9788024958170

PRVNÍ KAPITOLA

Právě se chystáte začíst do nové knihy a nepochybně jste z toho trochu nervózní. Začátek románu je jako první rande. Doufáte, že hned od prvních řádků podlehnete jeho neodolatelnému kouzlu a do příběhu se ponoříte jako do horké koupele, cele se mu odevzdáte. Tuto naději ovšem kalí obavy, že si budete muset zapamatovat spoustu jmen a ze slušnosti pozorně naslouchat autorovi, jako když se účastníte těhotenského večírku pro ženu, kterou sotva znáte. Ale nevadí, určitě jste si postupně zamilovali i knížky, které vás nechytily hned od prvního odstavce. To vám ovšem nezabrání přát si, aby tomu tak bylo, aby se vynořily z temnoty vaší mysli a políbily vás na krk.

Těhotenský večírek pro Margo uspořádala Tessa, majitelka restaurace, kde Margo pracovala. Tesse připadalo ohromně zábavné upéct dort ve tvaru obřího penisu, možná proto, že Margo nebyla vdaná, bylo jí devatenáct a ještě ani nemohla pít alkohol, nebo možná proto, že ji zbouchl její profesor. Tessa byla skvělá pekařka. Všechny zákusky pro restauraci dělala sama a na tom penisovém dortu se skutečně vyřádila: ručně vymodelovaný 3D falus, dvanáct vrstev piškotového těsta ozdobeného matně růžovou polevou. Dovnitř nainstalovala pumpičku, a když všichni zazpívali Bude to pořádný chlapík na melodii popěvku „For

He’s a Jolly Good Fellow“ a Margo sfoukla svíčky – proč vlastně? neměla přece narozeniny –, Tessa ji prudce stiskla, z vrcholku dortu vystříkl bílý pudink a začal stékat po stranách. Tessa nadšeně zavýskla. Margo předstírala smích a později se na záchodcích rozbrečela.

Věděla, že Tessa upekla ten dort, protože ji má ráda.

Její šéfová dokázala být současně zlomyslná i milující. Jakmile zjistila, že kluk od salátů nemá chuť ani čich, protože ho v pubertě málem umlátili k smrti, naservírovala mu talíř s holicím krémem a zahradnickým substrátem a namluvila mu, že se jedná o nový dezert. Nechala ho spořádat dvě velké lžíce, než ho zarazila.

Margo bylo jasné, že se Tessa snaží odlehčit nepříjemnou situaci. Pokus proměnit tragédii v karneval přesně zapadal do jejího stylu. Jenže Margo připadalo nefér, že jediná láska, které se jí dostává, je tak nedostatečná a trpká.

Margina máma Shyanne dceři doporučila, aby šla na potrat. Její profesor ji k tomu nutil přímo hystericky. Popravdě si nebyla jistá, jestli vážně tolik touží si to dítě nechat, nebo jestli spíš chce oběma dokázat, že se jen tak neskloní před jejich vůlí. Vůbec ji nenapadlo, že by s ní kvůli jejímu postoji mohli jednoduše omezit styky. Či v případě profesora přerušit styky úplně.

Shyanne se s Marginým rozhodnutím nakonec smířila, a dokonce se ji pokoušela podporovat, i když ta opora ne vždy znamenala skutečnou pomoc. Když na Margo přišly porodní bolesti, dorazila máma do nemocnice se čtyřhodinovým zpožděním, protože jezdila po celém městě a hledala vhodného plyšového medvídka. „Nebudeš tomu věřit, Margo, ale nakonec jsem se vrátila do Bloomingdale’s, protože tam je měli nejhezčí!“

Shyanne pracovala v Bloomingdale’s téměř patnáct let. Jedna z Marginých nejranějších vzpomínek zahrnovala

matčiny nohy v průsvitných černých punčocháčích. Teď jí Shyanne mávala před očima bílým medvídkem, jehož obličejík vypadal, jako by měl zácpu, a spustila vysokým, pisklavým hláskem: „Tak už to mimino vytlač, chci poznat svého kamaráda!“

Shyanne na sebe nastříkala takové množství parfému, že byla Margo skoro ráda, když si šla sednout do kouta a začala hrát na mobilu online poker. PokerStars. Ten měla nejradši. Celou noc žvýkala žvýkačku, mastila karty a drtila žolíky. Takhle Shyanne vždycky říkala ostatním hráčům: „žolíci“.

V porodnici byla jedna sestra, která se chovala hrubě a dělala si legraci ze jména, které Margo pro dítě vybrala. Pojmenovala ho Bodhi podle buddhistického termínu bódhisattva. Tohle jméno připadalo hloupé dokonce i mámě, přesto Shyanne vrazila sestře pořádnou facku, čímž vyvolala značné pozdvižení. V tu chvíli se Margo cítila svou matkou milovaná jako dosud nikdy a ještě dlouhé roky poté si bude vzpomínku na ten políček a výraz naprostého úžasu v sestřině obličeji v duchu přehrávat.

To už ale měla v těle epidural a za sebou dlouhou noc, kdy trpěla žízní jako pes stižený vzteklinou a prosila o kostky ledu, namísto nichž však dostala jen žlutou houbičku, kterou měla cucat, protože o houbičkách je známo, že dokáží skvěle tišit žízeň. „Do prdele,“ zahuhlala Margo přes houbičku v puse, která chutnala po citronech, když se při usilovném tlačení vykadila na porodní stůl a její porodník se při otírání toho nadělení tvářil dost znechuceně. „Proboha, tohle už jste přece musel vidět kolikrát!“ zvolala Margo. A on se rozesmál. „Máte pravdu, maminko, to víte, že viděl. A teď ještě jednou pořádně zatlačte.“ A pak nastal ten zázrak, kdy jí Bodhiho kluzké fialové tělíčko přiložili na hruď, zakryli ho ručníky a jeho očička se pevně zavřela.

