OSUDNÁ MISE
JANA OČKA Z VLAŠIMI
„Mohla jsem si myslet, že pro svého milovaného synáčka Václava vybereš tu nejlepší nevěstu! Tu nejvýhodnější partii!“ zvolala Alžběta Pomořanská rozhořčeně a založila si bojovně ruce v bok. „Podle toho, cos mi právě svěřil, se Václavovou chotí má stát neteř uherského krále. A co náš Zikmund? Pro Václava na něj zapomínáš!“
Císař Karel IV. si unaveně povzdychl. Podobné rozmíšky s jeho čtvrtou manželkou Alžbětou Pomořanskou bývaly v poslední době téměř na denním pořádku. Miloval Alžbětu, ale ani kvůli ní nemínil Václava, syna z předchozího manželství s Annou Svídnickou, odstrčit.
V tomhle ustoupit nehodlal.
„Václav je můj prvorozený,“ prohlásil proto pevně. „To on po mně jednou dosedne na královský trůn. Musíš se s tím smířit. Ty i Zikmund. A podle toho se musíte k Václavovi také chovat!“
Uvědomil si, že poslední slova pronesl až příliš zvýšeným hlasem, jako by tak chtěl přehlušit myšlenku na to, že Václav není jeho prvorozeným. Tím byl syn Anny Falcké, rovněž Václav. Z tohoto světa se těšil jen krátce, pouhý rok, a zanedlouho po něm zemřela také jeho matka.
Náhle jako by opět pocítil ono propastné zoufalství, které se ho tehdy zmocnilo. Vždyť přišel o všechno – ztratil syna, ztratil dědice a potom přišel i o manželku.
Raději si rychle vybavil vzpomínku na to, jak byl šťastný, když mu porodila syna jeho třetí manželka Anna Svídnická. I on dostal jméno Václav. Karel na okamžik zavřel oči, jako by tak mohl ono štěstí přivolat nazpět.
Bylo krátké, protože Anna nepřežila porod dalšího dítěte, dalšího syna. A ten zemřel spolu s ní. Občas ho napadlo, že se z té ztráty nikdy nevzpamatoval, ani po svatbě s Alžbětou ne.
Svou bolest skryl před ostatními hluboko v srdci. Snažil se
Václavovi ztrátu matky všemožně nahradit. A to i přesto, že jeho pozornost, podle Alžběty přehnaná, zavdávala zejména v poslední době příčinu k manželským hádkám.
Přejel si rychle dlaní po tváři, jako by tak mohl podobné vzpomínky zahnat.
Alžběta si jeho gesto mylně vyložila jako znamení ústupu.
„Nikdo přece Václavovi neupírá práva, která mu náležejí jako staršímu,“ prohlásila, náhle smířlivost sama, „ovšem na našeho Zikmunda by se přitom zapomínat nemělo.“
„Nezapomínám na něj!“ ohradil se Karel. „I jemu jsem přece vybral nevěstu, a to byl ještě v kolébce!“
„Ach ano!“ Alžběta měla co dělat, aby se na manžela nerozkřikla. „Katrin, pátou dceru nějakého purkrabího!“
„Norimberského purkrabího!“ opravil ji zostra Karel. Také on se dokázal jen stěží ovládat. „Jako bys nevěděla, jak důležité je norimberské purkrabství! Je to přece samostatný stát Svaté říše římské. A to už od minulého století! Tamní purkrabí, to je totéž jako král. Ten současný, Fridrich V., navíc pochází z vlivného rodu Hohenzollernů.“ A ty potřebujeme.
Alžběta po něm blýskla nesouhlasným pohledem. „S uherskou královskou rodinou se to nicméně srovnat nedá!“ Rozhodla se, že tentokrát manželovi neustoupí. „Ve všem jsme s mým Zikmundem druzí,“ posteskla si dotčeně. „Václava jsi nechal korunovat českým králem raději před mou korunovací, jen abys mu zajistil nástupnictví před mými dětmi.“
Než pokračovala, ošklivě se zasmála. „Sám arcibiskup Arnošt z Pardubic se tehdy pozastavil nad korunovací dítěte tak útlého věku!“
„A přesto Václava českým králem korunoval!“ upozornil ji Karel rázně. Opravdu Alžbětu miloval a jako matku svých dětí ji ctil, ale pokud šlo o Václava, nedokázal se s ní shodnout. Na svém názoru nehodlal nic měnit.
Pozorně se na ni zahleděl.
Byla vysoká a statná, snad až příliš urostlá. Hněv dal vyniknout tvrdým a téměř nehezkým rysům tváře, v níž se zračilo odhodlání. Její oči připomínaly dva kousky ledu a Karel si najednou uvědomil, že ten pohled dobře zná. Takhle si ho měříval Alžbětin dědeček, polský král Kazimír III. Veliký, který proti němu neustále brojil. Právě sňatek Karla s jeho vnučkou Alžbětou měl vzájemné spory urovnat. Podařilo se to nicméně jen nakrátko.
Karla najednou napadlo, zda Alžbětiny výpady proti Václavovi nezpůsobila žárlivost, a to nejen na Václava, ale také na jeho půvabnou a všemi milovanou matku Annu.
O Anně se tvrdilo, že byla tou nejkrásnější ženou Evropy. Před očima mu náhle vytanula její tvář s jemnými a ušlechtilými rysy, lemovaná plavými vlasy. Jako by opět zaslechl její smích, který se zvonivě rozléhal tmavými chodbami královských hradů.
Svou hlubokou láskou k Anně se netajil a po svatbě s Alžbětou nenechal odstranit ani jediný z jejích portrétů, kterými vyzdobil Karlštejn.
„Neměla bys zbytečně žárlit, má drahá,“ obrátil se nyní k Alžbětě.
Neodpověděla. Jen v silných prstech pevně sevřela zlatý pohár.
Pomačká ho jako kousek pergamenu, blesklo Karlovi hlavou. S nezvyklými projevy síly své manželky byl obeznámen.
Dovedla lámat meče či ohýbat kopí a někdy tím bavila hosty, ale Karel nevěděl, co si o tom vlastně myslet.
Ztěžka si povzdychl. Rozhodl se, že na Alžbětinu odpověď čekat nebude. Nechtěl začínat novou hádku.
