KATE WILEY
Tato kniha je beletristické dílo. Jména, postavy, firmy, události a příhody jsou výplodem autorčiny fantazie. Jakákoli podobnost se skutečnými osobami, živými či mrtvými, nebo se skutečnými událostmi je čistě náhodná.
The Killer’s Daughter
Kate Wiley
Copyright © Ashley MacLennan, 2024
Moral right of the author has been asserted.
Dcera sériového vraha
Kate Wiley
Odpovědná redaktorka: Gabriela Boška
Překlad: Lumír Mikulka
Jazyková korektura: Hedvika Landová
DTP: Lenka Pavlisová
Obálka: Zuzi Maat
Copyright © ZONER, a.s.
Vydání první v roce 2026. Všechna práva vyhrazena.
Zoner Press
Katalogové číslo: ZRK2521
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována ani distribuována žádným způsobem ani prostředkem, ani reprodukována v databázi či na jiném záznamovém prostředku či v jiném systému bez výslovného svolení vydavatele s výjimkou zveřejnění krátkých částí textu pro potřeby recenzí.
Dotazy týkající se distribuce směřujte na:
Zoner Press
ZONER, a.s.
Nové sady 18, 602 00 Brno tel.: 532 190 883
e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz www.facebook.com/Zonerpress www.instagram.com/zonerpress_redakce/
ISBN 978-80-7413-668-9
Ten dům působil strašidelně, už když do něj Margot Phalenová dorazila.
Navzdory jasnému kalifornskému slunci ozařujícímu sedlovou střechu vypadalo to místo prázdné, jako by z něj vyprchal veškerý život. To, co z něj dělalo domov, bylo pryč. Zbyly jen šindele a sádrokarton.
Uvnitř se nacházelo místo činu.
Margot seděla ve své bílé Hondě Civic, okénko mírně stažené, aby se dovnitř dostal vánek. Bylo ještě brzy dopoledne, ale horko se sotva dalo vydržet a jí samozřejmě zase nefungovala klimatizace. Auto mělo smysl pro humor, který se většinou točil kolem toho, jak Margot znepříjemňovat život.
Kde je všechen ten svěží, chladný vzduch a mlhy, které jí San Francisco slibovalo? Za šest let, co žila u zálivu, se nedokázala sžít se zdejším počasím.
Nasadila si zrcadlové sluneční brýle a usrkla si vlažné kávy ze Starbucks. Na příjezdové cestě k domu stály dva černobílé policejní vozy sanfranciské policie a žlutá páska bránila v průchodu obloukovým vstupem, který odděloval cestu od hlavního domu.
Venku nikoho neviděla, což znamenalo, že to hlavní najde uvnitř domu.
Žena v černých kalhotách na jógu a jasně růžových botách proběhla pomalu kolem a snažila se předstírat, že ji nezajímá, co se děje za policejní páskou. Několik sousedů postávalo na koncích svých příjezdových cest a ani se nesnažili skrývat svou zvědavost. Další muž zaléval od chvíle, kdy Margot před deseti minutami zaparkovala, stále stejný keř. Původně chtěla hned po příjezdu vystoupit, ale pozorováním okolí strávila více času, než měla v plánu.
Forest Hill byla jedna z hezčích čtvrtí v San Franciscu. Všechny domy byly zepředu lemovány širokými trávníky a stromy, vše rozvržené jako na skutečném předměstí, na rozdíl od zbytku města, v němž byly viktoriánské domy tak těsně u sebe, že vypadaly jako pestrobarevné knihy v knihovně.
Margot si vzpomněla na Missouri, kde žila jako dospívající holka, a velké trávníky před tamními domy.
Odložila kávu do držáku na nápoje a vydala se v plen bohům horkého počasí vládnoucím venku. Mávla odznakem, prošla předními dveřmi domu, a jakmile se ocitla uvnitř, přepnula do pracovního režimu.
Posunula si sluneční brýle nahoru a svázala dlouhé světle rudé vlasy do drdolu na temeni. Ve vstupní hale se zhluboka nadechla.
Klimatizace zde běžela na plný výkon a tenká vrstva potu na její kůži zchladla. Vůně freonu ve vzduchu schovávala něco jiného, něco lehce zlověstného: pach mědi.
