Quinn Smythe stojí před pultíkem lavice svědků a každým coulem se tváří jako poslušný synek. Má dobře padnoucí oblek, vyleštěné boty, skvěle opravený účes. Vypadá ale nervózně: hraje si s knoflíky na svém saku a nepatrně si kouše spodní ret.
Nemůžu ze sebe setřást, co jsem slyšela na záznamu tajné kamery v Temptation.
„Pane Smythe, chápu, že je to pro vás ohromně obtížné, ale mohl byste prosím sdělit porotě, kdy jste naposledy viděl svého otce?“ zeptá se Julian a zamíří tak rovnou k emocionálnímu dramatu.
Quinn si odkašle. Stojí tváří v tvář dvanácti lidem, kteří rozhodnou, jestli mu Jack zabil tátu.
„V ten den, kdy byl zabit, za mnou přišel do práce. Kolem šesté večer.“
„Kde jste pracoval?“
„V Diamantovém salonku. V centru Durhamu.“
„Poslal vám zprávu, ve které stojí: ‚Ne, tam ne. Diamantový salonek. 18:00. Nepanikař. Nikdo o tom neví.‘ Můžete porotě sdělit, o čem s vámi chtěl otec mluvit?“
„Jack Millman mě už několik týdnů obtěžoval.“
Když to řekne, podívá se přímo na Juliana, téměř jako by se bál, že kdyby se pohledem setkal s někým jiným, prohlédli by jeho lež. Všichni členové poroty se podívají na Jacka, aby zahlédli jeho reakci. Sedí za mnou, takže se nemůžu ohlédnout, což je nakonec asi lepší.
„Obtěžoval?“
„Ano.“ Přikývne. „Nesnáší děti ze soukromých škol. Myslí si, že jsme všichni namyšlení, ale mě nenávidí nejvíc, protože ho můj táta poslal do vězení. Dřív jsme v pátky večer chodívali do Innocence, ale vždycky nám tam dělal potíže.“
„Jak?“
„Snažil se mě vyhodit z baru, sledoval mě tam, zíral na mě velmi výhrůžným způsobem. Všem bylo jasné, že na mě má spadeno.“
Ale, to je mi novinka. A chytrá, to nelze rozporovat, protože v Temptation nejsou žádné bezpečnostní kamery. Až na tu, která zachytila Quinna, jak řeší něco pěkně nekalého. Ale tenhle záznam je mi k ničemu, protože ho nemůžu použít. Kdyby jen ta kvalita byla lepší. Kdyby ho jen Jack byl přivedl dál do pokoje, abychom zahlédli i jeho obličej. Kdyby jen zvuk byl o něco čistší. Vím, že je to on, ale soudkyně to nikdy nepovolí uznat jako důkaz. Sedím a poslouchám Quinna, zatímco mi zbytkem těla lomcuje pocit nespravedlnosti z celého tohohle řízení.
„Řekl vám obžalovaný někdy něco konkrétního, co by naznačovalo jakousi osobní vendetu?“
„Ne. Šlo hlavně o jeho vystupování. Na první pohled je to hrůzu nahánějící muž. Podívejte se na něj.“
V jeho svědectví se skrývá naléhavost. Je to nazkoušené, nepřirozené. Cvičil si to. Je to poznat podle toho, co říká. Který osmnáctiletý kluk používá aktivně fráze jako „vystupování“ a „hrůzu nahánějící“? Připravil ho Julian. Překvapuje mě, že Jacka nepopsal jako „muž, běloch“.
„Pověděl jste o tom někomu?“
„Ano, nakonec jsem o tom řekl otci.“
„A co pak udělal?“
„Řekl, že se o to postará. Proto šel ten večer k Jackovi do bytu. Aby mu
řekl, že s tím má přestat.“
„Co myslel tím ‚nikdo o tom neví‘ ve své zprávě?“
Quinnovi oči těkají k Jackovi, který sedí na své lavici v zadní části soudní síně.
„Obával jsem se, že jestli Jack zjistí, že jsem o tom někomu řekl, ublíží mi.
Táta věděl, jak moc jsem se ho děsil.“
„Koho napadlo, že se váš otec vydá za Jackem osobně?“
„Byl to jeho nápad. Snažil jsem se ho zastavit.“
„Co bylo cílem jeho návštěvy?“
„Měl v plánu mu říct, aby mě přestal zastrašovat.“
„Mohl byste nám povědět ještě něco dalšího ohledně vašeho posledního setkání s otcem?“
„Ne, jen že si přeju, aby tam nechodil,“ řekne a skloní hlavu.
Julian – král dobře načasované pomlky – několik vteřin mlčí a umožní tak, aby ta slova v mozcích porotců začala fermentovat.
„Děkuji, pane Smythe. Moje kolegyně pro vás bude mít několik dotazů.“
Julian se posadí, zatímco já se postavím.
