9788024295275

Kapitola první

MÉ PRVNÍ SETKÁNÍ

S ANDREWEM CARNEGIEM

Více než čtvrt století bylo mým hlavním posláním vyčleňování a třídění příčin úspěchu i neúspěchu do určité filozofie, jež by mohla pomoci ostatním, kteří nemají sklon nebo příležitost, aby se do takového výzkumu zapojili sami.

Moje práce začala v roce 1908, když jsem se poprvé setkal s Andrewem Carnegiem. Upřímně jsem mu řekl, že bych rád studoval práva, a abych si na to vydělal, rozhodl jsem se dělat rozhovory s úspěšnými muži a ženami, zjišťovat, jak svého úspěchu dosáhli, a psát příběhy o svých zjištěních do časopisů. Na konci našeho prvního setkání se mě pan Carnegie zeptal, jestli mám dost odvahy, abych vykonal nabídku, kterou mi hodlal udělat. Odpověděl jsem, že odvaha je prakticky to jediné, co mám, a že jsem připraven provést, cokoli mi navrhne.

Potom řekl: „Tvůj nápad psát příběhy o lidech, kteří jsou úspěšní, je jistě chvályhodný a rozhodně ti ho nemíním rozmlouvat. Ovšem musím tě také upozornit, že pokud chceš být trvale prospěšný nejen nyní žijícím lidem, ale i dalším generacím, musíš si najít čas a kromě příčin úspěchu utřídit i příčiny neúspěchu.

„Na světě jsou miliony lidí, kteří nemají ani nejmenší zdání o příčinách úspěchu a neúspěchu. Školy a univerzity učí prakticky vše kromě principů osobního úspěchu. Požadují, aby mladí muži a ženy strávili čtyři až osm let nabýváním abstraktních znalostí, ale neučí je, co s nimi dělat, až je získají.

Svět potřebuje praktickou, srozumitelnou filozofii úspěchu

.16.

utříděnou z faktických znalostí, získaných ze zkušeností mužů a žen ve velké univerzitě života. Na celém poli filozofie nenacházím nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo druh filozofie, kterou mám na mysli. Máme pár filozofů, kteří jsou schopni učit muže a ženy umění života.

Mám pocit, že tohle je výzva pro mladého člověka tvého typu; ale sama ambice k úkolu tohoto druhu nestačí. Ten, kdo tento úkol vykoná, musí mít odvahu a vytrvalost.

Tato práce vyžaduje alespoň dvacet let neustálého úsilí a během této doby si bude muset její vykonavatel zajišťovat živobytí jiným způsobem, protože tento druh výzkumu není na začátku nikdy výnosný. A vůbec ti, kteří přispívají společnosti prací tohoto druhu, musí čekat nějakých sto let a uznání své práce se dočkají až po své smrti.“

Poznámka: Sharon Lechterová své komentáře připisuje ve zvláštních odstavcích, jako je například tato pasáž:

Dvacet let práce bez zaplacení a pravděpodobně ani žádné uznání! Jak byste zareagovali na takovouhle „nabídku“?

Jak Hill popisuje níže, Carnegieho výzvu přijal a s Carnegieho úvodním dopisem se pustil do rozhovorů s velkými osobnostmi své doby, včetně Theodora Roosevelta, Thomase Edisona, Johna D. Rockefellera, Henryho Forda, Alexandra Grahama Bella, Kinga Gilleta (zakladatele společnosti Gillete na holicí strojky) a mnoha dalších. Jeho úsilí nakonec vyústilo v publikování několika knih, jako bylo třeba osm svazků knihy Pravidla úspěchu a po více než pětadvacetiletém výzkumu kniha Myšlením k bohatství, která je obecně uznávána jako základní dílo sebezdokonalování a představuje všechny základní principy, které

Jak přelstít ďábla .17.

dále slouží dnešním guru při výuce osobního rozvoje. Jak Hill sám popisuje, proces zdokonalování a vydání knihy Myšlením k bohatství byly samy o sobě studiem principů, které odhaluje. Říká se, že rukopis knihy Jak přelstít

ďábla byl napsán rok po uveřejnění knihy Myšlením k bohatství, že toto dílo může prozrazovat frustraci a odkrytí

Hillova „jiného já“ a že zároveň ukazuje, jak Hill porazil svou frustraci a dosáhl úspěchu použitím právě těch principů, které popisoval v knize Myšlením k bohatství. Kniha Jak přelstít ďábla odkrývá Hillovo duchovní probouzení a ukazuje nám, jak se z jeho setkání s ďáblem poučit.

„Pokud tuto práci přijmeš, neměl bys zpovídat jen těch pár úspěšných, ale také spoustu těch, kteří selhali. Měl bys pečlivě zkoumat mnoho tisíc lidí, kteří byli označeni za ‚neúspěšné‘.

Tím myslím muže a ženy, kteří v životě došli až do bodu zklamání, protože nedosáhli cílů, které si stanovili a ze srdce si jich přáli dosáhnout. Jakkoli se to může zdát rozporuplné, mnohem víc se o úspěchu naučíš od neúspěšných lidí než od tak zvaných úspěšných. Naučí tě totiž, co nemáš dělat.

Pokud svou práci vykonáš úspěšně, dojdeš na jejím konci k velkému překvapení. Zjistíš, že příčina úspěchu není něčím, co je od člověka odděleno; je to síla ve své podstatě tak nehmatatelná, že si ji většina lidí nikdy ani nepovšimne; síla, která by správně mohla být nazývána ‚jiné já‘. Za zmínku stojí fakt, že toto ‚jiné já‘ zřídkakdy využívá svého vlivu nebo se nějak projevuje, kromě případů neobvyklého stavu nouze, kdy jsou lidé v době nepřízně a dočasného nezdaru nuceni změnit své zvyky a vymyslet způsob, jak se z takových nesnází dostat.

Zkušenost mě naučila, že člověk není nikdy tak blízko úspěchu než ve chvíli, kdy má pocit, že je zcela zahlcen ‚neúspěchem‘, protože právě v těchto situacích je donucen přemýšlet.

