PrVNí Padlí
V letech 1975 až 1980 měli Maiden postupně pět kytaristů, tři bubeníky, dva zpěváky a jednoho hráče na klávesy. Zjistili jsme, kam se někteří z nich poděli…
Napsal: Malcolm Dome
Paul Mario Day
z P ě V , 1975–1976
Pracoval jsem kousek od domu Steva Harrise. Jednou jsem ho potkal na ulici a hned se ho zeptal, jestli nepotřebují zpěváka. To ještě hrál s Gypsy’s Kiss a zpěváka měli. Krátce nato ale přišel, a že prý to se mnou zkusí. První vystoupení s nimi jsem měl v kostele pro nějakých deset dvacet lidí. V repertoáru jsme měli fláky, které pak skončily na prvních dvou albech Iron Maiden, občas jsme tam ale šoupli i nějaký ten cover. Zvuk kapely byl už tenkrát stejný. Nebyl jsem ale zkušený frontman, a to se mi nakonec vymstilo. Chtěli po mně, abych dělal na jevišti větší show, ale já nevěděl, jak na to. Taky jsem chtěl trávit více času se svou holkou a z práce mě nechtěli pouštět na koncerty. Takže se mě v kapele zbavili. Roku 1986 jsem odjel do Austrálie. S muzikou jsem neskončil, vždycky o víkendech zpívám s jednou místní skupinou.
Bob Sawyer
K yt ARA , PROSINEC 1976 – JARO 1977
Nikdy jsem neprošel žádným konkurzem, prostě jsem najednou byl v kapele. První náš koncert byl na nějakým večírku v hospodě. Všichni na sobě měli kvádra a plesový hadry. No říkejte mně něco o tom, že jsme tam byli jako pěst na oko. Pak jsme se usadili v Cart & Horses, hráli jsme tenkrát hlavně věci, co skončily na prvním albu Iron Maiden, ale taky covery. Od Montrose třeba I Got the Fire, a taky vlastní věc High Road in Time, která ale zněla jako něco od Trapeze. Odehrál jsem s nimi asi padesát koncertů, většinou ve Východním Londýně, to bylo tenkrát naše loviště. Šéfem kapely byl zpěvák Dennis Wilcock. Neměl mě rád a jednoho dne se objevil u našeho baráku s jedním bedňákem, vyhodili tam moje krámy a řekli, že jsem z kapely venku. Teď hraju s jazzovou a bluesovou skupinou Firebird.
Tony Moore
KL á VES y A S y N t E zát OR , 1977
Iron Maiden hledali klávesáka, co by uměl i na synťáky, a já odpověděl na jejich inzerát v časopise Melody Maker. Bydlel jsem tenkrát až v Bristolu, ale dojel jsem za nimi na konkurz do Scarf Studios ve Východním Londýně. Bylo to pohodové, hned mi nabídli práci. Nějakou chvíli jsem bydlel se Stevem u jeho babičky. Byl si úplně jistý, že se z nich stane jedna z největších kapel na světě. Zkoušeli jsme celé měsíce, a nakonec jsme měli materiálu na jedno celé album. Zahrál jsem si s nimi ale jenom na jednom koncertu, v klubu The Bridge House. Začalo být jasné, že se jim už nehodím do koncepce. Chtěli mít dva kytaristy, pro synťáky už neměli uplatnění. Brzy potom jsem odešel. Dneska se v Londýně starám o začínající umělce. V jedné kapele mi zpívá jistý Jake Smallwood. Jeho táta Rod je manažer Iron Maiden.
Paul Cairns
K yt ARA , 1978–1979
Iron Maiden chtěli k Davu Murrayovi druhého kytaristu. Když jsem přišel na konkurz, bylo tam přede mnou sedm nebo osm kluků. S Davem jsme si hudebně dobře vyhověli, hodně jsme zkoušeli v baráku Stevovy babičky. Oběma nám seděla harmonická kytarová linka jako v nahrávkách Thin Lizzy a chtěli jsme ji dostat i do zvuku Iron Maiden. Odehrál jsem s nimi ani ne deset koncertů, snad všechny byly ve Východním Londýně. Když bychom jeli do Západního Londýna, bylo by to jako do ciziny! Hrál jsem na všech věcech na The Soundhouse Tapes, ale neuvedli mě tam. Vyrazili mě na jaře 1979, že prý do toho na pódiu málo řežu. Bylo to po jednom koncertu v Cart & Horses, kdy mi řekli, že mají někoho místo mě. Teď hraju v countryrockovém duu s jednou zpěvačkou.
