Byla středa ráno a Georgina seděla v kuchyni. Oči ji pálily z nedostatku spánku.
Před týdnem si žila docela spokojeně. Život byl normální. V té době ještě nenašla mrtvolu ve své stodole, neobjevila, že v domě žije duch, a všechno nezvorala.
Dnes se cítila mizerně. Selhala. Ale věci s Jackem Beauchampem nezlepší, když se bude utápět v sebelítosti. Potřebovala napsat dopis: raději rukou než na počítači, protože to působí osobněji a upřímněji.
Když zmačkala čtvrtý, z poloviny popsaný list papíru, uvařila si silnou kávu a otevřela počítač. Možná jen potřebuje čas, aby se jí v hlavě zformovala ta správná slova. Mezitím si může promluvit s Cescou a Sybbie o kamerovém záznamu.
„Skvělé načasování,“ prohlásila Francesca, když se Georgina objevila ve farmářském obchodě. „Před deseti minutami jsem vytáhla jednu várku čokoládových sušenek z trouby a mám pauzu. Dáme si kávu a sedneme si v Sybbiině zahradě. Bude tam větší klid.“
Sybbie byla ve skleníku a mluvila se starým a mladým Tomem a s Jenny. „Kdyby vám nevadilo přesadit tyhle rostliny, bylo by to báječné.“
„Pojďte si dát sušenky, dokud jsou ještě teplé,“ pobídla je Francesca. „Přinesla jsem jich celý talíř, protože Giles s Bernardem se určitě také objeví.“
„Díky,“ řekla Sybbie a všichni si s radostí nabídli.
„Říkala jsi, že nám chceš ukázat nějaký kamerový záznam?“ zeptala se Francesca.
„Ze čtvrteční noci minulý týden,“ oznámila jim Georgina. „Je na něm auto přijíždějící do stodoly kolem sedmé večer. Z poznávací značky je vidět jen kousek, ale napadlo mě, jestli byste to auto nepoznaly – jestli nepatří někomu místnímu. Vím, že je tu mizivá šance, ale…“
„Nevěděla jsem, že máš kamery, Georgie. To je průlom. Pojďme si dát k těm sušenkám něco k pití a můžeš nám to ukázat,“ navrhla Sybbie.
„Byl to Willův nápad. Já na to zapomněla,“ přiznala Georgina.
* * *
O pět minut později seděly na terase, Cesca se Sybbie sledovaly displej telefonu a Georgina seděla se zatajeným dechem a čekala.
„Ach bože,“ prohlásila Francesca. „To auto poznávám.“
„Ano?“ Georgina pookřála. „To je fantastické.“
„Ne, není,“ protestovala šeptem Francesca. „Patří mladému Tomovi.“
„To není možné. On přeci není vrah,“ namítla Sybbie a sama ztišila hlas. „Znám ho od batolete, když sem ještě chodil s malou lopatičkou a pomáhal dědovi na zahradě. Tomu nevěřím.“ Podívala se na Georginin telefon. „Ach bože, Cesco. Máš pravdu. Vypadá to jako auto mladého Toma.“
„Nevěděla jsem, že má další auto. Na Havraní farmu jezdí vždycky dodávkou,“ namítla Georgina.
„To je jeho pracovní auto. Ale těžko by s ním jezdil ven s kamarády nebo v něm vozil babičku,“ vysvětlovala Francesca.
„Musí existovat jiné vysvětlení,“ namítla Georgina. „Třeba ještě něco sázel na zahradě nebo tak něco.“
„V tu hodinu je na zahradničení moc tma,“ namítla Sybbie. „Kdy to auto odjelo?“
„Kolem desáté,“ řekla Georgina. Nechtělo se jí věřit, že by Tom byl vrahem. Měla ho ráda. Sybbie mu věřila. Bea ho měla ráda. Jak by mohl vraždit? Vždyť Rolanda Garnetta ani neznal, ne? „Co budeme dělat?“ zeptala se a pohlédla na mladého Toma, který se vrátil k práci ve skleníku. Milý, laskavý Tom – a vrah?
„Budeme to muset oznámit policii,“ řekla Sybbie.
„Ale Tom…“
Francesca zavrtěla hlavou. „Je to ten nejméně pravděpodobný vrah všech dob.
Vždyť sám loni v létě vypiplal malé mládě kosa! On by nikoho nezabil.“
Georgině zazněl v hlavě Stephenův hlas. Jak úsměv, úsměv sluší zločincům… „Taky se mi tomu nechce věřit.“ Kousla se do rtu. „Ale zamysli se nad tím. Měl přístup do tvojí zahrady, Sybbie, a k oleandru. A na kamerovém záznamu je jeho auto. Jen… proč by chtěl zabít Rolanda Garnetta?“
„Na to bude muset přijít policie,“ konstatovala Sybbie.
„Tohle se mi vážně nelíbí,“ prohlásila Georgina. „Jste si naprosto jisté, že je to jeho auto?“
„Má bílý Ford Fiesta – a tohle je světlý Ford Fiesta. Jediná viditelná písmena na poznávací značce jsou ta dvě poslední – BK,“ řekla Francesca. „Jsem si docela jistá, že jsou i na jeho espézetce.“
Georgina ztěžka polkla. „Půjdu domů a zavolám inspektoru Bradshawovi. Nepřipadá mi správné volat odsud.“
„Chceš, aby jedna z nás šla s tebou?“ zeptala se Sybbie.
