SMYCKA UROBORA
Text © Ondřej Kocáb, 2025
Obálka © Michal Březina, 2025
Redakce: Marie Pospíšilová, Martin Štefko
Korektury: Barbora Vaňková
Sazba a grafické zpracování: Michal Březina
Vydalo nakladatelství Martin Štefko – Golden Dog v roce 2025
Svatojanská 703, 382 32 Velešín www.goldendog.cz 1. vydání
Vytiskla TISKÁRNA PROTISK, s.r.o. Rudolfovská 617, 370 01 České Budějovice www.protiskcb.cz
Peklo je prázdné, démoni jsou mezi námi.
- William Shakespeare, Bouře
But my dreams, they aren’t as empty as my conscience seems to be. I have hours, only lonely; my love is vengeance – that’s never free.
- The Who, Behind Blue Eyes
The fire still burns.
- Depeche Mode, Insight
Předmluva: Konec
Čekání na tuto knihu bylo nekonečné.
Definitivně vznikla necelé tři roky před finálním vydáním a psát jsem ji začal ještě několik let předtím, v roce 2019. Tehdy jsem dokonce ještě ani nevěděl, že ji tvořím. Ostatně, mám pocit, že takto vzniká většina věcí, o nichž usoudím, že je má smysl nějakým způsobem pošoupnout kamkoli dál. Neplánuju je, vyskytnou se.
Dalším specifikem této knihy je, že jednotlivé příběhy vznikaly zprvu nezávisle v poměrně temných, zlomových životních etapách. Můj přerod v plnohodnotného autora nebyl – a vzhledem k mé komplikované osobnosti nejspíš ani nemohl být – kdovíjak bezproblémový. Když se ohlédnu, nebýval jsem zrovna příčetný člověk.
Takže pokud se vám bude z nějakého důvodu zdát, že zde uvedené příběhy napsali čtyři různí Ondrové, svým způsobem asi máte pravdu. A současně se naprosto pletete. Čtenáři znalejší mé předchozí tvorby mohou mávnout rukou, že mám široký záběr a prostě se jen opět dopouštím zločinu extravagantního literárního exhibicionismu. Ale o tom teď nemluvím.
Pro tento svazek je klíčovým prvkem má osobní i autorská evoluce. K tématu nekonečna (či jiným abstrakcím) se čas od času vracím, ale postupná změna v cítění světa mi umožnila stejné téma pojmout diametrálně rozdílnými způsoby. Silné emoce mají tendence se do příběhu otisknout a přetrvat. Je to podobné jako když najdete krabici se starými hračkami a jednu po druhé berete do rukou. Někde jsou vzpomínky jasné, jindy mizivé. Stejné je to i s textem;
kniha je v podstatě mechanismus, jehož logické obvody pohání emoce. Proto příběh, který nebudí žádné výrazné pocity, nemůže fungovat. Chybí mu šťáva. Hned na něj zapomenete stejně jako na hračku, o níž pochybujete, zda kdy vůbec byla vaše.
Budu doufat, že na tuhle jen tak nezapomenete. Nakonec se předem (neboť je prakticky jisté, že s tím časem někdo přijde) musím ohradit – tahle kniha není autobiografie! Tuto ambici nemá, neměla a nikdy mít nebude. V rámci básnické licence se v knize autobiografické prvky samozřejmě mohou objevovat, ale jako vždy jsem chtěl především napsat dobrý příběh. Hergot, vždyť tohle splňuje úplně každý můj příběh, od povídky Stodola ze sbírky Rozpolcení až po příběh Lajka se vrátila z antologie Smečka. Když texty této knihy přečetl Martin Štefko (a jelikož měl Golden Dog zrovna rukopisnou zácpu, trvalo mu to setsakramentsky dlouho!), údajně „mě“ našel v každém z příběhů. Jestli v celku nebo po kouskách už budete muset zjistit sami. Každopádně mi udělalo radost, že napříč lety si zřejmě stále zachovávám onen specifický autorský otisk.