Proto manželce oznámil to, co jí chtěl říct už na začátku: „Jan Očko z Vlašimi si dnes po návratu z cest vyžádal audienci. Nesmím ho nechat déle čekat.“
A potom vykročil z komnaty.
Rázné kroky blížící se ke knihovně vytrhly arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi z myšlenek. Okamžitě poznal, že patří císaři Karlovi. Vždy s ním vycházel v dobrém, avšak netušil, jak přijme zprávu, kterou mu přináší.
Novinky ho jistě nepotěší.
„Doufám, že tvá cesta do Uher splnila svůj cíl a přinášíš dobré zprávy,“ prohlásil císař Karel místo pozdravu, sotva vkročil do knihovny. „Dnes je budu potřebovat.“
Jan Očko se na něj pozorně zadíval. Z jindy vyrovnané panovníkovy tváře vyčetl, že není v nejlepším rozmaru.
Zřejmě se opět nepohodl s císařovnou Alžbětou kvůli
Václavovi, usoudil. Bylo veřejným tajemstvím, že Václav je patrně jedinou příčinou manželských rozmíšek jinak celkem harmonického soužití císařského páru. Bylo mu proto jasné, že musí volit svá slova víc než pečlivě.
„Audience u Jeho Veličenstva Ludvíka Velikého proběhla v přátelském ovzduší,“ vypravil ze sebe nakonec, ač si byl vědom toho, jak lacině ta fráze zní. Na nic jiného se však v ten okamžik nezmohl.
Karel se krátce zasmál. „Podobná poznámka nevěstí nic dobrého,“ prohlásil. Jana Očka znal celá léta. Setkal se s ním už v dobách, kdy byl markrabětem moravským. Stejně jako jeho
předchůdce arcibiskup Arnošt z Pardubic se mu stal dobrým přítelem a spolehlivým důvěrníkem. „Vyjádřil se už Ludvík konečně k chystanému sňatku své neteře Erzsébet s naším synem Václavem? Smlouva o jejich zasnoubení je přece již dávno sepsaná! Nechápu jeho váhání a věčné průtahy!“
Erzsébet byla sice o něco starší než Václav, to však nesmělo být překážkou jejich politicky výhodného manželství –v téhle diplomatické hře bylo v sázce mnohé.
Císař Karel by si tímto synovým sňatkem zavázal uherského krále Ludvíka. Ten by se poté musel přestat paktovat s protilucemburskou opozicí, k níž patřili mezi jinými nejen bavorští Wittelsbachové, ale také císařovnin dědeček Kazimír.
Nebyla to ale jediná výhoda, kterou by Václavovo manželství s uherskou princeznou přineslo – pokud bude i druhé Ludvíkovo manželství bezdětné, Erzsébet by se mohla stát dědičkou uherského trůnu. A Václav by tak získal uherskou korunu.
Jan Očko usoudil, že nemá cenu nadále skrývat nemilou pravdu za líbivými slovíčky.
„Audience sice proběhla v přátelském ovzduší,“ zopakoval, jako by tím chtěl zmírnit následující sdělení, „ovšem… Jeho Veličenstvo Ludvík dal jasně najevo své přání onu zásnubní smlouvu mezi Václavem a Erzsébet anulovat.“
Karel byl v tuto chvíli vděčný, že ho léta panování naučila skrývat pocity, zejména nemilé překvapení a zklamání.
„Uvedl král Ludvík důvody, které ho k tomuto rozhodnutí vedly?“ zeptal se proto vyrovnaným hlasem a zamířil k velkému psacímu stolu. Usadil se do křesla, které u něj stálo, a štíhlými prsty zlehka zabubnoval o naleštěnou stolní desku.
„Ne,“ zavrtěl Jan Očko hlavou a po kulaté tváři, jež se mohla zdát bezelstná, mu náhle přelétl vědoucí úsměv. „Jeho Veličenstvo sice důvody svého nečekaného rozhodnutí neuvedlo, ale já se je přesto dozvěděl,“ dodal. Na svou síť zvědů
se mohl vždy spolehnout. „Její Výsost Erzsébet dostala novou výhodnou nabídku k sňatku. Nesmíme zapomínat, že je starší než princ Václav. Možná zkrátka nemíní čekat, až její snoubenec dosáhne plnoletosti.“
„Je smutné, když se člověk nemůže spolehnout ani na vlastní příbuzné,“ poznamenal Karel dotčeně. „Ludvík je přece můj zeť.“ Měl bych spíš říct byl, pomyslel si a neubránil se přitom smutku. Jeho prvorozená dcera, tolik milovaná Markéta, dcera
Blanky z Valois, která se za Ludvíka provdala, zemřela krátce po svatbě. Ludvík se pak tchánovi odcizil, jako by nechtěl jitřit vlastní ránu, již mu Markétina smrt zasadila.
„Ví se, který šťastlivec si odvede Erzsébet k oltáři?“ obrátil se po chvíli k Očkovi.
„Ani to není všeobecně známo,“ odpověděl mu Jan Očko. „Ze svých zdrojů jsem se nicméně dozvěděl, že tím šťastným, jak ses vyjádřil, má být achájský kníže Filip.“
Karel na to nic neřekl, a Očko proto za okamžik pokračoval: „Já vím, ani jednoho z nás ta zpráva nepotěšila, Veličenstvo, ale… možná přišla v pravý čas. Něco špatného pro něco dobrého, jak se říká.“
Karel na něj upřel tázavý pohled. „Mluví z tebe snad únava z dlouhé cesty, Jene?“ zeptal se ho s obavou.
„Ach ne!“ usmál se Jan Očko. „Podařilo se mi zjistit, že Ludvíkova choť Elizabet dá svému královskému manželovi konečně dítě.“ Upřeně se na Karla zadíval. „Což znamená, že se Erzsébet nestane dědičkou uherského trůnu. Tato skutečnost z ní přes všechny její přednosti činí jaksi… méně přitažlivou partii.“
Karel se pousmál. „Budiž Bohu díky, že je Ludvíkovo nové manželství konečně požehnáno dítětem,“ prohlásil. Přál uherskému králi štěstí, avšak nové okolnosti značně měnily situaci. Jan Očko souhlasně přikývl.
