Část první: Doma
Kapitola první: Krize, 11.–13. říjen 2019
Když v zámku zaštrachají klíče, jako první se objeví dlouhá, štíhlá noha v žabce, jež potichu otevírá dveře, aby se do nich Julie vešla celá – i s tmavě fialovým umělohmotným popraskaným košem na nádobí. Se světle hnědými kruhy okolo očí a popelavě bledým obličejem svítícím mezi černými vlasy ostříhanými na mikádo vypadá jako unavená Sněhurka, která právě uklidila a dlouhý spánek ji teprve čeká. Krásná křehká Sněhurka, na kterou ale vůbec nemám náladu (přesněji řečeno ji nemám na nikoho).
„Ahoj. Já myslela, že ještě spíš, a ty už odcházíš,“ řekne překvapeně.
„Ahoj, musím do knihovny,“ odvětím, aniž bych zvedl oči od obnošené notebookové brašny, kterou si chystám s sebou. Více než ta čtyři slova vyslovit nedokážu. Po včerejším selhání mě cosi pevným stiskem tlustých, na povrchu zdrsnělých prstů drží pod krkem; pocit, že nemám právo mluvit, že nemám právo vůbec na nic.
Kromě toho mě v tom zaprášeném pokojíku svrbí celé tělo, takže se v něm nehodlám zdržovat zbytečně dlouho –rychle vyčistit zuby a pryč. Julie při své roztržitosti opět zapomněla vysát. Rozpis musím přilepit na dveře, na tý nízký ledničce si ho nikdy nevšimne, řeknu si v duchu.
„Nepůjdeme pak na pizzu, až se večer vrátíš? Ptala se mě Simča, jestli s nima nechceme na večeři,“ zeptá se Julie, aby prolomila hráz ticha.
Její slova mě zaplaví vlnou drobných vjemů, jež rozhodnou za mě: od vůně houbové pizzy Funghi a nepoddajnosti jejích vypečených okrajů (nenasnídaný na ni dostanu chuť), přes chlad kovového příboru v rukou a rozmazanost rozesmátých tváří až po onu hořkost, hořké, zevnitř mě rozdírající prázdno, jež tlačí na mou hrudní kost, odkud se rozlévá do dýchacích cest a signalizuje, že ještě nejsem tím, kým být mám, a tak na chození ven nemám čas.
Proto jen odseknu, že mám hodně práce a že se nejspíš vrátím pozdě. Na mysl mi připadne, že bych vyslovil i slovo „promiň“, ale fyzicky se mi už prostě nevejde do úst. Řeč je pouze opracovaný vzduch a toho mám málo, od rána jsem se pořádně nenadechnul.
„Hm,“ vyfoukne ze sebe zklamaně Julie.
Nejdřív mám tendenci se bránit a vytknout jí nedostatek soucitu (jako by snad mohla vědět, co se ve mně odehrává), avšak pak se na ni zadívám a všimnu si, že ji to opravdu mrzí. Pokusím se o uklidňující a usmiřující hlas: „Ale Juli, dyť spolu budeme celej víkend, tak snad chápeš, že dneska ještě musím pracovat.“
„Když nikam nechodíme, nemůžeme si vytvořit žádnej vztah,“ vystřelí nečekaně.
„My už snad vztah máme, ne? Nejedeme snad zítra na svatbu?“
„No je to divnej vztah.“
„A jak by sis to teda představovala?“
„Normálně. Já vím, že hodně pracuješ, ale taky musíme být někdy spolu, zajít na večeři, na výstavu a tak.“
„My nejedeme na víkend pryč?“
„Prosím tě, ta svatba je výjimka… jinak nikam nechodíme,“ kroutí hlavou.