Okamžitě pocítila strach, že je až moc hubeňoučký. Zejména jeho nožičky jí připadaly nevyvinuté, skoro jako u pulce. Navzdory písničce, kterou jí zpívali v práci, vážil jen dvě kila sedmdesát. Margo si ho okamžitě zamilovala. Zbožňovala ho tak moc, až jí z toho zvonilo v uších.

Panikařit začala teprve ve chvíli, kdy ji z porodnice propustili. Shyanne už jednu směnu zmeškala kvůli porodu a rozhodně si nemohla vzít další den volna, aby pomohla Margo dopravit se domů. Navíc měla technicky vzato do nemocnice zákaz vstupu kvůli facce, kterou vrazila té sestře. Margo mámu ujistila, že to bez problému zvládne sama. Jenže když vyjížděla z parkoviště, začalo miminko v tvrdé plastové sedačce vřískat a Margo si připadala, jako by právě vykradla banku. Jeho nářek byl tak hlenovitý a slaboučký, že se jí rozbušilo srdce a těch pětačtyřicet minut, než dojela domů, se celou dobu klepala.

Zastavila na ulici, protože jejich byt měl přidělené jenom jedno parkovací místo. Když ale chtěla vytáhnout Bodhiho ze zadního sedadla, zjistila, že netuší, jak funguje páčka, kterou se sedačka uvolňuje. Tlačítko zmáčkla. Bylo tam snad někde ještě další, které se musí stisknout současně s ním? Začala sedačkou lomcovat, ale opatrně, aby s maličkým příliš netřásla. Pokud se všichni shodli na jediném, pak na tom, že se s dětmi rozhodně třást nesmí. To už ovšem Bodhi vřískal jako zjednaný a Margo se pořád dokolečka honilo hlavou: Na takový výdej energie nemáš v tělíčku dost kalorií, umřeš mi dřív, než se mi tě podaří vynést nahoru!

Po pěti minutách čiré paniky si konečně uvědomila, že by mu mohla jednoduše rozepnout kšíry, a po urputném boji s děsivě obří plastovou sponou, která mu spočívala na hrudníčku, a stisknutí pitomého červeného tlačítka na

přezce, jež vyžadovalo zapojení nadlidské síly (zcela vážně si přitom představovala, že výrobu vybavení pro děti obstarává rodina horolezců, zvyklá viset za konečky prstů na skalních srázech), se jí ho podařilo vysvobodit. Jenže teď zase netušila, jak má odnést toho drobného, křehkého človíčka a k tomu všechny svoje tašky. Už tak ji stehy tam dole šíleně bolely a hluboce litovala své marnivosti, která ji přiměla obléct si na cestu z porodnice džíny, i když nutno přiznat, že se do nich vážně vešla.

„Tak jo,“ oslovila vážným tónem Bodhiho drobné tělíčko, temně rudý obličej a pevně stisknutá víčka, „teď se chvíli nehýbej.“ Odložila ho na přední sedadlo, aby si uvolnila ruce, a tašky s plenami a s věcmi na přespání si hodila přes ramena tak, že se popruhy křížily na jejích prsou jako bandalíry. Pak popadla miminko a kolébavým krokem vyrazila přes ulici k nízkým hnědým budovám Park Place. Tamní byty, schované za čerpací stanicí s povzbudivým názvem

Natankuj!, nebyly vyloženě ošklivé, ale vedle veselých, zábavně barevných domů ze čtyřicátých let, které lemovaly zbytek ulice, vypadalo Park Place jako nezvaný host.

Celou dobu, kdy stoupala po vnějším schodišti do prvního poschodí, se děsila toho, že by jí miminko mohlo nešťastnou náhodou vyklouznout a to drobné tělíčko by se jako pečené kuře zřítilo do společného bazénu, jehož hladina byla pokrytá vrstvou listí. Konečně Margo vešla do bytu a pozdravila spolubydlící, usazenou na gauči – tu nejmilejší z nich, Suzie, která zbožňovala hraní larpu natolik, že se občas převlékala za elfa i ve všedních dnech. Jenže když dorazila do svého pokoje, zavřela za sebou dveře, sundala tašky z ramen a posadila se na postel, aby Bodhiho nakojila, zmocnil se Margo najednou pocit, jako by se ocitla ve válce.

Nechci se dotknout lidí, kteří ve válce skutečně byli, myslím to tak, že podobná míra stresu a fyzických obtíží se

zcela vymykala Marginým předchozím zkušenostem. Zatímco malého kojila, honilo se jí hlavou pořád dokola: Jsem totálně v prdeli, jsem totálně v prdeli, jsem totálně v prdeli. Všude kolem sebe totiž vnímala jen rozlehlý, ozvěnou zaznívající prostor, v němž nebyl nikdo, kdo by o ni projevil trochu starostlivosti nebo jí poskytl pomoc. To už mohla miminko docela dobře kojit někde na opuštěné vesmírné stanici.

Svírala v náručí to teplé tělíčko, ten dokonalý uzlíček, a hleděla do svraštělé tvářičky, na drobné jeskyňky přízračně krásných baňatých nosních dírek. Někde si přečetla, že oči miminka dokáží zaostřit pouze na věci vzdálené zhruba pětačtyřicet centimetrů, což je přesně vzdálenost obličeje kojící matky, a Bodhi je teď upíral na ni. Co viděl? Cítila výčitky, že ji nejspíš přistihl při pláči. Když usnul, nedala ho do postýlky, jak by správně měla, ale položila si ho vedle sebe na lůžko, ačkoli si uvědomovala, že baterie pohánějící

její vědomí už je pomalu vybitá. Bála se usnout v situaci, kdy byla jediným strážcem té malé bytosti, její tělo jí však nedávalo na výběr.

