11. říjen 2019
Procitnu ještě za tmy. V ponurém šeru přede mnou se rýsují tvary věcí, vysoký obdélníkový bok skříně umístěný hned za postelí jako by na mě padal. Strachem sebou škubnu, protože to tu neznám. Až když se instinktivně opřu o lokty a rozhlížím se kolem sebe, rozpoznávám, že jsem na koleji. Přes uličku spí Julie – i ve slabém světle lze rozeznat její přeleželý, otlačený a rýhami zvrásněný obličej i tmavou svatozář slepených a všelijak zašmodrchaných vlasů. Rozprostírá se ve mně nesmírná, hořká prázdnota. Rozpomínám se na včerejšek. Už zase se ocitám v učebně číslo 225, ve druhém patře pražské filo zofické fakulty. Místnost plná lidí sedících okolo stolů uprostřed i na židlích po jejím obvodu přetéká teplým žlutým umělým světlem. Všude okolo mě je žluté hřejivé ticho, jež mě mačká. Jsem na řadě a měl bych začít číst. Všichni na to čekají. Jde o ticho, které nemá nikdo rád. Ticho, které mě staví na odiv stále přibývajících párů zvědavých a ostře pronikavých očí. Trapné ticho, které přerušuje hluk lidské komunikace, a proto je veřejným nepřítelem. Vím, že ještě chvíli ho musím snášet, protože s tak neklidným srdcem se Descartovy Meditace číst nedají. „Mohu vás poprosit o další odstavec, pane kolego?“ zeptá se docent Zima svým hlubokým, respektuhodným hlasem, jenž zní přemýšlivě, i když hovoří o formálních
7
zviditelneni_sazba_ZDROJ.indd 7
08.10.2025 16:28