Jan Kucin: Blázni a lháři — ukázka by Host nakladatelství

blázni a lháři

Cover illustration © Veronika Cágová, 2025

ISBN 978-80-275-2660-4

Vážení diváci i náhodní žízniví kolemjdoucí. Vítejte u Královny a štíra! Nikdy jsme se u nás nebáli žádné výzvy. Prošli tudy snad všichni významní i bezejmenní umělci současnosti i historie. Nyní jste však svědky něčeho rozsahem, zpracováním i ambicemi naprosto výjimečného. Nastudováno talentovaným a početností nikdy nevídaným hereckým sborem. Dechberoucí kulisy a scény, připravené mistry řemeslníky. Neznámý geniální autor, který životní dílo zanechal pod anonymní rouškou noci na prahu našich dveří. Nevíme, zda jde jen o bravurně zpracovanou dramatizaci domněnek a výmyslů, nebo snad tajemný umělec skutečně nahlédl do zlomových událostí našich dějin. Bez nejmenších pochyb však o známých či neznámých postavách historie už nebudete smýšlet jako dřív.

Hlavními hrdiny tohoto divadelního zázraku jste ovšem vy, nádherné dámy a šarmantní pánové. To vy jste důvodem, abychom se do tak bláznivého podniku vůbec pustili. Bez vás by totiž umělecká tvorba byla smutná, osamělá a nanejvýš prodělečná záležitost.

Váš smích a dobrý rozmar je hudbou pro uši mé i všech herců a muzikantů, netrpělivě vyhlížejících začátek dalšího dějství. První dvě, odehraná v uplynulých týdnech, vás nadchla, jinak byste se v tak hojném počtu na třetí nevraceli. Uvědomuji si však, že děj je spletitý a uplynulý čas nemilosrdně mlží paměť, proto je nasnadě stručně připomenout dosavadní osudy. Nechte se mým prostřednictvím uvést do děje, abyste hladce naskočili do rozjetého vozu vyprávění.

Tedy vzhůru na začátek cesty!

Erik, syn bohatého šlechtice Vladimíra Bertona a Sereny Bertonové, sestry krále Kastiona, vede klidný

život zapáleného učence v hlavním městě Elisianského

království Mořské Bráně. Vzdělává se v Citadele, kde pod křídly mistra Trameria poznává i zakázané vědění

o magické době. Když však do Mořské Brány zavítá nechvalně proslulý pirát Solomon Hejk, Erikova cesta životem se nenávratně změní. Vladimír a Solomon jsou

dávní přátelé a na jejich popud se Erik vydává na výpravu na Vrbenskou vrchovinu, kde Solomon doufá v nalezení údajně znovu rostoucího magického stromu měsíční vrby. Erika doprovází bývalý voják, vychovatel, a hlavně přítel

Teodor. Přidává se k nim Solomonova adoptivní dcera Lili, sama slovutná pirátská kapitánka. Na Vrbenské vrchovině se přes opevněnou vesnici Křižovatku, s pomocí místního kněze a starosty Gideona, dostávají až k tajemnému a skrytému národu Lovců. V osadě hluboko v lesích se setkávají se sourozenci Kerinem a Devou. Kerin je nelítostný bojovník a ochránce svého lidu, zatímco v Devě se probouzí tajemné magické nadání.

Lovci jsou v těžké situaci. Sužováni temnými silami se jejich vůdci, moudří Zodpovědní, pokoušejí příčiny opatrně zkoumat. Kerin však vypátrá původce potíží a rozhodne se démonům postavit. Nejprve neúspěšně, ovšem po příchodu nečekaných návštěvníků se mu naskytne druhá šance a požádá je o pomoc. Kerin tedy v doprovodu Lili a Teodora vyrazí vstříc nebezpečí. Za nimi se vydává i Deva s Erikem. Společnými silami démony zničí a Deva probudí dříve zdánlivě mrtvý strom, který je nejspíš onou bájnou měsíční vrbou. Skrz ni proudí do světa zapomenutá síla a vše se pod jejím dotekem mění.

Deva však nic z toho nekontroluje a její život se stává ještě těžším. Kerin navíc utrpí při boji vážná zranění jak na těle, tak na duši a cosi zkaženého do něj vstoupí.

Teodor je při boji s démony zraněn a smrtelně otráven. Přesto se rozhodne vydat se na cestu, aby alespoň dohlédl na Erikův bezpečný návrat domů. Vše se šeredně pokazí, když v přístavním městě Poslední Přání

skupinu napadne Liliina vzbouřená pirátská posádka.

Devu, která i s Kerinem trojici doprovází, ovládne v zoufalé situaci magická síla a způsobí masakr. Nezbývá než prchat a doufat. Guvernér Vrbenské vrchoviny

Drimer vyšle pronásledovatele a ti by je i dostihli a zabili, kdyby Teodor neobětoval život. Poté na pomoc přijíždějí rytíři Ofenova řádu z pevnosti Míru, jež leží na jižním

úpatí Vrbenské vrchoviny. Velmistrem je tam totiž

Teodorův dávný přítel Myron.

