Moje maminka ráda cestovala. Samozřejmě taky ráda psala. A protože byla velmi zodpovědná, měla ve zvyku se mě před odjezdem na své toulky po světě ptát: „Dopíšeš za mě tu knihu – kdyby něco?“
Přijímala jsem to jako jakési zaklínání osudu. Když ví, že její dílo nepřijde nazmar, zvýší tím pravděpodobnost, že dotyčné „něco“ nenastane. Pak ovšem přišla chvíle, kdy se vydávala na svou poslední cestu a v obvyklé otázce vynechala konec.
Kniha, kterou nyní držíte v ruce, vám možná bude připadat trochu zvláštní, protože maminka zanechala spíš poznámky a úryvky než hotový souvislý text. Sestavila a propojila jsem je podle svého nejlepšího svědomí a pochopitelně jsem část příběhu dopsala. Věřím, že jsem její očekávání splnila, protože mě nechodí strašit, což by jinak jistě dělala. A doufám, že tuto naši společnou knihu budete číst se stejným zalíbením jako kteroukoliv Vaňkovou.
KLABAČKOVÁ
© Ludmila Vaňková-dědicové, Ludmila Klabačková, 2023
ISBN 978-80-7244-497-7
N„Matko představená! Matko představená!“
SNY VLADA¤Ò
ešpory se světí každodenně a nebývá při nich nic zvláštního. Abatyše klečela v kostele docela vpředu jako vždycky. Ani šeptem si ji nikdy nikdo nedovolil vyrušit z modlitby. V nevelkém kostele bylo ticho Božího stánku posvátné. Zvuky zvenčí sem nedoléhaly.
Rozčilený výkřik od vchodu neurvale přehlušil slova pobožnosti. Kaplanův hlas se zachvěl a na okamžik zmlkl docela. Vzápětí se pokusil pokračovat, ale marně. Do kostela se už hrnuli další rušitelé. Vzrušené hlasy se vzájemně překřikovaly.
Abatyše s nelibostí zjistila, že její svěřenky se nepřehledně promíchaly s lidmi z podhradí. Obvykle se držely těsně za ní venku i v kostelních lavicích. Tentokrát jim v zamyšlení nevěnovala dostatečnou pozornost. „Nerozumím!“ vykřikla zlostně. „Cože je s těmi poutníky? A nemluvte všechny najednou!“
Včera před nešpory se v klášterním hospiciu zastavila skupina zbožných poutníků na cestě do Svaté země. Dnes je bylo vidět ještě v poledne. Abatyši sdělení klášterního správce nijak neznepokojilo. Poutníci se v jejím klášteře zastavovali co chvíli a Schweinfurt ležel při hlavní cestě do Bamberku. Ale na nocleh prý nezůstanou. V dohledu měli další noc pod střechou pohostinného biskupa. Před kostelem je zahlédla jenom letmo a…
Ano. S nějakým divným pocitem. Vzápětí si s hrůzou uvědomila, že hábitů je uvnitř jenom sedm. Jeden chyběl.
„Kde je Judita?“ vykřikla.
Její jediná neprovdaná neteř vždycky z klauzury vycházela s ní. Tak i dnes, tím si byla jistá. Ze změti vzrušených výkřiků konečně vydolovala pravdu a zděsila se. „Je tu markrabí?“ vypravila ze sebe.
„Nepřišel.“
„A můj bratr?“
„Snad jsou spolu.“
Samozřejmě. Bukko nemůže chybět u žádné kratochvíle. Čas nešporů je skutečně ta pravá chvíle k rozvernostem. Jako bych je neznala! Co přijeli z Itálie, je s nimi k nevydržení.
„Běž za ním! Nenene,“ opravila se. „Radši půjdu sama.“
Běžela do kopce a supěla námahou. V duchu nadávala na synovce dokonce víc než obvykle. Deset let uteklo, co zemřel její bratr hrabě Jindřich Nordgavský a vystřídal ho jeho tehdy nedospělý syn.
Moc brzy se stal Ota hlavou rodiny. Moc brzy. Leckdo dospívá rychleji, ale on? Ani teď v třiadvaceti není zodpovědný. Zato povýšil. Otec byl hrabě, on je markrabí! A Bukko? Jeho o málo starší strýc a můj mladší bratr? Ten není o moc lepší. Právě naopak. Kdyby řádně plnili povinnosti křesťana, nemuselo se to stát.
Kolikrát jsem jim domlouvala, aby bohoslužby nezanedbávali! Čas křesťanských povinností končí nešporami, pak ať si každý dělá, co chce. Pokud to ovšem je v souladu s přikázáními.
Co je to vůbec za ohavnost! Že poutníci! A do Svaté země? Spíš do pekel. Únos jeptišky! Kdo to jakživ slyšel. A taktak, že ne při mši rovnou z kostela. Naše Juditka sice není jeptiška, ale kdo to pozná v hábitu?
V každém případě to je čisťounká panenka a má před sebou slavnou budoucnost po boku vznešeného chotě. Panebože! Co to plácám? Jaká teď může být její budoucnost?
K hradu dorazila bez dechu. V hodnocení mužských členů rodiny se vůbec nemýlila. Samozřejmě u žranice při víně. A jako by v protějších dveřích mizely nějaké ženštiny.
„Vstávej a dělej něco!“ vykřikla a zalomcovala Otovým ramenem. „Juditu unesli ti poutníci!“
„Jak unesli?“ zakoktal zmámeně. Málem upadl, když vyskočil, jak se v rychlosti pokusil zburcovat obluzené smysly.
Přes slepý vztek si abatyše uvědomila, že k hádce není pravá chvíle. Nadechla se a řekla, jak dokázala nejklidněji: „Byla jsem už v kostele. Dívky šly za mnou. K Juditě si prý zničehonic proklestil cestu jeden z těch poutníků, popadl ji a běžel s ní k bráně, než stačili zavřít. Poutníci! Pěkně nás napálili. Za palisádou už na ně čekali další loupežníci. S koňmi! Kdoví kde se skrývali.“
„Kam jeli?“
„Jak to mám vědět? Dolů k řece nejspíš. Jinam není kam utíkat. Pospěš si. Nevláčíš žádné břemeno jako oni, budeš rychlejší. Snad je doženete včas.“
„Ale kudy? Po proudu Mohanu či naopak? Anebo brodem?“
Burkhard se vzpamatoval první. „Nesmysl, za brodem sjízdná cesta nevede. Dělej!“ vykřikl na synovce. „Kdyby mířili do Svaté země, jeli by k Bamberku. Určitě nás chtěli zmást a ženou se na druhou stranu.“
Konečně sehnali čeládku a vypadli. Už jsem udělala, co jsem mohla, pomyslela si abatyše zlomeně, povolila třesoucím se kolenům a spíš tvrdě dopadla než usedla na lavici. V konvici před ní zajiskřilo víno, jak se otřásl i těžký stůl. Rychle se ohlédla ke dveřím a opatrně usrkla, aniž se namáhala naléváním do číše. Měla bych se vrátit ke kostelu a dohlédnout, ale snad to kaplan zvládne. Já už nemůžu.
Ačkoli poutníků si obvykle nevšímala, teď, jak osaměle seděla v opuštěné síni a venku houstl soumrak, znepokojivý pocit se znovu vynořil. Koho jsem to vlastně viděla? Ten jeden jako by se opatrně schovával mezi ostatními…
Měla jsem jim říct, aby mi přinesli jeho hlavu, až je dostihnou, pomyslela si rozmrzele. Poznala bych ho. Ale kdoví. Těch dvacet let ho určitě proměnilo, i kdyby byl ještě naživu. Já taky už nejsem to, co dřív.