Na střední škole jsem se naučila pojmy první osoba, druhá osoba a třetí osoba a myslela jsem si, že jde jen o úhel pohledu, dokud jsem na podzim roku 2017 nepoznala Bodhiho otce. Markovy přednášky pojednávaly o nereálných nebo nepravděpodobných úhlech pohledu. Pamatuju si na den, kdy jeden spolužák jménem Derek opakovaně zkoušel na protagonistu jistého románu aplikovat základní psychologii a Mark stále dokola opakoval: „Hlavní postava není skutečná osoba.“

„Ale v té knížce to je skutečná osoba,“ namítal Derek.

„Jistě, pokud se zrovna neidentifikuje jako kočka nebo robot,“ odvětil Mark.

„No, jen se snažím říct, že ta postava v knize zřejmě trpí hraniční poruchou osobnosti.“

„To ale není zajímavý způsob četby.“

„Možná pro vás,“ prohlásil Derek, „mně to zajímavé připadá.“ Na hlavě měl naraženého černého kulicha a bylo patrné, že vlasy pod ním jsou nemyté, zplihlé a poddajné jako kožíšek nemocné kočky. Patřil k tomu typu kluků, kteří o mě nikdy neprojevovali zájem, a tudíž jsem se jím v myšlenkách nijak dlouze nezaobírala. Nejspíš koukal až moc často na zahraniční filmy.

„Jako skutečný člověk by ta postava zajímavá nebyla,“ prohlásil Mark. „S někým takovým byste se netoužili ani seznámit, nikdy by se z vás nestali přátelé. Takové postavy jsou zajímavé jen proto, že nejsou skutečné. Jejich zajímavost spočívá v tom, že jsou falešné. Vlastně bych si dokonce dovolil tvrdit, že všechny nesporně zajímavé věci nemají tak docela oporu v realitě.“

„Takže skutečné věci jsou nudné a nereálné věci jsou zajímavé, chápu,“ řekl Derek. Viděla jsem jeho hlavu jen zezadu, ale podle tónu jsem odhadovala, že u toho zakoulel očima, což byla drzost dokonce i na jeho poměry.

„Jde o to,“ pokračoval Mark, „že vypravěč neudělá to nebo ono, protože trpí hraniční poruchou osobnosti. Udělá to proto, že ho tak stvořil autor. Nesnažte se propojit s tou postavou. Snažte se propojit s autorem prostřednictvím té postavy.“

„Jo tak,“ prohodil Derek, „teď už to zní míň jako blbost.“

„Výborně,“ prohlásil Mark, „s míň jako blbostí se spokojím.“

Nato se všichni rozesmáli, jako by z nás najednou byli dobří kamarádi. Já neřekla za celou hodinu ani slovo. Vlastně jsem mlčela na všech seminářích a přednáškách.

Popravdě mě nikdy ani nenapadlo, že bych měla něco říct. Učitelé vždycky tvrdili, že součástí naší známky je i to, nakolik se zapojujeme do vyučování. Už dávno jsem si však uvědomila, že jsou to jen žvásty. Nechápala jsem, proč někdo vůbec touží při hodinách promluvit, přesto se pokaždé našli jeden nebo dva takoví, kteří celou dobu mleli pantem, jako by byl profesor moderátor nočního pořadu a oni nějaké obdivované celebrity, jež přišly propagovat film o své vlastní inteligenci.

Toho dne, kdy nám Mark vrátil naše první eseje, mě požádal, abych se po vyučování zdržela v posluchárně.

„Proč tady jste?“ zeptal se.

„No, zapsala jsem se na seminář,“ odpověděla jsem.

„Ne,“ řekl, „myslím kvůli té eseji.“

Teprve tehdy jsem si uvědomila, že ji drží v rukou. Všimla jsem si, že na ni napsal červenou propiskou áčko, ale předstírala jsem nervozitu. Vlastně ani nevím proč. „Ta esej nebyla dobrá?“

„Ne, byla výborná. Ptám se, proč jste nastoupila sem na Fullerton College. Mohla jste jít kamkoli jinam.“

„Jako třeba na Harvard?“ odvětila jsem se smíchem.

„Ano, třeba na Harvard.“

„Pochybuju, že někoho vezmou na Harvard jen proto, že napíše slušnou esej z angličtiny.“

„To je přesně ten důvod, proč vás na Harvard vezmou.“

„Aha,“ hlesla jsem.

„Nechcete někdy zajít na kávu?“ zeptal se. „Můžeme si o tom trochu víc promluvit.“

„Dobře,“ souhlasila jsem. Tehdy jsem ještě neměla tušení, že se o mě zajímá. Vůbec mě to nenapadlo. Byl ženatý, nosil prstýnek a táhlo mu na čtyřicítku, takže byl dost starý, abych o něm v tomto smyslu uvažovala. I kdybych však znala jeho záměry, stejně bych s ním na to kafe šla.

Byl mým profesorem a z jakéhosi důvodu mu ten tajuplný titul dodával až jakousi lehce nadlidskou auru. Zpočátku pro mne bylo téměř nepředstavitelné, že bych mohla zranit jeho city nebo mu jakkoli ublížit. Ani jsem nad ním nevynášela žádné morální soudy. Brala jsem ho takového, jaký byl, jako by si vysloužil právo být nejapný a podivínský a dopouštět se cizoložství, protože byl lepší a chytřejší než jiní lidé, lepší a chytřejší než já. Mark působil stejně rozmarně a tak nějak nepoužitelně jako samotné město Fullerton.

Fullerton nebyl ve skutečnosti o nic výstavnější než Downey, kde jsem vyrůstala, vyzařoval ovšem zcela odlišné vibrace díky svým vysokým školám: Kalifornské státní univerzitě a její menší sestřičce Fullerton College. V Downey jste si mohli dopřát předražené mořské plody v potemnělé restauraci pulzující technem nebo čekat hodinu ve frontě na sladké pečivo z pekařství Porto’s, oslavovaného na instagramu. Oproti tomu Fullerton vypadal, jako by celé město spravovaly staropanenské tety. Sídlilo v něm tolik zubařů a daňových poradců, až to skoro vyvolávalo dojem, že tu snad lidé žádnou jinou profesi ani neprovozují. Dokonce i studentské koleje ve stínu vzrostlých jilmů působily idylicky a neškodně. Fullertonské peníze neměly základ v průmyslu. Pocházely ze spojení města se vzděláváním, s vysokými školami, jejichž vedení projevovalo dost rozumu, aby udržovalo vysoké nájmy a stabilní příliv dolarů. A Mark byl součástí toho všeho. Jako jakási větrná zvonkohra v lidské podobě, neobratně se pohupující na úchvatném stromu vyššího vzdělání.

