ZRK2508_Havrani_stodola_ukazka by Zoner Press

KATE HARDY

The Body at Rookery Barn

Originally published by Storm Publishing.

Vražda v Havraní stodole

Kate Hardy

Odpovědná redaktorka: Gabriela Boška

Překlad: Martina Bártová

Jazyková korektura: Mgr. Alena Klementová

DTP: Petr Bernát

Obálka: Zuzi Maat

Vydání první v roce 2025. Všechna práva vyhrazena. Zoner Press

Katalogové číslo: ZRK2508

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována ani distribuována žádným způsobem ani prostředkem, ani reprodukována v databázi či na jiném záznamovém prostředku či v jiném systému bez výslovného svolení vydavatele s výjimkou zveřejnění krátkých částí textu pro potřeby recenzí. Dotazy týkající se distribuce směřujte na:

Zoner Press

ZONER a.s.

Nové sady 18, 602 00 Brno tel.: 532 190 883 e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz www.facebook.com/Zonerpress www.instagram.com/zonerpress_redakce/

ISBN 978-80-7413-655-9

„Na tvém místě bych tam nechodila.“

Georgina právě strkala klíč do zámku vchodových dveří a druhou ruku měla položenou na litinové západce. Ohlédla se. Nikdo za ní nebyl, žádná žena. Na štěrkové cestě nikdo nestál, ani když před chvílí kráčela od statku dolů k přestavěné cihlovo-kamenné stodole, kterou pronajímala jako rekreační chatu. I malý vydlážděný dvorek před samotnou Havraní stodolou byl prázdný. Jediným slyšitelným zvukem byl líný bzukot podivně vyhlížejících včel nad tulipány a pomněnkami, jež se nakláněly přes okraje terakotových nádob před stodolou.

„Myslím to vážně. Nechoď tam,“ pokračoval hlas.

Soudě dle lehkého norfolkského přízvuku muselo jít o někoho místního, ale Georgina ho nepoznávala. „Raději zavolej policii nebo záchranku.“

Cože? To přece nedávalo smysl. Jak mohla slyšet hlas, když nikoho neviděla – většinou to bývá naopak.

„Kdo je tam? Jste zraněná?“ vyptávala se Georgina a mhouřila oči. Žádná odpověď.

Třeba za to mohla její nová naslouchátka. Dnes ráno byla u foniatra. Prováděl standardní testy a kontroloval funkčnost propojení s telefonem. Nejspíš jen omylem zapnula rádio, jako když nechtěně vytočíte něčí

číslo, a naladila nějakou rozhlasovou hru a rádio se nejspíš připojilo k naslouchátkům. V okolí Little Wenborough býval mobilní signál trochu nestabilní, což by vysvětlovalo, proč ze hry slyšela jen útržky. Ve skutečnosti s ní tady nikdo nebyl. Kdyby ano, slyšela by kroky na štěrkové cestě nebo by tu osobu zpozorovali havrani, po nichž byl pojmenovaný statek i stodola. Ti by se začali okamžitě ozývat z dubového lesíka na konci zahrady, kde hnízdili.

Georgina se ten nepříjemný pocit rozhodla ignorovat. Až bude uklízet stodolu, přepne si rádio na hudební stanici. Poslední tři týdny tu pobýval Roland Garnett, učitel klasické filologie, a pracoval tu na své knize. Georgina měla na pátek ráno naplánovanou návštěvu u doktora v nemocnici, takže svého hosta před odjezdem neviděla. Zastavila se u něho včera odpoledne, aby se s ním rozloučila a ujistila se, že pan Garnett přesně ví, co má udělat s klíči, až za sebou zamkne. A popřála mu šťastnou cestu domů.

Cítila se kvůli tomu trochu zlomyslně, ale ulevilo se jí, že se ten člověk konečně vrátí do Cambridge. Zpočátku působil doktor Garnett velice okouzlujícím dojmem, ale během tří dnů se z něj vyklubal nejnáročnější host, jakého tu kdy měla. Mobilní signál byl slabý a Wi-Fi připojení pomalé. (Co by na venkově chtěl?) V okolí nebyla žádná dovážková služba na jídlo. (Totéž.) Trouba nefungovala. (Ale fungovala –jen se neobtěžoval přečíst si instrukce v informační složce pro hosty.)

Pak rozzuřil Jodie, která měla obvykle na starost úklid ve stodole. Ta odmítla dělat cokoliv, dokud tam ten člověk bude ubytovaný. Naštval i Francescu z farmářského obchodu, a to natolik, že trvala na tom, že jeho objednávky bude doručovat raději Georgině než přímo do stodoly. Ani jedna jí přesně neřekla, co provedl, nicméně obě ji varovaly, aby si na něj dávala pozor. Georgina mohla jen hádat, o co šlo. Nejspíš v tom hrály roli jeho nenechavé ruce nebo nevhodné poznámky. A nejspíš obojí. Georgina neměla sice na příští týden žádné další rezervace, ale i tak chtěla mít povinnosti z krku. V den odjezdu hostů bylo potřeba vyměnit povlečení, vyprat prádlo a ujistit se, že stodola je uklizená a připravená pro další ubytované. Obvykle to byla práce pro Jodie, ale vzhledem

k okolnostem se dnes Georgina chtěla postarat o úklid sama. I tak měla

v úmyslu vyplatit Jodie její obvyklou sazbu, neboť to pro ni byla nejen pokojská, ale i kamarádka a kolegyně a nechtěla, aby hostovo nepřípustné chování vneslo do jejich vztahu problémy.

