Vánoce, Vánoce přicházejí, zpívejme, přátelé, po roce Vánoce, Vánoce přicházejí, šťastné a veselé.
Proč si děda říci nedá, tluče o stůl v předsíni a pak běda, marně hledá kapra pod skříní.
Naše teta peče léta na Vánoce vánočku, nereptáme, aspoň máme něco pro kočku.
Vánoce, Vánoce přicházejí, zpívejme, přátelé...
B ez prskavek, tvrdil Slávek, na Štědrý den nelze být a pak táta s minimaxem zavlažoval byt.
Tyhle ryby neměly by maso míti samou kost, říká táta vždy, když chvátá na pohotovost.
Vánoce, Vánoce přicházejí, zpívejme, přátelé...
Jednou v roce na Vánoce strejda housle popadne, jeho vinou se z nich linou tóny záhadné.
Strejdu vida, děda přidá „Neseme vám noviny“, čímž prakticky zničí vždycky večer rodinný.
Vánoce, Vánoce přicházejí, zpívejme, přátelé...
A když sní se, co je v míse, televizor pustíme, v jizbě dusné všechno usne k blaženosti mé.
Mně se taky klíží zraky, bylo toho trochu moc, máme na rok na klid nárok, zas až do Vánoc.
Text: Zdeněk Borovec. Hudba: Jaromír Vomáčka.
Rok vzniku: 1962
(Text písně Vánoce, Vánoce přicházejí přetištěn na základě licence od ProVox Music Publishing, s. r. o.) •7•
J e n t a k p ro p o řá d e k :
Tento příběh a jeho protagonisté jsou produktem fantazie, ale vzhledem k lety ustáleným náro dním tradicím, jimiž v prosinci žije prakticky celá Česká republika, je jakákoliv podobnost se skutečnými postavami a událostmi sice zcela náhodná, zato však velice pravděpodobná.
Vá n o c e , Vá n o c e p ř i c h á z e j í
„Mami, zvoní ti telefon, volá babička!“ křičí na mě z kuchyně má devítiletá dcerka Janička.
„Tak to zvedni a povídej si s ní, já hned přijdu,“ zahulákám v o dp ověď z místnosti, kam i královna cho dí sama. Ani na tom záchodě nemůže mít člověk chvilku klidu!
„Čau mami, jak se máte, děje se něco?“ převezmu si o chvíli později mobil.
„Ahoj Terezko, neboj, všechno v pořádku, dobře se máme, co ty a škola? Nezlobí tě žáčci?“ To je dotaz, který ani negarantuje odpověď, a mamka to dobře ví, takže rovnou pokračuje: „ Jen volám, abych se domluvila na ty Vánoce, jestli teda opravdu přijedete? Včera večer jsem telefonovala s tvým bráchou a Kuba potvrdil, že oni taky dorazí.“
„ Jasně, mami, co to je za divnou otázku? Vždyť jsme se na tom přece dohodli už v létě,“ opáčím.
„No jen se ujišťuju,“ odpovídá mamka. „To víš, advent je p omalu za dveřmi a my už se vás nemůžeme do čkat,“ dodává.
„Myslíš nás s Jakubem jako svých vlastních dětí, nebo se nemůžete do čkat jen vnoučat?“ neo dpustím si nerýpnout. S bratrem si už léta děláme legraci z toho, jak nás rodiče po příjezdu vítají – nás máti jen tak letmo pozdraví, a hned se jak hurikán vrhá na dětičky, aby je opusinkovala, sevřela do náruče a sdělila jim, jak se na ně těšila, jak strašně se jí stýskalo a že zase vyrostly. Dokud byly dcery a neteře malinké, tyto fyzické projevy lásky jí nadšeně oplácely,
ale teď v pubertě už babičku jen tak neohrabaně poplácají, aby se neřeklo, a pak si z tváří tajně utírají její vřelé polibky. Jakkoli se vždy děsím toho, že si toho mamka jednoho dne všimne a urazí se, dcery svým způsobem chápu, protože já kdysi mívala to samé s mojí babi, jejich prababičkou.
Ta mi nejdřív dala mokrou pusu, vzápětí mě do oslintané tváře štípla a sjela mě ostřížím pohledem od hlavy až k patě. Součástí vítací procedury, jež byla příjemná asi tak jako kolonoskopie, byla otázka, jestli jsem náhodou opět nepřibrala, protože jí od posledně přijdu trochu baculatější. Pak se drahá babička dlouze podivila, co to mám zase na hlavě za podivnou kreaci, čímž myslela mou senzační pěticentimetrovou patku, do výšky natupírovanou pomocí husté cukrové vody, jak se to tehdy v divokých devadesátkách dělávalo. Na závěr se mě babi šeptem zeptala, jestli nepotřebuju peníze na nové oblečení, abych rodičům nedělala ostudu v těch rozdrbaných kalhotách. (Dvě hodiny jsem ty džíny jehlou a nůžtičkami z manikúry trhala na kolenou, aby byly in!)
