Moira Buffini: Zpěvozář — ukázka

ZPĚVOZÁŘ

Moira Buffini

Moira Buffini

ZPĚVOZÁŘ

Automatizovaná analýza textů nebo dat ve smyslu čl. 4 směrnice 2019/790/EU je bez souhlasu nositele práv zakázána.

Songlight

Text © Moira Buffini, 2024

All rights reserved

Map and illustrations © David Wyatt

Cover design by Faber

Translation © Magdaléna Musichina, 2025

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2025

ISBN 978-80-275-2748-9

Obdař nás, již vždy hledáme rovnováhu, moudrostí, abychom mohli býti pastýři stvoření.

Starodávná modlitba k bohyni Gale Fragment z  Knihy trýzně

Prolog KAIRA

Naposledy vycházím ze svého pokoje. Nemůžu si vzít nic s sebou, protože to musí vypadat, že jdu jen na nákup, jako obvykle. Oblékám si kabát. Nový jsem neměla už roky, ruce mi trčí z rukávů a ztrapňují mě svou délkou, připomínají spíš měkké pařátky nějakého ptáčka. Prohlížím si svůj odraz v malém zrcátku. Po dnešku se do něj už nikdy nepodívám. Je mi sedmnáct, ale málokdo by to uhodl. Na svůj věk jsem drobná, po nemoci vyhublá a tuctová jako fazole. A ani silné brýle celkový dojem nijak nevylepšují. Neodvažuju se přemýšlet o tom, co se chystám udělat. Srdce mi tluče do žeber.

Přestaň myslet, říkám si. Prostě běž. Zavírám za sebou dveře.

Do nosu mě udeří pach šunky a zelí. V kuchyni vaří má nová matka. Utěšuju se myšlenkou, že už nikdy nebudu muset jíst tu její šlichtu.

„Jdu na trh,“ volám na ni.

Išbella vyhlédne z kuchyně. Když k nám přišla, měla v sobě jakousi ostrou eleganci. Nosila cípaté šaty s nažehlenými sklady, připomínajícími čepele nožů, a rty měla vždy namalované rudě. Teď vypadá unaveně a zmačkaně — a cokoliv, co řeknu nebo udělám, ji odírá jako břity na struhadle.

„A co tatínkovy holínky?“ zajímá se.

„Už jsou vyleštěné.“ Usmívám se a ukazuju na lesknoucí se boty.

„Přines mi plechovku kuřecí pasty,“ úkoluje mě.

„Nepřinesu,“ odpovídám jí v duchu. A odcházím.

Ovane mě čerstvý vzduch. Až se mi z něj točí hlava. Když mířím k tržišti, kolem vyje a skučí vítr. Jenže já nejdu nakupovat. Utíkám pryč.

Vysílám vysoko do vzduchu úponek myšlenky, přesně tak, jak mě to naučila Kassandra. Jediný, osamocený tón zpěvozáře, s přesně daným cílem. Cítím, jak se dotýká její duše.

„Jsem na cestě,“ informuju ji.

Cítím, jak se Kassandřina přítomnost rozjasňuje, když mě vpouští do svého vědomí. Na okamžik zahlédnu svět jejíma očima. Odchází z práce, míří chodbou k východu z nemocnice. Míjí staršího lékaře a kývá na něj.

„Dobrou noc, sestro,“ slyším ho říkat.

Kassandra opouští budovu. Její krok je ladný a nenuceně pružný, v ničem se nepodobá mému nejistému kulhání. Když jsem ve zpěvozáři s ní, cítím tak nenadálé, naléhavé štěstí, až mě to skoro zraňuje. Nechat se zalít jejím světlem… Je jako ten nejdokonalejší letní den.

Když jsem ležela v nemocnici, Kassandra, která tam pracuje jako zdravotní sestra, mi zachránila život. Vycítila mou zpěvozář ještě předtím, než jsem se ji vůbec odvážila jakkoliv pojmenovat.