Oheň v krbu zvolna dohoříval. Abatyše poposedla blíž, natáhla nohy k teplu a zavřela oči. Násilím odtrhla myšlenky od pokaženého dne a nechala je volně bloudit dávnou minulostí. Třicet let…
Ano, byla jsem tak stará, jako je Juditka dnes. Polský král a český kníže se sešli tehdy tady u nás s mým bratrem Jindřichem a uzavřeli bláznivou dohodu, kterou naše matka tvrdě odsoudila. Bodejť ne, ti dva měli tisíc dobrých důvodů být nepřáteli právě zvoleného krále Římské
říše, ale Jindřich? Vždycky byli zadobře. To, že mu budoucí císař nestál v slovu, mohl přece čekat s jistotou.
Že bude bavorský vévoda? Bláhový sen. Na trůn uprázdněný římskou volbou se jich třáslo víc a na rozdíl od nás to byli příbuzní. Bavorský vévoda Jindřich se změnil v krále Jindřicha Druhého a Bavorsko postoupil zase Jindřichovi. Jenže ne našemu, jak sliboval, ale Lucemburskému. Bratrovi jeho Kunhuty. Mělo to stejně význam jen na dobu jeho života. Bavorsko osiřelo jako celá říše. Kdekdo věděl, že světec na trůnu se svou svatou chotí nežije, aby se neposkvrnili mrzkým chtíčem.
Příliš mnoho Jindřichů a příliš mnoho Boleslavů. Boleslavové, to byli polský král a český kníže, oba spříznění prostřednictvím třetího Boleslava, otce toho českého a strýce toho polského. A také oni chtěli na římský trůn posadit příbuzného.
Pro změnu to nebyl Boleslav, ale Ekkehard. Míšňan. Polák byl jeho nevlastní bratr a Čech bratranec. Jenže jim ho včas utloukli další příbuzní. A do takové mely se najednou připletl uražený nordgavský hrabě. Náš Jindříšek.
Ekkehardovou smrtí spor skončil jedním rázem. Boleslavové se honem ztratili a třetího spiklence vzali s sebou. Zánovní a ještě neopotřebovaný císař Jindřich se vydal ztrestat odbojníka, když si předtím jen tak narychlo odskočil do Itálie potrestat jiného. Čipera. Rozložili se tady u řeky a mínili dobývat hradní pahorek.
Na hrdinský výstup mé matky co živa nezapomenu. Tady s těmi dětmi se zavřu v kostele. Až zapálíte, zaživa uhoříme. A vy za to přijdete do pekla, křičela na ně dolů a Bukka i mě držela za ruce. My jsme už děti zrovna nebyli, ale za námi se krčila vyjukaná švagrová Gerberga v požehnaném stavu a Jindřichův tříletý Otík s čerstvě narozenou Eiličkou. Juditka se tenkrát ještě skrývala v Boží líhni.
Panebože! Jsem na to sama. S Otíkem je těžké vyjít. Kdyby aspoň matka! Ale Gerberga se musela zrovna teď vydat na návštěvu do Lüneburgu za Eiličkou, která se po Jindřichově smrti provdala za mladého Bernarda.
Právě maminčino vystoupení při obléhámí zapůsobilo. Zvlášť když se ukázalo, že provinilec tady není. Císařští se vydali po stopách Boleslavů do Prahy, ale o toho českého už nešlo. Hnil kdesi v polském vězení, jak se mu spojenec v příhodné chvíli změnil v nepřítele. Česká provincie se pod polskou vládu hodila.
Polský Boleslav si kousl příliš rychle příliš velké sousto. Na západě Východní saská marka s Polabím, na východě ruská Červeň, na jihu Čechy s Moravou a na severu baltské Pomoří. Leckde ho vítali, jinde ho vyháněli. A jak se kolo osudu otáčelo, v Čechách se právě přehouplo přes nejvyšší bod. Pád už na sebe nedal dlouho čekat. Při zprávě o blížící se říšské hotovosti vyklidil Boleslav Prahu v takovém spěchu, že tam uvízlo tučné sousto: Jindřich Nordgavský.
Dost možná se dal zajmout schválně. Na vítězství to nebylo a bývalý přítel světec Jindřich se snad rozpomene na staré časy a že on sám v celém sporu není bez viny.
Po všech možných závazcích a vyrovnání přicházejí na řadu i jiné úmluvy a nejoblíbenější z nich jsou sňatky. Odstavený český Boleslav měl svobodné mladší bratry a nordgavský hrabě zase neprovdanou sestru. Tedy mě. Najednou se místo Jindřicha objevil posel s dobrou či špatnou zprávou. Budu se vdávat. A hned.
Jistěže jsem čekala, že to jednou přijde. Nebylo na mně rozhodnout. Čekalo se jen na vhodného ženicha. Teď byl a ne jeden. Mladší svobodní bratři českého Boleslava byli dva. Pochopitelně šlo o staršího z nich.
Než jsem dojela do Prahy, došlo k změně. Najednou jsem si měla vzít mladšího. Přijela jejich matka kněžna Emma a zasáhla na poslední chvíli. Starší Jaromír byl neschopný zplodit dědice starobylému rodu. Obdržel knížecí léna, jak se slušelo, a o potomstvo se musel postarat mladší Oldřich. Provdali mě tedy za něho.
Zamiloval si mě? Nevím. A já jeho? To nevím o nic líp. Je to dávno a cit, ať už byl jakýkoli, zvolna mizel pod trapným nánosem marných let. Přes všechnu jeho i moji snahu dítě nepřicházelo. Roky uplývaly jeden za druhým a pořád nic. Začali mi říkat Eila Hluchavka. Nechápala jsem proč, i když jsem se česky jakžtakž naučila. Přece jsem neohluchla. Jenomže…
Ano. Květ je hluchý, když nevydává plody. Ne že by neslyšel.
Osm let uteklo jako voda a přece se ty roky táhly k nevydržení. Nečekaně přišla změna. Nevím, co se stalo Jaromírovi. Slepec prý nemůže úspěšně spravovat zemi. Ale zdaleka nebyl slepý, když jsem se vdávala. Teď najednou byl Oldřich kníže a přestěhovali jsme se do Prahy. Nějak to souviselo také s cizím děckem, které nás doprovázelo. Klukovi mohlo být tak pět. Běhal, dováděl, všude ho bylo plno a všichni ho zbožňovali. Oldřichovi říkal tatínku. Nikdo to přede mnou netajil. Ani Oldřich, kdyby měl příležitost k tajení. Ale vídali jsme se jen tu a tam. Nechodil spát do knížecího paláce, kde jsem žila. Přespával spolu s matkou toho kluka v novém přístavku, který dal pro ně zbudovat. Příští kníže? To by měl přece jednou být můj syn!
Jenomže nebude. Žádný můj syn není. Tu ženskou jsem nikdy pořádně neviděla. Jen na dálku. Vyhýbala se mi a já jí. Jsem dcera hraběte z vynikajícího rodu. Ona jen kyprá venkovanka z jakési nevelké usedlosti, kterou prý její muž Oldřichovi prodal i s manželkou za půllán a jedno volské spřežení.
Odjela jsem potichu bez rozloučení. Nešlo to snášet. Bojovat? Za co? Od čeho máme kláštery? Tady znamenitost mého rodu postačila. Nic míň než abatyše jsem být nemohla. Nejdřív v Niedernburgu poblíž Pasova. Dunaj je určitě vznešenější tok než Mohan, ale doma je doma. Mohan obtéká Schweinfurt na úpatí vršku Hasunkun. Dnes je to kopec Petra a Pavla podle mého kostela. Pobyla jsem u Dunaje sotva deset let, než zemřela abatyše kláštera, který před časem založila moje matka. Teď je místem jejího posledního odpočinku a za čas i mého. Už tu s ní zůstanu…
Pronásledovatelé se vrátili rozpačitě a abatyši spící za stolem raději nebudili. Bukkův odhad se ukázal jako zcela mylný, když konečně
nasadili stopaře. Únosci prchli brodem a počkali si na kraji blízkého lesíka, až z hradu vyrazí ozbrojená četa, které při svém menším počtu čelit nemohli.
