KAPITOLA JEDNA
Prosinec 2008 – Regina
Ilja Rozanov se vlekl přes mrazivě studené hotelové parkoviště k týmovému autobusu. Jako většina jeho spoluhráčů i on byl poprvé v Severní Americe. Předpokládal, že na něj udělá větší dojem, na druhou stranu Saskatchewan rozhodně nebyl New York City. Tady kromě zimy a hokeje vlastně nic jiného neexistovalo a ty dvě věci znali Rusové víc než dobře.
Byly dva dny před Vánocemi, pro nejlepší náctileté hokejisty na světě ale znamenaly Vánoce Mistrovství světa juniorů v ledním hokeji. Pro Ilju to byla šance konečně na vlastní oči spatřit Shanea Hollandera. O sedmnáctiletém kanadském zázraku se toho hodně namluvilo. Iljovi už jeho jméno lezlo krkem. V hokejovém světě způsobil takový poprask, že ani Moskva nebyla dost daleko na to, aby mediálnímu humbuku unikla. Jak Ilja, tak Hollander byli příští rok v červnu způsobilí ke vstupnímu draftu NHL a už teď se čekalo, že je vyberou jako číslo jedna a dvě. Očekávané pořadí záviselo na tom, koho jste se zeptali.
Ilja znal svoji odpověď.
Se Shanem Hollanderem se nikdy nesetkal. Nikdy proti němu nehrál. Byl ale rozhodnutý zničit ho.
Začne tím, že dovede Rusko ke zlatu, a to tady, v Hollanderově vlastní zemi. Následně dovede svůj tým v Moskvě k vítězství v domácím mistrovství. A potom ho určitě draftují jako prvního. Tohle byl rok Ilji Rozanova. Už od svých dvanácti vnímal rok 2009 jako ten, kdy měl
podle očekávání vtrhnout na světovou scénu. Žádný kanadský rádoby
šampion to nezmění.
Ruský tým dorazil na plánovaný trénink na ledě na konci tréninku kanadského týmu. Ilja a několik spoluhráčů se zastavilo, aby se podívali na kanadský dril. Tréninkové dresy neměly jména, takže Hollandera nepoznal až do chvíle, než se na něj asistent trenéra utrhl, ať hne zadkem do šatny. Časový rozvrh na tréninkovém stadionu byl našlapaný.
Na led nastoupili hned, jakmile ho uklidila rolba. Kluziště bylo malé a dost sešlé. Samotné zápasy se budou hrát ve velké aréně v centru. Z tribun sledovalo ruský trénink několik lidí. Určitě hledači talentů, rodinní příslušníci, kteří dorazili až z Ruska, a taky několik místních zarytých hokejových fandů.
V půlce tréninku si Ilja všiml mladíka v kšiltovce a bundě kanadského týmu, který seděl několik řad nad trestnou lavicí. Doprovázeli ho muž a žena, nejspíš jeho rodiče. Z ledu to šlo těžko poznat, Ilju ale napadlo, že by to mohl být Hollander. Jeho matka byla Japonka nebo tak něco, ne? Byl si jistý, že to někde četl…
„Ráčil by ses k nám připojit, Rozanove?“ zařval trenér rusky přes led. Ilja se otočil a zastyděl se, když uviděl, že jeho spoluhráči už se shlukli kolem trenéra.
Nelíbilo se mu, že tady Hollander je – pokud to tedy byl Hollander –a pozoruje je. Anebo se mu to vlastně líbilo. Třeba byl Hollander nervózní, že se mu bude muset na turnaji postavit. Třeba se cítil ohrožený.
Měl by.
Po tréninku se Ilja rychle osprchoval a převlékl. Zamířil zpátky ke kluzišti, stoupl si za sklo a přejel pohledem tribuny. Hollander a jeho rodiče byli pryč. Na ledě teď trénoval tým Slovenska.
Ilja pokrčil rameny a zamířil k automatu. Koupil si láhev coly a uvažoval, jestli se stihne vyplížit ven a rychle si zakouřit, než se bude muset vrátit do autobusu.
Zapnul si bundu ruského týmu až ke krku a vyklouzl bočními dveřmi ven. Byla tam kurevská zima. Opřel se o cihlovou stěnu budovy, colu si strčil do kapsy a vytáhl cigaretu a zapalovač.
