Vratislav Moudr
Hybridy a kyborgové mezi
přírodou a kulturou
K evoluční ontologii 2.0
Hybridy a kyborgové mezi přírodou a kulturou
K evoluční ontologii 2.0
Vratislav Moudr
Masarykova univerzita Brno 2025
Knihu recenzovali:
prof. PhDr. Emil Višňovský, PhD.
doc. PhDr. Dušan Janák, Ph.D.
Kresba na obálce: Lukáš Levák
© 2025 Masarykova univerzita
ISBN 978-80-280-0689-1
ISBN 978-80-280-0688-4 (brožováno)
https://doi.org/10.5817/CZ.MUNI.M280-0689-2025
Úvod
Evoluční ontologie Josefa Šmajse1 hájí od počátku 90. let tvrzení o konfliktním vztahu sociokulturního systému a původního ekosystému Země, tedy předpoklad o fyzickém střetu „kultury“ (civilizace, technosféry) a „přírody“ (biosféry) jako dvou nesourodých forem bytí.2 Ontický3 konflikt mezi těmito odlišnými pozemskými řády je podle evoluční ontologie způsoben především jinými pravidly jejich evolučního uspořádávání. Jde v podstatě o odlišný informační provoz uvnitř dvou otevřených dynamických systémů4, který se projevuje v rozdílném způsobu i tempu formování jejich fyzických struktur. Kvůli látkově-energetické i prostorové závislosti5 kultury na přírodě je pak růst materiálního těla kultury cestou k její sebedestrukci. Prizmatem evoluční ontologie (dále jen EO) je kultura vůči přírodě vlastně novotvarem – tumorem.6 Pakliže chápeme bujení rakovinného tumoru a šíření jeho buněk v těle jako růst
1 Např. Šmajs, J., Kultura proti přírodě: Tři ekologické eseje. Brno, Zvláštní vydání 1994; Šmajs, J., Ohrožená kultura. Praha, Hynek 1995; Šmajs, J., Krob, J., Evoluční ontologie. Brno, MU 2003; Šmajs, J., Filosofie – obrat k Zemi. Praha, Academia 2008; Šmajs, J., Fenomén technika. Brno, Doplněk 2016.
2 Pojem „bytí“ Šmajs chápe v jeho nejširším, a snad tedy i všeobecně přijatelném významu jako řád a celek světa. Přesto, že tento pojem vyjadřuje skrytou jednotu všeho jsoucího, Šmajs za touto jednotou, za jednotou principů evolučního procesu, rozlišuje dva konfliktní pozemské řády či evoluce: „Pojmem ‚kultura‘ budeme rozumět proces i výsledek lidské společenské činnosti (souhrn lidských aktivit i všeho toho, co tyto aktivity vytvářejí), tj. evoluci kulturního systému produkující nejen kulturu duchovní, nýbrž právě tak nutně i kulturu materiální, techniku, instituce, organizace, regulativy atp. Tento pojem tedy užíváme jako opoziční k pojmu ‚příroda‘, jímž rozumíme výsledek i proces přirozené kosmické a pozemské aktivity (evoluce). Z důvodů systémové interpretace… dáváme pojmu ‚kultura‘ přednost před příbuznými pojmy ‚civilizace‘, ‚společnost‘, ‚technosféra‘.“ Šmajs, J., Evoluční ontologie kultury a problém podnikání. Brno, Doplněk, MU 2012, s. 23 (pozn. pod čarou).
3 Slovo „ontický“ Šmajs užívá ve významu „fyzický“, „reálný“, resp. jako: „týkající se bytí; reálně existující“. Šmajs, J., Filosofie – obrat k Zemi, c. d., s. 415 (rejstřík pojmů).