Hill .18.

Pokud přemýšlí přesně a vytrvale, zjistí, že tak zvaný neúspěch není obvykle ničím jiným než znamením, že se má vyzbrojit novým plánem nebo záměrem. K většině skutečných neúspěchů dochází kvůli omezením, která si lidé nastavili ve své mysli. Pokud by měli odvahu udělat ještě jeden další krok, na svou chybu by přišli.“

„K většině skutečných neúspěchů dochází kvůli omezením, která si lidé nastavili ve své mysli.“

Negativní nastavení mysli a pochybování o sobě mohou být základní překážkou na cestě k úspěchu. Příliš mnoho lidí, kteří celý život dělali všechno správně, čelí nyní při současném ekonomickém poklesu vážným ekonomickým obtížím. Největší překážkou k zotavení je jejich vlastní strach a pochybnosti o sobě samých, vštěpované během jejich předchozích zkušeností. Dovolili jste současnému ekonomickému poklesu, aby vás dohnal? Brzdí vás pochybnosti o vlastních schopnostech? Jste sami sobě překážkou k naplnění svých snů? Jste svým nejhorším nepřítelem? V knize Myšlením k bohatství vypráví Hill příběh zlatokopa R. U. Darbyho. Když zlatá žíla zjevně vyschla, znechucený Darby prodal za almužnu svůj díl místnímu pobudovi. Ten si přizval pravé odborníky a zjistil, že kdyby Darby začal kopat asi o metr dál, zlatou žílu by zase našel. Kdyby Darby vytrval, vydělal by jmění, ale on se vzdal a od svých snů upustil – jenom metr od zlata. Místo toho, aby byl zdrcený, Darby se ze svého omylu poučil a rozhodl se vybudovat pojišťovací impérium. Upustíte od svého snu těsně před dosažením úspěchu, když jste pouhý metr od zlata? (O mnoha dalších dnešních ikonách, kte­

.19.

ré překonaly těžké situace, si můžete přečíst v knize Jeden metr od zlata.)

Začít život znovu

Řeč pana Carnegieho zcela změnila můj život a do hlavy mi nasadila naléhavé poslání, které mě neustále pohánělo, a to i navzdory tomu, že jsem měl jen velmi mlhavou představu o tom, co tím „jiným já“ myslí.

Během práce na výzkumu o příčinách selhání a úspěchu jsem měl výsadu analyzovat více než 25 000 mužů a žen, kteří byli hodnoceni jako „neúspěšní“, a přes 500 těch, kteří byli označeni za „úspěšné“. Před mnoha lety jsem poprvé matně postřehl ono „jiné já“, o kterém se zmiňoval pan Carnegie. Hra objevů, jak jí říkal, vyplývala ze dvou zlomových okamžiků mého života, které mě přinutily dostat se nějakým způsobem z obtížných situací, jaké jsem ještě nikdy předtím nezažil.

Rád bych vám tento objev popsal bez používání osobního zájmena, ale je to nemožné, protože pochází z osobních zkušeností a nemůže od nich být oddělován. Abyste získali celistvý obraz, musím se vrátit k prvnímu ze zlomových bodů a dovést vás k mému objevu krok za krokem.

Výzkum potřebný ke shromáždění dat, ze kterých jsem utřídil sedmnáct principů úspěchu a třicet základních příčin neúspěchu, vyžadoval roky práce.

Došel jsem k mylné představě, že můj úkol utřídění celistvé filozofie osobního úspěchu byl dokončen. Tak tomu ovšem zdaleka nebylo, moje práce naopak teprve začínala. Vztyčil jsem kostru této filozofie, postavené na sedmnácti principech úspěchu a na třiceti hlavních příčinách neúspěchu, ale tato kostra musela být teprve pokryta masem používání a zkušeností. Navíc

.20.

jí chyběla duše, která by mohla muže a ženy inspirovat, aby ve svém životě překonávali překážky, aniž by jim podléhali.

Tato „duše“, jak jsem později zjistil, se mohla přidat, teprve až se zjevilo mé „jiné já“, a to právě během dvou zlomových okamžiků mého života.

Rozhodl jsem se využít veškerého svého talentu a obrátil jsem svou pozornost na peněžní výnos, dosažený pomocí obchodních a profesionálních postupů. Vstoupil jsem do reklamní profese a stal se reklamním manažerem chicagské univerzity LaSalle Extension. První rok šlo všechno výborně, ale ke konci roku se mě zmocnila příšerná nechuť k této práci, a tak jsem dal výpověď.

Poté jsem s bývalým rektorem univerzity LaSalle Extension vstoupil do obchodního řetězce a stal jsem se předsedou společnosti s cukrovím Betsy Ross. Nešťastné – alespoň tenkrát mi připadaly jako nešťastné – spory s mými obchodními kolegy však vedly k tomu, že jsem se této pozice nakonec vzdal.

Vášeň pro reklamu mi však stále kolovala v krvi, a tak jsem se znovu pokusil dát jí průchod a založil jsem školu propagace a reklamy jako součást univerzity Bryant & Stratton.

Obchod šel dobře a rychle jsme vydělávali, ale pak Spojené státy vstoupily do první světové války. Ani to nedokážu slovy popsat, ale vyvolalo to ve mně silnou vnitřní odezvu, a tak jsem odešel ze školy a vstoupil do služeb vlády Spojených států. Sloužil jsem přímo pod vedením prezidenta Woodrowa Wilsona a nechával dokonale slibný obchod, aby se rozpadal.

V roce 1918 na Den příměří jsem začal vydávat časopis Zlaté pravidlo. Ačkoli jsem neměl v hotovosti ani penny, časopis rychle vzkvétal a brzy se rozšířil po celé zemi ve více než půlmilionovém nákladu. První rok své existence dosáhl zisku 3 156 dolarů.

