• Vojáci
I
bojové nasazení
IL LU S T R AT E D
I
Obrněnce •
Simon Forty & Richard Charlton-Taylor
Německé samohybné dělostřelectvo S tur m g es c h ü tz e , Pa n z er jäg er a Pa n z erartillerie
Německé samohybné dělostřelectvo
Červenec 1942: První série vozidel Lorraine 37L je přestavěna na stíhač tanků vyzbrojený protitankovým 7,5cm kanonem PaK 40/1 L/46 (SdKfz 135). Většinu z nich obdržely jednotky ve Francii. Stroje Lorraine Schlepper (německý název) našly další využití po osazení děly 15-cm-sFH 13/1 a 10,5-cm-leFH 18. Podobné úpravy doznaly také kořistní tanky Hotchkiss H39, které dostaly 7,5-cm-PaK 40 a leFH 18. Obrněnce FCM 36 byly osazeny leFH 16 a v roce 1943 také PaK 40. Září 1942: Zahájena výroba Ausf. F/8 s vylepšenou korbou a zvýšenou pancéřovou ochranou. Poptávka je tak velká, že Alkett přestává vyrábět PzKpfw III a zcela se věnuje StuG III. K tomu účelu jsou přestavěny také korby z již rozpracovaných PzKpfw III. Listopad 1942: Krupp vyrábí osm prototypů 10,5-cm-leFH 18/1 (Sf) auf Geschützwagen IVb s otevřenými věžemi, které se dají otáčet o 70°. Nakonec však dostává přednost samohybné dělo Wespe od společnosti Alkett.
Listopad 1942: Je vyroben první 7,5-cm-PaK 40/3 auf Panzerkampfwagen 38(t) Ausf. H (SdKfz 138). Více než 400 kusů této verze s názvem Marder III zasáhne do bojů. Prosinec 1942: Definitivní verze StuG (StuG III Ausf. G) dostává z modelu F/8 korbu, velitelskou věžičku a pancéřový štít pro kulomet. V letech 1942–1945 bylo vyrobeno 7 893 kusů; většinu série dodal Alkett, část kusů pak MIAG. Únor 1943: Dodán první sériový model 15-cm-schweres Infanteriegeschütz 33 (Sf) auf PzKpfw 38(t) Ausf. H. Na začátku roku 1943 vstupuje do služby také 90 vozidel SdKfz 138/1 Grille. Dalších 280 kusů pak bylo v následujících dvou letech vyrobeno na podvozku PzKpfw 38(t) Ausf. M. Únor 1943: Společnost Deutsche Eisenwerke vyrábí první z téměř 500 kusů Hornisse (8,8-cm-PaK43/1 L/71 auf Fahrgestell PzKpfw III/IV). Hitler jej přejmenoval na Nashorn.
Generál Erich von Manstein hrál klíčovou roli při vytváření koncepce útočného děla ve 30. letech, kdy byl ještě plukovníkem. Zde je Manstein na Ukrajině v květnu 1942 během bojů o Kerčský poloostrov, které sváděla jeho 11. armáda.
6
Kronika
6. únor 1943: Hitler nařídil výrobu 90 vozidel Ferdinand – Sturmgeschütz mit 8,8-cm-PaK 43/2. Obrněnce dostaly označení SdKfz 184 a dodala je firma Nibelungenwerke. Březen 1943: Dodány první ze zhruba 1 200 exemplářů Sturmhaubitze 42. Březen 1943: Vyrobeny první z 975 vozidel Marder III s PaK 40/3 namontovaným na PzKpfw 38(t) Ausf. M. Duben 1943: Společnost Deutsche Eisenwerke vyrábí první z přibližně 300 Sturmpanzerů IV. Vozidlo SdKfz 166 je vyzbrojeno 15cm houfnicí osazenou na podvozku PzKpfw IV; Spojenci obrněnci přezdívají Brummbär (Bručoun).