Po Teodorově pohřbu se naši hrdinové opět vydávají

na cestu, tentokrát už s jasným cílem — putují do Mořské

Brány. Kerin s Devou jsou vrženi do pro ně neznámého

světa Elisianského království, ale díky Liliinu vedení

a Erikovu přátelství se zdá, že neplánovaný životní zvrat zvládnou. A vše tomu nasvědčuje i potom, co konečně

dorazí do Erikova vytouženého rodného města. Lovci mezitím bojují vlastní bitvy. Pod tíhou situace a nabádání přízračného Lovce Erdua se rozhodnou všechny osady spojit a usídlit se v troskách prastaré opuštěné pevnosti jménem Kamenné Město. Chtějí pochopit a ovládnout sílu, která se díky Devě naplno probudila, a chránit to, co původně chránila ona stará pevnost. Guvernér Drimer ovšem naverbuje vojsko zločinců a žoldáků a vysílá ho na trestnou výpravu, aby

vytrhli kořeny čarodějného zla, co způsobilo masakr v Posledním Přání. Vojsko vypálí Křižovatku, jejíž obyvatelé prchnou pod Gideonovým vedením do nyní opuštěné Deviny a Kerinovy rodné lovecké osady. Tam nakonec dojde k osudovému střetu Lovců a vojska.

Lovci probudí spící přírodní síly a zvítězí. Zaplatí za to ovšem vysokou cenu — mnoho životů ztracených, ale i změněných. Gideon se stává čímsi nelidsky smrtícím, Arga, jedna ze Zodpovědných, se potápí do zapovězených hlubin vlastních schopností a mysli. Tajemný Erdu zatím tahá za nitky a sleduje pro ostatní neznámé cíle.

Solomon se po rozloučení s Erikem a Lili vydává na vlastní výpravu. I jeho posádka se však vzbouří a zanechá ho na opuštěném ostrově, kde se setkává s dávnou přítelkyní, mořskou pannou Amelianou s kouzelnou mocí, díky níž se o vracející se magii dozví dřív než jiní. Je obelstěn a přiveden k umírající entitě, která ho využije jako schránku. Spojení trhá tělo i duši a Solomon balancuje na tenké hraně šílenství a příčetnosti. Vydává se na daleký kontinent Zlaté země, kde přes střípky vlastní minulosti putuje k čemusi neuchopitelnému a prastarému. Za pomoci černého domorodce Malé nohy a podivného stvoření pana Hroudy se dostává daleko do pouště, kde nachází spoutanými přírodními silami chráněnou horu, obývanou bájným okřídleným větrným lidem. Potká tam příbuznou entitu, s níž ho váže dávné pouto. Společně čelí hrozbě neznámého mocného mága a osvobozeného titána z dávných časů. Osudový boj však prohrávají. Chráněná hora je zničena, Solomonův prastarý bližní zabit a on sám zdrcen a umírající.

V Mořské Bráně mezitím Vladimír Berton se synem Dorianem plánují ovládnutí rozbujelého obchodu s drogou zvanou zlatý prach. Převzetí drogového obchodu se podaří, ovšem za cenu nebývalého krveprolití, jež vyústí v probuzení temných sil i v Mořské Bráně. Zatímco démon rozpíná zhoubný vliv, přicházejí zprávy o masakru v Posledním Přání. Král Kastion je hluboce znepokojen, přijímá tvrdá opatření a království upadá v nejistotu. V tuto dobu se do hlavního města vydává i aranéský princ Varden, syn vévody Haidena. Ve Středovodí se letmo setkává právě v našem slavném podniku s Erikem a bájemi opředeným umělcem Bardem. Do hlavního města pak dorazí ve stejný osudný den.

Zrádný aranéský princ zneužívá nadpřirozené schopnosti, aby zavraždil krále a utekl. Zároveň proběhnou dlouho plánované vraždy napříč celým královstvím. Ukáže se i sílící démon a se zkaženými stoupenci se vydá na cestu plnou smrti směrem do Citadely.

Erik se po zběžném přivítání s rodinou rozhodne navštívit s Devou mistra Trameria, svého starého učitele a přítele. Klid a úleva se změní v noční můru, když v Citadele démonovi přisluhovači a aranéští vrazi rozpoutají vraždění. Erik a Deva se s Trameriem pokoušejí utéct, ovšem démon je dostihne. Jeho kořistí je totiž právě Deva.

Kerin se kvůli zradě a zoufalství poddá vnitřnímu zlu a stane se z něj služebník smrti. Chce tak zachránit sestru a postavit se démonovi. Jejich střet na mostě Nekonečný krok vyústí ve zřícení dávné stavby a démon i Kerin zmizí v hlubinách řeky.

Tramerius obětuje život v neúspěšném pokusu démona zastavit. Po střetu Kerina a démona přibíhá Lili a Devu s Erikem dopraví do bezpečí. Opět se tak vydávají na útěk před zkázou a smrtí.

A v tento okamžik, přátelé, začíná dnešní očekávané třetí dějství. Nezbývá než se do něj ponořit. Blázni a lháři právě přicházejí!

Na břehu jezera seděl muž. Zarostlý, bosý, oblečený ve špinavé tunice z hrubého sukna. Nevadilo mu nepohodlí studených ostrých kamenů, nevšímal si vzdálené siluety obrovské věže ani nádherné, nekonečné třpytivé hladiny. Nehybný jako socha zíral do rozevřených dlaní na předmět položený v nich.

Hodiny ubíhaly. Obraz se nezměnil, dokud se neozvaly kroky.

Muž se otočil. Spatřil člověka v bílém rouše, opatrně zlézajícího špatně schůdná skaliska. Vrátil se pohledem k dlaním a dál mu nevěnoval pozornost. Příchozí překonal obtížnou cestu a posadil se.