Pro jasnější představu uvádím, že 3 156 dolarů v roce 1918 by dnes představovalo 45 000 dolarů podle každoročního

Jak přelstít ďábla .21.

průměrného indexu spotřebitelských cen sestavovaného Kanceláří pracovních statistik Spojených států nebo 202 000 dolarů podle tabulek nominálního hrubého národního produktu na jednoho obyvatele. Na první rok v novinářském průmyslu to není špatný zisk, když uvážíme, že 80 až 90 procent nových titulů zkrachovalo, a dokonce i těm úspěšným trvalo tři až pět let, než se prosadily (http://www.magazinepublisher.com/startup.html).

Po několika letech jsem se od zkušeného vydavatele dozvěděl, že žádný člověk znalý vydávání a distribuce národních časopisů by ani ve snu s takovým časopisem nezačal, kdyby neměl kapitál alespoň půl milionu dolarů.

Časopis Zlaté pravidlo a já jsme byli součástí společnosti. Čím víc se nám dařilo, tím méně jsem byl spokojený, drobné nepříjemnosti od mých obchodních kolegů se hromadily, a tak jsem jim časopis věnoval a sám z něj vystoupil. Tímto krokem jsem možná vyhodil z okna nemalé jmění.

Tohle byl pouhý začátek Hillovy lásky k časopisům. Po Zlatém pravidle následoval Časopis Napoleona Hilla. Později se stal také editorem časopisu Success, který se vydává dodnes. Potom jsem také dal dohromady školu na výcvik obchodníků. Mým prvním úkolem bylo vyškolit prodejní armádu 3 000 lidí pro obchodní řetězec. Za každého prodejce, který mi prošel rukama, jsem získal 10 dolarů. Za šest měsíců práce jsem si vydělal něco málo přes 30 000 dolarů. Co se týče peněz, mé

Hill .22.

úsilí bylo značně korunováno úspěchem. Znovu se ale ve mně rozhostil „nepokoj“. Nebyl jsem šťastný. Každý den mi bylo jasnější, že žádný obnos peněz mě nemůže učinit šťastným.

Bez jediného rozumného vysvětlení jsem se této práce vzdal, ačkoli bych si v ní snadno mohl vydělat pořádné peníze. Mí přátelé a obchodní partneři si mysleli, že jsem se zbláznil, a vlastně měli trochu pravdu.

Po pravdě řečeno jsem s nimi musel souhlasit, ale prostě jsem s tím nemohl nic dělat. Hledal jsem štěstí, ale nenacházel jsem ho. To bylo asi tak jediné vysvětlení mého neobvyklého jednání. Co o sobě člověk vlastně ví?

„Znovu se ale ve mně rozhostil ‚nepokoj‘. Nebyl jsem šťastný. Každý den mi bylo jasnější, že žádný obnos peněz mě nemůže učinit šťastným.“

Přesně tohle jsem o sobě mohla před pár lety napsat také.

Když jsem ale učinila opatření, abych se dostala ze situace, která mi sice přinášela finanční zabezpečení, ale v ničem se neshodovala s mým osobním posláním, začaly se přede mnou objevovat nové příležitosti. Ukázalo se, že to bylo nejlepší rozhodnutí mého profesního života. Vzpomenete si na dobu ve svém životě, kdy jste učinili obtížné rozhodnutí, ale věděli jste, že je správné, i když vás od něj všichni odrazovali?

To se stalo na konci listopadu roku 1923. Uvázl jsem v Columbusu v Ohiu, neměl žádné prostředky, a co hůř, ani žádný plán, jak se z těchto nesnází dostat. To bylo poprvé v mém životě, kdy jsem skutečně uvázl kvůli nedostatku peněz.

Častokrát předtím jsem peníze považoval za poněkud prcha-

Jak přelstít ďábla .23.

vé, ale nikdy dřív jsem neměl problémy získat to, co jsem potřeboval k osobní spokojenosti. Tahle zkušenost mě ohromila. Byl jsem naprosto ztracený a neměl nejmenší ponětí o tom, co bych měl dělat.

Promýšlel jsem nejméně tucet plánů, které by mohly můj problém vyřešit, ale všechny jsem zavrhl buď jako nepraktické, nebo nedosažitelné. Cítil jsem se jako ztracený v poušti bez kompasu. Každý pokus vyhrabat se ze svých potíží mě jen přivedl zpátky na začátek.

Skoro dva měsíce jsem trpěl nejhorším lidským neduhem –nerozhodností. Znal jsem sedmnáct principů osobního úspěchu, ale nevěděl jsem, jak je použít! Bez této znalosti jsem čelil jednomu ze stavů životní nouze, ve kterých, jak mi pan Carnegie řekl, lidé občas objeví své „jiné já“.

Moje tíseň byla tak velká, že mě nikdy ani nenapadlo si sednout, zanalyzovat její příčiny a hledat na ni lék.

„Nejhorší z lidských neduhů: nerozhodnost.“

Už jste se někdy cítili nerozhodností ochrnuti? Byl to první hlavní bod zlomu v životě Napoleona Hilla. Střídal jednu práci za druhou, hledal uspokojení a svůj vlastní dokonalý profesní život, tak jako hledá i dnes mnoho lidí – lidí, kteří hledají uspokojení ve své práci i životě. Hillova hlavní nesnáz, podle jeho vlastních slov, byla vnucená jím samým. Nacházel se v úplně stejné situaci jako ti, kteří byli zasaženi současným ekonomickým stavem. Hill využil své dočasné porážky ve svůj prospěch a vzal ji jako pobídku, aby se nad sebou hluboce zamyslel a aby našel své „jiné já“. Pokud jste sami přišli na mizinu kvůli ekonomickým okolnostem, můžete této situace využít jako pobídky a motivace k nalezení právě svého „jiného já“.

Napoleon Hill .24.

Porážka se mění v úspěch

Jednoho odpoledne jsem dospěl k rozhodnutí, které mě mohlo z mých potíží dostat. Měl jsem pocit, že se musím dostat ven do „otevřených prostor“ přírody, kde bych mohl zhluboka dýchat a přemýšlet.

