Nápřah a vzlet napnuta na nitkách Nádech a vzdech polibek na jatkách …a děsně hladové oči…
A bolest a nic ovívá hlad
A výkřik mých plic dokáže hřát tvé zvráceně hladové oči…
Zavěs mě za skobu z papíru zavěs a zhasni (šeptám a schvaluji)
Rozehraj struny klapkami klavíru pro hladové oči zpívám a vdechuji…
Nabij a střel pohlížím na hlaveň
Ukroč a pal budoucnost napomeň …ve svých hladových očích…
A bolest a nic zaplavil hlad A výkřik z mých plic ovívá chlad pro tvé nechutně hladové oči…
RIWAA NERONA
Příroda tomu chce, neměj jiného udidla než ve svých sklonech, jiný zákon než svoji touhu, jinou morálku než morálku přírody.
D. A. F. DE SADE
TREPTOW, BERLÍN 1856
/1/ Chci své peníze zpátky
V den, kdy jsem měl zemřít, pršelo. Přestože byl konec dubna, třásl jsem se ve vodou nasáklém kabátě zimou, jako čerstvě ostříhaný pudl. Ploužil jsem se ulicemi téměř cizího města a měl silný pocit, že přede mnou zabouchlo dveře. Ne, že bych čekal salvu a poklony, ale nikdy by mě nenapadlo, že se tady to slavné dobrodružství až takhle zvrtne. Ale zvrtlo se. A to tak podivně, že jsem se rozhodl vám o tom vyprávět.
„Přijeď za mnou, jakmile budeš moci,“ psal mi otec, kterého jsem devět let neviděl. Od doby, kdy jsem přišel o matku – a on o svoji ženu – se jen honil za svými múzami. A to dokonce tak vehementně, že mě občas u některé z nich zapomněl. Když mi bylo deset, přišlo pozvání od mé tety z Paříže, abych tam jel studovat a hlavně, abych dostal řádnou výchovu.
Otce jsem tu musel nechat všem těm jeho ženštinám napospas a sám se pod přísným dohledem tety Babette učil hlavně to, jak nebýt jako on .
Až jednou, to už jsem byl o devět let starší a spíše než s bázní jsem k ní vzhlížel s nucenou úctou, mi donesla dopis.
„Potřebuji tě co nejrychleji zde, Michaeli,“ psal otec, „neboť nevím, jak dlouho ještě setrvám na tomto neutěšeném místě, v tomhle příkoří. Jsem beznadějně uhranutý rudovlasou bohyní, zhrzen její nedostupnou láskou a všemi
KRISTINA HAIDINGEROVÁ
těmi neúspěchy. Již nemohu tvořit, neboť nežiji. Peněz se mi žalostně nedostává. Prodal jsem už skoro vše, a dluhy přesto narůstají jako vřed na mém nešťastném životě. Jsi jediný, kdo mi porozumí. Jediný, kdo mě může zachránit z tohoto zničujícího opojení.“
Za celých těch devět let odloučení jsem přečetl nepočítaně dlouhých dopisů o kratičkých avantýrách i krátkých zpráv o naopak rozvleklých útrapách svého otce. Ještě nikdy mě však o nic nežádal. Tenhle poslední dopis byl jiný. Něco se dělo a já cítil, že musím být u toho. Přiznávám, že jsem celou tu dobu na podobnou pobídku jen čekal. Francie se nikdy nestala mým domovem a čím dál tím častěji jsem snil o nějaké cestě, o dobrodružství. Kdyby tento otcův dopis nepřišel, zřejmě bych se od tety stejně odstěhoval; i kdyby to znamenalo celá studia bydlet v tom nejnuznějším bytě.
„Jedině tam zvlčíš,“ kárala mě teta Babette, kterou můj nápad přerušit studia dost vyvedl z míry. „Ten nezodpovědný zhýralec ti nemá vůbec co nabídnout!“
Jenomže ten nezodpovědný zhýralec byl můj otec. Muž, který mě naučil kreslit, který mi už v osmi letech dovoloval doprovázet ho na setkání berlínských umělců. Vdovec a přes všechny nedostatky vždy milující rodič.
A tak jsem měsíce šetřil, jak se dalo. Když teta poznala, že mi v mém rozhodnutí nedokáže zabránit, nakonec ustoupila, a dokonce po mně švagrovi poslala nějaké peníze. Konečně jsem se vypravil.
Zbytečně.
