Vyzkoušíme všechno, jen abychom ji dostaly ven – sekyru, železnou tyč, pohrabáč, dokonce i klíče z misky u předních dveří.
Nic nefunguje.
Šrouby v hrobce jsou zrezlé, takže není možné kliku rozmontovat. A zámek se ani nehne, dokonce ani potom, co do něj s Torin bušíme kladivem. To, jak rychle a bezcitně ho kdosi připevnil na dveře – někdo, kdo si chtěl s Cooper pohrát – mě naplňuje strašlivou hrůzou a dokážu myslet jen na jedinou věc: že ji odtamtud musíme dostat.
Právě teď sedíme před dveřmi. Zdá se, že Cooper se po chvíli uklidňuje, ale její klid je znepokojivý. Bojím se, že se něco stalo; že ji napadlo něco, co je tam uvnitř s ní. A taky mě trápí, že podle ní mám s jejím uvězněním něco společného.
„Cooper?“ zeptám se. „Jak se ti daří?“
Odpoví až po pár vteřinách. „Výtečně. Prostě miluju, když mě někdo zamkne v naprostý tmě uvnitř mramorový skříně bez kyslíku a ve společnosti dávno mrtvý legendy.“
„Nemáš tam třeba telefon?“ zeptá se Torin.
„Někde mi upadl.“
„Zítra budeme muset zavolat buldozer,“ ozve se Everleigh.
„Můžeš nám říct, co přesně se stalo?“ vyptává se dál Torin.
„Otevřela jsem dveře, abych koukla dovnitř,“ odpoví Cooper. „Pak se ozvalo prásknutí a kroky. Přísahala bych, že jsem zaslechla, jak někdo zavolal ‚Dia!‘, a pak do mě někdo strčil a dveře se za mnou zabouchly. Slyšela jsem, jak cvakl zámek a jak se někdo zahihňal. A pak byla taková tma, že jsem věděla jen to, že křičím.“
„Já jsem to nebyla,“ vyhrknu, ale podle nervózních pohledů, které si Torin s Everleigh vymění, si okamžitě uvědomím, že podobné ujišťování o mé nevině na ně musí působit jako jasné přiznání.
Rozhodnu se vrátit dovnitř domu a podívat se po něčem jiném, čím bychom mohly ty dveře rozbít. Everleigh se chce připojit, ale Torin je moc vyplašená, než aby s Cooper zůstala sama. A i když se taky bojím – z každého kroku, který zaduní na staré dřevěné podlaze, mi přebíhá mráz po zádech – po nějaké době se můj strach zatvrdí v tupé odhodlání.
Netrvá dlouho a mám prozkoumané všechny místnosti v domě; pokoje pro hosty, spíže, hernu – odkud, jak se mi zdá, někdo pečlivě odstranil všechny hry od Darkly, takže police zůstaly úplně prázdné. Dům je natolik plný stínů a krásných věcí, že mi to celé připadá, jako bych se o samotě potápěla někde u útesu na dně oceánu. Je tu toho tolik k vidění, tolik detailů a překvapení –jako třeba obří Luisianin akt, který vykukuje z její vestavěné komory. I oblečení ještě pořád visí na věšácích; naprosto stejné saténové blůzky s mašlí u krku v černé, bílé a světle modré barvě. Zásuvky jsou pořád plné stovek dokonale složených hedvábných šál, na policích jsou vyskládány totožné černé boty s pevnými dvoucentimetrovými podpatky a ochozenými podrážkami.
Luisianiných portrétů je tu celkem šest. Nenajdu ale žádný osobní dopis nebo fotogra i. Vzpomínám si, jak jsem ve starých časopisech a společenských rubrikách četla, že ji vídali na večeřích v New Yorku a Paříži po boku významných podnikatelů, senátorů, britských lordů. Jejich jména byla tuctová a tváře bez výrazu, takže připomínali spíš lidi z bankovek.
Tak kde teď jsou? Zdá se, že kapitánka měla pravdu. Nikdy je sem nepozvala, a nevpustila sem dokonce ani vzpomínky na ně. Pokud tedy Raiden s Kanceláří Derringer Street nezabavili všechny Luisianiny osobní věci a nezamknuli je někam tak, aby tu zbyly jen ty, které o jejím příběhu nic nevypovídají – jen pohovky, lustry a stříbrné tácy s rytinami ozdobné iniciály D. Možná, že čekají, až ceny originálních her vystoupají ještě výš, aby pak mohli oznámit výprodej majetku z pozůstalosti nebo založit exkluzivní muzeum, jak navrhoval Poe. Hledám padací dveře. Pokud je zabudovali do továrny Darkly a další do skladiště Valkýry, mohly by přece být i někde tady, ne? Dokonce mě napadne, jestli se třeba ten násilník, který Cooper zamknul v hrobce, neschovává neviděn ve zdech, odkud na mě třeba právě teď civí. Pátrám po nějaké stopě západky pod kobercem, květináči nebo křesly. Ale nic tu není. S každou ubíhající minutou mi připadá, jako by vzduch v domě těžknul, a já se čím dál víc toužím dostat odsud pryč. Co nejdál od té nehybné, tiché temnoty. Zoufale toužím po světle a čerstvém vzduchu.
Noc pomalu mizí a denní světlo začne odřezávat okraje oblohy a my se znova střídáme u sekyry a kladiva, ale osvobození Cooper nejsme o nic blíž než předtím. Everleigh sejde dolů, aby mrkla na Elvíru. Když se vrátí, vypadá otřeseně.
„Nevím, jestli se kotva pořádně nezasekla, nebo jestli ji někdo vytáhl, nebo jestli byl moc silný příliv, ale ta loď najela na pláž.“
„A co to znamená?“ zeptá se Torin.
„Jsme tady uvězněné. Budeme muset zavolat klukům a dostat sem kapitánku.“
Taky sejdu na pláž, abych si to všechno prohlédla, a Elvíra opravdu leží na boku mezi kameny a pískem jako nějaká zapomenutá dětská hračka. Copak sem dolů opravdu někdo došel jen proto, aby si s námi pohrál a vzal nám možnost odsud zmizet?
Everleigh zavolá Franzovi, aby mu řekla, co se stalo. Během pár minut nám volá zpátky, aby nám řekl, že kapitánka – a Raiden – jsou na cestě.
„Raiden?“ zašeptá znepokojeně Torin. „To museli volat Raidena? Ten nás zabije.“
„Nebo nás pošle domů,“ podotkne Everleigh. Úplně poprvé se zdá, že ji ta myšlenka znepokojila.
I já se bojím chvíle, kdy budeme muset Raidenovi čelit. Nevím sice přesně, čeho je schopen, ale mnohem horší než pomyšlení na jeho hněv je myšlenka, že by nás opravdu mohl vyhnat a donutit mě odjet dřív, než najdu George nebo se dozvím něco podstatného o Valkýře nebo Luisianě. Ty zmínky v jeho e-mailech přece naznačovaly, že jsme bez problémů nahraditelní. Pokud byste cokoli z uvedeného shledali nepřijatelným, dejte mi prosím vědět a nabídka stáže bude postoupena dalšímu v pořadí.