„Varuju tě, je to vážně špatný nápad,“ ozval se hlas znovu, když Georgina konečně odemkla dveře.

Ať už chytala jakoukoliv rozhlasovou stanici, signál byl očividně mizerný. Zdálo se, že slyší jen repliky jedné herečky. Dál si hlasu nevšímala a vzala do ruky úklidový box, otevřela dveře dokořán a vešla do kuchyně.

Zalitovala, jakmile ucítila silný, kyselý zápach zatuchlých zvratků. Nemohla se ubránit pocitu, že se jí obrátí žaludek. Jednou rukou si přikryla nos a ústa, aby se uchránila před zápachem, a úklidový box zatím položila na nerezovou odkapávací desku.

„Já jsem ti říkala, ať ty dveře neotevíráš,“ zanaříkal hlas.

Georgina vytáhla z kapsy telefon, aby vypnula tu otravnou hru, ale v tom okamžiku zjistila, že aplikace rádia není zapnutá.

Pokud ten hlas nevycházel z telefonu, tak musel zcela logicky pocházet od člověka. Od někoho, kdo dokázal tak lehce našlapovat na štěrku, že ho nezaslechla. Od někoho, kdo nezburcoval ani havrany. Od někoho, kdo se skrýval. Od někoho, kdo ji sleduje.

Georgině přejel mráz po zádech a prvně si uvědomila, jak strašně jsou statek a stodola izolované. I kdyby křičela, nikdo by ji neslyšel. Až na havrany – a kdo by se na venkově obtěžoval všímat si hejna povykujících havranů.

Snažila se znít klidně. „Kdo jste? Co chcete?“

Nepřišla žádná odpověď. Georgina ze sebe setřásla pocit strachu. Možná, že už blázní. Možná měli ostatní pravdu a ona neměla strávit poslední rok na okraji malé vesničky o samotě, kterou čeřily jen návštěvy jejích dětí a starých přátel, hosté, kteří se ubytovali v rekreační chatě, nebo hodiny pilates v budově obecního úřadu jednou týdně, ke kterým ji přemluvila Francesca. Nebo existovalo i jednodušší vysvětlení – nová naslouchátka chytala signál z rádia od sousedů. Bude se muset na klinice zastavit příští týden, aby jí je správně seřídili.

Právě teď bylo nejdůležitější zjistit, odkud přichází ten zápach. Copak její host přes noc onemocněl a nedokázal si zavolat pomoc? „Doktore Garnette?“ zavolala hlasitě. „Jste v pořádku?“

Bez odpovědi.

Nechala otevřené dveře do kuchyně, aby tam mohl proudit čerstvý vzduch a rozptýlit puch – a taky ji napadlo, že by zápach mohl odradit osobu venku, ať už to byl kdokoliv, od toho, aby šla dovnitř. Schovala telefon zase do kapsy a otevřela dveře do obývacího pokoje. Roland Garnett tam nebyl, ale na borovicovém jídelním stole ležel jeho notebook a okolo se povalovaly rozházené knihy. Změť papírů pokrývala i dřevěnou podlahu.

Očividně dnes ráno neodjel, jak plánoval.

„Doktore Garnette?“ zavolala znovu.

Stále žádná odpověď.

Jako další šla zkontrolovat koupelnu. Nejprve zaťukala na dveře. Uvnitř nebyl, ale na skleněné polici nad umyvadlem a v rohu vany viděla jeho rozházené věci.

Zbývala už jen ložnice.

A zápach sílil.

Když otáčela mosaznou koulí na dveřích a otevírala, brněly ji rozrušením konečky prstů. Zápach zvratků byl v tu chvíli nesnesitelný. Pak uviděla na posteli ležet tělo. Peřina byla odhrnutá, polštáře a prostěradlo pokryté zvratky. Georgině se zvedl žaludek a musela se hodně přemáhat, aby se také nepozvracela.

„Doktore Garnette?“ oslovila ho. „Jste v pořádku?“ Pitomá otázka. Očividně nebyl. To by se už ozval a neležel by tam v kaluži vlastních zvratků.

Je v bezvědomí… nebo mrtvý?

Georgina najednou pocítila chlad a objala se.

Prosím, ať není mrtvý.

Prosím, ať to není stejné, jako když před dvěma lety našla ležet na zemi v obývacím pokoji Stephena. Studeného. Bez pulzu. Už nikdy neuslyší jeho burácivý hlas, vytrénovaný lety strávenými na jevišti

v dobách, kdy se ještě nevěnoval režii. Celá jeho mimořádně charismatická osobnost najednou vyhasla. Její báječný manžel byl pryč. Neměla šanci se rozloučit, neměla možnost říct mu poslední miluju tě.

Do hlavy se jí vkradla děsivá píseň Ofélie – z poslední hry, kterou před svou smrtí Stephen režíroval. Umřel nám, paní, umřel nám…

Doktor Garnett nezatáhl závěsy ani se nevysvlékl. Dostal snad tak jako Stephen infarkt? Zemřel sám a v bolestech stejně jako Georginin milovaný manžel? Nebo se opil do bezvědomí a udusil se vlastními zvratky?

