Postarší muž s vystouplým břichem, které vykukovalo z ložního prádla, na ni vzpurně hleděl. Tvář měl brunátnou a špičku nosu plnou popraskaných cévek. Bílé vlasy mu trčely do všech stran a zdálo se, že toho má spoustu za sebou. Vedle lůžka stála se sklopenýma očima jeho zmatená dcera. Čepec měla stále na hlavě a široká černá stuha, kterou jej měla uvázaný pod bradou, jí propůjčovala truchlivý vzhled.
„To nedovolím. Můžu rozhodovat o tom, kdo mě ošetřuje, a odmítám, abyste to byla právě vy. “ Vzdorně zvedl bradu.
„Otče,“ zašeptala dcera. „Jak můžete s paní doktorkou mluvit takhle… “
„Neříkej mi, co mám dělat, holka,“ utrhl se na ni. „Nejspíš je tu, aby mi vynesla nočník. Nic takového jako ženská doktorka neexistuje.“
„Je to naprosto v pořádku,“ ozvala se Lydie. Po boku jí stála její studentka
Eleanor Petrieová, kterou s sebou vzala na kolečko po pacientech v Pensylvánské nemocnici. Když procházely po lůžkovém oddělení, vyvolávala jejich přítomnost tázavé pohledy pacientů i personálu. Ani v této baště medicíny totiž stále nebylo obvyklé, aby si ženské lékařky získaly jakákoli privilegia. Díky neúnavné snaze Harlana a dalších lékařů, mnohdy kvakerů s otevřenou myslí, kteří se ve městě stali průkopníky ženského lékařského vzdělání, tu však umožnili stáže. Lydie byla nekonečně vděčná všem, kdo jí ulehčili cestu; i přesto ji rozčilovalo, že není posuzována čistě na základě svých dovedností. I to však bylo součástí dlouhé cesty k přijetí, a tak za ni musela mluvit hlavně její práce.
Ale ambice stranou – teď šlo hlavně o pana Josiáše Browna, který se velmi urputně odmítal dát vyšetřit lékařkou.
„Jsem doktorka Westonová a toto je moje studentka, slečna Petrieová. Jsme tu, abychom vám pomohly. Bolí vás něco, pane?“ zeptala se Lydie.
Místo odpovědi jen zavrčel.
„Pokud mi nebudete odpovídat na otázky, budu se muset ptát vaší dcery.“
„Žije úplně sám od té doby, co máma umřela, paní doktorko. Já za ním docházím, abych se ujistila, že má dostatek jídla a tak podobně. Jenže minulý týden jsem nemohla přijít kvůli pracovní době, kterou v obchodě máme.“
Všechny tři stály těsně u sebe v úzkém prostoru vedle postele. Pana Browna od dalšího pacienta dělil jen tenký závěs. Postele byly v této části lůžkového oddělení, na které ukládali naléhavé případy a pacienty z pohotovosti, natěsnané k sobě. O kus dál v chodbě bylo slyšet rachocení kovového hrnku o pelest, kterým se pacient marně pokoušel přivolat sestru. Eleanor ohromeně poulila oči. Bylo to zde úplně jiné než její dosavadní zážitky ze Ženské nemocnice. Tady panovala vřava a ruch a hlubiny lidské patologie tu ležely všem na očích. Byla to velká veřejná nemocnice s rozsáhlým psychiatrickým oddělením schopným pacienty hospitalizovat a také s nejstarším operačním sálem ve městě. Lůžková oddělení byla plná; občas nebylo snadné soustředit se v ruchu všech těch hovorů, které se kolem nich odvíjely. Této realitě jednou měly její studentky čelit: proto bylo potřeba naučit se myslet za pochodu a přicházet s přesnými diagnózami, přestože se přitom musely vyrovnávat s nedůvěrou a někdy i přímým pohrdáním svých pacientů.
„Našla jsem ho takhle,“ pokračovala slečna Brownová. „Měl teplotu, nebo spíš horečku. Nejsem si jistá, co vlastně jedl nebo pil.“
„Do toho ti nic není. Jsem dospělý chlap a dokážu se o sebe postarat,“ zavrčel znovu Brown. Oči měl skelné, ale zdálo se, že hovor sledovat dokáže. Jestli opravdu jedl nebo pil jen málo a k tomu pil alkohol, bylo potřeba si dělat starosti s funkcí jeho ledvin a jater. Brunátnost pak mohla souviset s kolísáním krevního tlaku nebo s nějakým typem infekce.
„Kde jste ho našla?“
„Ležel vedle postele na podlaze. Nejsem si jistá, jak dlouho. Možná upadl.
Vždycky měl problémy se vstáváním.“
Divoce zatáhl za pokrývku, jako by mu bylo horko, až z něj prostěradlo sklouzlo a odhalilo jeho trup. Pravá ruka mu bezvládně visela po boku.
Lydie si všimla otoku kolem ramenního kloubu. Hlavička ramenní kosti zjevně vyklouzla z pouzdra.
„Pane Browne, mohu se podívat na vaše rameno? Vypadá to, že jste si ho vykloubil.“
Lydie přistoupila blíž k lůžku a natáhla se, aby kloub prohmatala. Zasyčel bolestí a rukou ucukl, jako by ho dotekem popálila.
„Nechte toho, hned!“ vykřikl. „Nesahejte na mě! Už jsem řek, že žádnou
ženskou doktorku nechci!“
Jeho druhové na dalších postelích ho začali povzbuzovat a trousit posměšné poznámky.
„Doktorka Westonová, jestli se nepletu?“ ozval se za nimi hluboký hlas. „Určitě nemáte v popisu práce nutit pacienty škemrat o smilování?“
Jeho poznámku doprovodilo tiché vícehlasé zachichotání. Obrátila se, jen aby uviděla doktora Richarda Harpera obklopeného skupinou studentů.
Tato nemocnice patřila i k výukovým pracovištím Lékařské fakulty
Pensylvánské univerzity.
V tuto chvíli rozhodně publikum nepotřebovala. Lydie zatnula zuby a vytáhla se do plné výšky.
„Ne, to tedy nemám, doktore Harpere.“ Kývla na něj hlavou. „Jsem tu na obchůzce se studentkou, a jestli mě omluvíte, hodlám provést vyšetření.“
„Ne, to teda neudělá.“ Brown si ji dál pohrdavě měřil. „Řekl jsem, že vy na mě šahat nebudete. Chci, aby to udělal on. Ten vypadá jako někdo, kdo ví, co dělá, a má to tu na povel.“
„To máte pravdu, pane. Duševní schopnosti pacienta zjevně zasaženy nebyly,“ obrátil se Harper ke svým studentům. Chvástavý náfuka. Lydii hořely tváře. K čertu s tím zatraceným chlapem, který ji znejistěl jako studentku. Nehodlala mu ale dopřát to potěšení, kdyby si jejích rozpaků všiml. Potlačila svůj hněv na Harpera a jeho servilní poskoky i na pacienta, kterému zjevně nebylo dobře a potřeboval pomoc, ale přesto se jí vzpouzel. Toužila jim od plic říct, co si o nich myslí, ale věděla, že Eleanor ji pozorně sleduje.
