40
Vyzkoušíme všechno, jen abychom ji dostaly ven – sekyru, železnou tyč, pohrabáč, dokonce i klíče z misky u předních dveří. Nic nefunguje. Šrouby v hrobce jsou zrezlé, takže není možné kliku rozmontovat. A zámek se ani nehne, dokonce ani potom, co do něj s Torin bušíme kladivem. To, jak rychle a bezcitně ho kdosi připevnil na dveře – někdo, kdo si chtěl s Cooper pohrát – mě naplňuje strašlivou hrůzou a dokážu myslet jen na jedinou věc: že ji odtamtud musíme dostat. Právě teď sedíme před dveřmi. Zdá se, že Cooper se po chvíli uklidňuje, ale její klid je znepokojivý. Bojím se, že se něco stalo; že ji napadlo něco, co je tam uvnitř s ní. A taky mě trápí, že podle ní mám s jejím uvězněním něco společného. „Cooper?“ zeptám se. „Jak se ti daří?“ Odpoví až po pár vteřinách. „Výtečně. Prostě miluju, když mě někdo zamkne v naprostý tmě uvnitř mramorový skříně bez kyslíku a ve společnosti dávno mrtvý legendy.“ „Nemáš tam třeba telefon?“ zeptá se Torin. „Někde mi upadl.“ „Zítra budeme muset zavolat buldozer,“ ozve se Everleigh. „Můžeš nám říct, co přesně se stalo?“ vyptává se dál Torin. „Otevřela jsem dveře, abych koukla dovnitř,“ odpoví Cooper. „Pak se ozvalo prásknutí a kroky. Přísahala bych, že jsem zaslechla, jak někdo zavolal ‚Dia!‘, a pak do mě někdo strčil a dveře se za mnou zabouchly. Slyšela jsem, jak cvakl zámek a jak se někdo zahihňal. A pak byla taková tma, že jsem věděla jen to, že křičím.“ „Já jsem to nebyla,“ vyhrknu, ale podle nervózních pohledů, které si Torin s Everleigh vymění, si okamžitě uvědomím, že podobné ujišťování o mé nevině na ně musí působit jako jasné přiznání.