„Ne, i když je to úděsný pocit obvinit někoho, koho považuju za přítele. Obvinit ho z…“ Větu nedokončila, protože nechtěla vyslovit to slovo.
„Já vím, ale udělat se to musí. Zavolej, kdybys nás potřebovala,“ kladla jí na srdce Sybbie.
Georgina jen mdle zavolala „ahoj“ směrem ke skleníku – nedokázala se přinutit pohlédnout do tváře muže, kterého se právě chystala nahlásit policii.
A zamířila zpět na statek.
Když dojela domů, cítila nevolnost. Nejspíš nervy, pomyslela si, ale jakmile odemkla dveře do kuchyně, musela si zakrýt ústa rukou. Stihla to jen tak tak ke kuchyňskému dřezu.
„Georgino? Jsi v pořádku?“ zeptala se Doris, protože se Georgina vyzvracela několikrát.
„Nervy,“ řekla Georgina a znovu se vyzvracela.
„Proč jsi nervózní?“
„Musím zavolat policii,“ oznámila jí Georgina. „Už vím, čí je to auto na kamerovém záznamu. Je mladého Toma.“
„Mladý Tom – zahradník – zavraždil doktora Garnetta?“
„Nechce se mi tomu věřit, ale vypadá to tak,“ přiznala Georgina. Opláchla si obličej studenou vodou. „Je mi strašně.“
„Možná by sis měla lehnout, než budeš volat na policii,“ navrhla Doris.
Georgina si povzdechla. „Ne, musím to vyřídit.“
„Bradshaw,“ ohlásil se Colin.
* * *
„Tady Georgina Drakeová,“ řekl hlas na druhé straně. „Vím, komu patří to auto. Ukázala jsem záznam Sybbie a Cesce a – ach bože. Omluvte mě.“
Ve sluchátku slyšel, jak někdo zvrací. „Georgino? Jste v pořádku?“
„Asi jsem něco chytila,“ řekla. „Je mi pořád špatně a trochu se mi motá hlava. Možná jsem snědla něco, co mi nesedlo.“
Polilo ho horko. Možná, že to zbytečně zveličoval, ale Sybbie měla keř oleandru a Francesca byla kuchařka. I když mu ty ženy byly při prvním setkání sympatické, co když spolupracovaly a Georgina byla jejich terčem?
„Vydržte. Zavolám pomoc,“ řekl.
Zavolal na tísňovou linku a nechal se přepojit na záchranáře. „Jsem policista a možná tu mám případ úmyslné otravy. Jak dlouho bude trvat sanitce dostat se do Little Wenborough?“
„Všechny naše sanitky jsou v terénu,“ oznámil mu operátor. „Došlo k velké dopravní nehodě autobusu na druhé straně Norwiche a je tam několik zraněných. Možná to bude chvíli trvat. Je pacient při vědomí?“
„Byla, když jsem s ní mluvil před pár minutami,“ vyřkl své obavy nahlas. „Pokud požila to, co si myslím, možná už dlouho při vědomí nebude.“ Pohlédl na hodinky a provedl rychlý výpočet. Bude rychlejší vyzvednout Georginu a odvézt ji do nemocnice než čekat na sanitku. „Dojedu pro ni a přivezu ji. Můžete dát vědět na pohotovost, že inspektor Bradshaw přijede s pacientkou otrávenou
oleandrem, prosím?“
Cestou do Little Wenborough zavolal z auta Sammy. „Omlouvám se, vím, že máš hodně práce, ale jak se léčí otrava oleandrem?“
„Máš další případ?“ zeptala se.
„Možná, a tys říkala, že se to neukáže v běžných toxikologických testech. Můžeš mi prosím tě napsat, na co se mají na pohotovosti zaměřit?“
„Jistě,“ souhlasila.
Zrovna míjel ceduli s názvem Little Wenborough, když mu na telefonu pípnula příchozí zpráva. Doufal, že je to Sammy. Vjel na štěrkovou cestu k Georginině statku, dupnul na brzdy a ignoroval spršku kamínků. Mrknul na telefon a ulevilo se mu, když viděl, že Sammy mu poslala informace, které potřeboval.
Nechal dveře auta otevřené a spěchal k zadnímu vchodu. I když se technicky vzato jednalo o bezpečnostní riziko, byl rád, že Georgina kuchyňské dveře nezamyká.
Našel ji, jak zvrací do dřezu.
„Je to v pořádku,“ řekl. „Jsem u vás. Myslím, že vás otrávili.“
Zírala na něj nepřítomným pohledem. „To není možné.“
„Říkala jste, že to na vás přišlo nečekaně. Poté, co jste se viděla se Sybbie a Cescou?“
„Ano, ale ty by mě neotrávily. Jsou to moje kamarádky,“ ohradila se.
„Hádat se budeme později. Odvezu vás do nemocnice.“ Ještě byl natolik při smyslech, aby do dvou sáčků na důkazy, které obvykle nosil v kapse, odebral trochu zvratků z misky v dřezu. Jeden pro nemocniční personál, aby mohli zkontrolovat přítomnost oleandrinu a léčit Georginu, a druhý pro forenzní tým, aby to mohli porovnat s obsahem Garnettova žaludku. „Kde jsou klíče od domu?“
„V kabelce,“ odvětila slabě.