Trmácel jsem se z Francie až do Pruska a přišel o všechny své úspory, jen abych zjistil, že můj otec prásknul do bot. Prostě zmizel, aniž mi dal vědět kam. Čekal mě tu opuštěný, studený domek na samotě… a jak jsem měl později zjistit, také závratné dědictví v záporných hodnotách a páreček dopálených lichvářů.
Nejprve jsem se vyptával několika otcových přátel v Treptowě, což je nejokrajovější čtvrť Berlína, kde jsem s otcem prožil dětství. Ale žádný z nich neměl ponětí, kam se vydal. Někteří tvrdili, že se pomátl na rozumu, jiní, že se uzavřel do sebe a s nikým se nestýkal. „Maloval furt dokola jednu a tu samou ženskou,“ smál se jeden. „A to neměl ani na to, aby si nechal vyspravit boty!“
Všichni ti muži i ženy se ale shodovali na jednom: chystal se opustit město a už nejméně před půl rokem zmizel.
Aby toho všeho snad nebylo málo, třetího dne mého pobytu v Treptowě se z kočího vyklubal lapka, který mě okradl o veškeré finance, dokonce i o doklady. Nejprve mi nabídl odvoz do města a celou cestu se přátelsky vyptával na všechno možné. Tehdy jsem si myslel, že ho snad urazil francouzský přízvuk – zkrátka, v půli cesty zastavil a tasil na mě pistoli.
Takže místo abych se vydal pátrat do města, vracím se teď zpět do nuzného domku jako zpráskaný pes do boudy, bez nejmenšího ponětí, co si počít. Celou cestu jsem pořádně nejedl, jen abych co nejvíc ušetřil. Ne, opravdu mě nenapadlo, že mě okradou a že v otcově spíži namísto jídla najdu jen pavouka, co se oběsil hla-
KRISTINA HAIDINGEROVÁ
dy na vlastní pavučině. Dům byl podle všeho skutečně opuštěný už několik měsíců.
Co teď? Pokud prchl za svojí rudovlasou múzou, proč nezanechal dopis, když věděl, že se za ním chystám? I kdybych ho snad našel, jak bych mu teď vůbec mohl být nápomocný, když jsem bez jediné vindry a hlady se sotva vleču? Mám se snad raději snažit nějak získat peníze na cestu zpátky? Zkusím ještě navštívit několik nejbližších domů dole u řeky a doufat v náhodu. Ale dnes už ne. Na cokoliv dalšího se musím nejdříve vyspat. Na tom jediném místě, které tu znám. Zítra mě určitě něco napadne, musí, říkal jsem si, zatímco jsem se blížil zpět k malému zpustlému stavení. Ale to se spíš ozývala poslední naděje – že otec odcestoval jen na čas a brzy se vrátí.
Přece ví, že přijedu.
Zaklonil jsem hlavu a zaposlouchal se do monotónního ševelení deště v listoví a kalužích. Pohled jsem nechal bloudit v korunách vysokých platanů, ústa nastavil studeným kapkám, aby zahnaly žízeň.
V otcově domě se svítilo a na zanedbaném dvorku stál nějaký povoz. Musel jsem se o něj na chvíli opřít. Zapřažený hřebec mě pozoroval velkýma hnědýma očima a bezstarostně hryzal udidlo. K noze se mi začalo lísat malé kotě s velkýma zlatozelenýma očima. Chvíli jsem je hladil po urousaném, kdysi snad bílém kožíšku. „Kdepak se tu bereš, kamarádko?“ ptal jsem se. „Jsi z daleka? Touláš se jako já? Nebo někoho hledáš?“ Poškrabal jsem je za uchem a kotě začalo příst. Dost možná se také třáslo zimou.
Uvnitř domu někdo zanadával jadrnou němčinou. Ne, to nebyl otcův hlas. „Někdo nás přišel navštívit?“ ptal jsem se kotěte. „Snad to nejsou zloději?“ Po zážitku s kočím jsem čekal cokoli. Vešel jsem do dokořán otevřených dveří, kotě vklouzlo za mnou.
Nějací dva muži ve vysokých holínkách a vypasovaných redingotech kráčeli po světnici a prohledávali skromný otcův majetek.
„Nic! Jen tyhle mazanice!“ zaklel mladší z nich, zatímco procházel obrazy opřené o stěnu. Pak vstal a shodil ze stojanu otcovo rozpracované plátno. „Ten blázen tu nemá absolutně nic! Absolutně nic, co by mělo nějakou cenu!“
Zaryl jsem nehty do dlaně.