Lidé se mě neustále ptají: „Jak můžeš hájit někoho, o kom víš, že je vinen?“
Soudit je není moje práce – ta náleží porotě. Mojí prací je prostudovat důkazy a fakta a poté obviněnému adekvátně poradit. Mně osobně ale přijde náročné jednat se všemi ostatními. Se lháři na lavici svědků. Tihle lidé –nikoli obvinění – jsou těmi, koho by měla soudit společnost.
Než začnu, na moment se odmlčím, jen abych ho znervózněla. Bude ode mě očekávat, že budu agresivní. Vřele se na něj usměju a tím ho zaskočím.
„V tuto chvíli navštěvujete univerzitu v Cambridge, je to tak, pane Smythe?“
„Ano, je.“
„Co studujete?“
„Právo.“
Ach, ta ironie.
„Právo?“ zopakuju. „Jsem si jistá, že váš otec by na vás byl hrdý.“
„Doufám, že by byl.“
„Musel jste vyrůstat v domácnosti, která zdůrazňovala důležitost toho, že zločinci musí pykat za své činy.“
„Nepochybně,“ přitaká a opře se do pultíku, aby tuto myšlenku zdůraznil.
„Jelikož váš otec byl trestním soudcem, musel ve vás tento názor podněcovat víc než v ostatních, je to tak?“
„Ano.“
„Víc než kdo jiný znal postupy pro zacházení se zločinci. Potýkal se s nimi každý den, nemám pravdu?“
„Máte.“
„Pak mi přijde absurdní, že když jeho syna začal obtěžovat zločinec, rozhodl se vypořádat se s tím osobně a neobrátil se na policii.“
„Ctihodnosti,“ namítne Julian přesně, jak jsem očekávala. „Po svědkovi je vyžadována spekulace ohledně činnosti jeho otce.“
„Vaše Ctihodnosti, pouze zkoumám různé úhly pohledu na diskusi, která vedla Antona Smythea k návštěvě Jacka Millmana té noci, kdy pan Smythe zemřel. Jedná se o velmi relevantní náhled.“
Julian se pomalu a dramaticky posadí a snaží se tak dát porotě najevo, že odborník je tu pořád on. Tyhle jeho hry znám.
„Myslel si, že to vyřeší rychleji, když se o to postará osobně,“ řekne Quinn.
„Že to vyřeší rychleji?“
„Nechtěl do toho zatahovat nikoho dalšího.“
„Obával se, že by se postavil muži, který je – vašimi vlastními slovy –hrůzu nahánějící?“
„Ne, jen se mě snažil chránit.“ Quinn se zamračí. Píchla jsem do vosího hnízda.
„Jaké bylo jeho ‚vystupování‘, když jste ho naposledy viděl?“
„Nelíbilo se mu, co Jack dělal.“
„Řekl byste, že byl rozrušený?“
„Hádám, že ano… jen chtěl, aby toho Jack nechal.“
„Rozčílil se? Tedy, určitě ano, když mu nějaký ‚gauner‘ obtěžoval syna.“
„Ano.“
„Naštval se?“
„Ano…“
„Hodně?“
Až příliš pozdě si uvědomí, kam ho navádím. Sleduju, jak se jeho výraz mění. Sebejistotu nahradí panika.
„Můj otec ale nebyl žádný násilník,“ pokusí se vrátit o pár kroků zpět.
„Ne?“ zeptám se, aniž bych se na něj podívala, a otočím se čelem k porotě.
„Nikdy nikomu neublížil nebo se ani nepokusil nikomu ublížit. Jestli tohle tvrdí on, tak se to takhle nestalo.“
„No, vy jste tam nebyl, pane Smythe, takže nejste schopen komentovat dění. Této porotě jste sdělil, že váš otec byl rozrušený, rozčílený a naštvaný, načež se vydal konfrontovat muže, který vás domněle obtěžoval. Porota může sama dospět k závěru, v jakém rozpoložení se váš otec nacházel. Toto domnělé zastrašující chování – docházelo k němu pouze ve zmíněném nočním klubu?“
„Ano.“
„Vyhledal vás někdy pan Millman i mimo noční klub?“
Oči mu sklouznou stranou, zírá do prázdna. Je to samozřejmě taktika, kterou mnoho svědků používá, aby vypadali, že přemýšlejí, než před soudem řeknou nějakou holou lež.
„Ehm… ne.“
„Abychom si to vyjasnili, a nezapomeňte, že jste pod přísahou. Říkáte, že k tomuto obtěžování – ke kontaktu s panem Millmanem – docházelo pouze uvnitř Innocence?“
„Ano.“
Lháři.
V soudní síni si vynutím ticho delší, než je třeba – možná tak deset vteřin – jen aby mu to bylo nepříjemné. Vrtí se a neví, kam utéct pohledem.
Dýchá přerývaně. Vsadím se, že na krku mu vyskákal pot. Ví, že po něm jdu.
„Existoval mezi vámi a panem Millmanem nějaký pocit křivdy?“ zeptám se ho a roztříštím tak ticho v síni.
