17
Ivan Dorovský
Žít a nechat žít
J
iž od druhého ročníku jsem sice publikoval své příspěvky v řeckém a makedonském tisku a také v brněnské Rovnosti a v Hostu do domu, byly to různé zprávy, kratší články a jazyková okénka, ale psát do odborného tisku jsem se ještě neodvažoval. Byl jsem ve čtvrtém ročníku studia, když se mi dostala do rukou kniha řeckého autora Georgiose Zoidise Patroparadoti filia (Zděděné přátelství). Zaujala mě. Sedl jsem a napsal o ní několik stran. Říkejme tomu recenze. Spíše však se mi povedlo převyprávět její obsah a sdělit, čím mě zaujala. Dělal jsem tenkrát tzv. pomocnou vědeckou sílu na rusistice a sedával jsem v pracovně s dr. Jiřím Broncem a dr. Vlastou Vlašínovou. Artura Závodského jsem znal od vidění jako proděkana pro vědeckou činnost. Vypadal velmi důstojně a působil značně nepřístupně. Zaslechl jsem několikrát od tehdejšího asistenta, později vynikajícího muzikologa Rudolfa Pečmana, mluvit o něm v různých souvislostech jako o schöne Arturovi. Takto jej údajně nazýval profesor Frank Wollman. Zjistil jsem, že A. Závodský je výkonným redaktorem literárněvědné řady sborníku prací filozofické fakulty. Jednoho dne jsem mu z pracovny zatelefonoval a chvějícím se hlasem se ho zeptal, zda by nechtěl do sborníku recenzi na jednu řeckou práci. Odpověděl mi, že právě rediguje texty do nového čísla sborníku a že mu mám svou recenzi přinést. Když jsem vstoupil do jeho pracovny, spatřil jsem robustní postavu sedící za stolem zavaleným knihami, texty, papírky, tužkami a různými dalšími věcmi. Pozval mě dál, vybídl, abych si sedl na židli vedle jeho stolu a pousmál se na mne. Viděl, že mám trému a že se stydím. Převzal můj text a řekl mi, že mi dá vědět, zda jej do sborníku zařadí. Asi po týdnu mi zavolal, abych si přišel pro svou recenzi. Moc nadějí na její přijetí jsem si nedělal. On mi ji však podal a řekl, abych ji podle jeho úprav přepsal a donesl mu ji co nejdříve. Když