„Hmm…“

Ponořil bosé nohy do ledové vody, spokojeně je v ní máchal a sledoval malé vlnky, rozbíhající se po hladině.

„Nečekal jsem, že na svém oblíbeném místě někoho potkám.“

Muž stále zíral do dlaní.

Příchozí pokýval hlavou a zamyšleně se odvrátil. „Možná spolu máme něco sdílet. A možná je to ticho.“ Usmál se a pozoroval okolí. Kdesi v dálce vyskočila ryba. Ozval se hukot křídel a vedle na kameni se usadila obrovská vážka.

Muž nečekaně sevřel předmět v dlani, rozmáchl se a hodil ho daleko do jezera. Ten druhý muž letící předmět sledoval, dokud se naposledy nezaleskl a nezmizel pod hladinou.

Potom společně mlčeli, až se promlčeli k čemusi zvláštnímu.

Vůz se kodrcal po široké nezpevněné cestě. Na namrzlých gistenských stepích nebylo ani živáčka. Poslední obchodní karavanu potkali včera a jednoho osamělého cestovatele dnes po poledni. Do Estelonie mnoho lidí nemířilo. V zimě už vůbec ne. A když teď ve vzduchu visela válka, krajina zrcadel nesměle nastavovanou tvář odvrátila úplně.

Muž sedící na kozlíku, zabalený v lehkém plášti podivné béžové barvy, se ohlédl za sebe. Pokusil se na drsné, zarostlé tváři vykouzlit úsměv. Tři děti, zachumlané v kožešinách, k němu zvedly unavené pohledy. Muž ukázal směrem, kam mířili. Děti se postavily a opřely se o bedny, aby dobře viděly. „Měsíční zlom,“ zašeptal muž.

Na obzoru se zjevily obrysy obrovské skalní stěny, táhnoucí se na obě strany jako nekonečná hradba. Děti zvědavě kulily oči, od úst jim stoupala pára, a pozorovaly horizont.

Dvě postarší muly je trpělivě vezly k cíli. Muž upadl do nepřítomného přemítání. Opuštěné gistenské stepi působily sklíčeně, nenaplněně. Ani v létě životem neoplývaly. Teď už ale zmizela i poslední stádečka dobytka a namrzlé travnaté pláně, věčně trpící suchem, vypadaly jako bohy zatracené místo nehodné pozornosti.

Muž se nedivil, že Gistenci jsou cyničtí, neukotvení a bez jakýchkoliv zásad. Stovky let je kovala země, kde neměli být

na co hrdí, neskrývala žádné zvláštní bohatství a nedala se ani pořádně bránit. Země utvářela charaktery mnohem víc, než by si většina lidí byla ochotna přiznat. Pochopitelný sebeklam, nastavený jako štít proti předurčenosti světa.

Jenže on věděl své.

Vše se opakovalo. Vše zůstávalo stejné. Zažil a viděl příliš. S pochopením ale přicházela i lhostejnost a nechuť pokoušet se někomu pravdu předat. I kdyby to šlo. A ono nešlo. Definovaní lidé dělali předvídatelné věci. A k nim patřila i neochota naslouchat. Což byla vlastnost spojující lidský rod a dokazující, že jsou všichni stejní.

Jako všude i tady ale platila výjimka.

Krajina zrcadel.

Muž zvedl hlavu a s nepřítomným, unaveným úsměvem pozoroval temný pruh Měsíčního zlomu lemující obzor. Vždy když se k němu blížil, rozléval se mu tělem podivný, až nepřirozený klid. A radost. Z toho, že tam zase bude všechno v pořádku. Že se tělo i duše opět ponoří do měsíčních vod a on nabere sílu, aby dokázal čelit světu i sám sobě. Jako spráskaný toulavý pes, vracející se do bezpečné a chápavé náruče domova. Z níž ho ale zlámaná povaha zase vyžene.

Přesně takový pes on byl.

Zároveň však vděčný a věrný.

Začínalo se smrákat. Ohlédl se a zjistil, že dětem padají hlavy a zavírají se jim oči. Poposedl si a nahrbil se tak, aby nespadl z kozlíku, až začne klimbat i on. Muly trpělivě kráčely dál a držely se rovné široké cesty. Nedalo se nikam odbočit, nedalo se ztratit.

Protože on už se našel.

A tak mohl zavřít oči.

Aniž by jeho nehlídaná mysl spadla z útesu příčetnosti.

Otevřel oči.

Žádné nadpřirozeno, jen nutný instinkt vypěstovaný těžkým životem.

Tmu umocňovala až sto metrů vysoká, temná kolmá skála, táhnoucí se na obě strany do zdánlivého nekonečna. Ve stínu Měsíčního zlomu, na jeho úpatí, se noc zdála jaksi uvězněná a koncentrovaná.

Muž se nehýbal a pokoušel se přivyknout temnotě. Ticho rušilo jen vrzání kol a frkání mul. Uchopil otěže a zastavil. Děti vzadu cosi zamumlaly, ale spaly dál. Muž seskočil z vozu, protáhl ztuhlé tělo, upravil si zašlou, otlučenou sponu ve tvaru měsíce a zachumlal se do lehkého béžového pláště.