„Detektivka Phalenová?“ Evelyn Yaová se před ní objevila oděná od hlavy k patě v bílém.
Margot byla vysoká, měřila téměř 175 centimetrů, takže většina žen vedle ní působila drobně, ale pro hlavní soudní lékařku se 152 centimetry to platilo obzvlášť. Pod bílou kuklou měla krátké černé vlasy s fialovými konečky, po stranách vyholené. Byla to asi nejneuvěřitelnější šedesátnice, jakou Margot kdy poznala.
Evelyn jí podala pár bílých papírových návleků, které si Margot natáhla na své kotníkové boty na podpatku. Vypadalo to divně, ale postupem času si na to zvykla.
Margot si všimla krvavých skvrn na Evelyniných botách.
„Jak zlé to je?“
„Rozhodně to není hezké,“ odtušila Evelyn a poškrábala se na nose. „Fox už je nahoře.“
Margot ztuhla a vydechla. Dluží Wesu Foxovi pět dolarů, protože ji na místě činu opět předběhl. „Nejdřív mi ukaž, co tu máme. Potřebuju, aby kofein začal fungovat, než se potkám s Wesem.“
„Mám ti vyřídit, že bys měla mít po ruce hotovost,“ poškádlila ji Evelyn.
„To určitě.“
Vešly do konzervativně zařízeného obývacího pokoje, kde ranní světlo dodávalo všem bílým stěnám a nábytku jemnou krémovou barvu. Uprostřed místnosti se vytvořila, jako dokonalý terč v centru bílo-šedého koberce, velká kaluž krve.
„Tohle je místo činu?“ Margot obešla červený kruh a hledala stopy po těle. Nebo v tomto případě spíše po tělech. Nic.
Evelyn ukázala nahoru a Margotin pohled následoval pohyb prstu soudní lékařky. Sádrokartonová deska na stropě byla nafouklá a dělaly se na ní bubliny. Uprostřed se stále leskla široká červená skvrna, ze které padaly v pravidelném rytmu kap-kapity-kap kapky na koberec pod ní.
„Aha.“
Výlet nahoru nemůže odkládat. Margot si přesto chtěla nejprve v klidu prohlédnout přízemí. Kolem neviděla žádné krvavé stopy, s výjimkou několika skvrn, které pravděpodobně pocházely od Evelyniných bot, protože byly označené.
Hlavní obytné podlaží bylo prostorné a otevřené, všechno v čistých odstínech bílé a šedé, s minimem nábytku a pouze několika profesionálními černobílými fotografiemi usmívající se rodiny Ramirezových.
Margot se ušklíbla při pohledu na největší rodinný portrét a pocítila slabé, nepříjemné svědění v zátylku.
Vzala si od Evelyn latexové rukavice a zamířila do kuchyně, kde zkontrolovala zásuvky a blok na nože, zda něco není jinde, než by mělo být, ale všechno působilo puntičkářsky uklizené. Ať už vrah použil cokoli, pravděpodobně to nevzal z kuchyně. V tom případě by se jednalo o spontánně spáchané vraždy. Zde to ale vypadalo, že tohle bylo naplánované.
Z kuchyně vedly dveře na zadní dvůr a kryt kolem zámku byl poškozený. Margot přitáhla dveře k sobě a podřepla. Někdo do těchto dveří kopl, a to silně. Dřevo bylo rozštípnuté a viděla na něm slabý otisk boty.
„Hej, vyfotil to někdo?“ zavolala na uniformovaného policistu, který prohledával zadní dvůr.
„Ano, madam.“
Policista měl asi třiadvacet let, takže Margot mu tu „madam“ odpustila. „Dohlédněte, ať s tím nikdo nic neudělá, ano? A podívejte se, jestli tu někde není zaschlé bláto, odkud by mohly pocházet tyhle kousky. Mohly by tam být lepší otisky bot.“
Přikývl.
Margot se vrátila dovnitř, sebrala síly a zamířila nahoru, za tichými hlasy, které navozovaly pocit, jako by vstupovala do pohřebního ústavu. Všichni šeptali a měděný zápach patrný již v přízemí zde byl ještě výraznější.