„Jestli však trváte na svém, doktorko Westonová, mohu se vás zeptat, jakou jste stanovila diagnózu?“
„Nejsem studentka, pane, ale ošetřující lékařka stejně jako vy. Jelikož je
však naší povinností zde vyučovat, odpovím vám,“ řekla Lydie. „Pan Brown má uzavřené vykloubení pravého ramene. Ale obávám se, že to
není vše. Jestliže se vaši studenti hodlají podívat, nechť prosím přistoupí blíže. “
Zdálo se, že při pohledu na velkou skupinu, která jej obklopila, a na Harpera s jeho zdánlivou autoritou pacient poněkud zkrotl. Teď s ní proto klidně spolupracoval, zatímco Lydie prováděla vyšetření, a tak ostatní rychle upozornila na jeho tělesnou teplotu a pobledlost. Prohlédla také bělmo očí a sliznici úst, kde pátrala po známkách žloutenky či anémie.
„Povšimněte si jeho zrychleného srdečního rytmu a mělkého dýchání.
Bude třeba doplnit tekutiny a provést základní zhodnocení stavu pomocí laboratorního rozboru. Doporučuji hospitalizaci, abychom mohli sledovat výdej moči a pozorovat, zda se neprojeví infekce.“ Kývla na sestru, která stála vedle postele a dělala si poznámky.
„Ale napřed, jestli mi to pan Brown dovolí, bychom mu měli znovu nahodit rameno. “
Zavrtěl hlavou. Dcera ho vzala za ruku. „Prosím, otče, poslouchejte ji.“
Lydie se k němu sklonila. Pod vším tím hraným siláctvím vycítila strach.
„Nemáte se čeho bát. Budu vám přesně popisovat, co právě dělám,“ řekla.
„Cítíte v té ruce slabost?“
„Ne, jenom mě bolí s ní hýbat,“ odpověděl tiše. Pokynula Eleanor, aby přistoupila k lůžku.
„Zkontrolujte puls a krevní zásobení pravého předloktí a ruky,“ požádala ji. Eleanor to pečlivě provedla a pak na ni kývla.
„Ještě než budeme pokračovat, musíte se ujistit, že je vše v normě. To je známka toho, že nebyl poškozen krevní oběh. Pokud by od zranění uběhl více než týden, je potřeba zvážit i okamžité zapojení chirurga. A teď se prosím dívejte.“
Lydie přistoupila těsně k pacientovi. Jednou rukou ho vzala za zápěstí a druhou mu držela paži nad loktem. Tou u lokte mu začala pomalu stáčet paži do pravého úhlu, dokud neucítila odpor. Cítila, jak bolestí ztuhl, ale pokračovala v práci. Zvedla mu nadloktí a otáčela jeho ramenní částí, zatímco celou paži tlačila pacientovi k hrudníku. Kloub se viditelně zmenšil, protože hlavice ramenní kosti vklouzla zpátky do pouzdra.
Odstoupila od lůžka.
„Tak, teď byste se měl cítit lépe,“ prohlásila.
Pan Brown se podíval na svou ruku a pak k ní překvapeně zvedl oči.
„A co musíme sledovat teď? Jaké hrozí komplikace?“ zeptala se studentů.
„Je potřeba sledovat pulz, abychom se ujistili, že při nápravě nebyla poškozena axiliární tepna,“ odpověděla Eleanor.
„Ano. A dále?“ ptala se.
„A zhodnotit slabost, abychom se ujistili, že nedošlo k natržení nějakého svalu, například svalu podlopatkového. Pokud k tomu dojde, je třeba konzultovat chirurga,“ pokračovala Eleanor.
„Správně. To byl skvělý příklad intelektuální důslednosti, nemyslíte, doktore Harpere?“ podotkla Lydie. „Jak jste mi kdysi řekl vy sám, naší prací je přece vzdělávat lékaře, nikoli učit v nedělní škole, že ano?“
Harper na ni upřeně hleděl, ale nezmohl se na slovo.
„Nyní vám popřejeme dobrý den, pánové. Slečna Petrieová a já se musíme věnovat dalšímu pacientovi.“
Lydie s Eleanor sešly dolů po vstupním schodišti nemocnice a pak odbočily do zahrady. Stromy, které tu a tam rostly kolem nemocnice, už začínaly shazovat listí. Čtvercové pozemky nemocnice byly zbrázděny starými cestami, které vypadaly téměř stejně jako v roce 1751, kdy se nemocnice otevřela. Její ředitelský sbor zahrnoval i Benjamina Franklina a Benjamina Rushe, kteří podepsali Deklaraci nezávislosti. Lydii napadlo, co by si asi pomysleli o dvojici žen, které tu pospíchaly za každodenními povinnostmi lékařek.
„To jste zvládla perfektně, doktorko Westonová.“ Eleanor se začervenala, jako by ji odvážnost vlastního prohlášení okamžitě přivedla do rozpaků.
Ale Lydie se usmála. Pozorovala Eleanor v jejích nepadnoucích šedých šatech. Zdála tak nesvá, když pokračovaly v prohlídkách dalších pacientů ze seznamu a Harper se svými studenty jim byl přitom v patách. Velice si užíval, že může Eleanor neúnavně zpovídat ohledně každé diagnózy a snažit se ji přitom vyvést z rovnováhy. Jenže ona se jím kupodivu nenechala zviklat a na jeho otázky odpovídala klidně a vyrovnaně.
„Děkuji vám. Vaše studium pokračuje velmi slibně. Bohužel ke vzdělání patří i to, co jsme právě zažily.“
Studentky byly v Pensylvánské nemocnici přizvány ke klinickému studiu, konkrétně k chirurgickému ošetření zlomeniny stehenní kosti, teprve před několika lety. Skupinka z Ženské lékařské o zhruba třiceti členkách jako by
v ten den vstoupila přímo do pasti. Lekce se zvrhla v chaos, protože se staly oběťmi různých forem šikany ze strany mužských studentů, kteří se tu sešli z celého města, aby hlasitě protestovali proti jejich přítomnosti. Když ženy odcházely z haly, napadly je celé zástupy mučitelů, kteří na ně pokřikovali urážky i posměšky, a dokonce jim plivali tabák na okraj šatů.
Tato „směšná epizoda“ se nyní na Ženské lékařské stala legendou, kterou studentky vyprávěly zas a znova jako veteráni, kteří si vyměňují příběhy z bojiště, a která jen posilovala odhodlání studentek i učitelského sboru.
„Je přirozené, když vámi podobné události otřesou. Se mnou otřásly určitě. Ale jedinou cestou, jak si zachovat hrdost a vzdát čest i všem ostatním, je dělat svou práci co nejlépe.“
Eleanor se znovu začervenala.
„A teď si nezapomeňte zapsat historii případu, dokud vše máte čerstvě v hlavě,“ pobídla ji Lydie.
Branou vyšly na rohu Osmé ulice a Spruce Street.
„Vrátíte se teď do školy?“ zeptala se Eleanor.
„Ne, ještě musím vyřídit jednu pochůzku,“ odpověděla. „Uvidíme se později.“
Den se po nedávném dešti ochladil, a tak si Lydie přitáhla plášť pevněji
kolem ramen. Chtěla se vrátit do Blakeovy nadace. Bylo to pár bloků směrem na jih, takže pokud přidá do kroku, měla by tam dorazit během půlhodinky.