Zpočátku to ve mně budilo dojem, že mocenská dynamika hraje v můj prospěch. Jeho profesorský titul mne neoslepoval natolik, abych nevnímala jeho slabiny: plně jsem si uvědomovala ty směšné kalhoty (zelené! a manšestrové!),

boty (nosil pantofle!) a ohmataný výtisk Béowulfa vykukující mu z brašny přes rameno (vážně z brašny!).

Jenže se mi zdálo, že jsem pro něj skoro jako postava z nějaké knihy. Nedokázal dostat z hlavy žabáka Kermita, kterého jsem měla vytetovaného na boku.

„Proč zrovna Kermit?“ zeptal se, když jsme se spolu poprvé vyspali a on pak přejížděl konečkem prstu po žabákově zeleném tělíčku.

Pokrčila jsem rameny. „Chtěla jsem si pořídit tetování.

Jinak měli v nabídce jenom všelijaké nože a hady a samé vážné věci a já zkrátka nejsem vážný typ člověka.“

„A jaký typ člověka tedy jsi?“

Zamyslela jsem se nad tím. „Sentimentální.“

„Sentimentální?!“ zasmál se.

„Ano, sentimentální,“ přitakala jsem. „Tak třeba na Santu jsem věřila až do dvanácti let. Jsem prostě sentimentální!“

„Jsi ten nejmimořádnější člověk, jakého jsem kdy potkal,“ prohlásil obdivně.

To byl zčásti důvod, proč jsem se vždycky zdráhala povědět mu o svém otci. Existují jedinci, kteří profesionální wrestling zbožňují, a pak jsou tu lidé, kteří na něj hledí svrchu, a já se obávala, že Mark bude ten typ člověka, který svým způsobem obdivuje to, na co hledí svrchu. Tušila jsem, že by se pro něj můj komediantský původ okamžitě stal fetišem.

Čím jsou věci falešnější, tím víc nás fascinují – tohle právě Mark miloval na úhlu pohledu: že jsou věci tak očividně falešné nebo se natolik usilovně snaží být skutečné, až se paradoxně ještě víc odhaluje jejich neautentičnost. „Způsob, jakým na věci nahlížíš, mění to, co vidíš,“ říkal.

Je fakt, že psát ve třetí osobě mi pomáhá. Je o tolik snazší soucítit s tehdejší Margo než se snažit vysvětlit, jak a proč jsem udělala všechny ty věci, které jsem provedla.

Vztah s Bodhiho otcem byl pro mne do značné míry matoucí. Pochopitelně jsem s ním spala hlavně proto, že měl moc, koneckonců byl profesorem angličtiny, mého nejoblíbenějšího předmětu. Na druhou stranu si mě ale podmaňoval tím, jak neustále opakoval, že moc mám já. Takže kdo z nás jí skutečně disponoval? Úvahami na toto téma jsem strávila spoustu času.

Když odhlédnu od skutečnosti, že mě oplodnil a v podstatě mi tím zničil život, tak mi Mark hodně pomáhal s psaním. Procházel se mnou každou větu mých esejí, na všech zanechal svůj otisk, poradil, jak by se daly vylepšit. Dával mi áčka, přesto pak požadoval, abych esej přepsala. „To, čím jste,“ říkal, „je příliš důležité, abyste to dál nevybrušovala.“ Ukázal třeba na větu, kterou jsem napsala, a zeptal se: „Co jste se tím snažila říct?“ Klopotně jsem mu to vysvětlila a on prohlásil: „Jednoduše to tak napište. Nenašlapujte kolem.“

Aférku jsme si začali až několik týdnů potom, co mi začal takhle pomáhat. Jednoho dne jsem měla přijít do jeho kabinetu. Když jsem tam dorazila, prohlásil, že se nedokáže soustředit a jestli bychom se nemohli sejít jindy, a já ochotně souhlasila. Z budovy jsme však vycházeli společně a nakonec se z toho vyvrbila společná procházka, během níž si začal vylévat srdce, líčil svou frustraci z dění na katedře, z manželky a dětí, říkal, že si připadá lapený v pasti vlastního života. „A to si nezasloužím ani tenhle podělaný život,“ prohlásil. „Jsem příšerný člověk.“

„To nejste,“ namítla jsem. „Jste skvělý učitel! Kolik času jste se mnou strávil, ohromně mi pomáháte.“

„A celou tu dobu neminula vteřina, kdy bych vás zoufale netoužil políbit.“

Nevěděla jsem, co na to říct. Tedy, byla jsem do něj zamilovaná způsobem, jakým bývají do svého učitele zamilované školačky, nikdy by mě ale nenapadlo, že bychom se mohli políbit. Jenom jsem se pokaždé, kdykoli mě pochválil, cítila lepší a celá jsem se rozzářila.

Ačkoli toho dne pršelo, dlouho jsme se procházeli po kampusu. Neměli jsme deštníky, oba jsme si ale vzali bundu s kapucí. Nakonec jsme se zastavili pod obřím eukalyptem.

„Můžu tě políbit?“ zeptal se.

Přikývla jsem. Popravdě jsem si ani nedokázala představit, že bych ho mohla odmítnout. Udělala bych cokoli, oč by mě požádal. Nebyl vysoký, měřil kolem metru pětašedesát, podobně jako já. Ještě nikdy jsem se nelíbala s nikým tak malého vzrůstu. Bylo to ale docela hezké, jak jsme tam tak stáli v dešti s kapucemi nataženými přes hlavu. Přesto mi hlavou běželo: Vážně se líbáme na veřejnosti přímo uprostřed kampusu? Tohle vypadá na hodně špatný nápad.

