John Gwynne: Zkáza — ukázka

John Gwynne

Věrní a padlí Kniha třetí

JOHN GWYNNE

Brno 2025

Automatizovaná analýza textů nebo dat ve smyslu čl. 4 směrnice 2019/790/EU je bez souhlasu nositele práv zakázána.

Ruin

Copyright © John Gwynne 2015

This edition published in paperback in 2016 by Pan Books, an imprint of Macmillan Publishers International Limited

Cover illustration by Paul Young

Map artwork by Fred van Deelen

Translation © Pavel Černovský, 2025

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2025

ISBN 978-80-275-2019-0

Williamovi, mé paměti a radosti.

A Caroline, vzduchu, který dýchám.

SEZNAM POSTAV

ARDAN

Brenin — zavražděný král Ardanu, otec Edany.

Brina — léčitelka z Dun Carreg, majitelka hašteřivé vrány, Crafa. Uprchla s Edanou z dobyté Dun Carreg. Poté co spolu s několika druhy doputovala do Domhainu, doprovází Corbana do Muriasu při pátrání po Corbanově sestře Cywen.

Corban — válečník z Dun Carreg, syn Thannona a Gwenith, bratr Cywen. Uprchl s Edanou z dobyté Dun Carreg a unikl do Domhainu. Vydal se do Muriasu, pevnosti obrů z klanu Benothi, aby vypátral svou sestru Cywen. Podle některých je Jasnou hvězdou z proroctví.

Cywen — z Dun Carreg, dcera Thannona a Gwenith, sestra Corbana. Zajal ji Calidus a Nathair jako návnadu. Zachráněna Corbanem a jeho druhy při bitvě o Murias.

Dath — rybář z Dun Carreg, kamarád Corbana. Uprchl s Edanou z dobyté Dun Carreg. Provázel Corbana do pevnosti Murias při pátrání po Cywen.

Edana — královna Ardanu na útěku, dcera Brenina. V této chvíli na lodi plující z Domhainu v doprovodu hrstky věrných štítonošů a Roisin.

Evnis — rádce a vrah krále Brenina a otec Vonna. Spřažený s královnou Rhin z Cambrenu. Nyní regent Ardanu vládnoucí coby pravá ruka královny Rhin.

Farrell — válečník, syn Anwartha a kamarád Corbana. Uprchl s Edanou z dobyté Dun Carreg. Doprovázel Corbana na sever při pátrání po Cywen.

Gar — štolba, tajný ochránce Corbanův. Jeharský válečník a syn Tukula, vládce Jeharů. Uprchl s Edanou z dobyté Dun Carreg. Doprovázel Corbana na sever při pátrání po Cywen.

Glyn — štítonoš Evnise.

Meg — osiřelé dítě z vesnice na okrajích močálů v okolí Dun Crin.

Pendathran — velitel vojsk krále Brenina, zraněn při dobytí Dun Carreg. Uvězněn a mučen Evnisem. Unikl s pomocí Cywen.

Rafe — mladý válečník náležející k Evnisově pevnosti. Od dětství

rival Corbana. Vycvičen jako lovčí a přítomen při útěku Edany z Domhainu.

Vonn — válečník, syn Evnise. Uprchl s Edanou z dobyté Dun Carreg, zůstal při ní během zkázy Domhainu a úprku odsud.

CAMBREN

Braith — válečník a lovčí. Dříve vůdce zbojníků z Temného hvozdu, nyní lovčí královny Rhin.

Geraint — válečník, velitel královny Rhin.

Morcant — válečník, dříve první rytíř královny Rhin, poražený a nahrazený Conallem. Nyní jeden z Rhininých velitelů, propůjčený Evnisovi na pomoc při potlačování odporu proti Rhin v Ardanu.

Rhin — dříve královna Cambrenu, nyní královna celého západu, jež dobyla Narvon, Ardan a Domhain. Spojenkyně Nathaira. Služebnice Asrotha, démonského vládce padlých.

CARNUTAN

Belo — baron z Tarby, pevnosti v Carnutanu. Strýc Gundulův. Podezíravý vůči vnějšímu vměšování do Carnutanu, jež nese nelibě.

