ukazka

letadla Sovět S ká

studené války

112 detailních abokorysů ilustrací

Stíhačky Bitevníky BomBardéry

Průzkumné a tranSPortní Stroje

Mikojan-Gurjevič MiG-15 (Fagot)

Tento nesmírně významný typ dodnes zůstává nejvíce vyráběným proudovým letounem na světě. Po oslnivě úspěšném nasazení v korejské válce jej používaly desítky zemí a desítky let sloužil také k pokročilému výcviku

Stroj navržený na základě sovětských nelicencovaných kopií motoru Rolls-Royce Nene (označovaných RD-45 a později VK-1) posunul Sovětský svaz na přední místo v mezinárodním vývoji stíhacích letadel. Britské agregáty totiž poskytovaly mnohem větší tah, než jaký měli konstruktéři k dispozici dříve. Pro úspěch modelu bylo klíčové rovněž jeho šípové křídlo, které těžilo z koncem války ukořistěných plánů na další vývoj focke-wulfů a modelů ze vzduchového tunelu. O tom, do jaké míry byl MiG-15 odvozen z těchto dokumentů, se dodnes vedou diskuse, ale letoun má celkově podobný design jako Focke-Wulf Ta 183, jehož prototyp už Němci na jaře 1945 stavěli. Sověti se dost možná inspirovali umístěním jeho křídla se sklonem 35° a mírným skloněním dolů. Na rozdíl od Ta 183 však měl MiG-15 horizontální ocasní plochy namontované v polovině výšky silně zkosené svislé ocasní plochy, nikoli na jejím vrcholu. Jeho výrazná křídla také omezovala nevhodné proudění vzduchu kolem nich, což u jiných strojů zhoršovalo jejich letové vlastnosti.

Pouzdro se zbraněmi

Pokročilé křídlo MiGu-15 se přitom poprvé objevilo na letadle s pístovým motorem a kachním uspořádáním křídel MiG-8 Utka v roce 1945, ještě před konstrukcí prvního prototypu nové stíhačky. Ta začala vznikat na základě stroje označeného zprvu I-310, určeného především k ničení těžkých bombardérů, jako byly americké B-29. Měl silnou výzbroj v podobě dvojice 23mm kanonů Nudelman-Suranov NS-23 umístěných na levé straně trupu a jedné 37mm zbraně od stejného výrobce na pravé straně.

Od samého počátku kanony i s municí spočívaly ve snadno odnímatelném pouzdře v dolní přední části trupu. Díky tomu mohli příslušníci pozemního personálu rychle a bez potíží přezbrojit stroj, který právě přistál, a ten mohl znovu odstartovat do akce. Prototyp I-310 se odlepil od země 30. prosince 1947, dva měsíce po americkém XP-86 Sabre, jenž také používal křídlo odvozené z německého výzkumu a posléze se stal hlavním protivníkem MiGu-15.

MiG-15bis

Jeden ze sovětských letounů sloužících v roce 1951 v Číně. Stroj „bílá 384“ údajně během korejské války pilotoval Jevgenij Pepelajev, eso s 19 sestřely. Celkem 14 svých vítězství dosáhl nad velkým rivalem MiGu-15, americkou stíhačkou F-86 Sabre

Mikojan-Gurjevič MiG-15bis

Vzletová hmotnost: 6 106 kg

Délka: 10,1 m

Rozpětí: 10,1 m

Výška: 3,7 m

Motor: proudový Klimov VK-1 (26,5 kN)

Rychlost: 1 075 km/h

Dolet: 1 200 km

Dostup: 15 500 m

Osádka: 1 muž

Výzbroj: 1× 37mm kanon Nudelman N-37, 2× 23mm kanon Nudelman-Richtěr NR-23, až 500 kg pum nebo raket

Výjimečné výkony

Nový I-310 okamžitě začal dokazovat, že bude skvělý stroj, a odpovědní činitelé jej poslední den roku 1948 pod označením MiG-15 poslali do sériové výroby. O šest měsíců později si letoun mohla na letecké přehlídce v Tušinu prohlédnout i veřejnost. Tehdy ještě armáda vystavila jediný exemplář, ale brzy bylo k dispozici stále více kusů, takže přehlídky k 1. máji 1950 se zúčastnilo nejméně 139 letounů MiG-15.