Začal jsem se procházet a ušel jsem sedm nebo osm mil, když jsem najednou pocítil, že se mám zastavit. Několik minut jsem tak stál, jako bych byl přikován. Všechno kolem mě se zatemnilo. Slyšel jsem hlasitý zvuk nějakého druhu energie, která vibrovala na velmi vysoké úrovni.

Pak se moje mysl uklidnila, svaly uvolnily a prostoupil mě ohromný klid. Vzduch se vyčistil a já jsem z něj přijal příkaz ve formě jakési čisté myšlenky.

Příkaz byl tak jasný a určitý, že jsem mu nemohl neporozumět. V podstatě zněl: „Nadešel tvůj čas, abys dokončil filozofii úspěchu, se kterou jsi započal na Carnegieho podnět. Vrať se domů a začni data, která jsi posbíral, převádět ze své mysli do písemné podoby.“ Mé „jiné já“ se probudilo.

Na pár minut jsem byl vyděšený. Tato zkušenost se nepodobala ničemu, co jsem kdy zažil. Otočil jsem se a rychle kráčel zpátky domů. Když jsem tam dorazil, uviděl jsem své tři malé chlapce, jak vykukují z okna a dívají se na sousedovy děti, jak zdobí vánoční stromeček.

Vzpomněl jsem si, že dnes je Štědrý den. S hlubokým zármutkem jsem si také uvědomil, že u nás doma letos žádný vánoční stromeček nebude. Při pohledu na zklamané obličeje mých dětí mě zabolelo u srdce.

Vešel jsem do domu, posadil se k psacímu stroji a okamžitě začal sepisovat své objevy s ohledem na příčiny úspěchu a neúspěchu. Když jsem do stroje nasouval první list papíru, vyrušil mě stejně zvláštní pocit, jaký mě přepadl před pár hodinami v přírodě, a myslí mi proběhla tato myšlenka: „Tvým životním

.25.

posláním je dokončit první světovou filozofii osobního úspěchu. Marně ses snažil od svého úkolu utéct, ale každý takový pokus skončil neúspěchem. Hledáš štěstí. Jednou provždy se z této lekce pouč. Štěstí najdeš jenom tak, že budeš ostatním pomáhat ho najít! Byl jsi tvrdohlavý student. Ze své tvrdohlavosti se musíš vyléčit zklamáním. Za pár let projde celý svět zkušeností, ve které budou miliony lidí potřebovat filozofii, kterou jsi měl za úkol dokončit. Přijde čas, kdy budeš mít velkou příležitost najít štěstí tím, že poskytneš své užitečné rady. Vrhni se do práce a nezastavuj se, dokud nedokončíš a nevydáš rukopis, který jsi začal.“

Konečně jsem věděl, že jsem došel na konec duhy, a byl jsem šťastný!

Přichází pochybnosti

„Kouzlo“, pokud se dá tomuto zážitku tak říkat, zmizelo. Začal jsem psát. Krátce nato mi „rozum“ napovídal, že jsem se pustil do bláznivého úkolu. Představa muže, který je na dně a téměř na mizině a je přesvědčený, že má sepsat filozofii osobního úspěchu, vypadala tak směšně, že jsem se musel začít až pohrdavě smát.

Kroutil jsem se na židli, prsty si projížděl vlasy a snažil se vymyslet si důvod, proč vytáhnout papír ze stroje dřív, než začnu skutečně psát, ale naléhavá potřeba pokračovat byla silnější než touha přestat. Smířil jsem se se svým velkým úkolem a pokračoval jsem.

„[…] naléhavá potřeba pokračovat byla silnější než touha přestat.“

Napoleon Hill .26.

Vzpomenete si na případ, kdy jste strašně chtěli s něčím praštit, ale něco vás pohánělo, abyste pokračovali? Možná to bylo vaše „jiné já“.

Když se teď dívám nazpátek ve světle všeho, co se stalo, vidím, že tyhle menší nepřízně osudu, kterými jsem musel projít, patřily k těm nejšťastnějším a nejpřínosnějším zkušenostem, jaké jsem zažil. Byla to přestrojená požehnání, protože mě přinutila pokračovat v práci, která mi nakonec přinesla příležitost být světu prospěšnější, než bych kdy byl, kdybych uspěl v některém z předešlých plánů a záměrů.

Pracoval jsem na rukopisu téměř tři měsíce a dokončil jej na začátku roku 1924. Hned jak jsem ho dokončil, zase mě začalo nesmírně lákat vrátit se do velké americké hry obchodu. Tomuto lákadlu jsem podlehl, koupil jsem Metropolitní obchodní fakultu v Clevelandu v Ohiu a začal spřádat plány na zvýšení její kapacity. Ke konci roku 1924 jsme se rozrostli a rozšířili, přidali nové kurzy, až jsme dělali téměř dvakrát takové obchody, než jaké kdy byly na škole zaznamenány.

A zase se ve mně zrodil zárodek nespokojenosti. Zase jsem věděl, že v tomto druhu úsilí nemohu najít štěstí. Převedl jsem obchod na své společníky a vstoupil na lektorské pódium, odkud jsem pak filozofii úspěchu vyučoval organizaci, které jsem předtím věnoval tolik svých let.

Jednou večer jsem byl na seznamu, abych přednášel v Kantonu v Ohiu. Osud – nebo co to jen je, co formuje život člověka, ať se sebevíc snaží se mu vzepřít – mi znovu vstoupil do cesty a postavil mě tváří v tvář bolestivé zkušenosti.

Mé přednášky v Kantonu byl přítomný i Don R. Mellett, vydavatel kantonských Daily News. Pan Mellett byl ten večer tak zaujatý filozofií obchodního úspěchu, o které jsem přednášel, že mě požádal, abychom se následujícího dne sešli.

Jak přelstít ďábla .27.