„Víš, co jsi zač, že ano?“ zeptala se. Mluvila, aniž by použila svůj hlas, ale i přesto jsem ji slyšela naprosto jasně. Odpověděla jsem jí stejným způsobem.

„Nečlověk.“

„Ne,“ odvětila. „To slovo nikdy neříkej. Jsi Světlonoška.“

Teď vidím, jak se na promenádě před Kassandrou rozlévají kaluže světla lamp. Velké městské turbíny se otáčejí ve větru a tyčí se nad ní jako les z kovu.

„Víš, kde se sejdeme?“ ptá se.

„Ano,“ přitakávám. „Jsem připravená.“

Cítí zrychlený tlukot mého srdce, mou rozechvělost. „Není snadné získat svobodu. Je to riskantní. Ale správné.“

„Kam půjdeme?“ ptám se.

„Bude jistější, když ti to neřeknu. Neboj se, Ptáčku.“

„Já se nebojím.“

V hloubi duše si přeju, aby mi neříkala Ptáčku. Vím, že to dělá kvůli bezpečnosti — neměly bychom si říkat jmény, ani ve zpěvozáři, pro případ, že by nás odposlouchával některý ze Sirénů. Ale „Ptáček“ ve mně vzbuzuje pocit, že jsem malé dítě, o které se ona musí starat.

Přede mnou se rýsuje nádraží pro tramvaje, postavené v mohutném stylu Bratří. Pomalým krokem vycházím na nástupiště.

Začínám být unavená, a tak se na chvíli zastavím, abych popadla dech. Postupně nabírám síly, ale je znát, že chřadnoucí horečka po sobě zanechala následky. Rychle se vyčerpám a pravou nohu mám o trochu slabší než levou — občas mě bolí tolik, že se musím podpírat holí. Ale pořád jsem měla větší štěstí než jiní. Přežila jsem.

Nástupiště je plné lidí. Občané čekají po obou stranách kolejí. Snažím se nedívat se na osamoceného inkvizitora v tmavé uniformě, který stojí nahoře na schodech. Projdu kolem něj tak pokorně, jak jen dovedu, a pokračuju po nástupišti dál. Konečně vidím přicházet Kassandru. Míjí inkvizitora a mrká na mě. Ozáří mě náhlý paprsek radosti. Popravdě bych Kassandru následovala třeba až na Měsíc a zpátky.

Přemýšlím o nadcházejících dnech, jež strávím v její společnosti, a paprsek přeroste v záři, která zahřívá celé mé tělo a dodává mi sílu. Úzkost pozvolna mizí.

Budu volná.

Je mi líto tatínka — ale už pro mě bylo neúnosné muset skrývat, kdo doopravdy jsem. Vím, že by se mé tajemství dřív

nebo později prozradilo — a tatínka by ranilo, kdyby se mě musel zbavit. Nikdy ze mě nebude taková dcera, jakou by chtěl mít.

Kassandra stojí opodál, jako bychom byly jen dvě cizí ženy čekající na tramvaj. Nebudu se bát. Nebudu pochybovat. Budu se snažit zasloužit si její přátelství a její péči. Odvážím se na ni pohlédnout, celá má duše září vděčností a láskou.

A pak se to stane.

Ve vzduchu vedle ní se cosi mihne. Postava muže, který na ni upřeně hledí. Záblesk kohosi v laciném obleku a s kloboukem na oholené hlavě. Je to jeden z nás, Světlonoš, kterého zajali a který teď výměnou za vlastní život musí používat svou zpěvozář, aby chytal ostatní.

Je to Sirén. A na mušce má mou krásnou Kassandru.

ČÁST PRVNÍ ČÁST PRVNÍ

ELSA

Vím, že ve vrši na humry něco je, dřív, než ji vytáhnu nad hladinu. Dokážu tam dole na mořském dně vycítit stvoření, které jsem polapila. Už sežralo návnadu, vyzkoušelo všechny způsoby, jak by se mohlo dostat ven, a zjistilo, že jeho velká klepeta jsou mu jen na obtíž. Dělám, co by udělal každý dobrý rybář, a soustředím se na to, jak nutně potřebuje Northaven jídlo.