„To víš, že se těším i na vás,“ konejší mě mamka. „A myslíš, že byste mohli dorazit už pár dnů před Vánocemi? Tvoje holky by se užily se svými sestřenicemi a ty bys mi mohla pomoct slepit cukroví, co říkáš?“
„Uvidíme, musím se domluvit s Pepou, takže zatím nechci nic slib ovat. Navíc letos končíme až dva dny před Štědrým dnem a ve škole je vždycky před Vánocemi hrozný blázinec,“ vysvětluju.
Jakkoli je většina národa přesvědčena, že těsně před svátky se ve školách nic neděje a my učitelé jen s dětmi vyrábíme dekorace a zpíváme koledy, zatímco ostatní pracující se mohou uštvat, realita nemůže být této představě dokonalé pohody vzdálenější. Žáci jsou natěšení na Vánoce, nevědí,
co se sebou, jejich chování je ještě šílenější než normálně a div do rytmu mo derních váno čních písní neskáčou p o zdech. Kromě všeobecného nadšení ze svátků dětičky získávají pocit, že jsou nedotknutelné a mají nárok na to, aby se jim ve všem vycházelo vstříc, nic se po nich nechtělo, a samozřejmě by se nemělo zkoušet, ba dokonce ani vyučovat.
Jenže zapište do třídnice, že místo předepsaných osnov průmyslové revoluce lepíte papírové řetězy a při tom sledujete Dickensovu Vánoční koledu, i když je to – s přimhouřenýma očima – taky historie devatenáctého století. A ještě vás pak seřve starý protivný školník, že barevné řetězy visí p o d elektrickými světly, takže představují riziko p ožáru, a „jak jste je tam vlastně zavěsili, to jste zase lezli po stolech a lavicích? To nevíte, že to je potenciální pracovní úraz?!“ Samozřejmě nic proti bezpečnostním předpisům, ale od té doby, co byl školník v Praze na dvoudenním semináři o zdraví a bezpečnosti práce, není s ním k vydržení. Neřeknu, kdyby to aspoň dělal z lásky k bližnímu, ale hudrování „spadnete, zlomíte si ob ě hnáty, a já pak kvůli vám budu vyplňovat stohy papírů a mít na krku vedení školy a ouředníky z města“ opravdu neztělesňuje péči a kolegialitu. Kdo se tedy domnívá, že škola je před Vánoci nejsladší a nejkouzelnější místo na světě hned po Karlíkově továrně na čokoládu, ten se šeredně mýlí.
„Pojedeme letos na Vánoce k babičce a dědovi?“ uhodí na mě Janička hned, jak ukončím hovor, a očima mě doslova nutí, abych přikývla.
„S amozřejmě. Babička dokonce chce, abysme přijeli hned, jak skončí škola, to je letos dvacátého druhého.“
Janička jásá.
„A budou tam takhle brzy už i Bára s Natálkou?“ vyzvídá. Své o pár let starší sestřenice miluje, a i když je pro
sedmnáctiletou Barunku a třináctiletou Natálii jen malý capart, holky ji berou mezi sebe a je nedílnou součástí jejich dívčí party, jak si od svých dětských let říkají.
„Cože, my pojedeme k babi už dvaadvacátého?“ zděsí se Hanička, která zrovna v tu chvíli vešla do kuchyně. „Pro č tak brzo? To bude děsná otrava, co tam budeme dělat?“
„Musíme, mamka je přece sendvič, takže nemá na výběr,“ vysvětluje jí zcela vážným hlasem má nejstarší dcera Anička.
„ Jaký sendvič?“ nechápe Hanička, a upřímně ani já netuším, o čem mluví, zvlášť když jsme teď sice nakously téma slep ování cukroví, ale o slep ených chleb ech nepadlo ani slovo.
„Tob ě a taťkovi je přes čtyřicet, takže jste sendvičová generace, u které péče o děti pomalu přechází v péči o rodiče. Brzy se o ně už budete starat víc než o nás,“ dodává s moudrostí dávnověkých kmetů (a rodinných psychologů a statistiků) patnáctiletá Anička.
