prolog
Paige
N
icholas mě do našeho domu nepustí, a tak svou rodinu pozoruju z dálky. Přestože tábořím vpředu na trávníku, vím přesně, kdy odnáší Maxe do dětského pokoje, aby ho přebalil. Uvnitř se rozsvítí – lampička ve tvaru dinosaura se stínítkem potištěným prehistorickými kostmi – a vidím obrys manželových rukou, jak sundávají plenku. Než jsem před třemi měsíci odešla, spočítala bych na prstech jedné ruky, kolikrát našeho syna přebalil. Ale co jsem koneckonců čekala? Neměl na vybranou. A v nouzových situacích byl odjakživa mistr. Max žvatlá slabiky, které se připojují jedna k druhé jako barevné korálky. Zvědavě vstanu a vylezu na spodní větev dubu, který stojí nejblíž u domu. S trochou úsilí se vyhoupnu nahoru tak, že mám bradu v jedné úrovni s parapetem v dětském pokoji. Byla jsem tak dlouho ve tmě, že když mě oslní žluté světlo proudící z místnosti, neustále mrkám.
Odebirani srdce_OK.indd 9
07.10.25 17:00