VODOROVNĚ: 18. Je skutečně oboustranně zajištěná? (9)
, tak pohroužená sama do sebe, že si toho téměř nevšimnu. Zachytím pouze Lucasovo jméno.
„Cože?“
„Pardon,“ opraví mě a vůbec si neuvědomuje, že v tu chvíli mu hrozí tělesná újma. „Jaké uděláme další kroky v hledání Lucase?“
Málem se rozesměji, ale mám pocit, že bych se udusila. „Co je vám po tom?“ štěknu po něm. „Vy jste svůj úkol splnil, máte, co jste chtěl.“
„Merry…,“ vydechne těžce moje jméno a já v tom slyším každé odmítnutí, které jsem kdy zažila, což ve mně přetrhne vlákno, které se nebezpečně šponuje a utahuje celý den od chvíle, kdy se nám nepodařilo najít Lucase.
„Jděte s tou Merry někam, vy kreténe! Vám vůbec nejde o to najít Lucase, nikdy vám o to nešlo. Jen jste chtěl najít ten jejich pitomý notebook! Na nalezení skutečného, živého člověka, který bezdůvodně zmizel, zvysoka kašlete! Vy jste prostě jenom pitomý žoldák, že jo.“
Projíždíme parkem vedle kotviště trajektů a vysoké zdi, jež ho ohraničují, vadí ve výhledu a připomínají mi Parkhurst. Připomenou mi, že jsem ze svého života udělala vězení, ze kterého nedokážu uniknout ani teď, když už chci. Není nikdo, kdo by mě zachránil, a Gareth odejde úplně stejně jako odešli všichni ostatní.
„To není fér,“ řekne. „Pokud byste mě jen nechala domluvit, řekl bych vám všechno, co mám, a myslel jsem si…“
„Co jste si myslel? Že budu vděčná za drobečky potom, co jste mě využil? Vůbec jste mě sem s sebou nemusel tahat. Co jste ode mě chtěl? Pro vás jsem jen smutná trapná bába, že? Kreténe. Pusťte mě ven.“ Málokdy se přestanu ovládat, ale když k tomu dojde, pohltí mě plamen, který nedokážu uhasit. Gareth jede dál, tváří se pobouřeně a nasupeně a nezastaví, dokud na něj nezaječím: „Pusťte mě ven!“
Strhne volant a se skřípěním zastaví půlkou auta na chodníku a vyslouží si za to zatroubení od auta za námi. Vidím na něm, že se chystá něco říct, ale já už mám odepnutý bezpečnostní pás, rozrážím dveře a ve spěchu, jak se mu snažím uniknout, téměř vypadnu z auta.
„Merry!“ zavolá a rukama sahá po bezpečnostním pásu, ale to já už jsem u zadních dveří, beru si svoji tašku i tu pitomou krabici. Gareth už je zpola venku z auta. „Merry!“
„Prostě táhněte do prdele!“ zaječím za ním přes rameno, rozběhnu se a přeběhnu silnici, aniž bych se rozhlédla. K mé smůle zrovna nic nejede a já se na druhou stranu dostanu nezraněná. Neohlížím se. Prostě jen běžím k přístavu, kolem řad čekajících automobilů a do kanceláře. Gareth za mnou neběží.
Nemám jízdenku, a tak si ji musím koupit u přepážky, kde zvládnu slečně sotva vysvětlit, co po ní vlastně chci, a celá se třesu, jak ve mně doznívá výbuch vzteku. Jízdenku ke mně posune po stole a mně se podaří ji uchopit a nacpat si ji do kapsy. Alespoň že ta loď už je tu. Jdu po straně lávky, posouvám si krabici v rukou a snažím se ji zapřít o bok, ale nemám je dost široké. Krabice mi začne klouzat a já ji upustím s hlasitým žuchnutím. Vyjde ze mě tiché frustrované zakvílení. Nějaký člověk mi ji pomáhá zvednout, já na něj nevděčně zavrčím a cítím se ještě hůř.
Na lodi je dost frmol a já se o pohovku musím dělit s ženou a jejími dvěma černovlasými syny, kteří se během našeho čekání na nalodění aut perou stále méně hravě. Jejich hlasy se mi jako ostny zabodávají do mozku. Pevně zavřu oči a jen si přeji, abych už byla doma, v bezpečí, od všeho pryč. Připomínají mi Seana a Lucase a já už na tohle nechci myslet, nechci myslet na nic, je toho příliš.