„Ale Juli. Už jsem ti to několikrát vysvětloval: na výstavu zajdu někdy rád, ale teď mám hodně práce
s diplomkou. Ještě pořád nemám téma a čas se mi krátí. A docházej mi peníze. Jsem z toho fakt nervózní. Musím makat, dokud na něco nepřijdu.“
„Po večerech a po nocích?!“
„Prosím tě, hlavně nepřeháněj, pracuju jenom večer, protože toho musím projít hodně a nevím, jak bych to jinak stíhal. Mám z toho hrozný úzkosti, fakt. Diplomka pro mě bude klíčová, ovlivní i to, jestli mě vezmou na doktorát… A já už nemůžu dělat ten šílenej telemarketing! Já vím, že jsem hroznej, a slibuju, že až to dopíšu, tak se polepším a budu se ti pár večerů v týdnu věnovat.
Nějak to vymyslíme.“
„Že by ses mi milostivě uvolnil na pár večerů?“ řekne
Julie a teatrálně přitom splácne ruce.
„Ano, Jůlinko moje, na pár večerů budu tak uvolněnej, že mě vůbec nepoznáš, protože v té uvolněnosti mi všechny obličejové svaly klesnou o trochu níž a díky tomu se mi kůže propne a budu krásnější,“ řeknu svůdnicky.
„Ale jinak přece víš, jak se na vztahy dívám, ne? Nejsme přece žádný puberťáci. Není nutný, abysme spolu trávili všechen čas, to ani nejde, každej jsme jinej, každej máme svoje profesní plány, důležitý je, že je spolu umíme sdílet a že jsme tady jeden pro druhýho, když bude třeba. Já jsem ti strašně vděčnej za to, žes vždycky chápala, jak je pro mě studium důležitý.“
„To nezpochybňuju, komunikace a podpora jsou důležitý i pro mě, ale chtěla bych s tebou trávit víc času. A chovat se prostě jako jiné páry. Můžeme, cokoli chceme, a vůbec si neužíváme. Chtěla bych chodit ven, cestovat…“
„My ale přece nejsme jako jiné páry, my jsme přece naprosto výjimečný!“ skočím jí do řeči s úsměvem. „Cestovat samozřejmě můžeme, to já bych taky rád, ale až na to přijde čas. Ideálně v létě. No a ty výstavy, těm můžeme
věnovat třeba některý víkendový den nebo některé odpoledne. Mám pocit, že teď prostě nemůžu udělat nic lepšího než se naplno věnovat škole. Když to neudělám, tak si pak budu vyčítat, že jsem se flákal, budu mít blbou práci a už s tím nepůjde nic dělat. To je jediný důvod, proč ti pořád říkám, abys tu svoji diplomku pořád neodsouvala a začala na ní dělat co nejdřív. Čím dýl začneš, tím víc ve stresu pak budeš a už to nestihneš. Zablokuje se ti z toho mozek. Vlastně… už to trochu pozoruju – zdá se mi, že prokrastinuješ čím dál tím víc,“ řeknu a vzápětí se leknu, že jsem téma diskuse posunul tam, kde se to Julie může dotknout, takže dodám: „Podle mě by sis měla zajít k doktorovi, tuhle jsem tě pozoroval a všimnul jsem si takových jakoby zasekaných pohybů, víš, jak se hýbou roboti, jak lidi tancujou jako roboti, tak ty už tak gestikuluješ v úplně běžných situacích, představ si to! Fakt, mám strach, aby to nebylo něco vážnýho!“
Juliin výraz mluví za vše: To mi jako teď chce ublížit?
Proč mě tím stresuje a zase mi to připomíná? Neměl by mě místo toho kázání nějak uklidnit? Po malé odmlce tedy opět vystřelí: „Ha ha ha… Napadlo tě někdy, že se k sobě třeba vůbec nehodíme?“
Ta otázka zardousí zbytky mého nuceně humorného naladění a srazí mě na kolena. Jak ji vůbec může napadnout, že se k sobě nehodíme, když se milujeme a tolik jsme toho spolu prožili? Současně se však obávám vážnosti, která se objevuje na povrchu její bledé tváře, a důležitosti toho, co jí odpovím. Dochází mi, že z ničeho nic by po tolika letech mohl být konec – že o tom opravdu přemýšlí.