Prosinec 1943: První sériově vyráběný StuG IV vyzbrojený 7,5-cm-StuK 40 a tři desítky přestaveb z podvozků PzKpfw IV vstupují do služby. Společnost Krupp-Gruson do konce války vyrobí více než 1 100 vozidel, která dostávají kódové označení SdKfz 167. Počátek roku 1944: Do vozidla StuG III je zaveden koaxiální kulomet. Leden 1944: Vomag vyrábí první z více než 750 Jagdpanzerů IV (SdKfz 162) se 7,5-cm-PaK 39 L/48. Květen 1944: Na základě Hitlerova návrhu z konce roku 1943 dochází k přejmenování stíhače tanků Ferdinand na Elefant.
5. červenec 1943: Začíná bitva u Kurska. Byla odložena, aby se jí mohly zúčastnit nové zbraně – tanky Panther a stíhače tanků Ferdinand.
Jaro 1944: Do vozidel StuG III jsou zaváděny zbraně pro blízkou obranu (Nahverteidigung) a dálkově ovládané kulomety.
Říjen 1943: Zavedení štítu kanonu Topfblende (přezdívaného Saukopf – prasečí hlava) pro StuG III.
Červenec 1944: První ze 77 jagdtigerů sjíždí z výrobní linky Nibelungenwerke. Vozidlo s označením SdKfz 186 je vyzbrojeno 12,8-cm-PaK 44 L/55.
Říjen–listopad 1943: Velké spojenecké nálety zasahují komplex společnosti Alkett, což má negativní dopad na produkci StuGů. To vede k výrobě StuG IV zbrojovkou Krupp-Gruson. Alkett se vrací do hry později, když získává továrny ve Falkensee. Prosinec 1943: Začínají testy Jagdpanzer 38(t) – dnes známého pod označením Hetzer (štváč). Společnosti BMM a Škoda vyrobí v období duben 1944–květen 1945 na 2 500 kusů. 16. prosinec 1943: Hitler si prohlíží první prototyp jagdpantheru. Zbrojovky MIAG a MNH později vyprodukují mezi lednem 1944 a březnem 1945 téměř 400 vozidel s označením SdKfz 173.
Srpen 1944: Vomag začíná vyrábět PzKpfw IV/70(V). Současně Nibelungenwerke zahajuje produkci typu IV/70(A) navrženého firmou Alkett. Oba obrněnce nesou PaK 42 L/70. 17. říjen 1944: Závody Nibelungenwerke utrpí silné poškození při spojeneckém náletu, vedení proto přesouvá část výroby do jiných fabrik. 25. duben 1945: Bombardování zničí 50 % budov továrny Škoda a 30 % vybavení. Podobný osud potkává také další producenty a předznamenává konec výroby německých obrněných vozidel.
7
Německé samohybné dělostřelectvo
Vozidla na východní frontě k 5. lednu 1945 Tankové jednotky
StuG Brigaden*
Protitankové roty**
Celkem
Tanky (PzKpfw IV-VI)
1 292
-
-
1 292
StuG/Stíhače tanků
641
902
949
2 492
CELKEM
1 933
902
949
3 784
* Brigády útočných děl byly jednotky OKH určené k posílení pěších divizí. ** Protitankové roty (také roty stíhačů tanků) byly součástí pěších divizí.
Estonsko 1943, osádka Marderu III společně s techniky demontuje za pomoci portálového jeřábu s kladkostrojem 7,5-cm-PaK 40/3 L/46. Do práce se zapojilo deset mužů, což svědčí o vysoké hmotnosti zbraně i náročnosti celého úkonu.
a celý koloběh se opakoval. Rudé armádě na východní frontě čelilo na počátku roku zhruba 4 000 obrněnců.
Opravárenská služba
Němci se od srpna 1944 potýkali s problémem, že nově zformované jednotky odcházely na frontu mnohdy sice s novým vybavením, ale nedostatečným výcvikem. V boji se zkušeným nepřítelem pak mnohdy došlo k jejich zničení
Vysoký počet obrněnců dostupných pro obranu Říše neměla na svědomí pouze válečná výroba, ale zasloužila se o něj také příkladná práce opravárenských dílen. Německé údaje o ztrátách panzerů je třeba vždy brát s rezervou, protože většina vyřazených strojů se dříve nebo později vrátila do služby – což jejich lépe zásobení protivníci nedělali s takovým nasazením. Ve druhé polovině války si 95 % oprav zvládly zařídit samy osádky a dílny v rámci tankových pluků, zatímco pouze 5 % připadlo na továrny v zázemí.