Aby toho všeho nebylo málo, moře je na zpáteční cestě skutečně divoké, a když vyplouváme z přístavu, hází trajektem ze strany na stranu. Všechny alarmy aut zase vřeští, kvůli čemuž zase začnou zoufale výt všichni psi na palubě. Tentokrát mám pocit, že bych se k nim mohla přidat. Jsem taková kráva. Nikdy si nikoho nepouštěj k tělu, Merry. Nestojí to za to.
Když trajekt vpluje do Fishbourne, leje jako z konve a já si musím zavolat taxík, protože jak se loď zpozdila, ujel mi autobus, což mě ještě víc rozladí. Normálně bych to domů prostě došla, ale dnes bych promokla na kost. Měla jsem přimět Garetha, aby mi přihodil deset liber navíc ze svých zatracených „výdajů“. Imbecil jeden.
Řidič, jehož matně poznávám, ale nevím, zda jsme spolu kdy hovořili, naštěstí nemluví. Autem to domů trvá jen deset minut a taxikář mě vysadí přímo před domem. Vyjede nahoru, otočí se a je pryč. Z velkého domu vychází pouze tlumené světlo; Alison musí být v kuchyni. Srdce se mi kvůli ní znovu sevře. Mám pocit, jako bych ji zklamala stejně, jako jsem zklamala sebe a Lucase, a zabočím ke svému domu. Dveře jsou dokořán.
Srdce mi vmžiku začne bušit jako o závod, až mám pocit, že se mi hrudník rozskočí. Vždyť jsem zamykala. Vzpomínám si, že jsem ty dveře zamykala. Gareth u toho byl, sledoval mě. Zalomcovala jsem přece klikou, abych si to ověřila, a on se na mě usmál, když jsem se otočila. Někdo byl v mém domě. Ústa mi vyschnou. Zatlačím do dveří, aby se otevřely. Chodba za nimi je tmavá a tichá. Jediné, co slyším, je dunění srdce v uších.
„Haló?“
Nevím, proč lupiči nebo násilníkovi či vrahovi, který se vlámal do mého domu, vůbec říkám „haló“. Zmocní se mě zuřivost. Rozrazím dveře, které třísknou do radiátoru, a zařvu: „Kdo je tam?“ Krabice spadne na zem, já ji odkopnu na stranu a udělám tak místo do chodby.
Neozve se nic v odpověď, jen slaboulinká ozvěna mého vlastního hlasu. Rozsvítím a až na moje palce mnoucí zaťaté pěsti se v místnosti nic nehýbe. Nevnímám nic nepatřičného, ale když procházím chodbou a přitom nakukuji na schody, zatlačím do dveří do obýváku s pocitem, že poprvé za pětačtyřicet let bych se mohla počůrat. Uvědomím si, že v mém domě není v pořádku nic.
V obýváku jsou všechny knížky vyházené z polic. Křeslo je převrácené. Všechny polštářky a deky leží na konferenčním stolku jako tlusté konfety. I otevřené šuplíky zejí prázdnotou. Moje tabulka s časy přílivu a odlivu je roztržená vejpůl. Do očí mi vyhrknou horké slzy a nos se mi ucpe a já těžce funím. Odvrávorám zpátky a pak do kuchyně, kde zkáza pokračuje.
Převrácené je všechno, co se převrátit dá. Stoly, židle. Moje kuchařky vyházené z polic se válí všude po podlaze. Vysypali moje nádoby na kávu i cukr, ze skříní vytahali plechovky. Tváře mám úplně mokré od naprosto zbytečných slz. Je těžké se odtrhnout a vydat se nahoru do patra, kde mě čeká destrukce úplně stejná jako dole. Nic není, kde má být, všechno je popřevrácené. Potřebuji si opláchnout obličej. V koupelně šátrám po šňůře od vypínače, a když ji nahmatám a zatáhnu za ni, rozsvícené světlo odhalí v zrcadle mou bílou tvář roztříštěnou červenými čárami, které tvoří slova, ale mně trvá velmi dlouho, než je dokážu zpracovat. Dávej si bacha, kam strkáš ten svůj rypák.
Já přece rypák nemám.
SVISLE: 29. Úplný zmatek (4, 4, 6)
, strkám svůj rypák. Kam ho nemám strkat? Do hledání Lucase? Nerozumím, co se děje. Poslal někoho, aby to udělal? Nebo to udělal sám? Ne. Ne, to by nikdy neudělal. Odvrátím se od té hrůzy na zrcadle a seběhnu dolů po schodech. Musím se při tom držet zábradlí, abych se na svých slabých nohou neskutálela dolů. U paty schodů se posadím a natáhnu se pro tašku, kterou jsem tam nechala, přitáhnu si ji k sobě a vylovím z ní mobilní telefon.
