální dojem, ale v tu chvíli závidím každému – i tomu důchodci, co si jde s hůlčičkou pro ranní rohlíky a noviny, aby pak při kafíčku v klidu kafral a nadával na vládu a poměry.
Nebo ZROVNA TÉHLE MAMINĚ, co tady stojí vedle mě.
Z toho, že je matkou, ji usvědčuje paklík dětských vlhčených ubrousků, pokradmu čouhající z její kabely, stejně jako umolousaný plyšák.
Tlustá, spokojená, naducané tváře. Je na ní vidět, že stres je pro ni cizí slovo. Při pohledu na její blahobytnou spokojenost najednou cítím zuřivou nenávist.
Až mě její síla šokuje.
Flegmatická kráva, co se nemusí naprosto o nic snažit!
Je jí očividně naprosto jedno, že její pravá sešlapaná botaska má žraloka, i to, že její kalhoty vypadají, jako kdyby je před chvílí sežmoulané vytáhla z pračky a nikdy nepoznaly žehličku.
Takhle já přijít do práce, tak se mnou šéfové vyběhnou.
Ale ona? Nemusí nic!
Ani dobře vypadat.
Jako kdybych před sebou viděla její den stejně jasně, jako vidím ten svůj.
Dopoledne profláká, pofackuje domácnost.
Možná uvaří oběd a odpoledne stráví na pískovišti nebo kecáním po babykavárnách s dalšími otylkami s potěhotenskými kily. A stejně bůhví, kde má asi dětičky? Ve školce? U babičky? Včelí královna jedna!
Najednou mě tak zoufale dráždí, že bych chtěla plivnout do toho jejího tlustýho ksichtu.
Ne, že bych jí záviděla její fyzický a duševní úpadek, ale ten klídek, co má, je k nezaplacení. Kéž bych si to s ní mohla vyměnit aspoň na jeden jediný týden!
Týden klidu! Žádné ponížené raporty šéfovi, žádný sevřený žaludek a dlouhé usínání večer z neschopnosti vypnout mozek.
Kdyby šlo být na mateřské bez dětí, beru to za ni z fleku. Ale po těch vřeštících tvorech zas tak moc netoužím.
Jsou pro mě v kategorii scifi.
Jednou – MOŽNÁ – si taky pořídím jeden dva kousky. Ale teď se ještě pořád cítím moc mladá. A ještě jsem nepřestala doufat, že si splním před dětmi některé ze svých snů.
Naučím se flamenco, procestuju Dolomity a budu čichat vůni levandule v Provenci.
Navíc dítě je tabu téma i pro Filipa. Nikdy jsme se o něm zatím nebavili. Žijeme dneškem.
Jediný závazek našeho života je hypotéka. Ani svatba není na pořadu dne.
Netoužíme po tom společně pochodovat za zvuků velebných tónů špalírem dojatých příbuzných z venkova a freneticky pak jásat nad porcelánovými jeleny a sadami talířů s cibulákovým vzorem.
Oba momentálně vyznáváme názor, že nejlepší rozhodnutí je takové, které se dá vždycky vzít zpátky.
U svatby to bohužel jde obtížně a u dítěte vůbec.
Když vám dojde, že zplození potomka byl fatální omyl, je už pozdě.
A ta DEFINITIVNOST nás oba s Filipem podvědomě děsí natolik, že se tématu dítě pečlivě vyhýbáme.
Takže naše soužití je soužitím dvou workoholiků.
Jsou dvě hodiny odpoledne. Moje tělo je těžké únavou, jako kdyby bylo z olova.
To bude ta svíčková s knedlíky. Já věděla, že si ji nemám dávat, teď budu celý zbytek dne k nepotřebě, běží mi hlavou.
Bohužel se dneska cítím neefektivní celá, včetně mozku.
Už od samého rána se hrabu ve štosu dokladů a tiše zuřím.
Klientku, které tenhle malebný binec patří, z duše nesnáším.
Je to afektovaná baba, co vlastní dva krámky a patent na rozum. Tisíckrát jsem jí vysvětlovala, že mi má dávat podklady
srovnané v deskách podle druhu, a stejně to vždycky přinese naházené v krabici od bot.
Navíc se ke mně chová jako k osobnímu poskokovi.
Už jsem si na ni stěžovala i šéfovi.
Bohužel bába pak navštívila Velkého bosse v oblaku drahého parfému, hodila pár dojemně svádivých úsměvů a mám ji na krku dál.
