Text © Martin Štefko, 2019, 2026
Obálka © Jiří Arbe Miňovský, 2026
Korektury: Kateřina Romanová
Sazba a grafické zpracování: Michal Březina
Vydalo nakladatelství Martin Štefko – Golden Dog v roce 2026
Svatojanská 703, 382 32 Velešín www.goldendog.cz
2. upravené vydání
Vytiskl FINIDR, s.r.o. Lípová 1965, 737 01 Český Těšín www.finidr.cz
Hank Giorgio shlížel z útesu, klenoucího se nad dlouhou pláží, na moře, které se neustále vlnilo. Jako kdyby se nikdy nemělo zastavit. A také se nezastavilo. Na Kapverdských ostrovech neustále foukal vítr. Ani ten neměl nikdy umlknout. Šeptal svou táhlou píseň o tom, že je tady déle než všichni lidé a bude tu déle než každý, přes koho se převalí. Moře bouřilo stejně jako Hankovy myšlenky. Převalovaly se přes sebe a zaplavovaly jedna druhou. Drtily se navzájem. Hank si je potřeboval urovnat, protože jinak nový případ nevyřeší.
Bral vraždu jako další výzvu. Stejně jako svoji roztěkanost a neschopnost se koncentrovat. Nová situace, nový úkol, nové prostředky, jež bude muset pro vyřešení využít.
Shrnul si, co věděl.
Mladý pár cestoval na ostrov na svatební cestu.
Přiletěli ve čtvrtek odpoledne.
Ubytovali se v hotelu.
Užívali si dovolenou.
V sobotu po sedmé se chystali na večeři.
Na chvíli se rozloučili a ona zmizela. Ten večer se nevrátila na pokoj.
Druhý den se také neobjevila.
V pondělí ráno ji našli nahou na pláži. Mrtvou. Měla proříznuté hrdlo. Směšně archaický způsob zabití, ale stále velmi účinný. Na pláž musela připlout s rozbřeskem, ještě na ní nezačali hodovat krabi a další havěť.
Hank se k tělu dostal časně, ale moře smylo mnoho stop. Až na rozšklebenou jizvu na krku a pohmožděniny na břiše a stehnech. Přirození měla znetvořené. Krvácivé zranění pohlavních orgánů přilákalo ryby. Naštěstí nemohly tělo okusovat dost dlouho, aby ženu více ohlodaly.
Detaily o způsobu úmrtí objasní pitva, i když Hank pochyboval, že koroner odhalí něco nového. Žena byla unesena, bita, znásilněna, podle krvácivého zranění vagíny předsmrtně, a následně podříznuta. Poranění v koutcích úst svědčila o použití roubíku. Na klidném ostrově se v sezóně najde dost uší, které poslouchají. Hank nepochyboval o tom, že se jedná o čin zkušeného zabijáka. Vrah a násilník si ženu vyhlédl jako náhodnou oběť, ale podle určitého vzorce. Nedokázal odolat. Svázal ji. Znásilnil. A zabil.
Detektiv se nacházel v letovisku s velkou výměnou osob v rámci cestovního ruchu. Dobře věděl, že má zásadní problém – vrah může být dávno pryč. Odletěl včera a už
si v klidu hoví doma. Hank se přesto nemohl vzdát. Musel se pokusit přijít na to, proč si vybral právě tuto oběť. A pak snad zjistit, kdo ji zabil.
„Ehm, pane Giorgio?“ vytrhl Hanka z přemýšlení hlubší ženský hlas.
Otočil se na statnou černošku. Dredy měla svázané do ohonu, na sobě uniformu místní policie. Marina Alves se stala velitelkou policie na malém ostrově, i když její jméno a přízvuk říkaly, že se na ostrově nenarodila. Ač měla pleť tmavě hnědou, její jméno naznačovalo portugalského otce. Přízvuk potvrzoval, že vyrůstala v neanglicky mluvící zemi, ale její skvělá znalost jazyka naznačovala, že studovala víc jak šest tříd, které jsou na ostrově dostupné. Hank pochyboval, že se Marina na Boa Vistu dostala za odměnu. Na taková místa se lidé odklízejí. Anebo si je vyberou z rodinných důvodů, o čemž Hank pochyboval. Marina neměla snubní prsten a rodiče žili vzhledem k jejímu původu jinde.
„Dobrý den, Marino,“ usmál se, ale jeho výraz byl čistě zdvořilostní.
„Chtěl jste, abych se za vámi stavila, až budu mít pitevní zprávu.“
Kývnutím potvrdil, že to skutečně chtěl.