Číslo selkie bylo jedno z posledních, které jsem vytočila, tedy po Garethově a Lucasově. Zvolím její číslo a přidržím si telefon u ucha. Oči mám křečovitě zavřené, abych zastavila další pitomé slzy.
Zvedne to po třech zazvoněních. „Macauleyová, prosím.“
Neskutečně dlouhou dobu nedokážu promluvit, moje hlasivky prostě nefungují.
„Haló?“
„Om… omlouvám se…“
„Merry? Co se děje?“
„Můj dům… Vím, že bych měla volat 111, ale vás mám uloženou v telefonu, a pokud nemáte čas, zavolám na policii – já…“
„Merry, to je v pořádku. Už tu končím, můžu se za vámi zastavit. Co se stalo?“
Její nádherný sametový hlas konejší moje rozjitřené pocity jako balzám. „Někdo se mi vloupal do domu. Je to tu úplně na maděru, všechno je rozházené všude a…“
„Dobře, Merry, pomalu, pomalu. Zjistím, jestli s sebou stáhnu našeho technika na snímání otisků prstů. Budu u vás za chviličku. Ničeho se nedotýkejte.“
Zavěsí a já stále ještě v kabátu sedím na prvním schodu. Čekám a zírám do prázdna. Nedokážu říct, jak dlouho jim to trvá, ale pak se ozve zvuk motoru, kroky a pak se objeví Macauleyová v elegantním kabátě a s nějakým mužem s kufříkem v ruce. Nezavřela jsem dveře a celým domem profukuje studený vítr a prší do něj.
„Merry,“ řekne a dřepne si ke mně, na rameno mi položí svou ruku v zelené rukavici. „Jste v pořádku? Vyrušila jste někoho, když jste přišla domů?“
Zavrtím hlavou. „Ne, už tu nikdo nebyl. Byla jsem včera večer a dnes v Londýně. Nevím, kdy se to stalo.“ Z nitra se mi šíří třes do rukou a nohou. Cítím se zneuctěná. Tohle je můj domov a někdo mu tohle udělal. Macauleyová mě poplácá po rameni, poodejde a pošeptá něco muži, který přišel s ní, a odejdou spolu do kuchyně. Slyším ho, jak rovná stůl, pokládá na něj svůj kufřík, pak se ozve cvaknutí západek zámků. Mám pocit, že moje smysly jsou tak zostřené, že to skoro až bolí.
Macauleyová se ke mně vrátí a dřepne si přede mne. „Derek se tady pokusí sejmout otisky. Mohla byste mi říct, jestli se něco ztratilo?“
Ta otázka mi přijde úplně nepatřičná. Nemám nic, co by kdo chtěl ukrást, snad s výjimkou notebooku. Rukama se přitáhnu za koncový sloupek zábradlí, abych se postavila. I detektiv Macauleyová se narovná. „Nejsem si jistá. Ani jsem to nezjišťovala, je to prostě…“
„To je v pořádku. Pojďte, půjdeme se podívat spolu, ano?“
Takový případ je určitě pod její úroveň a já se cítím trapně, že ji s tím obtěžuji, ale zároveň jsem tak vděčná, že málem zase začnu natahovat. Přejdeme do obýváku, snažím se vybavit si, kde jsem nechala svůj notebook. Myslím, že jsem ho položila na stolek, než jsem vyběhla ven promluvit s Gemmou, a už jsem ho pak nebrala do ruky. Když obcházím konferenční stolek, abych přešla na druhou stranu gauče, vidím, že převrátili i ten.
Notebook leží na podlaze, zpola pod křeslem. Zvednu ho a otevřu. Obrazovka je v pořádku.
„Byl na očích?“ chce vědět Macauleyová a já přikývnu. Svraští čelo.
„Nejsem si jistá, že tohle bylo vloupání,“ řeknu jí a její tvář zůstane bez výrazu.
„Co tím myslíte?“
„Ukážu vám to.“
S námahou vyjdu z místnosti a znovu se vydám po schodech do patra. Cítím se ještě vyčerpanější než po tom svém skoro utopení. Chci jen spát. „Podívejte.“
Macauleyová přejde do chodbičky koupelny a dlouho zírá na zrcadlo. Když se ke mně otočí, jakýkoliv pocit, že by se mnou mohla soucítit, je ten tam.