Paul Slattery
„Vycházel jsem lépe s kluky od Judas Priest, když jsme s nimi hráli.“
D ENNIS St RA tt ON
Dennis Stratton
K yt ARA , 1979–1980
Hrál jsem s kapelou, co si říkala Remus Down Boulevard, a Steve Harris a Dave Murray se na nás chodili koukat do klubu Bridge House. Když pak Iron Maiden sháněli druhého kytaristu, poslal jsem jim o sobě nějaké údaje, ale neodpověděli. Náhodou jsem potom ale jednou v autobuse natrefil na Stevovu holku, a ta mi řekla, že by chtěli, abych s nimi hrál. Dal jsem jí svou adresu a hned druhý den mi poslal Rod Smallwood telegram. Dali mi kazetu s pár písničkami a jenom jednou kytarou. Dodal jsem k tomu nějaké harmonické nápady a oni mě pozvali na koncert. Rod nás pět chtěl udržet pohromadě jako partu, jenže já už byl v té době ženatý a měl jsem dítě, takže jsem chtěl trávit více času s rodinou. To – a k tomu ještě skutečnost, že jsem lépe než s kluky z kapely vycházel s některými lidmi od Judas Priest a Kiss, když jsme jim dělali předskokany – vedlo k tomu, že mě v říjnu 1980 vyrazili.
Na prahu osmdesátých let se Iron Maiden chystali nahrát své debutové album. Let, který hodlali podniknout, je měl v budoucnu vynést až do stratosféry. Nejprve ale bylo
třeba dořešit několik maličkostí
Napsal: Paul Elliott
Když v prvních lednových dnech roku 1980 iron maiden začali v k ingsway studios v západním londýně nahrávat svou dlouhohrající prvotinu, honily se členům tohoto uskupení hlavou různé myšlenky. věděli, že materiál, který mají, je dostatečně silný, a že současná sestava je nejlepší, jaká se zatím kdy v kapele sešla. zvuk trojice paul di’a nno - dave mur raysteve harris doplnily ostré bicí cliva burra a skvělá kytara dennise strattona. i tak se ale basista harris nedokázal ubránit pocitu strachu. „Pořád jsem se v duchu bál, že se to může hodně rychle podělat, “ připustil později. „Nikdy nesmíš nic považovat za samozřejmé. Nikdy. Pořád platí ‚dneska máš, zítra ne‘. Tím se muzika podobá jakémukoliv podnikání. A tak se snažíš nenechat se tím zas až tak moc pohltit pro případ, že by to krachlo. Alespoň já jsem k tomu tak přistupoval.“
i přes tento pragmatismus byl harris odhodlaným vůdcem s jasnou vizí toho, co musejí iron maiden udělat, aby uspěli. dave murray na to vzpomínal takto: „Steve byl to jádro. Dal kapele identitu, hned od začátku byl pečlivý a metodický. Pronikat do struktury jeho písní bylo fantastické, stejně jako přijímat myšlenky, které nám v nich předkládal.“ právě tyto myšlenky, a samozřejmě písně, jež je ztělesňovaly, vytvořily z prvního alba iron maiden klasiku.
Producent si četl
plán byl jednoduchý. „Už jsme ty věci hráli hodně dlouho, “ pokyvoval harris hlavou, „takže jsme je znali do poslední noty. Chtěli jsme ve studiu zachytit, jak je hrajeme naživo. Takhle vypadají první alba většiny kapel. Když za sebou máte pár let hraní, pokusíte se na debut dostat to nejlepší, co umíte.“ kapela tedy byla připravena, materiál taky. co scházelo? problémem prý bylo najít pro album toho správného producenta. koncem roku 1979 se skupinou pracoval kytarista glamrockových sweet a ndy scott, skupina se s ním ale rozloučila poté, co se pokoušel harrise přesvědčit, aby nehrál prsty, ale trsátkem. „Řekl jsem mu, kam s tím může jít, “ kroutil basista hlavou. on sám by nejraději pracoval s martinem birchem, dlouholetým producentem desek deep purple, rainbow a Whitesnake –zejména první jmenovaná měla na harrisův hudební vývoj eminentní vliv. birche v té době ale plně zaměstnávala práce na albu Heaven and Hell od black sabbath, a tak iron maiden vzali zavděk Wilem malonem, který s black sabbath spolupracoval na deskách Sabbath Bloody Sabbath (1974), Sabotage (1975) a Never Say Die! (1978). kapele od začátku nebyl po chuti malonův ležérní přístup, který hraničil s totálním nezájmem. „Měli jsme s ním od začátku problémy, “ připustil harris. „Bylo k smíchu se dívat, jak sedí s nohama na stole, kouří doutník g etty iM age S
„NezNělo to taK divoce jaKo Na KoNcertech. Nebyl v tom teN vzteK.“ Steve harriS
Iron Maiden v létě 1980:
(zleva doprava) Dave Murray, Clive Burr, Paul Di’Anno, Dennis Stratton, Steve Harris
sebe ptát, nakolik má problémový frontman v kapele ještě budoucnost. skvělý servis při koncertech navíc poskytl členům kapely spoustu volného času, který mohli využít, jak chtěli. zatímco většina členů skupiny si vystačila s pivem a děvčaty, di’a nno se soustředil na brandy a kokain. to nemohlo zůstat bez povšimnutí, zvlášť když začal být „indisponovaný“ i během vystoupení.