Nechtěla se k tomu nehybnému tělu přibližovat ani o píď. Nechtěla si tím znovu procházet. Ale nikdo jiný, kdo by to vyřešil za ni, tu nebyl. Bude se muset oprostit od svých vzpomínek a pustit se do toho. Jen seber odvahu… I když se třásla, přinutila se dojít k posteli a dotknout se čela Rolanda Garnetta, přičemž se snažila vyhnout zaschlé tekutině na jeho obličeji. Kůži měl chladnou. Sáhla mu na zápěstí, ale nedokázala nahmatat pulz. Obličej měl sinalý a nejevil vůbec žádné známky života.

Bože, bože, bože. Je mrtvý.

Začala drkotat zuby a znovu se pevně objala. Jediné, po čem v tento moment Georgina toužila, bylo schoulit se do klubíčka a rozvzlykat se. Zároveň však věděla, že by jí to v ničem nepomohlo.

„Zavolej 999. Zavolej policii. A záchranku,“ nabádal ji hlas v uchu a Georgina nadskočila.

Zas ten hlas.

Byla to snad nějaká bizarní shoda okolností – nebo tam někdo byl? Někdo, kdo viděl, co se děje, že je Georgina lapená ve vzpomínkách, místo aby reagovala na situaci jako každý jiný normální člověk?

Buď to byl rádiový signál, který chytala, a nikdo jí tedy neodpoví, nebo tu skutečně někdo je a ona se s tím bude muset vypořádat. Cítila se trapně, ustaraně a rozčileně zároveň, ale nakonec prohlásila: „Ať už jsi kdokoliv, buď se ukaž a pomoz mi, nebo jdi k čertu a nech mě na pokoji.“

„Chci ti pomoct a neschovávám se.“ Ozvalo se povzdechnutí. „Poslouchej, vysvětlím ti to později. Ale teď se vzchop a zavolej 999.“

Takže to byla skutečná osoba.

Georgina věděla, že ta žena má pravdu. S kamennou tváří a ve snaze nemyslet na chvíli, kdy tohle musela dělat naposledy, vytáhla z kapsy telefon a vytočila číslo. Než se hovor spojil, vyšla ven. Nedokázala už dál snášet pach zvratků a potřebovala na čerstvý vzduch.

„Jakou službu potřebujete?“

Bylo obtížné udržet si jasnou mysl. Policie, nebo záchranka? Na záchranku, která by teď pomohla doktoru Garnettovi, bylo už příliš pozdě. „Policii, prosím.“

„Můžete mi sdělit vaše jméno, telefonní číslo a místo, kde se nacházíte?“

Georgina všechny informace nadiktovala. „Já… jsem našla ve své rekreační chatě tělo muže. Myslím, že je mrtvý.“

„Dobrá, drahoušku. Zatímco budete čekat, přepojím vás na zdravotníka a pošlu k vám policii,“ ujistila ji operátorka.

Nastala pauza následovaná řadou cvakání, ale nakonec ji přepojili.

„Jmenuju se Josh a jsem zdravotník. Dýchá pacient? Je při vědomí?“

Georgina se opřela o cihlovou zeď vedle dveří do kuchyně a byla ráda, že ji drží něco pevného. „Není to pacient. A jsem si docela jistá, že je mrtvý,“ odvětila. „Je studený a nemá pulz.“

„Pořád ho ještě můžeme zkusit resuscitovat. Řeknu vám, co máte dělat –“

„Nemyslím si, že to bude fungovat,“ skočila mu do řeči Georgina. „Je tam spousta zvratků a jeho obličej má podivnou barvu. Vypadá, že už je po smrti víc než jen pár minut. Jsem si celkem jistá, že jemu už oživování nepomůže.“ Stejně jako bylo pozdě i pro Stephena.

„Ou.“ Nastala odmlka. „Policie už je na cestě a zařídím, aby dorazila i sanitka. Jste v pořádku?“

„Ano,“ zalhala.

„Dobře, drahoušku. Zkuste se uklidnit. Budou u vás tak rychle, jak to jen půjde.“

„Děkuji vám.“ Obtížně se jí mluvilo, polykalo i dýchalo.

Co teď?

Rozhodně nechtěla zůstávat v domě s mrtvolou. Navíc už tu stejně do příjezdu policie a záchranky nemohla nic dělat. „Nebyl jste moc milý

člověk, doktore Garnette,“ zašeptala, „ale mrzí mě, že jste skončil takhle. Nikdo si nezaslouží umřít sám.“ Nechtěla se už do chaty vracet, a tak zamkla dveře, a než zamířila na statek, schovala klíče do kapsy. Tentokrát si vůbec nevšímala bujné vegetace kolem, která ji obvykle donutila zpomalit a vytáhnout foťák. Teď dokázala myslet jen na mrtvolu ve stodole – a na to, jak je tu sama.