„Co to podle vás znamená, Merry?“
„Nejsem si jistá. Byla jsem v Londýně, s Garethem Jonesem z rmy Sentient Systems, s tím soukromým detektivem. Hledali jsme Lucase.“
„Mluvila jste s Lucasovou ženou?“
„Ano, ale Alison řekla, že neví, kde je. Prý jí volal, ale neřekl jí, kde je. A ta rma jen chtěla zpátky ten pitomý notebook. To jediné Garetha zajímalo,“ řeknu a poslední slova znějí hořce. Zrudnu.
Macauleyová nakloní hlavu na stranu, jen malinko, a oči se jí zúží. „Nezníte, že byste z toho měla radost.“
„Chci vědět, kde je. Pořád mám strach, že se něco děje. Lucase jsme ale nenašli, jen ty věci, které chtěli lidé ze Sentientu. Nepřijde vám to trochu zvláštní? Proč by tam nebyl i on?“
„Pan Manning je dospělý, Merry, a mně to přijde jako úplně obyčejný rozpad manželství. Spousta lidí před svými problémy utíká, než aby je řešila. Nejsem si jistá, jak by s tím něco takového mohlo souviset.“ Vágním gestem ruky ukáže na nápis na zrcadle.
Nechápu, co tím má na mysli.
„Proč tak moc chcete vy najít svého souseda, Merry?“
Najednou se mi její přízvuk už nelíbí. Nelíbí se mi, jak vyslovuje moje jméno. Povýšeně. Zíráme jedna na druhou.
„Chcete zkontrolovat, jestli se něco neztratilo, nebo jste si jistá?“
Zatnu zuby, abych se nesesypala, a jdu do ložnice. Žádnou šperkovnici sice nemám, ale těch pár šperků, které mi za ty roky dala Julia, jsem měla schovaných v horním šuplíku. Oblečení je rozházené po celé místnosti, jako by to udělal nějaký tančící derviš, ale malý sametový pytlík najdu na svém místě v šuplíku. Je v něm vše, co tam má být. „Nebylo to vloupání,“ řeknu jí, což je snazší, když jsem k ní otočená zády. „Musí v tom být něco jiného. Musí v tom být něco, co souvisí s Lucasovým zmizením. Proč by mě někdo chtěl odradit od jeho hledání?“
Když se otočím, Macauleyová na mě hledí svým analyticky hodnoticím pohledem. Začne mi z toho svrbět v podpaží. Nelíbí se mi, kam se to ubírá.
„Pan Manning sdělil své ženě svá přání docela jasně, Merry. Společnost Sentient Systems má svůj majetek zpátky. Ano, máte pravdu, proč by vás chtěl kdokoliv od čehokoliv odradit?“
Sice ani nepohne rukama, ale já v jejím hlase ty uvozovky slyším, slyším, jak je maluje kolem slova „odradit“. Nevěří, že to má něco společného s Lucasem. Ale co jiného by to bylo? Já v životě doslova nic jiného nemám. Vloupání, jasně, to se může stát každému. Ale tady nic nechybí. Dům někdo obrátil vzhůru nohama, znesvětil. Je to varování. Vím to.
„Já nevím. Ale tohle někdo udělal.“ Nesnáším ten prosebný tón v mém hlase.
„Pojďme zpět dolů.“ Otočí se a já jdu za ní jako štěně, které majitel právě nakopl. Ještě jednou skrze dveře do koupelny věnuje rychlý pohled zrcadlu
a rtěnce, která je po něm rozmazaná.
„Mám spoustu otisků, Mac,“ řekne Derek. „Pár otisků dlaně, ale ty jsou docela malé, takže budou nejspíš tvoje. Našel jsem tu ale i pár podstatně větších.“ Tmavé oči a ostrý pohled zpod výrazného obočí se zaměří na mě. „Tady nadělali pořádnej bordel, co?“
„To teda,“ odpoví Macauleyová. „Už máš všechno?“
„Mohl bych se podívat ještě na nějaké další povrchy. Ještě jsem nedělal vstupní dveře…“
„Myslím, že už jich tady máme dost, že to stačí.“
Pokud ho to zmate, dobře to zamaskuje, strčí malé plastové čtverečky zpátky do kufříku a sbalí štětečky a hustý prášek, po němž zůstaly šmouhy úplně všude. Zvedne pro mě jednu z převrácených židlí, a stůl se tak stane malou oázou normálnosti v rozvratu kolem.