Na kuchyňské lince vedle kabelky si všiml jejího telefonu a strčil ho dovnitř. Tam uviděl i klíče od domu. Přehodil si kabelku přes rameno a vyvedl Georginu ven. Sotva se držela na nohou. Zamknul dveře a strčil jí klíče zpátky do tašky. Pak ji vzal do náruče a odnesl ji do auta.
„To nejde. Co když se mi udělá špatně ve vašem autě?“
„Tak se to uklidí,“ ujistil ji. „A mám tam láhev vody, abyste si mohla vypláchnout pusu, když se vám udělá špatně.“
„Bolí mě hlava,“ stěžovala si, když ji usazoval do auta. Připoutal ji pásem a do ruky jí dal plastový sáček na důkazy pro případ potřeby. „Děláte z komára velblouda. Nejspíš je to jen viróza.“
„Viróza by tak rychle nepropukla,“ namítl. Potřeboval od ní získat rychle informace pro případ, že by upadla do bezvědomí. „Co jste jedla a pila?“
„Jednu sušenku od Cescy a trochu kávy – ale Cesca a Sybbie je také jedly,“ namítla.
„A pily kávu?“
„Sybbie pije čaj. Ale vzaly jsme si ji z kavárny ve farmářském obchodě.“
„Byla jste ve farmářském obchodě, nebo u Sybbie?“
„Seděly jsme u Sybbie na terase a já jsem jim pouštěla ten kamerový záznam. To jsem se vám snažila říct – volala jsem vám kvůli mladému Tomovi.“
Zamračil se. „A co je s ním?“
„Na tom kamerovém záznamu je jeho auto. Cesca ho poznala.“
„A jak to, že jste ho nepoznala vy, když je to váš zahradník?“
„Protože když se mi jezdí starat o zahradu, bere si dodávku. Ani jsem nevěděla, že má další auto,“ namítla Georgina.
„Myslel jsem, že na malé vesnici ví všichni o všech všechno.“
Mávla rukou. „To je směšné. Ale něco tu nesedí. Mladý Tom není vrah. Je to úplné zlatíčko. Navíc se potkal s Rolandem Garnettem jen jednou, když sekal trávník a doktoru Garnettovi se nelíbilo, že ho ruší při práci. Ale to přece není důvod někoho zabít, ne?“
„Podívám se na to,“ řekl. „Dejte mi dvě minutky – a neusínejte. Pokud byste cítila, že se vám zavírají oči, otevřte si okno.“
Zavolal z auta na stanici. Byl si dobře vědom toho, že Georgina zrovna zvrací do sáčku, který jí dal.
„Ano, šéfe?“ ohlásila se Larissa.
„Potřebuji, abys pro mě něco zkontrolovala, prosím. Je to naléhavé,“ řekl. „Potřebuji, abys jela na panství Little Wenborough a vzala vzorky čokoládových sušenek z farmářského obchodu – ale nejprve jeď na zahradu lady Wyattové. Pokud tam na terase stále budou šálky od kávy a sušenky, zabal všechno s sebou na testování do laborky. Řekni jim, že potřebuješ naléhavě udělat toxikologii a že hledáš stopy po oleandru.“
„Jdu na to, šéfe.“
„Taky chci, abys zatkla Toma Nicholse – neboli mladého Toma –za podezření z vraždy a z pokusu o těžké ublížení na zdraví. Zajisti ho, prosím, na stanici.“ U tohohle výslechu chtěl být osobně.
„Provedu, šéfe,“ řekla.
„A mezitím ať někdo prověří jeho vozidla. Měl by mít dodávku a bílý Ford Fiesta.“
„Mám to,“ zahlásila. „Budu vás informovat.“
„Díky, Larisso.“
„Jsem si jistá, že Tom není vrah,“ trvala na svém Georgina. „Navíc, jak by mě mohl otrávit? Vůbec se k nám na terase nepřiblížil.“
„Vůbec?“ zeptal se Colin.
„Jen aby si vzal sušenku,“ řekla. „Sybbie byla ve skleníku se svými zahradníky, něco přesazovali, když jsme tam dorazily. Nejsem si jistá, co přesně.“ Zamračila se a zdálo se, že má slzy na krajíčku. „Pokud mě otrávil, musel také otrávit Cescu a Sybbie. Musíte je zkontrolovat.“
„Nemějte strach,“ uklidňoval ji. „O všechno se postaráme. Zavolám vašemu synovi a vaší dceři.“
„Ne – prosím, nevolejte jim. Nechci, aby se o mě báli. Určitě je to jen viróza.“
Na to, jak byla bystrá, dokázala být neobyčejně natvrdlá, pomyslel si Colin.
Zoufale zvracela do sáčku. „Myslím, že už v žaludku nemám nic, co bych mohla vyzvrátit,“ prohlásila zemdleně.
„Odvezeme vás do nemocnice. Pokud vás hospitalizují, zavolám vašim dětem,“ oznámil jí. „I vy musíte uznat, že to zní rozumně.“
„Asi ano,“ souhlasila.
Po zbytek cesty se s ní snažil mluvit o naprosto nesouvisejících tématech, hlavně proto, aby se ujistil, že zůstane při vědomí. V nemocnici ji ohlásil na pohotovosti a sestře vysvětlil, že má informace o možné otravě, které potřebuje předat lékařům. Jakmile zjistili, že není Georginin nejbližší příbuzný, vykázali ho do čekárny, zatímco ji vyšetřovali. Alespoň si od něj převzali informace od Sammy.