„Kouřit máš támhle,“ řekl mu někdo. Chvíli trvalo, než si Ilja ta slova přetlumočil.
Otočil se a spatřil osobu, ve které teď rozhodně poznal Shanea Hollandera. Měl jedinečný vzhled. Některé rysy zjevně zdědil po matce –smolně černé vlasy a velice tmavé oči –, ale jeho otec byl nějakého nudného anglo evropského původu. Shane měl ovšem bezchybnou pleť. Bylo to rozptylující. Hladkou a opálenou a nos a lícní kosti poprášené troškou tmavých pih, které byly jeho nejvýraznějším rysem.
„Co?“ zeptal se Ilja. Dokonce i to jediné slovo vyznělo kvůli jeho přízvuku hloupě.
„Kuřácká zóna je támhle.“ Hollander ukázal na vzdálený kout parkoviště, hned vedle velké závěje. Zdálo se, že tam dost fouká.
Ilja se opřel o zeď a zapálil si cigaretu. Tahle zkurvená země. Jako by nestačilo, že se nesmělo kouřit uvnitř – to si musel sednout do sněhu, aby si mohl dát cigaretu?
„Překvapuje mě, že kouříš,“ poznamenal Hollander.
„Oukej,“ řekl Ilja a vyfoukl dlouhý proužek kouře. Rozhostilo se nepříjemné ticho, pak se Hollander znovu pokusil o konverzaci.
„Chtěl jsem se s tebou seznámit,“ řekl a natáhl ruku. „Shane Hollander.“
Ilja na něj zíral a potom ucítil, jak mu cukají koutky.
„Ano,“ řekl. Sevřel cigaretu mezi rty a potřásl Hollanderovi rukou.
„Na ledě vypadáš skvěle,“ dodal Hollander.
„Já vím.“ Jestli Hollander čekal, že mu Ilja kompliment oplatí, bude čekat hodně dlouho.
Když Ilja nic dalšího neřekl, Hollander změnil téma. „Jsou tady s tebou rodiče?“
„Ne.“
„Aha. To musí být drsné. Když jsou Vánoce a tak.“
Iljovi dělalo trochu problém si tolik slov přetlumočit. Nakonec zamumlal: „V pohodě.“
Hollander si strčil ruce do kapes. „Je zima, co?“
„Ano.“
Opírali se společně o stěnu, bok po boku. Ilja otočil hlavu, aby se podíval dolů na Hollandera, který byl aspoň o deset centimetrů menší než on. Vypadal vážně zajímavě. Tváře měl zčervenalé zimou a dech mu unikal v bílých obláčcích mezi růžovými rty.
„Příští rok se mistrovství koná v Ottawě. V mém domovském městě,“ prohlásil Hollander.
Ilja dokouřil cigaretu a zahodil ji. Rozhodl se taky projevit snahu, když se ten kluk tak moc snažil dát s ním řeč. „Je Ottawa víc vzrušující?“
Hollander se zasmál. „Než tohle tady? Já nevím. Trochu. Je tam stejná zima.“
„Tvoji rodiče jsou tady.“
„Kvůli tomuhle? Jo. Jsou tady. Vždycky se snaží být u toho, když hraju.“
„To je fajn.“
„Jo. Já vím. Jsou skvělí.“
Ilja neměl co dodat, proto mlčel.
„Nejspíš bych měl jít. Čekají na mě,“ řekl Hollander. Odstrčil se od stěny a otočil se čelem k Iljovi. Iljovy oči okamžitě přitáhly ty zatracené pihy. Hollander znovu natáhl ruku.
„Hodně štěstí na turnaji,“ řekl.
Ilja mu rukou potřásl a zazubil se. „Nebudeš tak přátelský, až vás porazíme.“
„To se nestane.“
Ilja věděl, že tomu Hollander fakt věří. Že získá zlato a bude jedničkou draftu NHL, protože byl podělaný hokejový princ.
Možná Hollander čekal, že mu i Ilja popřeje hodně štěstí, ale Ilja jenom pustil jeho ruku, otočil se a vrátil se zpátky dovnitř.