4 To jsou systémy, které jsou schopné se vyvíjet (zvyšovat svou uspořádanost) na základě otevřenosti vůči svému okolí – vůči „toku“ energie (látky) a informace. Proto je můžeme označit také jako systémy disipativní – energii jsou schopné ze svého okolí přijímat a zase ji zpět vylučovat (disipovat). Srov. např. Prigogine, I., Stangers, I., Řád z chaosu: nový dialog člověka s přírodou. Praha, Mladá fronta 2001.
5 Prostřednictvím člověka jde však také o závislost informační. Jak ještě vysvětlím, člověk podle evoluční ontologie zprostředkovává kultuře informaci „špatným čtením přírody“.
6 Takovou metaforu najdeme i v textech Šmajse, například v „Důvodové zprávě“ k návrhu Ústavy Země. Srov. např.: Šmajs, J., Fenomén technika, c. d., s. 193 a 200.
endogenního cizopasníka,7 pak se pro vykreslení vztahu kultury a přírody nabízí také metafora, která je příhodná i z pohledu nedávných pandemických dnů. Sociokulturní systém je pro přírodu zvláštním umělým parazitem (cizopasníkem)8, který ji zatěžuje už delší dobu nadhraničně. Na rozdíl od přirozených parazitů není totiž kultura funkčně vřazená do autopoietických9 procesů celku původního ekosystému Země. Nezatěžuje svými přebujelými metabolickými a územními nároky jen jeho dílčí živé struktury, ale pozemskou přírodu jako takovou. Neohrožuje tím ovšem její existenci, ale existenci sebe samotné.10 Snižováním „biologické zdatnosti“ přírody – decimováním jejího informačního bohatství11 – kultura velice rychle rozvrací integritu svého jediného možného hostitele a tím i stabilní podmínky pro reprodukci života lidského druhu. Aktivita lidí přitom zprostředkovává kultuře látku, energii i informaci, a má tak pro její stavbu nenahraditelnou funkci.12
Morální problém, který se tím otevírá, souvisí proto nejen s obrovskými ztrátami hodnot na straně pozemské přírody, které jsou v jistém smyslu dočasné,13 ale také s absolutními hodnotovými ztrátami spojenými s člověkem a s produkty jeho tvořivé sociokulturní aktivity, s hrozbou předčasného vymizení lidstva a kultury z povrchu Země. Pokud jde o řešení
7 „Rakovinné buňky v zásadě nejsou nic víc než abnormální buňky s mutacemi, které jim umožňují přežívat a reprodukovat se lépe než jiné buňky.“ Lieberman, D. E., Příběh lidského těla: evoluce, zdraví a nemoci. Brno, John Melvil Publishing 2016, s. 181.
8 V kanonických textech EO najdeme také tuto „parazitární“ metaforu, kterou si Šmajs pomáhá při charakterizování vztahu kultury a přírody. Srov. např.: Šmajs, J., Filosofie –obrat k Zemi, c. d., s. 169–170.
9 Slovo autopoiesis (autopoiese) můžeme nahradit českým slovem „sebetvorba“. Teoretičtí biologové Humberto Maturana a Francisco Varela se prostřednictvím svého konceptu autopoiesis dívají na živé systémy jako na struktury schopné sebetvorby. Takové systémy ve vzájemných dynamických vazbách s ostatními aktéry udržují svoji identitu (organizaci), existenci i vlastní hranice, a to i přesto či právě proto, že jsou informačně (organizačně) uzavřené. Srov. Maturana, H., Varela, F., Strom poznání. Praha, Portál 2016.
10 Proto také Šmajs dává své zásadní knize název „Ohrožená kultura“. Šmajs, J., Ohrožená kultura. Praha, Hynek 1995.
11 Tj. také biodiverzity.
12 Nechávám tu stranou spekulativní sci-fi otázku, zdali je možné, aby byl v budoucnosti člověk v těchto jeho funkcích, které udržují planetární technosféru, nahrazen strojem (umělou inteligencí).