Nakrátko se pak mezi nimi rozhostilo ticho.
„Takže pokud jde o Václava, jsme zase tam, kde jsme začali,“ přerušil je nakonec Karel.
„Ne tak docela, Veličenstvo,“ namítl opatrně Jan Očko. „Díky těmto nepředvídatelným událostem se nám otvírají nové možnosti.“ Neuniklo mu, že jeho slova v Karlovi zjevně vzbudila zájem. A to ho potěšilo. „Před časem jsme mluvili o tom, že by bylo dobré naklonit si vlivný rod Wittelsbachů.
Získat je na naši stranu.“
„Na tu debatu si vzpomínám,“ přikývl Karel. „Mluvili jsme tehdy hlavně o Albrechtovi Bavorském.“
„Ano,“ souhlasil s ním Jan Očko. „Tehdy jsme uvažovali i o tom, že by některá z Albrechtových dcer mohla být vhodnou manželkou pro kralevice Václava. Zlepšilo by to naše vzájemné vztahy. Jenže existovala ona zásnubní smlouva s Erzsébet Uherskou.“
„A ta je vlastně nyní neplatná,“ poznamenal Karel. „Ludvíka se doprošovat nebudeme!“ Krátce se odmlčel a potom navrhl: „Vraťme se tedy opět k vévodovi Albrechtovi a k jeho dcerám. Vztahy s Wittelsbachy urovnat musíme.
Albrecht by pro nás mohl být důležitým strategickým spojencem. Vládne mimo jiné i nad hrabstvím Holandským.“ I to se může hodit! „A to nechávám stranou, že si před léty vzal
Markétu Břežskou, s níž jsme vzdáleně spřízněni.“
„Ano, vraťme se k Albrechtovi Bavorskému,“ souhlasil s ním Jan Očko.
„Ovšem podobně citlivá záležitost se nedá vyřešit pouhou korespondencí,“ pokračoval Karel v úvahách. „Za bavorským vévodou bude nutné se vypravit.“ Upřel přitom výmluvný pohled na Očka.
„V tom máš pravdu,“ vypravil ze sebe Jan Očko bez valného nadšení.
„Já vím, že ses právě vrátil z Uher,“ řekl Karel, „ale takového úkolu, jakým je vyjednávání možného sňatku dědice
českého trůnu, se dokáže zhostit pouze zkušený diplomat jako ty.“
„Tvé uznání mě těší, Veličenstvo,“ ujistil ho Jan Očko diplomaticky.
„To jsem rád,“ usmál se Karel. „Bude nutné, aby ses za Albrechtem vypravil co nejdřív,“ dodal vzápětí. „Je třeba zjistit, kde se právě zdržuje, zda v hrabství Holandském, přesněji v Haagu, nebo v dolnobavorském Straubingu. Prý si ho oblíbil.“
„Ověřím to,“ přikývl Jan Očko. „Řekl bych ale, že touto dobou se bude zdržovat ve Straubingu.“ Věděl to s jistotou. Úkolem vypátrat, kde se vévoda Albrecht nachází, totiž pověřil své zvědy v okamžiku, kdy se dozvěděl, co se chystá v Uhrách.
Karel jeho lest prohlédl a jen se vědoucně usmál.
„Věřím, že se na cestu do Straubingu vydáš co nejdřív,“ podotkl jen.
„Mám to v úmyslu, Veličenstvo,“ ujistil ho Jan Očko a úsměv Karlovi oplatil.
Obvyklý rituál, při němž dvorní dámy a komorné pomáhaly císařovně připravit se na lůžko, připadal Alžbětě dnešního pozdního večera téměř k nepřečkání dlouhý.
Dohadovala se, že se muselo stát něco důležitého, když si pražský arcibiskup Jan Očko vyžádal slyšení u císaře ihned po návratu z cest.
Ti dva pak v jakémsi veledůležitém rokování setrvali dlouho do noci. Nedostavili se ani do hodovní síně na obvyklou večeři.
Potřebovala zjistit, co to znamená. A věděla, že nejspolehlivějším zdrojem zpráv bude jako obvykle její komorná a důvěrnice Beata.
Beata se před časem sblížila s Ulrichem, ozbrojencem z hradní stráže, který pravidelně držel hlídku u císařových komnat, a právě od něj se dozvěděla nejednu zajímavou novinku, o niž se ochotně podělila s Alžbětou. Pokaždé přitom neopomněla zdůraznit, že se s Ulrichem co nejdříve zasnoubí a svatba na sebe poté nenechá dlouho čekat. Jenže jak zasnoubení, tak oddavky se neustále odkládaly a Beata v poslední době jen stěží skrývala netrpělivost a podrážděnost.
Alžběta tak nabyla dojmu, že zásnuby a manželství jsou spíš Beatin vytoužený sen, který se patrně nikdy nesplní.
Ach, ti muži! pomyslela si jako pokaždé, když došla v úvahách až sem, a zahleděla se přitom na svůj obraz v zrcadle. To, co v něm spatřila, ji příliš nepotěšilo. Rysy v kulaté tváři s poněkud vystouplou bradou se jí zdály příliš výrazné a oblá ramena příliš kyprá.
Možná už svého manžela nepřitahuji jako dřív, blesklo jí náhle hlavou. Byla to značně znepokojivá myšlenka.
Nesmím nad Karlem ztratit svou moc. Už kvůli Zikmundovi ne! umínila si.
Příkrá slova, kterými dnes manžela zahrnula, ji teď zamrzela. Rozhodla se, že je napraví, a to nejlépe ještě dnešní noci.
„Můžete jít!“ přikázala netrpělivě dvorním dámám. „Ale ty zůstaň, Beato!“ kývla na komornou.
Vyčkala, dokud se za komornými i za poslední dvorní dámou nezavřely dveře, a potom se obrátila k Beatě.
„Udivilo mě, že se k nám dnes Jeho Veličenstvo císař nepřipojil při večeři,“ svěřila se jí. „Zejména když jsme na počest návratu Jeho Excelence Jana Očka uspořádali hostinu. Nedozvěděla ses něco od Ulricha? Myslím něco, co by vysvětlilo nepřítomnost mého manžela i Jana Očka?“
Beatu potěšilo, že v ní vidí Alžběta důvěrnici. Podobnou výsadou se nemohla chlubit žádná z jejích dvorních dam.
