ukazka

Starověký egypt a jeho všední život

Zjistěte, co jedli, kde spali a na co umírali staří egypťané

Vzdělávání

Formální vzdělání bylo ve starověkém Egyptě vyhrazeno privilegované menšině, ostatní chlapci se učili praxí – synové rolníků se seznamovali s tradičními způsoby zemědělství, zatímco potomci řemeslníků se zdokonalovali v řemeslu pod vedením svých otců.

Egyptské školy spadaly pod kontrolu vládních úřadů nebo chrámů a poskytovaly vzdělání především synům úředníků a dalších hodnostářů.

Velké instituce však potřebovaly stále větší počet písařů, proto školy přijímaly i určitý počet chlapců z nižších vrstev. Škola těmto mladým lidem nabízela vzácnou možnost společenského vzestupu, v podstatě však vzdělání patřilo k výsadám dětí bohaté, mocné (tedy i vzdělané) elity. Ačkoli žáci nastupovali do školy ve věku pěti nebo šesti let, většina se naučila pouze číst a psát hieratickým a démotickým písmem. Jen chlapci předurčení k povolání kněží či umělců se seznamovali také s hieroglyfy neboli posvátným písmem. Studenti si upevňovali znalosti opisováním nebo memorováním textů – zejména zpráv a dopisů v učebnicích, jako byla například Kniha Kemyt. Osvojili si také počítání a základní geografii.

Převážná část výuky se zřejmě skládala z memorování a opisování dlouhých textů.

Školní vybavení mohlo zahrnovat dřevěnou hračku na kolečkách i kožený míč vyplněný slámou.

Den v životě školáka Chlapci přicházeli do školy velmi brzy ráno a zůstávali tam až do časného odpoledne, nosili si proto jídlo na celý den. Úlohy psali na jednoduché podložky – buď na dřevěné tabulky pokryté štukem, nebo na vápencové střepy zvané ostraka. Učitelé neváhali používat rákosku, kterou školáky motivovali a také bojovali proti jejich přirozené lenosti. Podle jednoho textu „má žák ucho na zádech –poslouchá, když je bit“. Po vyučování se chlapci věnovali svým oblíbeným činnostem. Hráli si s kamarády venku, v létě plavali v kanálu apod.

Učitel trestal neposlušné děti holí. Důsledná disciplína se vyžadovala i od synů vlivných rodičů.

Malý žák sedí na podlaze a odříkává svému učiteli naučený text.

Většina písařských palet byla ze dřeva a měla mělké jamky na černé a červené pigmenty.

K psaní se používaly listy papyru a rákosové pero.

Chlapci se učili bojovat a bezpochyby snili o válečných hrdinstvích.

V DETAILU

Morální kodex

Egypťané všech společenských tříd vštěpovali dětem morální hodnoty od nejútlejšího věku, v případě potřeby i za použití tělesných trestů. Knihy moudrých rad do života z doby Staré říše (2686–2181 př. n. l.), jako například Ptahhotepovo naučení, popisovaly egyptský morální ideál: základním kamenem bylo respektování rodičů a nadřízených.

Dřevěné psací tabulky pokryté tenkou vrstvou bílé sádry bylo možné otřít a znovu použít.

Nicméně i s podřízenými se mělo zacházet slušně – výše postavené osoby je nesměly ponižovat. Nicméně respekt si musel každý zasloužit znalostmi a zdvořilými slovy.

Závist a žárlivost bylo třeba potlačovat. Člověk měl zůstat po celý život štědrý, dobře vycházet s přáteli a dávat přednost mlčení, pokud nemohl říct nic zajímavého. Proto sochy zobrazovaly děti s ukazováčkem na rtech, jak je vidět na této slonovinové figurce z 6. dynastie (2345–2181 př. n. l.), která se dnes nachází v Louvru.

Matematické úlohy za nezbytnou součást formálního vzdělávání.

Domovy starých Egypťanů

Naše znalosti o podobě, stavbě a využití staroegyptských domů vycházejí z archeologických výzkumů dochovaných sídlišť, dále z modelů příbytků ukládaných do hrobek a také z podrobných vyobrazení obydlí a zahrad na nástěnných malbách.