Gundul — král Carnutanu a spojenec Nathairův. Syn Mandra, který byl podezřelý z vraždy krále Aquila z Tenebralu. Zabit Veradisem.

DOMHAIN

Baird — jednooký válečník, jeden z Degadů, Rathových zabijáků obrů. Nyní průvodce a ochránce Edany.

Brogan — válečník Domhainu. Štítonoš Lorcana a Roisin, jeden z přeživších, kteří uprchli s nimi a Edanou.

Cian — válečník Domhainu, štítonoš Roisin a jeden z těch, kteří unikli z dobyté Dun Taras a uprchli s Edanou lodí.

Conall — válečník, levoboček krále Eremona. Bratr Haliona a nevlastní bratr Coralen. Při dobytí Dun Carreg se přidal na stranu Evnise.

Nyní pán Domhainu vládnoucí jménem královny Rhin.

Coralen — válečnice, společnice Ratha. Nemanželská dcera krále

Eremona, nevlastní sestra Haliona a Conalla. Provází Corbana na sever.

Halion — válečník, první rytíř Edany z Ardanu. Levoboček krále

Eremona, bratr Conalla a nevlastní bratr Coralen. Zajatý Conallem, když jako zadní voj umožnil Edaně uniknout.

Lorcan — mladý král Domhainu na útěku, syn Eremona a Roisin. Uprchl z Domhainu na lodi s Edanou.

Roisin — královna Domhainu, vdova po Eremonovi, matka Lorcana. Uprchla na lodi s Edanou.

HELVETH

Lothar — dříve velitel vojsk Helvethu, nyní helvethský král. Vrah předchozího krále Helvethu Brastera. Spojenec Nathaira a Calida.

Dag — lovčí ve službách krále Jaela z Isiltiru.

Fram — válečník Isiltiru. První rytíř krále Jaela.

Gramm — kupec s koňmi a dřevem, pán usedlosti na severu Isiltiru. Otec Orgulla a Wulfa. Spojenec Meicalův.

Haelan — dětský král Isiltiru na útěku, prchá před Jaelem. Skrývá se na Grammově usedlosti daleko na severu Isiltiru.

Hild — žena z Grammovy usedlosti. Manželka Wulfa, Grammova syna. Matka Swaina a Sif.

Jael — samozvaný král Isiltiru. Spojenec Nathaira z Tenebralu.

Kalf — muž z Grammovy usedlosti. Dohlíží na Grammův říční obchod a výrobu člunů.

Maquin — válečník z Isiltiru a špička Gadraiů. Při pádu Dun Kellen zajat Lykem, vládcem Vin Thaluňanů. Zotročen a vržen do zápasnických jam, kde se probojoval málem až ke svobodě. Uprchl Lykovi během povstání v Jerolinu, hlavním městě Tenebralu, v den Lykovy svatby.

Nyní uprchlík na útěku s Fidele z Tenebralu, dřívější regentkou Tenebralu a nyní Lykovou chotí.

Sif — dítě z Grammovy pevnosti. Dcera Wulfa a Hild, sestra Swaina.

Swain — dítě z Grammovy pevnosti. Syn Wulfa a Hild, bratr Sif.

Tahir — válečník z Isiltiru a špička Gadraiů.

Thoris — válečník, velitel Gerdy v Dun Kellen. Ochránce Haelana, dětského krále Isiltiru.

Trigg — osiřelé dítě vychované v Grammově usedlosti. Je míšenka, zčásti obryně.

Ulfilas — válečník, štítonoš Jaela. Kapitán Jaelovy čestné stráže.

Wulf — válečník, syn Gramma a bratr Orgulla. Ženatý s Hild. Otec Sif a Swaina.

Yalric — válečník z Grammovy usedlosti.

Camlin — zbojník z Temného hvozdu. Nyní společník Edany. Uprchl s ní z Domhainu, bojoval v zadním voji, bránil Edanin nástup do lodi a bojoval s Braithem, než se sám nalodil.