Někdo si určitě musel všimnout Annina vztahu k orntonovi. Jak jen mohl přesvědčit rozumnou a sebejistou Annu, aby se stala jeho milenkou? V jakou budoucnost mohla doufat se ženatým mužem jako žena, která byla tak odhodlaná povznést se nad své současné poměry? Jenže copak bylo spravedlivé Annu soudit podle tak přísných morálních měřítek a vyčítat jí, že toužila po něčem, co jiné mladé ženy dokázaly získat tak snadno?
Davies jí oznámil, že orntona už z policejní vazby propustili. Na chvíli jej sice zatkli na základě obvinění z maření vyšetřování, jenže k jeho dalšímu zadržování neměli žádný zákonný důvod. Davies ji také znovu varoval, aby se nesnažila pátrat na vlastní pěst, a to hlavně pro své vlastní bezpečí. Jenže Lydie potřebovala zjistit o jejich poměru víc. Nemohla sedět s rukama v klíně, zatímco policie pokračovala v pátrání. Anna mohla být
pořád naživu. Pokud se někde skrývala nebo ji někdo zadržoval proti její vůli, nesměla ztrácet čas.
Na ulici panoval čilý ruch. Zelinářské stánky byly otevřené a obchodování v plném proudu. Lidé spěchající za schůzkami se vyhýbali přetékajícím hromadám odpadků a malí chlapci soupeřili, komu se podaří prodat více novin. Obchody lákaly zákazníky zlatými nápisy na skleněných výlohách. Prodavači stáli ve dveřích a snažili se přimět kolemjdoucí, aby zašli dovnitř. Lydie se vyhýbala sprškám bahna, které nečekaně odlétalo od rachotících koňských povozů. Pak přešla South Street a brzy se ocitla v klikatých uličkách poblíž vody. Odbočila do jedné, kterou už znala, a zaklepala na dveře, které otevřela, aniž počkala na vyzvání.
Uprostřed místnosti seděli u stolu Andrew Cole a Lewis Euston. Oba zvedli hlavu jako jeden muž.
„Doktorko Westonová,“ pozdravil ji Andrew a vyskočil na nohy. Dnes už se nezdál tak veselý jako minule.
V místnosti nebyl nikdo až na tři mladé ženy sedící v koutě.
„Obávám se, že tu kromě nás nikdo není. Řekl bych, že se snažíme udržet tuhle loď na hladině.“ Posmutněle se usmál. „Dnes jste tu opět s policií?“
„Ne, jsem tu sama. “
„A pořád ještě nemáte zdání o tom, kdo je odpovědný za Anninu vraždu?“ zeptal se Lewis.
Lydie zavrtěla hlavou. Nikdo se nesměl dozvědět, že to tělo nepatří Anně. Volcker trval na tom, že tato informace nesmí uniknout, jinak by bylo ohroženo celé vyšetřování.
„Je tady Ida?“
„Ne, od toho zatčení tu nebyla. Zdá se, jako by jí ta zpráva vzala všechen elán.“
„A Paul?“
Lewis se ušklíbl. „Paul se nejspíš bojí, že dostane padáka, a tak se tu radši moc neukazuje.“
„Vadilo by vám, kdybych si promluvila s těmi, kdo jsou dnes tady? Snažím se zjistit, jestli si někdo nevšiml něčeho mezi Annou a Robertem orntonem.“
„Nám určitě ne. Stejně je to k neuvěření,“ poznamenal Andrew.
„Ani tak nevidím důvod, proč by měla společně s ním skončit i nadace,“ přidal se Lewis. „Prosím, klidně se ptejte, paní doktorko, jestli to něčemu pomůže. Dnes sem ale přišla jenom hrstka. Zprávy se v téhle čtvrti šíří rychle.“
„Děkuji vám.“
Lydie přistoupila ke stolu v rohu, u kterého seděla mladá žena s vyšívacím kruhem a drobnými pravidelnými stehy vyšívala jakýsi kroužek.
Obezřetně zvedla k Lydii oči. Měla tupý nos posetý drobnými pihami, který se zdál v minulosti zlomený. Vedle ní seděla dvě další děvčata vypadající jako bledá dvojčata s blond vlasy svázanými do pevných
drdůlků. Všechny byly zhruba v Annině věku.
„Vy jste ta paní doktorka?“ zeptala se mladá žena.
„Ano.“
„Viděly jsme vás tady s policajty. Vy jim pomáháte?“
„Ano.“
Žena přikývla. „Nemusíte se bát s námi mluvit, i když se ostatní raději drží dál. Všichni víme, co se stalo s panem orntonem.“
Děvče jí pevně stisklo ruku.
„Josey. Starám se sama o kupu dětí. Otec je příliš opilý na to, aby se o ně zajímal, takže musím vydělávat já. Tohle je jediné místo, kde mi nabídli pomoc s prací. Tak jsem tady. A totéž platí i pro tyhle dvě.“
„Znala jste Annu?“
„Ach ano, my všechny jsme ji znaly. Byla jako závan čerstvého vzduchu, jako připomínka toho, čím jsme mohly být.“ Josey se usmála. „Říkala, že rozumí tomu, jaké to je být chudá. Nevím, jestli jsem jí to věřila. Ale od ní mi to připadalo upřímnější, než když to říkají jiní lidé.“
„Jak to?“ zeptala se Lydie.
„Nemyslím to ve zlém. I oni to myslí dobře, myslím teda paní Idu a támhlety chlapce. Ale je hloupé myslet si, že stačí, abychom se naučily trochu počítat a naše problémy zázračně zmizí. Většina z nás tady to moc dobře ví.“
„Ale co pan ornton? Jeho do té skupiny nepočítáte?“
Josey se ohlédla přes rameno, aby se ujistila, že nikdo neposlouchá. Andrew a Lewis si povídali u svého stolu a hovoru žen nevěnovali nejmenší pozornost.
„Pan ornton je liška podšitá. Na paní Idu to rozhodně hraje dobře: dělá ze sebe spasitele nás ubožátek a pomocníka své ženy. Ale nic dobrého za lubem nemá.“
„Co tím myslíte?“
„Myslím, že kdybyste byla hezké děvče a ocitla se tady, měla byste si raději dávat pozor. Nemám pravdu?“
Hubená dívka sedící na kraji zvedla oči od knihy, ale její sestra jí rychle položila ruku na paži a stiskla.
„Víte o tom poměru, který měl s Annou. Měl i nějaké další?“ zeptala se Lydie.
„Nevím to jistě,“ přiznala Josey. „Ale mohl mít, když vezmu, jak se pan ornton choval! Pořád nějakým děvčatům hladil vlasy nebo je poplácával po zádech. Dělal, jako by to byl jenom žert. A některé holky, co sem přijdou, toho moc nemají. Líbilo se jim, když jim věnoval pozornost takovýhle pán.“
Lydie si vzpomněla, jak se s orntonem společně s Daviesem setkala poprvé: to jeho předstírané siláctví, to panovačné a pohrdavé chování k vlastní ženě.
„Všimla jste si, jak se choval k Anně?“
„Vždycky si ji zavolal do své kanceláře, aby si s ní promluvil o samotě, a při tom se smál a žertoval. Jednou se snažila před ním ustoupit, ale on ji nenechal. A dělal to i přímo před námi. Chudák paní Ida.“
Takže flirtování mezi Annou a orntonem si všímali i jiní lidé. A co ta neznámá mrtvá: mohla v tom být taky zapletená?