Vykročil ke skalní stěně. Noc skrývala všechny detaily, ale on je znal dobře. Studená hrubá skála, narušená jen keříky a zakrslými stromky, držícími se zuby nehty v puklinách a na úzkých teráskách. Člověk těžko věřil, že šlo o dílo přírody, a ne výplod lidské touhy po izolaci, dokonalý obranný prvek chránící národ od okolního světa.

Muž si povzdechl. Několik učenců mu vysvětlovalo, že jde o kombinaci pohybu podloží a různých vrstev různého složení, a on jim věřil.

Zároveň však nedokázal zahnat pocit, že prozřetelnost a účelnost přebily nahodilost a přirozenost dechberoucího úkazu. Na rozdíl od učenců totiž věřil něčemu, s čím by se oni srovnat nedokázali.

Příroda se nemusela řídit jen nahodilostí či zákonitostmi.

Svět mohl mít vlastní vůli.

Obyvatelé země nebyli jediní, kdo si svět přizpůsoboval a přetvářel. Stejně tak si země, tempem pro obyčejnou mysl neuchopitelným, přetvářela k obrazu svému lidi.

Muž přistoupil ke skále tak blízko, že rozeznával obrysy Měsíčního schodu. Jediná oficiální, a také jediná schůdná cesta vypadala ve dne stejně neskutečně a působivě jako samotné skály. Měsíční schod byl však bez nejmenších pochyb vytvořený a účelně lidský.

Muž znal i jiné cesty. Náročné, nebezpečné a pro většinu lidí nezdolatelné. On však, na rozdíl od ostatních, možnosti Měsíčního zlomu, z donucení i obyčejné zvědavosti, za posledních dvacet let prozkoumal důkladně.

Ze tmy se vylouply lidské obrysy. Muž se zastavil asi padesát metrů před úpatím skal a čekal. Dvě postavy, zabalené do podobných béžových plášťů, dorazily až k němu a obešly ho. Věděl, že pod plášti drží dlouhé úzké dýky. A že ve tmě u skály stojí nejmíň další dva, s krátkými prohnutými luky a šípy založenými na tětivách. Věděl, že mu nic nehrozí, stejně jako komukoliv přicházejícímu v míru. Jenže v noci bývaly hlídky na Měsíčním zlomu obzvláště obezřetné a nenechávaly se dlouho přemlouvat, aby… zakročily.

Voják se postavil před muže, podíval se mu do hrubé, vrásčité, neholené tváře, sklonil pohled k plášti a beze slov promnul látku mezi prsty.

„Je tu něco, co nám můžeš ukázat?“ zeptal se voják, když pustil lem.

Muž vysunul ruku zpod pláště, vyhrnul si rukáv a odhalil složité tetování pokrývající chlupaté zjizvené předloktí a vedoucí i dál na paži. Voják chvíli vzor v temnotě zkoumal. Zdál se spokojený.

„Kolik?“ ukázal voják směrem k vozu.

„Tři,“ povzdechl si muž. „Naštěstí všechny v pořádku.“

„Přenocujete tady?“

„Ne. Chtěl bych, aby se probudili do…“ Muž se smutně usmál. „Lepšího světa.“

„Chápu. Vyvedeme vás bezpečně nahoru.“

„Díky.“

Muž se vrátil k vozu a opatrně se vyhoupl na kozlík. Žádné dítě se nevzbudilo.

Dorazili k Měsíčnímu schodu. Vojáci ke středu oje připevnili tažná lana a zapřáhli před dvě staré muly silného koně. Všechna zvířata chytili za uzdy a vedli je. Muž pustil otěže a přenechal řízení vojákům. Dlouhé stoupání a zvětšující se hloubka zvířata vyváděla z míry a stávalo se, že po cestě vyšilovala.

Pohlédl vzhůru. Až do nebe se před ním tyčila vysekaná cesta. Klikatila se jako had, prudká a široká, s každou další zatáčkou zahloubenější do Měsíčního zlomu. Překonávala výšku přes sto metrů, ale dlouhá byla víc než kilometr a pořád vytrvale stoupala. Zdálky připomínala prudké šikmé schody vedoucí do říše obrů.

Projeli kolem komplexu budov a stájí strážního stanoviště, nalepených zadní stěnou přímo na skálu. Nikdy tu nesídlily víc než dvě desítky vojáků. Zdálo se to málo, ale jejich úkolem nebyla obrana před nepřítelem. Jen dohlíželi na procházející poutníky a kupce.

Estelonie se podle mužova skromného názoru totiž stejně dobýt nedala.

A Měsíční schod už vůbec ne.

Na gistenských rovinách bylo vše vidět na desítky kilometrů, takže přepadnout skalní cestu ze zálohy nebylo možné. A dobýt ji silou…

Muž zavrtěl hlavou.

Objeli kasárna s dřevěnou střechou a stoupali po Měsíčním schodu. Když dorazili k první plošině, kde se cesta stáčela o sto osmdesát stupňů vpravo, střechy budov se ztratily z dohledu pod nijak nechráněným okrajem skalní cesty.

Opět se mu klížily oči. Ještě si všiml malých dveří vedoucích z cesty v zatáčce přímo do skály. Esteloňané využívali jeskynní systémy Měsíčního zlomu už od počátku věků. Zkušený člověk

by se dokázal estelonským krasovým podzemím dostat prakticky kamkoliv.

Vůz zahnul k dalšímu stoupání a gistenské planiny se vzdalovaly. Vzpomínal na některé ze svých cest děsivými a smrtelnými, ale i nádhernými estelonskými jeskyněmi, a to ho rychle ukolébalo ke spánku.