„ Jak jsi na to přišla?“ divím se se smíchem, ale zároveň to není úplně legrační, protože není daleko o d pravdy.
Mamka trpí artrózou a osteoporózou a pořád si stěžuje, že už nezvládá to co dřív, a otec už ve svých sedmdesáti letech taky není ten statný jinoch a nejsilnější tatínek v okolí, jak ho mám pořád uloženého v paměti.
„Četla jsem o tom článek v Oně Dnes, “ odpoví Anička suverénně.
„Od kdy čteš ženské časopisy?“ zajímám se překvapeně.
„Od té doby, co na jejich obálky dávají krásné fotky zajímavých receptů,“ odpoví naše malá Sandtnerka.
„Takže budeme u babi zbytečně brzo a ještě tam budem makat?“ ksichtí se Hanička.
„No že zrovna ty se předřeš,“ usadím ji. „A vůbec, proč je to najednou takový problém? Vždycky jste tam jezdili tak rádi a naopak jste brečeli, když se mělo o djíždět domů.“
„No jo, ale to jsme byli malí. Teď máme úplně jiné zájmy,“ vysvětluje mi dítě, které neustále civí do mobilu, což podle mě může dělat kdekoli. Naši si navíc nedávno pořídili silnější wifi, nemluvě o tom, že otec před pár lety předělal velkou část půdy na obrovskou dětskou místnost, takže tam mají naprosto luxusní ubytování se spoustou prostoru. Jejich dětský p okoj u nás doma je oproti tomu komůrka pro Popelku.
Kromě toho si u našich žijí jak v bavlnce, protože babička je rozmazluje jak pohádkové princezny a dělá jim, co jim na o čích vidí. Například předloni se mě a Kuby mamka při jedné ro dinné oslavě ptala, jaké cukroví má upéct, a tak jsme si s bráchou hned řekli o včelí úlky, které už od dětství vášnivě milujeme. Drahá mátinka opáčila, že úlky jsou děsně pracné a musí se dělat těsně před svátky, kdy na to není moc času, a že nám je udělá jindy. Jindy je pochopitelně synonymum pro nikdy, ale slibem nezarmoutíš, že. Můj bystrý bratr proto rok nato vychytrale navedl své dcery, aby si včelí úlky přály ony, a překvapivě to najednou pracné nebylo a kakaové kužely se hrdě tyčily uprostřed talíře s cukrovím. Naštěstí si mamka tehdy nevšimla, že je děti vůbec nejedí, ale zato jsme je velmi rychle vyluxovali my s bráchou a jeho ženou Zuzanou. Při této vzpomínce si umanu, že letos musíme piškotové domečky pro včeličky op ět vrátit do hry, a p okud je nestihne babička, mohla by je třeba uplácat naše Anička – jejího náhlého zájmu o pečení a vaření je třeba využít a kout železo, respektive pec, dokud žhaví.
„Tak mi řekni, co musíš před Vánocemi dělat tady doma a nemůžeš u babičky,“ tážu se vyzývavě.
Hanička chvíli mlčí a je téměř vidět, jak mozek šrotuje, aby přišel s nějakou inteligentní, usp okojující o dp ovědí, ale pak poměrně přízemně plácne, že se nebude moct sejít s kamarádkami ze školy.
„Tak s těmi by ses o prázdninách stejně neviděla, protože jedou pryč, a navíc jste beztak spolu pořád na telefonu. Zato ale zase budeš s Bárou a Natálkou a můžete vyrazit na kopec bobovat nebo sáňkovat. Jestli teda bude sníh,“ dodávám rychle, aby mi pak zase někdo nevyčetl, že jsem slíbila sněhové sporty, ale bylo osm stupňů nad nulou.
„U babi je strašná nuda,“ pronese posléze Hanka bezduchou frázi každého náctiletého dítěte, a já na to stejně jako každá bezduchá matka středního věku naštvaně odpovím: „ Jestli se tam budeš otravovat, tak já ti nějakou zábavu ráda zařídím. Můžeš třeba lepit linecké nebo zdobit perníčky.“
Hanička trpitelsky protočí oči, směrem ke stropu zašeptá „dej mi sílu, máti zase vychyluje“ a vyklidí pole dřív, než jí nějakou „zábavu“ najdu už tady a teď.