Na milisekundu zaváhá. Oči kmitnou k Jackovi. „Ne.“
Lháři.
„Mluvil jste někdy nebo jste se setkal s panem Millmanem mimo tento klub?“
Vyslovuju to pomalu a doufám, že porota nabyde podezření, že tu něco nesedí. Tím, že pokládám otázky, nedělám nic špatného, ale můj tón a moje dikce naznačují něco jiného.
Než odpoví, sebejistě se otočí čelem k porotě.
„Nikdy, vůbec.“
Chci jim povědět, že lže. Chci mu povědět, že vím, že tu jde ještě o něco jiného. Chci mu přehrát to video, na kterém mluví s Jackem uvnitř
Temptation o vraždě. Chci, aby na vlastní uši slyšeli, jak namyšlený a privilegovaný je. Že to není tenhle „ustrašený a zranitelný klouček“, na kterého si tu hraje.
Nic z toho ale nemůžu, protože nic z toho u soudu neobstojí.
V myšlenkách se vrátím v čase do doby, kdy jsem Jacka zastupovala naposledy, a když se odehrávalo přesně to samé. Když porota neměla přístup ke všem důkazům a učinila špatné rozhodnutí. Děje se to zase. Copak je tohle nějaká spravedlnost?
Jestli skončí ve vězení, tak si to nikdy neodpustím.
„Nemám dalších otázek, Vaše Ctihodnosti,“ vyhrknu z čiré frustrace. Quinn je poslední živý svědek obžaloby. Zbytek jejich argumentů se skládá z nepopiratelných důkazů, odsouhlasených svědectví, předmětů doličných, policejních výslechů oficiálně zavedených jako důkazní materiál a několika dalších věcí.
Soudkyně ukončí soudní přelíčení v 16:30. Sleduju, jak porotci odcházejí ze síně, a nemám sebemenší tušení, co se jim honí hlavami. Obvykle dokážu odhadnout, co si myslí, ale vůbec poprvé se mi to nedaří.
Zítra v 10:30 dostane Jack Millman konečně svou příležitost vystoupit před soudem. Postaví se na lavici svědků a všem poví, co se stalo té noci, kdy domněle zabil Antona Smythea. Mám pocit, že nikdo z nás není připravený na to, co zazní.
Co ale vím už teď, je, že nás obžaloba po lžičkách krmí jednou lží za druhou.
Kor. vs. Millman
Den 2.
10:34
„Vaše Ctihodnosti, obhajoba předvolává Jacka Millmana, aby podal svědectví.“
Když pronáším tohle velkolepé prohlášení, hlas se mi mírně chvěje; nejspíš si toho všimne jen Julian. Rozumí důležitosti této chvíle. Z pozice obhájce je vteřina, kdy váš klient vkročí na lavici svědků, vždy k zbláznění. Co udělá? Nevykolejí celou obhajobu? Zničí všechno, na čem jsme dřeli, a vykope sám sobě hrob?
Na tohle čekal. Jack Millman celou dobu toužil po své chvíli u soudu a za asi tak třicet vteřin mu ji dopřejí.
Všechno vedlo k téhle chvíli.
Strážný přivede Jacka z lavice v zadní části síně a dovede ho na lavici svědků. Jako by byl nebezpečné zvíře vypuštěné z klece. Porota na něj zírá, jako by se na mě mohl každou vteřinou vrhnout. Až na to, že Jack nevypadá jako zločinec ani jako vrah. Je to slušně vypadající muž, který na sobě má stejné sako, které měl včera. Už je trošku pomačkané, ale přesto je to milionkrát lepší, než v čem se ukáže většina obžalovaných. Vlasy má sčesané z obličeje a na tváři jednodenní strniště.
Když vejde na lavici svědků, kývne na soudkyni, která mu toto gesto neoplatí.
Složí přísahu a do mikrofonu hovoří jasně a zřetelně. Odpřisáhne, že bude mluvit pravdu, celou pravdu a nic než pravdu.
Otočí se na mě, ruce sebevědomě položí před sebe a zhluboka se nadechne. Ticho je ohlušující.