Colinovi připadalo, že čas ubíhá pomaleji, než si kdy dokázal představit. Vždy, když zkontroloval hodinky, uběhla sotva minuta nebo dvě. Trpělivost nikdy nebyla jeho silná stránka. Bubnoval prsty do svého nervózně se klepající kolene, když zavolala Larissa. „Mám sušenky a jsou v laborce. Mrzí mě to, ale hrnky nemám. Už byly všechny umyté.“
„Díky za snahu. Byly lady Wyattová a paní Waltersová v pořádku?“
„Ano. Požádaly mě, abyste jim zavolal a dal jim vědět, jak je na tom Georgina, a prý se o ni postarají, až se vrátí domů.“
To byla jedna z věcí, kterých se obával. Dokud si nebude jistý, že do toho nejsou zapletené, nechtěl Georginu vystavovat riziku. „Uvidím, co se dá dělat,“ řekl.
„Tom Nichols je ve vazbě. Byl seznámen se svými právy,“ dodala.
„Díky. Brzy se ozvu,“ přislíbil.
Čas, po který mohli držet mladého Toma na stanici, byl omezený. A čekání v nemocnici ho přivádělo k šílenství. Šel najít zdravotní sestru.
„Moc se omlouvám, nerad vás obtěžuji,“ oslovil ji, „ale musím se vrátit na stanici. Můžu se zeptat, jestli máte v plánu hospitalizovat Georginu Drakeovou?“
„Stále ji stabilizujeme,“ sdělila mu sestra, „ale nejspíš si ji tu necháme přes noc na pozorování. Víte, jak se jí jed dostal do těla?“
„Aktuálně se domníváme, že byl v kávě nebo v sušenkách,“ řekl. „Vrátím se, jakmile budu moct.“ Podal jí svou vizitku. „Pokud se její stav změní, můžete mě prosím kontaktovat?“
Když byl zpět na stanici, vzal Larissu s sebou do výslechové místnosti, aby nabrala zkušenosti. Pro záznam vyjmenoval všechny přítomné osoby a důvod
zatčení, pak zopakoval poučení o právech. Tom se vzdal práva na obhájce.
„Můžete mi prosím říct poznávací značku vašeho vozu, pane Nicholsi?“ zeptal se.
Tom ji odrecitoval.
„A můžete potvrdit, že toto je vaše auto? Pro záznam – ukazuji panu Nicholsovi předmět A. Jedná se o fotogra i z kamerového záznamu ukazující světlý Ford Fiesta s posledními dvěma viditelnými písmeny na poznávací značce – BK.“
„Vypadá to jako moje auto, i když moje auto není nikdy takhle špinavý,“ namítl Tom zamračeně. „Odkud je ten záběr?“
Colin na otázku neodpověděl. „Mohu se vás zeptat, co jste dělal ve čtvrtek dvacátého dubna po osmnácté hodině?“
„Ve čtvrtek minulý týden? Ano, byl jsem ve Feathers – v hospodě v Great Wenborough,“ sdělil mu Tom. „Dorazil jsem tam v půl sedmé, abych si dal něco k jídlu.“
„Máte někoho, kdo vám to může dosvědčit?“ zeptala se Larissa.
„Všichni z hospody,“ odvětil Tom. „Jako každý třetí čtvrtek v měsíci se ve Feathers konal hospodský kvíz. Byl jsem tam se svým týmem – Omladinou –a vyhráli jsme.“
„Můžete mi sdělit jména a telefonní čísla členů vašeho týmu?“ zeptal se Colin.
Tom je nadiktoval a Larissa si je zapsala.
„Jel jste do Feathers autem?“
„Ne. Kolem čtvrt na sedm mě vyzvedl můj kámoš Spike a po kvízu mě zase odvezl. Skončili jsme někdy kolem půl jedenácté, takže domů jsem se dostal asi ve tři čtvrtě na jedenáct,“ řekl Tom.
Pokud to potvrdí personál hospody a členové Tomova kvízového týmu, pak ho to vyřadí z probíhajícího vyšetřování vraždy Rolanda Garnetta. Na záznamu bylo vidět Tomovo auto, jak jede po silnici v sedm a zpátky v deset.
„Má ještě někdo klíče od vašeho auta?“ zeptal se Colin.
„Ne,“ namítl Tom.
„Je někdo, kdo by mohl použít váš vůz bez vašeho souhlasu nebo vědomí?“ zeptal se Colin.
Zamračil se. „Netuším, jak by to udělal. Klíč od auta je na stejném svazku jako klíč od domu a od dodávky a ty jsem měl u Feathers v kapse. Nemám žádné náhradní.“
Možná, že Tom měl dobré alibi na čas vraždy Rolanda Garnetta, ale ještě pořád tu byl případ Georginy.
„Přerušuji výslech,“ řekl Colin na záznam.
Mimo výslechovou místnost požádal Larissu, aby předala seznam Moovi. Chtěl, aby ověřil Tomovo alibi a zajistil forenzní tým pro ohledání auta. Hledali důkazy i o nastartování bez klíče. Zatímco to Larissa zařizovala, zkontroloval Colin telefon a ulevilo se mu, když neviděl žádnou zprávu ani volání z nemocnice. Žádná zpráva, dobrá zpráva, ne?