Když to pak mezi námi všechno skončilo, choval se strašně dětinsky a já musela přijmout takovou míru odpovědnosti za to, co jsme prováděli, že mě vlastně ani nenapadlo toho využít. Cítila jsem se… děsně vytočená. Kdyby byl opravdu vyspělý, k ničemu z toho by v první řadě vůbec nedošlo.

Když Mark přišel do Margina bytu poprvé, měl na hlavě kšiltovku a na nose sluneční brýle, jako by se pokoušel uniknout paparazziům. Margo nevyvinula žádnou snahu před jeho návštěvou poklidit nebo uložit věci na místo, nebylo jí trapné, že Mark uvidí flekatý gauč s růžovým sametovým potahem či změť kabelů visících z televizoru. Její

postel bez pevného rámu, vlastně jen matraci a boxspring na podlaze. Nic z toho ji netrápilo. Přišel sem, aby opíchal devatenáctku – co mohl asi tak čekat?

„Ty tu máš spolubydlící,“ vypadlo z něho.

„Říkala jsem ti, že ano,“ odpověděla.

„Nečekal jsem, že budou doma.“

„To je pivo?“ zajímala se Suzie.

Mark skutečně svíral v ruce balení šesti piv v pozoruhodně lékárensky vyhlížejících lahvích. Red Stripe. S touhle značkou se Margo dosud nikdy nesetkala. Rozhodně ho neměli k mání u ní v práci. I uvnitř si Mark nechal brýle.

„Sundej si to,“ řekla Margo a pokusila se mu je stáhnout z obličeje.

Odehnal ji mávnutím ruky. „Jsou na předpis.“

„Zaplaťte trollovi,“ prohlásila Suzie a natáhla ruku pro pivo.

„Cože?“

„Dej jí pivo,“ vysvětlila Margo se smíchem. Tiskl si ty lahve k hrudi jako dítě, které se nechce podělit.

„Kolik vám je?“ zeptal se Suzie. „Ježíši, Margo, nenapadlo mě –“

„Jsem dost stará na to, abych si mohla promluvit s děkanem, takže zaplaťte trollovi,“ zavrčela Suzie.

„Tohle byl totální omyl,“ prohlásil Mark.

„Tu máš,“ řekla Margo, vyndala jednu lahev a předala ji do Suziiny vyčkávající ruky.

„Troll je spokojen,“ oznámila Suzie.

„Půjdeme do mého pokoje,“ řekla Margo.

Mark ji následoval chodbou kolem pokojů dalších spolubydlících, Kat Větší a Kat Menší.

„Vítej na místě, kde se dějí zázraky,“ prohlásila a podržela mu otevřené dveře. *

I když ji Mark nijak zvlášť fyzicky nepřitahoval, sex byl překvapivě příjemný. Předtím spala se dvěma kluky: Prvním byl její přítel ze střední, Sebastian, který měl absolutně nejlepšího psa, nečistokrevného ovčáka jménem Remmy, jehož hlava slabě voněla po burácích a kterého milovala rozhodně více než Sebastiana. Druhého potkala na seznamovací schůzce první týden na vysoké a pak s ní už víckrát nepromluvil. Mark byl v posteli úplně jiný než ti dva. Neměl obřízku, což v ní probouzelo zvědavost, a nepřestávalo ji bavit zkoumat k vlastnímu uspokojení elasticitu kůže na jeho penisu. Taky byl ale Vášnivý s velkým V. Poprvé spolu souložili vestoje, Margo přitisknutá zády ke zdi. Bylo to dost nepraktické a nepohodlné, nicméně usoudila, že jde o součást nějaké Markovy fantazie. Skutečně neviděla žádný jiný důvod, proč mít sex na stojáka u zdi, než naplnění něčí fantazie.

Když bylo po všem, posadil se na její židli a zatočil se na ní dokola. Margo se šla vyčůrat, aby si neuhnala infekci močového měchýře, a když se vrátila, Mark se přehraboval v zásuvkách jejího stolu.

„Co to děláš?“ zeptala se.

„To se potloukáš po chodbách jen tak ve spodním prádle?“ odvětil, když zvedl hlavu.

„Vždyť tu bydlí jenom samé holky. Proč se mi přehrabuješ ve stole?“

„Jsem zkrátka zvědavý.“

Naštvalo by ji to, kdyby se v těch zásuvkách nacházelo něco zajímavého. Pokud si Mark toužil prohlédnout její grafickou kalkulačku s prasklým displejem, tak ať si klidně poslouží. Margina tajemství neodhalí. Popravdě ani žádná neměla. A pokud ano, byla spíš tak nějak vnitřní, utajená i před ní samotnou. Například skutečnost, že ho vlastně neměla ráda. Toto tajemství jejího pohrdání vyčkávalo jako složený list papíru se slibem v zásuvce Margina nitra.

„Ví tvoje manželka, že tohle děláš?“ zeptala se.

„Hm, ne,“ řekl a znovu se trochu zatočil na židli.

„Ale už jsi to někdy dřív udělal, že jo?“

„Se studentkou? Ne.“

„S jinými ženami?“

Přestal se otáčet a vypadalo to, že rozvažuje nad odpovědí. Otevřel jedno to divné pivo, co přinesl, a k odzátkování použil hranu jejího stolu. Margo taková nevychovanost dost zaskočila.

„Tohle jsem ještě nikomu neřekl,“ začal.

„Co?“ zeptala se a položila se na postel. I teď se snažila ve spodním prádle vypadat co nejsvůdněji, trochu povystrčila bok, když se opřela o polštáře. Z chodby slyšela, jak jedna ze spolubydlících zvrací. Nejspíš Kat Menší, ta blinkala každou chvíli. Všechno do ní vstupovalo a zase z ní vycházelo s vrtošivostí, která překračovala hranice Marginy představivosti.