Nacházelo se tu několik dalších lidí oblečených v bílém – Evelynin tým – a dva uniformovaní policisté pohybující se po patře. V další místnosti jí záblesky světla a zvuk závěrky fotoaparátu napověděly, že policejní fotograf je plně zaměstnán. Zamířila za zvukem, ale sotva dorazila ke dveřím, kdosi z nich vyšel ven a zastoupil jí cestu.
Wes Fox měřil metr devadesát a byl jednou z mála osob, vedle kterých se Margot cítila malá.
„Rád tě tu vidím, Phalenová.“ Mátová vůně jeho žvýkačky byla vítanou úlevou od silného zápachu mědi. Věděla, co se za ním skrývá, aniž to musela vidět.
„Ještě jsem neměla dost kafe, abych to s tebou zvládala, Wesley,“ sdělila svému partnerovi.
„Měla jsi přijít dřív. Přinesl jsem kafe i pro tebe a musel jsem ho dát Evelyn.“
Byl pohledný a byl si toho dobře vědom. Ve dvaačtyřiceti si stále udržoval chlapecký šarm, díky kterému byl neodolatelný pro mladší ženy, což často využíval ve svůj prospěch. Tmavě blond vlasy měl perfektně upravené a hluboké vrásky kolem hnědých očí navozovaly dojem, že se hodně usmívá.
Margot se na něj podívala. Přejížděla pohledem čerstvě vypranou mátově zelenou košili a bezvadné kalhoty a její oči se zastavily, když si všimla malých bílých návleků, které měl natažené na nohou. V tomhle ohledu byli, pokud šlo o vybroušenost zevnějšku, na stejné úrovni.
Z jakéhosi přízemního důvodu jí díky tomu o něco méně vadilo, že prohrála sázku.
„Vítej na mejdanu.“ Mrkl na ni, než jí uhnul z cesty.
Margot obrátila oči v sloup, když se kolem něj protlačila. Wes působil tak neuvěřitelně sebejistě, že ať udělal cokoli, většina lidí ho vnímala jako namyšleného blbce. Znala ho už dost dobře na to, aby věděla, že většinu času opravdu namyšleným blbcem byl, ale byl taky sakra dobrý detektiv a bez jakékoli přetvářky milý k těm, na kterých mu záleželo.
V místnosti, do které vešla, byla větší tma než ve zbytku domu. Žaluzie byly zatažené a v horkém prostoru se ve vzduchu vznášely částečky prachu. Stěny byly vymalovány sytou čokoládově hnědou barvou a vyplňovaly je vestavěné knihovny s pečlivě srovnanými hřbety knih. Na jedné stěně visela velká televize, což Margot napovědělo, že se pravděpodobně jedná o obývací pokoj nebo o pokoj, kde sedávala rodina. Televize měla ztlumený zvuk, ale stále na ní běžel kanál s přírodopisnými dokumenty. Pohybující se výjevy na obrazovce vrhaly do místnosti blikající modré světlo, které vyvolávalo falešný dojem, že těla v sobě mají ještě trochu života.
Jedna z obětí spočívala zhroucená v křesle, které působilo těsně pod televizí nepatřičně. Nešlo zrovna o místo, kam byste obvykle umístili těžké kožené křeslo. Než se Margot k tělu přiblížila, prohlédla si okolí a skutečně v koberci uviděla hluboké důlky, které naznačovaly, že křeslo někdo přemístil.
Tělo patřilo muži středního věku. Latinoameričan, pravděpodobně něco kolem pětačtyřiceti. Trošku oplácaný, malé bříško mu přetékalo přes lem khaki kalhot. Pokud to Margot dokázala posoudit, byl to typ muže, který dbal na svůj vzhled. Jeho hnědé mokasíny se stále ještě leskly – alespoň tam, kde nebyly od krve.
Tolik krve.
Hlava mu visela na stranu, ústa měl pootevřená a oči obrácené v sloup. Margot se naklonila, aby se podívala zblízka. Tam, kde byla duhovka vidět, už byla mléčně bílá. Jazyk vypadal oteklý. U Margotiny tváře zabzučela moucha a ona ji odehnala. Samozřejmě, že si už našly cestu dovnitř. Nemyslela si, že těla ležela nahoře dost dlouho na to, aby mouchy vylétávaly z nich. Ale bylo horko a mouchy si vždycky našly cestu tam, kde byly nejméně vítané.