„Josey, je tu ještě někdo, kdo si všiml toho, co jste viděla? Potřebuju to vědět.“
Josey přikývla. „Kate Tierney. Vidí všechno, co se tady děje. Je tichá, ale chytrá. Ten den, co tu byli policajti, jim právě ona ukázala, jak se dostanou k panu orntonovi.“
Davies už jí povídal o mladé ženě, která se objevila v uličce během honičky a odvedla je přímo k orntonovu bytu.
„Je v kuchyni. Pojďte se mnou. “
Lydie vstala a následovala Josey do zadní části místnosti. Dveře do malé kanceláře byly pevně zavřené. Velké okenní tabulky vyhlížely do stmívající se uličky za nimi.
„Tady je, madam. Kate, je tu paní doktorka. Potřebuje se tě zeptat na pár věcí ohledně Anny,“ uvedla ji Josey.
Na kamnech v malé kuchyňce hvízdala čajová konvice a její tiché syčení bylo to jediné, co rušilo zdejší ticho. Kate Joseyin hlas tak vystrašil, až upustila šálky, které měla v rukách.
„Ale no tak, nemusíš se hned lekat. Doktorka nekouše. “
Kate si rychle otřela ruce o zástěru a pak se otočila tváří k nim.
„Prosím o prominutí, neviděla jsem vás.“
Šlo o stejné děvče, které Lydie vídala při každé návštěvě nadace. Hluboké dolíčky po neštovicích, které hyzdily její tvář jako tetování, byly nezaměnitelné. Ten první den jim podávala oběd.
„Přišla jsem jen, abych si promluvila,“ řekla Lydie. „Josey mi říkala, že jste pomáhala policii, když hledali pana orntona.“
Přikývla.
„Jak jste věděla, kde ho hledat?“
Kate se před odpovědí podívala na Josey.
„Ona není od policie. Chce zjistit, kdo Anně ublížil. Můžeš jí věřit,“ ujistila ji Josey.
„Žiju tady v těch činžácích už od dětství,“ řekla Kate. „Znám všechny zkratky i místa, kde se dá schovat. A jednou jsem cestou domů zahlédla pana orntona.“
„Sledovala jste ho?“ zeptala se Lydie.
Přikývla. Její tváře se leskly jako naleštěné jablíčko, ale ruměnec v nich vypovídal o chabém zdraví. Do obličeje jí padalo pár voskovitých pramínků vlasů.
„Ano. Vím, že orntonovi bydlí daleko odtud. Co teda dělal tady v okolí pozdě v noci nebo brzy ráno? A tak jsem ho začala sledovat. Zašel do jednoho bytu a dlouho z něj nevycházel. Vždycky řekl paní Idě, že jde někam na pochůzku, a místo toho šel tam. A právě tam jsem ho viděla s Annou… “
Lydie už ale další otázky položit nestačila.
„Doktorko Westonová! Co tady děláte?“ Hlas, který se ozval za ní, si nemohla splést. Byla to Beatrice Curtisová. „Tak vy se teď převlékáte za soukromého detektiva? Myslím, že jste s policií už způsobili dost škody.“ „Nečekala jsem, že vás tu potkám… “ začala Lydie.
„Ne, předpokládám, že ne. Tak mi prozraďte, jaké další temné detaily jste tu odhalily?“ V modrých očích se jí vztekle zablýsklo. „Jsem tu jen proto, abych podpořila Idinu práci, než ji zničíte úplně.“
Paní Curtisová se upřeně podívala na dvojici mladých žen.
„Nemáte žádné právo klást tady komukoli otázky, doktorko Westonová,“ prohlásila pak chladně. „Měla byste se stydět, takhle ty dvě chudinky svádět na scestí. Tady už nemáte co dělat.“
Lydie teatrálně zafuněla. „Připadám si, jako bych byla uvězněná ve svěráku! Prosím, pospěšte si!“
Její odraz na ni hleděl ze zrcadla, které sahalo od podlahy až ke stropu.
Stáhla si kápi hlouběji do čela jako dávná královna. Stříbrná plesová róba se jí u nohou vzdouvala jako kaskády vodopádu.
„Ach, pro boha svatého, stůj přece klidně!“ okřikla ji Anthea.
„Líbí se mi. Tak trochu jako z Idyly královské: panny z vodní tříště, blata zahalená v mlze a tak.“ Viktorie Baileyová se na ni zamyšleně zadívala. „Co myslíte?“
„Bude tou pravou královnou pro mého Artuše. Má paní,“ uklonila se Anthea komicky, až ji pochva meče zavěšeného u pasu plácla do stehna.
Vyprskly a zvonivě se smály celou dobu, co jí Viktorie utahovala korzet.
Dnes byla noc výroční halloweenské slavnosti; čas, kdy si studentky i učitelský sbor Ženské lékařské fakulty měly užít večer v zábavných převlecích. Když byla ještě prvačka, společenský život na škole Lydii ohromoval: všechny ty nekonečné slavnosti, hudební recitály a divadelní představení. Ona sama byla ve své naprosté oddanosti studiu zvyklá na samotu. Jenže ostatní studentky si také rády užívaly života, a tak i Lydii postupně vytáhla z ulity dvojice přítelkyň, které teď stály před ní. Od těch dávných dnů už uplynulo moře času, a ačkoli teď všechny tři zastávaly významné pozice a vedly činorodý život profesorek, přátelské pouto mezi nimi stále přetrvávalo.
Lydie měla původně v plánu se oslavám vyhnout a užít si klidnou noc v tichu domova. Pak ale do jejího bytu dorazila Anthea s kostýmy v ruce a odmítla se hnout, dokud Lydii nepřesvědčí, aby vyrazila ven s nimi. Ve tvářích svých přítelkyň Lydie jasně viděla, jakou si o ni dělají starost, a tak se rozhodla, že jí neuškodí trochu si povyrazit a pro dnešek na všechny obavy zapomenout.
„Vyrazíme?“ zeptala se Anthea.
„Jistě, samozřejmě,“ odpověděla Lydie a snažila se znít nadšeněji, než se ve skutečnosti cítila.
Ginevra a její král a rytíř se postavili bok po boku. Viktorie a Anthea sehnaly od známých v divadle geniální kostýmy. Obě si přes punčochové kalhoty oblékly stříbrný dres, který připomínal kroužkovou košili, a Anthea si navíc na hlavu posadila korunu vykládanou drahokamy, zatímco Viktoriinu tvář až na tenký kousek kolem očí viditelný úzkým hledím téměř zcela zakryla rytířská přilba.
I když do skutečných svátků zbývalo ještě pár dní, Pine Street byla plná flamendrů a její část se už teď změnila v pouliční slavnost v duchu komedie dell’arte. Na rozích se hromadili kostýmovaní žebraví umělci, kteří pěli dychtivému publiku své písně. Spousta obchodů zůstala otevřená déle. Dříve toho dne trochu sprchlo, a tak se dlažební kostky ve světle plynových lamp vlhce leskly.
Slavnost se konala v univerzitní aule naproti náměstí Nezávislosti. Od Lydiina domu to byl jen kousek, a tak se rozhodly jít pěšky. Na rohu Pine a Šesté minuly před zelinářským stánkem malou holčičku, která pevně svírala máminy sukně. Dítě ukazovalo na hromádku zdeformovaných tykví pokrytých uzlíky, které připomínaly bradavice na nose nějaké čarodějky, v ručičce svíralo dokonale kulatou dýni a škemralo, aby mu ji máma koupila.