Alespoň to jí přinášelo útěchu za zklamání, že se Ulrich dosud nevyslovil a nepožádal ji o ruku. A přestože to kdysi sliboval, dosud jí na štíhlý prsteníček ani nenavlékl zásnubní prsten.
Kdysi. Ještě než jejich vztah překročil meze přátelství.
Kdysi, ještě než se z nich stali milenci.
Jenže od té doby uplynul už drahný čas.
„Ulrich dnes skutečně držel stráž před císařskými komnatami,“ svěřila Beata císařovně důležitě. „Jeho Veličenstvo
Karel prý setrval s arcibiskupem Očkem v dlouhém a důvěrném hovoru. To proto se nemohli dostavit na připravený hodokvas.“
„Zaslechl snad Ulrich něco z toho, čeho se jejich jednání týkalo?“ Alžběta už nedokázala skrývat nedočkavost.
O arcibiskupově výpravě do Uher věděla. Domyslela si, že se tam Jan Očko vypravil kvůli Václavovu chystanému sňatku s uherskou princeznou, a dychtila vědět, jak to dopadlo.
Ačkoliv už všechno služebnictvo odešlo, Beata se obezřetně rozhlédla po komnatě, jako by se přesto chtěla přesvědčit, že ji nemůže nikdo zaslechnout.
„Ulrich zachytil jen pár slov,“ odpověděla po chvíli váhavě. „Ale i z toho se prý dalo vyvodit, že z chystaného sňatku Jeho Výsosti Václava s tou uherskou dědičkou sešlo.“
Alžběta se neudržela a dala se do škodolibého smíchu. „Takže ten promyšlený diplomatický tah, jak Václava oženit s dědičkou uherského trůnu, skončil neúspěchem!“ vypravila ze sebe po chvíli. A moje hádka s Karlem byla tím pádem zbytečná, dodala v duchu. Možná bych měla příště nechat věcem volný průběh. Vše se obvykle vyřeší samo. Nebyla si však jistá, zda to při své temperamentní povaze dokáže.
Jedním si však jistá byla – musí se s Karlem ještě dnešní noci usmířit.
„Arcibiskup Jan Očko je dosud v knihovně a radí se s mým manželem?“ zeptala se Beaty.
„Ach ne, Výsosti!“ odpověděla jí Beata. „Podle Ulrichových slov se okamžitě po skončení audience odspěchal připravit na další cestu, na niž ho vyslal císař. Prý někam do Bavor.“
Alžběta na to nic neřekla a až po chvíli komorné přikázala: „Přines mi můj plášť ze zlatého brokátu. Ale předtím mi uprav vlasy. Nechám si je rozpuštěné a ozdobené jen tou prostou zlatou čelenkou.“
„Jak si přeješ, Výsosti,“ uklonila se Beata a odspěchala splnit daný úkol.
Bylo jí jasné, kam se císařovna Alžběta hodlá takhle pozdě v noci vypravit. •
Alžběta rychle vklouzla do úzké postranní chodby, aby ji nezahlédla ozbrojená hlídka na obchůzce. Počkala, dokud v chodbě nedozněly těžké kroky strážných, a teprve potom pokračovala v cestě. Objalo ji hluboké noční ticho. Ta osamělá pouť potemnělým Hradem jí tak trochu naháněla strach.
Oddychla si, když konečně spatřila ozbrojence střežící císařovy komnaty.
Muži, v jejichž tvářích se zračilo překvapení z císařovniny pozdní návštěvy, vzdali Alžbětě čest a vpustili ji do přijímací síně před Karlovými komnatami. Jeden ze sloužících, kteří tam podřimovali na sedátkách v kamenném výklenku, okamžitě vyskočil a přispěchal tu vzácnou návštěvu přivítat.
„Výsosti!“ ukláněl se Alžbětě uctivě a spustil obvyklou uvítací tirádu. Alžběta ho netrpělivě přerušila. „Potřebuji v naléhavé záležitosti mluvit s Jeho Veličenstvem císařem. Věřím, že se ještě neodebral na lože.“
„Ne,“ ujistil ji sloužící. „Jeho Veličenstvo císař je dosud ve své knihovně. Setrval tam i poté, co skončila dlouhá audience udělená Jeho Excelenci arcibiskupovi.“
„Uveď mě tam,“ přikázala mu Alžběta bez dlouhého rozmýšlení. Romantická představa, že Karla překvapí v ložnici, vzala zasvé.
Když stanula na prahu knihovny, císař Karel vzhlédl od rozepsaného listu a ani on nedokázal skrýt překvapení nad tou pozdní návštěvou. Alžběta navíc nebývala tím, kdo po nemilé výměně manželských názorů obvykle učinil první krok ke smíru.
„Nech nás o samotě!“ přikázal sloužícímu a potom vstal od stolu a zamířil k Alžbětě. „Stalo se něco?“ zeptal se jí vážně a sevřel její ruce ve svých.
„Ano i ne,“ usmála se na něj Alžběta. „Trápí mě to naše… nedorozumění. Mnozí by si určitě mysleli, že něco podobného vážné není, protože se to mezi manželi stává. Já to však za vážnou věc považuji. Doufám jen, že víš jedno – nemluví ze mě žárlivá závist, ale starost o Zikmundovu budoucnost. Přece jenom je můj prvorozený.“
Karla její slova zahřála u srdce. „Já vím, Alžběto,“ řekl, odvedl ji ke krbu a usadil ji tam do jednoho z křesel. „A chápu tě.“ S těmi slovy se natáhl pro konvici stojící na stolku vedle krbu a nalil jim do pohárů víno. V tak intimní chvíli nehodlal přivolávat některého ze sloužících.
Podal číši Alžbětě, ale ta ve víně jen smočila rty.