Zpět ve výslechové místnosti znovu zapnul nahrávání a zeptal se Toma: „Znal jste Rolanda Garnetta?“
Bylo zajímavé pozorovat, jak mu najednou zbrunátněly tváře. „Už jsem vám to říkal, když jste se mnou mluvil naposledy,“ řekl Tom. „Potkal jsem ho jen jednou, když jsem sekal trávník u Georginy Drakeové a on si stěžoval na hluk. Omluvil jsem se mu a řekl, že to nezabere dlouho.“
„Neznal jste ho – ani jste o něm neslyšel – předtím, než jste ho potkal v Havraní stodole?“
„Ne.“
Ale nosní dírky se mu rozšířily, což Colina utvrdilo v tom, že Tom neříká pravdu. Ale proč by lhal? „Co jste dnes dělal na panství Little Wenborough?“ zeptal se.
„Pomáhal jsem dědečkovi. Přesazovali jsme letní sadbu, aby byla připravená na otužování, než půjde příští měsíc na záhony.“
„Prořezáváte keře nebo odebíráte řízky?“ zeptal se Colin.
Tom pokrčil rameny. „Pokud mě o to požádají.“
„Požádal vás někdo o prořezání oleandru nebo o odebrání řízku?“
„Ne.“
Colin na něho zatlačil: „Odebíral jste někdy řízek z oleandru? V poslední době nebo někdy v minulosti?“
„Ne. Lady Wyattová se o tohle obvykle stará sama.“
Takhle se skutečně nikam nedostane. „Jaký je váš vztah k Georgině Drakeové?“ zeptal se.
„Je to moje zákaznice,“ řekl Tom. „Starám se jí dvakrát týdně o zahradu. Je to moc milá dáma. Řekl bych, že ji beru jako přítelkyni.“
„Jaký druh kontaktu jste s ní dnes měl?“
„Pozdravil jsem ji,“ řekl Tom, „když seděla na terase s lady Wyattovou a s Cescou. Můžete se jich zeptat nebo taky mého dědy nebo Jenny – byli ve
skleníku se mnou, když nám Cesca nabízela sušenky.“
Což přesně odpovídalo tomu, co mu řekla Georgina.
„Děkuji vám, pane Nicholsi. To je ode mě prozatím vše.“
Vrátily se výsledky z laborky, v nichž bylo zjištěno, že na sušenkách nebyly nalezeny žádné stopy po jedu.
Mo ho informoval, že Tomovo alibi je neprůstřelné. „Spike ho vyzvedl před kvízem ve čtvrt na sedm a vysadil ho doma po kvízu ve tři čtvrtě na jedenáct. Barman říkal, že Tom seděl u stolu, kde na něho viděl, a byl tam celou noc kromě jedné krátké návštěvy na pánech. A dokáže dokonce říct, co měl Tom k večeři, protože šéf má pro něj očividně slabost a poslal mu extra křupavé kuře s houbami.“
„Očividně nám neříká celou pravdu,“ konstatoval Colin. „Ale necháme ho jít. Prozatím.“
Když Colin zavolal do nemocnice, dozvěděl se, že Georgina byla právě přijata na pozorování a má povolené návštěvy. „Jen zkontroluji paní Drakeovou,“ oznámil Moovi a Larisse.
* * *
Georgina byla bledá, ale už alespoň nezvracela.
„Nebyl jsem si jistý, jestli máte povolené květiny nebo hrozny,“ řekl. „Ale chtěl jsem vás vidět – podívat se, jak se vám daří,“ dodal rychle.
„Zachránil jste mi život, Coline,“ řekla. „Děkuji vám.“
Nevšímal si toho zčásti proto, že si nechtěl připustit fakt, že mohla zemřít, a částečně proto, že se nechtěl zabývat tím, co k ní cítil. Byla součástí vyšetřování a on potřeboval zůstat nestranný. „Jen jsem dělal svou práci,“ konstatoval.
„Navíc sestra říkala, že jste nepožila dost jedu na to, aby vás zabil.“
„Kdyby mě neošetřili, cítila bych se daleko hůř a daleko déle by mi trvalo se vzpamatovat,“ namítla.
„Jo, jo,“ povzdechl si. „Pamatujete si na dohodu, že zavolám vašim dětem, pokud vás hospitalizují?“
Trhla sebou. „Zítra mě propustí.“
„I tak. Na vašem místě bych chtěl, aby moje dcera věděla, že jsem v pořádku. Váš telefon, paní Drakeová?“ Natáhl ruku.
„V mojí kabelce. A ta je ve skříňce u postele.“
Odtušil, že nemá dost sil, aby ji sama vytáhla, ale raději jí tašku podal, než aby se v ní přehraboval. Odemkla telefon a podala mu ho. „Mám je tam pod křestními jmény.“
Nejprve zavolal Bee.
„Ach můj bože. Přijedu příštím vlakem do Norwiche,“ vyhrkla Bea.
„Vaše matka tu bude přes noc na pozorování, takže stejně nebudete moct nic udělat,“ zarazil ji. „Potřebuje odpočívat. Zítra ji nejspíš propustí a já ji vyzvednu a odvezu domů,“ odmlčel se. „A vás můžu vyzvednout na vlakovém nádraží, pokud mi dáte vědět, kdy váš vlak přijede.“
„To je od vás milé,“ řekla Bea. „Ale vy jste policista, a ne taxikář,“ odmlčela se.