„Cože? Co to říkáš? Jak tě to vůbec napadlo? Dyť se máme rádi. Ano, jsme jiný, ale to je přece základ vztahu! Já třeba vím, že potřebuju tvou spontánnost, živost
a vřelost… a citlivost, a tys vždycky říkala, že máš ráda filozofy, že potřebuješ trochu systému do života.“
„To jo, to já si taky myslím, že v tomhle se dobře doplňujeme.“
„Tak vidíš. Já vím, že to není ideální, a opravdu se zlepším, jen to potřebuju dopsat. Uvidíš. Já se zas budu opakovat: hrozně si tě vážím proto, žes mě vždycky chápala – že ses na všecko vždycky pokusila podívat mýma očima…“ řeknu kajícným, medovým, pomalu tekoucím hlasem, jímž se snažím pokapat a ulepit Juliiny myšlenky, a jelikož to vypadá, že jsem ji přesvědčil, tak po malé pauze dodám:
„Už musím běžet, promiň, jinak nic nestihnu. Můžeme to probrat o víkendu, na svatbě bude času dost, tam pracovat nebudu, slibuju!“ řeknu ve spěchu s provinilým výrazem a vrazím jí rychlou pusu na tvář.
„A nemohla bys prosím tě vysát? Zase jsi na to zapomněla. Já vysával minule. Už je tady zase strašně prachu.“
V Němčicích u Kolína se nazítří odehrává představení stínového divadla. Slábnoucí slunce se na horizontu místního fotbalového stadionku a převážně řepkových strnišť, jež jeho rovinatou plochu prodlužují až k sousedící Jestřabí Lhotě, proměnilo v zářící bíložlutý kotouč rozpouštějící se do bílé okolní oblohy a před ním se nad klávesami roztančily ženichovy prsty. Hraje pro svou milovanou, již si právě vzal. Prvních pár tónů se prolnulo s hřejivými paprsky, jako kdyby to byl jejich přirozený zvuk. Až pak si všimnu, jak v nich stoupají a zase klesají Robinovy ruce. Netušil jsem, že umí hrát, a už vůbec by mě nenapadlo, že tím proudem podzimního světla bude
proplouvat tak jemně. Jako by to vůbec nehrál on, člověk se sebejistotou tak velkou, že jsem o ní opakovaně pochyboval a zároveň mu ji trochu záviděl. Ne, stínové divadlo nemůže hrát ta samá osoba. Najednou je tu někdo skromnější, citlivější, někdo, jehož jistota se zde snoubí s přijetím vlastních mezí, a právě proto se projevuje jako pozornost a něha, jako něžný dotyk. Ten jsem u svého kamaráda nikdy předtím nezpozoroval. V těch pár úvodních tónech jako by starý Robin zemřel a narodil se spolu se mnou znovu. Jako by se v nich narodila dvojčata, jež si najednou mohou rozumět naprosto a beze slova. Oba kamarádi se proměnili do těch bíložlutě zbarvených zvuků, které nyní hřejivě dopadají na můj černý oblek. Spolu s krásnou hudbou mě to dojme.
Od prvních tónů slavné populární skladby od Yirumy, jež zpočátku dvakrát zaváhají, jako by nevěděly, jak dál, toužím po tom, nechat se jimi unést. Toužím zapomenout na to, že tóny spolu se slunečními paprsky hladí pouze mou a nikoli Juliinu tvář. Abych tomu napomohl, zavírám oči. Radost ale odchází stejně kvapně a bez varování, jako se v mém překvapeném obličeji objevila. Stačí je znovu otevřít a uvědomit si, že jde pouze o můj momentální pocit a jeho zdroj sedí nedaleko; že je jím snědý obličej ostrých maskulinních rysů, mírně ztupených jemnými vlasy a usměvavýma úzkýma očima, jenž se soustředěně sklání nad žilnatýma rukama ladně klouzajícíma po elektronických klávesách; že jej u toho všichni obdivují. Sedí si tam jako nějaký Ryan Gosling z Lalalandu s tělem a pletí Dwayna Johnsona, což vytváří zvláštní nesoulad. Říkal jsem mu, že posiluje moc, že je to nevkusné, což se nyní projevuje tím, jak se mu pod značkovým černým sakem rýsují vypracovaná ramena, bicepsy, tricepsy a spousta dalších svalů, které ani neznám.