„Nechutná ti snad naše víno, miláčku můj?“ usmál se na ni Karel. „Tohle je z našich vinic, z té révy, kterou jsem nechal přivézt z Burgundska.“
„Ach ne, to víno je opravdu lahodné!“ Alžběta mu oplatila úsměv. Nepronesla ta slova jen proto, aby manžela potěšila. Věděla, jak nesmírně mu záleží na tom, aby se v Čechách uchytilo pěstování vinné révy, kterou nechal osázet okolí Prahy. A tohle víno bylo skutečně dobré. „Ale… v poslední době se… vínu vyhýbám. Je to ale přirozené…“ Odmlčela se krátce a potom dodala: „Nosím pod srdcem tvé dítě, můj
choti. Dám ti dalšího syna!“ Novým těhotenstvím si byla téměř jistá, ale původně si chtěla nechat to tajemství ještě nějakou dobu pro sebe.
Své rozhodnutí nicméně změnila, neboť usoudila, že si takovou zprávou manžela snáze nakloní.
Když teď sešlo z Václavových výhodných námluv, hodlala si opětovně promluvit o Zikmundovi. Napne všechny síly i svůj půvab, aby Karla přesvědčila. To Zikmund musí být ten první! To Zikmund by se měl stát českým králem, králem římským a jednou také jistě císařem Svaté říše římské!
Bylo jí nicméně jasné, že musí postupovat opatrně, že se nesmí nechat znovu strhnout vášnivou touhou vyřešit vše okamžitě.
Karel na ni chvíli upíral pohled, potom odložil pohár, přistoupil k ní a poklekl před ní. Vzal ji za ruku a políbil ji do dlaně. „Děkuji ti, Alžběto,“ zašeptal. Vzhlédl k ní a dodal tiše: „Nesmíme připustit, aby nás, byť nakrátko, rozdělila zlá slovíčka.“
Alžběta mlčky přikývla. „Je to moje vina,“ kála se pokorně, „nechám se vždycky unést!“
Karel se na ni usmál. „Zůstaneš dnešní noci se mnou?“ zeptal se. Alžběta opět přikývla. Byla si jistá, že má vyhráno.
Nemohla však tušit, jak nesmírně se mýlí.
„Do Straubingu bychom měli dorazit ještě před setměním, Excelence,“ hlásil Janu Očkovi velitel jeho ozbrojeného doprovodu.
„Dobře,“ řekl na to Jan Očko, kterého dlouhá jízda na koni ukolébala do podivného polospánku.
Po jednání v Uhrách, která přinesla jen zklamání, už na rokování s dolnobavorským vévodou Albrechtem neměl
chuť. Nebylo však zbytí – Albrecht byl nejen Wittelsbach, ale navíc mu spadlo do klína strategicky výhodné hrabství Holandské, v němž převzal vládu po bratrovi.
Doufal, že se po návratu z Uher alespoň nakrátko uchýlí na svůj arcibiskupský hrad v Roudnici. Na okamžik zavřel oči, aby se do svého sídla tyčícího se na ostrohu nad Labem vrátil alespoň ve vzpomínce. I císaři Karlovi se tam líbilo, když před několika měsíci Roudnici navštívil.
Jan Očko se rozhodl doplnit arcibiskupský hrad kaplí zasvěcenou mezi jinými svaté Máří Magdaleně a svatému Zikmundovi.
Pro volbu těchto dvou měl pádný důvod.
Zikmund byl oblíbený světec Karla IV., vždyť po něm pojmenoval i svého prvorozeného syna z manželství s Alžbětou Pomořanskou.
A svatou Máří Magdalenu vybral Jan Očko z osobních důvodů. Nenarodil se totiž z manželského lože. Na matku si téměř nepamatoval, zůstalo mu jen pár vybledlých vzpomínek – půvabná tvář lemovaná plavými vlasy a laskavý hlas hebký jako samet. Jako by ho občas slýchal ve snech.
Jeho výchovy se ujal otec, Jan z Kamenice. A tak levoboček Jan Očko vyrůstal v řádné rodině vysoce postaveného královského a posléze císařského úředníka. Když mu pak papežský dispenz odstranil cejch nemanželského původu, nestálo už jeho duchovní dráze nic v cestě.
Stal se druhým pražským arcibiskupem, ale se svou rodinou se stýkat nepřestal. Blízko měl zejména k nevlastnímu bratrovi Pavlovi, císařskému notáři, který se nyní stal pánem z Jenštejna. Jeho syna a svého synovce Jana si Jan Očko oblíbil jako vlastního. Nahradil mu syna, kterého nikdy mít nebude.
Při myšlence na synovce se sám pro sebe usmál. Mladého Jana z Jenštejna jistě čeká oslnivá budoucnost, o tom byl
přesvědčen. Doufal, že se po něm stane pražským arcibiskupem, rozhodne-li se pro duchovní dráhu.
Mladý Jenštejn pro to měl všechny předpoklady – byl chytrý a na předních evropských univerzitách v Boloni a Paříži, stejně jako na pražském vysokém učení, se mu dostalo výborného vzdělání. Spřátelil se rovněž s mladým kralevicem Václavem a i díky tomu by se mu jednou mohl stát dobrým rádcem.
Jan Očko z Vlašimi raději přestal snít a otevřel oči. Na obzoru už se rýsovaly štíhlé věže straubingského chrámu svatého Petra. Na další úvahy nebyl čas. Čekalo ho setkání s vévodou Albrechtem.
Po pravdě řečeno, Jan Očko z Vlašimi se na jednání o budoucí choti pro Václava IV. zrovna netěšil.
„Vážím si toho, že ses vydal na cestu tak dalekou a nebezpečnou, Excelence,“ uvítal Albrecht Jana Očka, „a nemohu se dočkat, až se se mnou podělíš o tu naléhavou záležitost, která tě k ní vedla, jak jsi mi napsal.“
Albrecht se po krátkém uvítání rozhodl přejít rovnou k věci, a to nejen proto, že byl zvědavý na důvod té nečekané návštěvy. Císař Karel IV., který sem pražského arcibiskupa vyslal, k přátelům Wittelsbachů zrovna nepatřil.
Dalším nezanedbatelným důvodem jeho spěchu bylo to, že měl původně v úmyslu strávit zbytek dnešního dne se svou milenkou Isoldou. Jenže pak mu ohlásili Očkův příjezd, a tak musel ten příjemný plán pozměnit, což mu na dobrém rozmaru nepřidalo.
