NEZÁVISLOST
MANIFESTACE
Než se Otec národa uráčil dorazit na oslavy Dne nezávislosti, bylo 15:28 a občané, už od rána shromáždění na Jidadském náměstí, měli čekání po krk: celou Jidadu by ze samého vzteku vyplenili, kdyby to ovšem bylo jakékoliv jiné místo než Jidada. Jenže dobytčí země žádným jiným místem nebyla, byla to právě Jidada, ano, tholukuthi Jidada s -da a ještě jedním -da, a většině zvířat stačilo si jen uvědomit tuhle jednoduchou pravdu, aby všechny své pocity spolykala jako sliny. Žhnoucí slunce, které prý podle těch, kdo se vyznají, bylo výnosem přiřazeno k týmu roztleskávaček Jeho Excelence, pražilo už od dopoledne mocnými paprsky příhodnými pro panovníka vládnoucího ne jednu, ne dvě, ne tři, ale hned čtyři poctivé dekády.
Šaty s odznaky Strany Jidady, které si většina zvířat k té příležitosti oblékla – saka a košile a sukně a čepice a šátky v barevných kombinacích státní vlajky, často s natištěnou podobiznou Jeho Excelence – pohlcovaly příšerný sluneční žár a postávání v nich bylo o to úmornější. Avšak ne všechna zvířata hodlala mučivé čekání snášet – některá se už skutečně měla k odchodu, bručela, že mají ještě spoustu práce, ještě něco musí zařídit, už někde měla být a vůbec jiní vůdci v jiných
zemích dorážejí na všechno včas jako neomylná mačeta Boží. Ze začátku bylo roztrpčených jedinců jen pár – dvě prasata, kočka a husa –, ale frakce se rychle rozrostla na úctyhodnou masu a disidenti povzbuzeni svým počtem i silou vlastních hlasů zamířili k východu.
U brány se skupina střetla s jidadskými Obránci, tholukuthi se psy náležitě vyzbrojenými obušky, provazy, holemi, plechovkami se slzným plynem, štíty, pistolemi a dalšími zjevně obrannými zbraněmi. Obránci Jidady byli po celé zemi i za jejími hranicemi známí jako od přírody kruté, krvelačné bestie, ale především pohled na nechvalně proslulého velitele Jambanju, jehož poznali podle charakteristického bílého šátku na hlavě, přiměl nespokojence rychle se otočit a vrátit se na svá místa s ocasy uboze staženými.
A UŽ TU MÁME OTCE NÁRODA: PANOVNÍKA VLÁDNOUCÍHO
PŘES DEVĚT ŽIVOTŮ STOVKY KOČEK. JAKOŽ I NEJDÉLE
SLOUŽÍCÍHO VŮDCE NA KONTINENTU PŘESLUHUJÍCÍCH
VŮDCŮ A VŮBEC NA CELÉM ŠIRÉM SVĚTĚ.
Auto Jeho Excelence se proplétalo davy rychlostí pohřebního vozu, zatímco zvířata přes sebe skákala jako opilé žáby v naději, že legendárního Otce národa zahlédnou. Slunce zaznamenalo příjezd vůdce, jehož Bůh předurčil k vládnutí a vládnutí až do aleluja a který pak dosadil slunce do čela týmu svých roztleskávaček, zhluboka, mimořádně zhluboka se nadechlo a rozzářilo se na plné pecky. Jeho Excelenci doprovázela skupina vážených hodnostářů na zadních, samí samuži, většina starci. Doprovázející hodnostáře doprovázeli vyznamenaní
vůdci Obránců ve vojenských uniformách s barevnými vyšívanými šňůrami u pasu, čapkami staženými do čela, vypjatou hrudí posetou zářivými shluky lesklých medailí, na ramenou nadskakující insignie ve tvaru hvězd, na předních packách bílé rukavice: to byli generálové, tholukuthi skutečný pilíř panovníkovy vlády. Po celém náměstí zvířata vytahovala mobily a udělátka, aby si přehlídku moci vyfotila a nahrála na video.
POHLEĎTE, TOŤ ON. ANO, THOLUKUTHI ON SÁM, JEDINĚ ON A NAVŽDY ON. HLAVA
NEJSKVOSTNĚJŠÍ.
POMAZANÁ. JEDINÝ. NEJVYŠŠÍ.
S příjezdem Jeho Excelence Jidadské náměstí procitlo k životu. Tholukuthi Otec národa vládl takovým kouzlem osobnosti, že již svou pouhou přítomností dokázal přeskupit atomy ve vzduchu a změnit náboj atmosféry na pozitivní, ať byla předtím sebenepřátelštější nebo sebepochmurnější nebo sebezoufalejší. Podle těch, kdo se vyznají, byla tato vlastnost ještě tucetkrát silnější před dávnými, dávnými, dávnými časy, v prvních letech vlády Jeho Excelence, kdy v jeho přítomnosti nezralé plody zrály až uhnívaly, churavějící se léčili z neduhů, skály se rozpadaly napadrť, bouřky a vlny veder ustávaly, povodně, požáry a nálety sarančat se odkláněly, smrtelné viry vymíraly, než je vůbec napadlo někoho napadnout, vyschlá koryta přetékala vodou, no ano, tholukuthi už jen z pouhé přítomnosti Otce národa kdysi naskakovaly motory, ohýbaly se ocelové nosníky a v několika konkrétních, doložených případech také těhotněly zástupy panen, takže se krev Jeho Excelence rozproudila
9
Jidadou ještě dávno předtím, než si vzal oslici a měl potomky s ní. A teď Otec národa rozzářil celé Jidadské náměstí jen tím, že se ukázal, že zkrátka byl. Prostranství propuklo v prudký potlesk, dokonce i zvířata, která se ještě před chvílí měla k odchodu, se k jásotu přidala, stála na zadních a provolávala slávu Jeho Excelenci, nejen hlasem a tělem, kdepak, ale i srdcem a myslí a duší. Krávy bučely, kočky mňoukaly, ovce bečely, kachny kvákaly, osli hýkali, kozy mečely, koně ržáli, prasata chrochtala, slepice kvokaly, pávi vřískali a husy kejhaly – kakofonie dosáhla ohlušující hlasitosti, právě když se mocenský průvod konečně zastavil před vyvýšenou tribunou.