To, abych celý ten působivý výjev nějak shodil, zlehčil blbým vtipem, jak je mi vlastní, bylo nutné. Tuším, že pokud bude ženich hrát dál, mohlo by mi to ublížit. Zjednodušeně by bylo možné říci, že mu to všechno závidím, ale to by nebylo přesné. Na jeho místě bych byl rád, ovšem nikoli proto, že vypadá lépe, žení se nebo vydělává víc, než bych já kdy mohl. Mám za to, že leccos z toho jsem mohl mít taky, kdybych chtěl, kdybych býval zůstal u svých původních plánů a stal se záchranářem, profesionálním sportovcem nebo právníkem. Slovo „původní“ je zde naprosto na místě, protože nepamatuji žádné své tužby, jež by byly starší než ty, které se zrodily při sledování Pobřežní hlídky v době mého vyrůstání. Jediná původnější tužba byla stát se jednou ze želv ninja, nejlépe Leonardem, ale to není povolání, že? Problém snu stát se plavčíkem spočíval především v tom, že u nás není žádné moře a jediného plavčíka-záchranáře bylo možné spatřit na veřejném pardubickém bazénu, jenže ten měl na sobě – pro mě zcela nepochopitelně – bílé tričko, takže mu nebyl vidět hrudník! Nakonec to asi bylo dobře: podle všeho to bylo právě toto tričko pokrývající onoho vyhublého chlapce, bílého jak vápno, jež ve mně touhu stát se plavčíkem živilo i po několik dalších let. Nehledě na mou tehdejší velkou nadváhu – takovou, že své vlastní bílé tričko mám dneska pořád ještě ve skříni a rád ho nosím. Zkrátka za jistých okolností jsem mohl být na jeho místě, s tělem záchranáře a platem právníka, kterého ze mě chtěli mít rodiče, a já nijak neprotestoval, ale má volba nakonec padla na vznešenější filozofii a rozhodně toho nelituji. To jediné, co mnou v ten moment pozorování vypracovaného Goslinga hrajícího pro svou novomanželku doopravdy otřásá, jsou zřejmě blažené úsměvy svatebních hostů, jejichž zástup prodlužuje
šestičlenná obsluha v bílých košilích, černých motýlcích a zelených zástěrách, nastoupivší z povinnosti, s rukama za zády a nohama u sebe, aby svým pohybem nerušila překvapení pro nevěstu. Ačkoli se všichni soustředí na ženicha, řezavá bolest na hrudníku, kam ještě před chvílí příjemně dopadaly ony hřejivé zvuky, mi připomíná, že ve hře jsem já sám. Oč déle hraje Robin bezchybně, o to rychleji mi srdce začíná tlouct. V horku, jež se mi opět rozlévá po těle a jež se s každým dalším tónem stává čím dál méně snesitelným, se čistě kvůli sobě začínám modlit za svou jedinou možnou záchranu: aby udělal nějakou malou chybu. Nechci, aby bylo ublíženo jemu nebo někomu jinému, chci, aby nebylo ubližováno mně. Napadne mě to automaticky, vyskočí to z nejodpornějších hlubin mého nitra, aniž bych to musel vymýšlet. Je to sebezáchovný instinkt. A stane se. Dokonce musí na okamžik přestat, a když pak s úsměvem omluvně naklopí hlavu, aby si mohl narovnat prsty, nikomu to nemůže uniknout. Mě v mém rozpolceném srdci bijícím na poplach nejprve prudce píchne, protože tohle jsem nechtěl, a potom, co se ženich znovu chytí, se spolu s ostatními shovívavě pousměju, jakože se vlastně nic nestalo. Pak už si přeju, aby to dohrál správně, a strašně se stydím. Jsem strašnej srab, honí se mi hlavou, dyť já sám bych na to piano přede všema nikdy nehrál, nezvládnul bych to. Jsem neskutečně ubohej.