Na zemi u mužových nohou ležel revolver, jako by mu vypadl z ruky. Jeho mozek byl rozstříknutý po nedaleké knihovně.
Vypadalo to jako učebnicová sebevražda.
Vypadalo.
Margot obešla neuvěřitelně velkou kaluž krve, až stála za křeslem a ocitla se čelem ke dveřím, kterými vešla. Wes ji sledoval a čekal, co řekne. Byl ve výhodě, protože sem dorazil před ní.
Vzduch byl dusivě teplý a páchl krví. Margot si otřela zpocené čelo. Před ní stála další tři křesla, v každém z nich leželo tělo. Tři zhroucené ženy – dvě z nich příliš mladé, než aby je bylo možné považovat za ženy; jejich těla už dávno přestala vykazovat známky života, připomínaly odhozené figuríny. Prázdné.
Každá z nich měla na hlavě průhledný plastový pytel, jehož vnitřní strana byla pokrytá silnou vrstvou kondenzované páry. Poslední výdechy těchto žen zůstaly uvězněné stejně jako ony.
Pytle se ale zdály zbytečné, protože Margot poznala, že tyto osoby nezemřely udušením. Všechny tři měly podřezaná hrdla. Jejich oblečení nasáklo krví, která se hromadila u jejich nohou a mísila se s krví muže v křesle.
V průměru obsahuje lidské tělo asi pět litrů krve. Toto množství se liší v závislosti na velikosti daného člověka, ale na podlaze jí mohlo být docela dobře dvacet litrů. Není divu, že prosákla podlahou a stropem.
Ježíši, to je sakra bordel.
„Co si o tom myslíš?“ zeptal se Wes a upřeně ji sledoval.
Tuhle Wesovu verzi se naučila oceňovat už na začátku jejich spolupráce, ještě než začala mít ráda skutečného muže pod slupkou kreténa. Když z něho mluvil vyšetřovatel, byl soustředěný a plně se věnoval práci. Byl skvělým partnerem, se kterým se daly probírat různé nápady. Dobře jim to spolu fungovalo.
„Vím, jak to vypadá,“ odpověděla a otočila se zpět k mrtvému muži. „Vypadá to, že pan…“
„Předpokládáme, že se jedná o majitele domu, Hectora Ramireze, ale to zatím nebylo potvrzeno. O ostatních si nejsme jisti, ale s největší pravděpodobností se jedná o jeho ženu a děti.“
„Vypadá to, že pan Ramirez zabil ty ženy a pak sebe.“
Wes přikývl. „Jo, tak to opravdu vypadá.“
Dívali se na sebe a ona si nebyla jistá, kdo z nich uhne. Testoval ji? Tohle nebyl její první den. Pracovala u sanfranciské policie na oddělení vražd téměř sedm let.
Nakonec si uvědomila, že Wes nikdy neuhne očima jako první, a povzdechla si. „Samozřejmě, kdyby šlo o vraždu a sebevraždu, pan Ramirez by neměl na tričku skvrny, které odpovídají stříkancům krve žen.“ Margot ukázala na skvrny krve na Hectorově žlutém tričku s límečkem. Kdyby jim podřezal krky, jak naznačoval první pohled na místo činu, neměl by na sobě tyto cákance. I kdyby se postavil před ně, aby jim podřezal krky – což se zdálo jako hloupé počínání –krev, která by vystříkla v prvním proudu, by byla mnohem hustší.
Seděl stále na stejném místě, jako ve chvíli, kdy byly ženy zabity. Ženy.
Něco, kromě toho, jak bylo místo činu uspořádáno, jí nesedělo.
„Říkal jsi, že si myslíš, že ty oběti jsou jeho žena a děti?“
Wes přikývl. „Jo, ale samozřejmě jsme ještě nesundali ty pytle.
Nemůžeme si být stoprocentně jisti.“
Margot zavrtěla hlavou, než domluvil. Srdce jí bušilo a dýchala zrychleně.