Otevřel oči v poslední zatáčce před vrcholem. Vládla bezhvězdná a bezměsíčná noc a temné moře vzdálených gistenských plání se zdálo nekonečné. Odvrátil hlavu od podivného světa pod Měsíčním zlomem a sledoval, jak se skalní cesta stočila vpravo a rozšířila. Obzor se otevřel a odhalil zemi pro většinu lidstva nedosažitelnou, skrytou a nepochopenou.

Krajina zrcadel…

V nezvykle temné noci se mu zdála odtažitá a nemocná. Protože procházet se divokou Estelonií za plného bezmračného úplňku, poslouchat šum vody a křídel obrovských vážek, sledovat lesk tůněk, bystřin a ranní rosy, to v člověku vzbuzovalo netušené skryté pocity. Muž byl proto rád, že děti klidně spí. Přál si, aby první dojem z jejich nového domova byl pravdivý. Vyjeli na širokou, dokonale dlážděnou silnici. Vojáci vůz zavedli ke kraji a vypřáhli koně i unavené muly. Odvedli zvířata a jeden z nich vydal pokyny blížící se hlídce.

Muž se rozhlédl po temné hraniční stanici. Rozkládala se zde rozlehlá osada a sídlilo tu jedno z vojenských velitelských

stanovišť rozmístěných podél Měsíčního zlomu. Jelikož byl

Měsíční schod jediným oficiálním vstupem do Estelonie, úředníci tu vybírali daně a cla a prováděli kontroly. K tomu tu stál zájezdní hostinec, obslužné budovy a sklady, kurýrní stanice a stáje.

Když se muž obrátil, poblíž skalního schodu uviděl temné obrysy mnoha kulatých balvanů. Obrůstala je tráva a za roky nehybnosti se lehce zanořily do podloží. Pořád z nich ovšem sálal příslib nezastavitelné zkázy. Muž si představil, jak se tuny kamenné smrti řítí dolů Měsíčním schodem, a otřásl se.

Ze zamyšlení ho vytrhli vojáci, vedoucí ze stájí čerstvé tažné koně. Zapřáhli je, beze slov se rozestoupili a pokynuli na rozloučenou. Muž kývl hlavou, uchopil otěže a vyrazil.

Kopyta klapala po dláždění, ale vůz nijak nepříjemně nedrncal. Silnice z Měsíčního zlomu do Stříbrné Věže byla vynikající, široká a rovná. Připomínala hlavní město. Dokonalé, nadzemské a zároveň úplně jiné než celý zbytek krajiny zrcadel.

Projížděli spící hranicí a on zavřel oči a zhluboka se nadechl. Temná noc možná skrývala toto místo pro zrak, ale nos…

Jiný vzduch, jiná vůně, jiná lehkost, jiná…

Svoboda.

Děti se v kožešinách zavrtěly. Zpoza beden na voze se zvedly tři hlavy a zvědavě se rozhlížely zalepenýma, vykulenýma očima po neznámém světě.

Muž seděl vedle cesty u ohně a v kotlíku vařil polévku ze sušeného masa, zeleniny a bylinek. Mávl na děti, aby se k němu přidaly. Ty se zvedly, přelezly bedny a seskočily na zem. Kvůli sbírce nesourodého oblečení různé kvality vypadaly legračně. Muž na vzhled nedbal. Sehnal, co sehnal. S rozcuchanými odrostlými vlasy působily děti zaměnitelně, mezi sedmi a deseti lety staré. Dívku by mezi nimi nikdo nepoznal.

Muž sledoval, jak se rozhlížejí kolem, a nijak je nepopoháněl, jen zamíchal jídlo a přiložil pod kotlík, aby oheň nevyhasl.

Dlážděná silnice se klikatila skrz krásnou divokou přírodu. Skalky a skály, praskliny, pukliny, jezírka a vlhké doliny, potůčky. Krasová krajina plná mechů a trav, keřů, zakrslých stromků a malých hájků. Spousta štěbetajících ptáků lovících bzučící hmyz. Padající kamínky uvolněné kopytem horské kozy. Křik dravce vysoko na obloze. Vzdálené šumění křídel obrovských estelonských vážek nad nedalekou vodou.

Trvalo několik minut, než děti konečně stočily zrak ke kotlíku, převzaly nabízené misky, nechaly si nalít hustou polévku a posadily se na kameny kolem ohně.

Ozval se klapot kopyt a zpoza skalky se vynořili dva jezdci. Halili se do stejných béžových plášťů jako muž, jen měli navíc kápi, zrovna staženou na záda. U sedla se jim pohupovaly krátké prohnuté luky a toulce. Kromě jezdeckých bot a kožených rukavic jim pod rozhrnutým pláštěm probleskávala kožená kazajka, pobitá ocelovými cvoky.

Silniční hlídka se nezastavila. Muž jim pokynul na pozdrav a oni mu ho oplatili.

„Je čas vyrazit,“ popohnal děti hrubým, ale přívětivým hlasem jejich průvodce a ony spořádaly poslední sousta.

Uhasil oheň, zakryl poklicí kotlík se zbytkem jídla a uklidil ho i s trojnožkou na vůz. Schoval pytle s krmivem, nasadil koňům udidla a posadil se na kozlík. Děti už stály mezi bednami, připravené pozorovat nový svět.

Usmál se, švihl otěžemi a vyrazili.