Ve starověkém Egyptě panovalo velmi teplé a suché klima, proto se domy stavěly tak, aby byly co nejchladnější. Nejběžnějším stavebním materiálem, používaným již od dob 1. a 2. dynastie, se staly cihly z nepálené hlíny, které se zvenku i zevnitř domu pokrývaly vápennou omítkou. Vnitřní stěny byly často malované – buď geometrickými vzory, nebo výjevy z přírody. Také podlaha vznikla z hlíny, která se buď pevně udusala, nebo pečlivě vydláždila opět hliněnými či v nejzámožnějších domech i kamennými dlaždicemi.

Chladné domy a stinné zahrady

Prostá bílá omítka na vesměs nezdobených vnějších zdech domů sloužila jako ochrana před sluncem. Několik malých vysoko umístěných zamřížovaných oken propouštělo dovnitř jen minimum slunečního světla, zatímco větracími otvory proudil do domu chladný severní vítr. Během dne Egypťané zakrývali okna barevnými rohožemi nebo roletami. Další obytný prostor poskytovaly zahrady obklopující mnoho domů nebo – ve městech – stinné altány na střechách.

Zahradní oslavy

Obydlí horních vrstev často obklopovala zahrada se stinnými ovocnými stromy a jezírkem. Pozemek ohraničovala vysoká zeď opatřená vstupní bránou. V zahradě se často konaly oslavy, jak je znázorněno na této kresbě Ippolita Roselliniho, která vychází z nástěnné malby v jedné vesetské hrobce.

K nejoblíbenějším stromům patřil díky svému dřevu a hustému olistění fíkovník egyptský.

Stavební materiál Egypťané stavěli své domy z cihel, které vyráběli ze směsi nilského bahna, slámy a vody. Aby dosáhli co nejpevnějšího výsledku, nechávali prohnětenou hmotu několik dní odležet, teprve poté ji pevně napěchovali do obdélných forem. Vytvarované cihly pak nechávali sušit a tvrdnout na slunci.

V zahradách bohatých Egypťanů rostla také vinná réva a marhaník granátový (granátovník).

Do zahrady, obklopené vysokou zdí, se vstupovalo jedinou branou.

Pohled do minulosti Mnoho staroegyptských staveb z nepálených cihel se zachovalo dodnes, povětrnostní vlivy na ně měly jen malý vliv. Sušené cihly z nepálené hlíny se jako stavební materiál v některých venkovských oblastech stále používají, postupně však tento tradiční materiál nahrazují pálené cihly a beton.

Dva štíhlé dřevěné sloupy ve tvaru šáchoru papírodárného lemují hlavní vchod do domu.

Průčelí domu zdobí dva bohatě dekorované okenní rámy.

Interiérová výzdoba

Na rozdíl od prostých vnějších zdí se vnitřní prostory domů bohatě zdobily geometrickými a květinovými vzory v sytých barvách. Tyto vzory se těšily zvláštní oblibě zejména v sídlech bohatých Egypťanů za 18. a 19. dynastie. V 19. století je takto překreslil egyptolog Émile Prisse d’Avesnes.

Oblíbený materiál Dveře se zevnitř zavíraly dřevěnými, někdy i bronzovými závorami. Ze dřeva se vyrábělo mnoho architektonických prvků, například dveřní a okenní rámy, dveře, stropní trámy a sloupy, stejně tak většina nábytku. Dřevo se běžně pokrývalo jasnými barvami.

Egyptská společnost

Pyramida, symbol starověkého Egypta, dokonale ilustruje přísně hierarchické uspořádání tehdejší společnosti. Řád, který vymezil každému člověku přesné místo, nastolili v počátcích světa sami bohové, Egypťané na nejnižších stupních pyramidy tedy svůj úděl zpravidla přijímali bez odporu.

gyptská společnost se vyznačovala výrazným společenským rozvrstvením, které se často znázorňuje v podobě pyramidy. Na vrcholu zavedeného řádu stála vždy královská rodina: faraon, jeho velká královská manželka, matka a potomci. Panovník, kterému formálně patřily veškeré pozemky, lomy a doly v zemi, vystupoval jako nejvyšší představitel egyptské vlády, vrchní velitel armády, velekněz všech kultů a jediný prostředník mezi bohy a lidmi. Náležela mu neomezená moc, mnoho svých pravomocí však předával vysokým hodnostářům v čele důležitých státních úřadů. Tito hodnostáři –vezíři, generálové a velekněží jednotlivých bohů – byli často panovníkovi příbuzní společně tvořili poměrně nepočetnou aristokratickou vrstvu.