Když se v prostorném hliníkovém stanu s bílou plachtou, jejíž boky imitují renesanční okýnka a strop pokrývá látková baldachýnová dekorace, rozsvítí řetězce žároviček kopírujících uspořádání stolů pod nimi, slunce je zase
o něco níž, takže celistvé pruhy mraků rozčleňují oblohu do několika různobarevných pásem: v nejnižším zapadá oranžový zdroj světla, zatímco v nejvyšším už vládne modrošedý soumrak. K tanci hraje moravská cimbálovka, šestice podsaditých mužů v bílých košilích a černých vestičkách, a doprovází ji nerytmické klapání naleštěných vidliček bořících se do malinovo-mangového svatebního dortu. Sedím u jednoho z krajních obdélníkových stolů, zahaleném tlustou látkou nažehleného bílého ubrusu, kde se okolo mě každou chvíli otřou nějaké siluety tančící na pozadí oranžové, a dívám se ven – přivolávám tu modrošedou. Mrzí mě, že je tak málo hodin a ty další se vlečou s námahou, jíž nemohu nijak odlehčit, neboť jedinou překážkou jsem jim já sám. Nevím, co tu bez Julie budu po zbytek večera dělat. Jelikož jsem dojedl, netančím a ani se s nikým příliš nebavím (znám jen ženicha a od pohledu pár jeho známých), zdá se mi, že se opět stávám středem pozornosti, o niž nestojím – ostatně kdo chodí na svatby sám, že? Když se podezřívavě rozhlédnu kolem sebe, nikdo se nedívá. Přesto raději sáhnu po svatebním menu, slavnostně vyvedeném na papíře zkrouceném, otrhaném a ušpiněném jako starý pergamen, abych hned nato – vědom si nepatřičnosti zkoumání již snězených chodů – vytáhl mobilní telefon a předstíral, že ťukám nějakou zprávu. Julie je od zaslání své strohé informativní smsky nedostupná a pouhé surfování po internetu nebo prohlížení fotografií by mohlo vyvolat pravdivý, leč společensky nepřijatelný dojem, že se nudím. Nakonec do sebe naliju druhé pivo a povzbuzen alkoholem spěchajícím na pomoc starostmi obtížené mysli obhlížím, zda by nějaké gesto či slovo mých náhodných spolustolovníků, jež se mi předtím krátce představili, nešlo rozvinout v jakoukoli konverzaci.
Naproti mně vypíná svou hruď fitness trenér Honza, Robinův kamarád z posilovny, kterého neznám. Je to černovlasý třicátník s pokročilými kouty (většími, než mám já), vysokým čelem a hustým plnovousem obrůstajícím velmi nezvyklé, masité rty. Za dohledu své ženy v šedých asymetrických šatech s obnaženými rameny, připravené s papírovým ubrouskem v ruce k okamžitému zásahu, krmí sebe a malé blonďaté děvčátko růžovo-oranžovým piškotovým zákuskem. Holčička připomínající pár dní staré ptáčátko otevírá ústa v pravidelných intervalech, bez ohledu na pohyb otcovy vidličky, avšak ani taková dávka roztomilosti mě nevybudí k žádnému komentáři. Namísto toho se natočím směrem doprava, kde sedí brýlatý, šlachovitý projektant Míra, a spatřím jeho záda: úzký obličej a dlouhé končetiny komunikují s mužem usazeným u vedlejšího stolu. Napadne mě, že trochu toho vazkého času, jenž ke mně přilnul a ne a ne se odlepit, bych mohl smýt na návštěvě toalety. Soumrak mezitím pokryje i nejnižší patro oblohy, a já se po návratu ke stolu chystám k odchodu.