Setkání vyústilo v dohodu o partnerství, které se mělo uskutečnit prvního ledna, kdy měl pan Mellett odstoupit ze své funkce vydavatele Daily News, aby převzal vedení v obchodu a vydávání filozofie, na které jsem pracoval. V červenci roku 1926 byl ale pan Mellett zavražděn Patem McDermottem, člověkem z podsvětí, a kantonským policistou, kteří pak byli oba odsouzeni k doživotnímu vězení. Byl zavražděn, protože ve svých novinách uveřejnil informace o spojení mezi pašeráky a určitými členy kantonského policejního sboru. Byl to nejstrašnější zločin, který vzešel z éry prohibice.

Vražda bojovného novináře Donalda Ringa Melletta, editora kantonského Daily News, v červenci roku 1926 byla jedním z mediálně nejznámějších zločinů dvacátých let minulého století. Mellett objevil v roce 1925 rozsáhlou korupci mezi členy kantonského policejního sboru a pustil se do protidrogové a protikorupční vydavatelské kampaně. Mimo jiné při ní označil také kantonského policejního šéfa. O Hillovi se říkalo, že požádal guvernéra z Ohia, aby spustil vyšetřování této korupce. Hill sám však tuto skutečnost nikde neuvádí.

Místní postavy z podsvětí a nejméně jeden kantonský policista najali Patricka McDermotta, bývalého podvodníka z Pensylvánie, aby Melletta umlčel. Mellett byl zastřelen před svým domem. Podle všeho měli střelci číhat také na Hilla, ale šťastné okolnosti ho z jejich cesty svedly. 17. července se v New York Times objevil článek s názvem „Další výhrůžky smrtí následují po zabití kantonského šéfredaktora“. Hill vylíčil, že poté, co slyšel o Mellettově smrti a obdržel anonymní varování, aby opustil město, odjel do západní Virginie. McDermott, dva místní gangsteři a bývalý policejní detektiv byli z Mellettovy vraždy

Napoleon Hill .28.

nakonec usvědčeni, velkým dílem díky práci soukromého detektiva najatého žalobcem ze Stark County. Náhoda mi zachránila život

Den po smrti pana Melletta mi někdo zavolal a sdělil mi, že mám hodinu na to, abych vypadl z Kantonu; že mohu během hodiny dobrovolně opustit město – kdybych otálel déle, pravděpodobně už bych odešel jedině v rakvi. Moje obchody s panem Mellettem si někdo evidentně špatně vyložil. Jeho vrahové zřejmě věřili, že jsem byl přímo spojen s jeho odhalením v novinách.

Ani jsem nečekal, až mi vyprší slibovaná hodina, okamžitě jsem nasedl do auta a odjel k příbuzným do hor v západní Virginii, kde jsem pak zůstal, dokud nebyli vrahové dopadeni.

Tato zkušenost přesně zapadala do kategorie, kterou pan Carnegie popsal jako „stav nouze“, který člověka přinutí přemýšlet.

Poprvé v životě jsem poznal děsivou hrůzu neustálého strachu.

Moje předchozí zkušenost před několika lety v Columbusu mě naplnila pochybnostmi a dočasnou nerozhodností, ale to mě naplnilo strachem, který se zdál neúnosný. V době svého ukrývání jsem zřídkakdy opouštěl dům po setmění, a když už jsem to udělal, svíral jsem v kapse kabátu automatický revolver s odjištěnou spouští, abych mohl kdykoli bez prodlení zareagovat. Když před domem zastavilo cizí auto, schoval jsem se do sklepa a pečlivě si prohlížel jeho pasažéry sklepním okénkem.

Po několika měsících takovýchto zkušeností mi začaly povolovat nervy a odvaha mě zcela opustila. Stejně tak sláblo i úsilí, s jakým jsem po dlouhá léta prováděl svůj výzkum o příčinách úspěchu a neúspěchu.

Pomalu, krůček za krůčkem, jsem upadal do stavu letargie a měl jsem obavu, že se z něj už nikdy nedostanu. Tento pocit

.29.

byl velmi podobný stavu, kdy vstoupíte do pohyblivého písku, a čím víc se snažíte z něj dostat, tím hlouběji se noříte. Strach je jako bažina, která vytváří sama sebe.

Pokud bylo v mé mysli zaseto semínko šílenství, v tomto období přežívání jistě jen klíčilo. Šílená nerozhodnost, noční můry, pochybnosti a strach zaměstnávaly mou mysl ve dne v noci.

„Stav nouze“, kterému jsem čelil, byl ničivý dvěma způsoby. Zaprvé mě přirozeně udržoval ve stavu neustálé nerozhodnosti a strachu a zadruhé mi můj nucený úkryt bránil v činnosti a já jsem se přirozeně bál, jak dlouho to tak ještě může trvat.

Moje schopnost úsudku byla téměř udusána. Uvědomil jsem si, že si z takového stavu mysli musím pomoct sám. Ale jak? Vynalézavost, která mi dopomohla ke všem předchozím mimořádným událostem, se evidentně vypařila a zanechala mě zcela bezradného.

Ještě tíživější než všechny tyto nesnáze bylo vědomí, že jsem většinu času v posledních pár letech strávil tím, že jsem se honil za koncem duhy, sem a tam za příčinami úspěchu, a teď jsem byl bezmocnější než kdokoliv z těch 25 000 lidí, které jsem považoval za „ztroskotance“.

To byla nesnesitelná představa. Navíc bylo nesmírně ponižující, že jsem přednášel po celé zemi – na školách a fakultách i u obchodních organizací – a očekávalo se ode mě, že těm lidem vysvětlím, jak použít sedmnáct principů úspěchu, a sám přitom nejsem schopný je uplatnit. Byl jsem si jistý, že už nikdy nebudu moci sebejistě čelit světu.

Pokaždé když jsem se na sebe podíval do zrcadla, spatřil jsem ve své tváři výraz sebepohrdání a nezřídka jsem tomuto muži v zrcadle říkal věci, které se ani nedají otisknout. Začal jsem se pokládat za šarlatána, který druhým slibuje lék na neúspěch, ale sám ho neumí použít.