Drust — válečník, štítonoš Owaina. Unikl před porážkou Owaina a jeho vojska s pomocí Cywen.

Gorsedd — vesničan, který se připojí ke Corbanově vojsku.

Owain — král Narvonu. Dobyvatel Ardanu — s pomocí Nathaira —, král Tenebralu. Popraven na rozkaz královny Rhin poté, co bylo jeho vojsko poraženo.

Teca — žena z vesnice na severu Narvonu, při útěku před Nathairem a Kadošim se připojila ke Corbanovu vojsku.

Uthan — princ Narvonu, Owainův syn. Zavražděn Evnisem na příkaz Rhin.

TARBEŠ

Akar — kapitán svatého válečnického řádu Jeharů cestující s Veradisem.

Enkara — válečnice svatého řádu Jeharů. Jedna ze Stovky putující s Tukulem.

Hamil — kapitán deseti Jeharů ponechaných Tukulem v Drassilu, aby chránili pevnost a Skaldovo kopí.

Javed — otrok a zápasník z jam Vin Thaluňanů.

Kulla — válečnice z řádu Jeharů, patří k Akarově skupině, která se připojí ke Corbanovi.

Sumur — vládce svatého řádu Jeharů.

Tukul — válečník svatého řádu Jeharů, velitel Stovky.

Alben — mistr meče a léčitel v Ripě.

Atilius — válečník Tenebralu. Při povstání bojoval s Peritem proti Vin Thaluňanům. Zajatý, zotročený a posazený na veslařskou lavici Vin Thaluňanů.

Caesus — válečník orlích stráží, kapitál štítové hradby.

Ektor — syn Lamara z Ripy a bratr Krelise a Veradise. Učenec, kdežto bratři jsou válečníci.

Fidele — vdova po Aquilovi, matka Nathaira. Načas královna regentka Tenebralu. Lykos použil temnou magii, aby Fidele očaroval a ovládl, nakonec se s ní i oženil. Při svatební oslavě propuknou nepokoje, při kterých je kouzlo ovládající Fidele zlomeno. Fidele probodla Lyka a ve zmatku unikla s Maquinem.

Krelis — válečník, syn Lamara z Ripy a bratr Ektora a Veradise.

Lamar — baron z Ripy, otec Krelise, Ektora a Veradise. Marcellin — baron z Ultasu.

Nathair — král Tenebralu, syn Aquila a Fidele. Spřažený s královnou Rhin z Cambrenu. Věří, že je Jasná hvězda, proroctvím předvídaný vyvolený šampion boha Elyona. Nedávno uspěl při pátrání po kotli z hvězdného kamene, jednom ze sedmi Pokladů z prastarých mýtů.

Pax — syn Atiliův. Mladý válečník zajatý při povstání v Tenebralu. Zotročen a donucen pracovat na vinthalunské galéře spolu se svým otcem.

Peritus — dřív velitel tenebralských vojsk. Nyní vůdce odporu proti Lykovi a Vin Thaluňanům.

Valent — válečník z Ripy.

Veradis — první rytíř a přítel krále Nathaira. Syn Lamara z Ripy a bratr Ektora a Krelise. Velí vojsku Tenebralu, sehrál klíčovou roli při porážce Owaina z Narvonu i Eremona z Domhainu.

TŘI OSTROVY

Alazon — vrchní loďař Vin Thaluňanů.

Demos — vinthalunský námořní velitel. Přítel Lyka.

Jayr — vinthalunský léčitel.

Kolai — štítonoš Lykův.

Lykos — vládce Vin Thaluňanů, národa pirátů obývajícího Tři ostrovy Panos, Pelset a Nerin. Spjatý přísahou s Asrothem, spojenec a spiklenec Calidův. Jmenovaný Nathairem regentem Tenebralu.

Použil čarodějnictví, aby ovládl a pojal za manželku Fidele, matku Nathaira.

Nella — dřív Lykova milenka. Matka jeho dítěte.

Senios — vinthalunský pirát. Načas zajatec Maquina a Fidele.

