Tomáš Prachař
Encyklopedie: Spojené státy americké
PALNÉ ZBRANĚ
89 legendárních i zapomenutých konstrukcí
Springfield M1871
„Rolling-block“
Pod pojmem „rolling-block“ se v západní literatuře rozumí nepřehledná, početná a řadou výrobců produkovaná množina konstrukčně spřízněných jednoranových zadovek na jednotné náboje, které v 70. a 80. letech 19. století dosáhly takřka celosvětové popularity
Rodinu zbraní „rolling-block“ charakterizuje elegantně řešený blokový sklopný závěr. Pro nabití se jednoduše natáhl kohout, odklopil závěr, přičemž se extrahovala prázdná nábojnice, do komory se vložil nový náboj, zavřel závěr, natáhl kohout a zbraň byla připravena k výstřelu. Závěr v přední, tedy uzamčené poloze, blokovala samotná masa kohoutu, jehož spodní část při uvolnění zajela pod závěr, což vylučovalo výstřel bez náležitého uzamčení systému. Oproti „trapdooru“ šlo o rozměrově a výrobně úspornější řešení s trochu jed-
← Detail odklopeného blokového závěru v pozici umožňující nabití
nodušším a rychlejším procesem nabití. Případná konverze z předovek ovšem musela být důkladnější, a tedy nákladnější.
Zadovky „rolling-block“ se díky svým kvalitám a nenáročné úpravě na různé náboje dočkaly značného rozšíření. Udává se, že je v bezpočtu variant používalo
Řez systémem
1 Blokový otáčivý závěr v přední poloze, 2 kohout, který po stisknutí spouště 3 svou spodní částí zaklouzne pod závěr a vlastní masou jej uzamkne
← Pušky Remington známé jako Split Breech se sice od pozdější produkce na první pohled lišily, ale v jádru fungovaly stejným způsobem
nebo i lokálně vyrábělo téměř 50 států. Mezi vojáky požívaly značné obliby a bojovaly v bezpočtu válek včetně první světové. Tehdy sice už jako dost zastaralá, ale stále použitelná konstrukce, což svědčí o jejích kvalitách.
Nesnadné začátky
Původ „rolling-blocků“ lze vysledovat k jakémusi Leonardu Geigerovi. Koncept si nechal patentovat v roce 1863, ale nikdy se mu jej nepodařilo přetavit v komerční produkt. Jen o trochu později si něco velice podobného nechal patentovat Joseph Rider (1833–1901), pracující toho času pro Remington. Přestože zřejmě nešlo o plagiátorství, zástupci Remingtonu se s Geigerem kvůli hrozbě právních sporů dohodli na finančním vyrovnání. Zbrojovka do zbraně vkládala velké naděje, ale v průběhu občanské války její výrobní kapacity plně vytěžovaly již zavedené vzory. Přesto se v roce 1864 podařilo uspořádat úspěšné předvedení prototypu, následované objednávkou na 1 000 kusů pro potřeby kavalerie. Armáda totiž poptávala perspektivní zadovky, které měly výhledově nahradit předovky, a objednávka relativně malého množství měla pokrýt potřeby polního testování před případným nákupem většího množství. Remington zde byl pouze pasivním účastníkem – vše, včetně outsourcování výroby do zbrojovky Savage, zařizoval prostředník. Kontrakt se díky slibným výsledkům navyšoval a nakonec vzniklo
parametry
U.S. Springfield M1871 „Rolling-block“
Ráže: .50-70 Government
Celková délka: 1 320 mm
Délka hlavně: 914 mm
Hmotnost: cca 4 200 g
Kapacita: 1 náboj
Produkce: 1871–1872
Vyrobeno: cca 15 000 kusů
5 000 kusů pušky na náboj .44 Henry a 15 000 kusů na náboj .56-50 Spencer. Tato raná forma, dnes známá jako Remington Split Breech, se od pozdější produkce nápadně odlišuje použitou formou „děleného závěru“, ačkoliv v principu šlo o tutéž zbraň. Válka ale skončila dříve, než do ní typ mohl zasáhnout, a zakázka byla završena až v dubnu 1866.