Na dodávky potravin z Brightlinghelmu se poslední dobou nedá spoléhat a v okolí nemáme žádnou úrodnou zemědělskou půdu. Nahoře na útesech jsou jen rašeliniště a bažiny, žádná zelenozlatá pole pšenice, která prý mají na jihu. Naši poslední sklizeň rozsápaly vichřice. Tohle všechno se mi honí hlavou, zatímco táhnu za provaz a vytahuju toho nešťastného tvora z písčitého dna do své lodi.

Miluju pohled na to, jak se blankyt moře slévá s modří oblohy, na slané spršky vody, způsob, jakým musím na vlnách udržovat rovnováhu, oslňující slunce i vítr, jehož poryvy mi zvedají náladu do závratných výšek. Na vodě jsem ve svém živlu — stejně jako býval táta. Můj bratr Piper je starší kadet, cvičí ho do války. Takže když táta umřel, loďka zůstala máti a mně. Máti by jako vdova neměla pracovat mimo dům, takže

jsem se v těch krušných letech po otcově smrti naučila jeho řemeslu já. Myslím, že to mám v krvi. Táta věděl, že mám vodu ráda. Sotva jsem se naučila chodit, brával mě s sebou. Kmital po lodi, culil se na mě a ukazoval mi divy moře. Houpající se vlny zbožňuju natolik, že jakmile vkročím na pevnou zem, připadám si těžká a opuštěná.

Prohlížím si chyceného humra: je to velká samička. Vidím váčky s vajíčky, které si opatruje pod břichem. Obdivuju její modročernou zbroj, její nadpozemské oči. Zrovna past otevírám, když si uvědomím, že už tu nejsem sama.

Potěšeně se usmívám a chvěju se vzrušením z nebezpečí. Přišel za mnou Rye Tern.

„Jaký je úlovek?“ zajímá se.

To už ho vidím — nebo bych spíš měla říct, že ho cítím. Zpěvozář není možné popsat slovy. Rye je se mnou, ale zároveň není. Vidím ho, ale stejně tak nevidím. Je tu ve všech ohledech — ale vnímá ho jen můj šestý smysl. Opírá se o mop, rukávy košile má vyhrnuté. Bude někde v kasárnách, ale mně se jeví, jako by stál na zádi. Pořád jím prosvítá slunce, ale jak k sobě naše mysli navzájem lnou, vidím ho stále jasněji. „Během pochodování jsem zahlédl tvou loď. Nechal jsem se za trest přidělit na úklid, abych mohl přijít.“ Mává mopem. To, jak se navzdory svým těžkostem usmívá, mi převrací srdce vzhůru nohama.

„Lehkomyslný troubo.“ Obracím se k práci, zpátky k humrovi.

Rye ke mně přichází blíž. „Vypadá trochu jako ty.“

„Já se umím líp bránit.“ Taju pod jeho úsměvem.

Jeho zář je teď ještě blíž. Ryeovi se ubránit nedokážu.

„Má pod ocasem váčky s vajíčky,“ říkám mu. „Takže musí zpátky do moře.“

Nakláním se přes bok loďky a nechávám královnu humrů vklouznout zpátky do vody. Sledujeme, jak mizí v hluboké modři. Mám z její svobody radost.

Rye na mou loď přichází, kdykoliv může. Je to jediné místo, kde se cítíme v bezpečí, kde svou lásku nemusíme skrývat.

část první

Tady můžeme být volní, vyletět vysoko do vzduchu, kroužit kolem sebe jako racci — nebo naslouchat hlubinám. Poznáme, když se blíží sledi — cítíme, jak elegantně kloužou vodou a všichni zpívají tentýž tón. Někdy tam bývají žlutoploutví tuňáci, letí pod námi jako padající hvězdy. Vždycky jsou tam taky medúzy, vznášející se v celých hejnech jako duše mrtvých.