Estelonská krajina nestoupala vysoko, ale zato byla rozmanitá, a silnice se proto klikatila. Většinou mírně stoupala či klesala a k překonání náročného terénu jí pomáhalo nespočet menších i větších mostů.

Otevíraly se před nimi výhledy na krásnou lesknoucí se krajinu, kromě silnice zdánlivě lidmi nedotčenou. Estelonie byla obrovská a Esteloňanů zase málo. Kromě hlavního města Stříbrné Věže se daly větší osady spočítat na prstech jedné ruky. Zbytek lidského osídlení představovaly jen samoty. Na náhorní plošině, obehnané strmými horskými štíty, se nedostávalo orné půdy, takže nebyl důvod koncentrovat zde živobytí.

Přesto však země nabízela nadbytek a bohatství, udržitelné díky estelonské skromnosti, pramenící z uctívání krajiny jako propojení světa lidského a božského, ale také díky vědomí nesmyslnosti hromadění a chamtivosti.

Střídmost probouzela možnosti.

V malé míře se tu v dolinkách a některých nezatopených přírodních bubnech, kde se usazovala hlína a tlející rostliny, pěstoval odolný druh ječmene. Obilniny v Estelonii nahrazovala zvláštní odrůda velikých hlíz, pěstovaných u jezer, jezírek i tůní. Rostlina se jmenovala faz a přirůstala ke břehu, kde natahovala kořeny do vody, zatímco listy a plody se plazily na suchou zem. Nikde jinde než v Estelonii nerostla. Neobešla se bez místních minerálních vod a zvláštní půdy. Faz chutnal nakysle, ale když si na něj člověk zvykl, jeho chuť si hýčkal. Hlízy fazu bývaly obrovské, a především syté. Navíc nepotřeboval zvláštní péči.

Chovala se tu stádečka horských koz, ale spíš jen pro potřeby hlavního města. Ostatním stačila sama bohatá země. Kamzíci a divoké kozy brázdili krajinu zrcadel na každém kroku. Hejna vodního ptactva obývala nekonečné břehy obrovských jezer. Průzračné vodní hlubiny se hemžily rybami, mělčiny a tůně zase škeblemi, bystřiny mřenkami a raky. Na vlhkých meších a u potůčků a pramínků se dařilo borůvkám a drobnému ovoci.

Silnice obtočila skalku a vůz vjel na dlouhý nízký most, překonávající podél skály kraj vyvýšeného jezírka, kde voda uvízla v neprostupném podloží, a nemohla tak unikat přes okraj do údolíčka poblíž.

Hlasité šumění křídel si uzmulo dětskou pozornost, a ony tak poprvé uviděly obrovské estelonské vážky. Jedna se vznášela nad vodní hladinou, druhá seděla na kameni. Byly až třicet centimetrů dlouhé a dokázaly ulovit a vysát i malé hlodavce.

Nádherná tyrkysová těla, přecházející z modrých do zelených odstínů, se ve slunci leskla a připomínala vyleštěné kovové ozdoby.

Vážka se pohnula jako blesk a šum křídel zesílil. Děti polekaně ucukly a bázlivě vyhlížely zpoza beden. Hmyzí dravec chvíli stál ve vzduchu a prohlížel si je, ale nakonec se odvrátil a odletěl. Jeho druh na kameni si jen nezaujatě rovnal průhledná křídla.

„Nemusíte se bát. Pokud jugy neohrožujete, nic vám neudělají.“

Děti se nezdály přesvědčené, a dokud nepřejeli most, vykukovaly zpoza beden jenom oči. Muž se usmál a mimoděk se poškrábal na předloktí. Jizvy od kusadel dokazovaly, že když už jste se s jugou do křížku pustili, líbit si to nenechala. Jenže chitinové články byly nejen krásné, ale i užitečné. Čím mladší juga, tím křehčí pancíř. Na ozdoby pořád vhodný, navíc snáze opracovatelný. Jugy se ale dožívaly desítky let. A chitin postupně tvrdl. Nejstarší kusy už měly na sobě brnění pevné jako ocelový plát. Mnoho lidí se v Estelonii živilo jejich lovem a zpracováváním úchvatných tyrkysových článků. Na populaci jug se to však neprojevilo. Šlo o zvířata instinktivně opatrná, obratná a v případě nebezpečí se spojovala do větších skupin. Oslepení či úmrtí nezkušeného lovce hejnem jug nebylo v Estelonii neobvyklé.

Most i jezírko se ztratily za skalkou a otevřel se výhled na svažující se krajinu. Silnice klesala po planině připomínající povrch potlučené pemzy. Skalky s keříky a travinami, bubny s mechem

Muž se usmál. Začínající zima byla dle jeho názoru tím nejkrásnějším obdobím. Namrzající vodní hladina, blyštivé krystalky ledu v trávě a na větvích, mihotající se ve větru, svěží ledový vzduch, plný uklidňujícího příslibu.

Děti zpozorovaly, že je čeká široký most, za nímž už se krajina narovnala a znovu z ní vystupovaly skály a kopečky. Jak se blížili, vykulené dětské oči spatřily propast.

Jejich první estelon.

Jeden z těch větších a taky známých. Pár desítek metrů za ním se otevíral výhled na Stříbrnou Věž, takže přes něj kráčeli i cizinci navštěvující hlavní město. Byl hluboký a táhl se do široka, někdy se ztrácel, někdy objevoval jen jako úzká škvíra. Šlo o známý estelonský zázrak, kterému cizinci nerozuměli, ale byli jím fascinováni.