Nemáme ale jinou možnost než čekat. Posadíme se na schody u hrobky.
„Alespoň už tu mám světlo,“ zabručí Cooper zpoza dveří. „Našla jsem ten telefon.“
„A co tam vlastně vidíš?“ zeptá se Everleigh.
„Luisianu Vedu; alespoň myslím?“ Tiše přejde na opačnou stranu hrobky. „Tak jo. Je tu mramorový sarkofág s obrovským víkem a se svitkem Darkly vyrytým nahoře. Připadá mi to jak z Občana Kanea. Zjevně se viděla jako Kleopatra své doby. A její sny nebyly jenom velký – byly megalomanský. Tak co tu máme. ‚Luisiana Veda, 17. listopadu 1948 až 8. července 1985.‘ Spousta pavučin. Listí. Mrtví pavouci. To, co tu se mnou bylo, byla asi myš nebo
veverka, ale díkybohu pochopili, co by je čekalo, a šli do háje. Ale jinak je tu kolem spousta dalších míst, kde by nejspíš měli být pohřbení další členové rodiny a který jsou bohužel všechny prázdný. I když, počkat…“ Slyšíme, jak tam uvnitř něco odhrabuje. „Kotě.“
„Cože?“ zeptá se Everleigh.
„Někdo je tu pohřbený s ní. Píše se tu jen ‚Kitten‘. A to přece znamená kotě. 2. dubna 1981 až 25. prosince 1984.“
„To je jako mazlíček? Nějaká kočka?“ zašeptá Everleigh s očima navrch hlavy.
„Luisiana mi připadá jako přirozená kočičí máma,“ prohlásí Torin.
„No, ať už to bylo cokoli,“ ozve se Cooper, „umřelo to ve třech letech.“
Když se konečně objeví Nile Raiden s kapitánkou, vlečící těžkou bednu s nářadím, je skoro poledne.
Vidím, že Raiden je vzteky bez sebe. Rozkazy štěká tlumeným hlasem a nás schválně ignoruje. Kapitánku už zjevně vyplísnil za to, že mi o domě vůbec říkala, a nejspíš jí i vyhrožoval, že ji z ostrova vykopne, protože se za ním s pokorou v uplakané tváři sotva vleče. Raiden si nasadí svářečské rukavice a helmu, vytáhne fakt velkou pilu a potom, co přikáže Cooper, aby odstoupila ode dveří, zámek přeřízne.
Stačí chvíle, aby Cooper vyklopýtala ven. Rukou si kryje oči před světlem. Pak klesne na kolena a rozpláče se.
„Zkuste se ještě jednou někam vloupat a já vás vyrazím,“ zavrčí Raiden. „Jediný důvod, proč vy čtyři pořád dřepíte tady a ne na prostředním sedadle v letadle domů na cestě za vašimi nudnými osudy, je, že, jak jsem slyšel, podařilo se vám zaválet ve Valkýře.“ Přimhouří oči, skepticky si nás přeměří a pak se otočí na patě a vydá se rovnou dolů. „Máte ještě jednu šanci. Poslední.“
„Někdo tu byl,“ křiknu za ním. „Cooper to udělal někdo cizí. Poea v továrně taky napadl někdo cizí. Kdo tady žije?“
Zastaví se a otočí se k nám s brunátnou tváří. Jasně vidím, jak moc touží poslat mě do háje, ale zaváhá, nejspíš proto, že se nedokáže rozhodnout, kterou lež má rozehrát.
„Proč jste nám neřekl nic o jejím domě?“ zeptám se.
„Tohle panství není vaše starost,“ odsekne.
„Abychom pochopili Luisianiny nepřátele, musíme pochopit ji samotnou. To nám pomůže zjistit, kdo tu hru ukradl a proč se Luisianu snaží zničit.“
„Já tu nastavuju pravidla, Arkadie. Nejsou náhodná. A nejsou jen tak pro srandu. Mají vás udržet v bezpečí. Jestli chcete v téhle stáži pokračovat, budete se jich držet. A třeba pak tohle léto přežijete.“
Hrozba v jeho slovech mi vyrazí dech, zatímco on se znova vydá cestou dolů.
„Jdeme,“ křikne na nás přes rameno. „Hned!“
Raiden s kapitánkou nás čtyři bez jediného slova dopraví na pramici k přístavišti Darkly na pevnině a pak okamžitě znova vyplouvají – nejspíš, aby mohli Elvíru odtáhnout z pláže. Nebo že by Raiden chtěl prohlédnout dům a ujistit se, že jsme tam nic neukradly? Nebo je to proto, aby se ujistil, že moje teorie – že se tam plíží nějaký slídil, squater nebo šílenec – není pravdivá?
Sotva projdeme přístavištěm, vykročí z loděnice Poe, Franz a Mouse. „Á, tady máme ty naše proslulé lupičky,“ zamává nám vesele Franz.
Poe si mě upřeně měří pohledem. „Hledal jsem tě, Harmonie. Ve tvé posteli. Nebyla jsi tam.“
On mě hledal? „Proč?“ vyhrknu.
Usměje se. „Chtěl jsem si promluvit.“
Užuž mám na jazyku otázku A o čem?, jenže samotná myšlenka, jak mě Poe uprostřed noci probouzí a vytahuje z postele, jen abychom si spolu něco špitali, je tak nebezpečná, že je možná lepší, když to nevím. Pokud jsem se s Chokem Newingtonem mohla muchlovat na schodišti střední školy, které páchne po lepidlu, a ztratit se v jeho náručí tak, že bych si nevšimla ani konce světa, kdo může vědět, čeho bych byla schopná o samotě s Poem Valoisem III. v temnotě a s kulisou burácejícího oceánu?
Všichni máme hlad jako vlci. Franz a Mouse navrhnou, abychom si dojeli pro něco na zub, a tak se naskládáme do dodávky a vyrazíme do města. ornwood se svými starými baculatým obchůdky schoulenými pod duby je jen pár minut odtud. Zapadneme do hospůdky U Slepého býka, vmáčkneme se všichni do jednoho boxu a objednáme si cheeseburgery a mléčné koktejly.
„Měli jste slyšet, jak strašně Raiden kapitánce na té lodi nadával.“ Mouse uznale hvízdne a usměje se. „Myslel jsem, že mu snad ulítne hlava, tak strašně zuřil.“
„Když se nám ani nezmínil o Luisianině domě,“ začnu, „co ještě nám asi neříká?“
„Jaký ten její dům byl?“ zeptá se Franz.
„Vlastně celkem hroznej,“ zaprská Torin s plnou pusou hranolků. „Její ego a hluchá ozvěna. Myslím, že tam měla, no, tak šest svejch obřích portrétů, aby jí dělaly společnost.“
„A je pohřbená se svou kočkou,“ podotkne Everleigh.
„My ale nevíme, jestli je Kitten kočka,“ namítne Torin.
„Jo, taky to mohla být opička,“ uchechtne se Franz.