Jeho zpěvozář je tím jediným, na co se soustředím, vnímám jen, jak se jeho přítomnost spojuje s tou mou. V břiše mi vyklíčí touha, když si vzpomenu na to, kdy jsem se ho naposledy dotkla doopravdy… Tehdy se snášela noc a na okno mé ložnice někdo zaklepal. Rye stál v zahradě, tak zranitelný, bundu měl roztrženou od rvačky se svým otcem. Tu vzpomínku si uchovávám v srdci. Znovu a znovu mi přichází na mysl — světlo měsíce, které mu dopadalo na kůži, bolest, kterou jsem z něj cítila. Vylezla jsem oknem ven a on mě chytil do náruče. Držela jsem se ho pevně, nechtěla jsem mluvit. Síla jeho těla mi vyrazila dech. Jeho vůně, jeho ocelové paže, jeho rty na mém krku…

Nic ve zpěvozáři se tomu nedokáže ani přiblížit.

Sešli jsme společně dolů na Baileyovo pobřeží a zaplavali si. Leželi jsme spolu v písku pod hvězdami. Ledabyle jsme porušili každé pravidlo i zákaz. Když o tom teď přemýšlím  o tom spojení s jeho tělem i myslí —, znovu po něm zatoužím. Chci, aby byl Rye Tern tady, na mé lodi. Chci cítit jeho vůni, líbat ho, objevovat jeho tělo svýma rukama. Rye pozná, na co myslím. Vnímám jeho touhu v každém nádechu.

To, co jsme udělali, je zakázáno. Podle Hymnů čistoty, které se musíme učit nazpaměť, jsem teď poskvrněná. Ale jak může být něco takového trestné? Nejsme žádní zrádci, jsme jen Elsa a Rye.

„Musím tě vidět,“ šeptám.

„Já vím,“ odpoví. „Něco se musí změnit. Musíme být spolu.“

„Přijď za mnou,“ prosím ho. „Dolů na Baileyovo pobřeží.

Dneska večer. Doopravdy.“

„Není to bezpečné.“

„Já vím.“

Naše zpěvozář zní jediným ostrým tónem touhy. Potřebuju mít jeho rty na svých, cítit, jak se ke mně tiskne, obemknout ho svýma nohama. Držíme ten tón, vydechujeme svou touhu, až se zdá, že celý oceán zpívá naši melodii.

Pak vnímám, jak se ohlíží přes rameno. Na vteřinu vidím svět jeho očima. Je v jídelně a vytírá podlahu. Slyším, jak se k němu blíží těžké kroky.

„Někdo jde,“ říká. Jeho teplo a síla okamžitě vyprchávají.

Je pryč a ve mně panuje zmatek.

Kvalita zvuku všude kolem se náhle mění. Opět si uvědomuju vánek, vodu šplouchající po stranách lodi. Nesnáším, když takhle náhle zmizí.

Vytáhnu sítě a otáčím se zpátky k Northavenu. Tam není má zpěvozář žádoucí. Nosím ji pohřbenou hluboko pod plícemi. Zatlačuju ji dolů do nohou, do paží, skrývám ji pod nehty. Jestli má v našem městě zpěvozář ještě někdo jiný, musí ji šikovně tajit. Pokud ale vím, jsme to jen já a Rye. V Northavenu je zpěvozář přítěží, je zrádná. Občas ve vzduchu zachytím nějaký tón, jako barvu na tkalcovském stavu, povzdech, jako když mizí voda v odtoku, nebo spletence myšlenek zaznívající jako praskání ohně. Ale pak si toho jejich původce všimne a najednou z toho jde úzkost a těžko se dýchá. Sama ten pocit znám. Když se k moci dostal Velký bratr Peregrin, v době, kdy byla máma ještě malá, byli všichni nelidé likvidováni. Místní chrám zasvěcený bohyni Gale byl uzavřen a zamčen. Všem, o kterých bylo známo, že jsou nadaní zpěvozáří, byl kolem lebky upevněn olověný okov, načež byli odvezeni do Brightlinghelmu a zotročeni. Každých několik let k nám do města přichází inkvizitor s některým ze svých Sirénů, aby prověřili obyvatelstvo. Posledně s sebou odvedli starou Ellie Bramblingovou, pana Robertse a Serena Younga. Tehdy jsem byla jen mladší sborist ka a má zpěvozář se ještě plně neprojevila. Než inkvizitor odešel, předstoupil před nás společně s našimi patriarchy a snažil se nám vtlouct do hlavy, jak rozpoznat