Měsíční krajinu estelony doslova posévaly, prorůstaly jí jako žilkovanou horninou. Dlouhé od pár metrů po celé kilometry. Estelony byly vždy relativně úzké a nesmírně hluboké. Muž věděl, že vznikají kombinací mnoha vrstev různého podloží, která se v důsledku věků a erozivních vlivů hýbou, praskají a navzájem odmítají a přijímají. Spousta estelonů ani nevystupovala až k povrchu. Zůstávala jen součástí jeskynních systémů, plných podzemních řek, pramenů a jezer.

Dorazili na kraj oblého mostu a děti se naklonily, aby se pokusily dohlédnout až na temné dno hluboké pukliny. Jako ozvěna se k nim hnal hukot vody, slévající se kdesi na dně estelonu do divoké říčky.

Voda byla dalším estelonským zázrakem. Podloží způsobovalo, že někdy jezero leželo vysoko nad krajinou, zatímco v dolině pod ním bylo úplné sucho, protože voda se tam propadala vápencem do hlubin. Voda se tak v Estelonii objevovala všude. Kvůli spodnímu tlaku dokonce prameny vyvěraly i vysoko na skále.

Zároveň zemi ani v plném létě nikdy nesoužila žádná horka,

24 a malými stromky, louky, to vše zdobené lesknoucími se kalužemi a jezírky.

takže se bezpřítoková jezírka a kaluže skoro neodpařovaly a stojatá povrchová voda nikdy zcela nezmizela.

Krajina zrcadel.

A v ní Stříbrná věž.

Vynořila se, jakmile za mostem objeli skalku a překonali horizont. Vysoká skoro sto metrů, u základny desítky metrů široká, tyčící se k nebi jako úkaz božské zručnosti.

Děti oněměle zíraly do nížiny, kam právě klesali. Obrysy vzdáleného města, rozkládajícího se kolem Stříbrné věže, byly sotva rozeznatelné. Ovšem obraz bral dech, i když ho člověk spatřil už mnohokrát předtím.

Město leželo na břehu dvou jezer. Na severovýchodě ho smáčelo jezero Pravdy, táhnoucí se až sto kilometrů na sever. Největší jezero království, možná i světa. Nekonečná zářivá vodní hladina, klidné spící moře bez vln. Neobsažitelný zázrak, v němž se člověk pohledem snadno ztratil.

Na západní straně město sdílelo břehy s Posledním jezerem. Mnohem menším, ale pořád kilometry dlouhým i širokým. Šlo o poslední vodní plochu v estelonském nejdelším povrchově propojeném vodním toku. Systém jezer, vydatně zásobený z Šedých hor a spojený mohutnými říčními koryty, který ale zdánlivě končil právě v Posledním jezeře. Voda se z něj propadala kamsi do eselonského podloží a vyvěrala až z Měsíčního zlomu přímo na gistenské pláně jako severní část řeky Dvojité. Muž na rozdíl od občasných návštěvníků Stříbrné Věže věděl, že Poslední jezero se nejmenuje kvůli svému umístění na toku. Podle estelonských pověstí šlo o poslední jezero, které zůstalo ještě z pradávných časů. Estelonská krajina se za staletí a tisíciletí výrazně měnila. Eroze, pohyby desek, i náhoda — jezera se přemisťovala, zanikala a vznikala. Stačila jedna prasklinka a vše bylo jinak. Voda neustále hledala cestu.

Poslední jezero bylo prý kdysi největší v celé Estelonii. Už věky ale umíralo a jeho břehy ustupovaly.

A to byla ta největší estelonská pravda a zároveň i lež.

Umíralo všechno a zároveň nic. Jen lidský dojem.

Vše plynulo a proudilo. Nic nemohlo zmizet ani nahodile vzniknout. Měnil se tvar a místo. Našla se vhodnější forma pro danou situaci, ale podstata zůstávala stejná, jen posunutá v čase, příhodnější a přeskupená.

Klesali po silnici a blížili se k obrovské věži uprostřed města, ležícího mezi dvěma jezery. Stříbrná Věž se odtud zdála jako obydlený most, úzká cesta přes průzračnou vodu, vedoucí kamsi do neznáma.

Esteloňané přes Měsíční schod pouštěli málokoho. Většinou šlo o obchodníky a poutníky, kteří znali Stříbrnou Věž, ale jinak nic. Těch, co by toužili krajinu zrcadel skutečně a nezištně prozkoumat a pochopit, přicházelo zanedbatelné množství.

Dál přitom ležel jiný svět, plný zázraků.

Estelony, voda, vážky, faz… Krajina zrcadel toho skrývala mnohem víc.

Muž zamyšleně promnul cíp béžového pláště mezi prsty.

