Issuu

Co vše si vymyslel slavný kronikář Kosmas?

Co skutečně vzkázal

Jan Kozina pod šibenicí?

37 případů a nečekaných řešení

Kde je ukryt Štěchovický poklad?

Historická detektivka

Tajemství a nevyjasněné stíny české minulosti

1421

Krvavý konec Adamitů na Nežárce

Záhada štědrovečerní havárie na Šumavě

Baron Trenck, nejslavnější vězeň na Špilberku

1818

Poprava „grázla“ Johanna Grasela

Známe podobu sv. Václava?

Jak naplánovat státní bankrot?

Oběti

Nenapravitelný zemský škůdce

Na přelomu 15. a 16. století se v českých zemích rozhořel zápas zdejších šlechticů s měšťany královských měst. Jeho podstatou se stalo hospodářské podnikání pánů a rytířů, kteří razantně vstoupili do tržní ekonomiky, jež do té doby představovala doménu měšťanů. Konkurenční boj brzo přerostl do politické sféry a výrazně ovlivnil vývoj českého státu.

Roku 1500 bylo vydáno takzvané Vladislavské zřízení zemské, které posílilo pozice vyšší šlechty v Českém království na úkor panovníka a měšťanstva a značně snížilo zisky měst

z podnikání. Situaci ještě zhoršovali zchudlí rytíři, kteří se často dostávali na zcestí a živili se jako loupežníci.

Staré letopisy české na jejich adresu uvádí: „Toho času mnozí z rytířstva, promrhavše statky své, chtějíce se pánům vyrovnati i ochudli a dali se v loupeže. A škody činili lidem městským, kteřížto po svým živnostech po zemi chodili. A žádný z měst proti právům nic nesměl učiniti, ale rytířští lidé vždy pravi zůstali. A tak ta zemská práva jsou všech měst veliká zkáza, neb oni páni soudili a zemané lotři po silnicích brali a potom toho zapřeli.“

Nevůle měst, která si během husitských válek přivykla podílu na moci, se odrazila v zášti proti urozeným. Mnozí měšťané totiž odmítali uznat Vladislavské zřízení zemské a přísně stíhali přestupky uvnitř městských hradeb.

Nejznámějším případem se stala poprava Jana Kopidlanského. Tento 24letý šlechtic z východočeského Kopidlna se 3. října 1506 zúčastnil výročního trhu na Starém městě pražském a v hádce tam zabil zemana Jana Cukra z Tamfeldu. Purkmistr Daniel Rauš jej za tento čin odsoudil za přítomnosti pouhých tří konšelů k trestu smrti.

Přestože Jan žádal o kněze, aby mohl učinit zpověď, nebylo mu vyhověno, a ještě téhož večera skončil na popravišti. Staroměští radní tak manifestačně ukázali, že chtějí trestat zloči-

Dobové vyobrazení Prahy s dominantou Pražského hradu v Norimberské kronice z roku 1493

Posel Oldřicha dosvědčuje, že jeho syn Jan se stal přívržencem krále Jiřího proti vůli svého otce

List krále Zikmunda z 31. května 1420, v němž přikazuje Rožmberkovi, aby zbořil Tábor a nemůže-li, aby mu přitáhl k Praze na pomoc

tvrzovalo texty dvou údajných dokumentů Přemysla Otakara II. z roku 1264 týkajících se nároků Rožmberků na zlatokorunský klášter. Jeho majetky zabral Oldřich již během husitských válek a rozhodně je nemínil vrátit. O jak velkou smělost či spíše drzost se v tomto případě jednalo svědčí fakt, že Přemyslovec založil Zlatou Korunu proto, aby se stala oporou královské moci v boji proti rozpínavosti jihočeského rodu Vítkovců, z jehož rozrodu vzešli právě Rožmberkové.

Jako velmi chytré se ukázalo falzum další písemnosti Jana Lucemburského z roku 1334, podle něhož mohli Rožmberkové předkládat na veřejnosti své listiny pouze v ověřených opisech. Aby Oldřich možné odhalení svých padělků eliminoval na minimum, nechal v 50. letech 15. století zhotovit v klášterech ve Vyšším Brodě, ve Zlaté koruně a v Třeboni ověřené opisy všech svých falz, aby je mohl v souladu se zněním dokumentu z roku 1334 předkládat při případných úředních jednáních.

Oldřichovy padělky „popletly hlavu“ i tak renomovaným odborníkům na historii jako byli rožmberský archivář a knihovník Václav Březan (1568–1618) či historik František Palacký. Že se jedná o padělky odhalil až v 90. letech 19. století, tedy více jak 450 let po jejich napsání, historik a archivář František Valentin Schmidt. Zatím posledním objevitelem dalších dvou padělaných listin se stal historik Ivan Hlaváček (1970), nově se pak rožmberskými falzy zabývá například historik a archivář Karel Maráz.