Portréty v přízemí, které zobrazovaly Ramirezovu rodinu, neukazovaly Hectora s manželkou a dvěma dcerami.
Děti na nich byly dívka… a chlapec.
Margot se podívala na Wese. „Kde je jejich syn?“
3. ŘÍJNA 1980
Kousek od Petalumy v Kalifornii
Vypadala hubeně.
Pod mohutným kabátem, který měla na sobě, to bylo těžké poznat, ale vyčnívaly z něj vyzáblé nohy, bledé jako svit luny. Ve světle reflektorů jeho vozu vypadaly perlově bílé.
Držela zvednutou ruku se zdviženým palcem, ale když zastavil svého kombíka vedle ní, ruku spustila a zdálo se, že si to rozmyslela. Naklonil se přes sedadlo spolujezdce, stáhl okénko a usmál se na ni. „Dobrý večer, slečno.“
Vzduch venku byl chladný a dívka se i v kabátu třásla zimou. Když vydechla, viděl kouř u jejích úst.
Hezká holčička.
Měla blond vlasy, ale takové, jakým se podle toho, co slyšel, říká „špinavě blond“, protože jejich odstín hraničí se světle hnědou. Nebyla to jeho obvyklá oblíbená barva, ale dívka měla kulaté tváře a malá, našpulená ústa. Její velké oči ho pozorně sledovaly.
„Ahoj,“ odpověděla. Měla vysoký dětský hlas.
„Kam jedeš?“
Kousala se do vnitřní strany tváře a váhavě se rozhlížela po silnici. „Do Novata?“
„To se mě ptáš?“ Pořád se usmíval. Jeho tvář se nepohnula. Dívka to nakonec nevydržela. Narovnala ramena a zasmála se.
„Ne. Jedu do Novata. Vy taky?“ Kousala si kůžičku u nehtu na palci a čekala na jeho odpověď. Ošklivý zvyk na hezkou dívku.
„Jistě, nastup si.“ Odemkl dveře spolujezdce. Líbilo se mu, jak to udělalo cvak.
Do auta s sebou přinesla vůni santalového dřeva, a když vytáhla okénko a uvelebila se, ovinula se kabátem jako peřinkou. „Venku byla strašná zima, jsem ráda, že jste jel kolem.“
„Můžu se zeptat, co tady děláš tak sama?“
Stále si okusovala nehet a chvíli jí trvalo, než jeho otázku zaregistrovala. „To jako já? Kamarádka pořádá malou oslavu a normálně bych si v pátek mohla vzít auto, ale bratr se na poslední chvíli rozhodl, že pojede na ten pitomý fotbalový zápas v Sonomě, tak si ho vzal a nechal mě ve štychu. Pitomá situace.“
„Kolik ti je?“ Sledoval silnici a jeho tón byl stejně klidný a prostý emocí jako jeho jízda. Nebylo se čeho bát.
„Devatenáct.“
Znělo to jako lež, ale nebyl si jistý, jestli si roky přidává, nebo ubírá. Pokud chtěla působit nevinněji, hrála by si na mladší; pokud chtěla, aby si myslel, že je na takové věci zvyklá, chovala by se jako starší. Tak, či onak, nevěřil, že jí je devatenáct.
Jeho pulz se zrychlil a v teplém interiéru auta cítil, jak se mu začíná hromadit pot podél páteře a pod pažemi.
„Jak se jmenujete?“ zeptala se.
Odpověď mu uvízla v krku a přemýšlel o ní, pravděpodobně o vteřinu déle, než bylo třeba. „Ed.“
„Ed.“ Zasmála se sladkým dívčím smíchem, který v něm vyvolal podezření, že jí bude spíš šestnáct nebo sedmnáct. „Jenom Ed?“
Co na tom záleželo? „Ed Finch.“
„Já jsem Laura.“
Usmál se na ni škádlivě. „Jenom Laura?“
Přestala si cucat palec a usmála se. „To jsem si zasloužila. Laura Welshová.“
„To je hezké jméno, Laura Welshová.“
Pokrčila rameny. „Jo, jasně.“
Světlomety vozu ozářily tabuli s nápisem Státní historický park
Olompali a Ed cítil, jak se mu vzrušením svírá žaludek.