BOHÁČI S CHUDÝMI NEPEČOU
Pod rozložitým bílým baldachýnem čekali členové úzkého okruhu Stolce moci Strany Jidady, což byla samozřejmě strana vládnoucí, říkalo se jí také Strana moci, a Jeho Excelence byla jejím předsedou. Společně s nimi sedělo několik příbuzných, přátel a vážených hostů Jeho Excelence. Tholukuthi ve vší upřímnosti, a ať se nám to líbí, či ne, přecházel ze smetánky zrak: nejvybranější látky, drahé šperky a skvostné doplňky zdobily nádherná, upravená a zdravá těla, která čišela bohatstvím a blahobytem. Tato zvířata představovala jidadské Vyvolené a byla také důkazem dobré vůle Otce národa, jelikož většina z nich zbohatla právě díky němu, ať už přímo, či vlivem svého vztahu k Jeho Excelenci. Hrdě přijímala dary v podobě půdy, firem, veřejných zakázek, státních půjček bez povinnosti splácení, dědila zkonfiskované statky a přebírala doly, průmyslové podniky a vůbec všemožné majetky.
Vzhledem k tomu, že oslavy stále nebyly zahájeny a nebohá zvířata se na slunci neměla čím zabavit, spočívala toužebným zrakem na Vyvolených, a chvílemi dokonce zapomínala na žár, který jim spaloval tělo, na hlad, který jim stahoval žaludek, na žízeň, z níž jim vyprahlo hrdlo, ano, tak byli tholukuthi omámení zjevením svých lepších spoluobčanů, jak sedí ve stínu v pohodlných křesílkách a popíjejí chlazené nápoje. Při pohledu na ně tekly přehřátým zvířatům sliny, vpíjela scénu očima jako studenou sklenici medoviny, a když si olízla vysušené, popraskané pysky, s potěšeným překvapením skutečně ucítila slabý náznak sladkosti.
É, COŽE???
Dveře limuzíny se otevřely a na krvavě rudý koberec vystoupil
Otec národa. Celé Jidadské náměstí jako na povel sborově vydechlo. Tholukuthi vydechlo sborově, jelikož z vozu vykročil vyzáblý kůň tak křehoučký, že by ho sebemenší závan větříku rozkymácel a srazil na zem. Bylo tudíž dobře, že jenom pražilo slunce a žádný větřík nevanul. Zvířata užasle sledovala
Otce národa – byl teď starší, než když ho viděla naposledy, a už tehdy byl o poznání starší, než když ho naposledy viděla předtím –, jak stoupá na tribunu, opatrně, opatrně střídá nohy a vetché tělo mu tíží veliká zelená košile potištěná jeho vlastními černobílými podobiznami, ovšem v mnohem mladší a pohlednější verzi. Starý kůň se dál pomalinku ploužil na týchž kopytech, která kdysi tryskem brázdila celou širou Jidadu. Než se konečně vyšplhal na tribunu, připadalo zvířatům na slunci, že uběhlo dva a půl roku, načež se opřel o pultík, svěsil
podlouhlou hlavu, zůstal tak stát a švihal ocasem ze strany na stranu, jako by jím odpočítával minuty.
„Kde to jsem? Co to je za havěť? Proč na mě koukají, jako by mě znali?“ optal se Starý kůň do ticha.
„Prosím tebe, Excelence, copak je to za otázky?! To jsou přece tvoji poddaní, ka, a pěkně všichni do jednoho! Copak jsi zapomněl, že téhle zemi, téhle Jidadě vládneš a tihle tví poddaní tě chtějí slyšet? Je Den nezávislosti, dědulko – všichni dnes přece slavíme svobodu, jíž jsi obětoval život v předlouhé osvobozenecké válce, kterou jsi před dávnými lety sám ráčil zahájit a dovést k vítěznému konci, takže když se to vezme kolem a kolem, oslavujeme dnes vlastně tebe!“ zašvitořila na něj rozjásaná oslice. Upravila koni košili a uhladila mu stále černou, ale řídnoucí hřívu.
Tahle oslice tholukuthi nebyla jen tak ledajaká kobyla, nýbrž manželka Jeho Excelence, což dával tušit už její vzhled a pohyby a mluva a celkové vystupování nepochybně velkého zvířete. Starý kůň se od ní nechal odvést na svoje místo. Okolosedící zvířata okamžitě vyskočila, aby jim uvolnila cestu –někdo Jeho Excelenci poposunul židli, někdo ho líbal na tvář, čechral mu ocas, hladil ho po zadku, rovnal mu oblečení, někdo odháněl neviditelné mouchy.
„Já bych si nejradši dáchnul,“ zamumlal Starý kůň, zatímco si sedal tak opatrně, jako by měl zadnici z drahého porcelánu. To z Otce národa mluvila upřímnost. Byl už ve věku, kdy pro něj bylo nejzásadnější, aby ho nikdo neobtěžoval, a kromě toho podle těch, kdo se vyznají, se mu to prý v hlavě mlelo jako v rozbouřené zemi bez silného vůdce.
THOLUKUTHI AHÁ!