Příliš drahá
Po začátku prusko-francouzského konfliktu v roce 1870 se podařilo remingtony prodat do Francie a v letech následujících po konci americké občanské války sestávala výzbroj americké armády převážně z „trapdoorů“. Generál William Tecumseh Sherman (1820–1891) však považoval zadovky Remington (právem) za lepší a osobně se zasadil o to, aby byly testovány jako možná náhrada, případně doplněk „trapdoorů“. Tučné prodeje Remingtonu M1867 do zahraničí mu dávaly za pravdu. Například jen Švédsko jich nakoupilo, či přesněji z větší části na základě zakoupené licence vyrobilo, skoro 250 000 kusů. Nedlouho po uvedení tohoto vzoru o něj projevilo zájem americké námořnictvo a po sérii testů nakoupilo 12 000 kusů vzoru M1870 na náboj .50-70 pro sebe i pro námořní pěchotu (USMC).
Zavádění se sice nevyhnulo problémům, které si vyžádaly přepracování zakázky, ale konečný výsledek byl natolik uspokojivý, že nad M1870 začala přemýšlet i armáda a testovala zbraň proti modernizovanému „trapdooru“, jenž ale nakonec především díky vysokým nákladům spojeným s případným přezbrojením zvítězil. Přesto došlo alespoň k separátnímu nákupu lehce upravené varianty M1871 pro státní milici z New Yorku v počtu 15 000 kusů (některé zdroje udávají 20 000 kusů). Kromě Remingtonu se z podílu na kontraktu mohli opět těšit ve Springfieldu, kde probíhala výroba.
← Americký voják s kořistní německou StG 44, první útočnou puškou zavedenou ve větším měřítku. Potrvá ještě řadu let, než za Atlantikem docení výhody této kategorie zbraní
SCHV aneb hledá se
útočná puška
Ačkoliv americká armáda dlouho preferovala bitevní pušky, našla se řada pokrokově smýšlejících lidí, kterým se postupně podařilo stočit kurz k vývoji útočných pušek s vyšší bojovou hodnotou
Cíl programu SCHV (Small Caliber High Velocity Program) spočíval ve vývoji náboje kompatibilního s konceptem útočné pušky. Na rozdíl od sovětského 7,62 × 39 mm však mělo dojít nejen k redukci jeho výkonu, ale i ráže s výhodou vyšší rychlosti a lepší balistiky. Nešlo o zcela novou myšlenku, ale její vojenské využití se začalo zvažovat až začátkem 50. let. Zásluhu na tom měl především Gerald A. Gustafson (1915–2007), který toho času na zkušebním polygonu v Aberdeenu testoval vojenský potenciál loveckého „vysokorychlostního“ náboje .220 Swift. Slibné výsledky udělaly na nadřízené dojem a za účelem pokračování v experimentech, tentokrát s nábojem .222 Remington, byl zformulován rámec
programu SCHV, jenž se krátce nato volně přiřadil k projektu „zbraně budoucnosti“ SALVO (viz s. 104–105).
Vývoj provázely přísliby další podpory i optimistická očekávání, ovšem v roce 1954 jej osobně zastavil F. H. Carten: nový, ale nekompetentní vedoucí OC, který se nechal slyšet, že v Aberdeenu se mají zbraně a střelivo testovat, nikoliv vyvíjet. V následujícím roce přesto proběhl kompetitivní test vyvíjených nábojů s pozoruhodnými výsledky, jež se sice Carten snažil smést ze stolu, ale někdy v první polovině roku 1957 se materiály s informacemi o potenciálu nového náboje dostaly na stůl generála Willarda G. Wymana (1898–1969) – a tento pokrokově smýšlející velitel se za pokračování projektu osobně postavil.