„Chceš pustit nějakou hudbu?“ zeptal se.
„Jo, jasně.“ Laura se na něj opatrně podívala a pak se naklonila, aby si pohrála s rádiem. Přeskakovala mezi stanicemi, až její pozornost upoutal synkopický rytmus bicích. „Tuhle písničku miluju.“
Úvodní akordy skladby „Tusk“ od Fleetwood Mac zaplnily auto, když míjeli druhou tabuli označující státní park. Laura se zaujetím bubnovala do rytmu, plácala dlaněmi o kolena se zavřenýma očima a zdálo se, že si vůbec nevšímá okolí.
Ed sjel z dálnice a zabočil na štěrkovou cestu vedoucí do parku.
Teprve když byla dálnice dávno mimo dohled a jediným světlem kolem nich byly světlomety prořezávající noc, Laura přestala a rozhlédla se kolem.
„Kam jedeme?“
„Zkratka. Dorazíme tam o pár minut dřív.“
Laura se na něj podívala, ve tváři bledá jako stěna. „Do Novata nevede žádná zkratka.“
Ed zastavil na krajnici, zařadil neutrál, pak přejel prstem po mechanismu centrálního zamykání vedle svého lokte. Znovu zaznělo cvaknutí. „Ne. Asi nevede.“
Zkusila kliku dveří. Tahala za ni a zápasila se zámkem, ale pokaždé, když si myslela, že už dveře otevřela, on zámek zase zacvakl. Rychle a zoufale oddechovala, až zamlžila sklo.
„Nechte mě jít,“ prosila. „Nic neřeknu. Přísahám. Prosím, jen mě nechte vystoupit.“
„To nemůžu, Lauro.“
„Proč?“ Hlas se jí zadrhl, a když se na něj podívala, po tvářích jí stékaly černé šmouhy od řasenky a její bledá kůže zrudla.
„Protože jsem ti řekl své skutečné jméno.“
Než stačila odpovědět, popadl ji za vlasy a praštil její hlavou o palubní desku. Kosti zapraskaly a ona téměř okamžitě ochabla.
Strčil ruku mezi sedadla a vytáhl dlouhý nůž, jehož čepel se chladně zaleskla.
Na zadním sedadle začalo plakat dítě.
Ed ztlumil rádio a píseň Fleetwood Mac utichla. Zvedl nůž k ústům a otočil se k plačícímu dítěti.
„Ššš, ššš, zlato. Tatínek se hned vrátí.“
Nechal motor běžet, vytáhl Lauru z auta a odtáhl ji do lesa.
Dítě uvnitř přestalo plakat.
Margot se protlačila kolem Wese a byla už v polovině schodiště, než ji stačil dohnat.
„Syn?“ Běžel za ní po kobercem pokrytých schodech a ona ho zavedla do reprezentačního obývacího pokoje a ukázala na černobílou rodinnou fotografii na zdi, tutéž, které si všimla při příchodu.
Hector Ramirez – jehož mozek byl nyní rozstříknutý po celé jeho krásné, na míru zhotovené knihovně –, jeho krásná žena, jejich dospívající dcera a…
„Proboha, Margot.“
„Přesně tak.“
Čtvrtým členem rodiny byl nepochybně malý chlapec. Možná devítiletý nebo desetiletý. Tři oběti sedící nahoře naproti Ramirezovi byly všechny ženy a Margot si sice nemohla být jistá bez lékařského posudku, ale vsadila by se, že dvěma mladším bylo přes třináct.
Po žádném desetiletém chlapci nikde ani stopy.
Tady dole, daleko od všeho toho shonu v horním patře, panovalo opět děsivé ticho. Wes stál vedle ní a zíral na portrét, jako by se mohlo něco změnit, jestliže se na něj bude dívat dost dlouho.
Ale nic se nestalo, z fotografie stále hleděl chlapec, jehož tělo nahoře nebylo.
Margotina mysl pracovala na plné obrátky a okamžitě zamířila na nejtemnější dosažitelné místo. Nemohla si pomoct, byla tak naprogramovaná. V její mysli se vynořil Dennis Rader, proslulý jako vrah BTK – bind, torture, kill – svázat, mučit, zabít. O Raderovi v průběhu let hodně přemýšlela, takže nebylo překvapivé, že jí tak rychle přišel na mysl.