Náhoda tomu chtěla, že po obvodu tribuny byly rozmístěné
stožáry se státními vlajkami. Zářivé odstíny černé, rudé, zelené, žluté a bílé upoutaly starcův zrak. Ostřil na ně, dokud ho barvy kouzlem nevyprostily z mlhy, jež mu zanášela mysl. Tholukuthi se mu začala vracet paměť. Poznal tu vlajku: vlála mu v srdci a v hlavě a ve snech. Ještě nevěděl přesně, co jednotlivé barvy mají znamenat, ale něco určitě symbolizují, tím si byl naprosto jistý. Zíral na ně a dumal a dumal – že by bílá představovala tesáky jeho lítých Obránců? A rudá že by znamenala krev, kterou tak snadno prolévají? „Možná,“ odtušil v duchu a zadíval se jinam.
Poznal vysokou, krásnou oslici po svém boku, voňavou jako čerstvé kvítí, oděnou do zářivých barev a ověšenou okázalými šperky: byla to Skvělenka, první samina Jidady, též zvaná Drahá matinka, jelikož byla jeho ženou a byla drahá, a poslední dobou všeobecně známá jako doktorka Drahá matinka, když získala svůj slavný doktorát. Pak spatřil své milované přátele a příbuzné, jejichž přítomnost ho naplnila štěstím. Poznal také své soudruhy a otáčel hlavu tam a zase zpátky, aby se přesvědčil, že jsou přítomni všichni, kdo mají. Tholukuthi byli. Někteří na něj pokývli. Jiní zamávali. Někteří zvedli končetiny v gestu stranického pozdravu.
Pak si Starý kůň začal prohlížet zástupy na přeplněném náměstí. Tohle nebyli pouze poddaní, nýbrž jeho důvěryhodní stoupenci, kteří při něm a za ním stáli po desetiletí a z nichž ho řada podporuje už od dob bojů za nezávislost Jidady. Byli mu věrní a zůstali věrní a budou mu věrní na věky věků. Věrní zemřeli a věrnost si s sebou vzali do hrobu, pročež jsou věrní
i jejich duchové. Po sobě zanechali potomky, kteří se věrní už narodili. Tehdy Otec národa zahlédl na lesklé desce odraz sebe sama a nelekl se, jelikož zrovna naprosto přesně věděl, co je zač, a vůbec nepotřeboval, aby mu to dr. Drahá matinka připomínala. Když teď měl opět plnou vládu nad svou pamětí, opřel se v křesle, natáhl si před sebe nohy a pokývl na slunce, které měl v nadhlavníku. Postrčil si brýle, pohodlně se usadil a tholukuthi se zkušenou nevzrušeností přestárlého mimina okamžitě usnul.
ZEMĚ MLÉKA A STRDÍ
Starý kůň snil o slavných časech, kdy byla Jidada takovým rájem na zemi, že zvířata houfně opouštěla své vlastní ubohé otčiny a vydávala se sem za lepším životem, který tu nacházela, a to nejen život lepší, nýbrž život tak hojný, že psala příbuzným a přátelům, aby přijeli a přesvědčili se na vlastní oči o oné zaslíbené zemi, skvostném Eldorádu zvaném Jidada, skutečném klenotu Afriky, ano, tholukuthi zemi nejen nepopsatelně blahobytné, nýbrž i tak pokojné, že zněla vymyšleně. Jeho Excelence viděla ve snu i sebe sama ve své dřívější podobě – nádherného hřebce vyzařujícího nezpochybnitelný majestát, hřebce, jenž vkročil na zem a země zaplesala a nebesa zaplesala a peklo také zaplesalo, protože co mělo dělat?
A Starý kůň se zavrtal hlouběji do křesla, tholukuthi ztracen ve slavné jidadské minulosti, a počal chrápat zvučnou melodii, v níž okolosedící soudruzi rozpoznali starou revoluční hymnu
Jidady z dob osvobozenecké války.
OBRÁNCI, OBRÁNCI, OBRÁNCI
Jelikož Jeho Excelence již dorazila, spustila Jidadská armádní kapela. Za burácivé hudby se doprostřed náměstí valilo vojenské procesí. Jidadskou armádu tvořili stejně jako všechny ozbrojené složky výhradně psi. A psi, psi, psi a další psi teď pochodovali směrem k baldachýnu a zvedali a pokládali naleštěné černé boty v oslnivém souladu. Tholukuthi to byli psi čisté rasy i míšené rasy i kříženci i vořechové nejasného zařazení. Tholukuthi to byli psi v zelených košilích, psi v khaki košilích, psi v modrých košilích. Tholukuthi někteří psi hráli na nástroje, jiní psi mávali jidadskou vlajkou, jiní vojenskými prapory a jiní třímali dlouhé, nablýskané zbraně.
Krásu a eleganci psa je snadné přehlédnout, jelikož takový pes je schopný rvát maso na kusy, prolévat krev čistě z popudu, drtit kosti jako křehký porcelán, ojet cokoliv od lidské nohy přes pneumatiku nebo strom až po gauč, to všechno bez špetičky studu, srát okolo sebe, jako by měl bobky ze zlata, věrně sloužit pánovi, i kdyby to byl surovec, vrah, zaříkávač, tyran nebo ďábel, zlomyslně útočit bez zjevné provokace a požírat lidské výkaly bez ohledu na vlastní sytost. Ale tehdy, na Jidadském náměstí v den oslav nezávislosti, byli psi tholukuthi úchvatní. Nepoznali byste, že jsou v teplých, těžkých košilích promočení potem, že jejich košile skrývají potrhané spodní prádlo, které sotva drží, co držet má. Nepoznali byste, že podrážky jejich bot jsou ošoupané ani že většina z nich hladoví, jelikož dobré tři měsíce nedostali plat.