„Mohl byste prosím sdělit soudu vaše celé jméno?“
„Jack Millman. Druhé jméno nemám.“
„Kolik je vám let?“
„Třicet dva.“
„Pane Millmane, toto nelze rozporovat, takže vás mohu navést. Je pravda, že žijete v budově, ve které sídlí podniky Innocence a Temptation?“
„Ano, to je pravda.“
„Vysvětlete prosím porotě, kde přesně se uvnitř budovy nachází váš byt.“
„Jedná se o podkrovní byt ve druhém patře. V přízemí je bar Innocence. V prvním nadzemním patře se nachází klub – Temptation.“
„A jsou tyto podniky nějakým způsobem propojené?“
„Oba vlastní stejná osoba: Eddie Sorrington.“
„Jaký je váš vztah s panem Sorringtonem?“
„Je to můj šéf. Ale také už jsme mnoho let přátelé.“
„Co pro něj děláte?“
„Jsem vedoucím ochranky jeho podniků. Proto bydlím v podkroví.“
„Jak jste tuto pozici získal?“
„Když jsem před čtyřmi lety vyšel z vězení, Eddieho napadlo, že bych mohl být vhodný kandidát pro jeho bezpečnostní tým.“
„V tuto chvíli, pane Millmane, jen objasním porotě – aby si toho byla vědoma – že jste byl v roce 2019 odsouzen za ublížení na zdraví a strávil jste dva roky ve vězení, je to tak?“
„Ano.“
„A váš právní tým se nepokusil zabránit porotě v tom, aby se tuto skutečnost dozvěděla.“
„Přesně tak. Nemám co skrývat.“
„Dobrá. Tedy, pracujete jako ochranka v těchto klubech. Co to obnáší?“
„Temptation je exkluzivní klub se specifickou klientelou. Mou pracovní náplní je udržet všechno v chodu a zajistit, že nedochází k potížím, a přitom dodržet maximální diskrétnost. Pracuji s malým, ale oddaným týmem.“
Jeho hlas je klidný, nepříliš hlasitý. Je téměř uklidňující. Je výřečný. Jsem ráda, že ho porota slyší. Zatím je všechno v pořádku.
„Pane Millmane, kdybychom se mohli přesunout ke dni domnělého přečinu. Bezpečnostní kamery vás kolem 13:30 zachytily v salonu krásy Danielly Sorringtonové, manželky Eddieho Sorringtona. Je to tak?“
„Ano, to sedí.“
„Co bylo smyslem vaší návštěvy?“
„Bylo to něco, co jsem s Eddiem musel probrat, ale dříve se nenaskytla příležitost. Odešel jsem a vrátil se domů, abych si chvíli odpočinul, než mi začne směna.“
„Pane Millmane, v jistou chvíli jste skončil ve svém bytě s Antonem Smythem, který byl napaden. Nyní je po smrti a vy jste obviněn z jeho vraždy. Prohlásil jste, že jste nevinný. Pokud se něčím chcete hájit, teď je pro to vhodný čas a místo.“
„No, to je právě ono,“ řekne. „Já ho nezabil.“
Svědkyně X
Pravidlo č. 10
Život není fér
Na Jackovi miluju to, že nepanikaří. I v krizových situacích si udrží chladnou hlavu. Tohle máme společné.
„Vždycky buď připravená na to, že se věci poserou,“ říkával můj táta. „Hlavně, když de všechno, jak má. To sou chvíle, kdy musíš zpozornět. Život neni fér. Zvykni si na to.“ Za tohle pravidlo jsem mu vděčná. Právě díky němu jsem byla připravená postarat se o věci, když Anton zemřel.
Vzduch byl té noci teplý a lepkavý. V tom podkrovní bytě byl vždy takový. Vypadalo to, že vůbec nezáleželo na tom, jaké zrovna bylo počasí. Pokojem se nesly tiché basy z klubu pod námi, díky kterým vibrovaly okenní tabulky. Stala se naším pravidelným hudebním doprovodem.
Nikdy jsme spolu nebyli dlouho. Čas pro nás byl cennou komoditou.
Jednou za týden jsme si dovolili předstírat, že šlo jen o sex. Ve vteřině, kdy jsem vešla do toho bytu, byla naše těla neoddělitelná. Jeho ruce byly všude; hladily, chytaly, tahaly. Jeho ústa zlíbala každý kousek mojí kůže, jeho jazyk se dotkl každé křivky.
„Nech mě to nahrát,“ řekl jednoho večera.
„Ne,“ odmítla jsem kategoricky.
„Víš, že mi můžeš věřit.“
„Jde jen o to… telefony se ztrácí. Končí ve špatných rukou.“
„Já ho neztratím,“ zašeptal. „Jen se potřebuju na něco dívat, když se nemůžu podívat na tebe.“
A tehdy se to všechno pokazilo.
V téhle vteřině mi bylo jasné, že jsem se změnila. Od chvíle, kdy jsem potkala Jacka, jsem se na pravidla spoléhala méně a méně. Připadala jsem si jiná. Moje staré já – toxické, bezcitné, cynické – bylo nahrazeno ženou, která začínala důvěřovat ostatním. A nejzvláštnější na tom bylo, že se mi to líbilo. Díky Jackovi jsem si připadala tak v bezpečí, že jsem vystoupila ze stínu pravidel, která mě tak dlouho věznila. Bylo to vzrušující, bylo to děsivé.
Připadala jsem si normální.
Když se jeho tělo opíralo o mé, bylo to, jako bych byla úplně jiný člověk. Zapomněla jsem, jaká mám být, zapomněla jsem na svou minulost a prostě jsem existovala v euforické nevědomosti toho, že jsem cítila něco skutečného.
Právě v jedné z těchto chvil – z těch stupidních zasraných chvil – jsem mu to odsouhlasila.
Vzal svůj iPhone, nastavil ho tak, že ho opřel o televizi v rohu místnosti.
Díky přední kameře jsem viděla, že v záběru je celý obývací pokoj, kuchyně, vstup do bytu a uprostřed, na hlavním pódiu, pohovka.
„Díky,“ řekl a políbil mě vášnivě na rty, pak přešel k telefonu a zmáčkl to velké červené kolečko.
NAHRÁVAT.
Kamera mě ani trochu nerozhodila. Oblečení z nás sklouzlo a naprosto jsme popustili uzdy.
A pak někdo hlasitě zaťukal na dveře. Tři rány.
Oba jsme ztuhli a doufali, že ať je to kdokoli, prostě odejde.
„Jacku, pusť mě dovnitř,“ zakřičel přízvukem boháčů mužský hlas. „Tady Anton Smythe. Vím, že mě očekáváš.“
„Nemůže sem jít!“ zašeptala jsem a tělem se mi rozlila panika. „Nemůže mě tu najít!“
„Zrovna se to nehodí,“ zakřičel na něj Jack, vzal svoje tričko a natáhl si ho přes hlavu.
„Jestli ty dveře neotevřeš hned teď,“ zakřičel Anton tím nejnaštvanějším hlasem, jaký jsem kdy slyšela, „tak ti ty dveře, do prdele, rozmlátim!“
Kor. vs. Jack Millman
Den 2.
10:38
Když to oznámí, soudní síní se rozezní kolektivní zalapání po dechu –ten typ, který znám z televizních pořadů, které sleduju a považuju je za nerealistické. A přesto to tu slyším.
„Ticho, prosím!“ řekne soudkyně.
„Pane Millmane, pro soudní záznam, můžete zopakovat, co jste nyní řekl tak, aby nemohlo dojít k nejednoznačnostem a byli jsme si všichni absolutně jistí tím, co jsme slyšeli?“ Mám potíže mluvit zřetelně a udržet hlas, aby se mi neklepal. Na hrudi se mi začíná rosit pot.
„Nezabil jsem Antona Smythea. Udělal to někdo jiný. Říkal jsem vám, že jsem nevinný.“
„Vaše Ctihodnosti, mohla bych požádat o chvilku o samotě se svým klientem?“
„Já žádnou chvilku nepotřebuju,“ řekne rázně. „Neřeknu vám nic jiného než to, co řeknu tady. Chci, aby lidé, aby porota slyšela pravdu o tom, co se odehrálo. A tak to povím vám. Vám všem. Teď.“
Všichni se na mě podívají, protože je na mně, abych otočila kormidlem téhle lodi.
„Pane Millmane, víte, kdo zabil pana Smythea?“ zeptám se pomalu.
„Ano, vím.“
Nikdy jsem nezažila, že by v soudní síni nastalo takové ticho. Jako by všichni najednou přestali dýchat.
„Prosím, mohl byste sdělit soudu, kdo to byl?“
„Na to ještě nejsem připravený.“
Srdce mi buší jako o závod. Cítím na sobě pohledy celé síně. Všude se rozezní šepot. V periferním vidění zahlédnu Juliana, jak si zběsile zapisuje poznámky a připravuje se na svůj křížový výslech.
„Pane Millmane, jste obviněn z vraždy – z trestného činu, který v případě usvědčení znamená odnětí svobody,“ oznámím mu. „Jste připravený nést takové riziko za někoho jiného?“
„Ano,“ potvrdí. Bez zaváhání. Zní to přitažené za vlasy a prostě neuvěřitelně.
„Máte nějaké informace, které jste s námi ochotný sdílet ohledně noci
šestého září?“
Zhluboka se nadechne a otočí se k porotě.
„Po dobu sedmi měsíců před tímto incidentem jsem měl poměr s vdanou
ženu. Vím, že to nezní dobře, ale byla v pasti surového manželství a byla opravdu nešťastná. Dali jsme se dohromady a pravidelně jsme se setkávali v mém bytě. Byla v něm přítomna i večer šestého září.“
„Jaká byla přesná povaha vašeho vztahu s touto ženou?“
„Miloval jsem ji. Stále ji miluji.“
Jack dál nespouští oči z poroty, ale v jeho výrazu se zračí bolest. Když to říká, vypadá nejistě – odhaluje totiž celé soudní síni své nejniternější pocity.
„Co se stalo oné noci?“ zeptám se a trochu zatáhnu za brzdu.
„Přišla kolem deváté večer. Byli jsme… v intimní situaci, když se kolem 22:30 ozvalo zaťukání na dveře. Zpočátku jsem neodpověděl – myslel jsem si, že to má něco společného s prací, a doufal jsem, že odejdou. Pak se ozvalo bušení a poté i řev: ‚Tady Anton Smythe, pusť mě dovnitř.‘ “
„Co jste udělal?“
„Zpanikařil jsem. Nechtěl jsem ho u sebe v bytě. Ale on zakřičel: ‚Jestli ty dveře neotevřeš, tak ti je rozrazím,‘ nebo něco v tom smyslu.“
„Pane Millmane, proč vlastně přišel pan Smythe za vámi do bytu?“
„Bylo to kvůli jeho synovi, Quinnovi.“
„O co šlo?“
Jack se zamyslí. Na vteřinku se podívá na špičky bot a pak přímo na mě.
„Řekl jsem mu, ať už si s tím poradí. Nikdy jsem nechtěl, aby to trvalo takhle dlouho.“
„S čím si měl poradit?“
„Nikdy jsem nechtěl, aby to takhle dopadlo.“
„Aby co takhle dopadlo?“ zeptám se naléhavě.
Jack se krátce odmlčí, ztěžka polkne a pak se zadívá na galerii pro veřejnost. Po pár vteřinách začne dýchat zrychleně a otře si čelo; vypadá, že se rozpláče.
„Omlouvám se, Eddie. Nikdy jsem nechtěl, abys na to přišel takhle.“
Všichni v soudní síni jsou zmatení a přelétají pohledem mezi Jackem a Eddiem, aby jim neuniklo, co zazní dál.
„Pane Millmane,“ řeknu striktně, „co jste nechtěl, aby Eddie takto zjistil?“
Otočí se na mě, zhluboka se nadechne a zaryje se svýma očima do mých. „Quinn je odpovědný za smrt syna Eddieho Sorringtona. Viděl jsem, když se to stalo.“
Soudní síň exploduje ohlušujícím kraválem. Po celé síni se rozezní hlasité lapání po dechu, které se sráží se šokovanými výkřiky přicházejícími z galerie pro veřejnost. Rychlý pohled na porotu odhalí, že nevědí, jak s touhle novinkou naložit; každý z nich přelétá pohledem po celé síni, protože neví, kam se podívat dřív. Ústa mají všichni dokořán; jedna porotkyně v předu natahuje krk, aby dohlédla na Quinna, který nyní, po svém včerejším svědectví, sedí v galerii.
Jack a já uprostřed nastalého chaosu jen zíráme. Cítím, jak mě někdo –nejspíš Davina – zatahá zezadu za talár, aby si získal mou pozornost.
Quinn je teď v centru dění. Všechny oči se upřely na něj. Sedí v druhé
řadě veřejné galerie, hned vedle své matky. Tvář má bílou; vypadá, že každou chvílí omdlí. Ze zadních řad galerie se dopředu žene Eddie Sorrington ve snaze dostat se ke Quinnovi. Daniella na něj křičí, aby se zastavil. Strážní
k Eddiemu spěšně přiběhnou a chytí ho, zatímco ten řve: „Ty zasranej vrahoune!“ Ta slova se nesou celou soudní síní a odrážejí se od jejích zdí.
To je na videu, o kterém Jack pověděl Quinnovi. Jack nutil Quinna, aby se přiznal odpovědnost za smrt Eddieho syna.
„Ticho! Ihned!“ zaburácí soudkyně. „Rozumím tomu, že se jedná o citlivé téma, ale pokud někdo z přítomných netouží strávit noc v cele za pohrdání soudem, pak dovolím obviněnému, aby pokračoval ve svém svědectví. Další výbuchy tohoto druhu nebudu ve své soudní síni tolerovat. Jsme na soudním řízení vraždy.“
Jack na lavici svědků vypadá naprosto zlomeně. Nakloní se vpřed, hlavu v rukách.
„Vaše Ctihodnosti,“ protne Julianův hlas soudní síň, když se postaví, aby oslovil soudkyni. Sleduju, jak mu čelist škube ze strany na stranu. On běsní. „Napadlo mě, jestli bych –“
„Pane Keslere, myslím, že si všichni potřebujeme vyslechnout, co chce tento svědek sdělit. Své příležitosti svědka křížově vyslechnout se dočkáte. Prosím, pokračujme, paní Reynoldsová.“
Julian se pomalu posadí. Bojím se toho, co přijde. Opravdu doufám, že Jack se připravil.
„Můžete to vysvětlit, pane Millmane?“ zeptám se třesoucím se hlasem.
„Nikdy jsem nechtěl, aby to takhle vyšlo najevo,“ řekne Jack. Emoce v jeho očích jsou jasné každému v celé síni. „Jeho rodiče to neměli zjistit tady takhle.“
Zarazí se, neschopný pokračovat.
„Nespěchejte, pane Millmane.“ Myslím, že všichni potřebujeme chvíli, abychom se srovnali. Jack se několikrát zhluboka nadechne. Porota je jako
uhranutá. Jejich pohledy se teď upínají k Jackovi. V soudní síni by bylo slyšet spadnout špendlík.
Davina mě šťouchne do ruky. Otočím se, abych zjistila, co chce, a předá mi kousek papíru, na kterém jsou načmárané poznámky, z nichž jen některé zvládnu přečíst. Přikývnu, ale teď nemám čas na čtení.
Jack se uklidní a napřímí se. On to začal a je odhodlaný to také dokončit.