Rader byl posedlý jedenáctiletou holčičkou jménem Josephine Oterová. Jeho posedlost dosáhla takového stupně, že zavraždil celou její rodinu, aby se k ní dostal. Matku, otce i mladšího bratra. Všichni skončili mrtví.
Co když to někdo udělal i tady?
Bylo nepochybně možné, že se rodina Ramirezových stala obětí hromadné vraždy, při které šlo vrahovi ve skutečnosti o někoho jiného, stejně jako to bylo v případě Oterových.
Margot luskla prsty Wesovým směrem, aby upoutala jeho pozornost. „Možná je ještě v domě.“
I když Wese někdy škádlila, že mu věci dochází trochu pomaleji, viděla na jeho tváři záblesk okamžitého porozumění. Byl koneckonců detektivem na oddělení vražd a strávil s ní dost času, aby jeho myšlenky směřovaly stejně depresivním směrem jako její.
Na cestě do kuchyně zamávala na uniformovaného policistu. „Ramirezovi měli syna, osm až deset let starého, nahoře není. Okamžitě nechte vyhlásit pátrání po pohřešované osobě a pošlete všechny lidi, co máte, prohledat dům a zahradu, rozumíte?“ „Má tenhle dům sklep?“ zeptal se Wes. „Žádných dveří jsem si nevšiml.“
Suterény, alespoň takové, které by si zasloužily to označení, byly v Kalifornii vzácné, ale v modernějších stavbách, jako byla tato, se sem tam daly najít. Mnoho domů bylo vybaveno takzvaným „kalifornským suterénem“, což bylo vlastně jen nadnesené označení
pro úložný prostor, kam se dalo pod zem umístit topení a možná pár krabic, ale nic víc.
Takový druh suterénu měli i v domě, kde vyrůstala Margot. Ne nadarmo byl její nynější byt v nejvyšším patře budovy, ve které bydlela.
Vstoupila do kuchyně. Navzdory všem výstražným signálům, které se jí ozývaly v hlavě a říkaly, že kdesi v domě je páté tělo, se stále pohybovala pomalými, metodickými kroky, aby v panice nic nepřehlédla.
Už dávno se naučila brát jako fakt, že špatné věci se prostě dějí a že panikaření na tom nic nezmění. To byl jeden z důvodů, proč se stala policistkou; mohla toto poznání alespoň využít a pomáhat lidem, když to nejvíc potřebovali.
Rodinu Ramirezových už zachránit nešlo, ale někdo jim to udělal a bylo na ní zkoncentrovat pozornost, aby toho člověka dostala za mříže.
Vedle ledničky v kuchyni našla úzké dveře, které vypadaly, jako by vedly do komory na košťata nebo do spíže. Byly tak malé a natřené tak nevýraznou barvou, že si jich při prvním průchodu kuchyní ani nevšimla. Otočila skleněnou koulí a otevřela je, napůl očekávající, že najde mop nebo úhledně naskládané krabice cereálií, ale místo toho ji přivítalo zející ústí schodiště, černé a široké, připravené ji pohltit.
Možná metr od ní visela bílá šňůra a Margot udělala jeden krok směrem k ní. Vzápětí ztuhla.
Sáhla pod sako, vytáhla z pouzdra připnutého k boku služební pistoli a odjistila ji. Zdálo se nemožné, že by po takové době byl v domě ještě někdo, ale nechtěla nic riskovat.
„Sanfranciská policie. Jestli tam dole někdo je, identifikujte se.“ Jasně… Masový vrah číhající ve špinavém suterénu se jen tak vzdá, protože ho o to někdo hezky požádá.
Za pokus to stálo.