Poslední léta Oldřichova života poznamenala řada neúspěchů a těžkých životních ran. Konec 40. let 15. století se nesl ve znamení ostrých střetů mezi Poděbradskou jednotou vedenou zemským správcem Jiřím z Poděbrad a straníky Rožmberků a pánů z Hradce (od roku 1449 Strakonickou jednotou). Narůstající zdravotní problémy (dna a močové kameny)

Oldřicha donutily, aby na podzim 1451 předal správu nad jihočeskou doménou svým synům, ačkoliv dál zasahoval do jejich vlády.

Roku 1454 postoupil císař Fridrich Oldřichovu úhlavnímu nepříteli Jiřímu z Poděbrad rožmberský dlužní úpis ve výši 16 000 dukátů. Tímto krokem hluboce ponížil muže, který tak často hájil habsburské zájmy v Čechách a faktickou vládu v zemi tak postupně uchvátil Jiřík. Po smrti svého nejstaršího syna Jindřicha IV. († 25. ledna 1457) se Oldřich definitivně stáhl do ústraní na hrad Dívčí kámen.

Poslední těžkou životní ránu mu 2. března 1458 zasadilo zvolení Jiřího z Poděbrad českým králem. Oldřich doufal, že královský trůn získá někdo z rožmberského rodu. Jeho syn Jan ale při volbě aktivně podpořil právě Jiříka, za což mu husitský král velkoryse odpustil vysoký dluh. Proslulý falzátor listin zemřel zadlužen, osamocen a unaven těžkým životem 28. dubna 1462. t

Zřícenina hradu Dívčí kámen, kde Rožmberk v ústraní trávil poslední roky svého života

Hrubě otesané kříže představují významnou součást české historické krajiny. Obvykle upomínají na dávné katastrofy

Kamenné připomínky tragedií

Možná jste při svých cestách po naší krásné vlasti narazili na zajímavé a tajemně působící kamenné památky, ve tvaru méně či více hrubě otesaných křížů, desek s různými reliéfy, nebo vzácněji kruhových stél. Mohli jste je najít v hlubokých lesích, mezi poli, ale také ve vsích a městech, nebo u silnic. Říká se jim souhrnně kamenné kříže, křížové kameny a kruhové stély. Často však bývají označovány laickou veřejností jako „smírčí kříže a kameny“. Ty ale v právním slova smyslu tvoří prokazatelně pouze část z těchto památek.

Tyto artefakty tiše upomínají na tragické události, které se odehrály v dávných časech. Spousta z nich se do dnešních dnů nedochovala a víme o nich jen z dobové literatury. V České republice známých a ašským muzeem (jak bude dále zmíněno) evidovaných – ať dnes již dochovaných nebo nedochovaných – je jich přibližně dva a půl tisíce. Jejich zpracování bývá velmi různorodé a kvalita se liší kus od kusu.

Někdy je kříž či kámen pouze hrubě otesán, jindy nese umělecké ztvárnění nějakého předmětu, obrazce, nebo dokonce nápis, zachycující událost, která se k němu váže. Obecně přijímaná je teze, že vyobrazená nářadí souvisí s profesí zemřelého a zbraně pak reprezentují vražedný nástroj. Letopočty značí patrně datum události, ke které se daná památka vztahuje, ale nelze vždy prokázat, zda číslo nebylo do kamene vtesáno později. Proč se tedy tyto kameny stavěly? A které z nich jsou právě ty smírčí, jak se jim často říká? Smírčí kříže v právním slova smyslu vznikaly na našem území přibližně od konce 13. století a umisťovaly se přímo na místa, kde došlo k zabití jednoho člověka druhým.

Franz Wilhelm jako první na konci 19. století popsal několik stovek těchto památek v západních Čechách

Středověký právní systém se od toho našeho značně lišil a osobu vraha nestíhaly státními orgány, ale často svým činem vyvolal krevní mstu. Právě v této době však bylo možné se s rodinou zavražděného usmířit, uzavřít smírčí smlouvu a svůj čin odčinit různými druhy pokání. Jeden z nich představovalo právě postavení takové kamenné památky, další třeba pouť do Říma či do Cách, pokrytí nákladů pohřbu a další. Obsah smírčích smluv závisel na tom, jak se dohodla rodina oběti a pachatele. Jejich uzavření pak nadále vylučovalo trestnost pachatele a ten byl zachráněn od vlastní pravděpodobné smrti. Postavení takového smírčího kříže nelze však brát pouze jako výraz splnění uložené sankce, ale také jako projev pokání, kajícnosti, lítosti.

Konec této praxe v právním slova smyslu znamenal až postupně se prosazující Koldínův zákoník z roku 1579, který sjednotil městská práva a určoval za vraždy tresty. Dále již nešlo tyto zločiny urovnat smírem, ale byly stíhány a souzeny institucionálně. Na Moravě se však prosadil

Klasické řazení rozlišuje nejrozšířenější kamenné kříže, křížové kameny a poměrně vzácné stély

Už potřetí se ponoříme do pátrání v hlubinách české historie. Dojde na velké kriminální případy, kuriózní události, státnické kauzy i hledání odpovědí v případech, které by právník odložil, ale milovník historie prostě nemůže! Autory textů jsou i tentokrát renomovaní historici a zkušení publicisté.