Ve skutečnosti bába totiž není bába, ale ještě ne tak úplně jetá pětačtyřicítka. Navíc na rozdíl ode mě ovládá ženské triky a manipulační chování.
Skepticky a sklesle se zadívám na spořič obrazovky svého počítače, na kterém defilují fotky mořského pobřeží. Při pohledu na horký písek a tyrkysové moře najednou reflexivně zívnu.
Právě v tu chvíli se nade mnou ozve: „Slečno Trantinová, můžete zajít ke mně?“
Rozevřená pusa mi rázem sklapne a současně s tím zrudnu v obličeji jako rajče. Ani se nemusím na sebe dívat do zrcadla, protože to cítím.
Poslušně vstanu a poraženecky se plížím za Velkým bossem.
Říkám mu v duchu Velký, ale je v podstatě velice malý. Tedy na chlapa. Chabých sto sedmdesát cenťáků.
I příjmení má takové roztomile zdrobnělé – Jehlík.
Ve skutečnosti je ale Luboš Jehlík pěkně nechutný prezent. Velký.
Už dávno jsem mu stanovila diagnózu – napoleonský komplex. Co se mu nedostává na vzrůstu, dohání důležitostí.
Zatím je pořád svobodný a důvodem jeho stavu není podle mě ani tak jeho postava, jako spíš protivná nafoukanost, která je nejspíš zástěrkou jeho niterné nejistoty a slabošství.
Říká se, že má ve skutečnosti vysoké nároky. Rád by nějakou ztepilou slečnu s dlouhýma nohama, která se dobře vyjímá jako dekorativní předmět po partnerově boku, ale moc dobře ví, že má jen na mrňavou baculku. A nechce slevit…
Takže je už skoro starý mládenec se čtyřicítkou na krku, ještě ke všemu pod kuratelou a dozorem rázné matinky.
Tak duní místní tamtamy.
Občas někdo ze zdejších pracovníků vyslechl jeho synáčkovsky podřízený telefonní hovor, občas ho maminka dokonce navštívila na pracovišti.
A klepy se šíří rychle.
To ale nic nemění na tom, že se ve firmě na rozdíl od soukromé oblasti dokázal zorientovat velice dobře. Už po roce od nástupu povýšil z řadové účetní myšky na post malého šéfíka.
Možná v tom sehrál roli i fakt, že jeho bezprostřední vyšší nadřízená je mateřská korpulentní paní před důchodem, jejíž syn emigroval do Kanady. Ona díky tomu vidí v Jehlíkovi náhradního synka.
Na tohle všechno myslím, když za ním poslušně cupitám do jeho kanceláře.
Jakmile za námi zaklapnou dveře, pokyne mi rukou jako král poddané: „Posaďte se, slečno Trantinová.“
Někdy mi přijde až směšný, jak obřadně mě tituluje.
Asi tím chce dát najevo odstup.
Posadím se a v duchu se obrňuju proti tomu, co nevyhnutelně musí přijít. Nejspíš mě napomene kvůli tomu, že jsem laxní a líná, protože mě přistihl při malé siestě.
„Přejdu rovnou k věci. Paní Švarcová si mi zase stěžovala, že ji šikanujete. Vážně byste se nemohla chovat trochu diplomaticky?
Od pracovníka tak renomované firmy, jako je naše, se očekává nejen perfektní znalost účetnictví, ale i schopnost komunikace s klienty. A tu vy tedy moc nemáte…“
V tu chvíli udělá dramatickou odmlku, aby vychutnal účinek svých slov.
V jeho slovech slyším zřetelné varování.
„Máte pro mě nějaké rozumné vysvětlení svého chování?“
Aha. Začínám mít jasno.
Náhle razí názor, že chyba je ve mně. Jak by taky ne, on se s účetnictvím Švarcové mořit nebude. On dělá jen tabulky, výkazy, sumarizuje, kontroluje… A BUZERUJE.
Proč proboha naše nejvyšší šéfová nemá v emigraci dceru?
Mohla bych být na Jehlíkově postu já, pomyslím si.
Rychle uvažuju a v hlavě mi to šrotuje jako v dobře promazaném stroji. Blízkost nebezpečí mě mobilizuje a moje únava je tatam.
„Paní Švarcová je… komplikovaná osobnost,“ pokusím se o obhajobu. Ještě netuším, kam až můžu zajít.
„I s komplikovanými případy se dá jednat s taktem. Od toho tady jsme.“
Zvadnu. Očividně nebude přístupný diskusi. Tuhle causu bych prohrála.