N a š e t e t a p e č e l é t a n a Vá n o c e v á n o č k u , n e re p t á m e , a s p o ň m á m e n ě c o p ro k o č k u
Oficiálně se tvrdí, že na váno čním stole by mělo vonět aspoň sedmero druhů cukroví. Moje maminka jich vždycky pekla deset a maniakální tchyně tajně pohrdá každým, kdo má méně než dvanáct druhů. Takové ženy považuje za lenivé lemry neb o naopak prohnané kariérní mrchy, u nichž rodina nestojí na prvním místě a pro mrzký zisk jsou ochotny obětovat štěstí a blahobyt svých nejbližších. Prvních pár let jsem vztekle polykala jedovatou poznámku, že hyp otéka se z dvanácti druhů cukroví nezaplatí, a snažila se mamince milovaného manžela zavděčit tím, že jsem půl prosince otrocky pekla do noci. Pak jsem samozřejmě odpadala, ale pravidelné účty za bydlení si žádaly pravidelnou docházku do zaměstnání, a to i když tělo dávalo vyčerpáním a rozličnými neduhy najevo, že by rádo spalo trochu víc než pět hodin denně. Vše se pak ještě zhoršilo a vystupňovalo v době, kdy se narodily holky a i těch pár bídných ho din spánku bylo přerušováno únavným nočním krmením.
Nicméně jsem si nedovolila „ochuzovat“ rodinu o potřebné cukroví, a tak jsem naháněla variace tím, že jsem ze stejného těsta vytvářela různé tvary, a ty pak spojovala rozličnými krémy. Například z lineckého jsem vykrájela kytičky a slepila je (tchyninou) rybízovou marmeládou, a z druhé půlky těsta jsem vykrajovátkem vyčarovala miniaturní vánoční stromečky. Ty jsem následně polila hustou zelenou polevou, kterou jsem v závěru lehce posypala strouhaným
kokosem, evokujícím zasněžené smrčky. Vypadalo to naprosto kouzelně a ani Josefova matka, jež p o chopitelně ostře odsoudila používání nezdravé, chemicky zelené potravinářské barvy ( jako by na cukroví samotném bylo něco zdravého!), mi z nich nedokázala vzít radost. Možná to vyzní dětinsky, ale měla jsem obrovský pocit hrdosti a tajného zadostiučinění, že mé linecké stromečky šly na dračku, kdežto o tradiční kytičky s kyselou rybízovkou děti mo c nestály, přestože jim babička neustále opakovala, že to je výborná domácí marmeláda z jejího vlastního bio rybízu.
Co mě se týče, nejchutnější upečenou delikatesou je grilovaná klobása, ale chápu, že tradice je tradice, a protože se rodinka domáhá cukroví, tak cukroví dostane. Inspirována svou oblíbenou influencerkou Holkou z Moravy se sice v p osledních letech snažím prosazovat heslo „maximálně rohlíčky“, ale žel to zpravidla dopadne stejně jako ve stejnojmenném virálním videu a před Váno cemi se „vždycky honím jak kráva“ a „zase strávím celý advent u plotny“.
Letos toho ale mám v práci opravdu hodně, protože se změnily osnovy, a tak jsem rodince oznámila, že si každý může vybrat jen jeden druh a ten mu upeču, ale tím končím. Jako bonus a gesto dobré vůle však nádavkem udělám perníčky, protože miluju jejich vůni a i já zastávám názor, že ty k svátkům patří. Nechutnají sice tak dobře jako klobása, ale není každý den posvícení!
Po vzoru své geniálně kreativní maminky, která dokáže z vykrajovátka na velikonoční vajíčka vytvořit sladké, realisticky vypadající biskupy z Myry, začínám s p erníčky hned na začátku adventu, protože musí být hotové už šestého prosince. Dokud mi nevysvětlila, že za jejího mládí se perníčky nepekly na Vánoce, ale pouze na Mikuláše, do -
mnívala jsem se, že hlavním důvodem jejího raného pečení je dopřát perníkům čas do svátků změknout. Dneska si asi nikdo nedokáže představit štědrovečerní tác cukroví b ez p erníčků, ale mamčiny tradice raného začátku se přesto přidržuju, a to i když jsem už před léty na internetu našla báječně jednoduchý recept na výborné, „ihned měkké“ perníky. Mamce jsem ho nabízela snad už stokrát, ale ona dál peče ty své generacemi prověřené kameňáky, takže jsem se přestala vnucovat. Pro jistotu však u ní toto pečivo až do silvestra nekonzumuju, neboť svou maminku a její medovníčky mám sice ráda, ale svoje zuby taky. Zubaři jsou navíc nehorázně drazí a ještě k tomu je jich jak šafránu.
