bombardéry a merické druhé
světové války
99 detailních abokorysů ilustrací
Strategické i taktické bombardéry bitevní Stroje NámořNí letouNy HydropláNy velká encyklopedie
Pilotní kabina
Stejně jako u většiny amerických bombardérů byl kokpit prostorný a přehledně uspořádaný. Pilot, jenž měl zároveň funkci velitele, seděl na pravém sedadle a druhý pilot po jeho levici. Oba muži spolu mohli mluvit přes interkom, i když často raději komunikovali křikem
Hřbetní věž
Motorem poháněnou horní věž Sperry obsluhoval palubní mechanik, který měl na starosti také kontrolu stavu paliva a základní opravy během letu
Pumová nálož
Ačkoli mohl B-17G teoreticky nést až 7 980 kg pum, typický náklad činil 1 815 kg. Používaly se malé zápalné nálože o hmotnosti 0,9 kg, ale také těžké demoliční pumy vážící přes 900 kg. Vzhledem k rozměrům pumovnice se však do útrob letounu vešla pouze jedna taková obří bomba
Boeing B-17G
Létající pevnost přezdívaná osádkou Chow-hound sloužila u 322. perutě 91. bombardovací skupiny.
Šlo o stroj postavený přímo společností Boeing, který absolvoval svůj první bojový let v lednu 1944.
V srpnu téhož roku jej nad francouzským městem
Caen sestřelil německý flak, přičemž všichni členové osádky kromě jednoho padli
Rádiová místnost
Radista seděl v kabině mezi pumovnicí a střední částí trupu. Obsluhoval také vertikální kameru, která zaznamenávala výsledky bombardování
Boeing B-17G
Vzletová hmotnost: 29 700 kg
Délka: 22,7 m
Rozpětí: 32,6 m
Výška: 5,9 m
Motor: 4× vzduchem chlazený hvězdicový devítiválec Wright R-1820-97 Cyclone (4× 895 kW)
Rychlost: 460 km/h
Dolet: 3 220 km
Dostup: 10 850 m
Osádka: 10 mužů
Výzbroj: 10–12× 12,7mm kulomet Browning, až 7 980 kg pum
Ocasní zbraně
Zadní střelec v letounu B-17 měl stanoviště na sedle podobném tomu na jízdním kole, pod pancéřovým plexisklovým zaměřovacím štítem. Standardní výzbroj tvořila dvojice 12,7mm kulometů, některé bombardéry však místo nich dostaly jediný 20mm kanon
North American B-25G
Letoun sériového čísla 264758 v kamufláži, již nesl v taktickém centru
Armádních leteckých sil na floridském letišti Orlando Field
North American B-25G
Mitchell od 499. perutě 345. bombardovací skupiny operoval z Biaku v Nizozemské východní Indii. Squadrona se na zmíněný ostrov přesunula v červenci 1944, načež zahájila útoky na japonská letiště a lodní dopravu na Filipínách
North American B-25G
Tento stroj (sériové výrobní číslo 264842) létal od srpna do září 1943 u 279. perutě 310. bombardovací skupiny se základnou v alžírském Oranu
North American B-25G
Vzletová hmotnost: 15 876 kg
Délka: 15,5 m
Rozpětí: 20,6 m
Výška: 5 m
Motor: 2× vzduchem chlazený hvězdicový čtrnáctiválec Wright R-2600-13 Twin Cyclone (2× 1 268 kW)
Rychlost: 450 km/h
Dolet: 2 510 km
Dostup: 7 410 m
Osádka: 5 mužů
Výzbroj: 1× 75mm kanon M4, 6× 12,7mm kulomet
Browning, až 1 360 kg pum
North American B-25G
Dne 15. ledna 1941 se na základně March Field v Kalifornii oficiálně zformovala 41. bombardovací skupina, pod niž spadala mimo jiné 48. peruť i s tímto letounem. Ten je zde k vidění s nátěrem, jaký nesl v roce 1944, kdy skupina svými nálety neutralizovala japonské síly na Marshallových ostrovech
North American B-25G
Nose art na přídi vyobrazeného Mitchellu (sériové číslo 265217) napovídá, že sloužil u 823. perutě „Tigers“ v rámci 28. bombardovací skupiny. V roce 1944 jednotka startovala z Nadzabu na Nové Guineji
17. bombardovací skupinu dislokovanou na základně McChord Field ve státě Washington.
Společnost North American vyrobila 24 kusů původního B-25, než přešla na B-25A, který přinesl samosvorné palivové nádrže a zesílené pancéřování osádky – vlastnosti, které se nad Evropou ukázaly jako nezbytné pro každé moderní bojové letadlo. Ani tento model však ještě nepřišel ve velké sérii, neboť vzniklo pouze 40 strojů, než se výroba přeorientovala na B-25B.