Jan Očko Albrechtovu přímočarost uvítal. Po dlouhé cestě byl unavený, tak proč se zdržovat nicneříkajícími frázemi?
„Přijíždím do Bavor jako vyslanec Jeho Veličenstva císaře Karla IV.,“ začal tedy. „Ten se jako starostlivý otec rozhodl
vyhledat pro svého syna Václava vhodnou manželku. Věříme, že by se jí mohla stát tvá dcera.“
Albrechtovi ta slova poněkud zlepšila náladu. Na ztracený večer s Isoldou rázem zapomněl. Bylo mu zcela jasné, jaké politické cíle tímto krokem císař Karel sleduje.
„Měl jsem za to, že kralevic Václav je již zasnoubený s uherskou princeznou,“ prohlásil naoko překvapeně a upřeně se přitom zadíval na svého hosta. Věděl moc dobře, že uherské námluvy už se vlečou až podezřele dlouho. To proto se sem Jan Očko vypravil.
„Ber to prosím jako důvěrné sdělení,“ začal Jan Očko a ztlumil hlas téměř do šepotu, „ale o této možnosti jsme přestali uvažovat.“
„Ach tak!“ poznamenal Albrecht suše a ze všech sil se snažil, aby to neznělo vítězoslavně. „A o kterou z mých dcer se hodlá Jeho Výsost Václav ucházet? Má nejstarší, Katharina, je již provdána, avšak dosud žije na našem dvoře.“ Tenhle výhodný sňatek ale nehodlám anulovat ani kvůli synovi císaře Karla, dodal by nejraději. Jsem si s ním ostatně roven, vždyť
můj otec, Ludvík Bavor, byl také římským císařem! „A také pro Margaret jsem už našel ženicha.“
Jan Očko si povzdychl. Nemínil dolnobavorského vévodu přemlouvat ke zrušení některého z těch závazků. Toho si užil dost v Uhrách.
„A tvá dcera Johana?“ obrátil se k Albrechtovi s nadějí v hlase. „I ta je už někomu zaslíbena?“
„Zatím ne,“ odpověděl až po chvíli Albrecht. „Bude mi potěšením ti ji zítra představit.“
A potom přivolal služebnictvo, aby se postaralo o pohodlí císařova vyslance a jeho družiny.
NEVŠEDNÍ NÁMLUVY
KRALEVICE VÁCLAVA
T„
ak pospěš si, Johano!“ ohlédla se ze sedla Katharina po sestře. „Nechceme přece, abychom se právě dnes vrátily jako poslední! Máme se zúčastnit té slavnostní hostiny!“
„Dostihnu tě ještě dřív, než se dostaneme na okraj tamhletoho lesa!“ zavolala Johana v odpověď a pobídla grošáka vpřed. Jezdecká čapka jí sklouzla z plavých vlasů do týla. Copánky, které jí komorné ráno spletly z kadeří splývajících podél spánků, se jí přitom roztančily kolem půvabné tváře zrůžovělé chladem časného rána.
Na projížďku uspořádanou otcem na počest císařského vyslance arcibiskupa Jana Očka se jí dvakrát nechtělo. A totéž platilo také o plánovaném hodokvasu. Otec byl však tentokrát neústupný.
„Musíš se té projížďky zúčastnit, Johano, stejně jako poté hostiny,“ přikázal jí s překvapivě vážnou tváří. „Jeho Excelence Jan Očko z Vlašimi by si mohl tvou nepřítomnost vyložit jako… urážlivé gesto.“
Chtěla namítnout, že by si vzácný host její nepřítomnosti asi sotva povšiml, stačil jí však jediný pohled na otce, aby si svůj názor nechala pro sebe. A tak se za časného rána připojila k jezdecké družině, v níž nechyběly ani její sestry Katharina a Margaret.
Nakonec se ukázalo, že pražský arcibiskup Jan Očko je milý a příjemný společník. Formality dvorské etikety
odložil krátce poté, co mu byla Johana se sestrami představena, a ochotně se s nimi podělil o novinky z císařského dvora. Všechny tři dychtivě naslouchaly, zejména když jim vyprávěl o korunovaci Alžběty Pomořanské, manželky Karla IV., císařovnou Svaté říše římské.
Císařův vyslanec měl laskavou, usměvavou tvář, v níž se zračil klid duchovního. Johaně nicméně neuniklo, že za jeho úsměvem se skrývá bystrý úsudek dobrého pozorovatele. Povšimla si, že jeho pátravý pohled několikrát ulpěl i na ní, jako by ji odhadoval, jako by ji hodnotil. Netušila, čemu tu pozornost přičítat. Co na tom ale záleželo?
Nebýt dobrým pozorovatelem, Jan Očko by jistě nezískal tak důležité a vlivné postavení.
Vyrazili podél Labe a brzy se ukázalo, že jízda na koni k oblíbeným zábavám císařova diplomata zrovna nepatří, protože využil možnosti první zastávky a zůstal v loveckém hrádku nedaleko za Straubingem.
Johana to uvítala. Na projížďce nechyběl ani Bernard, jehož rod byl vzdáleně spřízněný s bavorskými Wittelsbachy.
V poslední době se zdržoval často u straubingského vévodského dvora a Johana se snažila sama sebe přesvědčit, že by to mohlo být kvůli ní. V hloubi duše však věděla, že ho ve
Straubingu drží spíš nějaké poslání či záležitosti týkající se rodového panství, které zde často vyřizoval za svého otce.
Ztělesňoval rytíře, o jakém vždy snila – byl vysoký a urostlý a plavé vlasy mu podle poslední módy sahaly po ramena. Měl hezkou tvář a jeho ostře řezané rysy svědčily o rozhodnosti a ráznosti. Jenže byl také starší a v Johaně, i když už dosáhla prahu plnoletosti, jistě spatřoval pouhé děvčátko.
Nehodlala se tím nyní trápit, protože jízda na koni v ní jako vždy vyvolala opojnou euforii. Zapomněla už, že se na dnešní vyjížďku vlastně netěšila. Mrazivé jitro se zvolna proměnilo v prosluněné dopoledne, plné příslibů blížícího se
jara. Svět se zdál krásný a plný bláhové jistoty, že v něm lze splnit každé přání, stačí jen ruku natáhnout.
Johana znovu nasadila koni ostruhy a na okraji lesa se skutečně ocitla před Katharinou.
„Neříkala jsem ti to?“ zasmála se, když k ní sestra celá zadýchaná konečně dorazila.
Katharina ohrnula plné rty. „Bylas tady první čirou náhodou!“ bránila se.
Vydaly se spolu podél lesa, kde na stinných místech dosud ležel sníh. Náhle zaslechly dívčí smích, který k nim doléhal odkudsi z hloubi lesa. Po chvíli zahlédly jezdkyni, která se mihla mezi stromy. V jezdci, který se k ní připojil, poznaly svého otce.
„Nežene se tamhle lesem Isolda?“ obrátila se Katharina k Johaně a zamračila se.
„Ano,“ přikývla Johana. „Je to skutečně ta Isolda.“
Dvorní dáma Isolda je doprovázela z jejich sídla v Haagu sem, do Straubingu, a ani nezkušené Johaně neuniklo, že jí otec věnuje poněkud přehnanou pozornost.
Jistě, Isolda byla krásná, to se muselo nechat. Měla půvabnou tvář s jemnou alabastrovou pletí a plavé vlasy hebké jako zlaté hedvábí. Oči jí stínily dlouhé řasy, které jí vykreslovaly na růžových lících svůdné stíny. Žádný div, že neměla o ctitele nouzi.
Oba jezdci jim ve chvíli zmizeli v příšeří hvozdu.
Katharina s Johanou si vyměnily pohled, své myšlenky si však nechaly pro sebe.
Katharina najednou zarazila koně a přelétla pohledem zvlněnou krajinu. Potom ze sebe tiše vypravila: „Je tu tak krásně. Jen nerada se budu loučit se Straubingem a Bavorskem vůbec. Už zakrátko se budu muset vydat ke dvoru svého manžela Edvarda. Otec mi dal jasně najevo, že odkládat odjezd by mohlo působit urážlivě.“
Také Johana zastavila grošáka, naklonila se v sedle a konejšivě sestru popleskala po ruce v rukavičce z jemné kozinky.
Najednou jí bylo Kathariny líto. Přede dvěma lety ji provdali za Edvarda, vévodu z Geldernsu, což otec považoval za politicky výhodný sňatek. Katharina tou dobou ještě ani nedosáhla dospělosti, a proto se jí neptal, zda s plánem souhlasí, jakkoliv šlo zatím o formální svazek.
Směla sice zůstat doma, buď ve Straubingu, nebo v Haagu, kde se rodina většinou zdržovala, avšak chvíle jejího odjezdu k manželovi se nebezpečně blížila. Johana jako by si teprve v tomto okamžiku uvědomila, jak nesmírně bude sestru postrádat.
„Však Hattem v Geldernsu není na konci světa!“ snažila se Katharinu ukonejšit. „Budeme se navštěvovat. A budeš to odtamtud mít blízko k moři,“ pokračovala ve výčtu předností Katharinina budoucího domova.
„Já vím,“ přikývla Katharina. „Ale i tak… Bylo by hezké smět si za manžela zvolit někoho podle… srdce.“
Johana na to nic neřekla. Katharina má pravdu, pomyslela si. Uvědomila si, že stejný osud čeká i ji. Divila se, že otec dosud nepřišel s žádným návrhem na výhodný sňatek pro ni. Už i mladší Margaret prý vyhlédl vhodného ženicha, jen Johana dosud zůstávala jaksi stranou.
Náhle se do ní dala zima, navzdory hřejivým slunečním paprskům. „Měly bychom se vrátit,“ navrhla proto Katharině. „Otec by nám nikdy neodpustil, kdybychom se na jeho slavnostní hodokvas dostavily se zpožděním.“
Katharina jen přikývla a pobídla koně vpřed.
Albrecht se na širokém loži vystlaném kožešinami opřel o loket a chvilku pozoroval Isoldu, která po jejich rychlém objetí usnula.
Je okouzlující, pomyslel si. Lichotilo mu, že mu dala přednost před všemi těmi urozenými mladíky. Věděl však, že navzdory rozkoši, kterou mu poskytovala, ji nemiluje.
„Musím už jít, Isoldo,“ zašeptal nakonec.
Isolda byla vmžiku vzhůru a rychle se posadila na lůžku. Plavé vlasy jí sklouzly na obnažená ramena a jedna zlatá kadeř přilnula k štíhlému hrdlu.
„Zůstaň, Albrechte,“ zaprosila. „Přijeli jsme přece před pouhou chviličkou!“
Albrecht ji sem, do lovecké chaty skryté uprostřed lesů nedaleko Straubingu, brával často. Nejednou už tu spolu strávili noc, zatímco se všichni domnívali, že se dolnobavorský vévoda účastní nějakého neodkladného jednání. Uvítala by, kdyby to dnes dopadlo stejně. Na nudnou hostinu s nějakým cizím vyslancem se jí dvakrát nechtělo.
„Rád bych, má drahá!“ Albrecht se k ní sklonil a políbil ji. Potlačil touhu, která se ho při tom opět zmocnila. „Ovšem s Jeho Excelencí Janem Očkem, na jehož počest jsem, jak víš, nechal uspořádat dnešní hostinu, musím ještě předem probrat celou řadu důležitých záležitostí.“
„A jsou ty záležitosti skutečně tak důležité?“ zeptala se Isolda a pohladila ho po tváři.
„Víc, než si myslíš,“ zasmál se Albrecht. S Isoldou mohl sdílet mnohé, ale o tohle tajemství se s ní podělit nehodlal. „I ty by ses měla v hodovní síni ukázat.“ Neuniklo mu, že se o jejich vztahu už začalo u dvora mluvit. A on si skandál právě v této době dovolit nemohl.
„Jak si přeješ, můj pane!“ odpověděla bez velkého nadšení Isolda, vstala z lůžka a začala se spěšně oblékat.
Věděla dobře, kdy je moudré ustoupit.
„Zdržel jsem se na projížďce,“ omlouval se Albrecht, když zjistil, že na něj už Jan Očko čeká v knihovně.