Od samého počátku MiG-15 vynikal, zejména pokud jde o stoupavost a rychlost, i když první sériové exempláře měly kvůli výrobním nesrovnalostem tendenci naklánět se doleva nebo doprava. Tento problém vyřešilo

přidání jednoduchých pozemních trimovacích plošek přezdívaných nože. Nová stíhačka vstoupila do služby v průběhu roku 1949 a díky obecně snadnému ovládání i pohodlnému kokpitu s klimatizací a topením si rychle získala mezi piloty velkou oblibu. Letadlo oceňovali také příslušníci pozemního personálu, protože se jednoduše a snadno udržovalo.

Na druhou stranu méně působivý byl zpočátku dolet, takže se téměř okamžitě začaly zavádět úpravy s cílem prodloužit jej. Konstruktéři přidali možnost připevnit dvě vnější palivové nádrže, zpočátku o objemu 250 l, ale brzy se jejich objem zvýšil na 300 l, 400 l a nakonec dokonce na 600 l.

Nový a lepší

Po letounech s vnějšími nádržemi brzy následovala komplexně vylepšená verze MiG-15bis, vybavená výkonnějším motorem VK-1, dvojicí kanonů

Nudelman-Richtěr NR-23 nahrazujících NS-23 s menší kadencí, přistávacím systémem OSP-48, většími aerodynamickými brzdami a upraveným překrytem kabiny s lepším výhledem. Poprvé vzlétla v září 1949 a začala se vyrábět během následujícího roku. Sověti nakonec postavili 1 344 kusů původního MiGu-15, na něž navázalo úctyhodných 8 352 strojů MiG-15bis.

Poprvé do akce

Rok 1950 přinesl MiGu-15 křest ohněm, a to v rámci čínské občanské války. Mao Ce-tung požádal

Mikojan-Gurjevič MiG-15UTI

Vzletová hmotnost: 6 045 kg

Délka: 10,1 m

Rozpětí: 10,1 m

Výška: 3,7 m

Motor: proudový Klimov VK-1 (26,5 kN)

Rychlost: 1 050 km/h

Dolet: 565 km

Dostup: 15 500 m

Osádka: 2 muži

Výzbroj: žádná

MiG-15UTI

V kamufláži z poloviny 50. let je zde zachycen jeden z nesčetných cvičných letounů MiG-15, které Sovětský svaz používal téměř po celou dobu studené války

Kapitola 2.

Útočné letouny

Vzhledem k dlouhé a slavné tradici poskytování taktické podpory Rudé armádě není překvapením, že VVS provozovalo řadu vysoce účinných stíhacích bombardérů a specializovaných bitevních letadel. Odrážejíc vývoj na Západě, stíhací bombardéry z 50. a 60. let představovaly velmi rychlé deriváty nadzvukových stíhaček, ale v následujících dvou dekádách se Sověti zase vrátili k účelově navrženým a poměrně pomalým letadlům.

Tato kapitola se věnuje následujícím typům:

• Iljušin Il-10 (Beast)

• Suchoj Su-7 (Fitter)

• Suchoj Su-17 a Suchoj Su-22 (Fitter)

• Suchoj Su-24 (Fencer)

• Mikojan-Gurjevič MiG-27 (Flogger)

• Suchoj Su-25 (Frogfoot)

Suchoj Su-25 proslul svou vynikající ovladatelností a coby jeden z nejúspěšnějších letounů vyvinutých v pozdějších fázích studené války zůstává ve službě u řady letectev

Tupolev Tu-22M (Backfire)

Mnoho nedostatků Blinderu vedlo konstrukční kancelář Tupolev k vývoji výkonnějšího letounu s křídly s proměnnou geometrií. Aby se zakryla skutečnost, že se jednalo o zcela nový design, letoun dostal stejné označení jako jeho nešťastný předchůdce

Na počátku 60. let 20. století přišla konstrukční kancelář Suchoj s modelem T-4, vysoce sofistikovaným bombardérem určeným k letu rychlostí 3 200 km/h, zatímco Tupolev propagoval méně komplikovanou alternativu známou jako Letoun 145. Nikita Chruščov upřednostňoval T-4, ale poté, co byl v roce 1964 odstaven od moci, klonili se odpovědní představitelé spíš k Tupolevově koncepci, hlavně proto, že šlo o podstatně levnější řešení. Další důvod představovaly rostoucí mocenské ambice Číny, kterou v té době Moskva vnímala jako naléhavější hrozbu než USA. Suchojův T-4 byl v tomto kontextu považován za příliš sofistikované letadlo na to, aby se potýkal s méně výkonnou čínskou protivzdušnou obranou. Sice ještě vznikl prototyp tohoto stroje, ale dál se projekt nedostal.

Zmatky s označením

Sověti soustředili pozornost na Letadlo 154 a první z devíti předvýrobních strojů, nyní již označený Tu-22M, vzlétl 30. srpna 1969. Oficiálně šlo o modernizovanou verzi Blinderu, ve skutečnosti však byl tento návrh konstrukčně zcela nový a s předchozím letounem sdílel pouze raketový zbraňový systém,

Tu-22M3

Blíže neurčený Tu-22M3, jak typicky vypadal v polovině 80. let. I když jeho konstrukce představovala oproti modelu Blinder výrazné zlepšení, do služby bombardér vstoupil příliš rychle a výrobní vady vedly k jeho vysoké poruchovosti

dveře pumovnice a několik dalších dílů. První sériovou variantu představoval údajně Tu-22M1 (Backfire-A), ale továrna postavila pouze devět kusů, které navíc všechny posloužily pro vývojové práce. Sedm z nich nicméně později zařadilo k jednotkám sovětské námořnictvo.

Prvním skutečně sériovým strojem se stal Tu-22M2 (Backfire-B), a to v počtu 211 kusů postavených v letech 1972–1983. Vyznačoval se aerodynamickým trupem a zvětšeným rozpětím a využily jej jak VVS, tak námořní letectvo. Tupolev Tu-22M2, schopný dosáhnout maximální rychlosti Mach 1,65, obvykle startoval vyzbrojen dvojicí protilodních střel Ch-22.

Zvednout

rychlost

Následoval Tu-22M3 (Backfire-C), jenž sice vzlétl už v roce 1977, ale do služby vstoupil až o šest let později. Tuto variantu poháněly nové motory NK-25, které poskytovaly podstatně vyšší výkon, ale také umožňovaly mnohem

delší intervaly mezi generálními opravami. Na stroji se objevily přepracované vstupy sání a díky důkladnému programu redukce váhy se podařilo snížit prázdnou hmotnost letadla o tři tuny. Kromě toho se maximální sklon křídla zvýšil o pět stupňů.

V důsledku těchto změn byl M3 schopen dosáhnout rychlosti Mach 2,05 a jeho dolet se zvýšil přibližně o třetinu. Zesílila také výzbroj, a to zavedením raket Ch-15, kterých se do rotačního odpalovacího zařízení v pumovnici vešlo celkem šest. Na druhou stranu obranná výzbroj oslabila, když v zájmu snížení hmotnosti zmizel jeden z kanonů v zadní věži. Do ukončení výroby v roce 1993 Sověti vyrobili 268 exemplářů Tu-22M3. Ve službě – alespoň zpočátku –byli členové osádek s Tu-22M velmi spokojeni. Hlavně proto, že se zbavili nenáviděného Blinderu a létalo se jim o řád snáze než s předchozím strojem. Stoupla ovladatelnost, zejména při vzletu a přistání, a katapultovací

sedačky s výstřelem nahoru nabízely mnohem větší šanci na přežití než minulý model.

Špatná kontrola kvality při výrobě a neuspokojivá spolehlivost systémů však nakonec vedly k tomu, že mnoho bombardérů zůstávalo dlouhodobě mimo službu. Většinu problémů se nicméně podařilo vyřešit u varianty M3, která během své kariéry prošla několika významnými vylepšeními.

Tu-22M3

Křest ohněm

Bojové nasazení typu začalo koncem roku 1987 během operací v Afghánistánu, ale většina aktivní služby Backfiru proběhla po rozpadu Sovětského svazu. Absolvoval ostré akce v Čečensku, Gruzii, Sýrii i při invazi na Ukrajinu. Ještě v roce 2024 zůstávalo v ruském arzenálu přibližně 60 letounů Tu-22M, jež nadále útočí na ukrajinské cíle.

„Červený 34“ sovětského námořního letectva je vyzbrojen jednou protilodní řízenou střelou dlouhého doletu Ch-22 pod levým křídlem. Alternativně mohl nést až deset raket vzduch-země Ch-15, šest uvnitř trupu a čtyři na křídelních pylonech

Tupolev Tu-22M3

Vzletová hmotnost: 126 000 kg

Délka: 42,5 m

Rozpětí: 23,3 m

Výška: 10,1 m

Motor: 2× proudový Kuzněcov NK-25 (2× 145 kN)

Rychlost: 2 000 km/h

Dolet: 6 800 km

Dostup: 13 300 m

Osádka: 4 muži

Výzbroj: 1× 23mm kanon GŠ-23, až 24 000 kg pum nebo řízených střel

Sovětské vrtulníky v Afghánistánu

Helikoptéry s rudou hvězdou, v čele s Mi-24, se staly jedním ze symbolů afghánské války. Přes svou robustnost utrpěly těžké ztráty a osádky se musely učit, jak čelit palbě povstalců i náročným horským podmínkám

Když se sovětská 40. armáda začínala v prosinci 1979 rozmisťovat v Afghánistánu, měla ve stavu dva vrtulníkové pluky (181. a 218.) a jednu samostatnou letku (náležící k 5. gardové motorizované divizi). Více než 80 % stavu těchto jednotek tvořily stroje Mi-8. Během války se však počet nasazených útvarů zvyšoval a v určitých momentech tam působilo dokonce sedm pluků (každý o 30–50 strojích) a několik dalších nezávislých letek. Kromě toho se také nad horami objevily i další typy

helikoptér včetně Mi-24, který se stal jedním ze symbolů tamější války. Do země přišly první hindy již na jaře 1979, kdy je Sovětský svaz dodával afghánskému režimu jako pomoc v boji proti muslimským povstalcům.

Jakmile se zapojila Sovětská armáda, její velitelé zpočátku předpokládali, že soustředí posádky jen ve městech a vyhnou se větším operacím v terénu. Proto do Afghánistánu v lednu 1980 putovalo pouze šest bitevních Mi-24, zatímco dalších 110 transportních Mi-6

Bitevní Mi-24 míří do akce. Pohled na těžce vyzbrojený vrtulník odpalující svou výzbroj byl děsivý

a Mi-8 měl k dispozici 34. smíšený letecký sbor.

Čmeláci a včelky

Průběh bojů zprvu naznačoval správnost sovětského kalkulu – tuhá zima let 1979–1980 ztěžovala operace mudžahedínů a v Kandaháru za celý leden ostřelovali vrtulník pouze jednou. Během stejného období ostatně obdržely osádky Mi-24 rozkaz k jediné bojové misi – nalézt a zničit tank, který povstalci ukořistili od vládních sil. Pilot vypátral obrněnec v průsmyku pod převislým skaliskem, kde se tankisté cítili v bezpečí. Pro nasazení ostré munice museli letci v rané fázi války žádat o povolení (použít zbraně dle vlastního uvážení směli od konce ledna 1980) a po autorizaci svrhl Mi-24 pumy tak, aby kamení tank pohřbilo.

Záhy se ale boje začaly zintenzivňovat, taktika mudžahedínů stále častěji spočívala v přípravě léček a činnost

„čtyřiadvacítek“ narostla. Podmínky v akci se diametrálně lišily od těch výcvikových a překvapené osádky se musely za chodu učit nové postupy. Situace si navíc žádala nasazení posil a v únoru 1980 do Afghánistánu přibyly další letky Mi-24, jež se ihned zapojily do akcí.

Jakmile padlo rozhodnutí rozmístit posádky též v horských oblastech, rychle se prokázala prospěšnost smíšeného složení vrtulníkových pluků sestávajících ze „včelek“ (přezdívka Mi-8) i „čmeláků“ (Mi-24, pro něž se časem vžilo spíše jméno „krokodýl“).

Každý armádní oddíl disponoval vlastní přistávací plochou, jež sloužila k zásobování pomocí Mi-8, nouzové evakuaci i pro bojové operace proti nedalekým nepřátelským uskupením. V takové situaci osádky Mi-24 nejprve přistály, od pozemních útvarů si vyslechly informace o aktuálním vývoji na bojišti a následně udeřily.

Na většinu misí létaly Mi-24 jen s dvojicí raketnic a náboji do rotačního kulometu