Měli štěstí. Schweinfurtská družina se hnala k severu a pohodlná cesta na Bamberk, po které se dalo cválat i v noční tmě, zůstala volná. Nazítří večer na dohled biskupského města odbočili neosídlenou krajinou a utábořili se na noc v lese.
Dál už se cvalem hnát nemohli, ale měli snad naději, že za dva tři dny dojedou k hraničnímu hvozdu, kde už je nikdo neznalý tajných stezek dohnat nemůže.
Skutečný směr jejich útěku odhalili nordgavští stopaři až v Bamberku. Řadu hodin ztratili pátráním po ztracené stopě, než zjistili, že podezřelá skupina neprojela žádným směrem některou z městských bran. V krajině bez lidí bylo sledování obtížnější, ale pokud se podaří nalézt stopu prchajících, bude se vzdálenost mezi nimi neúprosně krátit. Ničím nezatížení lehcí jezdci můžou únosce dostihnout ještě před hradbou neprostupného Královského hvozdu.
Uprchlíci se k hranici hvozdu sice dostali první, ale závod s časem nakonec prohráli. Slibně vypadající průsvit větvemi prorůstající smrčiny je místo udržované hraniční stezky přivedl jen na uzavřenou světlinu. Útěk skončil. Po krátké poradě se jeden z poutníků oddělil od skupiny a vydal se pronásledovatelům vstříc.
Situace, která nastala, nepřišla nečekaně. Předvídali ji, i když teď ke konci jejich velitel potichu doufal, že se útěk snad podaří. Jeho účel byl jasný. Budoucí český kníže byl jediný a poslední potomek vladařů své země, ještě k tomu počatý v loži, které se stalo manželským až hezkých pár let po jeho narození.
Na jeho otci a teď i na něm záviselo pokračování Oráčova rodu na knížecím stolci. Prostě si už nemohl dovolit povýšit k sobě neurozenou choť, jako to učinil kníže Oldřich v letech neúspěšného manželství. Zase jediný syn a stejná starost. O to horší, že budoucí kníže sám už pomalu padal mezi prostý lid. Pro vlastního syna potřeboval matku, jejíž urozenost převáží nad tou jeho. Severní bavorská marka, Nordgau, patřila k nejvýznamnějším v Římské říši na sever od Alp. Její vládci se rodem mohli rovnat římským císařům.
S otcovým kaplanem byli důvěrní přátelé, ale teď ho měl s sebou jen pro všechny případy. Ten poslední právě nadešel.
Břetislavovi se dlouze probíraný plán najednou zdál k neprovedení. Kaplan Šebestián si všiml jeho výrazu a zamračil se. „Vymysleli jsme ten únos spolu. Je na tobě, chceš-li jej dovršit. Stačí říct a po jednom se rozptýlíme v lese. Ji necháme tady, najdou ji. A my se sejdeme až u zemské brány. Každý sám to můžeme dokázat.“
Břetislav se vzchopil. „Ne, nenechám Čechy bez dědice. A ty jsi jáhen. Smíš oddávat. Vintíř původ dítěte dosvědčí, i kdybych já…“
Nedořečené zůstalo viset ve vzduchu.
„Měl tu už být,“ řekl Šebestián starostlivě.
„Nemůže vědět, kudy jsme vnikli do hvozdu.“
„Vintíř ví všechno. Na váhání teď není čas. Co je ti?“
„Nic. Je mi jí líto.“
„Líto? Tak se snaž, aby nebylo.“
Najednou byli sami. Družina se diskrétně ztratila mezi stromy. Jen kaplan nad nimi překotně drmolil naučené věty, než zmizel i on. Obětovaný posel se asi ještě nesešel s nordgavskými, lesními zvuky lidské hlasy nepronikaly
Břetislav se ohlédl po dívce. Seděla na mechovém polštáři a na tváři jí pohrával úsměv.
Budeš se usmívat i pak?
Už neváhal. Nevykřikla, když ji nečekaně zalehl a umlčel polibkem. Ruce, které přejely po jejím těle, nechtěly budit touhu. Pátraly, jestli má či nemá u sebe zbraň. Nebál se, že by ho mohla zabít, dobře věděl, že je silnější. Ale znásilněná urozená panna by snadno mohla zvolit vlastní smrt a celý záměr by tak přišel nazmar. Násilí na ženě se mu příčilo, ale musel spěchat. Na milostné předehry prostě nebyl čas. Po pravdě neznal ani její křestní jméno. Sestra nordgavského markraběte. Měl jich možná víc.
Zbraň neměla. Zvědavé ruce začaly rozechvěle pátrat dál. K násilí nemusel nikdy předtím sáhnout a vzpouzející se tělo v něm vzbudilo žádostivost, o jaké se mu nesnilo. Už ho nehnaly jen obavy z prodlení, ale touha.
Vyrušení snad čekal, ale přišlo příliš náhle. Spěch neměl rád. Taktak že stačil dovršit své vítězství, když se přímo vedle nich nečekaně vynořil z houští pozoruhodný zjev. Ačkoli v cárech a s neupravenými dlouhými vousy, pro svou mimořádnou výšku a vzpřímenou postavu vypadal jako král.
Poustevník. Žil utopený v pralesním houští osaměle, ale znal se s každým a každému byl přítelem. V Bavorsku mu říkali Günther, v Čechách Vintíř. Bloudícím ukazoval cestu, ať už svým lesem nebo k spáse duše v náruči křesťanství.
Teď promluvil česky, ačkoli dosud byli na bavorské straně. „Ty se vrať na schůdnou stezku, synku. Není dobře v lesích plašit zvěř. Připrav se. Za chvíli se vrátím a provedu vás lesem. Násilí nemám rád. Buď na ni hodný.“
„Přísahám, že budu. Po ničem jiném netoužím. Díky, Vintíři.“
Poustevník se naklonil nad dívkou, potřásl hlavou a vyčítavě se podíval na Břetislava. V příští chvíli zmizel ve smrčině stejně náhle, jak se objevil.
Dívka jen pokořeně vzlykala. Z jejich řeči nerozuměla ani slovu a zatím netušila, kdo její únosce vůbec je a proč si před kostelem proklestil cestu právě k ní.
Po několika nocích se počáteční úlek zvolna ztrácel, skutečně svízelná byla jen ta první, kdy ji neznámý únosce držel v sedle před sebou přehozenou jako pytel přes šíji cválajícího koně. Ráno dostala vlastního hřebečka spojeného uzdou s nemluvným sousedem, který ji po očku pozoroval, a když někdy ten pohled zachytila, pohladil ji očima. Vypadal
spokojeně. Dokonce snad šťastně. Večer odbočili z cesty před Bamberkem a zajeli do lesa. Na noc dostala pod sebe měkkou kožešinu, její průvodci se uložili na holou zem. Za svítání znovu do sedla a za jízdy chudobná snídaně ještě ze schweinfurtské kuchyně, jak ji připravili pro domnělé poutníky.
Cestou sem tam sehnali nějaké jídlo v osamělém stavení. Jen zřídka, zastávky byly nebezpečné, přivedly by na jejich stopu pronásledovatele. Tomu se dalo rozumět, i když hovořili cizí řečí. S ní nepromluvil nikdo, ani ten, který ji první den převážel v náruči, pokud se krkolomná jízda tak dala nazvat. Po celou cestu se k ní chovali s uctivostí. Strach nakonec zmizel a byla spíš zvědavá, kam a proč ji vezou. A najednou tohle. Zničehonic. Blížící se nebezpečí v podobě mstitelů nepostřehla a pro ni to koneckonců nebezpečí ani nebylo. Snad. Zatím odvážný jezdec vyslaný zpátky lesem konečně zachytil zvuk svědčící o blízkosti jízdní skupiny a zastavil se. Neměl bych tiše zmizet? A u zemské brány říct, že jsem je nepotkal? Doopravdy je nepotkat by ostatně bylo snadné. Mám? Pochytat nás po jednom nemají šanci. Jenže co s ní? Po jednom! Nejmíň ten jeden ji přece musí doprovázet jako druhý.
Fuj, styď se! okřikl se. Přísahali jsme. Nedokázal bych se podívat knížeti do očí.
Vzchopil se a začal se probíjet houštím se záměrným hlukem. Nic. Nebo přece? Najednou stál zase na světlině a proti němu několik jezdců. Pár pěších se ještě vynořilo z lesa a obstoupili ho. Bránit se nemělo smysl. Nechají mě promluvit?
Nordgavský markrabí napřáhl meč. „Je pozdě!“ vykřikl Čsta ze všech sil. „Neposkvrněnou ji zpátky nedostaneš.“
„Nezabíjej ho!“ zarazil útočníka druhý jezdec. Jeho strýc Burkhard. „Musí nejdřív promluvit. Ostatní nám už neujedou. Ani bez Judity. Ani s ní.“
Ota se vzpamatoval. „Nechte ho,“ vyzval zbrojnoše a nespouštěl z poraženého oči. „Dobře ho svažte a nechte nás s ním samotné.“ Počkal, až se vojáci stáhli z doslechu, a zeptal se polohlasem: „Kdo vlastně jsi?“
„Čsta, z družiny českého knížete Břetislava.“
Markrabětem to trhlo. „Žádný Břetislav není český kníže,“ vyštěkl a zamračil se. „Ten se jmenuje Oldřich. To bohužel vím.“
„Břetislav je jediný Oldřichův syn. Jeho nastolení je jen otázka času.“
Burkhard položil ruku na Otovu paži a umlčel ho pohledem. „Vy nejste lupiči, kterým jde o výkupné?“ zeptal se.
„To kvůli penězům nás pronásledujete?“ ušklíbl se zajatec. „Zaplatit výkupné by vás přišlo levněji.“
„A co ty chceš s mou neteří?“
„Já nic. Můj pán z ní právě učinil svou choť.“
„Zabiju tě!“ rozkřikl se Ota a sáhl po meči. Burkhard se nedal překvapit a držel jeho ruku pevně.
V Čstovi byla malá dušička, ale jeho hlas se nezachvěl ani při odvážném výroku. Úspěšná přetvářka patřila k jeho předním ctnostem.
Vyjednával už s leckým, ale tak o krk jako teď mu nikdy předtím nešlo. „S tím počítám. Ale jestli mě zabiješ, nedovíš se už nic. Moji průvodci umějí jenom česky.“
Hrabě naprázdno polkl. Pak vyměnil pohled se strýcem a svěsil hlavu. Burkhard vytáhl dýku a přeřízl pouta. „Běž k svému pánovi,“ řekl. „Jdi hned. A jestli ještě nedovršil svůj mrzký čin, řekni mu, že jménem markraběte mu nabízím všechno, co může chtít.“
Ota konečně našel řeč. „A pospěš si, chceš-li zůstat živý. Docela všechno, rozumíš? Všechno, co mám. Pospěš si, tu sestru potřebuju! Běž. Ale jestli chceš utéct, doženeme vás a pobijeme všechny do jednoho. Všechny, rozumíš?“
„Zabiješ i svou vlastní sestru?“
„Zprzněná sestra pro mě nemá cenu. Já ji miluju, ale má jen svou čest. Ty spěchej, nebo tě zabiju i tak.“
Nečekaně se ozval nový hlas a vzápětí se vynořil ten, jemuž patřil. „Stůj, spěchat není třeba. Skutek už se stal.“ Poustevník se obrátil k Otovi a usmál se. Vlídně, chápavě a povzbudivě. „Ten muž mluví pravdu. Neposkvrň se zločinem. Tvá sestra je nyní právoplatná Břetislavova choť. Je s nimi jáhen, kaplan jeho otce. Požehnal jejich sňatku před chvílí.“
„To je Günther,“ zašeptal Burkhard Otovi a spustil ruku, která zuřícího markraběte držela.
Jak očekával, jméno zapůsobilo. Günther byl nejslavnější z poustevníků, kteří se pohybovali po všech hvozdech Bavorska i přilehlých Čech. Provázela ho pověst švagra uherského krále, nejspíš pravdivá. Byl mladším synem durynského hraběte Siegberta, obecně známého jako Sizzo Druhý, ženatého už léta s nejstarší dcerou uherského Velkého knížete. Žil v hvozdu střídavě na české i bavorské straně a občas se vydával podél potoků a říček dál. Teď strávil dlouhou řadu let putováním dalekými kraji. Pěšky a bos došel až do Říma. Stejně tak zpátky a nečekaně se objevil začátkem roku na císařské falci.
Nečekaně? Kdoví.
Že poustevník jednou bude přijat za svatého, o tom nikdo, kdo ho kdy potkal, nepochyboval. Úctu nebudil jen odříkavý život, vlastní všem poustevníkům, ale především jeho majestátní vzhled.
Markrabí Ota ho dosud nikdy neviděl, ačkoliv příběhů o něm slyšel dost. Pronásledovaným nejspíš zachránilo život, že se s ním před lety seznámil také Burkhard-Bukko, mladší bratr zesnulého nordgavského hraběte.
Günther upřel pronikavý pohled na Otu, ve kterém zvolna hasla touha po pomstě. Poustevníkův zjev přilákal zpátky jeho lidi. Při pohledu na ně měl najednou pocit, že kdyby chtěl přikázat cokoli násilného, odepřeli by mu poslušnost. A dobře věděl, že ze strany ozbrojenců to je na odlehlém místě pro velitele nebezpečné vždycky.
Günther mu usnadnil špatně řešitelnou situaci. „Odjeď se svými lidmi v míru,“ řekl vlídně a znovu se usmál na Burkharda, který na něj civěl ve svatém nadšení. „O sestru neměj strach. Bude žít slavný život.“
„Měla být císařovna,“ zahuhlal ještě Ota na ústupu.
„Bude víc. Šťastná choť a milující matka. To na trůnu nebývá. Jdi a nech mě předat poselství míru.“
Šťastná choť a milující matka. Burkhard si vzpomněl na sestru Eiliku, která v hábitu abatyše trávila možná osamělejší život než poustevník ztracený v náruči pralesa. Přesto se usmíval a vypadal šťastně. Štěstí. Asi ví, co to je.
„Pojď,“ řekl Bukko tiše a uchopil do ruky uzdu synovcova koně.
„Vrátíme se.“
Čsta své zázračné osvobození přijal s povděkem, i když jeho postavení komplikovala skutečnost, že svinibrodští jezdci odvedli i jeho koně.
Kůň, a zejména vycvičený kůň bojovníka, se hodí vždycky. Markrabí příkaz vydal i z bezmocné pomstychtivosti, aby ho potrestal za pochybné vítězství, o které se zdaleka nezasloužil.
Pravý vítěz teď kráčel před Čstou a ukazoval mu cestu k světlině.
Těžko by ji našel ve ztichlém lese, kde lidští vetřelci tajili dech, aby nevydali ani hlásek. Sám nepostřehl chvíli, kdy mu poustevník náhle zmizel, než se vynořili před ostatními.