Zločinci, kteří zavraždili pana Melletta, byli odsouzeni k doživotnímu vězení; bylo pro mě tedy naprosto bezpečné, abych

Napoleon Hill .30.

vyšel ze svého úkrytu a znovu se pustil do práce. Nemohl jsem ale začít, protože teď jsem čelil mnohem děsivějším okolnostem, než jaké představovali ti zločinci.

Tahle zkušenost zničila veškerou podnikavost, jakou jsem oplýval. Cítil jsem se jako v drápech nějaké skličující moci, která se mi jevila jako noční můra. Byl jsem naživu; mohl jsem se pohybovat, ale nedokázal jsem pomyslet na jediný pohyb, jak bych mohl pokračovat v úkolu, který jsem si na pobídku pana Carnegieho stanovil. Stával jsem se lhostejným, a to nejen k sobě, ale co hůř, i k těm, kteří mi ve „stavu nouze“ poskytli přístřeší. Čelil jsem největšímu stavu nouze svého života. Pokud jste něco takového nezažili, jen těžko si dokážete představit, jaké to je. Nedá se to popsat, musíte to zažít, abyste to pochopili.

„Moje schopnost úsudku byla téměř udusána.“

Hill byl nejprve ochromen strachem z fyzického ublížení a později studem, že byl strachem ochromen. Byli jste někdy oslabeni podobnými pocity? Když se ocitnete ve „stavu nouze“, strach vás může buď motivovat, nebo ochromit. Když si uvědomíte, že máte na výběr a můžete na strach zareagovat pozitivně, jste schopni svůj život trvale změnit k lepšímu. Mnoho lidí dnes zažívá pocity hněvu následované podrážděností a vysilujícím pocitem lhostejnosti. Cítí se znechuceni a trpí nedostatkem sebevědomí kvůli nejistotě v osobním životě nebo kvůli finanční situaci. Možná jsou naštvaní a dovolí svému hněvu, aby je ochromil. Přesně s takovým mladým mužem jsem si jednou povídala. „Je mi 30 let,“ říkal, „a nemám žádné obchodní schopnosti ani vyhlídky.“ Měl tisíce výmluv, proč něco nepodniknout, aby svou situaci změnil. Upozornila jsem ho, že dokud něco neudělá, nic se nezmění. „Pokud

Jak přelstít ďábla .31.

se nebudeš snažit věci změnit,“ řekla jsem mu, „rok uplyne jako voda a jediná změna bude, že ti bude 31 a pořád nebudeš mít žádné obchodní schopnosti ani vyhlídky.“

Zdá se vám to povědomé, ať už u vás, nebo u někoho, na kom vám záleží? Jak tohle ochromení zlomíte? Napoleon Hill se teď s vámi podělí o to, jak svůj strach a lhostejnost překonal a jak našel naději, inspiraci a motivaci, aby se osvobodil a dosáhl v životě úspěchu.

Nejdramatičtější okamžik mého života

Ke zlomu došlo náhle na podzim roku 1927, déle než rok po kantonském incidentu. Jednou v noci jsem odešel z domu a vydal se k budově místní školy nahoře na kopci za městem. Dospěl jsem k rozhodnutí, že si v sobě tuto záležitost vyřeším, než skončí noc. Začal jsem chodit kolem budovy a snažil se přimět svůj pomatený mozek, aby myslel jasně. Musel jsem tu budovu obejít asi tak stokrát, než mi na mysl přišlo něco, co alespoň vzdáleně připomínalo organizované myšlenky. Jak jsem chodil, pořád jsem si opakoval: „Existuje způsob, jak se z toho dostat, a já se nevrátím domů, dokud ho nenajdu.“ Musel jsem si tu větu opakovat nejméně tisíckrát. Navíc jsem přesně věděl, co těmi slovy myslím. Byl jsem sebou naprosto znechucený, ale stále jsem doufal ve spasení.

Potom mi byla jako blesk z čistého nebe vnuknuta myšlenka s takovou silou, až se mi žilami rozproudila krev: „Tohle je pro tebe čas zkoušek. Byl jsi ponižován a sražen k zemi chudobou, abys mohl najít své ‚jiné já‘.“

Hill .32.

Pokud vás současná ekonomická situace přivedla na mizinu nebo do finančních nesnází anebo vám zničila sebevědomí, považujte to za test, tak jako to udělal Napoleon Hill na konci dvacátých a začátku třicátých let minulého století. Přimějte se, abyste objevili své „jiné já“. Pokud ve svém životě vytrváte a dostanete se i přes tyto slabé chvíle, získáte hlubší pochopení potřebné k úspěchu.

Poprvé za mnoho let jsem si vzpomněl na to, co pan Carnegie říkal o „jiném já“. Teď si vzpomínám, že říkal, že ho naleznu ke konci svého výzkumu o příčinách selhání a úspěchu a že toto poznání obvykle přichází jako důsledek stavu nouze, který lidi přinutí změnit své chování a dostat se tak z životních nesnází.

Dál jsem chodil kolem školní budovy, ale teď jsem přitom přijímal jakési signály. Podvědomě jsem tušil, že z vězení, do kterého jsem se sám uvrhl, budu vysvobozen.

Uvědomil jsem si, že tento stav nouze mi přinesl nejen příležitost objevit své „jiné já“, ale také ověřit platnost filozofie úspěchu, o níž jsem ostatním tvrdil, jak je účinná. Už brzy budu vědět, jestli skutečně funguje, nebo ne. Rozhodl jsem se, že pokud fungovat nebude, rukopis, který jsem napsal, spálím a už nikdy se nebudu muset cítit provinile za to, že jsem lidem tvrdil, že jsou „strůjci svého osudu a vůdci své duše“.

Hill cituje z básně „Neporažený“ od Williama Ernesta Henleyho (1849­1903), uveřejněné v roce 1888.