Rozdělení moci

Nejvyšší hodnostáři vydávali rozkazy úředníkům nebo kněžím středního řádu, kteří rozdělovali úkoly níže postaveným podřízeným podle jejich odbornosti, ať šlo o vojáky, písaře, nižší kněží, či umělecké řemeslníky. Ti pak dostávali za své služby přesně stanovené množství potravin či jiného zboží (peníze našem smyslu se ještě nepoužívaly).

Potraviny dodávala početná armáda rolníků, kteří obdělávali pole, odváděli část svých výnosů na daních a v případě potřeby se jako nekvalifikovaná síla účastnili práce na státních

Náboženský reformátor

Faraon Achnaton (1352–1336 př. n. l.), který se pokusil vnutit Egyptu nové náboženství, po nástupu na trůn nechal ve středním Egyptě zbudovat nové hlavní město Achetaton. Rozvržení městských ulic přitom dokonale odráželo přísně rozvrstvenou povahu egyptské vojáci

vojenští velitelé

dcera

faraon hlavní manželka

vedlejší manželky

služebníci písaři

Královská rodina

U nohou kolosálních soch Ramesse II. (1279–1213 př. n. l.), které zdobí monumentální průčelí skalního chrámu v Abú Simbelu, vidíme nejdůležitější členy faraonovy rodiny. Nechybí jeho hlavní manželka Nefertari, matka Tuja a dvě děti, princ Ramesse a princezna Meritamon. Princové obvykle zastávali vysoké správní funkce.

Královna

Ahmose Nefertari byla velkou královskou manželkou faraona

Ahmose I. (1550–1525 př. n. l.), zakladatele 18. dynastie. Také získala důležitou náboženskou funkci

Amonovy božské manželky, na niž se vázal poměrně velký politický vliv.

stavbách. Rolníci společně se služebníky a otroky, k nimž patřili i trestanci a váleční zajatci, tvořili nejnižší společenskou vrstvu. Přísné třídní rozdělení se odráželo ve způsobu života a ovlivnilo také uspořádání měst. Jako důkaz mohou posloužit pozůstatky Achetatonu, metropole, již si nechal na pouštní pláni ve středním Egyptě vystavět faraon Achnaton. Egypťané z nejnižších vrstev zde obývali malé domky z nepálených cihel o třech až osmi prostých světnicích na ploše nepřesahující 70 m². Rodiny střední třídy dostaly k dispo zici šest až třináct místností na ploše od 60 do 150 m², zatím co ministři, generálové, velekněží, přední umělci a dozorci žili v okázalých vilách obklopených stinnými zahradami ve zvláštní části Achetatonu.

Z dnešního pohledu byla nejpozoruhodnějším rysem egyptské společnosti stabilita – k sociálním otřesům docházelo jen velmi zřídka. Na jejím zacho vání se podílela i pevná víra v odvěký řád zosobněný bohyní Maat, který na počátku všeho času vtiskl lidské společnosti přirozenou podobu. Bohabojní prostí Egypťané tedy svůj úděl trpělivě přijímali. Zatímco se od nižších vrstev očekávala posluš nost, vyšší hodnostáři vždy museli jednat s ohledem na lidskou důstojnost podříze ných. Tento systém nebyl zcela neměnný, což klíčovým způsobem přispělo k dlouhodobé udržitelnosti. Lidé sice obvykle zůstávali ve třídě, do které se narodili, někdy se jim ale otevřela možnost postoupit na vyšší pozice (nebo se naopak propadnout o stupeň níž).

Vaření piva

Ke každodenním povinnostem staroegyptských hospodyněk patřilo pečení chleba a vaření piva. Pro přípravu obou základních složek starověkého jídelníčku přitom sloužily tytéž suroviny.

Henket, jak Egypťané nazývali své pivo, tvořil základní součást jejich běžné stravy. Také náležel k nejobvyklejším pohřebním darům, aby ho zesnulí mohli konzumovat i v posmrtném životě. Většina našich znalostí o staroegyptském pivovarnictví vychází z podrobného studia výjevů v hrobkách, a dále z modelů a sošek, které tento proces zobrazují. Podle staršího pojetí se tedy nejprve z ječné nebo pšeničné mouky vytvořily takzvané „pivní chleby“, které se na kratší dobu vložily do pece, aby uvnitř zůstaly nedopečené. Poté se tyto chleby rozdrobily na papyrové síto a přelily vodou. Výsledná propasírovaná kaše se přesunula do nahřátých nádob, kde zkvasila, a následně dozrávala ve velkých sudech. Někdy se do ní pro urychlení procesu přidával další kvásek, případně datle, které vzhledem podílu cukru zajistily nápoji vyšší obsah alkoholu. Pivo připravovala většina egyptských hospodyněk, pro chrámové či královské zaměstnance však tento sytý nápoj vznikal i chrámových pivovarech.

Přidání příchuti

Pivo se vařilo z obilovin, především ječmene a pšenice dvouzrnky, a vody. Nejprve vznikla kaše, která se naplnila do zahřátých nádob kuželovitého tvaru, v nichž probíhala fermentace. Zkvašenou kaši hospodyňky přecedily a dochutily povařeným či pomletým ovocem, bylinkami a kořením.

Ženská práce

Příprava piva i chleba patřila k ženským povinnostem. Svědčí o tom i řada nálezů z hrobek, především sošky žen, které drtí obilí nebo prosévají mouku. Tato figurka ze sbírek Archeologického muzea ve Florencii zobrazuje ženu při přípravě kaše jako základu pro vaření piva.

Nádoby na pivo

K vaření piva se používaly různé druhy hliněných nádob, jejichž velikost se lišila podle toho, v jaké fázi se proces právě nacházel. Pivo kvasilo a dozrávalo ve vyšších amforách, hotový nápoj se ale skladoval v menších džbánech, které uzavírala zátka ze slámy a hlíny ještě utěsněná sádrou. Tento exemplář se dnes nachází v pařížském Louvru.

Ženy se staraly o navaření potřebného množství piva.

Čerstvá směs se nalila do předehřátých nádob.

Do fermentované a přecezené kaše se přidávalo koření a další dochucovadla

Pivo dnes

Antičtí dějepisci považovali Egypt za pravlast piva a v nilském údolí se dodnes vypije víc piva než vína. Nic na tom nezměnil ani příchod islámu. Tento návrh etikety moderního egyptského piva Pyramid vznikl jako pocta jeho starověkým kořenům.

Pivní znaky

Hieroglyfy pro pivo (henket) se odvozovaly od předmětů používaných jako jednotky měření tekutin.

Popíjení piva

Pivo se ve starověkém Egyptě pilo každý den, a to napříč společenským spektrem. Významnou roli hrálo také při náboženských rituálech – například během slavností k poctě bohyně vlhkosti Tefnuty se zbožní Egypťané prolévali pivem, dokud nedosáhli opilosti.

Oblíbený nápoj se také objevuje v nejrůznějších mýtech. Například nám již známý příběh vypráví, jak bůh Re v hněvu seslal na zpupné lidstvo svou dceru Sachmet v podobě líté lvice. Bohyni lidská krev tak zachutnala, že se nedala zastavit. Slitovný Re jí však lstivě postavil do cesty jezero naplněné rudě zbarveným sladkým pivem (v jiné verzi mýtu šlo o víno), kterým se napájela až do němoty. Tento reliéf nalezený v Dér el-Bahrí zachytil popíjení piva v královském paláci.

K přecezení fermentované kaše sloužila papyrová síta.

Kaše kvasila několik dní v hliněných kuželovitých nádobách.