„Ááá, fi-lo-zof se vrátil,“ řekne strojeně hlubokým hlasem Míra. „Co to přesně vobnáší, ta filozofie? Co si pod tím mám představit? My jsme to teda měli ve čtvrťáku jako součást ZSV, ale nedovedu si představit, jak to funguje jako profese.“
„Prosím tě, já vlastně do detailů taky ne – já zatím jenom studuju,“ pokrčím rameny a provinile se pousměju.
„Ty ještě studuješ, jo? Já myslel, že seš zhruba stejně starej jako my. Tipnul bych tě tak na třicet.“
„Seš dobrej, nedávno mi bylo dvacet devět. Je to komplikovaný, nikdy jsem nestudoval prezenčně, až teď poslední dva roky, protože si myslím, že mi to docela jde, tak bych se tím snad jednou mohl i živit.“
„A čím se teda zabejváš?“ vyzve mě s blahosklonnou shovívavostí a očividně velkým přemáháním Honza, jehož široká nabušená ramena, již nedržící malé ptáčátko, vytvářejí iluzi, že má ruce permanentně opřené v bok, čímž varuje své okolí, aby se k němu a jeho špičatým loktům nepřibližovalo.
„Hmmm, různejma věcma. V bakalářce jsem psal o rozdílu dvou fenomenologických metod, kterými jsou epoché a redukce. Epoché je uzávorkování toho, čemu Husserl říká přirozený postoj ke světu, a odkrytí toho, jak se nám věci samy jeví. Redukce je zase vysvětlení ukazování se věcí skrze jejich převedení na konstituující akty vědomí.“
„No ty vole, kde tebe vyhrabali?! Rozuměl jsem tak dvě slova,“ řekne Míra a s pootevřenou pusou se začne zmateně dívat okolo sebe, aby si potvrdil, že v tom údivu není sám.
„Hele, ono se to těžko vysvětluje, fenomenologie je něco jako psychologie, protože zkoumá svět ne tak, jak ho popisuje věda, tedy z neutrální, objektivní perspektivy, ale zajímá ji právě to, jak se nám věci ukazují subjektivně, tedy vždy perspektivně, relativně – z toho nutně vychází i vědec, náš přirozený svět, svět každodenního života je prostě subjektivní, nikoli vědecky objektivní. Objektivace světa je něco, co s ním sami děláme. Je to taková jeho vrstva, není to jeho původní podoba, objektivní teprve vyrůstá ze subjektivního, ne naopak.“
„Pravdu má každý tu svou,“ vloží se do výkladu Honzova žena.
„Jo, to do jistý míry fakt platí, svět vidíme každý jinak, ale to nevylučuje, že v něm nacházíme objektivní pravdy.“
„To je strašná kravina, to přece každej ví. Zbytečná ztráta času,“ vyprskne ze sebe posměšně Honza.
„Promiň, co přesně je ztráta času? Jo ty myslíš posilování? Tak to s tebou nemohu nesouhlasit,“ řeknu provokativně, ale s úsměvem.