U „béčka“ konstruktéři odstranili stísněnou pozici zadního střelce v poloze vleže i jeho jediný 12,7mm kulomet. Místo toho přidali hřbetní a dálkově ovládanou břišní věž. Zmíněné zadní stanoviště nově sloužilo jen jako nouzové a pozorovací. Celkově se letoun stále vyvíjel, což se projevilo na
břišní věži. Ta se v boji jen těžko ovládala a mechanici ji kvůli tomu raději často úplně odstranili.
Doolitlův nálet
Jen málo letounů popsané rané varianty se v amerických službách dostalo do boje, nicméně 16 z nich provedlo jeden z nejslavnějších náletů v historii. Po katastrofě v Pearl Harboru Američané prahli po odvetě a chtěli napadnout japonskou pevninu. Všechny tehdejší pozemní bombardéry však postrádaly akční rádius a nasazení námořních strojů by zase donutilo cenné letadlové lodě připlout příliš blízko k nepřátelským základnám. Kapitán Francis Low z US Navy však přišel s převratnou myšlenkou vyslat stroje USAAF startující právě z palub nosičů. Volba padla na B-25,
neboť B-18 i B-23 měly příliš dlouhá křídla. I tak ale šlo o extrémně náročnou operaci, která vyžadovala velkou dávku pilotního umění, ale i štěstí. Po intenzivním nácviku na pevnině provedl 2. února 1942 armádní B-25 první zkušební vzlet z letadlové lodi Hornet . Samotnou operaci však notně zkomplikovalo objevení úderného svazu japonskou hlídkovou lodí. Američané museli vyslat mitchelly do vzduchu předčasně, na samé hranici jejich doletu. Šestnáct strojů vedených známým předválečným závodním pilotem plukovníkem Jamesem Doolittlem přesto zaútočilo na Tokio i další města, načež pokračovaly v letu a nouzově přistály v Číně (jeden stroj v Sovětském svazu). Nálet způsobil jen zanedbatelné materiální škody, ale měl obrovský propagandistický
Mechanici z americké letadlové lodi Saratoga připravují v říjnu 1943 ke vzletu palubní střemhlavé bombardéry SBD-5 Dauntless. Během hektických příprav čas od času docházelo k nehodám, když příslušníky pozemního personálu například zranila vrtule startujícího stroje
o hmotnosti 910 kg byl přeřazen do kategorie hlídkových bombardérů (odtud PB v názvu), písmeno Y zase značilo konstrukci společnosti Consolidated. Jméno Catalina původně používalo britské Královské letectvo, ale nakonec jej převzaly i Spojené státy.
Hlídání neutrality
Původní objednávka na 60 letadel, podaná v červnu 1935, počítala s poměrně malými změnami oproti původnímu návrhu, tedy kromě některých úprav ocasní části a vylepšených motorů. První dodávky směřovaly v říjnu 1936 k peruti VP-11 a do konce roku 1941 následovalo dalších
15 squadron. Mezi další uživatele patřily Velká Británie, Sovětský svaz, Austrálie, Kanada a Nový Zéland.
V letech 1936 až 1939 také postupně přicházely vylepšené varianty. Nejdříve šlo o PBY-2, 3 a 4, které přinesly pouze drobné změny a pokaždé byly vybaveny výkonnějšími motory. Model PBY-5 se objevil v září 1940 a připojil se k silám přiděleným k Neutrality Patrol – velitelství zajišťujícího hlídkování v západním Atlantiku a ochranu námořní plavby v této oblasti. Zdánlivě neutrální opatření zaměřené oficiálně proti oběma stranám probíhající války ve skutečnosti pomáhalo především Velké Británii. Američané
totiž nahlašovali pozice německých ponorek, a jak se působnost mise rozšiřovala, začaly jejich síly doprovázet konvoje směřující do ostrovního království. Eskortní plavidla i letouny měly rozkaz útočit na ponorky, které je ohrožovaly, takže se Američané už před Pearl Harborem ocitli v rozsahem omezené a nevyhlášené válce s Německem. Cataliny v ní svým hlídkováním hrály velkou roli.
Hydroplán PBY-5A Catalina americké pobřežní stráže prochází opravami v mrazivé zátoce na ostrově Kodiak na Aljašce
Consolidated PBY-5A
Obojživelná verze PBY-5 se značila PBY-5A. Celkem se vyrobila v počtu 803 kusů, které putovaly k USAAF (jako zde zobrazený stroj), RAF (pod označením Catalina Mk.IIIA) a jeden kus také k americké pobřežní stráži
Consolidated PBY-5A
Vzletová hmotnost: 16 066 kg
Délka: 19,5 m
Rozpětí: 31,7 m
Výška: 6,4 m
Motor: 2× vzduchem chlazený hvězdicový
čtrnáctiválec Pratt & Whitney R-1830-92
Twin Wasp (2× 890 kW)
Rychlost: 315 km/h
Dolet: 4 060 km
Dostup: 4 800 m
Osádka: 10 mužů
Výzbroj: 2× 12,7mm kulomet Browning, 3× 7,62mm kulomet Browning, až 1 815 kg pum nebo torpédo