Má zavolat dceři? Bee by to z Camdenu na Liverpoolskou ulici trvalo nejméně dvacet minut metrem, pak by musela kdovíjak dlouho čekat na vlak do Norwiche, strávit dvě hodiny ve vlaku a další půlhodinu v taxíku do vesnice. Tou dobou už tu bude policie. Syn Will bydlel ještě dál, v Salisbury. Tak jako tak touhle dobou už bude ve své laboratoři a bude mít vypnutý telefon. Nemůže ho táhnout čtyři hodiny jízdy až sem jen proto, že je trochu vyděšená. I přátelé v Londýně a Brightonu žili příliš daleko na to, aby jí mohli pomoct.

Někdo z místních? Jedni sousedi byli v práci a ti druzí odjeli pryč na prodloužený víkend. Francesca bude mít plné ruce práce ve farmářském obchodě a Georgina ani nepochybovala o tom, že Jodie si místo své obvyklé páteční úklidové směny ve stodole našla jinou práci. Sybbie bude nejspíš na obědě. Mladý Tom, který se jí staral o zahradu, bude mít teď dost práce s jiným zákazníkem. Nebylo by fér vytáhnout sem někoho z nich, když se tu už stejně nedalo nic dělat.

Což znamenalo, že tu Georgina zůstala sama.

„Ach, Stephene. Přála bych si, abys tu byl,“ zašeptala. Ne že by potřebovala, aby to vyřešil za ni – byla naprosto schopná poradit si s tou situací sama –, ale její zesnulý manžel jí strašně chyběl. Navíc si nemohla dovolit, aby ji nalezení mrtvoly stáhlo zpátky do temné propasti, z níž se poslední rok snažila vyškrábat. Osvobodila se od antidepresiv a rozhodně se k nim nechtěla vracet.

Došla ke dřezu ve své kuchyni, otočila kohoutkem a opláchla si obličej ledovou vodou, což jí trochu zklidnilo pocuchané nervy.

„Napiš si seznam,“ řekla si sama pro sebe a z prostřední zásuvky dubové komody vytáhla pero a kroužkový blok. Bea a Will si ji dobírali, že je staromódní, ale když si potřebovala udělat seznam nebo utřídit nápady,

zjistila, že při psaní na papír jí plynou myšlenky mnohem snadněji, než když vyťukávala poznámky na displeji.

Kontaktovat nejbližší příbuzné R. G., napsala si a posadila se ke stolu vedle komody. I když nejprve bude muset zjistit, kdo jsou jeho příbuzní.

Agentura, která pro ni zajišťovala rezervace ubytování, jí posílala o klientech jen základní údaje: jméno, adresu, e-mail, telefonní číslo. Třeba jí to řekne policie. Nebo jí dají informace ve škole, kde pracoval.

Co dál?

Zírala na papír, v hlavě prázdno.

„Dej vařit vodu. Udělej si čaj. Trochu si ho oslaď, to pomáhá na nervy,“ radil jí hlas.

Ach dobrý bože, copak ji nenechá na pokoji?

Znovu zkontrolovala telefon. Všechny aplikace byly vypnuté. Tak kdo to na ni pořád mluví? Georgina měla před sebou celý prostor kuchyně – prázdný. Dřevěné kuchyňské skříňky v krémové barvě byly příliš malé na to, aby se v nich někdo schovával, a stejně tak dubová komoda. Odlišné židle byly úhledně zastrčené na svých místech u starodávného dubového stolu a neviděla, že by se tam někdo ukrýval.

Staromódní okna přímo za ní i ta vedle dřezu byla zavřená. Litinové západky na dřevěných dveřích vedoucích do chodby a do komory se občas zasekávaly, takže by viděla nebo slyšela, kdyby se je někdo snažil za sebou zavřít.

Tak kdo to na ni mluvil? Copak už se pomátla? Nebo jí jen unikalo něco, co bylo zcela zřejmé? Byla teď tak rozhozená z nálezu té mrtvoly, že nedokázala myslet jasně.

„Tak dobrá, už toho mám dost. Nedělej mi už tak příšerný den ještě horším. Najít mrtvolu je samo o sobě dost strašné, aniž by se mnou někdo hrál tyhle psychologické hry. Ať už jsi kdokoliv, prosím, ukaž se, ať tě vidím,“ dožadovala se.

„To asi bude trochu… ehm… komplikované,“ přiznal hlas.

„Proč?“ zeptala se Georgina.

„Jedno po druhém,“ navrhl hlas. „Jmenuju se Doris Beauchampová.“ Zanotovala úryvek z písně Que Sera, Sera. „Moje máma milovala filmy

s Doris Dayovou, a tak mě po ní pojmenovala. I když si myslím, že byla ve skrytu duše zklamaná, že jsem se narodila zrzavá, a ne blonďatá.“

Takže to byla skutečná osoba. Ale kde se schovávala? Ať už hlas patřil komukoliv, Georgina si zasmušile pomyslela, že to s její příčetností jde z kopce. „Dobrá, Doris. Ať už jsi kdekoliv, prosím, ukaž se mi, ať na tebe vidím,“ řekla a snažila se mluvit klidně a neutrálně. To poslední, co potřebovala s mrtvolou v Havraní stodole…

A pak ji zamrazilo. Byla Doris snad zodpovědná za smrt doktora Garnetta? Stane se ona další Dorisinou obětí? Přijede policie a najde tu dvě mrtvoly místo jedné, kterou zrovna nahlásila?

Zaryla nehty do dlaně a snažila se nepanikařit.