Lydie si všimla, jak se děvčátku rozzářila tvář štěstím, a okamžitě si vzpomněla na Sáru a Johna, Anninu rodinu, kterým jejich štěstí ze života zmizelo, jen aby je nahradily obavy.
Od té chvíle kráčela tiše a přítelkyně poslouchala jen napůl. Obvykle se Anthee a Viktorii svěřovala i se svými nejsoukromějšími myšlenkami, ať už byly veselé, či smutné. Teď však ne. Příliš se bála, aby je do případu také nezatáhla.
Když konečně dorazily před aulu, otevřely si vrzající bránu a vešly na malé nádvoří.
Ve dne se hlavní síň využívala k přednáškám. Teď se však aula proměnila: sloupkové zábradlí na schodišti zdobily černo-oranžové praporky a z odpočívadel se na ně šklebily bezzubými ústy vyřezávané dýně. V průchodu visely z nástěnných lamp sádroví kostlivci a ve výklenku si rozložila svůj stánek s čajovými lístky a spiritistickou tabulkou věštkyně „Madame Elsa“ připravená předpovědět nešťastným
návštěvníkům budoucnost. Lydie se bavila snahou identifikovat své studentky převlečené za čaroděje, čarodějnice, duchy i krásné panny. Robin Hood s pannou Marianou stáli a klábosili s Šeherezádou a královnou Džhánsí. Neubránila se obdivu ke kreativitě, která ji tu obklopovala.
Spolu s Antheou se protlačily davem.
Jakoukoli snahu o konverzaci brzy přerušil dunivý hlas konferenciéra stojícího na vyvýšeném pódiu u zdi, který přehlušil okolní vřavu. „Dámy a pánové! Prosím, věnujte mi svou pozornost!“
Všechny oči se upřely na něj.
„Naše výroční halloweenská slavnost je rok od roku velkolepější! A teď přichází chvíle, na kterou jsme všichni čekali: vyhlášení nejlepší masky. Když se rozhlédnu, vidím tu kouzelníky, šlechtice i královny! Kdo z nich však vyhraje naši velkou cenu?“
Pozorně přecházel po pódiu a rozhlížel se po místnosti.
Publikem projela vlna nadšení, se kterou si lidé začali porovnávat kostýmy. Lydie cítila z davu vzrušené očekávání.
„Jak říkám, tady máme Merlina. A támhle nejspíš Marii Antoineu? Ať jedí koláče, říkáte? A co její manžel, nebohý pan král? Hlavně neztrácet hlavu!“ Slabý vtip, který byl i přesto oceněn smíchem.
Zaclonil si dlaní oči, jako by se snažil dohlédnout do větší dálky. „Támhle vzadu vidím jakýsi pozoruhodný exemplář. “
Zakryl si tvář v předstírané hrůze. „Jen se na něj všichni podívejme,“ vyzval je a ukázal do zadní části místnosti, povznesené nad šumění davu.
Lidé natahovali krky, aby zahlédli, na co vlastně ukazuje.
„Pane?“ vyzval konferenciér masku. „Mohl byste nám ukázat svou tvář? Zaujal jste nás.“
Lydie se otočila, aby se také podívala. Muž v kostýmu měl na sobě černý oblek a ebenový cylindr a jí se okamžitě vybavily pohlednice z anglických pohřebních průvodů, s vozem taženým elegantními koňmi. Kočí takového vozu by měl na sobě stejný oblek a na paži by měl nasazenou sametovou pásku. Jenže tento muž měl místo toho obličej pod kloboukem zcela zakrytý černou šálou.
„Pane, jaképak stvoření temnot ráčíte být? Posel Smrti? Proto jste přišel mezi nás právě na Svátek všech zesnulých, v této noci duchů a zbloudilých mrtvých?“ Konferenciér se rozhlédl po publiku, které pobaveně tleskalo.
Postava přikývla.
„To je ale správný kostým. Vůbec mu není vidět tvář, “ zašeptala Anthea. „Napadá tě, kdo by to mohl být?“
„Jak říkám,“ pokračoval mezitím konferenciér. „Jsme tady všichni dobří přátelé. Mohl byste nám tedy prosím odhalit svou tvář?“
V místnosti to zašumělo, jak se lidé zvědavě otáčeli.
Muž pomalu zavrtěl hlavou.
Kdosi z davu vykřikl: „Tak mluv, chlape! Vždyť je to jenom legrace!“
Tmavá postava ani teď nepromluvila. Z davu se ozvalo nervózní mumlání.
I Anthea se zamračila. „Tohle už trochu přehání.“
Lydie se postavila na špičky a snažila se ho ještě zahlédnout, ale záhadný muž ze zadní části místnosti mezitím zmizel.
Mezihra s tajemným neznámým byla skutečně pozoruhodná, ale přeci jen byl Halloween, a tak se kolem různí šprýmaři přímo rojili. Lydie se dál bavila, obdivovala kostýmy svých přátel a pojídala teplé kaštany z novinových kornoutů. Všude se ozýval smích, pití teklo proudem, a tak rychle minulo několik hodin. Teď se posadila na sametovou pohovku, aby si trochu promnula nohy. Nemohla se už dočkat postele, ale její přítelkyně se stále dobře bavily a ona jim nechtěla zkazit večer. Došla si proto do přední haly pro svůj sametový plášť a pak poklepala Viktorii na rameno.
„Lydie, nechoď sama. Skočím najít Antheu a půjdeme společně. Už je pozdě,“ přemlouvala ji Viktorie.
„Ne, ne. Vezmu si drožku až ke dveřím. Slibuji.“
„Tak dobře. “ Viktorie viděla, že s ní nepohne. „Ale dávej na sebe pozor. “
Lydie vykročila do chladné noci. Před aulou bylo prázdno, žádná drožka v dohledu. Přeměřila si postranní uličku pohledem. Ulice byly v tuto hodinu pusté, ale pouliční lampy stále hořely. A cestu přece dobře znala. Už tolikrát šla domů pěšky až od Pensylvánské nemocnice. Vyšla tedy na náměstí a přímo před ní se objevily oblouky oken síně Nezávislosti. Okenní tabulky ve svitu měsíce jako by zářily.
Na zvonici odbila jedenáctá, právě když procházela obloukovou kolonádou. Její podpatky na cihlové cestě vesele klapaly a vítr s tichým hvízdáním čechral listí kolem jejích nohou. Zpočátku kroky za sebou
vůbec neslyšela. Došla právě až na okraj náměstí Nezávislosti, kde do něj
ústila ulička pro pěší. Ta byla prázdná, až na tuláka, který se na jejím konci opíral o chudinský domek a kouřil. Konec jeho cigarety jasně zářil i na tu dálku. Když si náhle uvědomila tíživé ticho, ohlédla se přes rameno. Pak rychle zamířila na Washingtonovo náměstí, odkud už to k domovu měla
jen jeden blok. Široká kápě pláště jí však bránila ve výhledu. Až na fičení větru a pravidelný zvuk kroků za ní zde panovalo ticho. Teď už šla rychle, dokonce ve spěchu klopýtla, a srdce jí prudce bušilo. Kolem ní se tyčily zadní části budov bez oken, hrozivé bloky šedivého kamene. Konečně před sebou zahlédla kamenný oblouk na konci uličky. Kdysi tu stála brána pro kočáry vjíždějící na dvorek, pozůstatek koloniálních časů.