Takže tak. Psaní je do značné míry zenová záležitost. V jádru jde o vychýlení rovnováhy a současně její nastolení, což neodvratně vede k vytvoření alternativní reality či dimenze. Avšak po hlubším nahlédnutí do podobného druhu uměle stvořeného časoprostoru už se nemusíte vrátit stejní. Buďte opatrní!
Čas od času autoři vypustí ven svou „černou knihu“. Tohle je ta moje.
Ondřej Kocáb 8. 8. 2024
Těm, kteří v životě zabloudili na temná místa a selhali.
Kéž znovu spatříte tu cestu do světlých končin
existence.
NATHREZIM
SMYCKA UROBORA
I.
Ulicemi města procházel mladý muž. Nepospíchal. Klidným krokem se proplétal mezi pomalými, klábosícími lidmi. Šedivá mračna nad jeho hlavou se neklidně převalovala a on k nim čas od času vzhlédl v naději drobných kapek deště. Měl rád déšť a pochmurné podzimní počasí obzvlášť. Obklopoval ho závoj melancholie, který si lidé obvykle pletli s klidem.
Nepovšimnut odbočil do jedné z užších uliček.
Město znal jako své boty. Bylo to už nějaký ten pátek, když započal studium na místní univerzitě. Tehdy mezi jeho největší starosti patřil dostatek kreditů pro postup do dalšího ročníku a dění na univerzitě zatím ani zdaleka nepřipomínalo Hru o trůny. Byla by to šťastná doba, kdyby se stále necítil tak sám.
Kdyby…
Tiše, ale hluboce si povzdechl. Myšlenky, minulost. Dával si pozor, aby ho nedostaly. Někdy jim unikal – do světa knih, filmů a sociálních sítí. A jindy… jindy ho to dostalo a porazilo. Tehdy se schoulil do klubíčka, do bezpečné polohy, kde si zoufale přál, aby se nikdy nenarodil.
Minul vinárnu, taneční klub, pár omšelých domů. Po mladíkově levici se nacházel majestátní Konvikt, ze kterého se zvolna trousili studenti. A po pravé ruce se objevil jeho cíl – antikvariát. Po centru města jich bylo rozeseto hned několik, ale tenhle měl nejraději. Jak pro přehlednost, tak atmosféru. Kdysi dávno se mu zde podařilo sehnat Noční směnu za poměrně směšnou částku; považoval to za možná nejlepší koupi ve svém životě.
Ten muž jsem já – a toto je můj příběh.
* * *
Vešel jsem dovnitř, pozdravil a nasál vůni knih. Mimo prodavačky se aktuálně v přední části obchodu
ONDŘEJ KOCÁB
žádná další osoba nevyskytovala. Bylo mi jasné, že mě ta starší dáma zpoza svých okulárů bedlivě pozoruje. Na podobná místa chodívá obvyklá sorta návštěvníků a prodavači je už mají zaškatulkované, tak jako zná dobrý barman pravidelné štamgasty ve svém lokále.
Brýlatý pán s plnovousem čítává historické bichle, slečna holdující módním výstřelkům ráda erotické romány, a nakonec přijde tenhle černovlasý týpek v ošoupaných džínách a kožené bundě, který si domů odnáší veškeré hororové kusy, na které narazí.
Jak předpokládala, týpek se opět vydal k chodbě vedoucí do zadní části obchodu. Tam se nacházely ty největší skvosty, zapomenuté poklady fantastiky, čekající na své znovuobjevení. Podobná místa se mnou vždy souzněla. Tady se skrývala inspirace.
Dnes jsem tu však nebyl sám.
Mezi knihami se přehrabovala nějaká mladá slečna, celkem kus. Kaštanové vlasy, drobnější postava, krátká sukně. Jenže jakmile od čtiva vzhlédla a její oči se vpily do mých, okamžitě jsem uhnul pohledem. Tušil jsem, že v očích žen mám určitý magnetismus, ale díky nízkému sebevědomí se mi toto aktivum nikdy nepodařilo zužitkovat ve vlastní prospěch.
Zatímco jsem přišel ke svému oblíbenému koutu s knihami a přejížděl jejich hřbety pohledem, slečna se s vybranými kusy chystala k odchodu. Když opouštěla místnost, ozvalo se tiché zachrastění. Otočil jsem se za zvukem, ovšem jeho zdroj se mi nedařilo identifikovat.