„Já se pokusím,“ udělám neurčitý slib, i když hluboko ve mně zase stoupá důvěrně známý příliv frustrace.
Tohle mi vadí ze všeho nejvíc!
Nejen práce pod tlakem, neustálé termíny, měnící se zákony, ale hlavně tak zvaná orientace na výsledek.
Člověk ve zdejších šéfech nemá sebemenší oporu, všechno si řeší sám, a když dojde na problémy, ještě ho šikovně potopí, aby si zachovali přízeň klientů.
Navíc se ode mě čeká, že si pak na povel nasypu popel na hlavu.
Tohle Filip nikdy nepochopí. Ve své práci je svým šéfem a za své chyby platí sám. Netuší, proč já jsem pořád tak podrážděná a nervní. Navíc když se daří, tak to okamžitě pozná na penězích. Ale když se daří mně, přibude mi peněz velice poskrovnu.
S Jehlíkem na sebe nasupeně zíráme a atmosféra v místnosti by se dala krájet.
Naštěstí se kanceláří jako na zavolanou rozlehne chronicky známá melodie písničky od Stounů a Jehlík viditelně ztratí sebejistotu.
Sáhne do stolu, vyloví mobil a při pohledu na displej se jeho obličej změní z masky direktivního hajzlíka na kukuč nejistého kluka.
Nejspíš kontrola paní matky.
Šéfík udělá gesto, které neomylně značí, že mám vypadnout. Je na něm vidět lítost, že si mě nemohl pořádně a dlouze vychutnat.
Neváhám, využívám příležitosti a mizím třetí kosmickou rychlostí.
Po návratu k sobě slyším Ódu na radost. Tentokrát pro změnu někdo volá mně.
Alena, moje nej-kámoška!
Poslední dobou ji kvůli nedostatku času trestuhodně opomíjím. Mačkám tlačítko pro příjem hovoru.
„To je dost, že tě taky slyším,“ ozve se známý lehce sarkastický hlas.
„No ahoj,“ vysoukám ze sebe sklesle.
Můj kňouravý hlas asi vzbuzuje soucit, protože další Alenina slova jsou o poznání mírnější. „Děje se něco?“
Zaslechnu jemný nádech. Zase se nějak zázračně obnovilo to empatické vlákénko, které nás vždycky spojovalo.
„Ne, jen běžná klasika. Šéf mě právě pěkně sjel.“
„Pořád ten malej hajzlík?“ zeptá se s porozuměním.
Pokradmu se rozhlédnu, jako kdyby to dotyčný mohl slyšet.
„Se ti divím, že sis dávno nenašla jiný místo. Taková chytrá holka a nechá se deptat zakomplexovaným blbem. Ty depky a to, že se zavíráš doma, máš stejně z něj.“
Tohle zrovna nepotřebuju slyšet.
Vím stejně dobře jako ona, že bych měla změnit místo, ale momentálně to nejde. Podrážděně vyjedu: „Voláš proto, abys mi dělala kázání? Nemusíš, na to mám jiný lidi.“
„Co blbneš? Ty už startuješ na první našlápnutí! Já tě chtěla jen vytáhnout pařit, ale myslím, že je to zbytečná námaha. Ty
radši budeš sedět doma u bedny a dumat, jak je svět zlej a nespravedlivej!“
Bože, ta mě zná! Teprve ve chvíli, kdy slyším sama sebe, jak říkám: „To není pravda. Šla bych ráda,“ mi dojde, že mě chtěla vyhecovat. Kdyby mě přemlouvala, asi bych se svíjela jako červ, váhala a uvažovala, jestli nebudu po flámu moc groggy. Ale stačilo mi říct, že stejně nepůjdu… a hned jsem spontánně přijala pozvání.
Zná mě až do morku kostí a ví, co na mě platí. Protože já pomoc potřebuju, i když si to nechci přiznat.
Nechybí málo a skončím na antidepresivech, což ještě není ta nejhorší varianta sešupu směrem dolů. Tyhle bobule už zobe spousta mých známých holek, co dělají kariéru. Některé proto, že jsou frustrované stejně jako já, jiné kvůli tomu, aby se navzdory všem trablům, jako je hádka s přítelem nebo premenstruační syndrom, dokázaly v práci tvářit happy a výkonně.