„Vy a máma jste…?“
„Přátelé,“ doplnil a pohlédl na Georginu. „Myslím.“
„Dobře. Můžu s ní mluvit?“
Pokynul Georgině, která přikývla a vzala si od něho telefon. Z toho, co slyšel, si domyslel, že se Bea Georginy vyptává na jejich vztah stejně jako jeho. Georgina uklidnila dceru, že bude v pořádku, a pak zavěsila. „Bea informuje Willa a moji mámu. Bylo od vás moc milé, že jste jí nabídl odvoz.“
Pokrčil rameny. „Doufal bych, že to samé by udělal někdo pro mou Cathy.“
„Pokud by vaše dcera někdy potřebovala odvoz,“ řekla Georgina, „ať mi zavolá.“ Podívala se na něj. „A když už se z nás stali ‚přátelé‘, hádám, že byste mi měl říkat Georgie.“
Colin cítil, jak zčervenal.
„Zatkl jsi Toma?“
„Ano,“ odvětil.
„To on mě otrávil?“
Ušklíbl se. „Nemám důkaz, že to byl on – nebo někdo jiný.“
„Nepodezříváš snad pořád Sybbie a Cescu?“ zeptala se šokovaně.
„V sušenkách nebyly žádné stopy po oleandru, ale bez důkazu nemůžu s jistotou tvrdit, že v tom nemají prsty,“ trval dál na svém.
Zavřela oči a opřela se zády o polštář. „Jsou to mé kamarádky. Vědí, že jsem tady?“
„Ano. Strážnice Larissa jim to řekla, když jela pro vzorky,“ oznámil jí.
Pořád držela v ruce telefon. „Zavolám jim.“ Přimhouřila oči. „A nesnaž se naznačovat, že to je špatný nápad, protože by se sem mohly přihnat a udusit mě polštářem, aby dokončily svou práci.“
„Nic takového jsem říct nechtěl,“ odvětil jemně.
Ušklíbla se. „Promiň. To bylo neodpustitelně drzé. Je mi mizerně a neměla bych si to na tobě vybíjet, obzvlášť když jsi to byl ty, kdo mě sem dovezl. Prostě jen…“
„… nikdo nechce myslet na to, že by se mu jeho přátelé pokusili ublížit,“ dokončil za ni. „Nechám tě odpočívat. Potřebuješ na dnešní noc něco přivézt z domova? Nabíječku nebo něco dalšího?“
„To vydržím,“ řekla.
„Dobře. Zavolám zítra ráno do nemocnice, abych zjistil, kdy tě můžu odvézt domů. Dej mi vědět, v kolik hodin Bea přijede vlakem.“
„To nepochybně přesahuje rámec tvých povinností,“ řekla. „Ale vážím si toho, Coline.“
Pohled v jejích očích ho vyvedl z míry, zejména proto, že nevěděl, co má teď dělat. Když navštívíte kamarádku v nemocnici, dáte jí na rozloučenou pusu na tvář? Nebo by si to špatně vyložila? Ach bože. Všechna ta vodka, kterou během svého náročného období vypil, očividně zabila nejen spoustu mozkových buněk, ale zničila i jeho společenské dovednosti.
Nakonec se vzdal, jen zamumlal „není zač“ a spěchal pryč z pokoje.
* * *
Georgina mohla jen stěží požádat Colina, aby šel do její kuchyně a nahlas řekl, že je v nemocnici, ale už je jí lépe. Myslel by si, že se zbláznila, a kdyby mu vysvětlila, že chce, aby duch v jejím domě věděl, co se stalo, rozhodně by začal pochybovat o její příčetnosti. Ale Doris bude určitě strachy bez sebe.
Georginu napadal jen jediný způsob, jak dát Doris vědět, co se stalo.
I když se cítila trochu hloupě, zavolala na vlastní pevnou linku a čekala na pípnutí záznamníku. „Tady Georgina. Někdo mě otrávil, ale Colin mě odvezl do nemocnice včas. Už je mi lépe a zítra budu zpátky doma,“ řekla.
Snad nebude Doris v zahradě a tu zprávu uslyší. A snad stihne Georgina zprávu smazat po návratu domů dřív, než ji uslyší někdo další a začne jí pokládat nepříjemné otázky.
* * *
Případ uvízl na mrtvém bodě, pomyslel si Colin. Jediné, co během jeho
nepřítomnosti přišlo, byla zpráva od Garnettova právníka týkající se závěti.
Garnett odkázal celý svůj majetek koleji St Bene‘t pod podmínkou, že dědictví bude jeho jménem použito k nancování studentského stipendia pro nejlepšího studenta v ročníku. Přesně to odpovídalo dojmu, který Colin z Garnetta měl.
Učitel, který chtěl být spojován jen s těmi nejlepšími.
Kdo řídil auto Toma Nicholse do Havraní stodoly a proč chtěl zabít Garnetta?
Dokud tohle Colin nerozlouskne, bude muset sledovat jiné linie vyšetřování. Jen v tuto chvíli nevěděl, čím začít.
„Šéfe, právě volali z nemocnice,“ oznámila mu Larissa.
Colina polil studený pot. Prosím, ať je Georgina v pořádku. Snažil se znít klidně. „Co chtěli?“
„V Little Wenborough došlo k další otravě,“ prohlásila.