Opravy na frontě Měsíc
28
PzKpfw II–VI
StuG
Stíhače tanků
Celkem
Pouze motor
Říjen 1943
973
652
200
1 825
143
Listopad 1943
911
698
195
1 804
216
Prosinec 1943
1 294
873
224
2 391
2 831
Leden 1944
2 190
1 111
938
4 239
228
CELKEM
5 368
3 334
1 557
10 259
3 418
Úvod
StuG III Ausf. G čeká na opravu hnacího kola nebo na náhradní díl. Zdá se, že se jedná o bezpečnou oblast, protože pózující voják si zřejmě užívá slunečních paprsků. Pokud by hrozilo nějaké riziko, osádka by demontovala rádiové přístroje a další vybavení, které by odvezla do bezpečí. Německé opravárenské a vyprošťovací oddíly fungovaly během války dobře, dokud hmotnost obrněných vozidel nedosáhla úrovně, která vyžadovala speciální vyprošťovací stroje. Těch však měly nedostatek, takže osádky musely zničit mnoho jinak opravitelných obrněnců.
Opravy v zázemí Měsíc
PzKpfw II–VI
StuG
Stíhače tanků
Celkem
Říjen 1943
62
22
45
129
Listopad 1943
90
19
36
145
Prosinec 1943
57
41
30
128
Leden 1944
71
91
39
201
CELKEM
280
173
150
603
Opravárenské služby však mohly udělat jen málo tváří v tvář sovětské ofenzivě, která začala 12. ledna 1945 na Visle. Rudá armáda vyslala do útoku 4 529 tanků a 2 513 útočných děl. Do 2. února se dostala k Odře. Po krátké přestávce, kterou Sověti potřebovali k překonání takzvaného baltského šelfu, začala v půlce dubna 1945 bitva o Berlín. O tři týdny později bylo po všem. Hitler byl mrtev a Wehrmacht kapituloval. Obsluha šestitunového jeřábu Bilstein namontovaného na 18t polopásovém vozidle Famo SdKfz 9/1 manipuluje s dělem 10,5-cm-leFH 18M L/28 ze „samohybky“ Wespe. Všimněte si zavěšeného poznámkového bloku na zadní pancéřové desce.
29
Německé samohybné dělostřelectvo
Voják z divize tankových granátníků Grossdeutschland stojící pod úsťovou brzdou svého útočného děla, východní fronta 1944. Má na sobě oblečenou oboustrannou zimní bundu s kamuflážním vzorem Splittertarn (lámaná skála) s nestandardně přišitými nárameníky. Mezi německými válečnými zajatci na této fotografii z dubna 1945 pořízené v Mendenu v Porúří stojí uprostřed podplukovník Heinz Günther Guderian (syn slavného „Schnelle Heinze“ Guderiana), který sloužil u 116. tankové divize v době, kdy jej zajali příslušníci 7. americké armády. Má na sobě standardní černou blůzu s důstojnickými výložkami namísto lebek a černou důstojnickou lodičku. Na krk si připjal Rytířský kříž Železného kříže (udělen 5. října 1944) a na stejnokroji je dále vidět stříbrný Panzerkampfabzeichen, EK I a odznak Za zranění II. třídy. Vedle něj stojí major Fritz Vogelsang ve stejnokroji Panzerjäger v barvě feldgrau, na hlavě má důstojnickou verzi M1943 Einheitsfeldmütze s připnutou kovovou orlicí přes strojově tkanou nášivku.