Stáli tu a čekali na Vintířův návrat jako zkamenělí. Jen dívka se choulila vsedě na padlém kmeni pralesního velikána v náruči jeho spletených větví jako na trůnu a rozhlížela se velkýma úzkostnýma očima. Jak se čas začal vkládat mezi neuvěřitelnou zkušenost a zakletou současnou chvíli, rostla v ní pochybnost, jestli se to vůbec stalo. Tvář spojená s tou vzpomínkou kamsi zmizela. Ten, který ji nosil, stál za ní a snad jediný nesledoval s obavami okolí. Jeho oči se upíraly k ní. Spíš skrze ni a jeho snění se tajně dotýkalo snění jejího.
Neměla koho se zeptat. Muž, který se tvářil jako kněz, stál k ní zády a stejně soustředěně jako ostatní naslouchal tichým zvukům pralesa. Mech tlumil blížící se kroky a Čsta se nečekaně objevil v jejich kruhu. Jeho příchod vyvolal bouřlivé nadšení.
„Už dojedeme,“ promluvil za ní tiše ten, na jehož přítomnost se snažila zapomenout. Jeho němčina zněla neobratně a až dosud se zdráhal ji použít.
Doma bude mluvit česky, odbyl několikrát Šebířovo naléhání. Kdybychom nedojeli…, a pokrčil rameny.
Teď se mu zdálo, že má křídla, a ani ta němčina ho nesvazovala. Ostatně už nebyla tak neobratná, jak očekával. Řadu týdnů na ni byl odkázaný od chvíle, kdy opustil domov s tou smělou myšlenkou.
Přeskočil kmen, aby se dostal před ni, a vzal ji za obě ruce. Poslušně vstala pořád s tím prázdným pohledem.
„Pozdravte kněžnu a mou paní,“ vyzval své vojáky tentokrát česky. Sen pokračoval. Najednou se už nechtěla probudit, když procházela čestnou uličkou pod tasenými meči. Volání v cizí řeči nerozuměla, ale bylo vlídné. Chtěla se usmát, a vida, šlo to. Ten vedle ní se naklonil a zlehka ji políbil do vlasů. Bylo to příjemné a milé. Vysadil ji do sedla, sám se vyšvihl na vedlejšího koně a pomalu se rozjeli za Čstou. Zakrátko se dva koně vede sebe už nevešli.Vzal ji kolem pasu a posadil před
sebe do sedla jako tu první noc. Jenže tentokrát ji držel v náruči doopravdy. Vlastně to byl velice krásný sen.
Položila mu hlavu odevzdaně na hruď a bez vlastní vůle a vědomí v jeho objetí usnula.
Čsta je vedl klikatě a příliš zarostlým místům se úspěšně vyhýbali. Pomalu se už tmělo, než narazili na další světlinu vhodnou k přenocování. Pojedli z tenčících se zásob, rozmístili stráže a všichni ostatní vděčně usnuli.
Judita otevřela oči do jasného dne a ráda by věřila, že sen pokračuje. Ale nepochybně to byla skutečnost. Všechno kolem ní bylo jiné, cizí. Cizí byla i řeč, která zurčela kolem ní, když přišli k lidským obydlím.
A nemluvili tak jen průvodci toho, kdo prý byl její manžel.
Byl? Pořád si nebyla jistá. Vzrušující zážitek té noci se neopakoval. Judita vyrůstala v tetině klášteře, ale přes hrobové mlčení, které obklopovalo všechno lidské chtění, měla o počátcích manželství jakousi představu. Události oné noci do ní dost dobře zapadaly, ale vracely se jen rozmazané vzpomínkou.
Bylo to ono? Nebo nebylo? Stalo se to vůbec? Patřila pečeť krve k počátkům manželství, anebo bolest, která předcházela, způsobilo nějaké zranění? Zacelilo se, není po něm stopy a vzpomínku nelze vrátit zpět. Jako by se v ní při každém pokusu přivolat ji něco sevřelo. Jako když dostaneš hrozný strach. Ale čeho jsem se bála? Ten sen byl krásný. Krásnější než…
Ale pozor – Praha. Praha?! To je přece to město, o kterém mluvila teta abatyše, když jsem jednou náhodou vyslechla její rozhovor s Bukkem. A neznámá řeč, která zní kolem… Ovšem. Jeli jsme za sluncem, které vycházelo, pořád stejným směrem, i když oklikami. Na východ od Nordgau se prostírá země, které říkají Čechy.
Z útržků vyslechnutého rozhovoru si tenkrát poskládala příběh ženy ztracené v nepřátelském světě. To je tady? Jaro už bylo na postupu a všude kolem ní samá krása. To je zvláštní, jak se totéž může dvojím očím jevit odlišně. Teta Eilika neměla tu zemi ráda. Já – možná – ji budu milovat.
Břetislav našel otce u večeře, a jak očekával, ve velmi růžovém rozmaru. Kníže Oldřich měl všechny důvody, aby se cítil dobře. Dlouhá synova nepřítomnost ho znepokojovala. První dva měsíce od něj chodily zprávy pravidelně. Pak najednou nic. Uplynul březen, uplynul duben, teď už byla půlka května. Co měl nevděčný syn v úmyslu? Svrhnout ho z jeho stolce? Ano, sám si nepočínal ohleduplněji. Jeho bratr Jaromír by mohl vyprávět.
Břetislav nelitoval zajížďky k Labi a ještě před Prahou, aniž otci vzkázal, navštívil strýce na Lysé. Knížeti to před několika dny zvěstoval jeho kaplan Šebíř a jeho výpověď Oldřicha uklidnila, i když ne docela. Břetislav prý přijede v několika dnech a přijede bez družiny. Už ji rozpustil.
Břetislav skutečně přijel bez družiny. To Oldřichovi donesli hned od brány. A navíc jeho příchod korunovala večeře, kdy knížeti konečně předložili jeho oblíbenou pochoutku, kančí ocásek, jak ho uměl upravit jen Šebíř. Neokusil ho už bezmála půl roku.
„Vítám tě, synu,“ zahlaholil. „Pojď, vezmi si s námi. Nečekal jsem, že přijdeš dnes, byl bych na tebe počkal s večeří. Mám pravdu, drahá?“ obrátil se ke své choti, která mlčela jako obvykle.
Za ta léta si dosud nezvykla, že je mocná kněžna, která může poroučet a někdy dokonce i manželovi. Pořád si připadala jako venkovská holka, kterou si vydržuje slavný a bohatý milenec. Ale při pohledu na syna se rozzářila a zářila dosud. Ta záře nejspíš nezhasne dřív než za milovaným znovu zapadnou dveře.
„Ne, díky,“ odpověděl Břetislav zdvořile, ale upjatě. S hrůzou si uvědomil, že má strach. A určitě ne z otrávené krmě, připravené Šebířovýma rukama.
Oldřichovi neuniklo synovo rozpoložení a zneklidněl. Nejistotu v hlase zakryl bodrým tónem a vynasnažil se, aby zněl co nejlehkovážněji.
„Nemáš hlad? Tak si konečně sedni a povídej. Ze zpráv poslů se nic kloudného vyčíst nedá. Jestli máš pro mě důležité sdělení, které jsi nesvěřil listu, teď je nejpříhodnější čas, abys mi to vyklopil.“
Břetislav se přemohl a sedl si. Nebál jsem se v bitvě, ani tváří v tvář medvědovi, tak proč teď? Já bych snad mohl mít důvod zavraždit ho a usednout na jeho trůn, ale jaký by mohl mít on? Zabít mě bezdětného? To určitě nechce. I když si matku svého vnuka snad představoval jinak. Překvapení mi vždycky chystal rád. Teď jsem ho s Šebířovou pomocí připravil já jemu.
Rozhodl se a skočil do toho po hlavě. Jako do divoké řeky. Podíval se na otce, na matku a zpátky k otci. „Oženil jsem se,“ řekl.