KLANY OBRŮ

Benothi

Balur Jednooký — obr z kmene Benothi. Spojil síly s Corbanem a jeho družinou při bitvě v Muriasu. Vzal Alcyonovi sekyru z hvězdného kamene.

Eisa — obryně z kmene Benothi, společnice Uthase.

Ethlinn — obryně z kmene Benothi, dcera Balura Jednookého, zvaná také Snící.

Laith — mladá obryně, jedna z těch, kteří přežili bitvu v Muriasu a připojili se ke Corbanovi a jeho družině.

Nemain — královna klanu Benothi. Zrazena a zabita Uthasem.

Salach — obr Benothi, štítonoš Uthase.

Uthas — obr Benothi, tajný spojenec a spiklenec královny Rhin z Cambrenu. Vrah královny Nemain a nyní samozvaný vládce klanu Benothi. Sní o opětovném sjednocení všech obřích klanů a tom, že by se jim stal vládcem.

Jötunové

Ildaer — náčelník Jötunů.

Ilska — obryně. Válečnice a jezdkyně na medvědovi.

Kurganové

Alcyon — sluha a strážce Calidův.

Raina — obryně. Matka Taina.

Tain — obří chlapec. Syn Rainy.

BEN-ELIM

Meical — nejvyšší kapitán Ben-Elim. Vyvolený coby ten, kdo opustí Zásvětí, oděje se do těla a bude vyslán do Zemí vyhnanců, kde podnikne přípravy na nadcházející válku.

KADOŠIM

Asroth — démonský vládce padlých.

Belial — Asrothův kapitán, jeden z duchů Kadošim, který projde kotlem a přivlastní si tělo Sumura, vládce jeharských válečníků.

Bune — jeden z Kadošim, který si během bitvy v Muriasu přivlastní tělo jeharského válečníka.

Calidus — nejvyšší kapitán Kadošim, druhý hned po Asrothovi. Vyvolený jako ten z Kadošim, který si má odít tělo a připravit pro Asrotha cestu do Zemí vyhnanců. Protivník a úhlavní nepřítel Meicala, nejvyššího kapitána Ben-Elim.

Danjal — jeden z Kadošim, který si při bitvě v Muriasu přivlastní tělo jeharského válečníka.

Legie — mnoho duchů Kadošim, kteří se naměstnali do jednoho těla jeharského válečníka, když se při bitvě v Muriasu zavíral průchod kotlem.

Lup a boř a kaz, vše jest ziskem mým.

KAPITOLA JEDNA

ULFILAS

Rok 1143 věku vyhnanců, měsíc orla

Ulfilas zlehka stiskl patami boky klisny a pobídl ji do svahu, na kopec ze samého šedivého kamení a štěrku posetý pahýly dávno mrtvých stromů. Po jeho boku postupoval stejným krokem král Jael, tvář ztuhlou v přísných vráskách. Kousek před nimi jel Jaelův lovčí Dag.

Jael by tady neměl být, pomyslel si Ulfilas a v útrobách se mu zadrhl uzel obav. Král Isiltiru a takhle se toulat severní divočinou kvůli marnému podniku. Nešlo o to, že by Ulfilas pociťoval k Jaelovi nějakou oddanost — toho muže neměl ani rád. Šlo spíš o to, že po všem, co spolu prožili, by bylo hloupé umřít zrovna na výpravě, která Ulfilasovi připadala jako ztráta času.

Ulfilas si uvědomoval, že doba se mění. Na obzoru se rýsovala válka a moc v Isiltiru bylo potřeba upevnit. Jaelovým štítonošem byl Ulfilas už od své Dlouhé noci, a ačkoli neměl rád ani Jaelovu povahu, ani jeho postupy, byl také pragmatik. Já jsem válečník. Musím pro někoho bojovat. Že volil správně, mu potvrdily nedávné události. Král Romar je mrtvý. Jaelův bratranec Kastell je mrtvý. Gerda, manželka krále Romara, je mrtvá. Její mladý synek Haelan, správně vzato stále ještě právoplatný dědic isiltirského trůnu, se ztratil. Utekl. Že Jael nepociťuje skoro žádnou oddanost vůči mužům, kteří ho následují, to Ulfilas věděl a věděl také, že tento nový samozvaný král Isiltiru je lstivý, ješitný a baží po moci a že udělá cokoli, aby si svou nově nabytou korunu udržel. Ale je to také muž na vzestupu. A tak se ho Ulfilas držel, i když mu hlas v hlavě napovídal, aby odešel a našel si jiného, čestnějšího pána.