„Nebo její vražedné alter ego, jako byla máma Normana Batese?“
Poe se zamračí. „Takže k té páté osobě, co tam byla s vámi a zamknula tě v té hrobce… Ty jsi toho člověka vlastně neviděla?“
Cooper zavrtí hlavou. „Stalo se to moc rychle.“
„Ten dům vrže. A vítr vyje,“ vydechne Everleigh. „Snad tisíckrát jsem se otočila, protože mi připadalo, že mi někdo kouká přes rameno nebo že mě nějaká postava pozoruje zpoza okna nebo z kopců. Jako nějaký pomstychtivý duch z každého hororu, který jsem kdy viděla. Ale nic jsem nezahlédla.“
Nebe potemnělo. Okna začíná bičovat déšť. Povíme klukům i zbytek příběhu a dáváme přitom pozor, abychom mluvily tiše. Uleví se mi, ale téměř stejně rychle se mě zmocní pocit, jako by mi někdo uvázal kolem krku provaz – když se Cooper s bezvýrazným pohledem mým směrem zmíní o tom, že než ji zamknuli v té hrobce, slyšela někoho křičet moje jméno.
„Já tam nebyla,“ ohradím se. „Samo sebou.“
„Samo sebou,“ zopakuje Mouse.
„Byla jsem v domě. V knihovně. Everleigh mi to potvrdí.“
Everleigh přikývne, ale bez nadšení, ve které jsem doufala.
„Tak nám to objasněte, pane Da Vinci,“ obrátí se Mouse na Poea. „Ve všem jsou přece předvídatelné vzorce, ne? Tak jaký je vzorec tady? Kdo to Cooper provedl?“
Z toho, jak Poe nadšeně přikývne, je zjevné, že právě na tuhle otázku čekal. A teď si mě drze měří s pozvednutým obočím. Cítím, jak se červenám. „S devadesáti tří procentní pravděpodobností to je nějaký bývalý zaměstnanec Darkly,“ řekne. „Muž. Šedesátník. Někdo neviditelný, kdo se drží stranou –údržbář nebo někdo, kdo pečuje o dům. Tak trochu senilní a nostalgický; pronásledují ho staré dobré časy. Potuluje se po panství i po celém ostrově, aniž by si ho kapitánka s Raidenem všimli, a nelíbí se mu, že tu čmuchají cizáci. Je to stejná osoba, která nás shodila z té lávky a která se nám hrabala ve věcech. Většinu času je neškodný. Ale hádám, že by stálo za to s ním promluvit
a poslechnout si, co vypozoroval za ta léta od Luisianiny smrti. A čeho byl svědkem, když ještě žila.“
Nemůžu si pomoct, ale s úlevou se na Poea usměju. Díky. Mouse – zjevně podrážděný tím, že mě Poe nepodezírá – dopije svůj koktejl.
„A těch zbylých sedm procent?“
„Je to Luisiana,“ oznámí Poe. „Živá.“
Když vidí naše šokované pohledy, jen přikývne. „Je to jako Shakespearův paradox v kostele Nejsvětější trojice. Jediný způsob, jak s naprostou jistotou prokázat, že ten, kdo v roce osmdesát pět umřel, byla opravdu Luisiana, by bylo exhumovat její tělo z mauzolea a provést test DNA. Což by Derringer Street nikdy nedovolila – posvěcený hrob, duše odpočívající v pokoji, aeternum vale a tak dál. Nebudeme se přece hrabat v tak lukrativním mýtu, když nám z něj tečou prachy. A tak se nikdy doopravdy nedozvíme, kdo v tom hrobě leží. V tom je přece krása minulosti, ne? Všechna ta plíseň a přítmí a stíny jsou jako čerstvá vlhká hlína, ze které si můžeme uplácat ty největší mýty.“
Teď na mě upřeně hledí, jako by ve mně viděl tu osamělou holku, co se toulá uličkami Počátku. Vlastně se dívá tak pronikavě, že najednou musím popadnout skleničku s koktejlem a pořádně si z ní loknout, i když už je dávno prázdná.
„Co já bych rád věděl,“ ozve se tiše Franz, „je, co Dia v té knihovně našla.“
„Bylo to vlastně docela divné,“ odpovím. „Všechny ty knihy jsou z veřejné knihovny ve městě jménem Bury St. Elmswood. Pořád jsou v nich knihovnické kartičky a kapsy na ně.“
„Já ty starý knihovnický karty miluju,“ podotkne Torin.
„Tohle je divné,“ řekne ve stejnou chvíli Mouse a ukáže nám novinový článek, který si právě vyhledal na telefonu.
M .
Stará paní má přimhouřené tmavé oči, které za brýlemi působí ještě větší, a vlasy nabarvené jasně oranžovou. Když vykoukne ze dveří a vidí nás sedm na své verandě, chvíli se zdá, že nám je zabouchne rovnou před nosem. Jenže pak Poe vykročí vpřed a je to, jako když můře ukážete lampu.
„Zdravím. Hledáme paní Penny Maldenovou. Bývalou knihovnici ve veřejné knihovně v Bury St. Elmswood.“
Překvapeně zamrká. „Já jsem Penny.“
„Studujeme tady a připravujeme obrazovou publikaci o nejlepších veřejných knihovnách v Anglii. Na vaše jméno jsme narazili na seznamu úžasných knihovníků, a tak jsme doufali, pokud by vás to tedy moc neobtěžovalo, že byste nám mohla dát pro naši knihu rozhovor.“
Vypadá překvapeně. „Vážně?“
„Říká vám něco jméno Luisiana Veda?“
„Ta divná ženská, co před lety vyráběla hračky?“
„Deskové hry,“ opraví ji Franz.
„Můžeme jít dál a trochu si promluvit?“ zeptá se Poe.
Dál si nás měří, jako by si nebyla jistá, jestli jsme opravdoví, nebo jenom výplod její fantazie. Ale pak – i když se zjevně nekloní ani k jedné z možností –před námi otevře dveře, otočí se a zajde do tmavé chodby. Při chůzi se ztěžka opírá o hůlku.
Penny May Maldenová, knihovnice, poskytla v roce 1976 rozhovor reportérovi místních novin pro článek s názvem M . Z online vyhledávání občanů Spojeného království jsme zjistili, že je stále naživu, je jí osmdesát devět let a žije na adrese Sea Gleam Way 4 v Bury St. Elmswood.
Jelikož nemáme žádný způsob, jak se vrátit zpátky na ostrov, a o kapitánce ani o Raidenovi nemáme žádné zprávy, rozhodli jsme se znovu všichni nastoupit do dodávky a podniknout dvouhodinovou cestu na sever až do Norfolku k vesnici Bury St. Elmswood ležící na pobřeží. Chceme se podívat,
jestli bychom tam nenašli odpověď na otázku, proč si vlastně Luisiana nechala všechny ty knihy.