V autě řekl Shane rodičům, že mluvil s Iljou Rozanovem.
„Jaký je?“ zeptala se matka.
„Trochu kretén,“ odpověděl Shane.
Po konci posledního zápasu turnaje si kanadský tým musel protrpět ještě jednu potupu. Rusové přestali slavit na dost dlouho, aby se seřadili do lajny a týmy si mohly potřást rukama – byl to projev sportovního ducha, Shane ovšem v tu chvíli v srdci nic takového necítil.
Tak zaprvé, Rusové hráli špinavě. Nenáviděl hrát proti nim.
A zadruhé, Ilja Rozanov byl fakticky kurevsky dobrý. Tak dobrý, až ho to sralo. A média během turnaje jejich rivalitu ještě víc přiživila.
Shane se snažil novináře ignorovat, ale možná to jen rozdmýchávalo jeho nenávist.
Když se během potřásání rukama dostal až k Rozanovovi, kolem zablýskaly foťáky. Dal si dobrý pozor, aby hleděl Rozanovovi přímo do očí, jakmile ucedil: „Blahopřeju.“
Rozanov se culil. „Uvidíme se na draftu.“
Shaneovi pověsili na krk stříbrnou placku, klidně to ale mohla být mrtvá krysa, protože mu byla ukradená. Zdvořile přetrpěl ruskou hymnu, mrkáním potlačoval slzy frustrace, které odmítal prolít, a potom mu konečně dovolili opustit led.
Takhle to nemělo dopadnout. Měl dovést svůj tým ve své zemi ke zlatu. Přesně to národ očekával. Na jeho sedmnáctiletá ramena dolehla tíha kanadských nadějí a on je zklamal.
Při každém buly, ve kterém nastoupil proti Rozanovovi, mu Rus pohlédl zpříma do očí a zašklebil se. Shanem jen tak někdo neotřásl, ale ten zatracený úšklebek ho pokaždé vyvedl z míry.
Možná to bylo prostě tím, že Shane býval celý život v hokeji o úroveň lepší než všichni ostatní a teď konečně narazil na sobě rovného.
Určitě o nic jiného nešlo.
KAPITOLA DVĚ
Červen 2009 – Los Angeles
„Shane, mohl byste si stoupnout blíž k Iljovi, prosím?“
Shane cítil, jak se o něj Ilja Rozanov otřel paží, když fotografovi vyhověl.
„Skvělé. Tak jo, úsměv, kluci.“
Shanea oslňovaly záblesky fotoaparátů. Tiskl se k Rozanovovi, který jako by od ledna o dalších několik centimetrů povyrostl. Po Rozanovově pravici stál obrovitý americký obránce Sullivan, kterého jako třetího v pořadí draftoval Phoenix.
Rozanov byl číslo jedna.
Posledních šest měsíců, od světového mistrovství juniorů, byl Shane Iljou Rozanovem tak trochu… posedlý. Co se týče kariéry, měli toho dost společného. Oba byli kapitáni a oba dovedli své týmy tuhle sezónu k šampionátu. Oba byli jmenováni nejužitečnějšími hráči ligy i play off a oba vedli tabulky střelců svých lig. Jediný rozdíl mezi nimi byl, že Shane měl doma stříbrnou placku, kdežto Rozanov zlatou.
A teď skončil Shane zase druhý. Po tom, co celý život býval v hokeji vždy na prvním místě.
Tenhle sráč.
Všechno ale nebylo špatné. Shanea draftovali montrealští Voyageuři, nejlegendárnější franšíza ligy, a do své rodné Ottawy to tak bude mít jenom dvě hodiny cesty. Shane tam dobře zapadne, protože mluvil plynně francouzsky i anglicky a Voyageurů si vždycky vážil, třebaže odmalička fandil Ottawě. Ale i tak. Štvalo ho být draftovaný jako druhý.
Dramatičnost dne posílil fakt, že Rozanova draftovali největší rivalové Montrealu, bostonští Medvědi. Shane věděl, že jeho kariéra bude od této chvíle nevyhnutelně spojena s tou Rozanovovou. Kdyby jednoho z nich draftoval nějaký tým ze Západní konference, možná by tím jejich rivalita skončila. Tohle ale bude síla.
Ještě to ale neznamenalo, že by teď Shane nemohl být k Rozanovovi zdvořilý.
„Blahopřeju,“ řekl a otočil se, aby mu potřásl rukou, jakmile fotografové skončili.
Rozanovův úsměv byl rozhodně samolibý, když odvětil: „Děkuju.“
On Shaneovi neblahopřál. Místo toho kurva poplácal Shanea po rameni jako děcko, které pohořelo v Malé lize. Shane před jeho dotykem ucukl a chystal se říct něco rozhodně méně zdvořilého než „blahopřeju“, jenže vzápětí je od sebe odtáhli opačnými směry na rozhovory.
Znovu Rozanova viděl až zpátky v hotelu. Vestibul byl narvaný mladými atlety v oblecích, ale i v takovém davu Rozanov vyčníval. Patřil k těm vyšším a v tmavě modrém obleku, který mu obepínal postavu, vypadal stylově a elegantně jako z titulní strany luxusního módního časopisu.
Shane si připadal jako mrňous. Minulý měsíc mu bylo osmnáct, přesto se cítil jako škvrně.
I Rozanovovi bylo osmnáct. Teprve minulý týden. Což Shane věděl, protože jím byl posedlý.
Tu noc nemohl Shane ve svém soukromém hotelovém pokoji usnout (rodiče, kteří na něj byli pyšní, spali naproti přes chodbu).
Měl za sebou vyčerpávající den a, ano, draftovali ho do NHL. Na tohle celý život dřel. A být druhý nebyl důvod k trucu.
Netrucoval. Ne doopravdy. Prostě byl… rozhozený. Něčím.
Povzdychl si a vykulil se z postele. Hodil na sebe teplákovku, nazul si tenisky a zamířil do hotelového fitka. Třeba si dá jeho mozek pohov, když si trochu zacvičí.
Fitko bylo díkybohu prázdné. Shane si vybral jeden ze dvou běžeckých pásů a nasadil mírné tempo. Sluchátka si nevzal; jednoduše se ponořil do zvuku stroje.
Nevšiml si, kdy dovnitř vešel někdo další. Že už není sám, zjistil až ve chvíli, kdy ten člověk vstoupil na běžecký pás vedle něj.
Ilja Rozanov na Shanea jen zběžně kývl, pak se otočil čelem k bílé zdi v přední části místnosti a dal se do běhu.
Shane se snažil Rozanovovu přítomnost ignorovat. Nebylo na tom nic divného; nejspíš měl taky problém usnout. Anebo možná vždycky chodil po půlnoci do fitka. Anebo měl problém s časovým posunem. Anebo…
Rozanov zvýšil rychlost na svém stroji. Na Shanea se přitom ani nepodíval. Jenže Shane byl malicherný a soutěživý, a tak zvýšil rychlost na svém stroji… o trošku víc než Rozanov.
Neuběhla ani minuta a Rozanov udělal to samé, nasadil větší tempo a mlčky čekal, až se s ním Shane srovná. Ten po Rozanovovi koukl a neušlo mu, že se trochu culí. Shane zavrtěl hlavou a sám se snažil potlačit úsměv. A přidal na rychlosti.
Pokračovali ve své tiché bitvě, dokud nezačali pokoušet hranice strojů. Uháněli sprintem mnohem déle, než bylo příjemné. Shanea na protest pálilo celé tělo, nechtěl ale zastavit a ani zpomalit dřív než Rozanov. Vždyť Rozanov do prdele kouřil. Shane ho dokáže porazit.
Jenomže se nezdálo, že by to Rozanov chtěl vzdát.
Ještě minutu nebo dvě drželi tempo, potom Shane konečně praštil rukou do tlačítka nouzového zastavení a odvrávoral. Udýchaně se opřel o zadní stěnu, sklouzl po ní dolů a dosedl na zem. I Rozanov zastavil a ztěžka se opřel o ovládací panel.
„Kurvadrát,“ zasípal Shane. Rozanov se zasmál, připojil se k němu na podlaze a vmáčkl se do rohu kolmo k Shaneovi. Jeho šedé triko bez rukávů bylo nasáklé potem. Seděli tam s nohama nataženýma před sebou; Rozanovovy tenisky se skoro dotýkaly Shaneova kotníku.