část první

příznaky. Pokud v sobě tuto mutaci, tuto zkaženost máme, brzy to vyjde najevo. Pokud si u sebe nebo u druhých všimneme příznaků, jsme povinováni je nahlásit. Cítili jsme někdy, když jsme byli sami, přítomnost někoho jiného? Dokázali jsme někdy vytušit, co si ostatní myslí? Měli jsme někdy pocit, že se vznášíme, že jsme mimo svá těla? Připadalo nám někdy, že nás ovládá cizí vůle? Pokud bychom pojali podezření, že je mezi námi nečlověk, nebo pocítili nelidskou skvrnu na vlastní duši, musíme to neprodleně ohlásit. Pokud budeme upřímní, nic zlého se nám nestane. Naše zpěvozář bude pouze zpacifikována. Budeme ji moct využívat ve službách Bratří.

„Ne, díky,“ odpovídala jsem v duchu, když se má zpěvozář později rozvinula v plné síle. Noc co noc jsem se budila se zjištěním, že se vznáším vysoko nad domem. Nebo jsem se plavila na lodi a najednou jako bych na sebe shlížela z oblohy, jako bych rozuměla ptačímu zpěvu nebo pozorovala svět očima tuleňů, kteří mě sledovali při práci. Cítila jsem silné propojení se vším živým. A byla jsem hrozně, hrozně vyděšená.

Pak se na mé lodi jednoho dne objevil Rye Tern. Znala jsem ho odjakživa — byl jedním z Piperových přátel. Objevil se ve zpěvozáři, když jsem vytahovala sítě. Snažila jsem se ho ignorovat, srdce mi bušilo hrůzou. Nečlověk. Nečlověk.

„Vím, že mě vidíš, Elso.“

„Nech mě na pokoji, nečlověče,“ odbyla jsem ho. „Taky jsi nečlověk, ty hloupá. Co hodláš dělat?“ zeptal se. „Udat mě?“

Neměla jsem na to co říct, jen mi po tváři pomalu stékala slza.

„Je to podělanej zlej sen, co?“ řekl Rye tiše. Přikývla jsem.

Chvíli jsme kolem sebe kroužili jako kočky s tasenými drápy, neodvažovali jsme se jeden druhému důvěřovat. Ale mít spřízněnou duši byla taková úleva. Když se u mě začala zpěvozář projevovat, cítila jsem se kvůli své odlišnosti osamělá a neuvěřitelně vystrašená. Bylo to o dost horší než poprvé do-

stat měsíčky. Bolest a zakrvácené hadry nebyly nic v porovnání se strachem, který mě zaplavoval, když má mysl náhle opouštěla tělo. Jakmile jsem začala zachycovat skryté myšlenky ostatních, vnímat, jak se jejich pocity liší od slov, která říkají, naplňovala mě osamělá hrůza. Ale mě s Ryem naše jinakost spojovala. Každé naše setkání pro mě bylo útěchou. Možná bych Rye milovala, i kdyby byl šeredný jako noc, protože jeho bolest, jeho vztek, upřímná laskavost nebo to, jak dokáže najít humor i v těch nejtemnějších okamžicích — to všechno je na něm nádherné. Ale já jsem ho viděla dospívat z chlapce v muže a Rye Tern není ošklivý ani náhodou. Rye Tern je krasavec. Od jeho dlouhých řas až po nádherné lopatky — každičký kousek jeho těla mě vzrušuje. Na břehu, když se vidíme tváří v tvář, si mezi sebou udržujeme odstup. Ani Piper, můj vlastní bratr, neví, jak jsme propojeni. Ale naše písně se prolínají. Existuje pro to slovo. Harmonie.