Svědomí? dumal. Che. Svědomí mi nepřinese jídlo na stůl ani mi nezachrání hlavu před kůlem.

„Jak dlouho ještě?“ zavolal Jael dopředu.

„Moc už ne, můj pane,“ zvolal v odpověď Dag. „Než zapadne slunce, jsme tam.“

Kousíček před vrcholem svahu zastavil Ulfilas koně a ohlédl se.

Do svahu se za nimi šinula řada jezdců obklopujících vůz tažený dvěma mohutnými tury. Za jezdci se do dálky táhla šedivá a pustá krajina, o něco dál na jihu se jako zelená šmouha rýsoval Fornský les. O kus dál se v jasu zapadajícího slunce blýskala řeka, která vyznačovala hranici mezi touto severní pustinou a královstvím na druhé straně.

Isiltir. Domov. Ulfilas se otočil zpátky ke svahu před sebou a svému králi a nakopl koně.

Putovali dál, pořád na sever. Slunce se klonilo níž a níž, stíny se natahovaly, cesta je vedla přes pusté pláně a prudké strže. Před nějakou dobou překročili kamenný most, který se klenul přes hlubokou propast. Ulfilas se z mostu zadíval dolů do tmy. Když jeho kůň zakopl o uvolněný kámen, Ulfilasovi se sevřel žaludek. Strach, že se zřítí dolů do neznáma, ho přinutil trhnout opratěmi. Když most přejeli, dlouze si vydechl a onen prudký nával strachu pominul stejně náhle, jako se objevil.

Vjeli mezi holá úbočí, až konečně vystoupali na vrcholek dalšího kopce, kde na ně mlčky čekal Dag. Ulfilas i jeho král dojeli až k němu. Pohled, který se jim naskytl, je přiměl také zastavit.

Do dálky se prostírala rovná pláň, na obzoru čněly rozeklané vrcholky hor. Přímo pod nimi ležel cíl jejich cesty: obrovský kráter, jako kdyby tu Elyon Stvořitel udeřil pěstí do tkaniva země. Kráter byl bez života, jeho klid nerušil vánek ani zvuky zvířat.

„Kráter po hvězdném kameni,“ zašeptal Jael.

Tento kráter považoval Ulfilas až dosud spíš za legendu než za skutečnost — bájné místo, kam se údajně zřítil z nebes hvězdný kámen.

Před kolika tisíci let že to měl dopadnout na zem? Podle vyprávění bylo z kamene vyrobeno sedm Pokladů, o které se v dávné minulosti vedly války, jež proměnily tvář Zemí vyhnanců, a to v neposlední řadě právě tady.

Tenhle kraj podle starých příběhů rozbila Elyonova Pohroma a spálila jej na uhel.

Ulfilas zíral na nebe, břidličně šedé a nadmuté mraky, a na okamžik si představil, jak bylo plné bíle okřídlených Ben-Elim a Asrothova vojska démonů. Skoro až slyšel, jak se kolem rozléhají jejich válečné pokřiky, slyšel třeskot zbraní, smrtelný křik.

Elyon a Asroth, Stvořitel a Ničitel, jejich andělé a démoni v boji o vládu nad Zeměmi vyhnanců. Všechno jsem to kdysi považoval za pouhé báchorky. A teď mi všichni tvrdí, že to samé probíhá znovu, právě teď.