Rozanov si prohrábl rukou vlhké vlasy a ten pohyb zaujal Shanea víc, než by měl. Rozanov byl tak… mužný. Shane byl prcek, na dětské tvářičce mu nerostly téměř žádné vousy a ani na hrudi neměl málem ani chlup. Rozanov byl skoro stejně starý jako on, přesto vypadal, jako by už překročil hranici dospělosti.
Shane rychle sklopil oči k zemi a doufal, že rozpálení z běhu zamaskuje, že se červená.
„Kurevský den, co?“ řekl Rozanov.
„Jo. Totálně.“
„Všechno, o čem jsi snil?“
Shane se mu zpříma zadíval do očí. „Skoro.“
Rozanov se zazubil. „Promiň, že jsem ti zruinoval tvůj velký den.“
„Naser si.“
„Montreal je dobrý, ano?“
„Jo.“
„Je Boston dobrý?“
„Jasně. Jo. Byl jsem tam jenom párkrát, ale je to fajn město.“
Rozanov přikývl.
Chvíli mlčeli, pak Rozanov šťouchl Shanea podrážkou tenisky do kotníku. „Hej. Budeme se vídat dost často.“
Shaneovi trvalo minutu, než odpověděl. „Jo. Montreal a Boston spolu hodně hrajou.“
„Bude to zajímavé.“
Rozanov se dlouze napil z láhve s vodou. Shane předstíral, že roztouženě sleduje, jak polyká, jen proto, že si sám pití zapomněl. Teprve když Rozanovův ohryzek přestal poskakovat a jeho rty byly celé tmavé a lesklé, si Shane uvědomil, že civí. Rozanov povytáhl koutky, natáhl paži a nabídl Shaneovi svoji láhev.
„Ach. To je dobré. Dík.“
Rozanov zatřásl lahví a Shane si ji vzal. Potřeboval vodu. Bylo by hloupé odmítnout.
Jejich prsty se krátce dotkly. Shane láhev zvedl, a aniž by si ji přiložil ke rtům, rychle si stříkl vodu do úst. Rozanov ho pozoroval.
Tehdy to Shane poprvé ucítil. Jako by v místnosti zhoustl vzduch.
Celé jeho nitro vibrovalo, jako by se ocitl na okraji propasti nebo se chystal vyskočit z letadla.
Nevěděl, jestli Rozanov taky něco cítí. V tu chvíli ale Shane chtěl... něco. Neuměl to ani pojmenovat.
Vrátil mu láhev a přísahal by, že tentokrát se Rozanov otřel prsty o jeho zápěstí schválně. Ten okamžik jako by trval celou věčnost, nejspíš to však nebyla ani vteřina.
Shane chtěl, aby se ho Rozanov znovu dotkl.
Shane se ho chtěl taky dotýkat.
Možná ho Shane chtěl políbit.
Místo toho se vyškrábal na nohy. „Jdu do postele. Takže se asi… uvidíme, že jo?“
Heated Rivalry
HEATED RIVALRY © 2019 by Rachelle Goguen
Spalující rivalita
Text © Rachel Reid
Cover © Michaela Dopitová
Odpovědná redaktorka: Eva Pospíšilová
Jazyková redaktorka: Adéla Rosípalová
Překlad: Kateřina Niklová
DTP: Lenka Pavlisová
Obálka: Lenka Pavlisová
Copyright © ZONER a.s.
Vydání první v roce 2025. Všechna práva vyhrazena.
Zoner Press
Katalogové číslo: ZRK2517
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována ani distribuována žádným způsobem ani prostředkem, ani reprodukována v databázi či na jiném záznamovém prostředku či v jiném systému bez výslovného svolení vydavatele s výjimkou zveřejnění krátkých částí textu pro potřeby recenzí.
Dotazy týkající se distribuce směřujte na: Zoner Press
ZONER a.s.
Nové sady 18, 602 00 Brno
tel.: 532 190 883
e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz www.facebook.com/Zonerpress www.instagram.com/zonerpress_redakce/
ISBN 978-80-7413-671-9