ZPROSTŘED JEJICH
BRATRŮ
JIM
VZBUDÍM PROROKA, JAKO JSI TY. VLOŽÍM SVÁ SLOVA DO JEHO ÚST A ON JIM
POVÍ VŠE, CO MU PŘIKÁŽI
Mnohem později, když se odbyla čoklí přehlídka a psi odpochodovali pryč, když skončily projevy ministra revoluce, ministra korupce, ministra pořádku, ministra věcí, ministra ničeho, ministra propagandy, ministra homofobních věcí, ministra dezinformací a ministra rabování a ještě několik uměleckých vystoupení, šťouchla oslice Jeho Excelenci, aby se probudila. Otec národa otevřel oči a procitl ze snu o slavných časech Jidady, ale zjistil, že si je vůbec nemůže vybavit. Zatímco zápolil s pamětí, ulpěl pohledem na vyšňořeném praseti, které si vykračovalo na tribunu jako pštros. Starý kůň ho nepoznával a dumal, kdo to asi je. Jak si tak prohlížel dlouhé prasečí nohy, znovu usnul.
Vytáhlý, štíhlý pašík nebyl nikdo jiný než sám věhlasný prorok dr. T. O. P. Mojžíš, zakladatel a vůdčí postava slavných
Bojovníků Kristovy prorocké církve církví. V Jidadě se bez modlitby neobešlo téměř nic, a tak měl své místo v programu i charizmatický prorok, jenž byl zároveň duchovním rádcem dr. Drahé matinky. Podle těch, kdo se vyznají, představovala pašíkova církev nejsilnější evangelickou frakci v Jidadě a čítala nejvíce členů, a to nejen v rámci země, ale i celého regionu –no ano, tholukuthi podle těch, kdo se vyznají, nevedlo ovečky k následování církve jen slovo Boží, nýbrž i zoufalství, zklamání, idiocie, frustrace a hledání stébla, jehož by se mohly chytit, něčeho, čehokoliv, co by jim pomohlo přežít život, který byl ve skomírající jidadské ekonomice čím dál méně k žití.
Prorok dr. T. O. P. Mojžíš tohle stéblo ztělesňoval: kázal o naději a blahobytu, nabízel svou slavnou řadu zázračných
předmětů, mezi nimiž nechyběly svěcené oleje, svěcené vody, svěcené kabelky, svěcené peněženky, svěcené spodní prádlo, svěcené cihly, tholukuthi zaujímal i svými modlitbami, údajně úchvatnou mocí vypudit démona chudoby a posvátným léčivým dotykem. Jidaďanům, na něž vláda zapomněla, sliboval, že Hospodin se postará a bída ustane, a zoufalé davy se slétaly k Bojovníkům Kristovy prorocké církve církví jako mouchy ke kravinci. Jestliže ti, kdo se vyznají, tvrdili, že prorokovi následovníci by za ním šli i do pekla, tholukuthi tím mysleli, že by za ním šli i do pekla. Ovšem jelikož na oslavy přiletěl soukromým tryskáčem pořízeným z desátků od svého stáda, snadno byste se mohli domnívat, že jeho církev je církví pro boháče ze země s ulicemi dlážděnými zlatem, kde si v každém domě sypou na toaleťák diamantový prach.
SLOVO BOŽÍ
Prorok dr. T. O. P. Mojžíš se naklonil k mikrofonu a odkašlal si. Vzhledem k jeho popularitě na jakémkoliv shromáždění na jidadské půdě nikdy nechyběl dostatek jeho následovníků, a tak nebylo překvapením, že dav při pohledu na něj začal šílet. Najednou to nebyli patrioti na vlastenecké oslavě, kdepak, nýbrž křesťané věřící ve spásnou a léčivou přítomnost milovaného syna Božího. Čuník byl na potlesk bezpochyby zvyklý, ale takové ovace na necírkevním setkání ještě neslyšel – tholukuthi to burácelo víc než při příjezdu Jeho Excelence. Potlesk neutuchal a neutuchal a trval by dál, kdyby pašík nezdvihl bílý šnuptychl, aby ho zastavil.
„Než přistoupíme k modlitbě, dovolte mi, abych využil skvělé příležitosti a poděkoval nejbohabojnější samině, již
znám, naší milované dr. Drahé matince, že mi v den tak významné události udělila poctu vést náš veliký národ v modlitbách. Řekl jsem to již dříve a zopakuji to znovu: dobří vůdci se nerodí. Dobrým vůdcem se nestanete. Dobří vůdci, jako jsou Otec národa a naše ctihodná první samina dr. Drahá matinka, jsou přímo od Boha. Však to Bůh vlastními slovy říká v Listu Římanům, kapitola 13, verš první, a nyní pozorně poslouchejte, ó moji milí Jidaďané. Bůh, můj Otec, dí: každý ať se podřizuje vládnoucí moci. Veškerá moc je totiž od Boha, takže současné vlády jsou zřízeny od Boha. Kdo odmítá vládu, bouří se tedy proti Božímu zřízení; a vzbouřence čeká jistý trest. Vládcové přece nejsou postrachem pro ty, kdo konají dobro, ale zlo. Chcete se nebát vlády? Konejte dobro, a vláda vás pochválí. Je přece Božím služebníkem pro vaše dobro.
Pácháte-li však zlo, bojte se! Vláda netřímá meč nadarmo. Je přece Božím služebníkem, jenž po zásluze trestá pachatele zla. Proto se musíme podřizovat, nejen ze strachu z trestu, ale i protože nám to káže svědomí. S těmito krásnými slovy, drahá Jidado, nyní skloňme hlavu ve jménu Ježíše a poděkujme Všemohoucímu za nedostižný dar svobody, na jehož oslavu jsme se zde dnes sešli, za Osvoboditele, kteří nás vyrvali ze spárů ďábelských kolonizátorů, a za naše Bohem určené vůdce, jejichž zásluhou jsme svobodní nadále a budeme navždy. Modleme se!“
PROJEV NEHYNOUCÍHO
Tholukuthi právě když prorok vyslovil „amen“ a ukončil modlitbu, Starý kůň, který se opět probral, se na pokyn dr. Drahé
matinky postavil a opatrně se začal potácet k tribuně. Stále se snažil rozpomenout na sen, ale marně.
„Strana moci kupředu!“ zahalekala Jeho Excelence.