„Asi měsíc před tou nocí, kdy zemřel pan Smythe, byl Quinn s přáteli v Innocence. Čišela z nich nabubřelost kluků ze soukromých škol. Byl tam i Lewis Sorrington a ti dva se porvali kvůli nějaké holce, na kterou oba měli zálusk. Lewis nebyl zlý kluk. Znal jsem ho roky, ale taky to nebyl někdo, s kým si chcete zahrávat. Když na to došlo, bránil se. Kolem třetí hodiny ráno jsem otevřel okno svojí ložnice – je to v podkroví, takže se tam dělá vedro – a zahlédl jsem Lewise, jak sám odchází zadem kolem klubu. Parkoval o kousek dál v ulici. Quinnovi kluci se na něj vrhli a drželi ho, zatímco Quinn ho mlátil do obličeje. Věc se má tak, že jsem si myslel, že Lewis z nich všech vymlátí duši, tak jsem vytáhl telefon a začal jsem to natáčet. O Quinnovi se vědělo, že je nabubřelý, a chtěl jsem to video pak poslat Eddiemu s tím, že ‚Podívej na svého kluka, jak si srovnal ty namyšlený zmetky.‘ Ale Lewis se rovnou zhroutil, a jakmile se jeho hlava dotkla země, věděl jsem, že je zle. A oni taky. Jen na něj zírali a pak zdrhli.“
Všichni u soudu jsou jako omráčení.
„Co se stalo potom?“
„Někdo musel zavolat sanitku, protože se tam objevila už za několik minut. Druhý den jsem zjistil, že Lewis zemřel. S Quinnem jsem se setkal o tři týdny později a řekl jsem mu, že jestli nechce, abych to osobně předal policii, zajde za Eddiem a poví mu, co udělal, což by pro něj určitě bylo horší než cokoli, s čím by na něj vyrukovaly zákony. Bylo to pro jeho vlastní dobro.“
„Proč jste nešel rovnou na policii?“
„Chtěl jsem mu dát příležitost, aby to udělal sám. Očekával jsem, že takový chlap – syn soudce – dokáže být morálně zodpovědný.“
Julian by to celé pohřbil, kdyby to Jack odhalil dřív, a Quinnova rodina by zahladila stopy. Chytrý tah.
„Co se stalo, když za vámi pan Smythe přišel? Bylo to poprvé, kdy jste se setkali?“
„Ano, bylo. Quinn mu musel říct, kde bydlím. Všeobecně se vědělo, že můj byt je nad klubem. Otevřel jsem dveře a on se protlačil kolem mě a vmašíroval si to rovnou dovnitř.“
„Kde byla v tuto chvíli vaše přítelkyně?“
„Odešla i se vším oblečením do ložnice. Nebylo po ní ani stopy. Rovnou spustil panickou tirádu o tom, jak jeho syn nemůže jít do vězení, protože má celý život před sebou, a jak se opovažuju vydírat ho.“
„Jak vám v tu chvíli připadal? Fyzicky?“
„Z dechu mu byla cítit whisky. Pořád říkal, jak jeho syn má jít na Cambridge na práva a že mi nedovolí, abych mu to všechno zkazil kvůli jedné chybičce. Tak nazval Lewisovu vraždu – chybičkou.“
Napříč soudní síní se během jeho svědectví ozývají povzdychnutí, nádechy a nesouhlasná „ts“. Ježíši, tohle je riskantní. Antona tu úplně očerňuje.
„Jak jste na to zareagoval?“
„Řekl jsem mu, že je od něj pokrytecké přijít ke mně domů a říkat tyhle věci, vzhledem k tomu, že je soudce. Abych byl upřímný, byl jsem tím zhnusený.“
„Co se stalo potom?“
„Pořád opakoval: ‚Kolik chceš za to video?‘ Nabízel mi za něj nesmyslné peníze.“
„Kolik?“
„Začal s pěti tisíci liber, ale ta nabídka se zvedla pokaždé, když jsem ho odmítl. Osm tisíc. Deset tisíc. Šílené hodnoty. Jeho poslední nabídka byla třicet tisíc liber. Když jsem řekl ne, uvědomil si, že o tohle mi nejde. A tehdy se vážně naštval.“
„Co vás vede k tvrzení, že se rozčílil?“
„Začal křičet a pochodovat sem a tam po kuchyni. Pořád opakoval: ‚Nemůžu mít syna zločince. Nemůže jít do vězení.‘ Pak to celé vyeskalovalo do bodu, kdy jsem začal mít strach.“
„Mohl byste popsat, co přesně míníte tím ‚eskalovalo‘?“
„Vzal si kuchyňský nůž, který byl v jednom z těch dřevěných bloků na nože, znáte je, vážně ostré nože, a namířil jím na mě. Stál jsem od něj ani ne metr a půl a vypadal, no, divoce, jako v očích. Jako by kompletně přišel o rozum. Řekl: ‚Víš, co to udělá s jeho matkou?‘“
„Jak jste zareagoval?“
„Zvedl jsem ruce a řekl: ‚Podívejte, vím, že jste naštvaný, ale on se prostě musí zachovat správně a sám jít na policii. Za tohle nemůžu. Položte ten nůž.‘“
„A položil ho?“
„No, neměl k tomu tak úplně příležitost.“
„Jak to?“
„Protože tehdy se zapojila ona.“
„Kdo?“
„Neřeknu její jméno. Nazvěme ji, já nevím, nazvěme ji… X.“
Radu, kterou jsem mu dala před mnoha lety, si vzal k srdci a neříct nic, než to sám řekl u soudu, byla ta nejrozumnější věc, kterou Jack kdy udělal.