„Potřebujete moje?“ zeptám se ho a on ke mně udiveně vzhlédne.
„Prosím?“
„Moje otisky. Abyste ty moje mohli vyloučit, abyste zjistili, jestli tu nebyl někdo jiný, jestli tu nejsou otisky někoho cizího?“
„Obvykle je zpracováváme všechny, abychom zjistili, jestli nám něco nedá naše databáze. Vaše otisky budou ty nejčastější, které jsem sňal. Pokud objevíme i jiné, ty si ověříme.“
„Aha, tak jo. To dává smysl. Mně nikdy nikdo ještě otisky prstů nesnímal, já v té databázi nebudu.“
Vydá ze sebe zvuk připomínající výsměch a pozapíná svoje tašky. Jedna mi připomene Garethovu tašku triků a znovu se mě zmocní vztek, že jediný člověk, který má strach o mého syna, jsem já sama. Kéž by tu byla Julia. Tohle by se nikdy nestalo, kdyby tu byla, to jsem si jistá.
„Co budete dělat teď? Ohledně Lucase?“ zeptám se Macauleyové. „Nepřijde vám to divné? Že mi někdo prohrabal celý dům, aby mě odradil od toho, abych ho hledala?“
Macauleyová se na mě zadívá. „Není toho moc, z čeho by se dalo usuzovat, že jde o varování, protože hledáte Lucase. Možná se někoho dotklo něco jiného? Nemůžeme dokonce ani vyloučit eventualitu, že se někdo spletl. Dokud nebudeme mít důkaz o zločinu, nemůžeme nic dělat. I bez záhad, jako je tahle, máme málo lidí.“
Přezíravě pozvedne obočí a mně je to jasné. Ona si nemyslí, že to je varování ani že to je omyl. Ona si myslí, že jsem to udělala já. Myslí si, že jsem tohle udělala ve svém domě ve snaze získat pozornost, kvůli Lucasovi, protože jsem jím tak posedlá, posedlá tím, kde je.
„Vy to víte, že?“ Zním plačtivě, nejsem schopná zabránit tomu, aby se mi zlomil hlas. „Vy víte, že je to můj syn? Uhodla jste to, já vím, že jste to uhodla.“
„Ano, napadlo mě, že by to tak mohlo být,“ odpoví Macauleyová úlisně chápavě. „Uvědomuji si, že to pro vás musí být velmi obtížné, ale my nemůžeme nic dělat. Budete se ho muset pokusit zkontaktovat sama. Jsem si jistá, že je v pořádku.“
„Ale co tohle všechno? Já jsem nic z toho neudělala! Někdo mi vyhrožuje!“ Teď už téměř ječím, stejným dílem vyděšená k smrti a zuřivá.
„Pokud potřebujete ještě něco jiného, Merry, zavolejte si na stanici. Pokud nám něco vyjde z otisků, ozveme se vám.“ Jen to dořekne, oba se otočí, projdou chodbou a vyprovodí se ven. Jak otevřou dveře, vidím, že vedle policejního automobilu, v němž ti dva parchanti přijeli, zastaví Alisonin vůz. Její tvář se mi slije do bledé šmouhy. Když kolem ní oba policisté procházejí, stáhne okénko, aby si promluvila s Macauleyovou. Promluví spolu krátce.
Neslyším ani slovo. Můj sluch už není zostřený přívalem adrenalinu, ale otupělý tíhou hanby, třebaže jsem nic špatného neudělala. Dveře se zase zavřou.
Jen tak sedím a zírám na špinavé otisky prstů všude po stole, když se ode dveří ozve měkké, skoro nervózní zaklepání. Nechci jít ke dveřím, ale vím, že to musí být Alison, a tak se přinutím vstát a dveře otevřu. Jsem tak unavená. „Merry, co se to stalo?“ řekne Alison a zní tak laskavě, že propuknu v pláč. „Ach, Merry!“ Jsem vtažena do Alisonina objetí, a zatímco jí pláču na rameni, hladí mne po zádech. Mám toho plné zuby, jsem vyčerpaná a upřímně také vyděšená. Proč si Macauleyová myslela, že bych tohle dokázala udělat ve svém vlastním domově?
SVISLE: 22. Šmakova práce (5)
objímá dlouho, a když se konečně odtáhnu, vidím, že i ona plakala.