„Tohle není standardní postup,“ upozornila svého amerického kolegu.
„Doufal jsem, že se s Interpolem domluvíme na spolupráci. Je tu riziko, že se jedná o sériového vraha.“
Marina našpulila rty a postavila se v celé své skromné výšce. Tmavé kalhoty a košile stejné barvy, jakési propojení černé s tmavě modrou, nemohly zastřít její ženskou postavu, široké boky a výrazná ňadra.
„Nemyslela jsem,“ pomalu pronášela slova, „že je problém v naší spolupráci, budeme vás vést jako konzultanta.“
„Doufám, že vás ujistili o mých kompetencích. Můj věk je lehce zarážející, ale –“
Přerušila Hankovu argumentaci: „Pane Giorgio, uvědomujete si, co řešíme za případ?“
„Samozřejmě. Brutální vraždu, spojenou se znásilněním a mučením.“
Marina Alves si Hanka prohlížela, ale jeho obličej vyzařoval jen klidnou strnulost. Nakonec se přiměla vyslovit: „Já vím, o jaký trestný čin se jedná, pane Giorgio.“
„Oběť si zaslouží, aby se pachatel našel.“
„Vždyť oběť je vaše žena!“
Hank stiskl rty. Z úst jiné osoby zněla pravda krutěji než nevyslovená v jeho hlavě.
* * *
Přiletěli na ostrov Boa Vista ve čtvrtek odpoledne. Sandra vybrala africkou destinaci proto, že alespoň jednou v životě chtěla okusit jiný kontinent než americkou domovinu. Neletěli hned po svatbě. Hank měl povinnosti v práci. Řešili případ Fotografa, který hrozil přerůst v Hankovu Nemesis. Detektiv se v jednu chvíli dokonce sesypal. K odhalení pachatele stejně nedošlo. Případ je zavedl do slepé uličky a Hank neměl jak pokračovat. Svatební cesta se nabízela nejen jako naplnění slibu novomanželce, ale také jako možnost k odpočinku, získání nových sil, hlavně duševních, jež na Fotografovi vyčerpával ve velkém. Kapverdy nabízely odříznutí od velkoměstské džungle. Už samotný přílet domněnku
potvrdil. Letadlo je při klesání přeneslo z mraků a mlhy do krajiny, kde téměř nic nerostlo, do krajiny, kde si sucho podávalo ruku s deštěm. Na vyprahlou půdu dopadal v až bolestivých úderech a během chvíle ji proměnil v promočenou a rozbahněnou. Přílet neodkryl jen zemi, která z písečné přecházela na kamenitou, vulkanickou a následně i v zelenou, na malých územích porostlou. Jakmile se letadlo vynořilo z mraku, odhalila se jim také chudá obydlí roztroušená jako figurky na šachovnici před koncem partie. Žádné honosné domy, ale cihlové či plechové chatrče bez pořádných střech.
„To vypadá dost uboze,“ pronesla Sandra, když se naklonila přes Hanka a shlížela z okénka ven.
„Diora asi nehledej,“ reagoval.
„Na letišti v duty free určitě bude.“
Přistávací plocha představovala zajímavý úkaz. Jak se později dověděli, každý vzlet a přistání jsou malým zázrakem. Je to dáno krátkou dráhou, která by v Americe ani v Evropě nesplnila bezpečnostní nároky.
S jejich příletem přestalo pršet. Když vystupovali, zasáhl je vlhký mořský vzduch.
„Horko, co?“ konstatoval Hank, který se jinak zřejmým skutečnostem vyhýbal.
„Koukám, že už se potíš.“
„Věděla jsi, že se nadměrně potím, když sis mě brala.“
„Ale v mírným pásu to není tak výrazný. Ta košile by se na tobě dala ždímat.“
„Na pokoji mi ji můžeš sundat,“ mrkl na novomanželku.
„Začneme plnit manželský povinnosti hned po příletu?“
„Proč ne?“
Odbavení proběhlo bez problémů a v letištní hale si domluvili odvoz do hotelu. Když vycházeli ven, uvědomili si, jak nepatřičně letiště v porovnání s okolím vypadá. Kolem nic, jen jedna budova, jedna ranvej a potom zvlněná krajina porostlá zelení. Křiklavou zelení, která přišla s deštěm, kdy se země projasnila a po dlouhém období sucha ožila.
„Víš, co by řekl brácha?“ zeptala se Sandra, když vystoupili na asfaltku.