Podivné rostliny a živočichové, kteří se nikde jinde nevyskytovali. Odchovaní podnebím a rázem krajiny, i jejím složením. Spousta druhů, podobně jako vážky juga, se naučila čerpat zdejší minerální sílu. Trávy arkada, zajišťující si dlouhověkost tvorbou pevných vláken, rostoucí výhradně na měkkých, vápenatých skalkách. Vzácné kolonie až několik metrů dlouhých šlahounů, pořád rostoucích a stále pevnějších. Dobře ošetřený arkadový plášť z nejstarších vláken se nikdy nerozpadl, neobnosil. Neprofoukl, nepromokl. Těžko se dal poškodit i čepelí. Při troše štěstí znamenal rozdíl mezi životem a smrtí. Předával se z rodičů na děti jako dědictví. Byl hrubý a nepoddajný, ale svými kvalitami nepohodlí upozadil. Muž vzácné estelonské rostliny všechny ani neznal. Bodláky, jejichž opylené hlavy, lehké jako pírko a plné ostrých bodců, vítr rozfoukával kilometry po okolí. Popínavé rostliny, pevnější než lodní lano. Zakrslé borovice, rostoucí i na špicích holých skal, jejichž kořeny se táhly i sto metrů do země, dokud nenašly vodu. Květiny, jejichž vůně dokázala uspat člověka…

Muž se ohlédl po dětech, pozorujících nížinu kolem hlavního města a jezer. Představil si, co vše je v následujících měsících a letech čeká, a taky to, že ohromený výraz jim z tváří jen tak nezmizí.

Nedaleko cesty proletěla juga a děti se bázlivě stáhly za bedny. Muž zamyšleně pokýval hlavou. Obrovské vážky znal kdekdo. Ale estelonská hmyzí říše toho nabízela mnohem víc. Šedivé můry jménem baian , jejichž larvy hloubily nory ve skalách. Brouci gusu, hnízdící v kalužích a tůňkách, bránící je vlastním životem. Vosičky lydy, vyrábějící nejpevnější pavučiny na světě.

Estelonie byla rozmanitá, i co se predátorů týkalo. Medvědi, vlci, horské pumy. Z přístupné jižní části Šedých hor do země migrovala vysoká zvěř, takže ji dravci následovali. Krajina zrcadel ale pochopitelně zrodila i lovce unikátní. Divoké kočky nistra, koule načechrané slámové srsti, připomínající v krajině trsy suché trávy. Smečky šupinatých skákajících ještěrek vur, se zuby ostrými jako jehly, jejichž silné zadní nohy je vystřelily i několik metrů daleko a lovily i ve vodě. Početnější skupina si troufla i na osamocenou kozu. Zvláštní druh agresivního rosomáka jménem iskar. Srst mu po narození postupně tvrdla do hrubých štětin, až nakonec srůstala do pevných útvarů podobných šupinám. Díky vyprávění cizinců, na které nějaký starý iskar zaútočil, se zrodila legenda o estelonském drakovi.

Muž si představil zuřícího iskara s vytřeštěnýma očima a otevřenou tlamou plnou zubů, ženoucího tlustého kupce zpátky na korbu naloženého vozu, a hlasitě se rozesmál. Děti se polekaně otočily, ale na nic se neptaly. A muž nic neříkal.

Na všechno přijdou časem samy.

Jednou je v loďce na jezeře vyděsí fuga, podivná štika s dlouhými úzkými čelistmi a se zuby jako dýky. Fugy se prý dožívaly i stovky let a nejstarší z nich dorůstaly i přes deset metrů. Poraní je zín, malá, ale nebezpečná a agresivní ryba, útočící na kořist

rohovitým ostrým bodcem vyrůstajícím z horní čelisti. Požahá je had unur, jehož kůže vylučovala paralyzující toxin, takže mu stačilo se o malého obratlovce jen otřít a počkat.

Ale tento svět, tak jiný a často nebezpečný, je přijme. Podivnost, tajemno a hlubiny krajiny zrcadel obrousí hrany jejich vlastní jinakosti. Estelonie jim dovolí, aby se rozprostřely, aby našli svou cestu.

Tohle vše krajina zrcadel dokázala.

Muž to věděl. Pomohla jemu, stejně jako mnoha před ním i mnoha po něm. Některé z nich sem za dlouhá léta i sám dovedl. Teď ho však provázely obavy. Objevily se jako nejasný, vzdálený nesoulad. Poslední rok však narůstaly. A obavy se jako vždy týkaly… lidí.

Kopyta klapala po silnici a vůz se blížil k městu. Na rovinách kolem Stříbrné Věže si krajinu ruka civilizace přece jen upravila. Zatímco ale svázaná, zotročená a přelidněná země ve zbytku království muže svírala a dusila, pohled na estelonské hospodaření ho vždy pohladil po duši. V dolících a na skalkách se pásla stádečka domestikovaných koz. Pastevcům s ochranou nepomáhali žádní psi, kozli si svěřence hlídali sami. V bahnitějších jezírkách, usazených v bubnech, se chovaly škeble. O jezírka se staralo dost lidí, protože pro vury, šupinaté skákající ještěrky, to byla oblíbená a snadno dostupná pochoutka.

Kromě pokroucených borovic na špičkách holých skal člověk v širokém okolí Stříbrné Věže nenarazil na žádné lesy. Na všech místech s dostatkem hlíny rostly jabloně a hrušky, případně je zabírala malinká sklizená políčka místního odolného ječmene. Právě probíhala sklizeň, a tak se po okolí hemžili lidé s nůšemi a bedýnkami. Muž byl za jindy nevídané rušno vděčný.

Dvě z dětí vyrostly ve Středovodí a třetí v Pátém Stínu, takže nic podobného estelonské divočině nikdy neviděly. Přes všechno zlé, co jim bezútěšný a krutý svět velkoměsta způsobil, zatím kolem sebe lidi potřebovaly.

Alespoň než se naučí žít jinak.