„Do čeho nás to dostal?“ řekne. „Už nevím, kde je nahoře a kde dole.“ Pohlédne chodbou do kuchyně a pak mě tam zavede a posadí. „Takový nepořádek!“
Já už se na to ani nemůžu dívat, jen špičkou prstu třu popelavé eky na stole a rozmazávám do nicoty otisky prstů v nich zanechané. Alison se začne pohybovat po kuchyni, vypláchne konvici a dá v ní vařit vodu. Sebere všechny moje kuchařky a vrátí je zpátky na polici. Všechny teď budou seřazeny špatně. Tak to bude se vším. Objeví se přede mnou čaj, který není v mém oblíbeném hrnečku, a Alison se zeptá, kde mám smeták. Spousta hloupostí, které pro nikoho jiného než pro mě nic neznamenají, se válí zničená na podlaze. Hadřík z dvoupencových automatů, který pro mě Sean vyhrál, když jsem ho hlídala. Malá sklenička plná barevného písku, kterou jsem vyrobila na školním výletě do zátoky Alum, jedna z mála věcí, která mi zůstala z dětství, roztříštěná napadrť.
Vím, že ty věci nic neznamenají, ale já měla jen je. Moji lidé jsou pryč, pokud tu pro mě kdy byli, a moje věci jsou teď rozbité. Zdá se, že dát všechno do pořádku jí netrvá dlouho; kromě toho, co teď chybí, by se skoro dalo říct, že je to stejná kuchyň jako předtím. Ale není.
Nechá mě s chladnoucím čajem a odejde do obývacího pokoje, kde zahájí úplně stejný proces. Měla bych pomáhat, ale cítím se jako vytesaná do kamene, těžká a bez života. Pokud bych se pohnula, mohla bych se roztříštit na tolik kousků, kolik právě Alison zametla. Namísto toho si pomalu položím hlavu na složené ruce a nejspíš usnu, protože mě Alison budí. Na čaji plave povlak a Alison vypadá vyčerpaná. Jsem nedbalá; od té doby, co odešel Lucas, vypadá stále hůř a hůř, a co jsem udělala? Nic. „Myslím, že jsem ti většinu nějak poklidila, drahá,“ řekne, než si začne třít tvář dlaněmi. „Nechápu, proč by ti někdo něco takového udělal. Co, do háje, měla znamenat ta zpráva na zrcadle? Většinu jsem odstranila, ale zrcadlo je
ještě pořád po okrajích trochu růžové. Na čištění zrcadel jsou dobré noviny, jimi dostaneš dolů zbytek. Jsi v pořádku? Chceš dnes přespat u mě?“
Přitáhne si druhou židli kolem stolu, sedne si vedle mě a sevře mi ruku ve svých dlaních. Nezasloužím si ani její soucit, ani její pohostinnost. Můj syn obrátil její život vzhůru nohama a ani neměl dost slušnosti jí říct, kde se nachází nebo proč ji opouští. Možná se tak narodil, plný zbabělosti a krutosti.
Vždycky jsem si myslela, že je spíš jako Julia, laskavý, ohleduplný, že její výchova přemohla moji povahu. Měla bych se přestat starat. Měla bych ho přestat hledat. Co když měl Sean pravdu? Co když nelhal? Pustí ho na konci tohoto týdne. Utekl snad Lucas proto, že má strach z toho, co udělal? Je to zločinec? Mám pocit, že už nemám sílu se starat.
„Díky Alison, ale já chci zůstat tady. Pokud teď odejdu, je možné, že už se nikdy nebudu chtít vrátit, ale tady jsem doma. Nikomu nedovolím, aby mi to sebral.“
Stiskne mi ruku. „Nikdo ti nemůže sebrat tvůj domov. Objednám zámečníka, aby sem přišel a vyměnil ti zámek, ano? A asi bychom měly udělat i něco s těmi okny, i na ty dát nějaké zámky. Lucas to může zaplatit!“ Odněkud z jejího bolavého nitra se vydere pištivý smích a já učiním chabý pokus se k ní přidat.
„To je to nejmenší, co by mohl udělat,“ přidám se vlažně a v okamžiku slabosti si nemůžu pomoct, abych se jí nezeptala: „Alison, co ti Lucas pověděl o svém bratrovi?“
Pomalu zamrká, pak se podívá ven z okna, kde do temnoty září světla jejich velkého domu. „Nějakou dobu trvalo, než ho vůbec zmínil. To Julia mi o něm řekla, když jsem se s ní poprvé setkala; zeptala jsem se jí na fotku, na které ti dva byli. Víš kterou, tu, co bývala v obývacím pokoji.“
Pokývnu hlavou, protože ten snímek znám. Myslím, že vznikl jednoho léta, kdy byl Lucas doma na prázdninách z univerzity, v době, kdy spolu docela vycházeli. Nevzpomínám si už, co za akci to bylo, ale ti dva se drželi kolem ramen a projednou spolu vypadali šťastně.
„Bylo to trochu trapné, když jsem se jí zeptala a ona řekla, že to je Lucasův bratr. Vůbec jsem o něm nevěděla. Potom jsme se trochu pohádali. Vyhledala jsem si ho, přečetla jsem si o tom soudu. Lucas se o tom se mnou nechtěl bavit. Vždycky mi přišlo, že se za to stydí. Stejně tak nechtěl mluvit o svém otci. Když si to tak vezmeš, jsou jako rodina docela rozesraní, takže jsem něco takového vlastně mohla očekávat!“ Znovu ze sebe vydá ten vrzavý smích a já už jsem moc vyčerpaná na to, abych se jí vyptávala dál.
„Díky za dnešní pomoc. Vážně. Nevím, jestli bych to vůbec sama zvládla. Běž do postele, vypadáš hotová.“
Nakloní se ke mně a znovu mě obejme, letmo mě políbí na tvář. „Ráno se stavím tě zkontrolovat.“
Nenajdu v sobě sílu jít ji vyprovodit ke dveřím. Vypustí se sama a její auto vyjede nahoru k jejich domu. Můj domek se ponoří do ticha. Obvykle ho vnímám jako uklidňující a ochranné, ale teď na mě dopadá skličujícím způsobem, něco v něm chybí. Celý svůj život jsem žila v tichu a hanbě, v domnění, že to je to nejlepší, a kam mě to dostalo?
„No tak, Merry, ty smuténko,“ zašeptám sama pro sebe, abych se vytrhla z toho ochromení. „Pojď do postele. Však zítra je další den.“ Scarlett O’Harová by se nenechala zdeptat a odradit. Vstanu s takovou nenadálou energií, že mi v kolenou zapraská jako staré artritičce. Studený čaj chrstnu do dřezu, hrnek vypláchnu a postavím na odkapávač.
Zdá se mi, že cesta ke dveřím ven mi trvá déle než obvykle. Z kapsy vytáhnu klíče a roztřeseně najdu klíč od bezpečnostního zámku, vstrčím ho dovnitř a otočím jím; vůbec poprvé po dlouhých letech uzamknu i bezpečnostní západku v horní části dveří. V přijímacím pokoji, kde Alison odvedla s úklidem úžasnou práci, zkontroluji, že jsou západky na oknech dobře zavřené, a ještě srovnám pár věcí. Jak se otáčím k odchodu, koutkem oka zachytím fotorámeček položený naplocho na konferenčním stolku. Je to snímek, na kterém jsem já, Julia a Lucas. Sklo je roztříštěné. Ne jen prasklé, ale vypadá, jako kdyby na něj někdo záměrně dupl podpatkem.
Odnesu rámeček opatrně zpátky do kuchyně a ze starého papíru vytáhnu číslo County Press z minulého týdne, ze středu vytrhnu pár stránek, a než se podívám, sklo co nejpečlivěji vyklepu do novin. V rohu fotogra e je hluboký vryp, který se táhne až k mé tváři. Fotka je ale jinak nepoškozená. Kdyby mi ještě zbývaly nějaké slzy, uronila bych je právě teď. Oči ale zůstanou suché, protože pokud teď něco přijde, bude to hněv.
Tohle je můj domov. Tohle je můj život. Jak se někdo opovažuje přijít sem a tohle mi provést? Proč? Že hledám svoje vlastní dítě? To ovšem nemohou vědět, ale i tak. Ať jdou do hajzlu. Nemíním kvůli tomuhle přestat. Je mi jedno, jestli si policie myslí, že jsem blázen. Najdu Lucase, i kdyby to mělo být to poslední, co udělám. S pomocí i bez ní.
Zadní dveře nejdou zamknout tak bezpečně jako dveře vchodové, a tak nakonec o jejich kliku zapřu židli. Funguje to vůbec? Jak to má fungovat? Nemám zdání. V mozku mám jeden velký vír. Jsem příliš nabuzená, než abych šla spát, a tak najdu svůj neukradený notebook tam, kde jsem ho původně nechala, v přihrádce stolku u pohovky, a zapojím ho do elektřiny. Napíšu křížovku. To mě uklidní.
Software se spustí a já začnu slovem „hledána“. Jedno bych měla. A nápověda: Dívka se dívá na seveřana. Je dívat to správné slovo? Možná hledět. Slovo hledět se mi líbí. Je to docela snadné, ale je to začátek, jako zástupný znak či snadná záhada to bude stačit. Seveřan je Dán a hle je citoslovce odvozené od hledět. Hle-dána. Jako Lucas. V tomhle světě dává všechno smysl, jsou v něm pravidla. Křížovka se rychle plní, pohřešovaný, záhada, omráčený. Syn, manželka. Všechno ze své hlavy naliji do té první křížovky, začnu další a další. Nedává to smysl, ale přijde mi, že mám hlavu trochu čistší.
Opírám si hlavu o pohovku a zírám na jakýsi nechutný záhadný ek na stropě, když mi najednou v kapse začne bzučet telefon. Mám za to, že to bude Gareth, takže když ho z kapsy vytáhnu ven, už ve mně bublá vztek, ale číslo na obrazovce je zase neznámé. Sean.
„Ano,“ znovu odpovím automatizovanému tazateli a počkám na pípnutí.
„Merry?“ ozve se Sean a zní, jako by se mu trochu nedostávalo dechu. „Jsi tam?“
„Jsem tu,“ odpovím mu. Můj hlas stále ještě nezní normálně, stále je plný emocí z tohoto dne a noci. Na hovor nebude moc času, protože je zas pozdě.
„Co se děje? Zníš rozrušeně.“
Zní upřímně ustaraně a já z toho mám zmatené pocity. „Někdo mi obrátil dům vzhůru nohama. Asi varování, řekla bych. Hledám Lucase.“
Sean se dlouze nadechne skrz zuby, takže ve sluchátku slyším jen syčení, a pak je ticho. Přemýšlím, jestli tam ještě vůbec je, trvá mu tak dlouho, než odpoví.
„Musíš být opatrná,“ řekne nakonec pomalu. „Merry, vážně si musíš dávat pozor. Myslím, že Lucas se dal dohromady s pár fakt špatnými lidmi. Vyhrožovali mi i tady… Nevím, kam půjdu, až odtud vylezu, ale vím, že na ostrov zpátky nemůžu. Není to bezpečné, ani pro mě, ani pro něj.“
„Proč by mě před tím vším nevaroval?“ zaprskám, jak už toho mám dost. „Proč by nevaroval vlastní ženu?“
„Možná se vás obě snaží chránit před tím, co udělal. Stejně jako to dělal táta.“ Nastane další dlouhá pauza, kterou nechám doznít, a pak se zase ozve jeho hlas, tentokrát silnější. „Rozmyslel jsem si to. Nepátrej po těch věcech, o kterých jsem ti říkal, je to moc nebezpečné. Nepřemýšlel jsem. Nechci, aby se ti něco stalo, měla bys toho nechat. Už mi nezbývá čas, Merry. Je mi líto, že jsi do toho zatažená. Přál bych si…“
Ale to, co by si přál, neuslyším, protože linka se přeruší.
Odhodím telefon na pohovku, naliji si sklenici vody a odvážím se po schodech nahoru. Mám husí kůži, hlava se mi točí. Můj pokoj je skoro
v pořádku. Oblečení je uklizené, polštáře a přikrývky zpátky na posteli. Pití si postavím na noční stolek vedle lampičky, tu rozsvítím a po posteli se rozlije zlatá záře. Najít pyžamo mi zabere pár minut. Alison mi ho schovala do spodního šuplíku, ale já mám pyžama u spodního prádla. Vytáhnu to nejstarší a nejpohodlnější a rychle se do něj převléknu, jako by mě někdo mohl vidět. Zrcadlo v koupelně je přesně takové, jak mě Alison varovala: má načervenalý odstín a u okrajů jsou malé nánosy barvy.
Natáhnu ruku a téměř se dotknu těch nevkusných šmouh, ale zastavím se a ruku zase spustím dolů. Kartáček mám stále dole sbalený v tašce, nemám však už energii, abych si pro něj došla. Ústní voda bude muset stačit, čert vem zubní kazy. Rozpletu si vlasy z copu. Je možné, že to bylo teprve dnes ráno, co jsem si ten cop spletla, co se ho dotkl Gareth? Jsem já to ale blázen, že si myslím, že bych mohla důvěřovat dalšímu muži, jakémukoliv muži, když nedokážu rozeznat jejich lži od pravdy. Vlasy se mi schlíple zkroutí přes ramena. Šedá a červená, krev a popel.