Nicholas mě do našeho domu nepustí, a tak svou rodinu pozoruju z dálky. Přestože tábořím vpředu na trávníku, vím přesně, kdy odnáší Maxe do dětského pokoje, aby ho přebalil. Uvnitř se rozsvítí – lampička ve tvaru dinosaura se stínítkem potištěným prehistorickými kostmi – a vidím obrys manželových rukou, jak sundávají plenku.
Než jsem před třemi měsíci odešla, spočítala bych na prstech jedné ruky, kolikrát našeho syna přebalil. Ale co jsem koneckonců čekala? Neměl na vybranou. A v nouzových situacích byl odjakživa mistr.
Max žvatlá slabiky, které se připojují jedna k druhé jako barevné korálky. Zvědavě vstanu a vylezu na spodní větev dubu, který stojí nejblíž u domu. S trochou úsilí se vyhoupnu nahoru tak, že mám bradu v jedné úrovni s parapetem v dětském pokoji. Byla jsem tak dlouho ve tmě, že když mě oslní žluté světlo proudící z místnosti, neustále mrkám.
Nicholas zapíná zip u Maxova spacího vaku. Jakmile se nakloní blíž, chlapec natáhne ručičky, chytí ho za vázanku a nacpe si ji do pusy. Nicholas mu ji vezme a v tu chvíli mě spatří za oknem. Zvedne ho a schválně ho obrátí tak, aby ke mně byl zády. Rázně vykročí k oknu, k jedinému, které je natolik blízko, abych jím viděla dovnitř, a upřeně se na mě zadívá. Neusměje se ani nepromluví. Pak zatáhne závěsy, takže přede mnou zůstane už jen řada míčků, poníků a slonů hrajících na pozoun – usměvavých obrázků, které jsem nakreslila a v těhotenství se k nim modlila. Tehdy jsem ještě doufala, že pohádky utiší moje obavy a zajistí mému synovi šťastné dětství. ≈≈≈
Dnes v noci, když je měsíc tak bílý a velký, že nemůžu spát, aniž bych se bála, že mě rozdrtí, si vzpomenu na sen, jenž mě zavedl k mé ztracené matce. Teď už samozřejmě vím, že to vůbec nebyl sen, ale skutečnost, pokud na tom ovšem ještě záleží. Ta vzpomínka se mi začala vynořovat po Maxově narození –první noc po porodu a následně v týdnu, kdy jsme si ho přinesli domů –, někdy dokonce několikrát za noc. Často jsem ji měla před očima, když se Max probudil a vyžadoval, abych ho nakrmila, přebalila nebo pochovala, a stydím se přiznat, že mi ta souvislost mnoho týdnů unikala.
Na stropě matčiny kuchyně byly vlhké, světle růžové skvrny ve tvaru plnokrevníků. Tamhle, říkávala, když mě držela na klíně a ukazovala nad naše hlavy, vidíš ty nozdry? A spletený ocas? Dennodenně jsme se na ně vzájemně upozorňovaly. U snídaně, když vytahovala nádobí z myčky, jsem seděla na keramické pracovní desce a představovala si, že jemné cinkání misky z křehkého čínského porcelánu o hrnek představuje dusot kouzelných kopyt. Po večeři, když jsme seděly potmě a poslouchaly, jak se v bouchající přeplněné pračce se sušičkou převaluje prádlo, mě políbila na temeno a šeptala názvy míst, 10 Jodi Picoultová
kam nás ti koně odvezou: Telluride, Scarborough, Jasper. Můj otec, vynálezce, který si v tu dobu přivydělával jako počítačový programátor, chodil domů pozdě a nacházel nás, jak jsme v té pozici usnuly. Několikrát jsem mu ty koně ukazovala, ale nikdy je neviděl.
Poté co jsem se s tím svěřila matce, odpověděla, že mu s tím zkrátka musíme pomoct. Jednou si mě posadila vysoko na ramena, přičemž sama balancovala na nízké stoličce. Podala mi černý popisovač, který byl silně cítit lékořicí, a vyzvala mě, ať to, co vidím, obkreslím. Obrysy jsem pak vybarvila voskovkami ze čtyřiašedesátidílné sady koupené ve Walmartu – hnědáka s bílou lysinkou, světle nazrzlého grošáka a dva zářivě oranžové strakáče plemene Appaloosa. Matka jim přikreslila svalnaté přední nohy, pevné hřbety a povlávající havraní hřívy. Pak odtáhla pracovní stůl doprostřed kuchyně a zvedla mě na něj.