Robustnější a starší z mužů sundal ze stěny malou podobiznu mé matky. „Tahle děvka by měla větší hodnotu než všechno tohle harampádí,“ zahučel, chlípně zahleděný do obrázku. „Vážně moc pěkná.“
„Nesahejte na ni!“ zařval jsem.
„Hej!“ zahulákal mladší muž, „padej odsud, otrapo!“
„Počkat, počkat!“ obrátil se na mě zloděj obrázků. „Co tu pohledáváš, hm?“
„Co tu hledáte vy?“ odsekl jsem.
„Peníze, které ukradl ten patlal, co tu bydlel! Znal jsi ho? No tak, odpověz, co jsi zač, nějaký jeho model?“ vysmíval se mi mladý muž přímo do tváře; z jeho odporného dechu bych mohl být ve vteřině opilý. Možná si trochu šlapal na jazyk, ale jeho samolibý úsměv a naprosto studený pohled jasně vypovídaly o tom, že je schopen čehokoliv. Začal jsem ustupovat.
KRISTINA HAIDINGEROVÁ
„Ty víš, kde Denatierre je, že je to tak?“ zařval zloděj, jakmile pochopil, že hodlám vzít do zaječích, a hned se ke mně hnal tak vehementně, až při tom ztratil svůj fajnový klobouk. Než jsem stihl zareagovat, popadl mě za límec kabátu a přirazil ke zdi. „Že ty víš, kde se skrývá?“
Pokusil jsem se vysmeknout, ale vrazil mi loket pod bradu. „Chci své peníze zpátky, a chci je opravdu moc! A ty mě k nim pěkně dovedeš!“ Zamával mi před očima matčinou miniaturou. „Tuhle čubu znáš, že je to tak?!“
Třeštil jsem oči, pod tlakem jeho lokte jsem mohl sotva dýchat a k tomu mi vztek zatemňoval zrak.
„Kdo je to? Tvoje milenka? Matka? Hm? Řekni, kde je ten zmetek, co ji namaloval!“
„Nemám… tušení,“ vypravil jsem ze sebe. Začínalo mi docházet, do jaké šlamastyky jsem se to dostal a že zapřít vlastního otce nebude stačit k tomu, abych z ní vyvázl. Podařilo se mi zaútočit kolenem proti jeho tělu, a nakonec ho od sebe i odstrčit, jenže víc už jsem nestihl.
Chlap mi uštědřil bolestivou ránu pěstí do břicha. Prázdný žaludek jako by se mi vyfoukl do všech útrob. Zalapal jsem po dechu. Lichvář mě bez obtíží přimáčkl zpět ke zdi. „To je mi tě líto, synku. To budeš muset dloužek zaplatit za něj.“
„To těžko,“ podařilo se mi se dokonce uchechtnout. Vedle všeho, co se ten den už přihodilo, působil jeho požadavek zkrátka komicky. Nenávist k vetřelci mě přiměla znovu
zaútočit, vymanit se, ačkoli jsem si nemohl být jist, co by se dělo pak. Chlap mě pro jistotu znovu udeřil pěstí do žaludku. Padl jsem mu do náruče a křečovitě se rozkašlal.
„Tenhle nuzák nemá ani vindru,“ konstatoval mladší z lichvářů, který mi mezitím prošacoval kapsy. „Zjisti alespoň, jestli něco ví,“ poradil staršímu kolegovi a podal mu nůž.
„Neraď mi a odnos ty krámy!“ okřikl ho podnapilý vyděrač. Nato mi přitiskl hrot nože pod bradu a dožadoval se svých odpovědí. „Kdo jsi?!“ zařval netrpělivě, když se žádných nedočkal. „Raději si něco rychle vymysli! Protože jestli jsi jen nějakej tulák, právě tady a teď tě klidně podřežu jako podsvinče!“
Neměl jsem důvod mu nevěřit, k tomu tím prohlášením podstatně snížil mé šance se ze všeho vylhat.
„Chtěl jsem jen ten obrázek!“ zkusil jsem to.
„A pročpak ti na něm tak záleží, pověz?“ Špička nože mi na několika místech prořízla kůži. Všechny další výmluvy se mi okamžitě vykouřily z hlavy. Nutně jsem potřeboval nějakou zbraň! Jediné, co bylo v mém dosahu, byl mosazný svícen, který nechali na komodě.
Sáhnout pro něj, aniž by to útočník zaznamenal, a aniž bych se nakonec o jeho nůž sám pořezal, mě stálo zbytky sil.