„Cože?!“
Z Břetislava rázem spadla nejistota. Bylo to venku. „Oženil jsem se,“ opakoval důrazně. „Sám jsi mi říkal, že pro mě hledáš nevěstu. Našel jsem si ji radši sám.“
Oldřich upřel pohled na Boženu. „Já jsem si ji taky našel sám,“ řekl suše. „Našel jsem ji a žili jsme spolu šťastně. Ale pro tebe bych spíš hledal něco jiného.“
„To já vím, otče,“ řekl Břetislav klidně. „Respektoval jsem tvůj názor. Moje choť je z jednoho z nejstarších rodů v říši.“
„A to ti ji dali jenom tak?“ Oldřich se zamračil. „Nenapínej mě a řekni už konečně, kdo to je.“
„Nedali mi ji jenom tak,“ usmál se Břetislav. „Vlastně mi ji vůbec nedali. Unesl jsem ji ze svinibrodského kláštera.“
„Cože?“ Oldřich vyskočil a Božena sebou trhla. „Ty jsi se zbláznil, chlapče! Ženy z té rodiny jsou neplodné.“
„Jak neplodné? Pro jednu abatyši!“
„Ty to víš?“ zeptal se Oldřich zaraženě.
„Ovšemže to vím. Rozhodovalo to při mé volbě. Šebíř si myslel, že tě to potěší.“
„Šebíř? Tomu nemůže rozumět. Není vladař. A chce být kněz, tak není ani muž.“ Eilika. Pyšná kráska. Vzpomínka se kmitla a zase zmizela. „A kdepak je tvá vzácná paní teď?“
„Čeká, až budeš ochotný ji přijmout.“
„Jsem ochotný hned.“ Čekal, až syn odešle dveřníka, a zeptal se. „A jaká je?“
Břetislav se usmál. „Překrásná.“
„To je všechno?“
„Všechno. Víc o ní zatím nevím.“
Juditu před knížecí manžele uváděl Šebíř. Dávno měl čas se převléknout a už nepůsobil dojmem kuchaře. Vypadal přesně tak, jak má vypadat kaplan a kněz.
Břetislav vzal Juditu za ruku a uvedl ji před rodiče. „Požehnej, otče, našemu spojení. I ty, maminko. Prosím.“
„Neumí mluvit?“ zeptal se Oldřich nevrle, zatím co plnil jeho přání. Než mohl syn odpovědět, vzchopila se Božena. Tentokrát se rozhodla postavit proti manželově vůli.
„Pojď ke mně, děvenko,“ řekla něžně. „Pojď, potřebuju si s tebou promluvit. A ty se mnou jistě taky.“
Judita slovům v cizí řeči nerozuměla, ale tón a vlídný úsměv té ženy, pravděpodobně matky jejího chotě, vzbuzoval důvěru. Přijala ruku, kterou k ní Božena vztahovala, a odešla s ní.
„To se ti povedlo, Šebíři,“ řekl Oldřich, ale neznělo to zle. „Povedl se ti i ten kančí ocásek jako vždycky.“ Vrátil se ke stolu a nabral si ještě několik kousků. „Namouduši, po tomhle se mi stýskalo. Jen co Hizzo umře, za odměnu tě udělám biskupem.“ Podíval se na syna zpod ježatého obočí. „Je jí podobná,“ řekl bez přechodu. „Eila byla krásná holka, jenže to byla ledová panna. Možná to bylo tím. A hubená. Každé semeno potřebuje kyprou zem. Je tvoje žena, říkáš. Spal jsi s ní?“
„Ano.“
„Tak víš, o čem mluvím.“
„Ne, nevím to.“
Oldřich si najednou uvědomil plnou pravdu a odložil nůž. „Oni vás nehonili?“ zeptal se nedůvěřivě.
„Honili. A taky nás dohnali.“
„Jak to, že…“
„Že jsme živí?“ Břetislav se podíval na Šebíře, který pochopil, že dál to je na něm.
„Vintíř byl u toho, když jsem je oddával,“ řekl. „Bylo to ve spěchu, je to pravda, sňatek by se měl opakovat se vší slávou. A s biskupem. Otec Jeroným jistě nebude mít námitky.“
Jeroným se jmenoval pražský biskup. Hieronymus. V Praze mu stejně jako v korvejském klášteře, odkud přišel už s biskupem Thidaggem, říkali Hizzo.
„Já markraběte Otu neznám,“ řekl Oldřich, když Šebíř skončil svoje vyprávění. „Tenkrát byl malý kluk. Ale podle toho, co o něm vím, je to prchlivý zběsilec. Jestliže na něj chvíli zapůsobil Vintíř, nepotrvá to
věčně. Teď abych ho snad čekal před Prahou.“ Obrátil se k Břetislavovi naplno a dodal jakoby žertem: „A víš ty co? Pošlu ho rovnou o dům dál. Protože ty, ty v Praze nebudeš. Budeš spravovat Moravu. Pro mě. Rozumíš?“
„Moravu?“ zeptal se Břetislav nevěřícně.
„Proč ne? Morava se k tomu hodí znamenitě. Co se tak divíš? Jsi ženatý, budeš mít děti, rodinu… Co chceš nabídnout krásce ze Schweinfurtu? Tu rodinu znám až příliš dobře. Je pyšná nad jiné.“
„Judita taková určitě není!“
„Jakpak to víš? Dívky odtamtud se vždycky vdávaly jenom za vladaře. Bude do tebe hučet, že máš lepší právo než já na pražský kamenný trůn. A já, abych řekl pravdu, ještě se mi nechce na výměnek. A proč taky? Přece máme Moravu. Jako důstojný úděl pro následníka se hodí výtečně. Moravský kníže bude mít spíš příležitost podívat se, kam z Prahy nedohlédneme. Některé rodiny, dokonce celé rody tam zůstaly ještě z časů Velké Moravy. Tenkrát byli v jednom knížectví všichni. Češi, Moravani, Slezané, Poláci, Uhři. Ne, Uhři ne, to je pravda.“ Oldřich si uplivl. „Uhři přišli zvenčí a všechno zkazili. Hleď to napravit a ukaž jí, že úspěšní vladaři můžou být i na východ od toho jejich Brodu pro svině.“
Nevěsty v tom čase dobře věděly, že životní úděl ženy je vždy poslušnost muži. Po otci choti. Teprve po jeho smrti byly jakžtakž svobodné. To, že do manželství je žena přidělená výhradně vůlí svého otce či bratra, pokud otec nebyl naživu, bylo samozřejmé, ale náhlý násilný přesun z tichého kláštera do cizí země, kde nerozuměla ani její řeči, bylo přece jen cosi neobvyklého.
Na zahájení manželství Juditě zůstaly vzpomínky spíš úsměvné a vlídné. Jak z nich čas stíral drsnou slupku, neobvyklost jejího sňatku jí připadala zajímavá a téměř zábavná. Ale v době, kdy jeho začátky skutečně prožívala, byly její zážitky víc než trudné. Svatební noc v pralese vyměřená jen na nejnutnější dobu v té chvíli nebyla vůbec tak milá jako vzpomínka na ni. Naopak. Zděšená vůle se vzpírala uvěřit tomu, co se stalo. Zvlášť když se milostný útok po celou další dlouhou cestu do jejího nového domova už neopakoval.
Do Prahy přijela s pocitem, že je snad dosud panna, ačkoli ji nevědomost znepokojovala. Pokud jde o svatební obřad, ten jako by ani nebyl. Sotva ho vnímala. Břetislav se jí líbil jako muž. Chovanky v klášteře si často vysnívaly podobu budoucího pána a manžela a dlužno říct, že ten skutečný daleko předčil její očekávání. Ale ustrašená dívka, vnitřně zjitřená dojmy ze všech stran, zažila první chvíli pohody až v Praze, když ji laskavá matka jejího chotě odvedla ze společnosti jejího tchána a manžela.