Ro dinku mé revoluční oznámení, že tento rok připravuju jen tolik druhů cukroví, kolik je v rodině osob, značně zaskočilo. Mysleli si, že nejapně žertuju, ale když viděli, že si za svým svátečním manifestem nehnutě stojím a ještě jsem p o jejich vzb ouřeneckých řečech p ohrozila, že taky nemusí být ani ty b onusové p erníčky, tak rychle zmlkli a začali společně sestavovat seznam sladkých přání.
Nejmladší Janička hned zatoužila p o mých údajně legendárních lineckých stromečcích, ale vzápětí s překvapením zaslechnu, jak jí Anička tuto volbu vehementně vymlouvá, protože prý nejí kokos.
„ Jak že nejíš kokos?“ podivím se. „Vždyť ses po tomhle cukroví vždycky mohla utlouct!“
„To jsem ale nevěděla, že konzumace kokosu je neetická,“ odsekne Anna.
„Co je na ní neetické?“ necháp e její třináctiletá sestra Hanka. Upřímně, nechápu to ani já, a podle toho, jak překvapeně se tváří Pepa, ani on.
„To jsi nevěděla, že v Thajsku existují společnosti, jež na trhání kokosů trénují opičky, a ty pak drží v příšerných
podmínkách v zajetí?“ rozohňuje se Anička. Kdyby neměla tak ráda řízky a kuřecí nugetky z Mekáče, jistě by byla stoprocentní vegetariánkou a globální aktivistkou; takhle si na ni jenom hraje, když se jí to hodí do krámu.
„To je děsný,“ otřásá se Hanička. „To už ty kokosové stromečky taky nebudu jíst,“ prohlašuje.
„Výborně,“ naštvu se. „Takže ode dneška vám přestávám kupovat margotky, koko tyčinky a bounty, a ty, co už mám schované na stromeček, vezmu do sborovny.“
„Nemusíš být hned tak vztahovačná,“ vyčte mi Anička a přitom se bezmyšlenkovitě natáhne po raffaellu, jež nedávno přinesla nějaká návštěva a dnes jsem ho otevřela ke kafi.
Připadám si jak v Jiříkově vidění. Nejdřív prská, že v Thajsku týrají makaky a zachrání je tím, že nebude jíst moje nejlepší cukroví, a teď by se ládovala lahodným kokosovým raffaellem? Tak to teda prrr! Kuličku jí vytrhnu z ruky milisekundu předtím, než ji její dlouhé, štíhlé prstíčky pevně sevřou, a se slovy „kokos už přece nejíš“ si ji narvu do pusy.
„To bych do tebe nikdy neřekla, že se budeš vyžívat v týrání nevinných, b ezbranných zvířat, a ještě k tomu krást svým vlastním dětem jídlo od úst,“ podívá se na mě opovržlivě a zároveň znechuceně Anička. Tváří se přitom, jako bych právě zaživa stáhla z kůže krokodýla a odlomila kly poslednímu slonu na planetě, abych si z nich vyřezala dýku, s níž pak jak římský Herodes vyvraždím všechny děti do věku dvou let.
„Kdyby tě to zajímalo, tak tahle cukrovinka nebyla vyrob ená v Thajsku, ale v Itálii,“ o dp ovím s plnou pusou mandlového srdce v jemném krému, zasněženém čerstvým kokosem. „A pokud ti tak moc jde o etické zdroje, což ti
mimo cho dem velice schvaluju, tak se třeba zamysli nad tím, odkud pochází všechna ta levná móda, kterou si tak ráda kupuješ na internetu. Opravdu si myslíš, že za ni dostávají všichni ti chudí dělníci třetího světa férově zaplaceno a že při dvanáctiho dinovém šití tvých p o dezřele laciných hadrů makají ve vyhovujících pracovních a sociálních podmínkách?“
Děti radši moudře ztichnou, protože dobře vědí, že jakmile se otevře tohle téma, zmocní se mě spravedlivý hněv.
Oprávněně – tvrdí se, že do kategorie „moderních otroků“ čili lidí zbavených kontroly nad svým tělem anebo svobodného rozho dování, kdy, kde a za kolik budou pracovat, spadá víc než padesát milionů lidí světa. Čísla neustále rostou, jak stoupají požadavky po nových, nedrahých produktech, a zahrnují bohužel i děti. Odhaduje se, že dokonce iv našem svobodném Česku je víc než třicet tisíc lidí obětí tohoto nehorázného obchodování s lidmi.
„ Já vím, máš pravdu,“ brzdí Anička. „A fakt budeš péct jenom šest druhů cukroví?“ otáčí řeč zpátky na bezpečné téma vánočních dobrot.
