ukazka

Vraždu Albrechta z Valdštejna?

a? Kde jsou Žižkovy ztracené ostatky? 1910 s statky?

Zapálili Národní divadlo Němci?

HISTORICKÁ DETEKTIVKA

1953

1306

Kdo zabil krále Václava III.?

Zánik Velké Moravy

Sm m

Smrt Klementa GotTwalda

Pří P

smr mr Po o

Příliš brzká smrt Ladislava Pohrobka Kdo prozradil Gabčíka s Kubišem?

42 Zán 1

Atentát na Heydricha walda al alda A

ha

Co může za havárii Štefánikova letadla?

Omyl? Počasí? Nebo atentát?

Nenadálá smrt Ladislava Pohrobka měla vliv na pozdější osudy zemí, v nichž měl vládnout. Byla to tragédie a velmi nečekaná událost i pro jiné evropské státy. Pro Francii, zemi, ze které pocházela budoucí Ladislavova manželka, i pro Polsko, kde byla královou manželkou sestra Ladislava, Alžběta. Ladislavovo mládí dávalo naději, že jako panovník tří sousedních států bude velmi silným evropským vladařem a osobou, která bude hlavní hybnou silou v boji proti tureckému nebezpečí.

Ladislav Pohrobek se narodil 12. února 1440 v Komárně, čtyři měsíce po smrti svého otce, českého, uherského a německého krále a vévody rakouského Albrechta II. Habsburského. Z toho důvodu nosil přídomek posthumus – pohrobek. Jeho matkou byla Alžběta, dcera Zikmunda Lucemburského, která ale před vánoci roku 1442

zemřela a Ladislav se stal úplným sirotkem. Ztráta to byla o to větší, protože ona byla hlavní osobou, která se snažila prosazovat Ladislavovy zájmy a dědické nároky na trůn ve všech zemích, ve kterých vládl jeho otec. Ladislavovým poručníkem se stal římský král Fridrich III.

Ovšem cesta ke královským korunám, na které měl Ladislav nárok, byla velmi trnitá. Ke korunovaci na uherského krále došlo sice

již několik týdnů po jeho narození, 15. května 1440 v Székesfehérvár

(Stoličný Bělehrad – tradiční město korunovace uherských králů), ovšem Uherský sněm s tím nesouhlasil a za panovníka si zvolil Vladislava III. Jagellonského. Ten na uherském trůnu ale nevydržel dlouho. Padl v bitvě u Varny a jeho smrtí se pro Ladislava znovu otevřela cesta na uvolněný trůn.

kém a náhlém onemocnění zemřel. Ve stejné době ve Francii dojednalo poselství jeho sňatek s princeznou Magdalenou.

Uherský sněm uznal Ladislavovy nároky na uherskou korunu a po dobu jeho nezletilosti zemi spravoval Jan Hunyadi. V Čechách byla situace obdobná. Český trůn byl nejprve

nabídnut bavorskému vévodovi Albrechtovi, synovci královny Žofie, manželky Václava IV., a pozdějšímu římskému králi Fridrichovi III., oba tuto nabídku ovšem odmítli. Zemský sněm uznal Ladislavovy nároky na český trůn až roku 1444. Korunovace proběhla roku 1453 a i v českých zemích byl určen správce. Stal se jím Jiří z Kunštátu a Poděbrad. O rok dříve došlo k uznání jeho nároků na vládu v zemích rakouských, kde byla cesta k trůnu nejjednodušší. Později si rakouské stavy vynutily, aby Fridrich svěřil Ladislava do poručnictví jeho strýci Oldřichu Celskému.