„Mohla si přece dovolit koupit první vydání každé z nich,“ podotkla správně Everleigh. „Tak proč by se rozhodla založit si celou knihovnu z těchhle starých knih, co páchnou jako špinavé ponožky?“
Bury St. Elmswood je chudá obec. Vesnice je uspořádána jako mikroskopický vzorek bakteriální kolonie – jednotlivé domy vypadají jako ploché bezbarvé čtverce. Zeleň tu skoro neexistuje. A půlka budov má zabedněná okna – pizzerie, herna s automaty i motel. Projeli jsme náměstím, na kterém postávalo jen pár lidí, kteří působili jako odpad vyplavený na pláž. Srub Penny Maldenové byl jen jedním z mnoha lemujících přímou cestu, která s pochmurnou jistotou vede až k ploše šedivého písku u Severního moře.
Přejdeme do tmavého obývacího pokoje, ve kterém se povalují nákupní tašky a kde u posuvných skleněných dveří stojí v řadě květináče s exotickými rostlinami a stromky. Penny právě pár z nich zalévá z plechové konvičky, a když se k nám otočí, vytřeští vyplašeně oči, jako by na nás v těch pár vteřinách, než jsme přešli od předních dveří sem, naprosto zapomněla.
„Děkujeme, že jste si na nás našla čas, slečno Maldenová,“ natáhnu k ní ruku. Nedůvěřivě se zamračí, ale po chvilce se jí chopí a nechá mě, abych ji jemně nasměrovala k tomu, v čem tuším její oblíbené křeslo. Stojí přímo před televizí a v místě, kde by běžně měla nohy, má přistavenou čalouněnou podnožku – přesně jako Basil.
„Máte nádherný dům,“ pokračuju. „A vaše rostlinky jsou neuvěřitelné.
Zjevně to s nimi fakt umíte.“
„Mám dnu a kýlu,“ odpoví.
„Můžeme vám s něčím pomoct? Něco opravit?“
„Co? Och, já – poličku v koupelně.“
„Postarám se o to. Ještě něco? Nemáte hlad?“
„Plechovku pepsi. A krabičku amaretto sušenek.“
Přikývnu a vklouznu do kuchyně, zatímco ostatní, kteří převezmou moje jemné pohyby i přístup se spoustou ohledů, se rozesadí kolem ní.
„Takže jak, Harmonie,“ Poe se přitočí ke mně. „Ty jsi teď ještě zaříkávačka důchodců?“
„Tak nějak.“
Zamračí se a otevře skříňku. „Kde by tak asi mohla mít ty armoretto myšlenky?“
Hodím mu jednu krabičku amaretto sušenek z výhodného balení dvou tuctů, které leží na lince. Pak po špičkách vyjdu z kuchyně, projdu chodbou kolem hromady nákupních tašek plných slevových kuponů a najdu koupelnu vzadu v domě. Polička ze skříňky nad umyvadlem opravdu leží na zemi. A vypadá to, že tam spadla už nejmíň před třemi lety. Vytáhnu ji zpoza toalety a posbírám i všechny tubičky s léky, zubní pastu i pár starých zelených akonků s parfémy. L’Air de Flâneur Paris.
Všude, dokonce i na nádržce toalety, se tu povalují staré lahvičky a kelímky s krémy, parfémy a pudry, jako by tu vyrašily jako houby ve vlhkém lesním mechu. Trochu tu poklidím – narovnám předložku před vanou, znova složím ručníky, otřu chomáčky prachu za dveřmi.
Když se vrátím k ostatním, Penny Maldenová už vypadá klidně, dokonce spokojeně. Usrkává pepsi a na klíně má položenou otevřenou krabičku se sušenkami.
„Co nám můžete říct o tom požáru v knihovně?“ zeptá se Poe, usazený na stoličce vedle ní.
Podívá se na něj, na chvilku tak vyvedená z míry, že jsem si skoro jistá, že v tu chvíli nás určitě vyhodí.
„Ach ano, ten požár,“ zašeptá a přitiskne si ruku na srdce. „Příšerný. My jsme byli srdcem tohohle města. My jsme byli nadějí. A teď se nám všichni jenom smějí. Reportéři z Londýna se tu jen tak objeví se svými kamerami a říkají nám, že jsme byli, jako každý rok, zvoleni nejošklivější vesnicí Anglie. A my se pomalu potápíme hlouběji a hlouběji do té slané bažiny. A to všechno kvůli tomu, že moje knihovna vyhořela.
Byli jsme jako maják. Vážně jsem si dávala záležet na tom, aby byla čarovná. Anatomie člověka. Jižní Amerika. Begónie s andělskými křídly a africké alky. Opravdová džungle, ve které se mohly děti proběhnout. Na hodinku s příběhem se sjížděly z dálky. Měli jsme i skleněnou poslechovou budku se záznamy všech možných oper.“ Zavrtí hlavou a roztřesenýma rukama neobratně vytáhne z krabice další sušenku. „Doufali jsme, že provedeme rekonstrukci, ale městská rada nám odmítla dát povolení. Příliš vlhko – neprošli bychom kolaudací. ‚Slané bažiny,‘ vymlouvali se pořád. ‚Osudem všeho tady je to slané bahno.‘ Taková snůška nesmyslů.“ „Přišlo se někdy na to, kdo ten požár založil?“ zeptá se Poe.
Přikývne a vsune si do pusy celou sušenku. „Všichni jsme věděli, kdo za tím stál. Říkala jsem jim to. Ale oni ani nehnuli prstem.“
„Proč ne?“ přidá se k výslechu Mouse.
„Byla jako šváb. Vlezla do postele s půlkou chlapů ve městě. Moc se neupejpala, jestli chápete, co tím myslím. A jako první šla vždycky po těch šťastně ženatých. Ty svoje špinavosti vždycky dávala na moje nástěnky, abych je měla přímo pod nosem. Pro nový sestřih volejte tohle číslo. Potřebujete pomoct s čistěním okapů?“ Znechuceně zalapá po dechu. „A zatímco ve dne v noci dělala ty svoje špinavosti, prostě si jenom odložila to svoje ďábelské děcko v mojí knihovně. Jen aby mě štvala. A nechala ji tam celé dny.“
Zachvěje se, její svraštělé ruce nemotorně zápasí s plastovým obalem, ze kterého tahají další sušenky. A i když si nás sedm vymění znepokojené pohledy – ďábelské děcko? – z Poeova nenápadného zavrtění hlavou poznáme, že nás vyzývá, abychom ji nerozrušovali dalšími otázkami. Nechte ji mluvit.
„Napřed jsme netušili, co se děje. Jenom jsme vždycky ráno našli ten její nepořádek. Knížky se pohybovaly, jako by měly nožičky. Noční lezci z Oxfordu sami přešli do Jižní Ameriky, Šarlotina pavučinka do detektivek. Trvalo mi hodiny dát to zase do pořádku. Hrála si s mým kostlivcem v oddělení anatomie. Kradla ze ztrát a nálezů. A tak jsem tam jednu noc zůstala na stráži. Pak jsem tam spala. Myslela jsem, že tam straší. Knížky prostě mizely. Vždycky těch stejných devět. Zkoušela jsem je schovat, ale ona je prostě ukradla znova. A pak jednou při ošklivé bouřce vypadla elektřina a elektrikář zjistil, že v mém stropě žila jako potkan malá holka. Zavolali jsme Úřad na ochranu dětí. Na chvilku s nimi opravdu odešla. Ale sotva ji vrátili k mámě, byla zpátky. Znova a znova, rok za rokem, mi ta zkažená ženská nechávala svoje děcko v knihovně. Ta malá vražedkyně. Zkusila mě zabít, a víc než jednou. Zamkla mě v poslechové budce. A nakonec mě opravdu zabila. Vzala mi můj důchod. Vyhnala mě od mých rajských ptáků.“
Její hlas se vytratí, tvář jí ztuhne, zjevně se ztratí v nějaké zkyslé vzpomínce. Všichni jen zíráme a čekáme, až znova začne mluvit, unešení tou mrazivou, nesouvislou historkou, kterou nám právě vyprávěla o holčičce opuštěné v její knihovně.
Pak se v křesle náhle vzpřímí a posune si brýle ke kořeni nosu. „Jste tu, abyste mrkli na ten kabel v mojí televizi, že ano? Nemůžu chytit kabelovku Sky ani Kreativní dílnu. Zjevně je něco se satelitem. Musíte se na něj zajít podívat na střechu. Dostanete se tam támhle po těch schodech.“ Nazdařbůh ukáže někam za sebe. „A teď si její máma žije jako královna,“ zamumlá s plnou pusou drobků. „A ještě nám v tom neustále máchá čenich. Určitě má nějaké ošklivé
fotky někoho z Parlamentu v dámských kalhotkách. Protože ona si teď žije jako prase v žitě. Odmítá se odstěhovat, i když s ní nikdo nechce nic mít. Všichni ji vídáme každou středu v She eld’s, a když jdeme kolem ní, krčíme nos nad tím puchem.“
Zarazí se, aby si přihnula pepsi, a pak si otře ústa do rukávu.
„Omlouvám se, Penny,“ nakloním se k ní s milým úsměvem. „O kom to teď přesně mluvíte?“
Jasně modrý dům na konci cesty hledí směrem k pláži.
S neuspořádanými skleněnými přístavbami a nevzhlednou satelitní anténou na střeše je větší než domy kolem. Přesně jako ty ostatní ale sleduje, nepohnutý a bez výrazu, Severní moře s vodami v barvě špinavého prádla, mdlým vánkem a ptáky rozházenými po obloze. Na dvorku stojí sochy, za které by se nestyděl leckterý cirkus: obří zlacené hodiny, které vypadají, jako by původně patřily na nádraží, a cínový medvěd balancující na jednokolce s míčkem na čumáku. Ale i tyhle barvité detaily vypovídají o vyhnanství, o něčem, co tu prostě skončilo po dlouhém a složitém životě.
Zaklepeme, i když zevnitř se neozývá nic než tlumený televizní smích.
Dveře prudce otevře jakási žena. Je stará, s objemnými blond vlasy, které vypadají spíš jako paruka, a s velkými zlatými kruhy v uších. Na sobě má tyrkysovou teplákovku s růžemi vyšitými na jedné nohavici.
„Hledáme paní Dove Gavenaughtovou,“ řekne Poe.
„Opravdu? Já jsem Dove.“ Nakloní hlavu, ruku si založí v bok a zlaté náramky na jejím zápěstí zaševelí jako hejno hlučných ptáků.
„Omlouváme se za vyrušení. Studujeme v místní škole historii a provádíme průzkum nevyřešených případů žhářství v Anglii. Doufali jsme, že byste nám mohla zodpovědět pár otázek ohledně místní knihovny.“
„Ale ne, už zase ten zatracený případ.“ Zamračí se a zavrtí hlavou. „To ona vás na tohle navedla, že jo? Ta uchcaná Penny? Už jsem to jednou říkala a řeknu to zas. Nemám s tím nic společnýho. Byla jsem v Brightonu. Mají mě natočenou v plný kráse na průmyslový kameře v bowlingovém klubu, jak tam popíjím white russian koktejly až do tří do rána. Dokonce jsem té zatracené ženské poslala kopii, aby mě konečně přestala pomlouvat…“
„Ano, my vám věříme,“ skočí jí do řeči Poe. „Ale nevadilo by vám, kdybychom šli dál a položili vám pár otázek? Slibujeme, že vás moc nezdržíme.“
„Klidně si zůstaňte celý den. Mám v plánu jen sledovat Hollyoaks a zajít na procházku s Dianou. Di si nemusíte všímat – ale ani se jí nedívejte přímo do očí, jestli nechcete přijít o nos. Odkud jste to říkali, že jste?“
Následujeme ji do zimní zahrady z hnědého skla, kde se nám nad hlavou s neklidným hučením točí větráky. Diana – německý ovčák – zvedne hlavu z gauče a upřeně se na nás dívá. Dove sebere z konferenčního stolku otevřenou plechovku piva a odšourá se do kuchyňky. Na ledničku je magnetkami připnuto nejmíň dvacet novinových článků. Přitočím se blíž, abych si přečetla titulky.
D .
Ž .
„Ze Su olku,“ řekne Poe.
„Jistě, vy jste s tím požárem neměla nic společného,“ přidá se Mouse. „Ale netušíte, kdo by mohl?“
„Vlastně ano.“ Povzdechne si. „Člověk, co by dokázal zapálit takovou krásnou knihovnu, by musel být pěkně zvrhlý. A v tomhle městě je jen jedna zvrhlá duše.“
„Kdo?“
„Ta knihovnice. Penny. Je ale divný – a tohle jsem slyšela od požárního vyšetřovatele a řekl mi to důvěrně – že všechny knihy někdo předem přestěhoval. Copak vám to nepřijde vtipný? Nezůstala tam ani jedna. Takže neshořela ani stránka. A to nedává zrovna smysl, nemyslíte?“
„Vy jste do knihovny chodila?“ zeptá se Poe.
Pořádně si přihne piva. „Jasně.“
„A brala jste tam někdy i svoji dceru?“
Tahle otázka se jí nelíbí. Vyskočí na nohy a prudce bodá dlouhým, růžově nalakovaným nehtem Poeovým směrem, až náramky zachrastí. Pes znova zvedne hlavu.
„Jestli myslíte tu věc s Penny a Eve, tou čarodějnicí z Ochrany dětí, já jsem nic neprovedla. Byla chyba, že mi ji vzali. Co jsem jako měla dělat? Nechat ji s nějakým úchylákem ve školce? Nebo snad úplně samotnou v přívěsu a modlit se, aby na to nikdo nepřišel? Tak proč nepoužít něco, kam stejně nevkročí ani noha. Bylo tam úplně prázdno, v té její slavné knihovně. A moje May to tam milovala.“
Přikývne, jako by přesvědčovala hlavně samu sebe, a pak si znova přihne.
„Nemáte třeba Mayinu fotku?“ zeptá se Everleigh.
„Jaká máma by neměla fotku svý dcery? Mám jich plnou místnost.“
Mávnutím nás vyzve, abychom šli za ní, a pak otevře dveře do dětské ložnice o kus dál v chodbě. Zdi jsou alové. Jsou tu plyšáci a postel s levandulovými nebesy. A všude po stěnách visí zarámované fotky malé holčičky. Pokrývají veškeré volné plochy. Má krátké černé vlasy a bystrý pohled.