„Budu, já se všemi těmi letošními změnami prostě víc nestíhám,“ odpovím. „A stejně budem u babičky, kde bude cukroví sp ousta, takže neb oj, o nic nepřijdete!“ Dítě je uspokojené, že si pusu neošidí, a tak ani nedodávám, jak moc mě nebaví vánoční pečení. Miluju sice vaření a vypékání nejrůznějších buchet a koláčů, ale na cukroví mě neskutečně irituje všechno to minimalistické crcání, nimrání a soupeření s časem, aby se všechno včas stihlo upéct, naplnit, slepit a ozdobit, a ještě přitom samozřejmě zvládnout normální práci, domácnost a nákup dárků.
Když mi pak zbytek ro dinky představí seznam svých přání, zamnu si ruce. Můj úžasný, dokonalý Pepa si totiž
neřekl o své oblíbené (a šíleně pracné) čokoládové trubičky s pařížským krémem, jak jsem se obávala, ale požádal o rumové kuličky. Tak se mi to líbí! Nepečené cukroví je vynikající vynález; pár ingrediencí stylu co dům dal se nahází do jedné mísy, aniž by se musely složitě vážit a odměřovat, máslem, trochou džemu a hodně rumu se propojí v jednu celistvou mo delínovou hmotu, a kolik to udělá radosti!
V duchu si umanu, že hmotu sice zadělám já, ale koulení hodím Pepovi k televizi, protože na sledování oblíbeného pořadu potřebuje oči a uši, ale ruce už zahálet nemusí. Navíc nikdy není příliš pozdě – a v našem věku možná naopak příliš brzy – na pravidelné procvičování jemné motoriky. Kuličky by proto mohl v rámci posilování koordinace oko–ruka rovnou i obalit. Letos tedy asi ne v kokosu, ať děti zase nemají blb é kecy, ale taková rumová kulička vyválená a několikrát prohnaná z jedné strany na druhou talířem mletých lískových oříšků je také báječná a má šanci stát se zlatým hřebem nepečeného cukroví.
Když následně vidím Aniččino přání, obávám se, že rumovka bude zlatým hřebem celkově: Áňa totiž chce vanilkové rohlíčky. Vím, že to je naprostá klasika, synonymum svátků a že na vánočním stole by rozhodně neměly chybět. A že by mě nemělo překvapit, že se jich někdo dožaduje, zvlášť když razím heslo „maximálně rohlíčky“. Těsto se sice připraví raz dva, jakmile se tedy dokopu ho udělat, což zpravidla trvá mnohem déle než samotné zadělání. Dokonce i vytvarovat rohlíčky do stejnavých a souměrných tvarů není problém, a to i bez specializované formy, jež se na ně prodává.
Ale pořád si pamatuju ten strašlivý rok, kdy se navzdory přesnému dodržování hmotností všech ingrediencí a pracovních postupů někde něco pokazilo a místo roztomilých
rohlíčků jsem z trouby vytáhla nevzhledné, rozteklé rohlíky. Nemohla jsem jim však upřít nebeskou vůni – Pepa mi na ně totiž vyloupal a namlel ořechy od tchyně a do finálního obalování v moučkovém cukru jsem přidala i opravdový vanilkový lusk, abych nep o dařený vzhled vylepšila asp oň snovou chutí, protože nesuď knihu p o dle obalu!
Snažila jsem se utěšovat tím, že jsem sice stvořila největší a nejošklivější vanilkové rohlíčky v celé republice, ale to přece ještě neznamená, že nemohou být dobré.
Pekařští skřítci si však se mnou ten rok ošklivě pohráli a kromě toho, že se z mých titěrných rohlíčků, s nimiž jsem se patlala celý večer, staly nehezké loupáky, jako na potvoru ani nezměkly. Ještě na Tři krále byly tvrdé jak broky a moje zkušená maminka neměla pravdu, když tvrdila, že ještě p ovolí. Na Hromnice, to jest druhého února, letěly do koše, protože kolegyně je nechtěla ani pro slepice, a když dopadaly na p evné dno o celového o dpadkového koše, znělo to, jako by se někde v horách urvala lavina kamení a s ohlušujícím rachotem se řítila do údolí. Mrzelo mě to o to víc, že použitá vanilka byla dovoz z Německa, a dózu, v níž jsem rohlí(č)ky přechovávala, doteď nemohu používat na nic jiného než na určité druhy vánočního cukroví – stále ještě totiž voní po vanilce. Od té doby se rohlíčky b ojím p éct, a i když už jsem už zaznamenala jisté drobné úspěchy, co se tvarů a velikostí týče, trauma zůstává. Zdá se, že letos op ět budu mít příležitost p ostavit se svému strachu čelem a překážku překonat, o čemž se mi lépe káže ve škole v třídnických hodinách než následně praktikuje doma.