Venku bylo horké léto, jak už to v Chicagu bývá. S matkou jsme ležely vedle sebe, tiskla jsem se k ní ramenem a dívaly jsme se na strop, po kterém ti hřebci běželi. „Paige,“ vydechla klidně, „podívej se, co jsme provedly.“
V pěti letech jsem nevěděla, co přesně slovo „provedly“ znamená, ani jsem nechápala, proč otec zuří a matka se mu směje.
Pamatuju se jen na to, že příští večer, poté co nás opustila, jsem si lehla na záda na kuchyňský stůl a snažila se představovat si dotek jejího ramene. Vybavovala jsem si i její melodický hlas.
A když uplynuly tři měsíce, otec vzal kbelík s vápnem a přetřel s ním celý strop. Smýval ty krásné plnokrevníky centimetr po centimetru, až to vypadalo, jako by ti koně, a dokonce ani moje matka, vůbec neexistovali.
V půl třetí ráno blikne v ložnici světlo a mě zaplaví příliv naděje. Zhasne však stejně rychle, jako se objevilo. Max je zticha, už se nebudí třikrát nebo čtyřikrát za noc. Vylezu ze spacáku,
otevřu kufr auta a lovím mezi startovacími kabely a prázdnými plechovkami od dietní coly, dokud nenajdu skicák a křídy.
Musela jsem si na cestách koupit nové. Radši ani nechtějte vědět, kam jsem ty původní doma pohřbila, když mi začalo být jasné, že nebudu moct jít na výtvarnou školu a zároveň se starat o Maxe. Ale na útěku jsem se ke kreslení vrátila. Nejdřív jsem začala hloupostmi – obalem od Bic Macu, který jsem měla k obědu, cedulí s nápisem Yield, drobnými mincemi. Potom, ačkoli jsem už vyšla ze cviku, jsem se pokusila o lidi – o dívku u pokladny v samoobsluze nebo dvě děti, které s provizorními pomůckami hrály na ulici baseball. Kreslila jsem irské hrdiny a bohy, o nichž jsem celý život slýchala. A kousek po kousku se mi jasnozřivost, jíž byly moje prsty odjakživa obdařeny, začala vracet.
Nikdy jsem nebyla normální malířka. Od nepaměti dávám věcem na papíru zvláštní smysl. Ráda zaplňuju prostor a oživuju tmavá místa barvami. Kreslím obrázky, které se tísní tak blízko u okrajů stránky, až z nich skoro vypadnou. A někdy se na nich objevují předměty, kterým nerozumím. Občas dokončím portrét a najdu tam něco, co jsem vůbec neměla v úmyslu zobrazit, ukryté v prohlubni na krku nebo ve stínu ušního lalůčku. Pohled na výsledek mě pokaždé překvapí. Kreslím věci, o kterých bych neměla vědět, tajemství, která nebyla odhalena, lásku, která vůbec neměla existovat. Ti, kdo vidí moje výtvory, se tváří ohromeně. Ptají se mě, jestli vím, co to všechno znamená, ale nemám nejmenší ponětí. Umím to sice nakreslit, ale svým démonům musí lidé čelit sami.
Nevím, proč mám tento dar. Neprojeví se na každé kresbě, kterou vytvořím. Poprvé se to stalo v sedmé třídě, když jsem při výtvarné výchově načrtla jednoduché panorama Chicaga. Světlé mraky jsem však počmárala labyrintem dlouhých prázdných chodeb a zotvíraných dveří. A v rohu, kam nebylo skoro vidět, stál hrad s věží a žena v okně si tiskla ruce na srdce. Rozrušené
řádové sestry zavolaly mého otce a ten při pohledu na obrázek zbledl. „Nevěděl jsem,“ vypravil ze sebe, „že si matku pamatuješ tak dobře.“
Když jsem se vrátila domů a Nicholas mě nepustil dál, udělala jsem to nejlepší, co jsem v danou chvíli mohla – místo manžela a syna jsem se obklopila jejich portréty. Nakreslila jsem Nicholasův výraz, když otevřel dveře a uviděl mě, a také Maxe, jak sedí v jeho náručí. Pak jsem si je nalepila izolepou na palubní desku v autě. Technicky nejsou zrovna dokonalé, ale zachytila jsem na nich atmosféru a to je důležité.