„Že je to prdel světa?“
Sandra obrátila oči v sloup. „Nemůžeš některý otázky brát jako řečnický? Ale jo, přesně to by řekl.“
„Co jsem měl říct jiného? Půda je tu vhodná pro palmy, pěstování ostatních plodin je hodně omezené. Většina potravy se musí na ostrov dovážet, ani pro místní tu není pořádná voda. Musí se odsolovat.“
„Ty už jsi tu byl, nebo co?“
„Ne, jenom –“
„Jenom jsi získával informace, je mi to jasný. Tak teď nasedneme do taxíku a uvidíme, jak ta prdel světa vypadá i z jinýho úhlu, jo? A nemusíš mi cestou dávat přednášku o historii ostrova. Třeba se o ní dozvím od místních. Jsem si jistá, že by mohli vědět i něco, co ty ne.“
Asfaltka je po krátkém úseku přivedla na silnici dlážděnou, pořádně kodrcavou, která už je neopustila. Místním to stačí a turisté drkotání během těch pár svezení skousnou.
„Co je tohle za stavbu?“ zeptal se Hank řidiče nikoli anglicky, ale portugalsky.
Řidič pozvedl obočí – překvapeně a trochu uznale –nad Hankovým přízvukem. „Stavěli tu hotel,“ odpověděl stejnou řečí, zatímco Hank vysvětloval Sandře, na co se ptal.
„Stavěli?“
„Už nestaví,“ neupřesnil řidič, z čehož Hank pochopil, že by bylo vhodnější mluvit kreolsky, ale s kreolštinou se osobně nesetkal. I když kapverdská kreolština vychází právě z portugalštiny, přece jen se od sebe liší. Hank se však nemusel ptát, aby si domyslel, že nedostavěný komplex nikdy dokončený nebude, protože došly peníze. Investor se stáhl a nechal po sobě skořápky domů, kolem kterých místní chodili. Ani v nich nebydleli, protože lokalita se nacházela zbytečně daleko od města a vesnic. Přesto potkali mladého černocha, který seděl na základech, z nichž ani zdi nevyrostly, a něco soustředěně sledoval na telefonu.
„To je iPhone?“ zeptala se Sandra ohromeně.
„Ano.“
„Ten člověk nemá boty, ale má na iPhone? Kde ho tady nabíjí?“
„Nejspíš je načerno napojený na rozvody. Hotely musejí mít dobré zdroje, tak se k nim připojí, hotely to trpí a neřeší. Stejně tu moc lidí není.“
„Hm…“ řekla jen a na chvíli se se zasněným pohledem odmlčela.
„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se Hank.
„Že bys neměl odpověď na každou otázku?“ reagovala
Sandra trochu popuzeně.
„Kdybych věděl všechno, nemuseli bychom si vůbec povídat.“
Nechala jeho slova viset ve vzduchu jen chvíli. Pak pokračovala: „Přemýšlím o tom, že jsem tu jen pár minut, ale už vím, že bych tu nemohla žít. Ta chudoba je moc vidět, a to jsme se ani pořádně nedostali mezi lidi. Naskakuje mi z toho husí kůže.“
„Seš vychovaná městem.“
„Jsem. Zvykla jsem si na luxus.“
„A co jsi tady čekala?“
„Nevím, asi ráj na zemi.“
„Ale tohle je ráj na zemi.“
„Vážně?“ protáhla pochybovačně.
„Skoro nikdo tu nežije, na většině ostrova člověka nepotkáš. Příroda je nezkažená, žijí tu druhy, které jinde nenajdeš, k pobřeží táhnou želvy, aby nakladly vejce, celý ostrov omývá oceán, a když je období dešťů, země se krásně zelená.“
„Teď je krásně zelená,“ nadhodila Sandra.
„Však také končí období dešťů.“
„Končí, nebo skončilo?“
Hank se rozhlédl, jako by podle barvy nebe mohl poznat, jak dlouho ještě bude období dešťů trvat. „Asi tě nepotěším, přeháněk si ještě užijeme. Před sebou ale máme náš hotel a jsem si jistý, že tam budeš mít všechen luxus, na který jsi zvyklá.“
„Doufám, že máš pravdu. Ale co, já si tuhle dovolenou stejně užiju.“
„O tom nepochybuji. Je to taky tvoje jediná svatební cesta.“
„Myslíš, jo?“ řekla škádlivě, zatímco taxík brzdil před vstupem do rozsáhlého hotelového komplexu, kde na ně čekal pokoj s výhledem na oceán.