Třetí otrava. Jestli se zase jednalo o úmysl, a ne o náhodu, měli by už na kontě jeden případ vraždy a dva pokusy.
„O koho jde? A bude v pořádku?“ vyptával se Colin.
„Tom Nichols. Ten mladší,“ vysvětlila Larissa. „Ještě se ho snaží stabilizovat. Jedna ze sester na pohotovosti si vzpomněla na případ Georginy Drakeové, spojila si to dohromady, takže naštěstí věděli, na co se mají zaměřit.“
„Máme ještě nějaké další informace?“ zeptal se Colin.
„Pan Larke – postarší džentlmen, kterému patří zahrada, v níž pracovali – se zeptal té jeho pomocnice Jenny, jestli nechtějí šálek čaje. Ta se šla zeptat Toma a našla ho ležet a zvracet vedle rýče na konci zahrady, kde původně ryl záhon. Pan Larke pak zavolal sanitku.“
„Jela s ním do nemocnice ta pomocnice?“ zeptal se Colin.
„Nejsem si jistá,“ přiznala Larissa. „Zavolám tam znovu a zjistím to.“
„Mohla by to být nta,“ napadlo Moa. „Mysleli jsme si, že mladý Tom je ten travič, a takhle ze sebe možná chtěl setřást podezření.“
„Copak by někdo otrávil sám sebe?“ zeptal se Colin. „Otrava oleandrinem není nic příjemného, pokud to byl tenhle jed. A vzpomeň si, že mladý Tom měl na čas Garnettovy vraždy neprůstřelné alibi.“
I když na otravu Georginy ho neměl. Colin se zamračil. „Kdo by chtěl zabít mladého Toma? A pokud je to stejná osoba, která otrávila Rolanda Garnetta a pokusila se zabít Georginu Drakeovou, co mají ti tři společného?“
„To je na první pohled zřejmé, kromě otravy je to Havraní stodola,“ prohlásila Larissa. „Doktor Garnett si ji pronajal, paní Drakeová ji vlastní a Tom se tam stará o zahradu.“
„Proč by někdo chtěl zabít tyhle tři?“ zeptal se Colin.
„Třeba je ve stodole něco, co chce někdo udržet v tajnosti,“ napadlo Moa. „I když zjevně nevíme, kdo to je a o co mu jde.“
„Navíc,“ pokračoval Colin, „jsme tu neměli žádné otravy až do příjezdu
Garnetta. Paní Drakeová koupila farmu před rokem a Tom se jí stará o zahradu už měsíce. Proč by někdo čekal s jejich otravou až doteď?“
Vypadalo to, že nová hypotéza přináší více otázek než odpovědí, což moc nepomáhalo.
„Co mají ještě společného?“ ptal se Colin.
„Kamerový záznam,“ připomněla Larissa. „Ale zase, proč zrovna teď? Každý, kdo přijel na farmu, by se objevil na kamerovém záznamu od momentu, kdy ho paní Drakeová nechala nainstalovat.“
„A co profesní nebo osobní propojení?“ zeptal se Colin.
„Na nic takového jsme nepřišli,“ přiznala Larissa. „Ještě jednou si projdu poznámky.“
„Já teď jedu do nemocnice,“ oznámil Colin. „Jestli bude Tom schopný mluvit, třeba mi toho řekne víc. Pokud ne, zkusím Jenny, pomocnici.“
V nemocnici zrovna převáželi Toma na pokoj.
„Je unavený a potřebuje odpočívat,“ upozornila ho sestra.
„Já vím,“ řekl Colin. „Nebudu tam moc dlouho. Také bych si potřeboval jen v rychlosti promluvit s týmem, který ho přijímal na pohotovosti, abych si ujasnil okolnosti případu,“ sdělil jí.
„Zjistím vám, kdo ho měl na starosti, a vrátím se za pět minut,“ informovala ho sestra. „A pak si pan Nichols odpočine.“
„Domluveno,“ souhlasil Colin.
Tom ležel na nemocniční posteli, obličej bílý jako stěna. „Jak se cítíte?“ zeptal se Colin.
„Všechno mě bolí,“ postěžoval si Tom. „Co tady děláte?“
„Chtěl jsem vám položit pár otázek,“ sdělil mu Colin. „Mohl byste mi prosím popsat, co jste dělal dnes ráno? Co jste jedl a pil?“
„K snídani jsem si dal jako obvykle misku granoly s banánem a hrnek čaje. Čaj jsem si uvařil i do termosky, abych si ho mohl vypít, až budu u pana Larka. Jeho čaj chutná jako voda z nádobí, tak si vždycky beru vlastní,“ vysvětloval Tom a přitom se ušklíbl. „Jenny jsem vyzvedl brzy ráno a zrovna jsem ryl na zahradě, kde to chtěl pan Lark znovu osázet, když se mi najednou sevřely vnitřnosti. Nikdy v životě mi nebylo tak zle. Myslel jsem, že umřu.“
„To jste mohl, kdyby nezavolali záchranku,“ poznamenala sestra, která se vrátila do pokoje. „To už stačí. Potřebuje odpočívat.“
„Jen ještě jednu otázku, prosím,“ řekl Colin a obdařil ji svým nejvlídnějším úsměvem. „Pane Nicholsi, napadá vás, proč by vás chtěl někdo otrávit – nebo kdo by to mohl udělat?“
„Nemám ponětí,“ odvětil Tom. „Ale přál bych si, abyste si pospíšili a rychle ho chytili, než otráví někoho dalšího.“
To by si přáli oba. „Nechám vás teď odpočívat,“ řekl Colin, který zřetelně vnímal sestru stojící opodál se založenými rukama a prsty netrpělivě poklepávajícími na předloktí. „Ale kdyby vás napadlo, kdo by za to mohl být zodpovědný nebo jak jste jed pozřel, dejte mi prosím vědět. Nechám vám tu na stole svou vizitku.“
Sestra informovala Colina o tom, kdo Toma ošetřoval na pohotovosti, a vyprovodila ho z pokoje. Lékařský tým pak Colinovi jen potvrdil, co už věděl od Toma: našla ho Jenny, pan Larke zavolal záchranku a Tom přijel do nemocnice sám. Naštěstí si sestra na příjmu vzpomněla na Georginin případ a navrhla, aby zkontrolovali přítomnost oleandrinu v těle, takže byli schopní nasadit vhodnou léčbu.