V tomto kraji se však Ulfilas zničehonic přistihl, že už věří tomu, co by i jen před rokem považoval za pohádky pro děti. V duchu se vrátil k času, který strávil v Haldisu — pohřebišti obrů Hunenů skrytém hluboko ve Fornském lese. Tam na vlastní oči viděl, jak kvůli černé sekyře došlo ke zradě a vraždě krále. O sekyře se tvrdilo, že je jedním ze sedmi Pokladů vytesaných z hvězdného kamene. V Haldisu viděl také bílé červce a zažil tam magii země, když se pevná půda proměnila v bažinu, která jeho bratřím v meči vymáčkla dech z těla. Ulfilas byl mužem činů — jednání. Obludy proměněné ve skutečnost, to nebylo něco, co by dokázal snadno vstřebat. V útrobách se mu už jen při té vzpomínce zvířil strach.

Strach tě udržuje v bdělosti.

O něco níž na svahu, těsně na hraně kráteru stály trosky prastaré pevnosti, hradby i věže pobořené a rozpadlé. V troskách se pohybovaly postavy, na tu dálku jen nepatrné tečky.

„Jötunové,“ oznámil Jael.

Obři ze severu. Vypráví se, že právě oni jsou nejsilnější a nejdrsnější ze všech přeživších klanů. Ulfilas nikoli poprvé zapochyboval o rozumnosti této výpravy.

„Žádné náhlé pohyby,“ varoval je Dag, „a zachovejte chladnou hlavu.“

Z pevnosti vyšlo několik Jötunů. Shromáždili se na silnici, která si razila cestu do nitra ohlodaných trosek, zapadající slunce se zachycovalo na hrotech jejich kopí a kroužkových košilích. Pár obrů sedělo na chlupatých, kolíbavých zvířatech.

„To jedou na medvědech?“ zeptal se Ulfilas.

„Každý zná legendy o Jötunech ze severu,“ odtušil Jael. „Přinejmenším něco je na nich tedy pravda, jak se zdá.“

Dojeli až k pevnosti, zástup jezdců se za jejich zády trhaně zastavil. Vojáci se rozprostřeli kolem Jaela jako ochranná ruka a obstoupili ho. Deset Jaelových nejlepších štítonošů. Ulfilas cítil napětí, které mezi nimi zavládlo, viděl ruce, jak svírají ratiště kopí a jílce mečů.

Obři přišli blíž. Navzdory své mohutnosti se pohybovali překvapivě ladně. Někteří seděli na hřbetech medvědů s tmavou srstí a žlutými drápy. Ulfilas věděl, že Jael se má na pozoru oprávněně — jak vražednou silou se obři dovedou stát, to sám viděl v bitvě u Haldisu. Dobře věděl, že kdyby tehdy nezasáhli muži z Tenebralu, kteří utvořili svou štítovou hradbu a zastavili útok Hunenů, který dokázal rozprášit vojska Isiltiru i Helvethu na cucky, nikdo z nich by tady dnes nebyl.

Teď je už pozdě učit se štítovou hradbu, ale přísahám, jestli se dostaneme domů…

Jeden z medvědích jezdců předjel před ostatní. Zem se s každým krokem tlapy zvířete otřásla. Zastavil se před Jaelem, tyčil se vysoko nad něj.

Obr sklouzl ze sedla s vysokou opěrkou a dál kráčel pěšky, plavé vlasy i kníry měl spletené do tlustých copů. Na širokých ramenou mu spočíval plášť z tmavé kožešiny, pod ním se blýskalo železo. V ruce držel kopí s tlustým ratištěm, válečné kladivo nechal připevněné k sedlu. Jeho medvěd je sledoval malýma, chytrýma očima. Ohrnul pysk a odhalil řadu ostrých zubů.

„Vítej v Pustině, Jaele, králi Isiltiru,“ pronesl obr. Jeho hlas zněl jako štěrk drhnoucí o kámen.

„Zdravím, Ildaere, náčelníku Jötunů,“ odvětil Jael. Ukázal za sebe. Vojáci se rozestoupili, vůz popojel dopředu. Jeden z chlupatých turů, kteří ho táhli, zafrkal a zahrabal kopytem o zem.

Pach toho medvěda se mu nelíbí o nic víc než mně.

Jael stáhl plachtu zakrývající náklad na voze. „Jak moji vyslanci slíbili. Hold na vaši počest. Zbraně vašich předků, nahromaděné v Dun Kellen,“ řekl, natáhl paži a s námahou vytáhl z vozu obrovskou válečnou sekyru.