Není pochyb – je to Luisiana Veda.
Je to její tvář, její obočí i brada. Dokonce i jako dítě vypadá jako Luisiana –i když ji máma oblékla do rudých sametových šatů s volánky, se zlatými mašlemi a podkolenkami jako sběratelskou edici vzácné panenky od Madame Alexander.
Ze šokovaných výrazů na tvářích ostatních stážistů vidím, že ji také poznali.
„A kde je May dneska?“ odkašle si Poe.
„Nemám sakra tušení.“ Dove se zaškaredí, jako by sama otázka byla absurdní.
„Kdy jste ji viděla naposledy?“ zeptá se Franz.
„To bylo v červnu před dvaašedesáti lety.“ Zavrtí hlavou, slzy v očích. „A byla za tím ona.“
„Kdo?“ pokračuje v otázkách Poe.
„Knihovnice. Penny. Ta nejhnusnější ježibaba, co jste kdy potkali. V tom octovém parfému se snad i koupe a moji May lovila jako zvíře. Celé noci. Ta má v srdci zlo, a ne krev. Říká se o ní, že patřila ke gangu South Parade. A ona má tu drzost mě soudit? Vydělávala jsem si na živobytí, jak to jenom šlo. Nejsem na to hrdá. Měla jsem spoustu Alfrédů. Ale to všechno bylo kvůli May.
Ten kšeft v Hamburku byl jako výhra v loterii. Tři dny byly dlouhá doba, ale ty prachy by nás zabezpečily na celý rok. Naučila jsem ji, jak se o sebe postarat, než se pro ni vrátím. Jak si vyhrabat špagety v odpadcích u Rialto Roma. Kdyby dostala strach? Naučila jsem ji číst knihy a nechala ty příběhy, aby ji uklidňovaly ve tmě. Měla svoje oblíbený. Jak se má schovat ve skleněný budce a pouštět si desky. A ona to dělala. Nikdy jí neublížili. Moje May byla tak strašně chytrá.
Ten den, kdy jsem si ji vyzvedla, jsme byly tak šťastný. Koupila jsem jí to nejhezčí kolo v celém Colchesteru. S hvězdičkama na řídítkách a rudým sedlem. Nikdy jsem May neučila jezdit na kole. A tak jsme chodily na parkoviště před zverimexem a tam jsme to procvičovaly. Ona pořád jenom padala a padala. Ale taky se zvedala. Bez ohledu na to, jak moc si odřela kolena, nebo jak zkrvavený měla lokty.
Jedno odpoledne jsem ji trochu popostrčila a ona se zakymácela a – dobrý bože, ona to zvládla. Jezdila tak rychle, pořád dokolečka dokola kolem mě a smála se jako blázen. A já plakala a nadšeně na ni volala: ‚Zvládla jsi to! Zvládla jsi to, holčičko moje!‘ Jenže ona se nezastavila. Ne, něco bylo špatně. Přestala se smát a rozjela se rovnou pryč z parkoviště. Běžela jsem za ní, křičela jsem: ‚May, už jsi moc daleko! May, vrať se!‘ Ale ona se nevracela, rozumíte? Ne, moje holčička se ani neohlídla. Jenom šlapala do pedálů rychlejc a rychlejc, dokud mi na konci cesty nezmizela z očí.“
Dove Gavenaughtová pláče. Ztichne, polyká slzy a pak si otírá oči.
„Celý měsíce jsem po ní pátrala po ulicích. Zavolala jsem policii. Neměla u sebe peníze. Neměla kam jít. Kdo mi ji ukradl? Kdo se s ní domluvil, aby mě opustila, aby někam odplula? Byla vždycky tak hrdá. Detektivové prohledali každý dům, každý dvorek v celý Anglii. Vydali oznámení o pohřešované osobě.
Pořád ještě platí. Ale od tý doby už May nikdo nikdy neviděl. Zmizela jako kapka deště v moři.“
Nemůžu se pohnout. Nemůžu mluvit. Nikdo z nás nemůže.
Nevědomost Dove Gavenaughtové je tak strašně nemožná a ohromná, že můžeme jen zírat. Jak může nevědět – jak můžou všichni tady nevědět – , že její dceru viděl celý svět a že z ní vyrostla skutečná legenda?
Nevěřila bych, že je to možné. Jenže já přece prošla ulicemi tohohle rozervaného města a viděla jsem ta zabedněná okna i pochmurný vzhled domů. Jestli někdy někde existovalo město, které zbytek světa opustil, odřízl a zřekl se ho jako nějakého kusu odpadu zachyceného ve slepém rameni rozbouřené řeky, bylo to Bury St. Elmswood.
„Když byla pryč,“ pokračuje Dove tiše, „neměla jsem už důvod dál žít. A taky, i když to nerada přiznávám, to tak vypadalo. Když žijete a nestaráte se o zítřek, žijete ošklivej život. To jediný, co mě drželo naživu, byla potřeba tady být, až se vrátí domů. Protože ona se jednoho dne vrátí. Koneckonců, já byla její máma a holka mámu nikdy neopustí. Ne doopravdy. Ale pak náš milosrdný Otec na nebesích spatřil moje utrpení a vyslyšel moje modlitby. A smiloval se nade mnou. Pomyslel si: ‚Chudinka Dove, pořád čeká na svoje děťátko. Zaslouží si něco na to zlomený srdce.‘ A tak jsem vyhrála v loterii.“
Usměje se nad překvapenými výrazy v našich tvářích. „Ale ano, jasně, že jsem vyhrála. Jako ve lmu. Patnáct milionů liber, nezdaněných. A to jsem ani netušila, že jsem si koupila los. To je právě to vtipný. Ukázalo se, že každý týden, když jsem si koupila v Brooklandu dva kartony mentolových cigaret Sir Filbert’s, zaregistrovalo mě to do Britský královský loterie. A vtipný je, že právě May mě pořád otravovala a říkala mi, že bych měla přestat. ‚Není to pro tebe dobré, mami.‘ A přitom se ukázalo, že to bylo fakt dobrý. Tohle bylo to jediné, v čem se kdy spletla. Pojďte. Ukážu vám to.“
Nás sedm si vymění skeptické pohledy – Britská královská loterie? – ale pak jdeme za Dove, která nás máváním pyšně volá za sebou do chodby a pak do kuchyně, kde na zdi visí zarámovaný dopis.
Britská královská loterie. 5. července 1981.
Gratulujeme, Dove Lukrécie Gavenaughtová!
Vyhrála jste náš jedinečný jackpot X – 15 milionů liber, které vám budou zasílány v měsíčních splátkách po celý zbytek vašeho života!
„To z tohohle dopisu víte, že jste vyhrála?“ zeptá se Poe.
„No samozřejmě. A taky pak dorazili osobně až do mýho bytu, aby se ujistili, že jsem ho dostala.“
„Kdo dorazil osobně?“ skočí jí Mouse ostře do řeči.