„O svatební noci jsem se vyspal s manželčinou sestrou.“

Margo zalapala po dechu. „Proboha, ty jsi ale příšerný člověk!“

Se zakaboněným čelem přikývl. „To je fakt.“

„Víckrát už sis to s ní ale nerozdal, ne?“

„Ne. Teda, ještě párkrát, když jsme se vrátili z líbánek, ale pak už to skončilo.“

„Cítil ses provinile?“ zeptala se. Uvědomovala si, jak těžké je poznat, co muži cítí. Nikdy nedokázala pochopit, jak mohl být její otec tak totálně lhostejný vůči její potřebě mít ho vedle sebe, jak si mohl prostě jen tak sbalit věci a bez rozloučení zmizet – prostě se jednoho rána probudila a on už tam nebyl. Jako malá předpokládala, že ke svým manželským potomkům se choval jinak, když však trochu povyrostla a lépe ho poznala, pochopila, že přistupoval stejně i k manželce a jejich společným dětem. Takový byl zkrátka

život wrestlera. Věčně na cestách. To, po čem toužil, bylo mačkat se v pronajatém autě se dvěma chlapy, kteří vážili každý skoro půldruhého metráku, všichni s psychoticky násilnickými sklony a závislostí na lécích proti bolesti. Normální svět mu možná nepřipadal tak docela skutečný.

„Bude to znít dost hnusně, ale vlastně ne,“ přiznal Mark. „Prostě jsem předstíral, že se to nikdy nestalo. A protože se o tom, co jsem udělal, manželka nikdy nedozvěděla, jako by ani k ničemu nedošlo.“

Psal jí básně, dohromady jich byl skoro tucet, nejvíc se jí ale líbila tahle:

HLADOVÝ DUCH

Je tma a my se obracíme k sobě jako pochroumané holubice, překvapené, že vůbec mají těla.

Necítím nic.

Dál se mě dotýkej, necítím nic.

Jsem hladový duch.

Snažíme se jeden druhého pozřít, ale je to jako pokoušet se běžet ve snu.

Temný zmrzlý led reality kolem nás se tříští.

DRUHÁ KAPITOLA

Mark měl dvě děti, čtyřletou Lizzie a sedmiletého Maxe, mluvil o nich však jen zcela výjimečně. A o své manželce se nezmiňoval vůbec. Chtěl si povídat jen o poezii, psaní a knížkách. Brával mě do Barnes & Noble: „Četla jsi někdy

Jacka Gilberta? Ne? No to ale musíš,“ a přidával na hromádku další a další svazky. Pak mě vzal na večeři. V té době mě nenapadlo uvažovat o tom, jak si tohle všechno může dovolit z platu vysokoškolského profesora.

Zbožňoval mořské plody. Vždycky nám objednával jídla, ze kterých mě div nejímala hrůza, grilovanou chobotnici nebo slávky, jež vypadaly doslova jako klitoris vyčuhující z ulity, a já ty věci polykala se znechuceným výrazem psa, kterému dali mrkev. Pak mi vykládal o divném snu, který se mu zdál a v němž byl mladou dívkou v Japonsku v období

Meidži.

Spali spolu jen pětkrát. Poté jí Mark vysvětlil, že v něm ten sex vyvolává hrozné výčitky svědomí vůči jeho ženě a že by toho měli nechat. Byli spolu tehdy u Margo doma a ještě nazí leželi na posteli.

„Chci se s tebou ale dál vídat,“ dodal.

„Proč?“ zeptala se. Vážně nechápala, jak si mohl myslet, že jejich společný sex by v něm mohl vyvolávat vůči jeho ženě cokoli jiného než výčitky svědomí.

„No, protože mi na tobě záleží. Nezahazuj prosím náš vztah, i když už spolu nebudeme spát.“

Naklonila hlavu na stranu. Vlastně ji ani nenapadlo, že by to mohla utnout, celý jejich poměr byl spíš dílem jeho iniciativy. Nechávala se od něj dirigovat. Jenže představa, že by měla chodit s mužem středního věku bez sexu – to jako že by v něm měla staršího, podivínského kamaráda?

„Fajn,“ řekla, „abych si to ujasnila. Pořád se mnou chceš chodit na večeře?“

„Ano,“ odpověděl.

„A psát mi e-maily?“

„Samozřejmě, budeme si dál posílat e-maily, to je přece ta nejdůležitější část našeho vztahu, můžeme si psát po zbytek života.“

Byla si naprosto jistá, že nebudou.

„Nevadila by ale tvojí ženě milostná poezie víc než ten sex? Totiž, kdybych já byla vdaná a můj manžel s někým spal, asi bych to dokázala skousnout. Vyznání lásky by mi ovšem vadila. Není přece správné vykládat cizí ženě, že ji miluješ.“

„Ale já tě opravdu miluju.“

Margo nevěděla, co na to odpovědět. Na prstě měla puchýř od toho, jak v práci vzala do ruky horký talíř. Byla to její chyba, že ho držela příliš dlouho, jenže nová hosteska jí přidělila tři stoly najednou. Pořád si ten puchýř mačkala a cítila tuhou vrstvu tekutiny pod kůží. Navíc balancovala na hraně toho, aby nepropadla z francouzštiny. Měla by se učit.

„Odmítám lhát a tvrdit, že tě nemiluju. Pokud bych nebyl upřímný sám k sobě, mohl bych to rovnou zabalit.“

„Musím se jít vyčůrat,“ prohlásila. „Chceš přinést vodu?“

„Ano, prosím,“ řekl s přikrývkou přitaženou až k bradě. A pak dodal hlasem napodobujícím starou ženu: „Mám

takovou žízeň, Margo.“ Tohle dělával často, že si hrál na stařenku.

„Jak si přeješ, babičko,“ odvětila, natáhla si čisté spodní prádlo a vyklopýtala do chodby.