„Kupředu!!!“ zakřičela zvířata.
„Kupředu k vítězství ve volbách!“
„Kupředu!!!“
„Stát jedné strany kupředu!“
„Kupředu!!!“
„Doktorka Drahá matinka kupředu!“
„Kupředu!!!“
„Pryč s opozicí!“
„Pryč!!!“
„Pryč se Západem!“
„Pryč!!!“
„Tak předně, někteří z vás jsou nejspíš v šoku, že mě vidíte, a říkáte si asi, co tady dělám, protože jak jste určitě všichni slyšeli, minulý týden jsem opět umřel!“ Jeho Excelence zaklonila
hlavu k obloze, švihla ocasem směrem ke slunci a rozřehtala se. Tholukuthi slunce zatwerkovalo, jak nejoplzleji umělo, a zazářilo tak epicky, že to s několika zvířaty na různých částech prostranství praštilo a jedna vedrem zmožená slípka snesla smažené vejce. Zbytek davu se po vůdcově vzoru rozřehtal: do vzduchu vylétla kopyta, packy a nohy, mávalo se vlajkami, zaznívaly chvalozpěvy a výkřiky „Ať žije!“.
Ještě minulý týden se to na sociálních sítích hemžilo zvěstmi, že Starý kůň pošel na infarkt v jedné dubajské nemocnici. Rozhodně to nebylo poprvé: jak se věk Jeho Excelence s ubíhajícími lety zvyšoval, dostávala Jidada čím dál častěji pravidelné informace o jeho smrti – což byly dle slov úzkého okruhu samozřejmě fake news. Nicméně tahle poslední
fáma byla první, kterou sítě nafoukly natolik, že začala znít pravdivě.
„Víte dobře, že jsem umřel už mnohokrát. V tom jsem porazil i Krista. Kristus zemřel a vstal z mrtvých jen jednou. Zato já umřel a vstal z mrtvých a nevím, kolikrát ještě umřu a vstanu z mrtvých, ale vím, že budu z mrtvých vstávat dál a dál a dál –vlastně vám, drazí Jidaďané, slibuju, že vám ještě všem přijdu na pohřeb, protože vy všichni umřete, zatímco já budu naší krásné zemi otců vládnout a vládnout až do aleluja!“ prohlásil
Starý kůň za dalšího potlesku. Odmlčel se a užíval si aplaus.
PORTRÉT PROTESTU: SESTRY ZMIZELÝCH
Zrovna když se Otec národa dostával do ráže, vrazila podle těch, kdo tam byli, zničehonic na pódium skupina asi dvanácti úplně nahých samin. Tholukuthi samá vemena, struky a cecky a stehna a břicha a zadnice a řitě a boky a slabiny, samé nevzhledné ochlupení, samé nemyslitelné saminní části všech tvarů a velikostí. A zatímco Jidadské náměstí nevěřícně zíralo, šokované tak nevídanou hrůzou, nevýslovnou hanbou neskrývané saminní nahoty, a dumalo, jestli je nešálí zrak, zvedly dvě oslice bílý transparent, na němž stálo krvavě rudým písmem „SESTRY ZMIZELÝCH“. Ostatní saminy držely cedule s fotografiemi a jmény Jidaďanů, kteří zmizeli během vlády Otce národa a Stolce moci – to aspoň říkají ti, kdo se vyznají. Nahé saminy na zadních se rozestoupily po pódiu, hlavy vztyčené, tváře zatvrzelé a vzdorovité, oči jim tholukuthi plály a z hrdel se jim tholukuthi draly odhodlané, bojovné výkřiky: „Vraťte nám jidadské zmizelé! Vraťte nám jidadské
zmizelé! Vraťte nám jidadské zmizelé!“ A zvířata na náměstí i přes zjevné rozpaky ze saminní nahoty pocítila jejich křik přímo ve střevech, neboť tam žily vzpomínky na zmizelé přátele a příbuzné nebo na příbuzné přátel a také na známé i neznámé Jidaďany, o nichž četla v novinách a na sociálních sítích, ano, tholukuthi zaslechla jejich křik hluboko ve svých srdcích, kde žily nevyslyšené modlitby, krvácející rány, noční můry, nekončící utrpení, otázky o milovaných, známých i neznámých Jidaďanech, kteří se odvážili nesouhlasit se Stolcem moci a rozplynuli se jako pára nad hrncem a už je nikdy nikdo nespatřil. Tak se stalo, že některá zvířata na náměstí skutečně začala také skandovat „Vraťte nám jidadské zmizelé! Vraťte nám jidadské zmizelé! Vraťte nám jidadské zmizelé! – ovšem potichu, potichoučku, tak tiše, že výkřiky sotva cedila skrze zuby, jelikož strach jejich hlasy přehlušoval.
Tholukuthi Sestry zmizelých nepřestávaly křičet, ani když se Obránci vzpamatovali z momentálního otřesu z nemyslitelné podívané, vzpomněli si, že jsou vlastně slavní psí obránci revoluce, začali se podle toho ohánět obušky, zuby a biči a znovu se stali Obránci. A Sestry zmizelých nepřestávaly křičet, ani když pocítily šílený tanec obušků, zubů a bičů na svém těle. A Sestry zmizelých nepřestávaly křičet, ani když je táhli z pódia. A Sestry zmizelých nepřestávaly křičet, ani když je nastrkali do přistavených džípů a odvezli do vězení.
STRAŠLIVÁ NESTOUDNOST
„Dětičky, moje milované děti národa. Stejně jako každého z vás i mě hluboce zklamalo, jak příšerně, příšerně byla tahle vážená
tribuna právě zneuctěna. Jinak se to říct nedá, vždyť ani to slunce neví, kam s očima!“ prohlásil Otec národa a pohodil hlavou ke slunci. A slunce se zatetelilo, že ho znovu zmínil, a v zářivém úsměvu ukázalo všech tisíc zubů.