„Ti lidi z oddělení Britský loterie. Měli balónky a říkali, že jsem ta nejšťastnější ženská v Anglii. Nikdy si nebudu muset dělat starosti se zaplacením nájmu nebo penězma na pivo.“
„Pamatujete si jména těch lidí?“ přidá se k otázkám Everleigh.
„Pan Peter Smith. Pořád s ním občas mluvím. Nebo se vlastně spíš hádám, protože tahle loterie mě drží fakt zkrátka. Loni jsem doufala, že si koupím Tři sojky. Hospůdku U Tří sojek. A ještě předtím hernu a prádelnu. A vždycky přijde ostrý ne. ‚Tohle podmínky loterie neumožňují.‘ No jo, jenže podmínky loterie jsou přísnější než pravidla ve Wake eldským vězení Jeho Veličenstva.“
„A jak s tím Peterem Smithem komunikujete?“ zeptám se.
„Přímo támhle mám soukromý číslo do jeho kanceláře, i když netuším, co je právě vám do toho.“ Ukáže na modrý samolepicí lísteček přilepený na ledničce.
Mouse si ho hned začne prohlížet.
„To je číslo na Kancelář Derringer Street,“ zašeptá.
„Nic takového jako Britská královská loterie neexistuje,“ polohlasem prohlásí Franz. „To byla Luisiana.“
„Co si to tam šuškáte?“ křikne Dove a pobouřeně se zamračí. „Jste v mým domě, tak mi to můžete říct do očí.“
A poprvé od chvíle, kdy jsme ji poznali, se na nás Dove Gavenaughtová dívá, jako by ji právě napadlo, že možná nejsme těmi, za které se vydáváme.
S Dove se rozloučíme, i když umíráme potřebou zůstat a vychrlit na ni milion otázek.
Jaká byla její dcera? Kdo byl její otec? Vykazovala už jako malá známky geniality? Milovala záhady, hádanky a hry? Byla tichá, nebo přátelská?
Zádumčivá? Plachá?
Ale zároveň se nemůžeme dočkat toho, až objev Lusianina dětství probereme v soukromí. A tak potom, co Poe vběhne do ložnice, aby udělal pár fotek, a Mouse nenápadně ukáže na dveře, se s tichým přikyvováním potichu vytratíme. Diana nás vyprovodí vrčením a Dove na nás zírá ve zmateném úžasu, než za námi konečně zavře dveře.
Zapadající slunce rozlévá po nebi unavené světlo, které změkčuje strohé fasády cihlových domů.
„Měli jsme jí to říct,“ nadhodí Torin, když už kráčíme po chodníku.
„Ne,“ namítne Poe. „Taková pravda se musí dodávat po kousíčkách a rozložit alespoň na rok, aby si na ni mohla zvyknout. Jinak by to na ni byl takový nápor, že by ji to nejspíš zabilo.“
Franz přikývne. „Ja. ‚Zdravíčko. Vaše dcera byla vlastně génius. Vytvořila novou uměleckou formu, vystoupala až na vrcholek zájmu celého světa, upadla v nemilost, všichni se jí posmívali a pohrdali jí, a nakonec se zabila. A milionáři jdou teď po jejích dílech jako po koblihách zdarma a ona už tu ani není, aby si mohla návrat na výsluní užít. Její říši teď ovládá banda zlověstných právnických byrokratů. Takže jo, umřela, pak oživla a pak zase umřela. Tentokrát doopravdy. Pardon.‘“
„A vaše mrtvá dcera taky stojí za tou vaší Královskou loterií,“ dodá Mouse.
Franz se zamyšleně zašklebí. „Myslíte, že ta role pana Petera Smithe se na Derringer Street předává z jednoho panáka na druhého jako nějaká stáž?“
„Ten, co s ní mluví, musí být Raiden,“ řekne Cooper. Poe pokrčí rameny. „Luisiana si to tak s Derringer Street zařídila, aby zabezpečila svoji mámu, ale současně ji udržela na uzdě a ona to bohatství
nerozházela za teplákovky, koníčky a hospody.“
„Jak že to říkala svým klientům?“ zeptá se Torin.
„Alfrédi,“ zašeptá Mouse.
„A já si stěžoval na prášky svojí mámy,“ prohodí Franz.
„Ale stejně si myslím, že jsme měli něco říct,“ trvá na svém Torin.
„Není to náš příběh, nemůžeme ho sdílet,“ vložím se do toho. „Kdyby Luisiana chtěla, aby to její máma věděla, řekla by jí to.“
„Když si pomyslíš, že to jednoho dne prostě všechno opustila,“ přemýšlí Everleigh. „Když dostala kolo, konečně získala prostředek, jak odsud vypadnout, a tak ze svého dětství prostě odjela jako z noční můry a vydala se za něčím novým. To muselo chtít neuvěřitelnou odvahu.“
„Ale jak to udělala?“ zeptá se Cooper. „Když neměla nikoho, kdo by jí pomohl? Bez peněz? To jako spala na ulici a stejně to nějak přežila?“
„Nejspíš to nebylo tak spontánní, jak si její máma myslí,“ odpoví Poe. „Dokonce i jako holka měla Luisiana smysl pro drama – pro tenhle velkolepý odchod i pro šokující zjevení o pár let později, když se objevila jako tajemná, chudá studentka umění s fascinující deskovou hrou, kterou nabídla světu.“
Everleigh se zachvěje. „Nikdy se nedozvíme, jak to udělala.“
„Není divu, že se sem Luisiana o všechna ta léta později jako mocná žena vrátila a tu knihovnu vypálila,“ přemítá Franz. „Být v ní opuštěná jako dítě po celé týdny? A s tím, že ji celou dobu honí ta bláznivá, zlá Penny, která si myslí, že je dítětem ďábla? A ještě ta další ženská z Péče o dítě, která ji odtamtud pořád odvádí? Jako, nechápejte mě zle, já knihovny miluju ve dne, když jsou otevřené, ale v noci? Jako děcko, co je úplně samo mezi těmi temnými uličkami, smrdutými stránkami a příběhy?“
„Není divu, že se z ní stala Luisiana Veda,“ poznamená Cooper.
„Ale proč by chtěla mít všechny ty knihy ve vlastním domě?“ zeptá se Torin.
„Milovala je,“ odpovím. „Nevěřila bys, kolikrát lidi dělají pořádek na půdě nebo ve sklepě nebo v garáži – dokonce i mladí – a nám donesou do obchodu plné krabice. A o pár týdnů později jsou zpátky, fakt smutní, a ptají se, jestli jsme už prodali tu malou hrací skříňku z červené kůže, co hraje ‚Auld Lang Syne‘, nebo tu panenku v černých sametových šatech s poškrábaným obličejem.“ Pokrčím rameny. „Tyhle staré věci možná nevypadají nejlíp, ale jsou jako záložky ve tvém životě. Mají nějakou tichou setrvalost, kterou lidi a místa nemají. Něco, co si s sebou neseš. Napořád. Byly tam, když tam nikdo jiný nebyl, dívaly se bez předsudků, jak se nám dějí všechny ty krásné i ošklivé
věci. A přesto pořád zůstávají. Přežívají. A mají vlastní paměť. A my máme
strach, že když jednou zmizí, my zmizíme s nimi.“
Došli jsme až k písečnému pruhu, který vede k oceánu, a teď si uvědomím, že ostatní se zastavili. Otočím se, a když si zastíním oči rukou, dojde mi, že na
mě všichni znepokojeně hledí.