část první

ELSA

Vplouvám do přístavu a sleduju, jak se nad našimi domovy jako křídla bohů míhají stíny větrných turbín. Město je zabudované do strmých úbočí svažujících se od vřesovišť nahoře, kde vysoké turbíny zachycují vítr vanoucí od pobřeží. Dívám se na bílé domy obkružující zátoku, na vchodové dveře natřené jasnými barvami. Přehlížím ostnatý drát, kulometná hnízda i strážní věže, snažím se zapomenout na ošklivost války. Srdcem Northavenu je jeho přírodní přístav. Z jedné strany nás chrání dlouhé nábřeží s vlnolamem, na druhé je mechem zarostlý mys, klesající dolů k Baileyovu pobřeží, naší zlaté písečné pláži. Dál za ním, na severu, není nic než vřesoviště a bažiny. Přebývají tam jen pastevci. Na východ a na jih od našeho velkého ostrova leží rozsáhlý Greensward, odkud pochází má matka. Je to neprostupný, hornatý les. Lidé tam žijí v kočovných kmenech, které se živí obchodováním na trzích. Právě na jednom takovém trhu se má greenswardská máti setkala s mým tátou, námořníkem z Northavenu. Středem ostrova nevede žádná cesta, takže se do našeho hlavního města Brightlinghelmu nelze dostat jinak než po moři. Zásobovací lodě připlouvají a odplouvají, dva dny proplouvají skrz válkou zjiz-

vené Almské úžiny, s trochou štěstí občas přivezou obilí, a pryč odvážejí ryby a všechny naše muže.

Northaven je pěkné město, statečné. Aylišské přepadové jednotky jsme odrazili už více než jednou. Ale když se blížím k přístavu, stahuje se mi hrdlo a v ramenou mi sílí napětí.

Domov.

Čeká na mě paní Sweeneyová. Její manžel je správcem našeho přístavu — ale paní Sweeneyová za něj dělá všechnu práci. On je příliš zaneprázdněný nasáváním v hostinci U Ústřičníka. Tvář paní Sweeneyové je stejně ošlehaná větrem jako vybledlý brightlandský prapor, který vlaje nade dveřmi jejího domu. Obvykle si mě na uvítanou láskyplně dobírá. Má mě ráda — mezi matriarchami jako jedna z mála, to je jisté. Očekávám jeden z jejích škádlivých úsměvů, ale ona se dnes tváří rozrušeně.

„Máš pořádný malér, Elso,“ říká. „Přijel vyslanec Wheeler.“ Svýma velkýma červenýma rukama mě vytáhne z lodi. „Připlul na zásobovací lodi z Brightlinghelmu.“ Stočím pohled k našemu největšímu přístavišti a už tu loď vidím, turbíny hučí, ze šroubů odkapává rez, právě ji na zpáteční cestu nakládají chlazenými rybami a mořskými plody. Srdce se mi svírá. Vyslanci přicházejí do vesnic se zprávami a výnosy. Jsou naším spojením s Brightlinghelmem a mají pravomoci Bratří. Wheelerovi u nás všichni podlézají — ale zprávy, které přináší, nikdy nejsou dobré.

„Ztratila jsem pojem o čase,“ vyhrknu zděšeně.

Zpěvozář je obzvlášť citlivá na skupinové lidské hlasy a já slyším náš sbor, jeho tklivý zpěv mi rozechvívá kosti v těle.

Měla bych tam být s nimi.

„Postarám se o tvůj úlovek,“ nabízí se paní Sweeneyová. „Utíkej.“

Až v polovině nábřeží si uvědomím, že s sebou nesu tři makrely, které jsem ulovila k večeři. Mám se vrátit a hodit je do lodi? Už takhle přijdu dost pozdě…

část první

Vedle mě se po celé délce přístavní zdi táhne výrazná nástěnná malba. Když kolem ní spěchám, barvy se mi rozpíjejí před očima. Jsou na ní naši udatní chlapci a muži v černo-červených uniformách, odrážející útok nepřátelské hordy Aylišů — ďáblů oblečených do odstínů špinavé modři. Pokaždé když malbu vidím, vzedme se ve mně pýcha, protože Ayliše nenávidím víc než cokoliv na světě. Ti suroví parchanti mi zabili tátu.