Ve druhé polovině roku 1457 dojednal Jiří z Poděbrad Ladislavovo přemístění do Čech, kde se měl ujmout vlády. Král do Českého království dorazil již 29. 9., avšak ještě než stačil cokoliv udělat, 23. 11. 1457 nečekaně po krát-

„Stalo se tu neděli po S. Alžbětě, že král Ladislav křtil dietě na hradě u S. Wáclawa panu Zdeňkovi z Konopiště, s pánem Jiříkem zpráwci a s jinými kmotry. A tu neděli, když bude k wečeruom, tehdy král jide s hradu do Prahy, a hned jeho hlawa zaboli. A nazajtří w pondělí wywrhne jemu dvě hlíze a on jich tajil pro dolejší hanbu; i kázal k sobě swým lékařuom. A jeden ohledaw jemu ruku, řekl: králi, neškodiť nic; a druhý podržaw krále za ruku, i řekl: králi, zle se máš. I dali jemu lékařstwí, aby se upotil; a potom dali jemu lékařstwí, aby usty wywrátil; a potom dale jemu třetí lékařstwí, aby jeho proskočilo; a najposléze púšteli jemu krew. A tak leže we mdlobách tento krásny mládenec, i pustil duši w tu středu dne S. Klímenta w hodinu XXIII. A prwé nežli král Ladislav umřel, prosil pana Jiříka zpráwce, a to s dobrú myslí a pamětí, porúčeje jemu zemi českú k wládnutí, aby sirotuom a wdowám prawdy pomáhal, a nedal jejich utisknúti a křiwdy učinii.“

8. listopadu 1620 30. listopadu 1631

Ztracené lebky popravených

Při chůzi po slavném, dějinami doslova přetíženém Staroměstském náměstí je rozhodně na co se dívat. Tu leží značka poledníku, na kterém leží hlavní město, jen o pár metrů dál je k vidění symbolický základ zbořeného Mariánského sloupu, kdysi protireformačního symbolu, od něhož stojí doslova na dosah Šalounův pomník mistra Jana Husa z roku 1915. Dlažba Staroměstského náměstí ale mimo jiné skrývá i sedmadvacet symbolických křížů. Připomínají smutně proslulou staroměstskou exekuci, jež poněkud matoucím způsobem vstoupila do učebnic dějepisu a širokého povědomí jako poprava sedmadvaceti českých pánů. Co na tom, že ve skutečnosti onoho červnového dne roku 1621 přišli mečem kata Jana Mydláře o hlavu toliko tři páni? A navíc hned dva z nich byli mezi tuto stavovskou elitu povýšeni jen pár let předtím, na počátku 17. století.

O drobnou mystifikaci se nedávno pokusila kontroverzní umělecká skupina Z toho ven. Tito postmoderní umělci chtěli připomenout, že mužů, kteří tehdy přišli o život, bylo ve skutečnosti osmadvacet. Jak na to přišli? Inu, poměrně prostě. Popraveno mělo být totiž vskutku osmadvacet mužů, ovšem tento počet pozměnil znamenitý právník a staroměstský měšťan Martin Fruwein z Podolí. Nechtěl se setkat s Mydlářovým mečem, a proto raději vyskočil večer před exekucí z Daliborky do Jeleního příkopu. Soudobá justice měla ovšem poněkud svérázný přístup k lidem, kteří si sami vzali život. Zákon je zákon, to platilo před bezmála čtyřmi stoletími stejně jako dnes, a tak byla exekuce vykonána na mrtvém těle. Z této skutečnosti tedy vyšli pánové ze skupiny Z toho ven a jednou v noci porušili intaktní staroměstskou dlažbu a z bílých dlažebních kostek dodělali osmadvacátý křížek. Nějakou dobu tam zůstal, trochu se o tom diskutovalo, a dnes je už zase pryč.

Vraťme se však do onoho 21. června roku 1621. Na nevelkém, značně nepravidelném Staroměstském náměstí stálo mohutné pódium. Nejednalo se o přípravu na koncert či divadelní představení, i když se nepochybně chystala podívaná, někdy poněkud eufemisticky označovaná jako divadlo hrůzy. V podstatě se připravovala velkolepá raně barokní slavnost. Stavba pódia, na kterém pracovala doslova ve dne v noci čtyřicítka tesařských tovaryšů, trvala celé čtyři dny. Nedivme se, už jeho rozměry byly monstrózní: přes šestnáct metrů šíře a výška skoro dva a půl metru – to aby bylo dobře vidět.