„Žádný div, když je takový krásný den,“ odbyl to zpoždění Jan Očko s úsměvem. „I mě ta projížďka potěšila. Okolí Straubingu je kouzelné.“ Raději ale rychle změnil téma, neboť usoudil, že by nadále neměli plýtvat drahocenným časem na zbytečné zdvořilosti. „Bylo mi skutečným potěšením setkat se dnes ráno s tvými dcerami, Výsosti.“ Jan Očko na okamžik zaváhal nad tím oslovením, pak ale dospěl k závěru, že Albrechtovi náleží. Přece jen šlo o syna zesnulého císaře Svaté říše římské Ludvíka Bavora. „Od svého příjezdu se neskrývám s tím, že cílem mé mise je dojednat sňatek prince Václava s tvou dcerou,“ pokračoval pak. „Uvítali bychom, kdyby se Václavovou manželkou a budoucí českou královnou stala Johana.“
Albrecht rychle sklopil oči, aby z nich Jan Očko nevyčetl, jak ho jeho slova potěšila. Od okamžiku, kdy se mu Jan Očko svěřil s hlavním důvodem své cesty do Straubingu, doufal, že to bude právě Johana, kdo se za Václava jednou provdá.
Měl bych předstírat údiv a zdráhání, blesklo mu hlavou.
Bylo by ale pošetilé, kdyby tím tak výhodnou nabídku ohrozil. Musí se jí chopit, a to i přes veškeré napětí, které mezi Wittelsbachy a císařem Karlem panuje.
Po prvním rozhovoru s Janem Očkem zvažoval, zda by ve světle nových okolností nebylo výhodné promluvit s ním rovněž o Katharině. Pokud by se zdála jako lepší partie pro prince Václava, její dosud zcela formální manželství by se jistě dalo rozloučit. Nakonec však tento nápad zavrhl.
Nehodlal nic měnit ani v případě Margaret, již mínil zaslíbit burgundskému vévodovi Janovi. V úvahu tak přicházela skutečně pouze Johana, pro niž dosud ženicha
nenašel – snad proto, že byla příliš plachá a tichá, třebaže jí nechyběl půvab.
A nyní mu východisko nabídl sám pražský arcibiskup.
„Tvá volba nás těší,“ prohlásil proto, i když si dal s odpovědí na čas, a teprve pak se opět zahleděl Janu Očkovi do tváře. „Jistě jsi vzal v úvahu, že je má dcera Johana o něco… starší než kralevic Václav.“
Jan Očko si povzdychl. Tohle bylo skutečně poněkud nemilé. Václav byl o pět let mladší než Johana. Byl to dosud jinoch. Jenže s tím se nedalo nic dělat.
„V manželství urozených nebývá věkový rozdíl překážkou,“ namítl po chvíli opatrně. „Vezměme třeba choť českého krále Přemysla Otakara II. Vždyť ta byla téměř o třicet let starší.“
„To je pravda,“ přikývl na to Albrecht. Jenže jak to dopadlo? dodal v duchu. Otakar si našel milenku, krásnou dvorní dámu Anežku z Kuenringu. A jeho manželství skončilo rozlukou, i když ne kvůli Anežce, ale kvůli krásné uherské princezně Kunhutě, s níž se posléze oženil.
Takový osud bych Johaně nepřál, pomyslel si.
„Jak už jsem řekl, tvá volba nás těší,“ zopakoval.
Co když to znamená obětovat Johanino štěstí? napadlo ho náhle. Věděl nicméně, že nemůže jednat jinak. Bude to oběť přinesená pro větší slávu rodu, pro větší moc a větší bohatství.
„Jsem tomu rád,“ usmál se Jan Očko, kterému Albrechtův vnitřní boj neunikl. „Zpravím o tom Jeho Veličenstvo Karla IV. Ovšem o všeobecném uspořádání této… záležitosti lze mluvit už nyní. Svatba by se měla konat co nejdřív, nejlépe letos na podzim. Je císařovým přáním, aby se jeho syn Václav, dědic českého trůnu, oženil v Norimberku, a to nejen proto, že se toto město stalo císařským sídlem. Jak jistě víš, princ Václav se tam narodil.“
Albrecht se na Jana Očka překvapeně zadíval. Promyšlenost celých námluv, stejně jako spěch, s nímž se měla svatba uskutečnit, ho udivily. Vzápětí však pochopil, oč tady jde a proč ten spěch. Císař Karel hodlal sňatkem svého syna zamezit tomu, aby se Wittelsbachové připojili k protilucemburské koalici.
Opravdu jsem Johanu obětoval! napadlo ho v tu chvíli. Co by se asi tak stalo, kdybych teď nabídku Jana Očka přece jen odmítl? Co kdybych se připojil k opozici a zaútočil na lucemburskou císařskou moc?
Věděl, že to neudělá. Politické půtky ho začínaly unavovat. V hrabství Holandském jich musel řešit víc než dost, ostatně právě proto se tam bude muset vbrzku vrátit.
Před očima mu náhle vytanula nevinná tvář jeho dcery Johany, která se najednou stala figurkou na šachovnici této mocenské hry. Měl bych tu nabídku odmítnout, zopakoval si znovu. Navzdory všem pochybnostem mu však bylo jasné, že si podobné otcovské gesto nemůže dovolit.
„Je pochopitelné, že si Jeho Veličenstvo přeje, aby se svatba konala v Norimberku,“ řekl namísto toho. „Nic proti tomu nenamítám. S Johanou promluvím.“
„Dobře,“ přikývl spokojeně Jan Očko.
„A teď mi dovol, abych tě doprovodil do hodovní síně, Excelence,“ obrátil se k němu Albrecht. „Jistě nás tam už čekají.“
„Bude mi potěšením,“ usmál se Jan Očko. A pak vstal a vykročil s Albrechtem z knihovny.
Isolda si v rychlosti přejela dlaní po dokonalém účesu. Byla ráda, že se jí z lesní lovecké chaty podařilo vrátit na tu významnou hostinu do Straubingu včas. Na okamžik zůstala stát nedaleko dveří a přelétla pohledem hodovní síň. Cítila,