Udělala pár kroků dolů a pak zatáhla za bílou šňůru před sebou. Jediná holá žárovka se rozsvítila a zlehka se pohupovala sem a tam. Malý sklep zalévalo tlumené žluté světlo, ale s jejíma očima si pohrávaly stíny, které se zvětšovaly a zmenšovaly, jak se žárovka houpala. „Wesi, můžeš mě tady dole krýt?“ Věděla, že nemůže být daleko za ní, a vzápětí se skutečně objevil ve dveřích a jeho tělo zakrylo veškeré teplé sluneční světlo přicházející z kuchyně. Ačkoli byla Margot ráda za podporu, okamžitě se cítila jako v pasti a na krku se jí objevily krůpěje potu.
Suterén byl malý, nic než úzká místnost s betonovou podlahou a holými trámy místo stěn. V rohu stála pec a, jak předpověděla, bylo tam vyskládaných několik sloupů z kartonových krabic nadepsaných fixem. „Vánoce“ četla na některých. „Mateovo dětské oblečení“. „Evangelininy výrobky“. Margot se sevřel žaludek. Tyhle krabice představovaly celý život plný událostí, milníků a koníčků. Život, který rodina Ramirezových už nikdy nezažije.
Někdy byla tahle práce fakt na hovno.
„Máš baterku?“ zavolala na Wese. Tma se držela v rozích místnosti vytrvale jako pavučiny.
Wes se otočil a Margot uslyšela jeho tlumený hlas. O chvíli později sešel několik schodů do sklepa a podal jí baterku. Byla to malá, ale bytelná černá svítilna Maglite, jakou by člověk hledal na opasku drsného poldy. Stiskla tlačítko a paprsek světla prořízl temnotu.
Všimla si, že Wes se neobtěžoval vytáhnout zbraň, což bylo buď velmi hloupé, nebo se jí pokoušel naznačit, že je příliš opatrná.
Ať tak, či onak, bylo to amatérské a on se choval spíš arogantně než chytře.
Zasunula malou baterku mezi prsty levé ruky a pak upravila úchop pistole, aby mohla i nadále držet zbraň oběma rukama a ovládat současně s ní i svítilnu.
Rychle prohledala sklep, zkontrolovala prostor za kotlem a ujistila se, že tam nejsou žádné části izolace, které by mohly skrývat
člověka nebo vražednou zbraň. Jediná věc, která nakonec zbývala, byla hromada krabic v rohu. Uvědomila si, že zadržuje dech.
Margot se pomalu přibližovala, protože věděla, že pokud se tam někdo schovává, využije momentu překvapení a shodí krabice na ni.
„Vidíš něco?“ zeptal se Wes. Nešel si sednout ani se nestáhl. Ruku měl položenou na boku, těsně za pouzdrem se zbraní. Poznala postoj člověka připraveného tasit.
Možná nakonec nebyl tak lehkovážný.
„Ne.“
Špičkou boty šťouchla do jedné z krabic, aby vyplašila kohokoli, kdo se za nimi mohl schovávat, a aby vyzkoušela jejich váhu a zjistila, zda s nimi dokáže pohnout, aniž by musela pustit zbraň nebo baterku.
Neměla štěstí, hromada byla překvapivě těžká.
Uslyšela tlumené vzlykání a okamžitě o metr ustoupila.
„Mateo?“ Ten zvuk byl sotva slyšitelný, ale Margot dokázala rozeznat rozdíl mezi dítětem a dospělým. Tohle nebyl hlas dospělého muže. „Mateo, jsem detektivka Margot Phalenová od sanfranciské policie. Jsem tu, abych ti pomohla.“
Sklonila zbraň, ale nezasunula ji hned do pouzdra. Se jménem to jen zkusila, ale byla by dost mizerná detektivka, kdyby nedokázala odhadnout chlapcovo jméno podle štítků na krabicích.
Ticho opět zaplnilo sklep, ticho tak hlasité, že slyšela, jak jí buší krev v uších, když se snažila zachytit i ten nejslabší zvuk.
Lehké škrábání, jako by se něco dřelo o beton.
„Mateo. Jsem tu se svým partnerem, Wesem Foxem. Můžeš dát ruce před sebe, abych věděla, kde jsi?“
Další dlouhá, vyčerpávající pauza. Wes ten zvuk musel slyšet taky, protože když se na něj podívala, zíral na stejné místo, na které se dívala ona. Nakonec, když to vypadalo, že oba mají halucinace, se ozval velmi tichý hlas: „Kde je moje máma?“