„Měli jsme spoustu času na poflakování, protože jsme neměli nic užitečného na práci, “ vzpomínal harris. „Vždycky jsem byl za toho rozumného, snažil jsem se udržet nás na uzdě, ale je to těžké, když je všude okolo tolik lákadel. Pořád jsem si ale opakoval aspoň sám pro sebe: ‚Nesmíme zapomenout, kvůli čemu tady opravdu jsme.‘ Celý život jsme snili o tom, že budeme v kapele, která vyrazí na velké turné, a když jsme toho opravdu dosáhli, Paul jako by ztratil zájem.“ třicátého července se kapela ve philadelphii rozloučila s kolegy z judas priest. iron maiden zamířili zpátky na západní pobřeží, kde měli na dvou koncertech podpořit další britské rockery ufo v následujícím týdnu, už zase v bezpečí baru rainbow, se harris svěřil bruci ravidovi z capitol records, že mu dělá di’a nno
„ječeli jsme jim do kiscHtů: ‚vstávejte, vy sráči!‘“
Steve harris
těžkou hlavu, a nahlas vyjádřil své obavy z toho, zda by výměnou zpěváka iron maiden nepřišli o to, čeho za uplynulé dva měsíce dosáhli. ravid, který zaznamenal, že di’a nno se k úspěchu kapely v usa staví spíše negativně, harrise ujistil, že k ničemu takovému nedojde a že pro podobné účely a případy je tu ostatně eddie, který se stal zámořskou „tváří“ iron maiden. „Pokud něco podobného chcete udělat, teď je na to vhodná doba, “ prohlásil. o tři týdny později, 29. srpna, si harris a smallwood mezi dvěma koncerty na jihu francie „odskočili“ zpátky do a nglie, aby na festivalu v readingu okoukli aktuální formu kapely samson. v zákulisí pak sondovali, zda by zpěvák bruce dickinson neměl zájem převléct dres.
uvNitř Pyramidy
Celkem 145 000 liber a dva měsíce práce byly zapotřebí k tomu, aby špičkový tým vytvořil kulisy pro turné World Slavery. Jedním z jeho členů byl Charlie Kail
Poprvé jsem se s Iron Maiden setkal, když předskakovali Judas Priest. Navrhl jsem pro ně pár malých rekvizit, poděkovali mi za ně v programu a napsali, že to byla „skvělá práce“ ( „brilliant constructions“ ). Napadlo mě, že by to mohlo být skvělé jméno pro firmu. Kulisy pro turné World Slavery vznikly na základě nápadů členů kapely, ale se zajímavými myšlenkami přicházel třeba taky osvětlovač Dave Lights. Něčím přispěl i Alan Chesters [jevištní designér] z firmy Hangman a samozřejmě také Derek Riggs. Neměli jsme ještě k dispozici počítačový software, takže se všechno kreslilo ručně. U mé firmy Brilliant nás na tom dělalo šest, další lidé (čtyři nebo pět) pak u Hangmana. Museli jsme to sfouknout rychle, takže jsme pracovali ve dne v noci. I tak to trvalo dva měsíce. Přichystali jsme několik velkých malovaných pozadí – Eddie jako faraon na trůně (1) a vnitřek pyramidy (2). Byly to jen ploché malby, ale dobře udělané, takže působily realisticky a prostorově. Některé efekty byly zbrusu nové, například Eddie ve faraonových útrobách (3 a 4). Měli jsme jeho hlavu, ramena, ruce a trup sestavené na vysokozdvižné plošině – myslím, že to byl vůbec největší postavený exemplář. Obrovská faraonova hlava se otevřela a z ní se vynořil Eddie. Při jednom představení jsme zaparkovali plošinu moc blízko od jeviště, takže když mělo dojít k tomu velkému odhalení, viděli všichni, jak Eddieho hlava vyskočila hned za Nickem McBrainem nahoru a pak zase zajela dolů.