Georginu ty novinky šokovaly. „Bude v pořádku?“
„Záchranka ho do nemocnice přivezla včas, takže by měl být,“ ujistil ji Colin. „Dobře.“ Georgině se ulevilo. „Ale zároveň to smetlo ze stolu tvou teorii, že on je travič.“
„Jak jsi na to přišla?“
„Proč by trávil sám sebe? Ať už ho otrávil kdokoliv, musel to udělat i mně.“
„Pokud to není nta,“ sdělil jí Colin Moovu teorii.
„To je tak cynické.“
„Já musím o všem pochybovat, abych si mohl být jistý, že to, co vím, je pravda,“ poznamenal. „Patří to k mé práci. Až budeš připravená, můžeme jet a vyzvednout Beu na nádraží.“
„To je od tebe milé,“ řekla Georgina. „Mohla jsem si vzít domů taxík nebo požádat Sybbie anebo Cescu, aby mě odvezly.“ Přeměřila si ho pohledem. „Pokud je tedy pořád nepodezříváš z té otravy.“
„Bez komentáře,“ vyjádřil se Colin. „Ve skutečnosti jsi i ty pořád o ciálně na seznamu podezřelých, ještě jsme tě z něho nevyloučili. Neměl bych s tebou o případu vůbec mluvit, natož beze svědků.“
Odkašlala si. „Jsem taky oběť, takže očekávám, že budu o svém případu informována. Navíc je tu ta záležitost s očištěním mého jména a jmen mých přítelkyň. Coline, oba víme, že bys se mnou neměl mluvit. Neměl bys o tom
případu mluvit s nikým mimo policii, natož s někým, kdo je na seznamu podezřelých. Ale můžu tě ujistit, že nemám v sebemenším úmyslu volat tvému nadřízenému a říkat mu, že si ohýbáš pravidla, nebo že je dokonce porušuješ.“
Slyšet to byla úleva. „Nevím, kdo tě otrávil,“ přiznal. „Nicméně je nanejvýš pravděpodobné, že ten, kdo to udělal, otrávil také Toma Nicholse a Rolanda Garnetta. Co mi pořád uniká, je motiv. Co máte vy tři společného?“
Georgina byla velice bystrá žena a jako fotogra a si byla zvyklá všímat i nepatrných detailů. Colina napadlo, že díky své novinářské zkušenosti ze studentských let by mohla být dobrá v práci s informacemi a v jejich analyzování. Třeba by mu právě ona mohla pomoct najít řešení této hádanky.
„Možná,“ začala, „bychom o tom mohli mluvit čistě hypoteticky.“ Usmála se.
„Třeba na mé zahradě a se šálkem čaje v ruce.“ To byla anglická odpověď na všechno, pomyslel si. Dobrý šálek čaje.
„Obzvlášť,“ dodala, „když žádnou zahradu nemáš.“
„Jak jsi to věděla?“
Poklepala si na nos a zakřenila se. „Říkej mi Jane.“
Jako ve Slečně Marplové, uvědomil si. Zjišťovala si snad o něm informace?
Jeho překvapení se mu nejspíš propsalo do tváře, protože se usmála.
„Kdybys byl zahradník, poznamenal bys něco o mé zahradě. Ale to jsi neudělal, takže hádám, že máš buď malý dvorek za domem, nebo truhlík na okně.“
„Mám byt. Bez truhlíku,“ přiznal. „Dobrá. Pálí ti to. Ale i když bych si to moc přál, nemám čas sedět u tebe na zahradě – alespoň ne dnes. Můžeme si promluvit v autě cestou na vlakové nádraží?“
„Dobrá,“ souhlasila.
Jakmile seděli v autě, začal: „Nadhodil jsem pár myšlenek před Moem a Larissou – mým týmem. Ale nic z toho nedává smysl a nakonec jsme se zase ocitli ve slepé uličce.“
„Někdo mi řekl,“ začala a zamrkala na něho řasami, „jakže to bylo…? Ach, ano. Už žádná slečna Marplová.“ Schválně naznačila uvozovky .
Odkašlal si. „Dobře, Georgino. Omlouvám se. Jsi v tom dobrá.“
„Chci očistit své jméno – a co je ještě důležitější, jak už jsem řekla, chci očistit jména svých kamarádek. Takže jaká je tvoje teorie?“
„Někdo dal otrávené kari Rolandu Garnettovi.“
„Cesca ne,“ vyhrkla okamžitě.