„Jak už jsem řekla, je to trochu komplikované,“ vysvětlovala Doris. „Znáš citát ze Sherlocka Holmese o tom, že když vyloučíme všechno nemožné, pak to, co zůstane, ať je to jakkoliv nepravděpodobné, musí být pravda?“

„A-no.“

„No, je to takhle.“ Nastala odmlka. „Můžeš vyhledat něco na internetu?“

Jestli se jí podaří s touhle osobou jménem Doris udržet rozhovor, než policie dorazí, možná jí to zajistí bezpečí. „Dobře.“ Okno bylo za ní. Když se natahovala po notebooku, odstrčila židli tak, aby měla v případě potřeby rychlý přístup ke kuchyňským dveřím. Bylo to lepší než použít stolní počítač v pracovně, kde by se mohla ocitnout v pasti.

Když Georgina otevřela počítač, Doris oddrmolila název webové stránky zabývající se genealogií, jež nabízela volný přístup do rejstříku dat narození, uzavření manželství a úmrtí.

Tohle všechno Georgina důvěrně znala. Když zrovna nehrála, pracovala její dcera pro společnost zabývající se genealogickým výzkumem a snažila se zrekonstruovat i jejich vlastní rodokmen. Bea Georginu naučila, jak vyhledávat záznamy, a přivedla ji na myšlenku, že by bylo fascinující podívat se do minulosti jejich rodiny a najít něco zajímavého z historie Havraní farmy. Georgina však s výzkumem domu ani nezačala. Bez Stephena jí připadalo všechno příliš obtížné.

„Zaškrtni datum úmrtí. Příjmení Beauchampová.“ Doris své jméno vyhláskovala. „Křestní jméno Doris. Časové rozmezí leden až březen 1971.“

Něco před půl stoletím. Kdyby v tomhle časovém rozmezí Georgina zaškrtla datum narození a napsala své křestní jméno a jméno za svobodna, věděla, že by se objevily informace o ní. Zatímco se snažila ignorovat ledový chlad, který se jí postupně rozléval po celém těle, vyplnila údaje a klikla na najít.

Objevil se jeden výsledek vyhledávání.

„Klikni na to a pak dej zobrazit,“ nařídila jí Doris.

Ať byla kdekoliv, viděla Doris na obrazovku.

Je za tebou…

Georgina se snažila zklidnit dech. Jistě, že za ní nikdo nestál. Byla tam jen zeď a okno, které bylo příliš malé na to, aby jím mohl prolézt člověk větší než desetileté dítě. Navíc bylo nejprve nutné otevřít spodní zavírání okna a kličku uprostřed. A to zvenku nešlo.

Klikla na zobrazit. Objevila se naskenovaná stránka z knihy se seznamem všech lidí v zemi s příjmením Beauchampová, kteří zemřeli v časovém rozmezí od ledna do března 1971. Doris Elizabeth Beauchampová byla druhá na seznamu. Datum narození listopad 1952. Zemřela ve věku 18 let.

„Co to znamená?“

Doris si povzdechla. „Snažím se ti ukázat, kdo jsem a proč mě nemůžeš vidět.“

„To si vážně myslíš, že uvěřím, že mluvím s někým, kdo je skoro půl století po smrti?“ Georgina sebou trhla, už když to říkala. Provokovat někoho, kdo je patrně duševně vyšinutý, bylo od ní neuvážené. Potřebovala ženu zabavit, než dorazí policie.

„Říkala jsem ti o té zásadě Sherlocka Holmese,“ zanaříkala Doris. I s naslouchátky měla Georgina problémy určit, odkud ty zvuky přicházejí. Pořád neviděla postavu ani její odraz. „Snažíš se mi říct, že jsi duch?“ otázala se nevěřícně.

„Ano.“

„Tak proč tě slyším?“

„To nemám tušení,“ přiznala Doris. „Jsi první člověk, s kterým mluvím po velmi dlouhé době – no, tedy kromě toho divného malého děcka a jednoho psa, který mě dokázal vycítit. Jenže pes neumí mluvit a kdo by si všímal toho, co říká malé dítě?“ odmlčela se. „Možná, že máš zvláštní schopnosti nebo tak něco. Neměla jsi v dětství neviditelné kamarády?“

„Ne.“ Georgina se zamračila. „A žiju tu už přes rok, tak proč tě dneska slyším poprvé?“

„To nevím. Zkoušela jsem na tebe mluvit už dřív,“ přiznala Doris. „Už když jsi sem poprvé přijela. Když jsi každou noc usínala s pláčem. Když ses hned po ránu natahovala po antidepresivech a pak je zase odkládala, protože ses jich chtěla zbavit.“

Georgina se zajíkla a zalétla pohledem k zadním dveřím. Mohla by být venku během tří vteřin, ale co když ji bude Doris pronásledovat? „To jsi mě sledovala celý rok?“

„Ne! To zní děsivě. Nepronásleduju tě a nechci ti ublížit. Já tu prostě žiju,“ vysvětlovala Doris. „Když s tebou někdo sdílí tvůj dům a každou noc vzlyká, dokud vyčerpáním neusne, máš tak nějak chuť ho utěšit. Jenže jsem, co jsem. Nemůžu ti uvařit hrnek horké čokolády ani tě obejmout a říct ti, že nakonec to všechno přejde a budeš v pořádku.“

To už bylo na Georginu moc. „Podívej se, Doris, nebo kdo jsi, je mi líto, ale já na duchy nevěřím.“ Ta slova z ní vylétla sama. „Pokud existuje život po smrti, pak by tu se mnou Stephen ještě byl. Mluvil by se mnou.