Jako by kráčela dlouhým tunelem, od jehož zdí se odrážel zvuk kroků, jedny rychlé a uspěchané, druhé pomalé a pravidelné. Zastavila se a kroky za ní se zastavily také. Jediné světlo sem dopadalo z lampy stojící na samém konci uličky jako němá stráž. Přinutila se otočit a vytřeštila přitom oči jako dítě, které očekává setkání s děsivým skřetem. Ani ne dvacet metrů od ní strnule stála jakási postava. Silueta muže, zarámovaná v obloukovém průchodu. Sotva dokázala rozeznat okraje jeho kabátu. A proč se vlastně zastavil?
Lydie se proklela, že ze slavnosti odešla sama, nadzvedla si sametový lem sukně a rozběhla se. Když doběhla na konec úzké uličky, odbočila za roh: právě tam leželo Washingtonovo náměstí. Vyskákala schody do parku, jako to dělávala, když byla ještě malá holka běhající bez dechu po lesích, jenže teď jí srdce bušilo hrůzou. V parku znala každý centimetr: pěšinky protínající náměstí, rovnoměrně rozestavené lavičky i stromy zbavené listí. Pak konečně doběhla až na jeho konec, pouhé tři kroky od okraje ulice.
Domů už jí zbývalo jen pár metrů a tam už bude moci zabušit na dveře paní Boylstonové a zburcovat sousedy.
Jenže pak se jí křehký podpatek zachytil do nepravidelných dlažebních kostek. Padla tvrdě na kolena a bolest jí projela jako blesk. Dlouhé, pravidelné kroky za ní se zastavily. Připravila se a zavřela oči. Neznámý se tiše uchechtl.
Lydie se dál krčila na všech čtyřech. Snažila se vstát, ale bolest byla příliš silná.
„Ne tak rychle, doktorko,“ zasmál se.
Otočila se, aby si ho prohlédla. Rozpoznala okraje jeho obleku i cylindr pokrytý krepovým papírem. Tvář měl ale skrytou v temnotě a zahalenou nahoru ohrnutým límcem kabátu. Noc jí připadala jako jezero zářivé černi. Nedokázala rozpoznat, co je skutečné a co je jen iluze.
Rychlým pohybem ruky jí sevřel zátylek a pořádně stiskl. Bolestí zalapala po dechu. Z tlaku jeho ruky jí před očima začaly tančit bílé mžitky a zamžíval se jí zrak. Jestli nepřestane, nejspíš omdlí.
„Poslouchej mě pozorně,“ zasyčel. „Jestli víš, co je pro tebe dobré, drž se dál.“
Hlas měl hluboký a tlumený maskou. Pravou rukou jí zakryl ústa, aby jí zabránil křičet.
„Rozumělas?“ Trhnul jí hlavou dozadu, až se zašklebila bolestí. Přikývla a snažila se ovládnout stoupající paniku.
„Příště to bude mnohem horší.“
V tu chvíli vyvrávoralo z hospůdky na rohu pár flamendrů. Muž se prudce narovnal a stejně rychle jako přišel, se stáhl zpátky do tmy. Lydie úlevou zavřela oči. Vstala a omotala kolem sebe zbytky pláště svého kostýmu. Pak se vydala k domovu, k tomuto bezpečnému útočišti jí zbývalo posledních pár kroků. Neviděla už, že muž stojí v kruhu světla pouliční lampy. Sledoval ji. Nesnažil se ji však následovat.
Davies nalil šálek kávy a podal ho doktorce Westonové. Ruce se jí stále
ještě třásly, ale přesto ho pevně sevřela, jako by se snažila z jeho
tepla načerpat útěchu. Ranní slunce se okny vlévalo do budovy stanice, kde policisté v uniformách seděli u stolů, žonglovali papíry a vyplňovali hlášení. Volckerova kancelář se přes členěné skleněné dveře zdála prázdná.
„Byl to ten muž ze slavnosti. Ten kostým byl úplně stejný, až na tu masku,“ vydechla.
„Poznala byste ho? Po hlase? Podle oblečení?“ zeptal se Davies.
Lydie zavrtěla hlavou.
„Ale on věděl, kdo jste,“ uvažoval Davies. „Na tu slavnost přišel čistě proto, aby vás napadl.“
„Ano. Bude to někdo, kdo ví, jakou roli hraji v tomto případu.“
„Jste v pořádku?“
„Ano,“ zašeptala.
Davies si ji přeměřil pohledem, ale nic víc už neřekl.
„Víme, že ornton se domů nevrátil. A posledních pár dní měl být pod policejním dohledem. Jenže jak by něco podobného naplánoval a proč?“
Lydie zavrtěla hlavou.
„Máte nějaké stopy k tomu vydírání?“
„Ne, ale našel jsem toho reportéra z Inquireru. Jmenuje se John Briscoe,“ řekl Davies.
Poslal mu zprávu a Briscoe se, zdá se, nemohl hovoru dočkat. Měli se setkat v hospůdce u nádraží o půl jedenácté. Jméno reportéra znělo povědomě.
„Mohu jít s vámi?“
Překvapeně na ni pohlédl.
„Možná by bylo lepší, kdybyste si odpočinula.“
„Nesmysl,“ odmítla jeho obavy. „No tak, pojďme.“
Ulicí hlučně projíždělo několik kočárů, od jejichž kol na nic netušící chodce
odlétaly spršky bahna. Davies zpomalil krok, i když Lydie pokračovala stále stejným tempem, a pořádně si ji prohlédl. Její rázná povaha se dnes zdála poněkud utlumená. Davies znal spoustu službou ošlehaných důstojníků, kterým by se z podobného cíleného útoku, jaký zažila, roztřásla kolena. I on by si nejspíš musel dát na nějakou dobu pauzu. Ale ona si nestěžovala. I když se možná bála, odsunula svůj strach stranou, jen aby dokončila svou práci. Doktorka Westonová přitom neměla co získat tím, že bude pokračovat ve vyšetřování. A přesto byla připravená jít dál. Davies netušil, co bylo potřeba k tomu, aby se muž či žena stali lékařem, nevěděl nic o létech vzdělávání ani o obětech, které bylo třeba přinést; ale ať to bylo cokoli, musel obdivovat, jak se to projevovalo v síle jejího charakteru.
Zastavil se před zchátralou budovou na rohu. Její fasádu tvořilo moře cihel až na osamocené okno, jehož rám dělený příčkami tvořil diskrétní štít hospůdky skryté uvnitř.
Davies otevřel dveře. Okamžitě je obklopil závoj doutníkového kouře. Jako by vstoupili do družné atmosféry pánského klubu. U stolů bylo plno a skupinky mužů se trousily k baru, aby si objednali pití. Z kouta se ozývaly povzbuzující výkřiky provázející partičky domina. Davies se přikrčil, když mu barmanka mávla před obličejem tácem s tupláky piva. Hospodu navštěvovala policie i její nejrůznější spolupracovníci: novináři, úředníci a tu a tam i nějaký špicl. Nezdálo se to, ale tohle místo se opravdu hodilo k soukromým hovorům; uprostřed všeho ruchu si návštěvníci vlastně nikoho nevšímali.