Pak jsem tu věc spatřil.
Na zemi leželo bílé cédéčko v plastovém obalu. Překvapilo mne, že v době paměťových karet a internetu se ještě stále najdou lidé, používající kompaktní disky. Ohavnými písmeny, která by se hodila pro
SMYCKA UROBORA
zpodobnění názvu death metalové kapely, tam bylo černým fixem něco naškrábáno. Zvedl jsem CD ze země a s menším úsilím nápis rozluštil.
NATHREZIM
To mi nic neříkalo. Možná šlo skutečně o nějakou metalovou kapelu. Nic víc se z obalu cédéčka vyčíst nedalo. Podíval jsem se, odkud mohlo spadnout – všude samé knihy – a pak mi to náhle docvaklo. Patřilo té dívce; muselo jí to nedopatřením upadnout a ona si nevšimla!
Skvělá příležitost udělat dobrý skutek a nebýt za vola.
Spěchal jsem uličkou do přední části obchodu. Prodavačka mne ohodnotila neutrálním pohledem, ale kromě ní se zde nikdo nenacházel. Slečna už musela být někde venku. Spěšně jsem vyšel z krámku na ulici a rozhlížel se po ní.
Pozdě. Zmizela. Začínalo poprchávat.
V duchu jsem zanadával, znovu vešel do obchodu a obrátil jsem se k paní u pultu.
„Omlouvám se, ale před chvílí tudy prošla jedna dívka, nevíte, kterým směrem?“
Prodavačka se na mne zvláštně podívala. „Nevím, o čem mluvíte,“ podivila se.
„Před chvílí,“ zkusil jsem to znovu, „u vás jedna dívka koupila pár knih. Hnědovláska, drobná postava… je to ani ne pár minut.“
Už během mé řeči začala kroutit hlavou. „Vy mi nerozumíte. Poslední čtvrthodinu jste tady jediný zákazník.“
* * *
Kráčel jsem skrz příjemné mžení, cédéčko ve vnitřní kapse bundy. Nechtěl jsem vypadat jako ještě větší
ONDŘEJ KOCÁB
blázen, tak jsem ho před prodavačkou raději ani nezmiňoval. Napadlo mě, jestli nešlo o vystavené zboží, ale to jsem záhy zavrhl. Poblíž ležely jen knihy, žádné datové nosiče. Dám si raději trochu pauzu, než se do toho antikvariátu znovu vrátím. Přesto ve mně hlodal provinilý pocit. Co když se ta slečna bude po své ztrátě shánět? Neměl jsem ho tam raději nechat?
Povzdechl jsem si. Teď už s tím stejně nic nenadělám. Vlastně se nic nestalo. V kapse mi zachrastily klíče, zámek vchodových dveří cvaknul a já vystoupal do druhého patra.
Doma.
Šlo o poměrně velký studentský byt, vhodný pro tři lidi. Tři pokoje, jeden s balkonem. Krásná kuchyň, sen každého milovníka jídla a vaření obecně. Nic zde nechybělo. Až na to, že jsme zde bydleli jen dva.
Bydleli. Minulý čas.
Našla si přítele a odstěhovala se. Smutný příběh, bolavé srdce. Nechtěl jsem o tom s nikým mluvit, nechtěl jsem o tom přemýšlet. I když tu nebyla, stále jsem ji potkával, sám, v prázdném bytě. Místa, kde sedávala, vůně jejího parfému ve vzduchu, vzpomínky…
Ne. Jen šedivá mračna a tiché šumění deště za okny. To mi muselo stačit.
Tohle byl pravý důvod, proč jsem zasmušile trajdal po městě. Všechno bylo lepší než tahle tichá prázdnota. Místnostmi se neslyšně plížilo šílenství, měnící minuty v celá staletí. Přátelství, kamarádi, rodina , šeptalo mi do ucha, pověz mi – kdo bez nich jsi?
Pověsil jsem navlhlou bundu na věšák a zastavil se u zrcadla.
„Nikdo,“ řekl můj odraz, „jsem nikdo.“