Všichni teď svou pozornost směřují k Svědkyni X. Doufejme, že porotě bude znít uvěřitelně, nebo si Jack odkroutí doživotí.
Svědkyně X
Pátek, 6. září 2024 22:32
Takovou hovadinu si prostě nevymyslíte. Nezvládla bych to ani já a to jsem lhala celý svůj život. Najednou jsem stála za dveřmi ložnice, měla na sobě jenom tanga a Jackovo tričko, které jsem našla na posteli. Kvůli tomu debilnímu kettlebellu jsem ani nestihla zavřít dveře – jo, kvůli tomu kettlebellu. Zarážce dveří.
Což, samozřejmě, znamenalo, že jsem škvírou mezi dveřmi a futry slyšela všechno, o čem mluvili.
O Quinnovi jsem do toho večera nic nevěděla. O něco dřív jsem v ten samý den dostala zprávu od Jacka, že si se mnou vážně potřebuje promluvit – teď jsem si domyslela, že se jednalo o tohle. Mně v tu chvíli ale dělalo starosti něco jiného.
Ve vteřině, kdy Anton Smythe vešel do bytu, ve mně spustily všechny poplachy. Věděla jsem, že jestli mě zahlédne, bude po všem. Poznal by mě, určitě, ale všechno by bylo mnohem horší.
Měl konexe, díky kterým by zničil celý můj svět.
Nacházela jsem se v nejošemetnější situaci svého života; sakra, do většiny z nich jsem se dostala naschvál. Ale teď jsem tam stála, můj poměr jen vlásek od prozrazení, a cítila jsem nefalšovanou hrůzu. Nohy i ruce se mi neovladatelně třásly.
On ne a ne odejít. Sledovala jsem Antona, jak se víc a víc vztekal. Pak
z kuchyňské linky vzal nůž a mával jím před Jackem. Viděla jsem muže, kterého miluju, jak zvedl ruce nad hlavu, aby dal najevo, že neudeří první, a můj dech zrychlil a byl mělčí.
Nemůžu o něj přijít.
Co když ho zraní?
Anton se nezastaví.
A potom, přesně jak jsem se obávala, se s nožem v levé ruce vrhl na Jacka.
Byl to instinkt. Vyběhla jsem zpoza dveří, ven z ložnice a do obýváku. Jen další důkaz toho, že jsem se stala někým jiným. Moje staré já by se nikdy nezachovalo tak zbrkle. Všechno, co mě naučil, bylo pryč, jako by to vyletělo oknem ven, a mě přemohly ty hnusné, zapeklité lidské emoce, které jsem si nikdy předtím nedovolila prožít.
Potíž s tím, že jsi člověk, tkví v tom, že jsi zranitelná. A to je jediná věc, kterou mě učili, abych nikdy nebyla.
Proto je jednodušší nikdy nikoho nemilovat. Nemůžeš si ublížit.
„Přestaň!“ zakřičela jsem. Když se nad tím zamyslím, nejspíš jsem takhle svůj hlas nikdy neslyšela. Nehrála jsem roli. Byla jsem to prostě já.
Jack věděl, že jsem si podepsala rozsudek smrti hned, jak to zaslechl. Bylo příliš pozdě. Odhalila jsem se. Anton vypadal, že ho moje přítomnost nefalšovaně zaskočila. A pak se usmál hnusným úšklebkem, zatímco po mně přejel pohledem nahoru a dolů a dal si záležet na tom, abych věděla, za jakou couru mě v tu chvíli považoval.
Na okamžik to vypadalo, že úplně zapomněl, že se někoho jen před několika málo vteřinami pokoušel zabít.
„Víš co?“ řekl posměšně. „Vždycky jsem věděl, že ti nikdo nemůže věřit ani za mák.“
A to mě vrhlo zpět časem do doby, kdy jsem byla teprve devatenáctiletá holka a Declanův táta se ke mně choval jako ke kusu hadru. Tenkrát jsem na takový útok alespoň byla připravená. Chránila mě pravidla. Ale v tu chvíli
s Antonem jsem byla pohlcena emocemi. Moje myšlenky byly jako v mlze toho, co jsem cítila k jinému člověku.
A právě v ten moment jsem pochopila, že zřeknutí se pravidel přichází s jistou cenou a že tahle láska mi zničí život.