Dnes, zatímco jsem čekala, až Nicholas přijede domů z nemocnice, jsem kreslila po paměti. Vytvářela jsem jednu skicu za druhou, na papíry z obou stran. Teď už mám Nicholase a Maxe na víc než šedesáti kresbách.
Právě pracuju na jedné, kterou jsem začala už v podvečer, a jsem do té činnosti tak zabraná, že si Nicholase všimnu, až když vyjde na verandu. Tlumené bílé světlo linoucí se z domu kolem něj vytváří svatozář. „Paige?“ zavolá. „Paige?“
Popojdu až k verandě, aby mě uviděl. „Aha,“ zabručí a promne si spánky. „Jen mě zajímalo, jestli tu pořád jsi.“
„Jsem,“ přisvědčím. „A nikam nepůjdu.“
Nicholas si založí paže na hrudi. „Na to už je trochu pozdě,“ odsekne. Na chvíli se domnívám, že se otočí na podpatku a chvatně se vrátí dovnitř, ale přitáhne si župan blíž k tělu a sedne si na schod verandy. „Co děláš?“ zeptá se a ukáže na můj skicák.
„Kreslím tě. A taky Maxe,“ odpovím. Ukážu mu jeden z obrázků, který jsem udělala dřív.
„Vypadá hezky,“ prohodí. „Tohle ti vždycky šlo.“
Nevzpomínám si, kdy naposledy mě za něco, za jakoukoli dobře odvedenou práci, pochválil. Na vteřinu se na mě podívá a téměř poleví v ostražitosti. Ze světlých očí mu čiší únava. Jsou stejně modré jako ty moje.
Na vteřinu, když na Nicholase pohlédnu, v něm opět vidím mladíka, který snil o tom, že vystoupá na vrchol, a když některý z jeho pacientů zemřel, přišel domů a nechal se konejšit v mé náruči. Ve vzpomínkách vidím i oči dívky, jež kdysi věřila na romantiku. „Ráda bych ho objala,“ zašeptám. Při těch slovech se Nicholasův obličej zachmuří a uzavře se.
„Měla jsi šanci,“ utrousí, vstane a odejde do domu.
V měsíčním světle kreslím dál. Celou dobu přemýšlím, jestli má i Nicholas potíže se spánkem a jak bude zítra podrážděný, pokud nebude fungovat na sto procent. Možná proto, že věnuju pozornost různým věcem, dopadají má dílka tak, jak dopadají. Všechno je špatně. Zachytila jsem Maxovu podobu – buclaté pěstičky i rovné jemné vlásky –, ale něco je špatně. Několik minut mi trvá, než na to přijdu. Tentokrát, místo abych s Maxem nakreslila Nicholase, jsem zobrazila samu sebe. Sedí v ohbí mé paže a tahá mě za vlasy. Nezasvěcenému by se ten obrázek možná líbil. Ale v tmavší prohlubni Maxovy napřažené dlaně se skrývají mříže a věneček z listí. Uprostřed jsem zobrazila svou utíkající matku, která v němé výčitce drží dítě, jež nemám.
Část I. Početí
kapitola 1
Paige
Mercy jsem objevila, když jsem to nejmíň očekávala. Bylo to malé bistro v zašlé postranní uličce v Cambridge a jeho zákazníky tvořili hlavně studenti a profesoři, kteří se chtěli levně najíst. Měla jsem posledních dvacet dolarů. Včera večer jsem si uvědomila, že bez doporučení si mě jako chůvu nikdo rozumný nenajme a díky úsměvu, několika líbivým větám a skrovnému portfoliu se na výtvarnou školu nedostanu. Takže jsem se v půl šesté ráno narovnala, vešla do Mercy a modlila se k Bohu, úvahy o němž mi celý život vrtaly hlavou, aby se tohle místo skutečně stalo mou spásou.