„No ta fomonologie, nebo jak se to jmenuje, a vůbec celá filozofie. Řekni mi, co novýho a přelomovýho přinesli filozofové za posledních sto až dvě stě let? A ještě si dovolujou kritizovat vědu. Samý neužitečný bláboly. Tahle republika potřebuje učně a ne filozofy nebo odborníky na počet pohlaví, který budou tak akorát stát fronty na pracáku a žít z našich daní,“ řekne Honza a náhle změní tón, našpulí své odulé rty a slizce podbízivým způsobem dodá: „Promiň, že se tak ptám, ale tebe živí kdo?“
Zprvu jsem mu chtěl v žertu dát částečně za pravdu a vyprávět anekdotu s doktorem filozofie: „,Je tady někde doktor?‘ – ,Já jsem doktor.‘ – ,Zachraňte toho člověka, doktore, zkolaboval!‘ – ,Já jsem ale doktor filozofie.‘ – ,Ten člověk umírá!‘ – ,Otázkou je, zda vůbec někdy žil.‘“ Nuže, toto jsem chtěl říci a pak bych na to navázal obranou svého oboru: hovořil bych o vztahu vědy a filozofie, o širokém uplatnění absolventů humanitních oborů, o tom, že pohlaví je primárně medicínský problém atd. Poslední Honzova otázka ale zasáhne střed terče, bolavé místo, kde se sám za sebe stydím. V tu chvíli nedovedu a ani nechci být vtipný a už vůbec nemám myšlenky na obhajobu svého oboru. Jediné, co mi v tu chvíli zbývá, jsou instinkty a ty zbaběle volí cestu sebeobrany prostřednictvím maximální upřímnosti – filozofii můžu pomoci jen skrze prokázání své vlastní bezúhonnosti: „Ummm, mám nějaký úspory, protože jsem ještě do začátku roku při studiu pracoval – roky jsem dělal operátora v Praze na Radlický –, ale jak říkám, přestal jsem, abych se mohl nějakou dobu naplno věnovat škole,“ odpovídám trpělivě, zatímco uvnitř mě se již opět začíná
rozlévat štiplavá hořkost, jež mnou protéká namísto krve.
„A bydlíš kde? To si neumím představit, že bych v dnešní době vyžil z úspor,“ dodají Honzovy nepřátelsky zúžené oči, jež se s každou další odpovědí podezřelého o trochu víc přimhouří. Je to jediný pohyb v jeho obličeji. Můj dech se strachem z rostoucího konfliktu zrychlí a snaha vyhnout se mu mě stále žene k naprosté upřímnosti: „S přítelkyní žijeme v Praze na koleji. Teda teďka od září zase, přes léto jsem byl u rodičů.“
„Ty ho hrozně zpovídáš,“ vyhrkne ze sebe Honzova manželka a jemně ho plácne přes ruku.
„Nééé, promiň, to já jsem nechtěl tak vyzvídat, jenom mě zajímalo, jak to všechno zvládáš, studium ještě s prací.
Ale když nepracuješ a živí tě rodiče, tak už je mi všechno jasný. Jenom to potvrzuje, co jsem si myslel.“
Jeho vysmívající se oči, ty dvě slunce plné radioaktivních a jedovatých erupcí žhavého magmatu, jsou v tu ránu větší a jako by se na tom širokém čele posunuly výš, což spolu s pohybem zarostlé brady, jež se zakloněním hlavy vypjala až k vesmírným dálkám těch dvou hvězd, vytváří dojem, jako kdyby povyrostl a koukal na mě ze shora. V hrudníku mi už zase všechno burácí: „Hele já nevím, co máš za problém, a ani ti nic nemusím vysvětlovat, ale opakuju, že žiju z vlastních úspor, jen jsem teď vsadil všechno na jednu kartu, abych mohl napsat co nejlepší diplomku, dostat se na doktorát a pak se tím třeba i živit.“ Honza poslouchá se stále stejným výrazem, lokty má opřené o stůl, pravou ruku položenou v dlani té levé a ukazováček vztyčený směrem ke rtům. Pak se jeho hlava začne hýbat nahoru a dolů, jenže pokyvuje jen své vlastní zkažené představě, kterou nakonec vyřkne nahlas: „Takže žít z našich daní, přesně to jsem si myslel, my pracujeme
na tom, aby vy jste nemuseli. To bych taky chtěl, takhle si prodlužovat mládí a studovat si do konce života, ale byla by mi hanba!“
„Co se na to dá říct?“ kroutím hlavou, „jen hloupí lidé hodnotí něco, o čem nic neví, a ještě jsou si u toho tak jistý.“
„Já mám na svůj názor právo, stejně jako ty máš právo na svůj.“
„No tak to se teda pleteš,“ vyprsknu smíchy. „Názor není nic nedotknutelnýho. Pokud chceš, aby ti ho nikdo nevyvracel, tak si ho nech pro sebe… Jakmile ho jednou vyslovíš, a obzvlášť pokud je tak debilní jako ten tvůj, tak ho dáváš k dispozici všem ostatním – poměřuješ ho s názory ostatních a hlavně s fakty, který jsou každýmu názoru nadřazený. Kdybys byl co k čemu, tak by ses v té diskusi snažil něco dozvědět a podle toho si ten názor upravil,“ řeknu a pocítím slabé uspokojení z toho, že se můj oponent začíná opět zabývat svým dítětem a dívá se kamkoli jinam, jen ne na mě.