Bože, tohle je doba! K čemu nám to šplhání po kariérním žebříčku je, když stejně nepřináší štěstí? Časem ho už nepřinese ani vymazlená kabelka známý značky, pořízená za poslední prémie…
Než se stačím v duchu zase rozfilozofovat, Alena nekompromisně zavelí: „Takže dneska u mě okolo osmý, jasný? Vyrazíme směr Domino.“
Nedává mi na výběr.
Žádný neurčitý termíny, žádný příští týden.
A to je dobře, ještě bych si to dokázala rozmyslet a odvolat. Poslední dobou se mi večer nechce nic. Jen sedět a zírat před sebe na zeď.
Moje nejoblíbenější zábava je čumění na pavouka Kryštofa, jak spřádá pavučinu v rohu našeho obýváku. Dokážu dlouho fascinovaně sledovat, jak přibývají další krajky do jeho veledíla.
Místo toho, abych vzala smeták a zbavila se ho jednou provždy, jak by řekla moje pragmatická máti, co nikdy nedumala a vždycky měla doma naklizeno.
To je jeden z důvodů, proč si ji pouštím domů jen zřídka.
Kdyby si všimla, že chovám doma pavouky!
Očividnější důkaz mého úpadku ani nemůže být. Nebo spíš toho, že nejsem pravá ženská.
Ještě štěstí, že ani Filip není pravý, ryzí chlap ze staré školy. Úklid je mu vcelku ukradený.
Alena mě netrpělivě přivede zpátky do reality.
„Tak platí?“ naléhá.
„Ok.“
Najednou dostávám nečekaný příliv energie.
Rychle se s ní loučím a vrhám se na hromádku účetního bordýlku baby Švarcový. Vyhlídka, že strávím večer jinak než čekáním na Filipův příchod, se mi najednou začíná strašně zamlouvat.
Vlastně… vždyť já už nemám žádný soukromý život, myslím si.
Kromě údržby těla v posilce jsem se vzdala všeho.
A jen částečně na tom má vinu moje práce.
Druhý důvod je ten, že pokud budu žít stejně jako Filip, tak se sejdeme jen o půlnoci v polospánku v posteli.
A u Filipa patří k jeho práci udržovat kontakty.
Jenže když mám k sobě být upřímná, chovám se spíš jako závislá čekanka. Odpracovat, a domů. Vkrádá se mi kacířská myšlenka, že Filip má větší podíl na mé depce, než jsem si ochotná přiznat. Ale dnešek, ten si vzít nedám. Patří jen mně, něco se ve mně vzdorně vzpříčí.
Devět hodin. Před chvílí jsme dorazily s Alenou do Domina. Teď sedíme v čalouněném boxu, usrkáváme mojito a koukáme na sebe přes skleničky.
V žaludku mě hřeje pizza Quattro formaggi, kterou jsem si dala jako pořádný podklad, co unese drinky, které ještě přijdou…
V pozadí zní tklivý ploužák.
Pravá chvíle na to, aby Alena načala hovor: „Tak co je novýho?
Vyprávěj, přeháněj!“ vyzve mě.
Nadechnu se, a pak zase vydechnu.
„Co kdybys udělala chlubiky chlubiky nejdřív ty?“
Kámoška se zamračí nad mojí nesdílností. Ale pak vyhrkne: „No tak jo. Budu se vdávat!“
Kdyby se právě přivalila vlna tsunami, nemohlo by to být překvapivější… a děsivější.
Alena se vdává! Ona, která vždycky vyznávala svobodu a nezávislost. Která měla desítky kámošů a známých. A vždycky i několik borců, co se střídali u ní v posteli.
Po pravdě řečeno, preferovala sex s dobrými kámoši. Prý kvůli tomu, že se vyvaruje emocí a osudových dramat. Milostný život v jejím podání byl něco mezi údržbou těla a příjemným osvěžením v sauně. V podstatě wellness, žádný velký dramata od Shakespeara.
Který z „borců“ dokázal ten zázrak změnit její životní filozofii?
Co si vzpomínám, tak naposledy to souběžně táhla s Lukášem, Milošem a Pavlem, které střídala podle momentální situace a nálady. Je to moje kamarádka, tak jsem se snažila nikdy nesoudit její mravy, ale…
Polknu. Její svatba má pro mě příchuť hořké čokolády.
Vždycky jsem v hloubi duše předpokládala, že na tom budeme stejně.
Dvě dobrodružky na plavidle zvaném Svoboda.
A teď se jedna z nás předčasně, zrádně a naprosto nečekaně rozhodla opustit naši loď a nasednout na plavidlo zvané Konvence.