„Co se děje?“
Luisianin příběh mě tak pohltil, že jsem zvonění telefonu úplně přeslechla.
Vytáhnu ho.
S .
I ostatní rychle hledají po kapsách telefony a pak je drží jako granáty, které můžou každou chvíli vybuchnout.
Na chvilku nevnímám nic jiného než ostré zvonění, které se zařezává do tichého šumění Severního moře a křiku racka kdesi nad námi.
A pak zazvoní telefon i Poeovi.
Mouseovi.
A Everleigh.
„Haló?“ zvednu to.
Začíná to stejně.
Stejná jízda dodávkou. Stejné skladiště, temnota a plátěná tunika, kterou mi přetáhnou přes hlavu, i jasná světla, která pálí do očí i přes pásku. Tentokrát mi ji uvázali trochu volněji, a tak mi sklouzává z nosu. Vidím lidské postavy, jak se kolem mě proplétají jako úhoři, připravují se a podávají si papíry tam a zase zpátky. Je v tom tichá formálnost soudní síně těsně před líčením, kde má každý svou přesně danou roli – strážní, bezpečnostní důstojník, soudce i porota.
Bojím se víc než minule, protože tentokrát už vím, co mám čekat: patnáct minut pekla, které si zatím ani nedokážu představit.
„Hráč číslo?“ křikne starý muž.
„Čtyři sta sedm.“
„Bezpečnostní věta?“
„Jdi tam, kde čarodějka spí.“
„Můžete začít.“
Moje zápěstí se náhle uvolní. Pak mi stáhnou šátek z očí. Před sebou znova vidím zelený karetní stolek, který jako by se vznášel v temném moři. Valkýra.
Dřevěná ruletka. Sáček ze šedivého sametu. Přesýpací hodiny se zlatým pískem.
Nakloním se blíž, oči mě pálí z oslepujícího světla a já hledím na hrací desku. Vypadá starší, propracovanější, než jsem si všimla předtím, plná stínů a textur vykreslených tuží – spíš jako mapa. Všimnu si, že dřevo podél dolního okraje je skvrnité a popraskané, jako by ho poškodila voda.
Můj pěšák se posunul o kousek dál podél horního okraje – jen asi o dva centimetry blíž ke středu.
Prolétnu očima nápisy na barevných tvarech: V . D . R M . M . T . O . P .
Poklady?
Tohle je napsané v malém hnědém obdélníku uprostřed dolní části desky. To samé přece stálo na dveřích skladovací místnosti, kde jsem našla holubici
a všechny ty další věci, které jsme si já i ostatní vytáhli z šedého sametového váčku.
Obrátím oči k ruletce. Napřed vnější kruh: N . Š . P . T .
M . M T . G . Z .
D .
To jsou dveře k místnostem, které jsem míjela – scénáře pro jednotlivé hry ve Valkýře.
A pak prostřední kruh – očima přejíždím po gotickém fontu: P . P . T . L . M . Š .
J . O . E .
To musejí být překážky, prvky hrůzy nebo padouchové, kteří scénář komplikují.
A černý kruh uprostřed – předtím mě napadlo, jestli jsem něco třeba nepřehlédla, ale opravdu je jen natřený tou nejčernější černí, bez nápisů a bez obrázků.
„Jestliže během příštích deseti vteřin neuděláte další krok, budete z Valkýry vyřazena,“ křikne jakási žena.
Chytím klíček, kterým se mechanismus natahuje, a pořádně s ním zatočím. Kroužky zacvakají a roztočí se. Jejich pohyb znova vyvolá tu samou tvář, která si mě prohlíží, než se s jejich zpomalením a zastavením vytratí.
P , píše se na vnějším kruhu, na vnitřním je M – toho si dříve vytočil Poe. Spíš bestie než člověk a šel po mně jako nějaká zlá kletba.
Blíží se ke mně dvě postavy v kápích, které drží otevřený šedivý sametový váček. Váček s poklady.
Strčím do něj ruku, prohrábnu nespočet gurek, až narazím na něco pohřbeného až na samém dně; něco drobného a plochého, se špendlíkem na zadní straně.
Vytáhnu to ven. Těžká brož s propletenými stříbrnými růžemi, které lemují černobílou fotku vážné mladé ženy ve slaměném klobouku. Je to viktoriánská smuteční brož, nejspíš tak ze třicátých let devatenáctého století. Pár mi jich prošlo rukama v Počátku, takže alespoň chápu, o co jde – o fotku mrtvé ženy. Lidé ve viktoriánských dobách rádi fotili mrtvé, zvlášť ty, kteří umřeli mladí; podpírali je, otevírali jim oči a aranžovali je, jako by stále žili. Ty obrázky nosili jako památku, jako by na tom nebylo vůbec nic divného.
„Najdi Lucindin pramen ve zpovědi muže s mrtvým pohledem na smrtelném loži,“ křikne žena.
Kladívko dvakrát klepne a ruka v černé rukavičce otočí přesýpací hodiny, v nichž se znova rozprší zlatý písek, zatímco dvě postavy popadnou stolek a hra zmizí kamsi do stínů, jen aby odhalila černou díru.
„Valkýra čtyři sta sedm, právě probíhá druhé kolo.“
Najdi Lucindin pramen? Kdo je Lucinda? Ta žena na obrázku?
Hledím na její fotogra i a snažím se si vzpomenout, jestli jsem tuhle brož viděla někde v uličkách toho skladiště označeného nápisem Poklady. Nevím o tom. Ale musela tam být. Všechny věci, které jsme s ostatními stážisty vylosovali ze sametového váčku, tam byly.
Najednou mě zase i s křeslem někdo postrčí dopředu a já prolétnu dírou. Pak narazím do plátěného vozíku dole a projedu temnou místností. Kdosi vozík rychle tlačí – je to nějaký muž v těžkých botách. Dveře přede mnou se otevírají a já jsem znova vyhozena na podlahu potemnělé chodby.
S námahou se postavím a zadívám se do prázdného průchodu.
Oba směry jsou stejné. Tohle musí být stejná chodba jako předtím – ve stejném skladišti.
Tentokrát nebudu neohrabaná a hysterická. Jenom potřebuju vylézt za hranice Valkýry. Na tom jsme se všichni dohodli, když nás Cooper vezla dodávkou na různá místa setkání, jež nám Luisiana oznámila svým křišťálově
čistým hlasem, který působil tak živě. Cooper, Torin a Franz prvním kolem neprošli a teď míří zpátky na ostrov, aby na nás počkali.
Uvědomím si, že slyším tichounkou hudbu. Jakási žena zpívající za doprovodu varhan.
„Přiviň mě blíž, blíž, požehnaný Pane, ke Tvému přesvatému, krvácejícímu boku…“ Otočím se na patě a rozběhnu se za ní.