Bistro působilo menší, než bylo ve skutečnosti, a bylo cítit tuňákem a čisticími prostředky. Posadila jsem se k pultu a předstírala, že si prohlížím jídelní lístek. Z kuchyně vyšel mohutný černoch. „Máme zavřeno,“ oznámil mi a pak se obrátil a zase zmizel.
Ani jsem nezvedla hlavu. Cheeseburgery, bochánky s mlži, řecké předkrmy. „Proč tedy máte odemčené dveře?“ utrousila jsem.
Trvalo mu několik vteřin, než odpověděl. Došel až k místu, kde jsem seděla, a z obou stran se svalnatými pažemi opřel o pult. „Nemáš být ve škole?“ zeptal se.
„Je mi osmnáct.“ Mírně jsem naklonila hlavu, jak jsem to ve starých černobílých filmech viděla dělat Katharine Hepburnovou. „Napadlo mě, jestli byste tu pro mě neměli nějakou práci.“
„Práci?“ opakoval pomalu, jako by to slovo v životě neslyšel. „Práci.“ Přimhouřil oči a poprvé jsem si všimla jizvy, která mi připomněla ostnatý drát. Vinula se mu po celé délce tváře a ztrácela se v záhybech na jeho krku. „Chceš tu pracovat?“
„Ano,“ přisvědčila jsem. Z jeho očí jsem vyčetla, že nepotřebuje servírku, natož nezkušenou. Bylo mi jasné, že v současnosti nehledá ani hostesku nebo myčku nádobí.
Zavrtěl hlavou. „Na to je zatraceně brzy.“ Zadíval se na mě. Věděla jsem, že si prohlíží, jak jsem hubená a rozcuchaná. „Otvíráme v půl sedmé,“ dodal.
Tehdy jsem mohla odejít. Mohla jsem se vrátit na tu nevlídnou stanici metra, kde jsem spala několik minulých nocí, poslouchala tiché housle pouličních muzikantů a šílené pokřikování bezdomovců. Ale místo toho jsem uchopila zamaštěný papír, který byl přicvaknutý k vnitřní straně jídelního lístku, a přelétla pohledem výčet včerejších specialit. Zadní strana byla prázdná. Vytáhla jsem z batohu černý fix a pustila se do jediné věci, o které jsem s jistotou věděla, že ji umím dobře – kresby muže, který mě právě odmítl. Pracovala jsem jen podle toho, co jsem viděla přes výdejní okénko, které vedlo do kuchyně.
Všimla jsem si, jak se mu bicepsy protahují a vlní, když vyndával z polic velké sklenice s majonézou a pytle s moukou. Zachytila jsem ten pohyb, spěch a potom rychle přikreslila obličej.
Odtáhla jsem se, abych se na své dílo podívala. Nad širokým čelem byl načrtnutý obrys silné stařeny, s rameny shrbenými od práce a ustavičného odmítání. Měla pokožku v barvě černé
kávy a na zádech stopy jizev od mrskání bičem, které se stáčely a ústily do výrazné zakřivené jizvy na mužově obličeji. Tu ženu jsem neznala a nechápala jsem, proč se na stránce objevila. Věděla jsem, že to není moje nejlepší kresba, ale nemohla jsem se tím trápit. Položila jsem papír na pult a vyšla ze dveří, že počkám venku.
Ještě než jsem v sobě objevila schopnost odhalovat lidská tajemství, odjakživa jsem věřila, že umím dobře malovat. Věděla jsem to stejně, jako některé děti vědí, že umí chytat odpálené míčky při baseballu nebo z plsti a flitrů vyrábět originální desky na eseje. Odjakživa jsem si čmárala. Táta mi vyprávěl, že když jsem byla batole, vzala jsem si červenou voskovku a kolem dokola s ní v úrovni očí nakreslila na stěnách v domě souvislou čáru, jen dveře, nábytek a sporák jsem vynechala. Tvrdil, že jsem to udělala jen tak z legrace.