„Kdo je ten šťastný?“ Z mého hlasu je znát sarkasmus.
„Neznáš ho. Otmar je obchodní partner naší firmy. Jsme přátelé už dlouho. Nejdřív proběhla nějaká obchodní jednání a tak nějak plíživě jsme se dostali úplně někam jinam.“
„Hmm… hezký…“ Sakra, to zní jako kyselý hrozny.
Nemůžu si pomoct, ale něco mi na jejím sdělení nesedí.
„Jak dlouho jste vlastně vy dva spolu chodili?“
Alena se ošije: „No my jsme spolu vlastně ani nechodili…“
„No tak souložili!“ vyhrknu neurvale, a jen to vypustím z pusy, je mi ze sebe na blití.
Síla neznámého pocitu mě překvapuje. Já ještě navíc žárlím!
Na toho neznámého Otmara, který si přivlastnil bytost mně nejbližší. I když jsem Alenu kolikrát neviděla i několik týdnů, vždycky jsem slepě spoléhala na to, že existuje a je tu pro mě. A já pro ni. Bude tohle fungovat i tehdy, až změní příjmení?
Kupodivu Alena nevyprskne jako vydrážděná uražená kočka, jen se naprosto střízlivě zamyslí a vypustí z pusy číslovku: „Souložili čtyři měsíce… a znali se předtím tak půl roku.“
„A ty věříš, že ho po těch pár měsících strávených jen v horizontální poloze znáš tak dobře, aby sis ho mohla vzít? Nebo ses do něj osudově zamilovala? Je to pan Božský?“ rejpám.
Kamarádka se ušklíbne koutkem úst.
„Vando, ty jsi vážně ještě puberťačka. Některý věci člověk prostě ví a nemusí si je ověřovat sedm let.“
Naježím se. Naráží na můj vztah s Filipem?
Asi je jí jasný, co si myslím, protože rychle pokračuje.
„Není to láska nebeská, ale rozumíme si. Poslouchá stejnou hudbu, chodíme na stejný filmy, vyznáváme podobný hodnoty. Mám ho ráda a vážím si ho! A to je víc než šílený zamilování, co brzo vyprchá a nezůstane z něj nic než výčitky a hořkost,“ dodá s důrazem.
„Myslíš, že to stačí?“ optám se pochybovačně. A jako velká ironie se v pozadí začne ozývat starý hit božského Elvise: Love me tender.
Může nějaký vztah už od začátku bez koření a vášně nahradit něžné milování? Chvění v žaludku antiseptická úcta, pocit, že bez toho druhýho nejsem nic, společný vkus na kulturu?
Proboha, ta si snad spletla dobu!
Přijde mi to jako z nějakýho prvorepublikovýho slaďáku. Sňatek z rozumu a po něm se hrdinové sblíží a nastane happyend.
Ledaže… ledaže by za tím bylo ještě něco jiného.
Opatrně nakousnu ožehavé téma. Pokud možno strategicky. Pod zástěrkou zájmu o Alenino blaho.
„Hele a ten Otmar… znáš ho FAKT dobře? Není to nějakej pochybnej týpek? Nemá třeba dluhy? Já ti to přeju, ale aby sis nenajela.“
Alena na mě chvíli zírá jako E. T. A pak se rozesměje tak mohutně, že málem vdechne kousek máty z mojita.
„Otmar a dluhy? Nebuď labuť. O mě se nemusíš bát, já nejsem malá. Otmar je dobře zajištěnej a na krku mi rozhodně viset nebude.“
To je přesně to, co jsem chtěla vysondovat.
Takže jsou za tím prachy?
Sevře se mi srdce. Zklamala mě. Strašně. Moje nejlepší kamarádka a vdává se za mrzký mamon! Právě ona byla z nás dvou vždycky ta míň materialistická a přízemní. Já byla ta usedlá –v dlouholetým vztahu –, ta zbabělá a držící se při zdi.
Její svobodomyslnost jsem vždycky obdivovala… a co z ní zůstalo?