„Nestoudnost by to byla kdykoliv, ale dnes, při tak ctihodné příležitosti oslav naší nezávislosti, to platí dvojnásob. Je to urážka mě samotného i políček Osvoboditelům, z nichž někteří, jak všichni víme, zaplatili svým drahocenným životem za svobodu, již ty nemravné saminy právě zostudily svou odpudivou nahotou,“ pokračoval Starý kůň. Zvířata pod baldachýnem souhlasně zatleskala.
„Proto bych rád připomněl všem saminám, které umějí používat uši, že skutečná jidadská samina, taková samina, kterou milujeme a ctíme a oslavujeme, má úctu sama k sobě a úctu ke svému tělu. Vždyť i v Bibli stojí, že tělo je svatyní. Nevím, jak vám, ale mně to, co jsme před chvílí viděli, moc jako svatyně nepřipadalo – spíš mi to přišlo jako kadiboudy!“
prohlásil Otec národa za smíchu a pískotu obecenstva.
„Ale nemyslete si, děti moje, že ty nestydaté, ošklivé saminy, které jste právě viděly, jsou samy. Ony jsou jenom nástrojem, neoddělitelnou součástí nekonečných sabotáží Západu, jehož hlavním cílem, jak vám vždycky říkám, je naši zemi rozložit, a to mimo jiné útokem na naše nejdůležitější hodnoty, víru, způsob života, kulturu. My ale samozřejmě víme, že to není všechno. Západ a opozice by se rádi zbavili mě samotného, chtějí mě odstranit, chtějí ilegální změnu režimu!“ Tholukuthi náměstí burácelo.
„To se ale přepočítali! Já velel Jidadě téměř před čtyřiceti lety i před třiceti lety i před dvaceti lety i před deseti lety! Já velel Jidadě včera a velím jí dnes a budu jí velet kdy?“
vyzval Otec národa posluchače s ušima našpicovanýma k náměstí.
„Zítra a navždy!!!“ zahřmělo Jidadské náměstí na oslavu nekonečné vlády Starého koně. Zvířata dupala kopyty a packami, až pro zvednutý prach neviděla. Vyskakovala do vzduchu. Plácala se po zádech a objímala se. Žďuchala se zadky. Kdo uměl létat, vyletěl do vzduchu. Někdo se vzpínal. Někdo vyl. Někdo pískal. Někdo křičel a ječel a zpíval. A Starému koni uprostřed vší té vřavy připadlo, jako by se znovu narodil, ano, tholukuthi se cítil jako v den své první inaugurace před dávnými, dávnými, dávnými, dávnými, dávnými lety.
RYTÍŘ ANTIIMPERIALISMU
„Ano, taková je realita, mé drahé děti národa. Jedině Bůh, který mě určil vládcem, mě může sesadit, a ne Západ, který vůbec nemá co si na nás otvírat tlamu a tvrdit, že v Jidadě potřebujeme změnu režimu! Pche, Západ, co je v tom svém nicotném stínečku stébla trávy vůbec zač? Kde by teď byli, kdo by se o ně zajímal, kdyby nás bývali hříšně a ohavně nekolonizovali? Co by byly Spojené státy bez půdy, kterou ukradly, a ještě měly tu drzost ji zahradit násilnou hranicí? Co by byla Amerika bez unesených synů a dcer Afriky, kteří i teď trpí žalostnou chudobou, ačkoliv zemi přinesli její bohatství? Co by byl Západ bez afrických zdrojů? Afrického zlata? Afrických diamantů? Africké platiny? Africké mědi? Afrického cínu? Africké ropy? Africké slonoviny? Afrického kaučuku? Afrického dřeva? Afrického kakaa? Afrického čaje? Africké kávy? Afrického cukru? Afrického tabáku? Afrických artefaktů, co
si nakradli do muzeí? Víte, moje drahé děti, že Británie nám ani desítky let po tom všem šíleném drancování, plundrování, znásilňování, únosech, vraždách a útlaku stále nevrátila hlavu Mbuyi Nehandy? Ano, poté, co odsoudili naše duchovní médium, naši pramáti Mbuyu Nehandu Nyakasikanu, která, jak víte, vedla jidadské boje za svobodu, tak tedy poté, co ji odsoudili k smrti oběšením, usekli ještě její svatou hlavu, jako by to bylo málo, a poslali ji do Británie jako trofej pro korunu!
A dodnes tam je, společně s dalšími dobrými dvaceti hlavami jidadských povstalců! Třeba by nám královna prozradila, co provádí s mrtvolami našich uvězněných bojovníků, protože já to tedy nevím. Ale můžu vám říct tohle: než nám Západ začne diktovat cokoliv o demokracii a změně, ať nejdřív vrátí všechno, co od nás kdy nakradl. Chceme to všechno zpátky!
Chceme to vrátit! Afrika to chce a potřebuje vrátit! Všechno!
Do! Posledního!“ zahřímal Otec národa takovou silou, že celé prostranství propuklo v horlivý pokřik: „Vrátit! Vrátit! Vrátit!“
A ano, tholukuthi děti národa po připomínce hříchů svých dřívějších utlačitelů počaly skandovat a rozburácely náměstí hněvem všemožného původu včetně hněvu zděděného po předcích, kteří v těch hrozných časech žili. A Otec národa, jak bylo jeho zvykem, dál podněcoval jejich vztek a dál ostře odsuzoval Západ za neokolonialismus, kapitalismus, rasismus, ekonomické sankce, ohavné obchodní praktiky, závislost na humanitární pomoci, zavírání jidadských továren a podniků, nedostatek pracovních míst, nízkou produktivitu farem, odliv mozků, za homosexuály, výpadky proudu a odstávky vody, bídný stav jidadských státních škol a nemocnic a mostů a veřejných záchodků a veřejných knihoven, za zkaženost mládeže, výmoly na silnicích a nevysbírané odpadky
na chodnících, za černý trh, výkyvy kriminality, katastrofální výsledky studentů u celonárodních zkoušek, porážku jidadského národního fotbalového týmu na nedávném finále africké ligy, za sucho, za zvláštní fenomén ženatých mužů, kteří zakládají druhé rodiny a říkají tomu, že mají ještě „menší domek“, za nárůst čarodějnictví a za nedostatek vznikajících svěžích dílek místních básníků a romanopisců.
