10 banánových krabic Martin Jelínek
Úvod Tohle není knížka o tom, jak žít. A už vůbec ne knížka od někoho, kdo „prošel vyhořením“ a teď vám bude říkat, jak ho nemít. Nečekejte rady. Nečekejte univerzální návody. Nečekejte, že vám řeknu, co máte dělat. Jsem ve stejné firmě víc než 20 let. A nic na tom neplánuju měnit. Miluju svoji práci. Miluju naše klienty. Baví mě to. A tohle není útěk. Tohle není restart. Tohle není „našel jsem nový směr“. Tohle je pokračování. Jen trochu jinak. 9
Tohle je příběh o tom, co se stane, když si něco napíšete na papír… a rozhodnete se to opravdu udělat. Bez jistoty. Bez zkušeností. Bez toho, že by to dávalo smysl. Je to příběh o systému. O disciplíně. Ale taky o radosti. O tom, že věci nemusí být složité, aby byly těžké. A že někdy stačí udělat první krok. Nic víc. A možná si z toho něco vezmete. Možná ne. Ale jestli vás při čtení aspoň jednou napadne: „Taky bych mohl…“ 10
tak to splnilo svůj účel. Protože přesně tam to začíná.
11
kapitola 1:
10 banánových krabic 13
Příběh, který vám chci vyprávět, začal samozřejmě tím, že jsem se narodil. Ale to není ta zajímavá část. Zajímavé je, jak jsem žil potom. Dlouho jsem měl svůj vlastní systém. Jednoduchý, funkční a vlastně docela pohodlný. Říkal jsem mu „10 banánových krabic“. Fungovalo to vždycky stejně. Když jsem se stěhoval. Když jsem se rozcházel. Když jsem měl pocit, že začínám znovu. Zajel jsem do Kauflandu, vzal si deset banánových krabic a do nich jsem si zabalil svůj život. Deset. Ani víc, ani míň. Byl to můj limit. Moje hranice. Co se do nich nevešlo, to jsem tam nechal. Bez dlouhého přemýšlení. Bez vracení se. Bez vět typu „to se ještě může hodit“.
14
Možná to zní prakticky. A ono to praktické bylo. Ale zpětně vidím, že to nebyl jen systém na balení věcí. Byl to systém na balení života. Učil mě nezdržovat se. Neulpívat. Neotáčet se zpátky. A možná taky… necítit. Jediné, co se do těch krabic nikdy nepočítalo, byla kola. Miluju jízdu na kole. Postupně jsem si jich koupil asi deset. Každé na něco jiného. Silniční. Do terénu. Do města. Na vlak. Jedno mám na chatě u mámy. Vypadá skoro jako motorka. Říkám mu „kolo na sobotní rohlíky“. Každé kolo má svůj účel. A já měl vždycky dobrý důvod, proč ho potřebuji.
15
Stejně jako jsem měl vždycky dobrý důvod, proč odejít. Na první pohled to mohlo vypadat jako svoboda. Nejsi na ničem závislý. Nemáš zbytečné věci. Když je potřeba, prostě odejdeš. Začneš znovu. Ale každá svoboda má svoji druhou stranu. A ta moje měla tvar deseti krabic. Časem jsem si začal všímat jedné věci. Ten systém jsem nepoužíval jen při stěhování. Používal jsem ho i v životě. Vztahy. Práce. Místa. Když něco přestalo fungovat, neřešil jsem to. Prostě jsem to nechal tam. A šel dál. Dlouho jsem si myslel, že je to výhoda. 16
Že umím začít znovu. Že nejsem svázaný minulostí. Že se umím rozhodnout. Ale pak mi začala docházet jiná věc. Možná jsem nebyl tak svobodný, jak jsem si myslel. Možná jsem si jen vytvořil systém, který mi umožňoval neřešit věci do hloubky. A pak se stalo něco, co tenhle systém rozbilo. Narodila se mi dcera Sára. A najednou jsem zjistil, že existují věci, které se do žádné krabice nevejdou. A které už nikde nechat nechceš. A tehdy mi došlo, že můj život možná nebyl o deseti krabicích. Ale o tom, že jsem si dlouho myslel, že všechno důležité se do nich musí vejít.
17
18
kapitola 2:
Před čím utíkám
19