Rozhovoru vedenému v cizí řeči stejně nerozuměla. Docela nerozuměla ani Boženě, která německy uměla jen tak, co bylo bezpodmínečně nutné. Pocházela z české selské rodiny a příliš Němců nepřicházelo ani ke knížecímu dvoru v Praze. Její jediná záštita býval pražský biskup. Thiddag se dorozuměl slověnským jazykem, ač byl Němec, a jeho
nástupce Hizzo též. Nejspíš jen proto se z ní stala dobrá křesťanka. Na vesnici, třebaže byli všichni pokřtění, ještě uctívali pohanské bohy. Mocného Svantovíta i ty menší kolem. Potají, ale často i veřejně.
Judita se jí zalíbila na první pohled. Vlastně ani ubožačka neměla co na sebe. Potrhaný jeptiščí hábit se pod vojáckým pláštěm vyjímal prapodivně.
Z Boženy se po Oldřichově boku stala kněžna a s jistým sebezapřením se tak i tvářila. Její šatník se přizpůsobil a snadno v něm nyní našla vhodné roucho i pro Juditu.
Dívčino sebevědomí rázem vzrostlo. Na nádheru nebyla zvyklá, přísná teta ji držela při zemi. Výbava české kněžny byla dost nádherná na to, aby si připadala nejen krásná, to byla, ale i skutečně vznešená. Ačkoli se její jméno nedávno objevilo v souvislosti s hledáním nevěsty pro příštího římského císaře, její postavení v klášteře to nezměnilo. Ještě není ruka v rukávě, říkávala teta Eila přísně, když ji Juditin bratr za přílišnou skromnost pokáral. A měla pravdu. Osud její ruku nakonec do císařského rukávu nenavlékl.
I když ten knížecí se císařskému rovnat nemohl, mladá kněžna se cítila líp, než by mohla u císařského dvora. Vlastně kněžna ještě nebyla, i když o tom, kdo bude na pražském stolci následovat knížete Oldřicha, vskutku nebyla pochybnost. Široko daleko nebyl jiný nápadník z Oráčovy krve, který by se mohl o trůn předků po právu přihlásit.
S Juditiným sebevědomím stouplo i to Boženino. Když se po hodné chvíli bok po boku vrátily do síně, zmlkli oba muži v půli slova a zůstali na ně civět jako na zjevení. Ušmudlaná vyjukaná dívčina se obratem změnila v královnu.
„No,“ promluvil konečně Oldřich se zálibným mlasknutím. „Ve vlastní rodině spíš než ve vlastní zemi jsem pán byl vždycky já. Nevím, jestli bych to s touhle dokázal.“ A podíval se poťouchle na syna.
„Nemyslím, že právě tohle je můj cíl,“ usmál se Břetislav. „Spíš budu hledět se jí zalíbit. Aby nelitovala.“
Napětí zmizelo. Oldřich se obrátil a zahartusil na Šebíře: „Vidíš, co jsi spískal? Zakousl jsem se do tvé pochoutky a ani jsem ještě neobjal svého syna.“
Mladá saská vévodkyně s čelem maličko svraštělým nahlédla pootevřenými dveřmi do síně, kde seděla její matka.
„Co se děje?“ zeptala se paní Gerberga.
„Přijel strýc Bukko.“ Eilika vešla dovnitř a dodala: „A hned se hnal za Bernem.“
„Co tu chce Bukko? Jezdí sem jen za mimořádných okolností.“
Eilika se ošila. „Přijel vlastně za tebou. Ale když slyšel, že Berno je už zpátky, křikl jen tak přes rameno, abych ti to řekla já, a šel za ním. Přijel sám od sebe, Ota prý o tom vůbec neví.“
Teď se matka vyděsila. „Co mi máš říct?“
„Totiž… Judita…“
„Umřela?!“ Bukko nepřijel jenom tak a že se mnou chce mluvit a vlastně radši ne, to vypadá na velmi špatnou zprávu, blesklo jí zděšeně hlavou.
„Ne, to vůbec ne. Mami! Samozřejmě že neumřela. Právě naopak.“
„Naopak? Co tím chceš říct?“ zeptala se Gerberga popuzeně.
„Totiž, to vlastně nevíme. Snad se vdala.“
„Cože? Malá Juditka?“
„Je jí patnáct, tak malá zase není.“
„Císařská svatba a potají?“ podivila se Irmengard.
„Vůbec nebyla císařská ani potají. Juditu unesli. Prý syn toho Oldřicha z Čech.“
Gerberga upustila výšivku, kterou držela v ruce. „Co! Jeho syn s tou?“
Eilika se vrhla k matce. „Prosím tě, mami, neomdlívej! Vždyť se nic tak hrozného nestalo.“
„Jak nic se nestalo? Kde je Juditka?“
„Asi někde v těch Čechách. Kde by byla jinde?“ Letmo matku pohladila po ruce. „Nech si to vyprávět od Bukka. Já nevím víc než ty, jenom to prskl přes rameno. Ota je prý vzteky bez sebe.“
Ota Nordgavský totiž toužil svou proslule krásnou sestřičku provdat na císařský trůn. Nebyl docela bez naděje. Patřil k nejvlivnějším stoupencům nového římského krále a byl důvěrný s jeho synem, o kterého tu šlo především. Pleticha nordgavského markraběte by nemusela vyznít naprázdno. V okolních zemích ve vladařských rodinách dívek v přiměřeném věku nebylo zas tak moc. Co jsou to čtyři roky, o které tahle nevěsta byla starší. Mezi ostatními nebyla žádná s rozdílem věku pod dvacet let.
Bernard Saský, Eiličin choť, se z Říma vracel domů oklikou z říšské hotovosti sám, s posláním, o kterém se nemluvilo. Byl doma sotva pár dní, když se objevil Bukko se svou senzační novinou, na kterou pro tu chvíli okamžitě zapomněl.
Měli si s Bernardem co říct. Markrabí Ota v čele nordgavské hotovosti doprovázel spolu se saským švagrem nového římského krále k císařské korunovaci a jeho strýc Burkhard vedl déle než rok správu země. Na zpáteční cestě se Bernard oddělil od císařova doprovodu a připojil se k severskému králi. Jeho úkol byl delikátní. Pod záminkou věna jeho dcery Gunhildy bylo snad možné s Knutem projednat i ledacos jiného. Bernard se vrátil teprve před několika dny, zatímco císař s doprovodem – a samozřejmě i s Otou Nordgavským – byl už dávno z Říma zpátky aspoň v Řezně.
Burkhart měl od synovce Oty z první ruky zprávu o zjitřené náladě, které císař musel čelit okamžitě po svém návratu. A jenom nordgavský regent mohl členům císařského doprovodu přiblížit události, které k pobouření vedly. Ze Schweinfurtu do Augsburgu není kraj světa. Bukko dokonce s družinou, která zůstala doma, vypomohl augsburskému biskupovi na jeho doslova útěku z hořícího města. A přitom Bruno Augsburský krále zastupoval po dobu jeho nepřítomnosti a navíc jako učitel a vychovatel následníka měl desetiletého chlapce u sebe
v Augsburgu! Ze všech tří zdrojů – Bernardova, Otova i Bukkova – dali nakonec celou historku dohromady. Zatím nebyla nebezpečná, i když potěšit nemohla nikoho.
Dva dospělí synové císařovny Gisely z dřívějších manželství na tažení císařský pár doprovázeli. Nejstarší Ljutpold, syn Bruna Brunšvického, se už za otcova života stal fríským markrabím. O něco mladší Arnošt byl vnuk Leopolda prvního, velkého markraběte východní bavorské marky, a švábský vévoda díky sňatku svého otce s dědičkou.
Arnošt doprovázel otčímovu výpravu poněkud vzdorovitě, ale své pocity nedával najevo. V čase, kdy jeho matka s královským manželem objížděla říši, taktak že nepřišel o Švábsko, když se připojil k pokusu o zvrácení královské volby.