„Pojď, půjdeme si radši zatancovat, máš tady Adrianku a je ti to úplně jedno!“ řekne, tentokrát již rozzlobeně, Honzova manželka a chytí ho pevně za jedno z cvičením nafouknutých ramen. Honza se i s malou zvedne a vtom se mi ještě jednou naposledy podívá do očí: „Ano ano, máš pravdu, a víš co, já si myslím, že by ses měl vrátit domů k mamince a tatínkovi a napsat o tom pojednání. Mezitím, co ho budeš psát, se ale svět nezastaví, protože my budeme pracovat dál.“
„Ještě že tě máme!“ zabojuju na závěr, když už je nepřítel na tanečním parketu a nejspíš mě neslyší, „fitness trenér posiluje za záchranu světa!“
Pak se podívám na Míru, jenž pokrčí rameny a podívá se vzhůru, tak jen mávnu rukou a odcházím na vlak.
Poslední dva týdny byl malý kolejní pokojík pro Julii klecí, z níž ráda utíkala a nerada se do ní vracela. Původně romantické místo, kam se po létu těšila, se z ničeho nic proměnilo v to, co nezaujatý člověk uvidí na fotkách z propagačních materiálů Kolejí a menz: ve stísněný a cizí, neosobní prostor vyplněný nábytkem ze 70. a 80. let minulého století. Její jedinou útěchou uvnitř byl spánek a temnota noci, v níž zhasínalo i světlo jejího vědomí, takže si už neměl kdo zoufat. Když to však potřebovala nejvíc, spánek nepřicházel. Dlouho do noci zůstávala vzhůru a snažila se marně svobodně nadechnout. Proto musela odjet.
Když v sobotu ráno pootevře oči, ihned ví, že je konečně v naprosto bezpečném prostředí. Rozespale zamžourá, a jelikož světla skrz cihlově červené závěsy prosvítá tak akorát na to, aby poznala, že je doma, bezpečná temnota noci se rozlije i do jejího pokoje z dětství. Přetáhne si peřinu přes hlavu, aby ji jako jemná ruka hladila po pravém spánku a vlastní rukou přejíždí po hebkém bavlněném prostěradle. Ruka chvíli krouží a pak vyklouzne zpod deky a po prostěradle zamíří směrem k nočnímu stolku, na němž nahmatá mobilní telefon. Julie pootevře slepené oči a s napětím projíždí nespočet notifikací, které se jí tam za noc nahromadily. Jde na to systematicky, postupuje tak vždycky: začíná nejdříve s Facebookem, pak přeskočí na Twitter, pak na Instagram a nakonec –ano, spíše z povinnosti – se podívá i do e-mailu. Jakmile je ve schránce na elektronickou poštu, obvykle má silné nutkání zopakovat si celé kolečko zase od začátku. Tentokrát je to jinak. Trvalo jen chvíli, než si při rolování zdi na Facebooku naplno uvědomila, proč se probudila v domě svých rodičů. Před pár dny ji poprvé napadlo, že