Barman zvedl ruku na pozdrav.
„Seržante, co vám a dámě můžu nabídnout?“
„Prozatím nic, Same. Hledáme Johna Briscoea,“ překřikl Davies hluk v místnosti.
Nato se jakýsi chlapík otočil na stoličce a vstal. Nad nevysokým Daviesem se přímo tyčil.
„Ať se propadnu, Charlie Davies!“
Muž přátelsky plácl Daviese po zádech. Ten pod silou úderu zavrávoral o pár kroků vpřed a musel se chytit baru, aby neupadl.
„Jacku! Tak rád tě zase vidím!“ I Davies muže okamžitě poznal a projevil skutečnou radost ze shledání.
„Doktorko Westonová, mohu vám představit nesmírnou naději naší čtvrti, muže, kterému jen o ždibíček unikl titul šampiona boxu v těžké váze, a – mohu-li dodat – i proslulého miláčka všech děvčat.“
Briscoe se na něj široce usmál; pískové vlasy měl protkané šedinami. Davies na něm zpozoroval první známky stáří: tmavé kruhy pod očima, připomínající šmouhy popela, a zažloutlý odstín pokožky, způsobený
přemírou pití. Stále si však uchovával dobrou náladu. Jestliže Curtis a ornton si nesli kamarádství z veslařského klubu a Pensylvánské univerzity, měl Davies totéž v menším tady. Pochyboval, že by jejich dávné pouto co do loajality a ochoty zesláblo.
„Pojďte dozadu. Tam se nám bude mluvit líp,“ vyzval je Briscoe a pak si Lydii změřil obdivným pohledem. „Poslední dobou se rozhodně držíš v lepší společnosti.“
Přesunuli se do zadního salónku vedle baru. Davies šel až za Briscoem, který se pohyboval pomalu a zřetelně kulhal. Kráčel přitom nakloněný na jednu stranu a těžce se opíral o hůl.
Na stolku před kamny na dřevo si Briscoe zařídil neoficiální kancelář. Deska stolu byla pokrytá papíry různě srovnanými do komínků. Kromě toho tu ležela i zpola dopitá pinta hořkého piva.
„A teď mi povězte, jak jste se zapletli do téhle hrozné historie,“ požádal je.
Davies ho rychle seznámil s detaily případu.
„A jak ses k tomu příběhu dostal ty? Copak ty jsi nějaký reportér?“ zeptal se Davies.
„Budu to brát jako kompliment,“ usmál se Briscoe. „Potřeboval jsem nějakou práci potom, co jsem si z války přivezl tenhle suvenýr.“
Davies si všiml, že nohavice jeho kalhot zvláštně odstává. Nohu měl uříznutou těsně nad kolenem.
„Kde se to stalo?“ zeptal se tiše.
„Antietam.“
Daviese napadlo, že některá místa možná nikdy nenavštíví. V těch prostých jménech – Antietam, Fredericksburg, Geysburg – se už navždy
ukrývají bezprostřední vzpomínky na všechnu tu hrůzu pro ty, kteří
musejí žít se zraněními nebo se ztrátou svých milovaných.
„Přihlásil jsem se hned zkraje. Pensylvánská lehká artilérie, baterie F; ta nejfajnovější skupina chlapů, které jsi kdy mohl potkat.“ Briscoe si s bolestným šklebem nadzvedl nohu, aby se mohl posadit. „Dobře vím, že jsem měl víc štěstí než většina z nich. Jenže moje dny v boxerském ringu jsou u konce.“
„Kdy ses vrátil domů?“
„Na konci dvaašedesátého. Kamarád od pluku mi sehnal práci v poštovní kanceláři jedněch novin. Tak jsem se seznámil s pár dalšími bohémy.“
Narážel na proslulou brigádu bohémů neboli válečných korespondentů a nonkonformistů první třídy, kteří psali zprávy přímo z fronty. Davies si vzpomněl, jak se Inquirer předával po činžáku z ruky do ruky a jak se mu tiskařská čerň rozmazávala na prstech, když trpělivě předčítal obsah svému negramotnému publiku, nedočkavému po zprávách od švagrova pluku.
„Vycházely v něm hlavně zprávy z války, a tak jim chyběl někdo, kdo by pokryl místní události. To dalo příležitost vyzkoušet si reportérskou práci i nám, co jsme neměli moc zkušeností,“ pokračoval Briscoe. „Mně přidělili pár starých čtvrtí v jižní Filadelfii: vloupání, místní volby, různé drobné zprávičky.“
„Jak jsi dostal tip na ten příběh s Curtisovými?“
„Tehdy jsem míval pár chlapců, co pro mě vyhledávali zajímavé příběhy, na policejních stanicích, u hasičů a na radnici. Zaplatil jsem jim pár drobných a oni mi dali tip.“
Briscoe jim přes stůl přisunul těžkou knihu. Byl to vázaný foliant se staršími vydáními novin, otevřený na stránce večerního vydání z 3. prosince 1863, na které našli Briscoeův příběh s titulkem Hlavní slévárna železa Unie zničena požárem, až třicet mrtvý.
Davies mu mezitím pověděl o vydírání a o tajemných dopisech odkazujících se na minulost.
„Edward Curtis si je jistý, že to má něco společného s požárem.“
„Opravdu? To je zajímavé.“ Briscoe se odmlčel, aby si pořádně přihnul piva. „Víte vy vůbec, jak se Curtisova slévárna dostala tam, kde je teď?“
Zavrtěli hlavou.
„Dejte mi chvilku.“ Reportér mávl rukou směrem k hromádkám poznámek na stole. „Tenhle příběh mi nedal spát skoro celé poslední dva roky.“
Narovnal se na židli a trochu se k nim naklonil, přesně jako každý expert, který se chystá mluvit o předmětu svého zájmu.
„Začínali na přelomu století jako rodinný podnik vyrábějící ozdobné předměty pro domácnost. Uživili se, ale na zbohatnutí to nebylo.“
Totéž jim o společnosti vybudované od skrovných začátků vyprávěl i Curtis, pomyslel si Davies. Nebylo pochyb, že mnoho litinových zábradlí a ozdobných reliéfů, které zdobily městské domy kolem elegantního Rienhousova náměstí, vděčilo za svou existenci právě této slévárně.
„A pak, v polovině čtyřicátých let, se Curtisův dědeček odhodlal k odvážnému kroku. Uzavřel kontrakt s lokomotivkou Mahiase Baldwina a přeorientoval se na velkovýrobu. Získal dokonce zakázky od všech železničních firem. “
„Jak se dostali k munici?“ zeptal se Davies.
„Stejně jako jinde, třeba u Tredegara v Richmondu. Koupili pozemky vedle původní továrny, a když celé místo zkonsolidovali: pece, válcovny, výrobu kotlů a dílů pro lokomotivy, brzy je oslovila muniční oddělení armády a námořnictva. Dodávali jim železo na všechno od ručních zbraní, jako jsou pušky a náboje, až třeba po obří kanóny používané na obranu pobřeží pro dělostřelectvo.“
„A toho je potřeba nekonečné množství,“ doplnil Davies.