Byl by tu se mnou. Ale není.“

„Mrzí mě to,“ prohlásila zoufale Doris. „On tu není. Jsem tu jen já. A rozhodně jsem tě nešpehovala ani nepronásledovala, Georgino.“

Ten „duch“ znal její jméno. Georgina se opřela o stůl. „Nebudu se bavit s někým, koho ani nevidím,“ procedila skrz zaťaté zuby.

„Technicky vzato to už děláš, když třeba telefonuješ,“ poznamenala Doris. „Pokud to teda není videohovor.“

To bylo šílené. A očividně to byla Georgina, kdo se zbláznil. Už slyší i hlasy.

Nejspíš to řekla nahlas, protože Doris na to zareagovala. „Je to tak. Ne že ses zbláznila, ale že slyšíš hlasy. Slyšíš mě.“

„Já nevěřím v nadpřirozeno,“ namítla Georgina.

„Dobrá. Co když ti řeknu něco o tobě? Tvoje děti se jmenují William a Beatrice. Pojmenovala jsi je po Shakespearovi a po tvé oblíbené postavě ze Shakespearových her.“

„To je veřejně dostupná informace,“ namítla Georgina. Stephen poskytl během své kariéry nespočet rozhovorů, v nichž se zmiňoval o své ženě a o dětech.

„Když ti volají, je slyšet, jak se o tebe oba strachují.“

„Jako jakékoliv jiné děti, které mají obavy o svého rodiče ve středních letech, zejména pokud zrovna ovdověl.“ Georgina si založila ruce. Tohle nestačí. „Řekni mi něco, co není veřejně dostupná informace nebo jen všeobecně platná pravda.“

Nastala pauza. „Od chvíle, co jsi tu, jsi odmítla každičkou nabídku na focení pro časopisy vyjma focení Sybbie, do něhož tě přemluvila Cesca.“

Georgina přivřela oči. „Takže ses mi nabourala do telefonu nebo do e-mailu?“

„Od té doby, co jsi tady, fotíš jen květiny v zahradě a měsíc. Nechceš fotit lidi a já si myslím, že se trochu bojíš, že už nikdy nebudeš chtít. Bojíš se, že jsi o svou dovednost přišla. Mluvíš se Stephenem, i když tu není. Víš, že by na tebe byl naštvaný za to, že se trápíš a teskníš po něm, místo toho, abys žila svůj život naplno. Lžeš svým dětem i svým přátelům, kteří za tebou jezdí. Vymlouváš se, že jsi zaneprázdněná, i když nejsi. Chodíš na pilates, ale jen proto, že tě Cesca přemluvila, abys s ní tenkrát šla jako morální podpora, a ty si myslíš, že bys ji zklamala, kdybys přestala. A kdyby nebylo hostů občas ubytovaných ve stodole, nebyla bys v kontaktu ani s Cescou, ani s Jodie a stěží s někým z vnějšího světa.“

To zabolelo. Georgina věděla, že tohle je holá, nepřikrášlená pravda. Ale zarazil ji detail o focení zahrady a měsíce. To mohl vědět jen někdo, kdo s ní byl v domě – zejména v temné komoře.

Většinu času bývala v domě sama, a i když za ní přijela návštěva, nikdo do temné komory nechodil. Ani její děti. Každý věděl, že temná komora je její svatyně.

„Dobře,“ řekla. „To není veřejně dostupná informace ani všeobecně platná pravda.“ Při tom se jí zježily všechny chloupky na rukou. Kdo byla ta „Doris“ a co chtěla?

„Myslím, že ses na své cestě ztratila stejně jako já,“ řekla potichu Doris. „A myslím si, že proto mě slyšíš. Ale mluvila jsem na tebe od chvíle, co jsi sem přijela, a dnes je to poprvé, co se mnou mluvíš. Nechápu to. Proč zrovna dnes?“

„Dnes ráno jsem dostala nová naslouchátka,“ poznamenala Georgina. „Tyhle se umí přes bluetooth připojit k telefonu. Myslela jsem si, že se omylem připojila k rádiu – jako když někomu nechtěně zavoláš z kapsy –, a předpokládala jsem, že poslouchám rozhlasovou hru, když jsem šla do stodoly a slyšela, jak mi někdo říká, ať tam nechodím.“

„To nebylo rádio. To jsem byla já. Slyšíš mě.“ Dorisin hlas byl plný úžasu. „To je neskutečné. Ach můj bože. Ty mě skutečně slyšíš. Můžeš mi odpovídat. Už nejsem sama.“

Už nejsem sama.

Georgina se cítila sama celý poslední rok. Částečně to byla její vina, to věděla, když se přestěhovala doprostřed ničeho. Nicméně bez Stephena by se cítila osamělá i v davu lidí uprostřed Londýna. Pořád ještě nevěřila, že mluví s duchem, ale Doris mohla být již v pokročilém věku a mohla být zmatená. A když je člověk zranitelný, může se cítit velice, ale velice osamělý. „Jak dlouho už tu jsi?“ zeptala se.