* * *
Marina Alves měla v ruce pouze ujištění ze Spojených států, že Hank Giorgio je prvotřídní detektiv, který nemá žádnou kriminální minulost. Přesto byly na rozbor odeslány vzorky jeho DNA spolu se vzorky z reprodukčních orgánů oběti. Na výsledky případné shody si ale počká. Vzala detektivovi otisky prstů, ale neměla je s čím porovnat. Musela se spolehnout na alibi. Několik hotelových hostů Hanka skutečně vidělo, jak v době, kdy došlo k únosu Sandry Giorgio, míří ke svému pokoji. A následně jak z pokoje vychází. Měl štěstí, že lidé v té době hojně mířili na večeři. Navíc jeho postava se snadno vryla do paměti. Ani to ale nezmírnilo Marinino přesvědčení, že její nový dočasný kolega není normální.
Hank si prohlížel fotografie. Na takovém jednání by neshledala nic až tak podivného, kdyby snímky nezachycovaly detaily Hankovy mrtvé ženy. Zkoumal každou podrobnost, jako kdyby na snímcích mohl najít něco víc, než už našel koroner. Každý obrázek si prohlížel několik dlouhých vteřin. A přitom byl sám podezřelým.
Nerozuměla tomu, koho – nebo co? – má před sebou, ale Hank Giorgio nebyl normální člověk. Žádný normální člověk se nebude dívat na fotky mrtvoly své ženy a nebude u toho klidný. Jenže Hank nebyl jen klidný, on snímky i zprávu analyzoval.
Seděli na kraji bazénového baru v hotelu, kde se se Sandrou ubytovali. Stromy se ohýbaly v silném větru, jen málo lidí chodilo kolem – raději zůstávali na pokojích nebo je sledovali zpovzdálí. Každý dávno věděl, co se stalo. Každý se chtěl podívat na vdovce, který na sobě nedal znát, že truchlí.
Hank se nad jednou fotkou pozastavil a pak rychle zalistoval zprávou.
„Na něco jste narazil?“
Podal Marině fotku, aniž by cokoli řekl. Velitelka místní policie se dívala na Sandřinu hlavu. Musela být krásná, i když mrtvolný chlad a utržené rány hodně krásy skryly. Marina se snažila chvíli hledat, ale neviděla nic konkrétního, nového, čeho by si měla všimnout.
„Nechápu…“
„Vlasy,“ navedl ji Hank.
Marina se soustředila na vlasy. Nechtěla být za pitomou, a tak se koncentrovala na jejich barvu, podle všeho přírodní, ale nic divného na ní neshledala. Zkusila ve vlasech najít něco nepatřičného, ale ani tentokrát nic neobjevila. Zaměřila se na jejich délku.
„Ona má jeden pramen kratší, zastřižený!“ vyhrkla náhle.
„Přesně tak.“
„Ale co to znamená?“ zeptala se.
„To znamená, že tu máme člověka, který si bere trofeje. Ale nepředpokládám, že je to ustřižené nůžkami. Odřízl je nožem. Stejným nejspíš oběť zabil. Pokud to byl nůž. Soudní lékař přehlédl vlasy a ani neurčil, jakou vražednou zbraň vrah konkrétně použil.“ Hank se podíval do zprávy. „Tady to je. Ostrý předmět. Podle všeho velmi ostrý. Mohl použít břitvu.“
Marina zopakovala silné odkašlání, jehož si Hank prve nevšiml.
„Ano?“ zarazil se.
„Můžu s vámi mluvit otevřeně?“
„Samozřejmě. Jinak bude naše spolupráce nesmyslná.“
„Víte, co se stalo?“
Hank nasadil chápavý výraz. „Došlo k vraždě.“
Marina si povzdechla. S takovým člověkem musí mluvit jinak, přímo. „Ale chápete, že obětí je vaše žena? Žena, se kterou jste byl právě na svatební cestě?“
Detektiv se ani nezamyslel a hned odpověděl: „Já nejsem typ člověka, který by si neuvědomoval zásadní skutečnosti.“
„Dobře,“ vyvalila Marina lehce oči. Měla pocit, že mluví sice s inteligentním, ale zároveň omezeným mužem. „Takový čin má na člověka většinou velmi silný emotivní vliv. Nezlobte se na mě, ale vy jste jako z kamene! Fotky si prohlížíte jako obrázky v časopise, nic to s vámi nedělá. A to jsou fotky osoby, kterou byste měl milovat! Navíc s vámi mám spolupracovat na vyšetřování. Tohle prostě není ani trochu standardní!“
Marina se odmlčela a Hank se podrbal na hlavě, aby získal trochu času pro správnou formulaci: „Marino, tohle není standardní, ale já nejsem standardní policista. Říkali vám o mně něco, když jste komunikovala se Státy?“
„Říkali, že jste odborník. Vlastně asi nejlepší detektiv, kterého mají.“
„Nic víc neřekli?“
„Ne.“
„Dobře. Jste věřící?“
„A-ano,“ zakoktala se velitelka, protože tu otázku nečekala.