OSVOBODITEL
„Avšak jak víte, dnes je velmi významný den, tak významný, že mě ani nenapadá žádný významnější, snad jedině moje narozeniny, to jest den, kdy jsem se stal, kdybyste někdo nevěděl, neboť bez toho dne bychom dnes neměli co slavit, jelikož bych býval nemohl vést osvobozeneckou válku, aby Jidada už nikdy nebyla kolonií!“ prohlásil Otec národa a mocně zahrozil kopytem při slově „kolonií“.
A právě v tu chvíli se mu úplně jasně vybavil zapomenutý sen, což ho tak nadchlo, že se přestal opírat a udělal, co mu zahraniční doktoři už nedoporučovali: postavil se na zadní. Časy jidadské slávy byly v jeho hlavě najednou tak živé a skutečné, že je doslova cítil, cítil chuť hutného mléka a slaďounkého medu na jazyku.
„Mí drazí, nejvěrnější Jidaďané. Bez ohledu na to, co nám přejí naši prohnaní nepřátelé – od opozice přes Západ až po ty nestydaté saminy, co jste právě viděli –, dnes můžu hrdě a šťastně prohlásit, že své slavné časy prožíváme právě teď, že dnes plně třímáme otěže svého osudu. Nevlastníme snad každou píď téhle hojné země? Netěžíme ze vzácných
plodů vyrůstajících jak na této požehnané půdě, tak pod ní?
Nežijeme snad v blahobytu? Copak nám méně šťastné státy nezávidí? Je snad někdo z vás hladový? Nesvobodný? Ztrápený? Nespokojený? Chudý? Utlačovaný? Nezanecháváme snad budoucím generacím odkaz tak zářný, že budou hrdě čnít nad ostatními národy?“ Čtyřnohá zvířata na slunci se na ta slova přestala vzpínat a zadumala se v úmorném vedru.
O DĚJINNÉM ODKAZU
Otce národa milujeme, nikdo ho nemiluje víc než my, máme to zkrátka v krvi! A dá se budoucím generacím odkázat něco krásnějšího než láska? Kdepak, kdepak! Ale kdybych měl jmenovat jedinou věc, pro kterou bych ho měl ještě radši, byla by to práce. Klidně malá prácička, nic velkého, taky kdo jsem já, abych hned chtěl něco velkého? Stačila by na zaplacení pokoje, který si pronajímám, a možná bych si místo těchhle hadrů pořídil něco pořádného. A dětem občas dobré jídlo, aby taky poznaly trochu důstojnosti – zase ne moc. Možná je poslat do školy. Takové všední, normální maličkosti.
– No ne, odkaz je to úžasný, o tom žádná! Vždyť si vezměte, čím si tahle země prošla: to se skoro ani nedá popsat, jaká je radost vidět černého prezidenta, jak vládne a vládne až do aleluja společně s vládou, která je taky celá černá! A co jsme měli před nezávislostí – rasistickou koloniální vládu. Pche! Jen by bylo super, kdyby země dneska fungovala stejně, jako fungovala za těch rasistů. Až se vládě podaří i tohle, tak to natuty bude parádní odkaz, o tom žádná!
–
Nejlepší odkaz je věrnost, jestli se mě ptáte, jen co je pravda. Dneska se vám ti hlupáci vážně budou vysmívat, že nosíte symboly Otce národa, budou si vás dobírat, prý jestli mi z té slavné nezávislosti po všech těch letech zbylo ještě něco kromě těch odznaků a jestli prý není čas na skutečnou změnu. Takhle se pokoušet jednoho zmanipulovat, aby přeběhl na druhou stranu. Na to já se čepýřím a mlaskám ts-ts-ts! Copak na rodiče byste se takhle jednoho dne podívali a prohlásili, vy už jste starý, zbytečný a kdesi cosi, já si obstarám jiný rodiče, je čas na změnu? Ne, to byste neudělali. Nikdy! Otec národa navždy! Strana moci navždy!
Mně osobně teda nevadí, že nás dr. Drahá matinka vyhnala z pozemku, aby si měla kde založit farmu. Vůbec mi to nevadí, ani trochu, kana, ngitsho, jsme sice bez domova, ale kde asi měla farmařit? Snad ve vzduchu? Nebo na stromě? U sebe v paláci? A futhi to je úplně jiná věc, než když vás vyženou
bílí kolonizátoři! To je vůbec úplně jiný konflikt, válečný, však jsme taky válčili, abysme svoji zemi osvobodili. Proč bych ale probůh měl vést válku proti dr. Drahé matince? –
I ten hovnivál vám řekne, že v celý širý Africe nenajdete žádnýho dalšího Otce národa, ani jedinýho, co by měl koule poslat Západ k šípku a srovnat ho do latě tak jako ten náš, jenom ten náš. Takovej odkaz po sobě nikdo jinej nezanechá. Právě proto potřebujeme, aby nám vládl. Kdo jim ukáže, když ne on?
– Pravda je taková, že Jidada je jedním z nejvzdělanějších států v Africe! A to už je nějaký odkaz! To ví každý, to se
–
ví všude. I naše ústava je jedna z nejlepších na světě. Ať si hejtři klidně brblají, že tu svou ústavu ani nectíme, alespoň nectíme svoji ústavu. A až se jednou rozhodneme ji ctít, každý pochopí, proč je považovaná za jednu z nejlepších na světě. A to je panečku odkaz!