46
Náčelník štábu XIII. sboru SS Albert Ekkehard (SS-Obersturmbannführer) a neznámý důstojník Waffen-SS hovoří s podplukovníkem Leslie Crozier Woodem ze 101. jezdeckého pluku (mechanizovaného) a překladatelem US Army poté, co v rakouském Schwendtu 9. května 1945 kapitulovaly jednotky Waffen-SS. Ekkehard má na sobě polní čepici M1943 se stříbrným lemováním, privátně šitou důstojnickou blůzu a kalhoty zastrčené do horských bot. Na stejnokroji má připjatý Německý kříž ve zlatě. Po jeho boku stojí neznámý SS-Hauptsturmführer v blůze pro jednotky Sturmgeschütz s páskou EK II na klopě, s hnědým důstojnickým opaskem s dvoutrnovou přezkou. Svou brigadýrku s bílým lemováním si vytvaroval vytažením vnitřního drátu. Voják sedící na stíhači tanků má kombinézu navlečenou přes stejnokroj. Existovalo mnoho různých variant – s kapsami, bez kapes, se zipem nebo knoflíky. Jednodílná kombinéza se méně zachytávala při nastupování či vystupování průlezy a chránila uniformu při údržbě nebo opravách vozidla. Tankista má nízké boty M1943 Schnürschuhe s koženými podrážkami. Hlavu kryje černá lodička M1934, kterou si osádky obrněných vozidel oblíbily, protože umožňovala pohodlné používání sluchátek a optiky. Muž je příslušníkem PzJgAbt (Sfl) 643, již tvořily tři roty, každá vyzbrojená devíti vozidly Panzerjäger I. Později byla začleněna do divize Grossdeutschland. Černá vlněná tankistická čepice M1934 s dělostřeleckou červenou soutache (ozdobou ve tvaru obráceného V) a nášivkami kokardy a orlice.
Výcvik a výstroj
Vlněná čepice důstojníka dělostřelectva v barvě polní šedi s červeným lemováním, černým kšiltem a stříbrným podbradníkem.
Německé samohybné dělostřelectvo
Každodennost v poli
Finský StuG III Ausf. G poblíž Vuosalmi – vesnice na Karelské šíji; červenec 1944. Muži provádějí běžnou údržbu, což patřilo k povinnostem osádky. Před vozidlem je skládací bedna na nářadí, kladivo, 20l kanystr, páčidlo a další drobnosti. Klády přivázané z boku stroje sloužily jako přídavné pancéřování a v případě jízdy v podmáčeném terénu se pokládaly pod pásy pro zvýšení trakce. Voják s nohou na dřevěném sudu má na sobě kožené kalhoty pro tankové osádky m/36, muž dřepící na čelním pancíři si oblékl tankistickou kombinézu. Tři další si pak navlékli bavlněné letní blůzy m/36 a vlněné kalhoty m/36. Na hlavách mají polní čepice m/36, ti bez kšiltu mají letní variantu m/39. Jídlo a pití vždy hrálo v životech vojáků ústřední roli a jejich kvalita i množství často představovaly problém – zejména, když zásobování nestačilo rychlému postupu čelních jednotek nebo při ústupu s Rudou armádou v patách. Potravinové dávky byly sice výživné, ale jednotvárné a nepříliš chutné, a tak muži s napětím vyhlíželi balíčky z domova. Když šlo do tuhého, osádky obrněných vozidel se udržovaly v chodu pomocí čokolády Scho-Ka-Kola (Schokolade Kaffee Kolanuss), která se objevila v prodeji v polovině 30. let. Jednalo se o značku čokolády s výraznou směsí kofeinu a kolových ořechů tvořících součást přídělů a sloužila k udržení bdělosti.
100
Osádky
Čištění hlavně kdesi na východní frontě, rok 1944. Úsťová brzda byla navržena tak, aby přesměrovala část hnacích plynů, čímž se snížil zpětný ráz a zdvih hlavně.
Osádka útočného děla od pluku tankových granátníků Grossdeutschland využívá hlaveň k uchycení stanu (Zeltbahn 31). Každý voják vyfasoval nepromokavou trojúhelníkovou plachtu o rozměrech 203 cm × 203 cm × 240 cm s maskovacím vzorem Splittertarnmuster (lámaná skála) na jedné straně a světlejším odstínem na druhé. Každá strana měla 31 knoflíků se společnou knoflíkovou dírkou a v každém rohu byl vyztužený otvor pro kolík. Dvojitý otvor s klopami ve středu umožňoval použití celty coby pláštěnky. Spojením několika kusů – v tomto případě čtyř – se dal vytvořit malý stan. Každý voják spolu s celtou vyfasoval dva kolíky do země, dva metry dlouhé lano a stanovou tyč. Po náročném letním pracovním dni nic neosvěží vojáky tak jako koupání v řece.
101