Když mi bylo pět, narazila jsem v jednom televizním pořadu na soutěž, kam pošlete nakreslenou želvu a oni vám dají stipendium na uměleckou školu. Jen jsem si tak bezmyšlenkovitě čmárala, ale když matka ten obrázek uviděla, prohlásila, že na zajištění vysokoškolského vzdělání není nikdy moc brzy, a pak tam můj výtvor poslala poštou. Když přišla odpověď, poblahopřáli mi v ní k talentu a nabídli mi, že mě zapíšou do národní umělecké školy ve městě zvaném Vicksburg. Matka mě zvedla ze země a oznámila mi, že dnešek je náš šťastný den. Tvrdila, že moje nadání je zjevně dědičné, a u večeře s velkou okázalostí ukázala dopis tátovi. Ten se blahosklonně pousmál a poznamenal, že takové informace posílají každému, o kom si myslí, že bude ochotný vyhazovat peníze za nějakou pofiderní školu. Matka pak odešla od stolu a zamkla se v koupelně. Přesto ten dopis přicvakla na ledničku vedle mého obrázku prstovými barvami a koláže z nalepených těstovin. V den, kdy odešla, zmizel a já od té doby přemýšlela, jestli si ho vzala s sebou, protože věděla, že mě si vzít nemůže.
Hodně jsem na matku myslela, mnohem víc než v předchozích několika letech. Částečně kvůli tomu, co jsem udělala, než jsem odešla z domova, a zčásti proto, že jsem vůbec z domova odešla. Přemýšlela jsem, co si o tom myslí můj otec. Dokázal mu Bůh, v něhož tolik věřil, odpovědět na otázku, proč mu ženy z jeho života neustále utíkají?
Když se v šest hodin deset minut černoch objevil ve dveřích a celé je zaplnil, už jsem věděla, jak to dopadne. Upřeně se na mě zadíval. Měl pootevřená ústa a tvářil se znepokojeně. V jedné ruce držel můj portrét a druhou napřáhl, aby mi pomohl zvednout se z chodníku. „Snídaňový personál přijde za dvacet minut,“ sdělil mi, „a předpokládám, že nemáš ani tušení, jak prostřít stoly.“
Lionel – tak se ten muž jmenoval – mě odvedl do kuchyně a nabídl mi hromadu francouzských toustů, přičemž mě zahrnoval informacemi o fungování myčky, grilu a o svém bratru Leroyovi, hlavním kuchaři. Nezeptal se mě, odkud pocházím, ani se mnou neprobíral plat, jako bychom se na jeho výši dohodli předem. Zčistajasna mi oznámil, že Mercy se jmenovala jeho prababička a před občanskou válkou byla v Georgii jako otrokyně. Právě ji jsem prostřednictvím jeho mysli nakreslila.
„Nejspíš jsi jasnovidka,“ dodal, „protože o ní s nikým nemluvím.“ Vysvětlil mi, že většina týpků z Harvardu si myslí, že název bistra znamená nějaké filozofické zamyšlení, a proto tam chodí dál. Když odešel, přemítala jsem, proč běloši pojmenovávají holčičky jmény, jako jsou Hope, Faith a Patience – ačkoli naději, víře ani trpělivosti nikdy nebudou schopny dostát –, a proč černošské matky nazývají své dcery Mercy, Deliverance nebo Salvation – milosrdenství, vykoupení a spása –, přestože takové kříže budou muset nést až do smrti.
Když se Lionel vrátil, podal mi čistou vyžehlenou růžovou uniformu. Letmým pohledem přelétl po mém tmavomodrém svetru, podkolenkách a plisované sukni, která už dávno
přišla o pevné záhyby. „Nebudu ti vyvracet, když mi povíš, že je ti osmnáct, ale rozhodně vypadáš jako dítě školou povinné,“ utrousil. Obrátil se ke mně zády, nechal mě, ať se za nerezovým mrazákem převléknu, a potom mi ukázal, jak obsluhovat pokladnu a jak si mám na rukou vyrovnávat talíře a sundávat je. „Nechápu, proč to dělám,“ zamumlal a pak přišel můj první host.