Předpokládala, že ty řeči o ukončení jejich sexuálního vztahu nemyslel vážně. Že ve skutečnosti jenom hraje nějakou hru, bude tvrdit, že už s ní nechce spát, po čase to ale vzdá, zase se s ní vyspí a pak bude hořekovat, jak ho trápí svědomí, a přísahat, že už to nikdy neudělá, a takhle to bude pokračovat dál a dál. Jenže se ukázalo, že se zmýlila. Mark už se s ní opravdu nikdy víc nevyspal. Přitom ji dál zval na luxusní večeře, psal jí milostnou poezii a nezdálo se, že by ho to jakkoli trápilo. Bylo to až neskutečně protivné. Přesto si byla jistá, že ho to dřív nebo později přestane bavit.

Někdy v tomto poklidném období Margo zjistila, že je těhotná. Ani si neuvědomila, že se jí zpozdily měsíčky. Jednou večer v práci se jí pořád navalovalo z tortilly, měla co dělat, aby ji udržela v sobě, a Tracy, její nejmilejší kolegyně, poznamenala: „Třeba jsi těhotná!“ Daleko pravděpodobnější se jí ovšem zdálo, že se její organismus jen vzpouzí té tortille.

Jenže Margino tělo protestovalo i nadále, po směně proti cheesecaku a druhý den ráno proti jogurtu. Vypila modrý gatorade, chladivou temnou krev bohů, a okamžitě ho vyzvracela. Takhle to pokračovalo dalších osmačtyřicet hodin, než to nakonec vzdala a koupila si těhotenský test. Kondomy nepoužívali. Pokaždé ho včas vytáhl. Byl ženatý a tvrdil, že takhle to provozují s manželkou a vždycky jim to vycházelo! Teď si připadala děsně hloupě. Že mu uvěřila, že si s ním začala, že se vůbec narodila s dělohou.

Jako první zavolala mámě, jenže ze sebe nebyla schopná vypravit jediné slovo, jenom vzlykala.

„Ty jsi těhotná?“ uhodla máma.

„Jo,“ zvolala přes slzy.

„No to je nadělení!“

„Mrzí mě to,“ řekla Margo. „Hrozně moc mě to mrzí.“

A pak ji máma vytáhla na koblihy.

Margo je snědla a tentokrát i udržela v žaludku.

Markovi jsem to oznámila v restauraci, kde jsem si objednala salát s čerstvými fíky. Mimochodem, zajímalo by mě, proč všichni předstírají, že milují čerstvé fíky. Jedná se snad o nějakou rozšířenou konspiraci s cílem vyvolat falešnou představu, že jsou fíky bůhvíjaká dobrota?

Zkrátka, oznámila jsem Markovi, že jsem těhotná, a on na to: „Do prdele.“

A já řekla: „Já vím.“

„Jsi si tím jistá?“

„Ehm, jo,“ přitakala jsem.

„Byla jsi u doktora?“

„Ještě ne.“

„Tak se ti to možná jenom zpozdilo.“

„No, udělala jsem si čtyři těhotenské testy, takže pochybuju, ale třeba máš pravdu.“

Napil se piva. „Vlastně mě to vnitřně plní hrdostí. Mé sémě je mocné!“ zvolal s přízvukem, který měl být zřejmě germánský nebo vikingský.

Zasmála jsem se. Příšerně se mi potily ruce a měla jsem pocit, jako by se celá restaurace houpala, jako bychom seděli na palubě lodi a příbory s těžkými rukojeťmi nadskakovaly na bílých ubrusech.

„Promiň,“ řekl. „Vím, že je to vážná věc. Chci ti být v každém myslitelném ohledu oporou. Pochopitelně finančně, ale jestli chceš, doprovodím tě k doktorovi nebo tak – je to i můj průšvih a nesu plnou zodpovědnost.“

„A jak bych si měla toho doktora domluvit?“ zeptala jsem se.

„No, začal bych telefonátem do organizace Plánované rodičovství,“ spustil. „Netuším, jestli to provádějí soukromí lékaři nebo jestli je to tak příjemnější – totiž, určitě nechci, abys šla na nějaký riskantní laciný potrat.“

Teprve v té chvíli mi došlo, že sám, okamžitě a bez konzultace se mnou, rozhodl, že půjdu na potrat. Rozhodl o tom stejně, jako že spolu přestaneme spát (i když muchlování v jeho autě bylo zjevně v naprostém pořádku) nebo že si spolu vůbec začneme. Nikdy jsem se mu nepostavila na odpor, ani jedinkrát. Chodili jsme tam, kam chtěl on, jedli, na co měl sám chuť, dotýkali se nebo nedotýkali podle toho, jak moc si to přál. Upřímně myslím, že následující slova jsem vyhrkla jen proto, abych s ním taky jednou vyběhla: „Aha, ale já na potrat nepůjdu.“

Prakticky okamžitě zezelenal v obličeji a mě to naplnilo nesmírným potěšením.

„Co, jsi snad katolička?“ zeptal se o poznání příkřejším tónem, než jakým se mnou mluvil obvykle.

„Ne, ale je to moje volba,“ prohlásila jsem.

„Nemyslíš, že do toho mám taky právo mluvit?“ ohradil se.

„Ne.“ Zvedla jsem se ze židle, ubrousek odhodila na ten nechutný fíkový salát a opustila restauraci. Když jsem vyšla na ulici, ucítila jsem oceán a tehdy nastal takový zvláštní okamžik, kdy jsem se vžila do své mámy, pyšně si vykračující po chodníku v těch svých průsvitných černých punčocháčích, jako bych mohla vklouznout do existence jiného člověka. Pak jsem zakopla o obrubník a ten pocit byl pryč. Zůstala jen hlupačka, která zaparkovala moc daleko.