„Dobře zařízeno, co?“ zasmál se Briscoe. „Začneš jako skromný obchodník prodávající zahradní andělíčky a během jediné generace vystřelíš ke spektakulárnímu bohatství – a to jen díky tomu, že tě živí ta největší mašinérie na smrt, jakou kdy země poznala.“
„Ale k nehodám určitě docházelo už dřív.“ Briscoe zavrtěl hlavou. „Jenže ten požár v roce 1863 byl úplně jiná liga. Uprostřed noci vyrazil z jedné pece obrovský plamenný sloup. To skřípání, co bylo slyšet, když se bortilo dřevěné lešení kolem pece, znělo jako sténání nějaké obří umírající bestie. Několik chlapů, co vyběhlo z té budovy, bylo schváceno plameny. Ale nejhorší byl křik těch, kteří zůstali uvěznění uvnitř a kteří se teď jako zvířata snažili proškrábat se ven. “
Jeho slova byla stejně barvitá jako jeho články. Davies si připadal, jako by tu prosincovou noční scénu viděl na vlastní oči.
„Sledoval jsem, jak z kouřících trosek vytahovali těla, která pořád hořela jako spálené maso. Některé z mrtvol v sobě měly kusy roztaveného kovu.
Byli tak znetvoření, že je ani nešlo identifikovat.“
„Vyšetřovalo se to?“
„Ano i ne. Nemůžeš si přece dovolit uprostřed války zavřít svého největšího dodavatele. A Curtisovi zaplatili štědré odškodnění. Jsem si jistý, že sami sebe přesvědčili, že tak to bylo nejlepší.“
„Mluvil jsi v té době s někým z rodiny?“
„Ano. V čele už stál jen Edward s otcem. Curtisův starší bratr, který se měl původně nepochybně stát dědicem podniku, byl zabit o rok dříve. Edward byl nezdárný mladší syn, který se k ničemu neměl a holdoval jen alkoholu a zábavě. Vojenskou službu mu znemožnil jeho zdravotní stav.“
„Víte, co mu bylo?“ zeptala se Lydie.
„Nějaký nervový třes. Údajně se mu tak strašně třásly ruce, že nemohl ani nabít zbraň, natož ji držet v klidu tak dlouho, aby něco zasáhl.“
Briscoe se teskně usmál. „Šťastlivec. Nikdo z těch, s kterými jsem narukoval, se tak příhodnou chorobou nemohl pochlubit, nikdo.“
Položil si ruku na stehno kousek nad pahýlem a jemně si jej promnul.
„O pár let dříve už jeden rozruch v rodině vyvolal,“ pokračoval Briscoe.
„Vlastně bych řekl, že to byl jeho jediný pozoruhodný čin. Oženil se s Beatrice Alfordovou, dcerou lékárníka. Nebyla to zrovna nevěsta, kterou si pro něj rodina, která už tehdy mířila do vyšších kruhů, představovala. I když mně se celkem zamlouvala. Byla z nich asi nejchytřejší.“
„Beatrice Curtisová mi řekla, že její otec o rodinný podnik přišel,“ podotkla Lydie.
„Ach ano, a to celkem ostudným způsobem. Beatrice byla nejstarší dcera a často otci pomáhala. On si pak založil ještě jeden podnik, kde prodával medicínská tonika. Vy jste určitě na nějakého podobného podvodníčka nabízejícího všeléky narazila, paní doktorko. Vydělal na tom spoustu peněz.“
„Tak co se stalo?“
„Po požití toho tonika umřelo pět dětí. Ukázalo se, že hlavními složkami byly rtuť a laudanum. Alforda soudili za vraždu, i když ho pak shovívavý
soudce nechal jít. O to víc ho ale rozcupovalo veřejné mínění. Její sňatek s
Curtisem pro ni musel být vítaným únikem před tím vším.“
Takže paní Curtisová nebyla ohledně své minulosti zcela upřímná, pomyslel si Davies.
„Spoustu těch informací mám od různých zdrojů. Sama rodina se mnou přestala mluvit hned, jak jsem se začal blížit k pravdě.“
„Co tím myslíš?“ zeptal se Davies.
„Pár těch chlapů nehodlalo zůstat zticha. Trvali na tom, že ten požár založil schválně někdo, kdo věděl, jak manipulovat se zařízením.“
„Ale kdo by něco takového dělal? A proč?“ zeptala se Lydie.
„Dobrá otázka. Vládním vyšetřováním se zjistilo, že v jedné z pecí se dostala voda do kontaktu s rozžhaveným železem, což způsobilo výbuch. Curtisovi poskytli svědky, kteří potvrdili, že na podlaze pece se jen tak povalovaly vlhké hadry a kbelíky vody. Jenže pár starších pracovníků trvalo na tom, že předák by nikdy neudělal takovou začátečnickou chybu. Byl to chytrý chlapík, inženýr z West Pointu s titulem z metalurgie. Na bezpečnostní pravidla byl prý pes. A přesto… “
„A přesto?“
„Po skončení vyšetřování to na něj Curtisovi celé hodili. Prohlásili totiž, že právě jeho nedbalost ten požár způsobila. A on už se bránit nemohl. Chudák kluk zahynul při tom výbuchu. Bylo mu teprve šestadvacet let.“
„Pokusil se někdo toho inženýra veřejně hájit?“
„Ne. Ale měl prý zdrcující důkazy, které by býval mohl úřadům poskytnout. Chlapi na kalicí směně dělali dvojité směny; v kovu hlavních pecí byly únavové trhliny; stará lešení kolem hlavních pecí. Abych tak řekl, všechno tu připomínalo hořící sirku jen tak odloženou u hromady chrastí.“
„Takže ten oheň někdo založil schválně, ale vymkl se kontrole a způsobil větší zkázu, než zamýšleli.“
„Curtisovi chtěli úplně zadupat jakékoli myšlenky na odbory. Tohle mohlo posloužit jako mocný odstrašující prostředek,“ řekl Briscoe.
„Ale kdo ten oheň tedy založil?“
„Bezpochyby některý z Curtisových poskoků. Pokud předložíš dostatečně vysokou nabídku, vždycky se najde někdo, kdo si nechá zaplatit, aby provedl i nemyslitelné.“
„Ale co rodina toho mladíka? Určitě přece chtěli odpovědi?“ zeptala se Lydie.
Briscoe přisvědčil.
„Navštívil jsem každou z těch rodin. Bůh ví, s kolika plačícími rodiči jsem seděl. Mnoho z nich porážku přijalo, ale matka toho inženýra ne. Mluvila s každým, kdo byl ochoten poslouchat: s vyšetřovateli z požární inspekce i s policií a s vládními zmocněnci. William Curtis si najal právníka, aby ji uplatil; chtěli jí tak zavřít ústa. Jenže ona to odmítla.“
„A dostal jsi něco o tom až do Inquireru?“ zeptal se Davies.
„Ne,“ hořce odpověděl Briscoe. „Editor mi ten článek nepřijal, samozřejmě na žádost rodiny. To byl vlastně důvod, proč jsem z redakce odešel.“
„Jak se ten mladý muž vlastně jmenoval?“ zeptala se Lydie.
„Michael Warburton. Chlapi mu ale říkali ‚Burt‘ . Nikdy na to nezapomenu kvůli tomu, jak to jeho máma vyslovovala. Ještě jako mladá holka odjela z Anglie, ale pořád měla zbytky přízvuku. Myslím, že pocházela z Coventry.“