Ve tmě, která mě zahaluje, černá jako propast mezi póly, děkuji Bohu, pokud nějaký je,

.33.

za svoji neporazitelnou duši.

Vlečen chapadly osudu, neskučím, nepláču nahlas.

Dokud je naděje naživu, moje hlava je zkrvavená, ale nepokořená.

Na tomto místě hněvu a slz se zjeví jen beznadějné stíny.

A přesto hrozba těch let mě nachází a bude mě nacházet, nebojácného.

Není důležité, jaká je šance na svobodu, jaký je můj rozsudek.

Já jsem pánem svého osudu.

Já jsem kapitánem své duše.

Nad vrcholky hor právě vycházel měsíc v úplňku. Ještě nikdy jsem ho neviděl tak zářit. Jak jsem tam tak stál a zíral na něj, hlavou mi probleskla další myšlenka: „Říkal jsi druhým, jak mají ovládnout strach a překonat potíže, na které během těžkých období života narazí. Odteď už můžeš mluvit jako zasvěcený člověk, protože se nad své potíže povzneseš s odvahou a posláním, odhodlaný a nebojácný.“

Tato myšlenka změnila můj stav bytí a já jsem se najednou cítil plný jásavé radosti. Můj mozek se ze stavu letargie, do které upadl, začal čistit a znovu začala fungovat moje schopnost úsudku.

Na kratičkou chvíli jsem pocítil radost z toho, že jsem měl výsadu projít těmi dlouhými měsíci mučení a že mi tato příležitost přinesla možnost vyzkoušet platnost principu úspěchu, který jsem si tak svým výzkumem experimentálně vynutil.

S touto myšlenkou jsem se zastavil, srazil paty k sobě, zasa-

.34.

lutoval (nevím komu nebo čemu) a několik minut takhle vzpřímeně stál. Nejdřív se mi to zdálo bláznivé, ale když jsem tam chvíli takhle stál, přišla mi na mysl další myšlenka ve formě „příkazu“, který byl tak jasný a přímý, jako by byl od velícího důstojníka.

Příkaz byl následující: „Zítra nasedni do auta a jeď do Filadelfie, kde se ti dostane pomoci s vydáním tvé filozofie úspěchu.“

Žádné další vysvětlení nebo upřesnění. Šel jsem zpátky domů, lehl si do postele a spal pokojněji než za celý poslední rok.

Následujícího rána jsem se probudil, vstal z postele a hned si začal balit věci a chystat se na cestu do Filadelfie. Rozum mi říkal, že je to bláznovství. Koho jsem ve Filadelfii znal, kdo by mi mohl poskytnout finanční pomoc na vydání osmisvazkové knihy v hodnotě 25 000 dolarů?, ptal jsem se sám sebe.

Najednou mou mysl zasáhla odpověď na tuto otázku, tak jasná, jako by ji někdo vyslovil: „Místo kladení otázek teď budeš poslouchat příkazy. Po dobu tvé cesty přebírá vedení tvé ‚jiné já‘.“

A byla tu ještě další věc, kvůli které se mé přípravy do Filadelfie zdály být absurdní. Neměl jsem vůbec žádné peníze! Sotva mě tohle napadlo, mé „jiné já“ mě okamžitě bombardovalo dalším příkazem: „Požádej svého švagra o padesát dolarů a on ti je půjčí.“

Příkaz zněl jistě a rozhodně. Bez dalšího otálení jsem ho uposlechl. Když jsem svého švagra žádal o peníze, řekl: „Jistěže ti můžu půjčit padesát dolarů, ale jestli budeš pryč dlouho, nebylo by lepší půjčit si sto dolarů?“ Poděkoval jsem mu a řekl, že padesát dolarů bude stačit. Věděl jsem, že nebude, ale mé „jiné já“ mi velelo, abych požádal přesně o tuto částku, a tak jsem ho uposlechl.

Dost se mi ulevilo, že se mě můj švagr neptal, proč do Filadelfie vůbec jedu. Kdybych mu měl všechno, co mi včera v noci přišlo na mysl, vyprávět, určitě by si myslel, že bych měl místo do Filadelfie jet na psychiatrii.

Jak přelstít ďábla .35.

Mé „jiné já“ přebírá velení

Odjížděl jsem a v hlavě mi znělo, že jsem blázen, ale mé „jiné já“ mi poroučelo, abych to ignoroval a dál vykonával příkazy.

Jel jsem celou noc a do Filadelfie dorazil druhý den ráno. Hned mě napadlo, že si musím najít nějaké levné ubytování, kde bych si mohl pronajmout pokoj asi tak za dolar na den.

Mé „jiné já“ se zase chopilo velení a přikázalo mi, abych se ubytoval v tom nejlepším hotelu ve městě. V kapse mi zbývalo něco málo přes čtyřicet dolarů, a tak jsem si připadal jako naprostý sebevrah, když jsem napochodoval k recepci a požádal o pokoj; nebo bych spíš měl říct, že jsem začal žádat o pokoj, když mi mé nově nalezené „jiné já“ dalo příkaz, abych si vyžádal apartmá, jehož cena spolkne můj zbývající obnos během dvou dnů. Uposlechl jsem.

Poslíček vzal má zavazadla, podal mi stvrzenku na automobil a vedl mě k výtahu, jako bych byl princ z Walesu. Bylo to poprvé za delší dobu než rok, kdy mi někdo projevil takovou úctu. Mí vlastní příbuzní, se kterými jsem bydlel, k tomu měli dost daleko (alespoň tak jsem to vnímal) a měli pocit, že jsem jen břemeno na jejich bedrech, což jsem jistě byl, protože člověk v mém stavu mysli ničím jiným ani být nemohl.

Začínalo být zřejmé, že mé „jiné já“ je odhodlané odnaučit mě komplexu méněcennosti, kterým jsem trpěl.

Hodil jsem poslíčkovi dolar. Začal jsem přemítat, jak bude vypadat můj účet za hotel na konci týdne, když mi mé „jiné já“ přikázalo, abych se zbavil všech omezujících myšlenek a choval se, jako bych měl všechny potřebné peníze v kapse.