Opravdu upřímně bych si přála, aby se to, co přišlo vzápětí, nestalo. Jenže Mark se za mnou rozběhl a skončilo to

muchlováním v jeho autě a mým přiznáním, že na ten potrat pravděpodobně půjdu, jenom jsem nechtěla, aby mě do toho nutil. Na to řekl: „Já bych tě nedokázal přinutit vůbec k ničemu, Margo. Nikdy jsem nepoznal nikoho nezkrotnějšího, než jsi ty.“

Jeho slova mi lichotila, ačkoli jsem vždycky cítila, že věci, které o mně Mark říká, se mnou ve skutečnosti nijak nesouvisí. Byly to spíš jeho fantazie o mé osobě. Ráda jsem se ale muchlovala v jeho autě a rozešli jsme se v dobrém. Pak se mnou Mark na tři dny přerušil veškerou komunikaci, zavládlo ticho, které bylo v našem vztahu něčím zcela nevídaným. Neustále jsem si kontrolovala mobil a e-mail. Poslala jsem mu esemesku: Hele, jsi v pořádku? (Nikdy jsem se ve zprávách Markovi neuchylovala ke zkratkám z ohledu na jistou přecitlivělost generace X, k níž náležel, a taky proto, že to byl můj profesor angličtiny, proboha.) Neodepsal.

A já pochopila, že se něco pokazilo, že se jeho city změnily. Za normálních okolností jsme byli propojení pevnou pupeční šňůrou, za kterou stačilo jen zatahat, abych měla jistotu, že je na opačném konci. Najednou se mě zmocnil děsivý pocit, že se to spojení přerušilo a mně zůstala jen přestřižená šňůra, která nikam nevede, pouze volně povlává ve vzduchu.

A pak přišel e-mail, dlouhý a rozvláčný, v němž vysvětloval, že cítí, že pro nás bude nejlepší, když přerušíme veškeré kontakty, což nebylo zas tak těžké, protože semestr skončil a já už na jeho semináře docházet nebudu. Lituje všeho, čemu mě vystavil, nicméně je přesvědčen, že zbytečně zahazuju svůj život, a on tomu nedokáže mlčky přihlížet.

Můžeš se vydat kterýmkoli směrem, můžeš podnikat, co budeš chtít. Nevzdávej se všeho jen kvůli dítěti. Tentokrát mi, Margo, věř. Jsem starší než ty. Sám mám děti. Je to s nimi těžké. Po tomhle rozhodně netoužíš.

Mátlo mě, že své rozhodnutí rámoval slovy o tom, co chci já. Pro mne představovalo chci a měla bych dvě zcela odlišné věci. Něco chtít obvykle bylo známkou toho, že si to nezasloužíte a že to nedostanete, například odstěhovat se do New Yorku a nastoupit na prestižní školu, jako je Newyorská univerzita. Naopak čím méně jste něco chtěli udělat, tím bylo pravděpodobnější, že byste měli, třeba jít k zubaři nebo zaplatit daně. Já jsem si především přála rozhodnout se správně, jenže za těchto okolností jako bych pro všechny představovala pouhou přítěž.

Margina nejlepší kamarádka ze střední se dostala na Newyorskou univerzitu a odstěhovala se do hlavního města. Bolest z toho, že Becca žije život, po němž obě toužily, zatímco Margo si přivydělává jako servírka a navštěvuje místní vysokou – obě chápaly, aniž by to kterákoli řekla nahlas, že důvodem byly peníze, které Bečini rodiče měli a Margina máma ne –, byla natolik intenzivní, že spolu přestaly komunikovat.

Teď jí však Margo zavolala a Becca hovor zvedla po prvním zazvonění.

Margo kamarádce v hrubých obrysech nastínila, co se stalo. „Tak co si o tom myslíš?“

„Že bys měla jít na potrat, krucinál!“ prohlásila okamžitě Becca.

„Ale přece…“ V pozadí Margo slyšela sirény a hluk velkoměsta.

„Žádné ‚ale přece‘. Tohle není situace na nějaké ‚ale přece‘! Tohle je stav krajní nouze!“

Margo to jako stav krajní nouze nepřipadalo. „Věříš tomu, že se věci dějí z určitého důvodu?“ zeptala se. „Totiž, myslíš, že je všechno předurčeno osudem, nebo že máme svobodnou vůli?“

„Margo, tohle není žádná filozofická otázka. Tady jde o finanční rozhodnutí.“

„Jenže mně připadá hnusné dělat důležitá rozhodnutí na základě něčeho tak hloupého a pofidérního jako peníze.“

„Ujišťuju tě, že na penězích nic pofidérního není,“ namítla Becca.

Margo seděla ve svém pokoji a hleděla na hromádku prádla, které se jí valilo z šatníku, jako by se snad pokoušelo kamsi odplížit.

„Jenom chci říct,“ pokračovala Becca, „že život matky samoživitelky není tak úžasný, jak si ho asi představuješ.“

Teď se ovšem Margo naštvala. „Becco, mě vychovávala matka samoživitelka, takže zatraceně dobře vím, že to není nic úžasného. Netvrdím, že si chci to dítě nechat, protože je to bůhvíjak zábavné nebo snadné. Jenom mám pocit, že dobrý člověk by si ho nejspíš nechal.“

„Takže když jde někdo na potrat, dělá to z něho špatného člověka?“

„To ne,“ připustila Margo. I když nenaznačovali do jisté míry všichni právě tohle? Žena by neměla podstupovat potrat pouze proto, že je to pohodlné řešení. Měla by z něj být zničená.

„Tak mi vysvětli, jak z tebe fakt, že si to dítě necháš, dělá dobrého člověka?“

„Já nevím! Netvrdím, že to tak je!“ Margo si zatínala nehty do kůže na hlavě.

„Doslova jsi řekla, že uvažuješ o tom si to dítě nechat, protože takhle by to udělal dobrý člověk.“

„Asi jsem se nevyjádřila přesně.“

„A od kdy tě vůbec zajímá, jestli jsi dobrý člověk? Vždyť jsi píchala se ženatým chlapem!“

„Já vím,“ řekla Margo. Nebyla to ovšem pravda. Vždycky si uvědomovala, že Mark je špatný člověk, ale až do tohoto