← Sovětská útočná puška AKM. Její kvality (a kvality jejích předchůdců z řady AK) rezonovaly i na Západě, což způsobilo postupný odklon od bitevních pušek
Redukovaný výkon
Na dalším vývoji se podílelo civilní vojensko-výzkumné centrum ORO (Operations Research Office), které si vyžádalo výrobu náboje podle Gustafsonova návrhu spolu s odpovídající zbraní – puškou schopnou střelby dávkou, s vyjímatelným zásobníkem na 20 nábojů a váhou pod 2 724 g. Náboj měl být osazen střelou ráže kolem .22“ o hmotnosti 50–55 gr, jež měla dokázat probít helmu M1 na vzdálenost 455 m. Přesnost a balistika přitom nesměly být na stejnou vzdálenost horší než u náboje .30-06 M2 a úsťová rychlost měla dosahovat minimálně 914 m/s. Oproti .30-06 / 7,62 × 51 mm i sovětskému 7,62 × 39 mm měl náboj takových parametrů hned několik podstatných výhod. Jeho nízká hmotnost vojákům umožňovala nosit u sebe více střeliva, slabší zpětný ráz zvyšoval kontrolovatelnost zbraně při střelbě dávkou a také příslušná puška mohla být lehčí. Díky dobrému balistickému koeficientu a sekční hustotě (tedy poměru mezi délkou a průměrem) letěla střela po plošší balistické křivce, která na běžné vzdálenosti prakticky nevyžadovala kompenzaci. To v praxi zvyšovalo pravděpodobnost zásahu, respektive snižovalo nároky na střelce. Terminální efekt tolik nevycházel z masy střely, ale spíš z vysokých dopadových rychlostí a tendence tvořit větší střelné kanály i měnit trajektorii při průchodu tkání.
Nastupuje Stoner
Jak program postupoval, vyvstala potřeba opuštění jednoduchého testovacího odpalovače postaveného z komerčně dostupných opakovaček a vytvoření zbraně požadovaných specifik. V únoru 1957 se Wyman seznámil s puškou AR-10 a neotřelá konstrukce na něj udělala velký dojem, takže pobídl zástupce ArmaLite k přestavbě zbraně na náboj dle specifik SCHV. Protikandidáta měla vytvořit zbrojovka Winchester a vývojem nových nábojů se na základě pokynů z ORO zabývaly muničky a zbrojovky Winchester/Olin, Remington, ArmaLite, Sierra, Frankford Arsenal a Springfield. Přestavbu AR-10 nerealizoval její tvůrce E. M. Stoner, ale jeho kolegové R. Fremont a L. J. Sullivan, kteří se rozhodli vydat cestou nejmenšího odporu a prakticky bez odchýlení od původní konstrukce AR-10 pouze zmenšili. V květnu vznikl první prototyp, předchůdce AR-15.
Poměr velikostí není zcela přesný, ale pro orientaci stačí: 1 .224 Springfield, 2 .224 Winchester E1, 3 .22 Gustafson Carbine, 4 nepojmenovaný Gustafsonův pokus osadit nábojnici T65 střelou ráže .22, 5 .222 Remington, 6 zavedený náboj M193
Wymana uchvátila jeho nízká váha a mimořádná kontrolovatelnost při střelbě, takže objednal 10 kusů pro rozsáhlejší testy. A tehdy se Stoner do projektu již aktivně zapojil.
Náboj .222 Special
Často se uvádí, že se k tranzici z AR-10 na AR-15 stavěl odmítavě, ale to není tak úplně pravda. Na začátku jej rozladil zmatený a nejednoznačný přístup armády, ale záhy nicméně pochopil výhody nových nábojů, a kromě pušky začal ve spolupráci s muničkou Sierra upravovat také náboj .222 Remington. Aby disponovala kýženými vlastnostmi, musela střela dosahovat úsťové rychlosti alespoň 1 006 m/s, a přestože později padlo rozhodnutí z tohoto cíle něco slevit, následný praktický test s opakovačkou Remington M722 ukázal, že takových hodnot lze dosáhnout jen při nebezpečném překročení maximálních tlaků. Stoner se proto obrátil na Remington a Winchester o pomoc s dopilováním nové nábojnice s vyšší kapacitou. Winchester odmítl, což u přímého konkurenta nepřekvapilo, ale Remington výzvu přijal a výsledný náboj dostal pracovní označení .222 Special. Další vývoj si osvětlíme na následující dvoustraně.