Zkušenost, kterou jsem procházel, pro mě byla nová a zvláštní zároveň. Nikdy jsem se nevydával za nikoho jiného, než kým jsem si myslel, že jsem.

Následující půlhodinu mi tohle „jiné já“ dávalo příkazy, které jsem během svého pobytu ve Filadelfii do písmene vyplnil.

.36.

Instrukce ke mně přicházely skrze myšlenky, které mi naskakovaly s takovou rázností, že se daly snadno rozeznat od mých vlastních myšlenek.

Hill se vžil do postavy zámožného muže, kterým si přál být. Naprosto souhlasíme s tím, že abyste byli bohatí, musíte tak i přemýšlet. Je také důležité být obklopen správným prostředím. Don Green, ředitel Nadace Napoleona Hilla, mi jednou řekl: „Svůj první pořádný oblek jsem si koupil u Sobela, v zakázkovém oděvním obchodě, kde nakupovali i řídící pracovníci Eastmana Kodaka. Majitel obchodu měl za pokladnou nápis: Pokud chcete být úspěšní, musíte se na to nejdříve obléct.“

Přece jen vám ale doporučujeme určitou dávku skromnosti, až se budete snažit napodobit Hillovo rozhazování peněz, které neměl.

Dostávám zvláštní „příkazy“ ze zvláštního zdroje

Mé instrukce začínaly v tomto duchu: „Nyní jsi zcela v péči svého ‚jiného já‘. Měl bys vědět, že tvé tělo obývají dvě bytosti, stejně jako tělo všech živých bytostí na světě.

Jedna z těchto bytostí je motivována a také se řídí impulzy strachu. Ta druhá je motivována a řídí se impulzy víry. Už víc než rok jsi byl jako otrok vlečen bytostí strachu. Předminulou noc převzala nad tvým fyzickým tělem kontrolu bytost víry a ty se teď touto bytostí řídíš. Pro zjednodušení můžeš této bytosti říkat ‚jiné já‘. Nezná žádná omezení, strach ani slovo ‚nemožné‘.

Jak přelstít ďábla .37.

Byl jsi směrován, aby sis vybral luxusní prostředí v dobrém hotelu, což má odradit bytost strachu, aby se vrátila. Toto strachem motivované ‚staré já‘ není mrtvé; jen bylo sesazeno z trůnu. Bude tě následovat, kamkoli se pohneš, a bude čekat na vhodnou příležitost, aby se vkradlo a zase tě ovládlo. Může nad tebou převzít moc jen skrze myšlenky. Pamatuj si to a pečlivě chraň svou mysl před všemi myšlenkami, které se tě snaží omezit. Jen tak budeš v bezpečí.

Nedovol, aby ses strachoval o peníze, které budeš potřebovat na své nenadálé výdaje. Až je budeš potřebovat, dostaneš je.

Teď se pusťme do naší záležitosti. Nejprve bys měl vědět, že bytost víry v tvém těle nebude vykonávat žádné zázraky, ani neporuší žádné přírodní zákony. Dokud bude o tvé tělo pečovat, povede tě pomocí myšlenek, které ti bude posílat, abys vykonal své plány tím nejlogičtějším a nejpřirozenějším způsobem.

Především si pamatuj, že tvé ‚jiné já‘ za tebe nebude pracovat; pouze tě moudře povede, abys dosáhl cílů, po kterých toužíš.“

Necháte se vést vírou, nebo dovolíte strachu, aby vás dostihl?

„Tvé ‚jiné já‘ ti pomůže převést tvé plány ve skutečnost. Navíc bys měl vědět, že všechno začíná tvou největší a nejvýslovnější touhou. Vždycky. Právě teď je tvou největší touhou – tou, která tě sem přivedla – vydat a rozšířit výsledky tvého výzkumu o příčinách úspěchu a neúspěchu. Předpokládáš, že budeš potřebovat zhruba 25 000 dolarů.

Mezi tvými známými je někdo, kdo ti může potřebný kapitál opatřit. Začni si hned vybavovat jména všech svých známých, u kterých máš důvod věřit, že by ti mohli poskytnout požadovanou finanční pomoc.

Hill .38.

Až ti jméno této osoby přijde na mysl, okamžitě to poznáš. Navaž s touto osobou kontakt, a dostaneš pomoc, kterou hledáš. Své přání ale formuluj, jako by se jednalo o uzavírání obchodní transakce. V žádném případě nepoukazuj na to, co tě k tvému ‚jinému já’přivedlo. Pokud své pokyny jakkoli znesvětíš, setkáš se s dočasným neúspěchem.

Tvé ‚jiné já s tebou zůstane a bude tě vést tak dlouho, dokud se na ně budeš spoléhat. Vyvaruj se všech pochybností, strachu, obav a omezujících myšlenek. Prozatím je to vše. Teď začneš jednat podle své svobodné vůle, tak jako v době, než jsi své ‚jiné já‘objevil. Fyzicky jsi pořád stejný, jako jsi vždy byl; proto také nikdo nepozná, že jsi prošel proměnou.“

Rozhlédl jsem se po pokoji, zamžoural očima, a abych se ujistil, že se mi to nezdálo, vstal jsem a došel k zrcadlu, abych se na sebe zblízka podíval. Výraz mé tváře se změnil. Už nebyl plný obav, ale odvahy a víry. Už jsem neměl pochyby o tom, že mé tělo je teď v péči síly naprosto odlišné od té, která byla sesazena z trůnu, když jsem se předminulou noc procházel kolem školy v západní Virginii.

Při sestavování rukopisu jsem na tomto místě zakončila kapitolu jedním z velkých zlomových bodů autorova života. Prošli jste někdy životní změnou, jakou tady Hill popisuje? Lze to také označit za zkušenost přeměny. Jiní by to nazvali „výzvou k probuzení“, „poklepáním na rameno“, nebo naléhavěji „fackou“!

Jak přelstít ďábla .39.