Chlap mezitím ztratil poslední zbytky trpělivosti.
„Kdo nic neví, nic nepoví,“ sykl mi do ucha, jeho nůž se mi zabodl pod bradu, po krku se mi spustily horké potůčky krve. „A kdo je mrtvý, už vůbec ne!“
KRISTINA HAIDINGEROVÁ
Pak už jen vnímám, jak ostří mizí z rány, která upouští další teplo. A rozzuřený lichvář se chystá bodnout znovu. Zároveň se já vší silou rozmachuji těžkým svícnem proti jeho hlavě.
Ozvalo se nepříjemné křupnutí. Rozložitý, přiopilý chlap spadl na zem jako pytel obilí a jeho kštice se zaleskla krví.
To už se přihnal ten druhý. Prudkost, s jakou mi dopadla jeho pěst na spánek, mě málem poslala do limbu. Další ranou do tváře mě odrazil zpět ke zdi. Prudce slábnoucí tělo se nezmohlo na jakýkoli pohyb, natož obranu.
Útočník mě vzal za vlasy a vytáhl zpět na nohy. Ty už ale odmítaly jakoukoli poslušnost. Z rány pod bradou si dál proudila krev a máčela mi límec. Uši mi zalehly, pod víčky se rozprostřela mlha.
Když mě mladý lichvář pustil, bezvládně jsem se sesunul k zemi.
Že nejsem mrtvý, mi došlo, když mnou začal třást. Žádné reakce se nedočkal; nebyl jsem jí schopen.
„Tys ho podřízl, ty idiote! Měls mu jen pohrozit, aby kápl božskou, ne aby zkapal!“ dolehlo ke mně vzdalující se lichvářovo spílání. Ten druhý neodpovídal, jen sténal.
Po chvíli ticha se někdo vrátil. Ještě mnou zatřásl a znovu prohledal všechny kapsy. Nakonec začal kolem rozlévat petrolej.
Páchnoucí tekutina se vsakovala do kabátu, zatímco já neměl sílu pohnout ani malíčkem.
Beznaděj slavila vítězství.
Začal jsem se vytrácet. A stejně tak se pomalu vytrácelo vzdálené, tiché mňoukání toulavé-
ho kotěte, i všechno, co tu zůstalo po mém otci.
Nedaleko zapraskal oheň.
Konečně bylo teplo. * * *
Někdo mě zalehl.
V hrdle mě šeredně štípalo a všude kolem hučel požár. Měl jsem pocit, že mi hoří rameno…
Něčí prsty mi zatlačily na kůži na krku.
„Ronalde! Potřebuju pomoc!“ zavolal zhrublý mužský hlas, který vzápětí přešel do dusivého kašlání.
„Nechceš po mně, abych to tu hasil, Richarde?“ houkl jiný hlas udiveně.
„Ne,“ odpověděl mu první, „ale potřebuju, abys mi něco pomohl naložit.“
„Co chceš, probůh, tahat z téhle udírny?“
Ozvalo se zapraskání a hluk padajících trámů.
„Pozor!“
„Zatraceně!“ zaklel hlas poblíž. Jeho majitel se mě pokusil zdvihnout.
„Richarde! Sakra, vypadni z té pece, než z tebe bude škvarek! Co to tam vlastně hledáš?“ halekal vzdálenější z hlasů. Nato se také sípavě rozkašlal.
„Pomoz mi s ním,“ poručil hluboký hlas muže, který mě podpíral, „tenhle uzenáč pořád žije.“
„Neříkej mi, že ho budeš ještě zachraňovat!“
„Nemůžu ho tady takhle nechat!“
„Ne, že nemůžeš, Richarde, ty musíš! Co to děláš?!“
KRISTINA HAIDINGEROVÁ
Kolem se rozrachotily další padající trosky. Tentokrát mnohem blíž. Na tváři mě zaštípala sprška jisker. Někdo mě rychle zdvihl a vlekl pryč. Cítil jsem bolest a pach spálené látky… Pak mi horkou tvář ovanul chladný vítr, na kůži posedalo drobné mrholení.
„Richarde! To nemyslíš vážně? Co to, sakra, do tebe vjelo? Pomátl ses na rozumu?! Víš vůbec… víš vůbec, co děláš?“
„Jo,“ odsekl muž. Téměř něžně mě uložil na měkké sedadlo kočáru a pod bradu přitlačil kus nějaké látky. „Dost možná největší chybu svýho života.“
Tak tohle je moje úplně první vzpomínka na Richarda Steinberga.