Kdo by si nevzpomínal, jak jsme ze své země vyhnali bílé farmáře? Cha! Já bych se vznesla, jen na to pomyslím. To jsme jim ukázali, čí je Afrika! Když jste nás kolonizovali, žádnou půdu jste si na lodích nepřivezli, a teď ještě máte tu drzost si říkat kukuru farmáři – cha, prý kukuru! Teď máme svou půdu zpátky. Tedy když říkám my, nemyslím tím tak úplně sebe, protože já osobně žádnou půdu nemám. Vlastní ji většinou támhleti pod stříškou, jenže ti jsou černí jako já, takže aspoň tak. Nepřátelé režimu se samozřejmě vytasí s propagandou, že Vyvolení netuší, jak půdu obhospodařovat, že zemědělství i ekonomika záborem půdy utrpěly. Ale co, nezáleží snad hlavně na tom, že půdu mají černí?! A to je náš odkaz! Nikdy víc kolonie!
Neříkají nám klenot Afriky pro nic za nic, to račte vzít v úvahu. Co nám v Jidadě vůbec chybí? Máme půdu, minerály, vodu, dobré podnebí, všechno. Taky proč se na celou zemi jak mouchy slétají Čínani a všechny ty nadnárodní společnosti?! Protože poznají klenot, když ho vidí! Nesmíte se nechat zmýlit tím, jak to teď vypadá – myslím ty hrozné smrtící silnice, výmoly, rozbitou kanalizaci, zchátralé nemocnice, zchátralé školy, zchátralý průmyslový sektor, zchátralé železnice, zkrátka vcelku zchátralou infrastrukturu. A pak samozřejmě ještě nízkou životní úroveň, miliony emigrantů, kteří
za hranicemi hledali a hledají lepší podmínky, bídu a takové ty věci, které mohou na první pohled působit depresivně, až máte třeba pocit, že se díváte na zuboženou zemi. Tohle všechno se ve státech běžně děje, patří to k jejich fungování, ale jisté je, že kdysi jsme byli v prvotřídní formě. Navíc hlavní je nesoudit knihu podle obalu. Protože Jidada, ať si kdo chce říká, co chce, je pořád klenot, klenot Afriky. A právě tenhle odkaz vložil Bůh na bedra Otce národa: vládnout pravému klenotu. A Otec národa ten klenot osvobodil a chránil, aby
Jidada už nikdy nebyla kolonií!
SLOVO DO PRANICE
„Odpověď na mou vlastní otázku, děti drahé, zní ano, zanecháme budoucím generacím úžasný odkaz. Kdyby totiž náš odkaz úžasný nebyl, víte, co by to znamenalo?“ odmlčela se Jeho Excelence a pozorně se zadívala na shromáždění.
„Znamenalo by to, že jsme se zpronevěřili revoluci! Znamenalo by to, že potřebujeme další válku za nezávislost, ano, další osvobozeneckou válku, protože to by udělali vaši předkové a to by chtěli i po vás, neboť kdo řekl to slavné Každá generace musí objevit své poslání, a buď ho naplnit, nebo se mu zpronevěřit?!“ Starý kůň se rozhlédl po náměstí, jestli mu někdo neodpoví. Pak pokračoval: „Aha! Už vím, byl jsem to myslím já, proto jsem si na to teď vzpomněl, a tak když už jsem to řekl, dnes dodám, že já coby váš vůdce vám nebudu stát v cestě a bránit vám v naplnění vašeho poslání! Máte mé požehnání! A ještě vám řeknu, že jestli jsem se během svého vládnutí do aleluja něco naučil, pak tedy to, že moc jakéhokoliv
režimu, i kdyby byl sebekrutější, nestojí na ničem jiném než na strachu mas! Můžu vám zaručit, že jakmile se poddaní přestanou bát, režim má absolutně po ptákách! Jestli se o tom chcete přesvědčit, běžte a zkuste si to, ne zítra, ale hned teď, a pak mi přijďte poděkovat! Pryč se strachem!“ zaskandoval Starý kůň a oči mu žhnuly ohněm nezlomného vzdoru.
Stolec moci a Vyvolení si vyměnili znepokojené pohledy a v duchu dumali, jestli je nešálí sluch. Tholukuthi hluboké ticho, které se rozhostilo na náměstí, bylo tak absolutní, tak skutečné, že by se dalo vzít mezi prsty jako nacucané klíště. Zvířata na slunci se ošívala a nevěřícně se po sobě dívala. Poslední dobou se samozřejmě běžně stávalo, že Starý kůň prohlásil něco nepředloženého. Jenže občas, jako právě teď, byly tyhle jeho nevhodné formulace ve skutečnosti upřímné, bystré postřehy, tholukuthi postřehy, s nimiž souzněla většina Jidaďanů, ačkoliv by je samozřejmě ani nenapadlo je vyslovit nebo s nimi veřejně souhlasit.
To byla přibližně chvíle, kdy viceprezident Tuvius Pašák Shasha, mezi Jidaďany všeobecně známý jako Tuvy, začal tleskat, v čemž ho brzy následovalo celé osazenstvo pod baldachýnem a pak i zbytek zvířat, byť zpočátku neochotně, jelikož nechápala, čemu tleskají, vzhledem k tomu, jak byla řeč Starého koně kontroverzní a snad i nebezpečná.
„Co to je krucinál za projev? To jste Jeho Excelenci nemohli něco napsat?“ zavrčel viceprezident pohrdavě a otočil mozkovnu autobusích rozměrů na krávu, která seděla za ním.
„Však jsme napsali, soudruhu viceprezidente. Ale víte sám, jak ráda Jeho Excelence přednáší z hlavy,“ vykoktala kráva.
„Dneska ta hlava ale zjevně nepracuje, jak má, že?! Tohle se nesmí opakovat, soudružko. Stáhněte ho odtamtud, než plácne nějakou opravdovou koninu!“ Jakási ovce a jeden krocan se