„Jako duch? Od svatého Valentýna roku 1971.“

„Ten den jsem se narodila,“ vyhrkla Georgina dřív, než se stihla zarazit.

„Já v ten den zemřela.“

Znamenalo to snad, že jsou nějak podivně propojené? Buď Doris trpěla bludy, nebo možná byla duch, vzhledem k tomu, že ji Georgina

stále neviděla. Jsou věci mezi nebesy a zemí, milý Horácio, jak Stephen s oblibou citoval. „Když jsem se já narodila v den, kdy ty jsi zemřela, znamená to, že jsem kdysi byla ty?“ zeptala se Georgina.

„Ne, vždyť já jsem pořád tady, no ne? Vím, že některé kultury věří ve věčný koloběh smrti a znovuzrození, ale já ne. Podle mě je to jen obrovská shoda okolností. Nebo možná,“ pokračovala Doris zamyšleně, „to, že jsem zemřela ve stejný den, kdy ty ses narodila, je to propojení, díky kterému mě můžeš skutečně slyšet.“

„Tak proč nemůžu slyšet Stephena?“ zavrtěla Georgina hlavou. „Bezpochyby jsem hlouběji spojená s mužem, za něhož jsem byla více než pětadvacet let vdaná, než s někým, o kom jsem dodneška neslyšela.“

Doris na to nic neřekla. Zvláštní. Georgina cítila, že se zachovala k „duchovi“ zle. „Omlouvám se. Nechtěla jsem na tebe tak vyjet,“ připustila a hryzaly ji výčitky svědomí.

„Jen se ti po něm stýská. A máš pocit, že uplynula celá věčnost, cos mu byla naposledy nablízku.“

To znělo hodně osobně, ale přesně tak se Georgina cítila. „Stane se duch z každého, kdo zemře?“ zeptala se potichu.

„To si nemyslím,“ namítla Doris. „To by byl tenhle dům plný všech, kdo tu kdy žili, nebo ne? A to není. Právě teď tu jsme jen ty a já.“

Tentokrát to neznělo jako výhružka.

„Proč si myslíš, že tu jsi?“ zeptala se jí Georgina.

„Zasekla jsem se tu,“ řekla Doris. „Myslím, že mě tu drží něco nedokončeného – něco, co tu musím ještě udělat, než budu moct odejít… no, kamkoliv.“

Georginu na okamžik zaplavila vlna naděje a sotva se dokázala nadechnout. Pokud tato žena byla skutečně duch a posmrtný život opravdu existoval… sevřela prsty okraj stolu. „Jsi tu, abys mě propojila se Stephenem?“

„Ne, chvíli mi trvalo, než jsem na to přišla, ale jsem duch. Rozhodně nejsem žádné médium. A upřímně, nejsem si jistá, že média skutečně existují.“

Georgina cítila, jak jí tváře zalívá ruměnec. „Já jsem s médiem mluvila. Potom, co Stephen…“ Nedokázala vyslovit to slovo na „z“. Ale tak zoufale s ním toužila ještě naposledy mluvit. Říct mu, že ho milovala. Vědět, že ať už je kdekoliv, je v pořádku.

„Moje máma se zkusila spojit s médiem po mojí smrti. Ale ta žena, s níž mluvila, mě vůbec neviděla ani necítila mou přítomnost. Ani když jsem si sedla na opěrku jejího křesla a položila jí ruku na rameno. Necítila ani změnu teploty. Bylo to zoufalé,“ povzdechla si Doris. „Ale nemyslím si, že to byla podvodnice, která by to dělala jen pro peníze. Myslím si, že jen chtěla, aby se moje máma cítila líp. Řekla mámě to, co chtěla slyšet.“

Georgina sebou trhla. Jako by Doris popisovala její vlastní zážitek. „Pomohlo to tvojí mámě? Promluvit si s médiem?“

„Tak trochu. Pomohlo to tobě?“

Kéž by. „Ne.“

„To mě mrzí,“ pokračovala Doris. „Přála bych si, abych se kvůli tobě mohla se Stephenem spojit. Kdybych mohla, udělala bych to, ale jsem tu uvězněná. V tomhle domě, na tomhle místě.“’

„To tady jsi…? Promiň. To není dobrá otázka.“ Georgina zavrtěla hlavou.

„Jestli jsem tady zemřela? Ano. Spadla jsem ze schodů a špatně jsem se uhodila do hlavy,“ vysvětlovala Doris. „Byla to nehoda. Myslím. Nejsem si tím jistá, protože to mám celé trochu v mlze.“

„Myslíš, že tě někdo strčil?“

„Nevím. Ty schody jsou strmé, ale vyrůstala jsem tu a byla jsem na ně zvyklá. Nechápu, jak jsem mohla spadnout. A nepamatuju si, co se přesně stalo. Jen jsem se najednou viděla na podlaze v hale a máma klečela vedle mě na kolenou, kolébala mě v náruči a plakala.“

Georgině vyhrkly do očí slzy. Nedokázala si představit nic horšího než ztratit vlastní dítě. Právě teď zoufale zatoužila sevřít pevně v objetí své děti a říct jim, jak moc je miluje. „Mrzí mě to,“ řekla. Doris si očividně nepamatovala, co se stalo, ale možná by to mohla Georgina zjistit. Bea už bude vědět, kde hledat informace.