Když se teď na tu dobu ohlížím zpátky, uvědomuju si, že mým prvním zákazníkem musel být pochopitelně Nicholas. Osud se o to postaral. V každém případě byl to ráno první osobou v bistru, přišel ještě dřív, než se objevily dvě stálé servírky. Vsoukal se do boxu co nejdál ode dveří – byl hodně vysoký –a rozložil si před sebou Globe. Noviny příjemně zašustily, jako když šumí listí, a zavoněly čerstvou tiskařskou barvou. Celou dobu, co jsem mu nalévala kávu zdarma, ačkoli jsem ji dokonce trochu vyšplíchla na reklamu obchodního domu Filene’s zaujímající třetí stranu, vůbec nepromluvil. Poté co jsem si přišla zapsat jeho objednávku, sdělil mi: „Lionel to ví,“ a ani se na mě nepodíval. Až když jsem mu přinesla talíř, přikývl. Pokud chtěl další kávu, prostě zvedl šálek a držel ho ve vzduchu jako nabídku ke smíru, dokud jsem nepřišla a nedolila mu. Neobrátil se ke dveřím, když cinkání u dveří ohlásilo příchod Marvely a Doris, dvou stálých servírek, ani dalších sedmi lidí, kteří v jeho přítomnosti přišli na snídani.
Po jídle úhledně položil příbor na kraj talíře, což byla známka dobrého vychování. Poskládal noviny a nechal je v boxu, ať si je přečtou i jiní. Tehdy na mě pohlédl poprvé. Měl ty nejsvětlejší modré oči, jaké jsem kdy viděla. Možná za to mohl jen kontrast s jeho tmavými vlasy, ale zkrátka mi připadalo, že se dívám skrz něj a za ním vidím oblohu. „Lioneli,“ promluvil, „podle zákona byste neměl zaměstnávat děti, dokud nevyrostou z plenek.“ Usmál se na mě natolik vlídně, aby mi dal najevo, že si to nemám brát osobně, a potom odešel.
Možná za to mohl stres z první půlhodiny v novém zaměstnání nebo nedostatek spánku. Žádný skutečný důvod jsem neměla. Ale ucítila jsem, jak mě v očích pálí slzy, a protože jsem se rozhodla, že před Doris a Marvelou plakat nebudu, odešla jsem sklidit jeho stůl. Pokud šlo o spropitné, nechal mi deset centů. Deset mizerných centů. Nevypadalo to na slibný začátek. Sedla jsem si na rozpraskanou čalouněnou lavici a promnula si spánky. Nezačnu brečet, přesvědčovala jsem se. A potom jsem zvedla hlavu a uviděla, že si Lionel obrázek ode mě přilepil izolepou na pokladnu. S vypětím všech sil jsem vstala a strčila si spropitné do kapsy. Vzpomněla jsem si na otcův zvučný hlas, když mi znovu a znovu vštěpoval: Život může změnit i deseticent.
Týden po nejhorším dni svého života jsem odešla z domova. Asi jsem s tím počítala od začátku, jen jsem čekala, až skončí pololetí. Ani nevím, proč jsem se s tím obtěžovala, protože mi to ve škole stejně nešlo – poslední tři měsíce mi bylo tak zle, že jsem se nedokázala soustředit a všechny moje absence se začaly projevovat na známkách. Asi jsem se jen potřebovala ujistit, že pokud chci, dokážu odmaturovat. A tak jsem to dotáhla do konce, i když se dvěma déčky z tělocviku a náboženství. Jako ostatní spolužáci na Střední škole papeže Pia jsem vstala, když nás k tomu otec Draher vyzval, přehodila si střapec zprava doleva, políbila sestru Mary Margaretu a sestru Altheu a sdělila jim, že ano, chystám se nastoupit na výtvarnou akademii.
Vlastně jsem ani tak moc nelhala, protože škola designu na Rhode Islandu mě přijala na základě prospěchu do prvního ročníku, což se samozřejmě stalo ještě předtím, než se můj život začal hroutit. Byla jsem si jistá, že otec už zaplatil část školného za podzimní semestr, a když jsem mu psala vzkaz, že odjíždím, uvažovala jsem, jestli se mu podaří získat ty peníze zpátky.