Vzpoura nakonec ani nevypukla, neboť se od ní v čele saských pánů o prvních Vánocích v saském Mindenu odvrátil právě vévoda Bernard. Dohoda mezi vládcem a jeho poddanými byla uzavřena a povstání zahynulo samo od sebe. Arnošt byl spolu s ostatními přijat na milost a směl se připojit k výpravě.
Ale být svědkem císařské korunovace mu nebylo přáno. Ještě než dorazili do Říma, dostihl je zchvácený augsburský biskup Bruno v doprovodu svého svěřence, nejmladšího Giselina syna Jindřicha, už zvoleného budoucího římského krále. Jejich příjezd málem zmařil pečlivě připravený ceremoniál.
Biskup byl s chlapcem doslova na útěku. Sotva císařský průvod vytáhl paty ze země, začalo v Augsburgu řádění, jaké by nikdo nečekal. Vtrhla tam horda násilníků vedená hrabětem Welfem z Altdorfu, blízkým příbuzným sousedního burgundského krále. Přijeli si vyřídit účty za jakousi sousedskou šarvátku. Nepřítomnost vladaře a vojska se hodila. Welf to vzal od podlahy. Biskupovo město vyplenil, dokonce ukradl jeho pokladnici a odvezl si ji do svého sídla u alpského jezera.
Celý Augsburg vyhořel a několik dní se po ulicích proháněly hloučky rozdováděných ozbrojenců, kteří zapalovali a vykrádali domy pánů, většinou nepřítomných účastníků slavného císařského tažení. Vyděšení obyvatelé se rozprchli po okolí.
Biskup se taktak spasil uprostřed noci. V panice popadl malého prince, kterého mu císař svěřil k vychování a do osobní péče, a hnal se z města ven, kde už mohl sehnat bezpečnější průvod. O znovuzavedení pořádku se ani nepokusil. Dobře věděl, že daleko důležitější je postarat se o chlapcovo bezpečí, a hleděl ho dopravit co nejdřív pod ochranu rodičů. Předal jim ho málem v slzách.
Protože výtržníci patřili pod pravomoc švábského vévody a Welf byl přímo Arnoštův soused, který patříval k jeho přátelům, poslal ho Konrád ještě před korunovací domů, aby poměry urovnal a učinil přítrž dalším výstřednostem. Jel. Nerad, ale nakonec ho potěšila vyhlídka na setkání se starými přáteli. Co konečně v Římě! Spousta slávy, která se přežene mimo něj. Měl vyhrazené místo mezi prominentními diváky, ale být pouhý divák se Arnoštovi nikdy nelíbilo. Radši byl sám uprostřed dění.
Možná jeho pověření zrovna moudré nebylo. V čele švábských výtržníků stál vedle Welfa Arnoštův nejbližší přítel Werner z Kiburgu a mladý vévoda, místo co by zakročil, se k nim připojil a vydatně přispěl k všeobecnému zmatku. Matce i jejímu císařskému manželovi připravil skutečně milé uvítání po návratu domů. A bezděční účastníci z obou stran, ať už z Říma či Augsburgu, si opravdu měli o čem povídat. Také obě ženy se překotně vydaly k síni, kde hrabě Burkhart a vévoda Bernard vedli rozhovor mužů. Nějaký únos z kláštera nebyl pro ně až tak zajímavý. A to ostatní…
Bernard se usmál na svou ženu a políbil ji na tvář. „Neměly jste sem chodit, Eiliko,“ řekl mírně. „Ale uznávám, že Bukko měl svou novinu říct napřed paní máti a za mnou přijít až pak. Já mám právě teď důležitější starosti k řešení.“
Gerberga to mlčky spolkla, ale Eilika se podrážděně ozvala. „Jak moc důležité, Berno?“ řekla odtažitě. „Myslíš, že není důležité, aby tvá žena znala tvé starosti dřív než švagr tvé tchyně?“
„Tady přece vůbec nejde o moje starosti. Ale dobře, už jste tady. Vlastně máš pravdu. I naší rodiny se to dotýká. Sešvagření s příštím císařem bych jistě uvítal, ale nikdy jsem nevěřil, že Ota se svým plánem uspěje. Císař žádá pro svého syna o ruku dcery severského krále.“
„Obávám se, že ti asi docela nerozumím,“ řekla Eilika pomalu. „Jakého krále?“
„Severského přece. Knuta, krále Dánska a Anglie. Chce, aby vyrůstala na našem dvoře.“
Eilika váhavě přikývla. „Dánský král, budiž. To máme hned vedle a o jeho dcerku se můžeme postarat.“
„Tak vidíš. Dostalo se nám skutečně velké cti. Možná nám svěřili příští císařovnu.“
„Cože?“ vyjekla Eilika pohoršeně. „Myslela jsem, že malá Gunhilda si má vzít našeho Ordulfa! Takový je snad zvyk, že nevěsta vyrůstá na dvoře svého chotě.“
„Kdepak. To nikdy. Přišla k nám původně jako rukojmí. Jsme nejblíž.“ Přitáhl si Eiliku a políbil ji na čelo. Snad z vděčnosti.
Ale odtáhla se. „Čeho rukojmí?“
„Měla se vrátit domů po zpečetění závazku dánského krále, že nebude vznášet proti římské říši žádné územní nároky. Ale jak to teď vypadá, spíš se domluví jinak. Myslíš moc vysoko, má drahá. Až Gunhilda dospěje, bude z ní nejspíš choť mladého Jindřicha a císařovna.“
Gerberga o svatby kdesi v nedohledné budoucnosti už ztratila zájem. Víc ji trápilo něco jiného. „Jaký je ten ničema, co unesl mou holčičku?“ zeptala se úzkostlivě Bukka.
„To vůbec netuším. Když jsme je dostihli, hned zasáhl na jejich ochranu Günther. Poustevník, jistě jsi o něm aspoň slyšela. Řekl mi, že ten mladý kníže právě… Juditu někde v lese… Prý je oddával kaplan jeho otce. Günther to dosvědčil, tak je to snad pravda. Poustevník by přece nelhal. Je to svatý muž.“
„Proboha!“ vypravila Gerberga ze zbledlých rtů.
Bukko se pokusil ji trochu potěšit. „Ale říkají, že je to velmi vzhledný mladík. Judita se ani tak moc nebránila.“
„Jak nebránila! Nebránila se při únosu z kláštera?“
„To ano, odvezl ji vskutku násilím. Ale potom…“
„Viděl jsi ho?“
„Ne, neviděl.“
„Ale já ano,“ ozval se Bernard nečekaně. „Předtím jsem ho viděl. A kdybych nebyl Eilin manžel, jistě bych si ho ani nevšiml.“
„Kde jsi ho viděl?“
„Na císařském, tedy tehdy ještě královském sněmu předloni. Zastupoval tam svého otce. Když jsem se dověděl, že se sněmu účastní syn českého knížete… Původně jsem se domníval, že aspoň poznám toho Oldřicha, ale prozřetelnost mi přála, aby skutečnost byla mnohem zajímavější.“
„Jaký je… ten syn?“
„Dělal skvělý dojem. Nehrnul se do popředí, zůstával na svém místě, jak se slušelo pro syna říšského knížete, který jen zastupuje údajně nemocného otce. Musím říct, že to je příjemný mladý muž. A ženám se asi líbí.“
„Má jich snad víc?“ zeptala se Gerberga podezíravě, jak si vzpomněla na přežívající pohanský zvyk.
„To nevím,“ odpověděl sebevědomý Bernard tentokrát trochu rozpačitě. „Ale země je to bohatá. I kdyby jich měl víc, určitě aspoň nebudou trpět nouzí.“