Má prostřední dcera Hanička tento rok touží po medvědích tlapkách neboli pracnách. Etymologové věří, že název vznikl z toho, že cukroví se dříve peklo ve formičkách v po -
době zvířecích tlapek, ale může prý odkazovat i na jistou pracnost, a proto se jim říká pracny. Za mě však stokrát radši tlapky než rohlíčky, i když se mi už od dětství pojí s popálenými prsty; to jak jsme s bráchou vždycky museli ještě horké cukroví vyklepávat z formiček a obalovat v cukru. Matka na nás přitom hlasitě křičela, ať to děláme pořádně a cukroví nelámeme – jako bychom mohli za to, že hliněné formičky čerstvě vytažené z trouby rozpálené na 180 °C byly ukrutně horké a pracičky v nich proklatě křehké! Kuba, velký milovník tlapek, se mi pak jednou přiznal, že do toho někdy nepřiměřeně bouchal schválně, protože nepovedené cukroví jsme mohli sníst druhý den k snídani, kdežto všechno dobré se schovávalo do krabic nahoře ve spíži a až do Štědrého dne jsme si ani neškrtli.
Slíbila jsem, že každému členu ro diny up eču jeden druh, a tak bych neměla zapomenout ani sama na sebe. Už na podzim jsem se zařekla, že letos vyzkouším něco nového, a sice mini laskonky, na něž jsem náho dou narazila v jednom časopisu. Toto cukroví je úplná hračka a jedná se o nejjedno dušší cukrářský výrob ek, psali. Zvládne to i úplný začátečník, tvrdili.
Úplně jsem se tedy viděla, jak z trouby vytahuju pravidelné rozkošné oválky, které pak lehce promažu hustým karamelovým krémem a naaranžuju na božíhodový talířek.
Ten následně vystavím u vlastnoručně vyrobeného adventního věnce ze smrkových větviček, zapálím svíčku, kolem talířku esteticky a jakože ledabyle poházím pár vlašských ořechů, a celé to dechberoucí zátiší nafotím na Instagram. Sekundu nato začne fotka sbírat červená srdíčka a obdivné komentáře a všichni mě budou b ombardovat žádostmi o recept. Pepa a holky se budou rozplývat, že v životě nic tak dobrého nejedli, a budou mě na kolenou prosit, abych
laskonky pekla častěji než o Vánocích. Pochutná si na nich dokonce i tchyně, a pro jednou mi nebude mít co vytknout, neboť mé laskonky budou přinejmenším tak nádherné, nadýchané a dokonalé jako ty na obrázku v časáku. Ne-li dokonalejší!
Dnes tedy přišla jejich (a moje) velká chvíle. K pečení si pouštím koledy, abych v kuchyni vytvořila tu pravou vánoční atmosféru, a při zvučných tónech písně Vzhůru, bratři milí odvažuju cukr a namleté vlašské ořechy. Když se bratři milí vrátili domů a stále ještě se divili tomu, co v B etlémě viděli, mám vše řádně smíchané s vyšlehanými bílky a rytmicky roztírám oříškovou hmotu na šablonu. Pak už ji stačí jen opatrně zvednout a začít se těšit na křupavé laskonky, které se následně budou v troubě sušit tak dlouho, že to vlastníkům našeho dodavatele elektřiny zaplatí minimálně měsíční dovolenou na Maledivách. Ale co bych neudělala pro sladké, vypečené Vánoce!
Můj sen o Váno cích plných sněhově bílých oválků se však záhy rozplývá stejně rychle jako poťouchlé sněhové vločky, když zjistí, že nastal Štědrý den. Na plechu se ani neohřály, a hned se p o p ečicím papíru roztekly jak jarní obleva! Neodrazena prvním nezdarem tedy celý proces nanášení hmoty opakuju ještě jednou, a tentokrát šablonu snímám pomaleji a opatrněji, aby směs pochopila, že se má držet v předepsaných oválných mantinelech. Nerada to říkám, ale směs to nep o chopila. Kde asi udělali soudruzi z NDR chybu? přemýšlím a jdu hmotu tro chu zahustit. Jen tak od oka tam nasypu další ořechy a vše znovu rozetřu. Pokud bych chtěla být falešně pozitivní, řekla bych, že výsledek je nesp orně lepší, to jest laskonky se roztékají o něco pomaleji. Vytočím se a do mísy nasypu veškerý zbytek ořechů, co doma ještě mám. Směs je teď tak hustá, že
už ji prakticky nejde ani mazat nožem, a tak musím do každého kulatého otvoru kydnout kus hmoty lžící a následně ji zplacatit. Ale hlavně když to nepoteče! Laskonky konečně dají na mé domlouvání, p o chlapují se a drží kýžený tvar.