Jakmile Dave Lights dostal do ruky definitivní rozpočet, zkonstruoval velmi efektní osvětlení (5 a 6). Vyrobil vůbec první osvětlovací ráhna, která se mohla točit všemi směry.
Pokud byste se během koncertu ocitli v zákulisí, viděli byste tam bedňáky tahat za lana, kterými se otvírala faraonova hlava, vedle pak chlapa ovládajícího tu plošinu a lidi vyměňující malovaná pozadí. Všechno to stálo 145 000 liber – tedy pořádný balík. Nevím, kde všechny ty rekvizity nakonec skončily, jednou jsem ale byl doma u Steva Harrise. Měl v baráku výčep a já si všiml, že za barem stojí jeden z těch sarkofágů.
Aces High Wrathchild
2 Minutes to Midnight Children of the Damned Phantom of the Opera
The Trooper Wasted Years Rime of the Ancient Mariner Powerslave Run to the Hills Fear of the Dark Hallowed Be Thy Name Iron Maiden
The Number of the Beast
The Evil That Men Do Sanctuary
Napsal: Chris Ingham
Foto: John McMurtrie
Iron Maiden jsou největší metalovou skupinou planety a světové turné Somewhere Back in Time, uskutečněné v letech 2008–2009, patřilo k jejich vůbec nejrozsáhlejším. Připoutejte se a užijte si let vašeho života
StEVE HARRIS
V překladu do metalštiny: „Iron Maiden: smečka s drajvem!“
sme v deseti a půl kilometru nad střední amerikou. kapitán ickinson zaječí do interkomu, letadlo přepadne do vývrtky, roztočí se kolem dokola a zamíří dolů směrem k jisté zkáze… o dobře, byla to jenom noční můra, opakovala se mi ale od chvíle, kdy jsme souhlasili, že naše redakce využije nabídku skupiny a zúčastní se aktuálního turné iron maiden. proč potřebovali vlastní letadlo? proč do něj museli naložit dvanáct tun všelijakých ocelových krámů a pyrotechniky a za řízení toho krámu posadili toho zpěváka? a proč jsme, kurva, souhlasili s tím, že my budeme u toho? na první dvě otázky je odpověď snadná. iron maiden jsou největší metalovou kapelou světa, a pokud chtějí dodržovat ten šílený harmo nogram, co pro ně dal dohromady jejich management, vlastní letadlo zkrátka potřebují. jen tak mohou za 48 hodin po jednom koncertě zase hrát na jiném místě. o nic takové ho se nikdy nepokusili ani stones ani u2, tedy kapely, které spolu s iron maiden už léta okupují celosvětové žebříčky prodaných vstu penek. metallica, Guns n’ ac/dc jsou v téhle kleci taky vrcho lovými predátory, iron maiden se ale ani zdaleka nepřibližují. a proč jsme tu my z Metal Hammeru? t jednoduché. i když nám tečou nervy, museli by nás zabít, aby nás přinutili vzdát se možnosti vidět jejich koncert dříve než 5. července 2008, kdy přiletí do londýna na t wickenham pokud byste se narodili s že máte možnost vidět jeden jediný koncert, výběrem z tohohle turné rozhodně neprohloupíte. skladby, které zazní, pomáhaly definovat
heavy metal. a na pódiu bude všechno: stíhačky spitfire, prapory union jack třepotající se ve větru, eddie ve svém faraonském převleku, churchillův proslov „Nikdy se nevzdáme!“ a z dálky se ozývající motory rolls-royce. lepší heavymetalovou podívanou na světě nenajdete. tahle show vás pohltí, stanete se její součástí. potřebujete víc? tak jo, bude tam ta obrovská sfinga, co se objevila na obalu jednoho z nejlepších metalových alb všech dob, mumie chrlící oheň a psychopatický kyborg. a to už nemluvím o klasických flácích jako Aces High, 2 Minutes to Midnight, Rime of the Ancient Mariner nebo Powerslave a o méně známých klenotech typu Heaven Can Wait, Wasted Years a Moonchild. jo, a taky zahrají Run to the Hills Hallowed Be Thy Name
Ze strany Iron Maiden jednou zaznělo, že chtějí nahrát patnáct studiových alb. To patnácté pojmenovali The Final Frontier (Poslední hranice). Znamenalo to konec cesty?
Napsal: Dom Lawson Foto: John McMurtrie
sTeve harris