Můj otec byl vynálezce. Za ta léta vytvořil spoustu věcí, ale obvykle byl bohužel o krok pozadu. Jako když vymyslel sponu na kravatu se stahovatelnou plastovou fólií, která měla chránit látku při pracovních obědech. Pojmenoval to Čistá vázanka a nepochyboval, že bude klíčem k jeho úspěchu. Jenže pak se dozvěděl, že něco pozoruhodně podobného už čeká na patentovém úřadu. Stejný osud potkal i koupelnové zrcadlo odolné proti zamlžení, plovoucí klíčenku nebo šroubovací dudlík k aplikaci tekutých léků. Když si vzpomenu na otce, vybavím si Alenku a Bílého králíka, který ve všem neustále zaostával. Narodil se v Irsku a většinu života se snažil uniknout stigmatům, jež se k jeho původu pojila. Nestyděl se, že je Ir – vlastně to byl vrchol jeho životní slávy, bylo mu trapné jen to, že je irský imigrant. V osmnácti letech se přestěhoval z Bridgeportu, irské části Chicaga, do malé čtvrti za Taylor Street obývané většinou Italy. Nikdy nepil a nějakou dobu se neúspěšně snažil osvojit si středozápadní výslovnost. Ale to zcela nedotknutelné pro něj představovalo náboženství. Byl zanícený evangelík, jako by mu duchovnost proudila žilami, nikoli myslí. Přemýšlela jsem, jestli by se, nebýt mé matky, rozhodl stát knězem.
Odjakživa věřil, že je Amerika pouze přechodná zastávka při jeho návratu do Irska, ačkoli nám nikdy neprozradil, jak dlouho se hodlá zdržet. Rodiče ho přivezli do Chicaga, když mu bylo teprve pět, a přestože se ve skutečnosti narodil ve městě, nikdy nezapomněl na zemědělský venkov v okresu Donegal. Odmalička jsem si nebyla jistá, jakou část jeho vyprávění tvořily vzpomínky a jakou představivost, ale stejně mě jeho příběhy fascinovaly. Rok po matčině odchodu mě naučil číst díky jednoduchým učebnicím založeným na irské mytologii. Takže ačkoli jiné malé děti znaly Berta, Ernieho, Dicka a Jane, já se dozvídala o dobrodružstvích slavného irského hrdiny Cúchulainna. Četla jsem o svatém Patrikovi, který zbavil ostrov hadů, o bohu mrtvých Donnovi, který ukazoval duším, kudy se dostanou do
podsvětí, a o baziliškovi, před jehož zatuchlým, vražedným dechem jsem se v noci schovávala pod peřinu.
Otcova oblíbená pověst vyprávěla o Oisinovi, synovi Finna Mac Coola. Tento legendární válečník a básník se zamiloval do dcery boha moře Niamh. Několik let s ní žil šťastně na nádherném ostrově v oceánu, ale nedokázal zapomenout na svou vlast. Irsko, říkával otec, máš v krvi neustále. Když Oisin sdělil manželce, že se tam chce vrátit, půjčila mu kouzelného koně. Varovala ho však, ať z něj nesesedá, protože pak by rázem uběhlo tři sta let. Jenže Oisín z koně spadl a stal se z něj vetchý stařec. A přesto ho svatý Patrik přivítal, stejně jako podle otce jednoho dne přivítá nás tři – a později už jen dva.
Abych byla spravedlivá, po matčině odchodu se mě otec snažil vychovat nejlíp, jak uměl. To znamenalo, že mě zapsal do církevní školy, každou sobotu jsme chodili ke zpovědi a nad mou postelí visel jako talisman obrázek ukřižovaného Ježíše. Neviděl rozpory v katolické víře. Otec Draher nám vštěpoval, ať milujeme každého souseda, ale nevěříme Židům. Sestra Evangeline nám zase dělala kázání, ať se vyvarujeme nemravných myšlenek, a přesto bylo všeobecně známo, že než vstoupila do kláštera, byla patnáct let milenkou ženatého muže. A po zpovědi jste si samozřejmě mohli dělat, co jste chtěli, a pak se díky několika Zdrávas Maria a pozdravení našeho Otce pokaždé očistit. Dost dlouho jsem tomu věřila, ale pak jsem poznala z první ruky, že některé šrámy na duši se člověku nikdy vymazat nepodaří.
Moje nejoblíbenější místo v celém Chicagu byla tátova dílna. Uvnitř byla hrozně zaprášená, vonělo to tam dřevěnými hoblinami a lepidlem na letadla a našly se tam takové poklady jako staré kafemlýnky, zrezivělé panty a fialové obruče na cvičení. Po večerech a v deštivá sobotní odpoledne se táta vytrácel do sklepa a pracoval tam až do setmění. Někdy jsem si připadala spíš jako rodič, když jsem ho tahala nahoru a naléhala na něj,