I když se pořád nedokázala tak docela smířit s myšlenkou, že mluví s duchem.

„A co dělá duch celý den?“ zeptala se.

„Neposedávám tu a neřinčím řetězy ani nehlaholím hú, hú nebo nepohybuju věcmi, pokud se ptáš na tohle,“ odpověděla Doris zřetelně ironicky. „Dickens má co vysvětlovat, i to, proč se choval jako hulvát ke své ženě. Podle mých zkušeností žádné tyhle duchařské věci neexistují. Žádné procházení zdmi. Žádné poletování vzduchem, ťukání na okna a naříkání – nejsem žádná Cathy Earnshawová. A s lítostí musím konstatovat, že se tu ani neodehrávají slavnostní večeře, kde bych si mohla poklábosit se Shakespearem a Chaucerem o lidské povaze, ani se pak neobjeví Freddie Mercury, aby si zahrál na klavír duet s Mozartem pro zábavu všech poté, co si vypili kávu a snědli petitky.“

„Jasně, chápu,“ uklidňovala ji Georgina. „Nechtěla jsem tě urazit. Jen jsem byla zvědavá. Když někoho fotím, taky se nejprve vyptávám na spoustu věcí, abych toho člověka lépe poznala a věděla, co chci objektivem zachytit.“

„Neurazilas mě – počkej. Mohla bys mě vyfotit?“

„Každá fotka ducha, která kdy byla zveřejněná, se nakonec ukázala jako podvrh,“ vysvětlovala Georgina. „Všechny ty obrazy byly způsobené buď dlouhou expozicí, dvojitou expozicí, nebo nějakou anomálií ve foťáku.“

„Aha.“ V tom povzdechu bylo slyšet zklamání a snad taky zlost?

Georgina si nervózně poposedla. Chtěla Doris uklidnit, ne ji rozčílit. „Možná bychom to mohly zkusit později, až budu mít o tobě v hlavě lepší představu. Co tedy celé dny děláš?“

„Čekám a snažím se přijít na to, proč jsem tu uvízla,“ přiznala smutně Doris. „Poslouchám rozhovory lidí, jsem s nimi, když se dívají na televizi nebo surfují na internetu nebo poslouchají hudbu – a když mám vážně štěstí, dostanu se k poslechu audioknihy. I když si sama nemůžu nic vybrat, lepší je poslouchat cizí výběr než vrzání domu a krákání havranů.“

„Kdyby sis mohla vybrat písničku, jaká by to byla?“

„George Harrison. My Sweet Lord,“ vyhrkla okamžitě Doris. „Byla na prvním místě v žebříčku ten týden, co jsem zemřela.“

„A když jsem se já narodila. To proto mě máma pojmenovala Georgina. George byl z Beatles její nejoblíbenější,“ řekla s úsměvem.

„I můj.“

Společný zájem – to bylo dobré. Kdyby se jí podařilo najít víc společných témat, mohla by udržet s Doris rozhovor, dokud nedorazí policie. Zapnula unavenými prsty hudební přehrávač na telefonu a s úlevou vybrala písničku My Sweet Lord.

Doris si zpívala s písničkou a Georgina slyšela, jak se jí třese hlas.

„To bylo od tebe milé,“ konstatovala Doris, když písnička skončila.

„Ty pláčeš?“ zeptala se Georgina.

„Jó, promiň. Tu písničku miluju. Nikdy jsem Beatles neviděla naživo – byla jsem moc malá, když hráli v Grosvenoru v Norwichi, a táta by mě na ně do Londýna nepustil. Doufala jsem, že by George mohl hrát někde v Londýně, až budu studovat, a já bych se na něho mohla jet podívat. Až na to,“ Doris ztišila hlas, „že jsem studovat nikdy nezačala.“

„Tohle je bizarní,“ řekla Georgina. „Čekám na příjezd policie kvůli mrtvole ve stodole a zatím si povídám s duchem o Georgi Harrisonovi.“

„Věř mi, pro mě je to stejně divné. Sedím tu a povídám si se ženou, která mi odpovídá,“ konstatovala suše Doris. „Něco zkusím,“ odmlčela se. „Cítíš to?“

„Cítím co?“

„Váhu mé ruku na té tvojí. Pokles teploty. Cokoliv.“

„Ne,“ přiznala Georgina. „Slyším tě, ale…“

Její slova přerušilo zaklepání na vchodové dveře. „To je nejspíš policie,“ řekla Doris. „Raději tam běž. A předstírej, že tu nejsem.“

Zatímco Georgina procházela kuchyní do haly a otevírala dveře na malou verandu, přála si, aby bývala policii řekla, ať s sebou vezmou cvičeného psa. To by mohlo její situaci vyřešit. Jestli byla Doris skutečný vetřelec, pes by ji našel. Přece se říkalo, že psi umí vycítit i přítomnost

ducha? Přinejmenším slyšeli víc zvukových frekvencí než lidé, čich měli

tisíckrát silnější, a navíc dokázali rozeznat pokles teploty.

Možná, že by policie mohla provést rychlou prohlídku kvůli nezvaným hostům i bez psa. Podívat se po otiscích bot. Cokoliv.

Jenže jak má člověk požádat policii, aby ověřila přítomnost ducha?