Klopýtám nahoru po schodech a přecházím přes náměstí. Dnes se pere, ženy ve společné prádelně drhnou košile a povlečení, zatímco si děti venku hrají. Všude, kam se podívám, jako by byly těhotné ženy. První manželky, Druhé manželky, vdovy v šedém.

Nevelká, ale působivá Síň starších je vyzdobena našimi brightlandskými vlajkami: černobílý dravý pták vznášející se na červeném poli. Jak se blížím, slyším ostatní dívky ze sboru zpívat hymnu. Znám její text i nápěv tak dobře, jako bych ji v sobě měla hluboce zakořeněnou. Svůj part začínám zpívat, ještě než dojdu ke dveřím.

„Brightland, Brightland, věčně lidský, věčně pravdivý, Brightland, náš domov, vznešená Země starších, Bratři nás přetvořili, v čistotě stojíme…“

Zatlačím do těžkých dveří a bez přemýšlení spěchám dovnitř.

„Brightland, naše pýcha, s nepřáteli skoncujeme, Bratři jsou vítězní — za svobodu bojujeme…“

Právě v momentě, kdy se za mnou zabouchnou dveře, slova hymny utichnou. Najednou stojím před celým shromážděním. Hoopoe Guinea, naše sbormistryně, po mně vztekle blýskne očima. Má v Northavenu na starosti všechny sboristky, které jsou ve věku na vdávání. Pořádně si to od ní slíznu, to zaru-

čeně. Mířím do poslední řady zástupu zpěvaček a všichni na mě upírají zrak. Koutkem oka vidím hlouček rozmazané nesouhlasné černi: naši patriarchové. Támhleten luxusní kabát patří vyslanci Wheelerovi. Nemám odvahu pohlédnout mu do tváře.

Má kamarádka Gailee Robertsová mi dělá místo. Poděšeně shlédne na makrely, které držím. Chaffinch Greeningová a Tinamou Hainesová se otáčejí a zírají na mě, jako bych byla nějaký mimozemšťan. Chaffinch — oblečená v růžovém, s dokonale načesanými vlasy — se s úšklebkem dívá na mé rybářské holínky. Já upírám oči přímo před sebe, jako by to, čeho jsem se právě dopustila, bylo naprosto přijatelné.

Wheeler vykročí kupředu, aby si nás prohlédl. Mě obdaří zvlášť nesouhlasným pohledem. Je vysoký a vyzařuje z něj síla, ale když otevře pusu, jeho hlas je tenký a slabý.

„Nadešel čas, abyste jako ženy prokázaly svou hodnotu. Northaven vás vychoval ve ctnosti. Nyní je vaší výsadou obětovat svou čistotu na oltáři manželství.“

Co to říká? Snažím se rozluštit význam jeho nabubřelých slov. Manželství?

Připadám si jako náměsíčná. Náš osud byl daný už od dětství — ale jeho skutečnost na mě dopadá až teď.

„Starší kadeti jsou na odchodu. Brzy poté se do Northavenu na svatební dovolenku vrátí hrdinové zocelení léty služby naší vlasti. Vy budete svým manželům darovány městem a je vaší povinností jim sloužit tím, že jim budete rodit syny.“

Nedokážu vstřebat obsah jeho slov. Starší kadeti jsou na odchodu. Tím myslí Rye a Pipera? Kdy odplouvají? Zadívám se na Gailee, chci, aby mi to přeložila. Naši bratři odcházejí? A banda nějakých chlapů, které jsme viděly naposledy jako malé holky, přijede domů a vezme si nás do postele? Vždycky jsem věděla, že k tomu dojde, ale zdálo se mi to vzdálené, neskutečné.

„Konečně…“ zašeptá Chaffinch Greeningová. Vzrušením stojí na špičkách. To jsem jediná, koho to děsí?

část první