„Můj dar pro vás.“

Ildaer ukázal rukou a k vozu přistoupil jiný obr, přes záda měl přepásaný široký meč. Dosahoval do stejné výšky, jako Jael na koni. Obr vzal od Jaela sekyru, otočil ji v rukou, pak do vozu nahlédl. Po tváři mu přeletěla radost, kterou nedokázal skrýt.

„Jsou to zbraně našeho rodu,“ potvrdil obr Ildaerovi a kývl hlavou.

„Vracím vám je na znamení dobré vůle a taky jako odměnu za vaši pomoc, kterou od vás budu potřebovat,“ oznámil Jael.

Obr sevřel otěže turů a vydal se s nimi zpět k pevnosti. Když vůz projížděl kolem Ildaera, náčelník do něj rychle nahlédl. Pak se k vozu nahrnuli i další obři.

„A co mi zabrání, abych nepozabíjel tebe i tvoje muže a nehodil vaše mrtvoly medvědům?“

„Živý pro tebe mám větší cenu. Bylo mi řečeno, že jsi chytrý. Žádný divoch.“

Ildaer se na Jaela podíval, oči se mu pod trčícím obočím zúžily. Ohlédl se na vůz plný zbraní.

„A kromě toho, kdo říká, že bychom nezabili my tebe i s celou tvou družinou?“ zeptal se Jael.

Obři za Ildaerem se na Jaela zlostně podívali. Medvěd zavrčel.

Ulfilas ucítil dobře známý osten strachu — předzvěst náhlého násilí. Prsty na jílci sebou škubly.

„Cha,“ zasmál se Ildaer. „Líbíš se mi, jihozemče.“

Ulfilas poznal, že chvíle přešla, napětí opadlo. Jihozemče? Isiltir nepatří mezi jižní země. Ale pravda, tady jsme úplně na severu. Všemu na jih odsud říkají jižní země.

Ildaer se znovu ohlédl na vůz. „Pro můj lid má tohle velkou hodnotu,“ připustil.

„Není to nic ve srovnání s tím, co jsem připravený dát, pokud mi pomůžete,“ oznámil Jael.

„Co tedy chceš?“

„Chci, abyste mi našli uprchlého kluka.“

KAPITOLA DVA

CORBAN

Corban se probudil s bušícím srdcem — pozůstatkem snu, který se s procitnutím rozptýlil, jen na okamžik ještě zůstalo tušení černých očí a nezměrné nenávisti. I to ale brzy zmizelo.

Všude kolem panovala studená temnota.

Uslyšel zavrčet Bouřku a posadil se, jednou rukou nahmatal jílec meče. Něco je špatně.

Vedle sebe cítil Bouřčino mohutné tělo. Natáhl ruku a po hmatu zjistil, že má zježenou srst.

„Co se děje, holka?“ zašeptal.

Tábor halilo ticho. Po Corbanově levici ještě žhnuly uhlíky v ohništi, ale Corban se jim vyhnul pohledem, protože věděl, že by tak přišel o veškerou schopnost spatřit ve tmě alespoň to málo, co viděl. Rozeznal hutnější stín vojáka stojícího na hlídce na svahu spadajícího do doliny, v níž tábořili. Vyloupl se měsíc a odhalil další postavu o kousek dál, vysokou a s tmavými vlasy. Meical. Ten stál naprosto bez hnutí a upíral oči na hranu dolíku. Za Corbanem zafrkal kůň.

Z nebe se ozvalo pleskání křídel a skřípavé zakrákání. „VSTÁVAT, POZOR NEPŘÍTEL . VSTÁVAT, VSTÁVAT, VSTÁVAT.“ Craf nebo Fech. Corban vyskočil na nohy, obrysy postav všude kolem něj dělaly totéž, zaskřípěly meče tasené z pochev. Na obvodu doliny se objevily tvary, na okamžik vykreslené září měsíce, ale to už se valily ze svahu dolů. Ozvalo se prasknutí, náraz, výkřik.