13 Zmizí-li druh, je to navždy, ovšem pozemská příroda, která by nebyla narušovaná ze strany kultury, by ztrátu jeho ekosystémových funkcí vykompenzovala a časem nahradila prostřednictvím své pomalé evoluční tvořivosti.
tohoto ultimativního morálního problému, mluví Šmajs o paradigmatické změně současného „predátorského“ nastavení kultury na „biofilní“.14 K takové změně by podle něj bylo nutné transformovat specifickou15 vnitřní informaci sociokulturního systému, pro jejíž označení volí tradiční pojem „duchovní kultura“. Zůstaneme-li u metafory parazita a hostitele, jde v podstatě o takovou transformaci genomu kultury, která by vedla k proměně jejího parazitického vztahu vůči přírodě na vztah „komensální“, jak říkají biologové. Symbióza je v tomto případě nedosažitelná – příroda ve svém celku z kulturního systému nikdy benefitovat nebude. Bylo by ale možné, aby kultura nezatěžovala svůj přirozený hostitelský systém přespříliš – aby nesnižovala schopnost jeho sebeobnovy pod únosnou mez.16
Proto, že kultura ve skutečnosti není organismem integrovaným genetickou informací, a také proto, že závisí jen na jediném možném planetárním hostiteli, nebude schopna upravit svůj vztah k němu tak, jak to dělají přirození parazité – prostřednictvím mnoha pokusů a omylů, tj. prostřednictvím náhodných změn ve své vnitřní konstitutivní informaci.17 K jejímu perspektivnímu vztahu s přírodou by mohla vést jen historicky bezprecedentní záměrná transformace této konstitutivní
14 Ke zrodu a vývoji predátorského duchovního paradigmatu i k potřebě jeho biofilní transformace se Šmajs vyjadřuje až v posledních letech své publikační činnosti. Srov. např.: Šmajs, J., Fenomén technika, c. d., s. 175–183; Šmajs, J., Nenahraditelnost filosofie. Filosofický časopis, 66, 2018, č. 4, s. 595–603.
15 Specifickou nejen pro svůj ne-přirozený charakter, ale také proto, že není fixovaná v centrální paměťové struktuře, a je tedy „rozptýlená“ či „volná“ a „disponibilní“. Srov. např.: Šmajs, J., Filosofie – obrat k Zemi, c. d., s. 142.
16 Toto přirovnání najdeme také u Šmajse: „Nejde tu o změnu, kontrolu či nové rozvržení moci uvnitř tradiční protipřírodní kultury. Jde o změnu parazitické strategie kultury ve vztahu k hostitelské planetě.“ Šmajs, J., Filosofie – obrat k Zemi, c. d., s. 170. Šmajs však nikde nemluví o „komensálním vztahu“. Pakliže si pomáhá podobnou metaforou hostitele a cizopasníka, pak v souvislosti s biofilní proměnou vztahu kultury k přírodě opakovaně mluví právě o symbióze. Srov. např.: Šmajs, J., Fenomén technika, c. d., s. 193 (Důvodová zpráva k návrhu Ústavy Země); Šmajs, J., Evoluční ontologie kultury a problém podnikání, c. d., s. 232 (Deklarace závislosti). Jakkoli jsou pojmy symbióza, parazitismus, mutualismus v biologii vymezované nejednoznačně, předpoklady EO o povaze kultury a přírody neumožňují podle mého názoru dosažení symbiózy ve smyslu vzájemně prospěšného vztahu mezi cizopasníkem a jeho hostitelem. Symbiotické by tu mohlo být maximálně určité jednání. Například to, které by odvrátilo impakt exoplanetárního tělesa na povrch Země. Podobný technický zázrak by však neměl charakter dlouhodobého vztahu kultury k přírodě ostatně podobně, jako ho nemá ani jakékoli pouze lokální či dílčí ochranářské opatření.
17 Tzn. prostřednictvím náhodných genetických mutací a jejich selekcí ze strany přirozeného prostředí („přirozeným výběrem“).