Asi vypadám dost zdrchaně, protože Alena najednou zesmutní a před mýma očima se tak nějak nečekaně scvrkne: „Vandi, já nejsem žádná zlatokopka. Ale za měsíc mi bude 32. Co myslíš, kolik mám ještě času?“
„Času? K čemu?“
„K tomu si nějak zařídit slušně život.“
„Život se musí zařizovat? Tys přece vždycky tvrdila, že ho stačí jen žít.“
„Jo, tvrdila. Jenže pak jsem se jednou ráno probudila v uválený posteli, kde na prostěradle zasychalo Lukášovo sperma, a Lukáš klasicky nikde. Šla jsem do koupelny a místo šťastnýho
obličeje ženský po promilovaný noci jsem viděla zmačkanej unavenej ksicht s prvníma vráskama. Tehdy mi docvaklo, že to takhle nejde dál. Že už nechci mít z bytu hodinovej hotel. Kámoši jsou skvělí, ale jen když se člověku daří. Ani jeden z nich by mi asi nepřišel vařit čaj při chřipce.“
„Takže ty chceš pečovatele?“
„Ježíš, neblbni. Když to bereš takhle, tak na pečovatelku bych měla věk spíš já. Otmarovi je o patnáct let víc.“
Čím dál tím lepší! Co se ještě dozvím?
„A co láska?“ řeknu tvrdohlavě jako osel.
Alena se zamyslí a pak tiše vyhrkne: „On mě myslím miluje a já jeho mám ráda. To je docela slušný skóre. Vždycky je lepší, když ten druhý miluje víc, jak říkávala moje babička.“
Teda to je fakt hustý! Už sem tahá i slovník a fráze červený knihovny!
Najednou kámoška, zjevně znejistělá mým mlčením, přejde drsně do protiútoku: „Když už operuješ s těma citečkama… Ty Filipa ještě pořád šíleně miluješ?“
Chci odpovědět: „Samozřejmě,“ ale nějak mi to slovo nejde z úst. Drhne na jazyku. Nakonec vydám neurčitý zvuk, který má simulovat souhlas.
Přesně se dotkla mého hluboce ukrytého bolavého místa, na které se nerada dívám i já. Náš vztah s Filipem vykazuje už delší dobu zjevné známky vztahu přechozeného. Nikam se neposunuje a já po tom už ani netoužím.
Protože to, co by ho posunulo dál, jsou přesně ty věci, kterých se s Filipem oba podvědomě děsíme – svatba, dítě, pes – samé závazky a definitiva.
A když nad tím teď uvažuju, možná je na tohle už u nás pozdě, i kdybych náhodou měla chuť si to přece jen testnout.
Kouknu na Áju a vidím, že ještě pořád čeká napjatě na moji srozumitelnou odpověď.
„Asi jo,“ tiše šeptnu.
Alena se zatváří pochybovačně, ale ušetří mě další duševní pitvy.
Mávne rukou na číšníka, a když se ten mladý týpek s nagelovanými vlasy dokymácí k našemu stolu, objedná další mojito.
Pak zálibně sleduje mužský vypracovaný zadek v černých kalhotách, jak se od nás vzdaluje.
Objednaná mojita stojí před námi rychlostí blesku.
Týpek zírá na Alenu a mhouří světácky pravé oko. Ája mu oplácí laškovným úsměvem.
A mně teď začínají cukat koutky úst v marné snaze potlačit úšklebek.
Naše nepanenská panna nevěstinka pravidla flirtu rozhodně nezapomněla.
V tu chvíli ale Alena odvrátí oči a číšník po posledním pohledu do jejího bohatého výstřihu zklamaně opouští náš stůl.
Kamarádka pozvedá skleničku ke vzdornému přípitku.
„Tak na ty naše chlapy! Protože já si Otmara vezmu, říkej si, co chceš!“ Na poslední slova položí důraz.
Svou urputnou výbojností mě začíná štvát. Skoro to vypadá, že slovními výpady chce přehlušit své vlastní pochybnosti.
Nechci jí zůstat nic dlužná: „Já ti ho snad rozmlouvám? Nebo čekáš ještě moje požehnání?“
„Ne,“ odsekne stručně. „Nejsi můj rodič!“
„Naštěstí,“ uklouzne mi neprozřetelně.
„Hele, krásko, jestli do mě hodláš rejpat, tak to dneska zabodneme. Já myslela, že jsi kámoška a přeješ mi štěstí. Ať už si ho představuju, jak chci. Já se do tebe taky nenavážím a neberu ti, že chceš zůstat stará panna…“
„Stará – co?“ Málem mi spadne čelist.
Alena se zašklebí: „Neber to tak doslova. Prostě že je ti fuk, že budeš třeba ještě v pětačtyřiceti svobodná.“
Svěží chuť mojita mi v puse začíná těžknout jako alkohol s pořádným procentem.