Vrážím je do trouby a začínám připravovat krém, což je naštěstí jen karamelové kondenzované mléko vyšlehané se změklým máslem. Některé recepty, jež jsem pro srovnání nastudovala, sice radily udělat si vlastní karamel a smíchat ho se smetanou, ale mám své limity a nebojím se jít zkratkou; zvlášť když jsem teď strávila půl dne crcáním se s nejjednodušším cukrářským výrobkem, jehož základní přípravu odhadovali autoři receptu na patnáct minut (!). Krém je naštěstí rychlý a chutný, a tak ho dám zchladit do ledničky a dál sním svůj staronový sen o instagramově dokonalých výrobcích. Z něj mě probouzí kuchyňský časovač, jenž mě trylkující melodií upozorňuje, že nastal čas přivést tento novodobý vánoční zázrak na světlo Boží. Otevření horké trouby, z níž se zatajeným dechem vytahuju voňavý plech, však působí jak studená sprcha, protože místo maličkých nadýchaných laskonek se přede mnou zjeví ošklivé rozplizliny. I tak velké hvězdy matematického nebe, jakými bezesporu byli Pythagoras, Einstein, Archimedes, Newton a Jára Cimrman, by v těchto tvarech jen stěží rozeznali prostý ovál! Mám chuť s nimi rovnou švihnout na zem, ale zároveň je mi líto všeho toho času a úsilí, co už mě stály, a tak aspoň vztekle mrsknu o lavici utěrkou s vánočními motivy. Nemá to sice takový říz jako horký plech, ale i tak se mi trochu uleví (a nemusím pak uklízet ten bordel, až vychladnu já i plech).
V tu chvíli se z návštěvy od babičky vrací Pepa s holkama a zvědavě se vyptávají, co to tu tak krásně voní; o svém
záměru jsem je dopředu nezpravovala, protože jsem je chtěla překvapit. Překvapeni skutečně jsou, zvlášť když jim prozradím, že to, co vidí před sebou, jsou laskonky. Takovou odpověď věru nečekali!
Praktická Anička mi hned poradila, abych si vzala formu na velikonoční vajíčko alias Mikuláše a z hmoty požadované tvary prostě vykrájela, a sama mi s tím jde ochotně p omo ct. Odkrojky pak rozdrobíme do směsi na rumové kuličky, takže už není třeba kupovat piškoty. To, co mělo (vynucenou) podobu laskonek, slepuju karamelovým krémem, který se čistě mezi námi velmi povedl, a tak jsou laskonky sice značně nevzhledné, ale chuťově velmi dobré.
Dítka si p o chvalují, že jsou mnohem oříškovější než ty v cukrárně (no bodejť!), takže se asi nakonec dá říct, že letošní novinka vlastně uspěla, i když z pochopitelných důvodů nemám jedinou fotku se smrkovými větvičkami a svíčičkami.
Váno ční cukroví, tedy to p ovedené, do dává svátkům
šmrnc a dělá je slavnostnější a svátečnější. Podle historiků však mělo cukroví i jiný význam, a sice ochraňovat rodinu i celé hospodářství, a právě proto patřila mezi časté tvary právě zvířátka. Žádná medvědí tlapa či perníček ve tvaru ovečky však zlu, neúrodě a nemocem pochopitelně nezabrání, a tak se role ochranitele domova postupně přenesla z cukroví na hospodyni.
Ta po celý rok chrání zdraví celé rodiny tím, že připravuje kvalitní, nutričně vyvážené p okrmy a celý prosinec střeží pracně napečené cukroví před nájezdy hladových členů rodiny. S udatností husitských bojovníků a slovy „nežerte to, ať zbyde na Vánoce“ pak vyhlíží dobu, kdy upečené kousky slavnostně naaranžuje na sváteční talíř. Ještě neví, že se pak už bude jen smutně a naštvaně divit, proč
to rodina, přecpaná ostatními vánočními delikatesami, nejí, když ona kvůli nim strávila celý advent u plotny a honila se přitom jak kráva!