„Ptám se, abychom se ve mně nebabrali dlouho. Mám dedukční schopnosti, které jsou vyvinutější než u jiných lidí. Neznáme se, ale dovedu o vás říct tolik, jako
kdybych vás znal dlouho. Vlasy nosíte svázané, protože si uvědomujete, že vypadáte přísněji, což mezi chlapy potřebujete. Nejste zde proto, že byste chtěla, ale dostala jste místo na ostrově za trest. Pistoli sice nosíte, ale podle toho, jak se vám pohybuje na opasku, bude prázdná, nebo skoro prázdná. Vaše převelení sem má něco společného s tím, že jste ve službě někoho usmrtila. Nechtěli se vás zbavit, protože jste dobrá, ale museli vás uklidit, abyste nezůstala na očích těm nahoře. Muselo v tom být něco politického. Jste pedantská, nejvíc na sebe, proto na vás oblečení vždy vypadá dobře. Uvědomujete si svou nadváhu, snažíte se s tím něco dělat, ale kila nejdou dolů, i když svaly vám rostou. Být vámi, zajdu si s tím k doktorovi, protože to nebude problém s jídlem, ale se špatným metabolismem. Jizva na vaší ruce –“
„Dobrá, dobrá!“ zarazila detektiva, který ji vyvedl z míry natolik, že byla až nyní schopná reagovat. „To stačilo. Stačilo! Myslím, že rozumím… rozumím, kam míříte.“
„Promiňte, nechal jsem se unést, ale to je ta druhá stránka mé osobnosti. Jelikož jste věřící, berte to tak, že na jednu stranu mi bůh hodně nadělil, ale na druhou stranu zase ubral. Jsem emočně otupělý. To je důvod, proč se chovám, jak se chovám, a proč jsem schopný i přes tak velkou ztrátu řešit případ.“
„Vy jste…“ zavrtěla Marina hlavou, ale nechala větu nedokončenou.
Hank dokončil za ni: „Jsem divný. Nejste první, kdo si to myslí, a nebudete poslední. Ale věřte mi, že v pátrání jsem dobrý a budu schopen vám pomoct případ vyřešit.“
„Tak jednoduché to nebude.“
„Já vím, nemám představu o tom, kdo ji zabil. Ne v tuhle chvíli, a to jsem ji znal nejlépe. Ale snažím se vám říct, že společně to zvládneme.“
Marina si Hanka pátravě přeměřovala, zvažovala, co ještě říct. Nakonec to vzdala. „Takže mi chcete tvrdit, že jste schopný řešit případ bez toho, aby na vás měl čin jakýkoli dopad, myslím emocionální dopad?“
„Ano.“
„Jste robot?“ zeptala se bez náznaku úsměvu.
„Říkali mi i horšími jmény.“ * * *
Recepce rozhodně nezela prázdnotou, protože před nimi přiletělo letadlo s hromadou cestujících z Evropy. Hank a Sandra se nikam nehnali a počkali, až se situace uklidní. Zase tak moc na pokoj nechvátali, i když si Sandra už plánovala, co udělá jako první. Před chvílí Hankovi, jakoby nic, vsunula své kalhotky do kapsy. Jen překvapeně pozvedl obočí.
Kufry stály kus od nich. Fronta se zkracovala pozvolna.
Na recepci byli čtyři lidé, všichni v tmavě modrém, tři mladí muži a jedna žena s bohatými vlasy, staženými čelenkou dozadu. Díky jejich pevnosti to vypadalo, že jí na hlavě stojí malá otep tmavé slámy.
„Tady už to vypadá civilizovaněji, ne?“ nadhodil Hank, zatímco sledoval pár, který se tak moc těšil na dovolenou, že se hádal už ve frontě. Podle toho, co detektiv přes hluk v lobby zaslechl, jemu vadilo, že je tu takové horko, jí zase, že musejí na recepci dlouho čekat.
„Civilizovaněji?“ zopakovala Sandra. „Asi jo, ale nepřijde ti to takový zvláštní?“