← Jako testovací platforma experimentálních nábojů v rámci programu SCHV posloužila opakovací puška Remington M722 zakoupená na civilním trhu
← Maschinenkarabiner 42(H) – předchůdce StG 44 a jeden z prvních vzorů útočné pušky jako takové
M16A1
V únoru 1967 byla XM16E1 přejmenována na M16A1. Jak napovídá vypuštění písmene X, nominálně „experimentální“ a dočasná záplata povýšila na standardní armádní zbraň, která o dva roky později vystřídala M14 na pozici hlavní pěchotní pušky
Vysněná „zbraň budoucnosti“, na níž konstruktéři pracovali v rámci programu SPIW (viz s. 110–111), měla podle původních plánů vykrystalizovat někdy v roce 1965, s výhledovým zavedením do výzbroje o pět let později. M16 tak původně měla sehrát roli dočasné náhrady za M14. V roce 1967 už ale bylo jasné, že SPIW, respektive navazující programy potřebují více času, a tak další léta patřila pušce M16.
Evoluce k dokonalosti
A rozdíly mezi XM16E1 a M16A1? Jako prevence jevu, kdy plovoucí zápalník při rychlém uzamčení závěru získal dostatečnou hybnost k odpálení náboje pouze svou setrvačností (aniž by střelec zmáčkl spoušť), se zápal-
← Kromě Coltu a H&R vyráběl M16A1 také Hydramatic, kde vznikl i tento exemplář
ník dočkal odlehčení. Dále se přistoupilo k chromování komory a vývrtu hlavně, které snížilo riziko zanášení spalinami i vzniku koroze, a navíc prodloužilo životnost zbraně. Nové povrchové úpravy se dočkala i sestava závěru a další namáhané díly. Zbraň dostala robustnější tlumič výšlehu a kolem tlačítka vypouštění zásobníku přibyla žebra bránící jeho nechtěnému zmáčknutí. Vojáci procházeli intenzivním tréninkem údržby a fasovali novou čisticí sadu včetně slušného vytěráku, speciálního maziva, příručky a rozpouštěče usazenin. Vyšší tlak nového standardního náboje M193 měl nevítaný vedlejší efekt v podobě zvýšení kadence, kterou bylo třeba stlačit na kýženou hodnotu 700–850 ran/min. To zajistila instalace těžšího nárazníku, jenž současně odstranil riziko odskoku sestavy závěru.
Kromě toho se změnil standard zásobníku, jenž byl původně koncipován jako jednorázový. Protože se jich na frontě nedostávalo, sbíraly se a používaly opakovaně, na což ale nebyly stavěné, takže se později změnil jejich standard a došlo k zesílení jejich konstrukce. Armáda rovněž záhy začala poptávat prodloužený zásobník s kapacitou 30 nábojů, ale tento vývoj se ukázal jako problematický, a tak jej Colt uvedl až v roce 1967. K plnému nahrazení původních zásobníků na 20 ran došlo až v polovině 70. let.
Oblíbený model
Armáda si u zbrojovky Colt vymohla právo na výrobu M16 vlastními kapacitami, popřípadě outsourcováním, takže v červnu 1968 získaly příslušné kontrakty společnosti
parametry
Rifle, 5,56 mm, M16A1
Ráže: 5,56 × 45 mm (M193)
Kadence: 750–850 ran/min
Celková délka: 986 mm
Délka hlavně: 508 mm
Hmotnost: 2 900 g
Kapacita: 20 nábojů
Produkce: 1967–1982
Vyrobeno: cca 3 000 000 kusů
← Vojáci začali postupně ke svým M16 dostávat i srozumitelný manuál údržby
H&R a také Hydramatic (divize General Motors). Do roku 1971 se pak podařilo vyrobit celkem 715 000 pušek. Navzdory poněkud pošramocené pověsti se M16 ve verzi A1 ukázala jako mimořádná zbraň, jež nechala všechnu tehdejší konkurenci daleko za sebou. O její popularitě ostatně svědčil i průzkum z roku 1969 provedený mezi 2 100 americkými vojáky ve Vietnamu, podle nějž si náhradu za M16 přálo jen 38 z nich. Z toho 35 toužilo po XM177 (zmenšená varianta M16, o které bude ještě řeč), ale M14 nechtěl vůbec nikdo. Ve světě zbraní ovšem platí, že špatná reputace, bez ohledu na skutečnost, má tendenci přetrvat. Proto se dodnes setkáváme s tvrzením, že AR-15 je přece mizerná zbraň – vezměte si třeba, co se dělo ve Vietnamu!
← Puška M16A1 se stala jedním ze symbolů války ve Vietnamu a Ozbrojených sil USA až do dnešních dnů