Vlastní exekuce se začala úderem páté hodiny ranní. Mnohé jistě překvapilo, že se tehdy nad Starým Městem pražským objevila „velmi pěkná duha“, ačkoli několik dnů před jedenadvacátým červnem v hlavním městě vůbec nepršelo. Na pozdějších grafických pohledech na Staroměstské náměstí v den exekuce jsou dokonce vyobrazeny duhy

Necelých třicet kilometrů na severovýchod od Brna leží obce Podomí a Ruprechtov. Tady se už zvedá Drahanská vrchovina. V lese mezi oběma obcemi je místo zvané Psí žleb. Teče tudy potok, který se po chvíli vlévá do Malé Hané. Před půl stoletím u něj našel lékař a amatérský archeolog Ervín Černý stopy po základech šesti domů. Aniž to tušil, zřejmě nalezl místo, kde se vynořil i s průvodem 130 dětí krysař z Hameln.

V roce 1284 se prý v Hameln objevil podivný muž. Měl na sobě kabát z pestrého sukna a vydával se za krysaře. Tvrdil, že za peníze zbaví měšťany všech myší a krys, které je už dlouho trápily. Když se domluvili, krysař vytáhl dlouhou píšťalu a začal pískat táhlou melodii. Krysy vylezly v ohromném množství ze všech domů a sběhly se kolem tajemného muže. Krysař vyšel pomalým krokem z města a celý ten houf havěti za ním. Tak muž došel k řece Vezeře, podkasal si kabát a vstoupil do vody. Všechna krysí havěť se vrhla do vody a utopila se.

Když byli měšťané takto osvobozeni od krysího trápení, začali litovat, že slíbili krysaři vysokou mzdu, a jali se vykrucovat. Marně se cizinec zlobil a dohadoval, nakonec musel opustit město s prázdnou. Avšak 26. června, na den sv. Jana a Pavla, se objevil znovu, tentokrát oblečen jako myslivec s červeným kloboukem a rozezlenou tváří. Opět se rozezvučela jeho píšťala v ulicích a brzy začaly ze všech domů vybíhat už ne krysy a myši, ale chlapci a děvčata. Šli za ním všichni starší čtyř let, mezi nimi také purkmistrova dcera. Bylo jich celkem 130. Přivedl je k jedné hoře za městem, kde s nimi navěky zmizel.

Tak přišli Hamelnští o své děti. Každoročně 26. června je oplakávali a ulice k bráně, kterou děti odešly, se od těch dob jmenovala Bungelose, což lze přeložit asi jako Tichá či Nehlučná, protože se tudy z piety dlouho chodilo po špičkách a nikdo tu nesměl zpívat a hrát.

Ptáte se asi, je-li na tom vůbec něco pravdy? Zvláštní je už to, že pověst nezačíná něčím jako „stalo se kdysi”, ale že uvádí přesné datum a místo: 26. června 1284 v městě Hameln. Ten fakt sám už přilákal několik generací badatelů. Našly se i dokumenty o tom, že v Hameln toho roku došlo k záhadnému odchodu dětí. Odvedl je prý nápadně oblečený muž a ve městě je už nikdo nespatřil. Doklady jsou to sporé, ale přesvědčivé. Vydat se za nimi musíme až do severního Německa. Hameln leží v Dolním Sasku, asi čtyřicet kilometrů od Hannoveru, a dnes je proslulé právě díky krysaři. Vedle nejrůznějších suvenýrů si tu můžete koupit třeba i destilát Rattenschnaps (krysí likér).

Podívejme se však, o jaké dobové doklady se celá tradice opírá. Jak jsme už naznačili, není jich mnoho. V roce 1719 studoval historik Daniel Eberhard Baring na radnici v Lüneburgu starý rukopis kroniky dominikána Heinricha z Herfordu, která vznikla asi v letech 1353–1378. Na poslední straně kodexu objevil latinský záznam, vzniklý zřejmě dodatečně, který pojednával o záhadné události v Hameln. Baringův objev pak upadl nadlouho v zapomnění a teprve roku 1936 našli zápis znovu moderní badatelé. Podle písma lze kronikářský záznam datovat přibližně do let 1430–1450. Zde je jeho český překlad: